Shuriken ryū-ha 手裏剣流派

Shuriken ryū-ha 手裏剣流派


Tady najdete stručný přehled informací o různých tradičních školách japonských bojových uměních, které obsahují techniky shurikenjutsu a to jako hlavní část svého učení a nebo jen jako doplňkovou. Tento přehled určitě není kompletní, ala pokusíme se postupem času přidávat další informace.
Než se pustíte do čtení textu prosím přijměte fakt, že je velmi složité získat informace o některých školách a jejich technikách, protože byly v historii uchovávány v tajnosti a to je v některých tradicích praktikováno i dnes.



Shuriken ryū-ha 手裏剣流派 podle Seikō Fujity 藤田西湖 představitele školy Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術.





Enmei ryū 円明流

Slavný šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 (1584 – 1645) byl údajně zakladatelem této školy, která zahrnuje házení 40cm ostřím, nejspíše tantō 短刀 nebo nožem. Existuje příběh o souboji mezi Musashim a Shishido Baiken (宍戸梅軒), který byl expertem kusari-gamy 鎖鎌, srpu s řetězem vyvinutým speciálně k poražení samurajova meče. Jak Shishido vytáhl svůj řetěz, Musashi hodil dýku, která Shishidoa zasáhla do hrudi a zabila ho.



Miyamoto Musashi, jeden z nejslavnějších šermířů středověkého Japonska.






Chishin ryū 知新流

Škola Chishin ryū byla založena mužem jmenujícím se Iijima Hyobei (také znám jako Iijima Heibei). Iijima byl studentem školy Takemura ryū 竹村流 a měl veliký zájem o dovednost shurikenjutsu. Iijima byl také zároveň studentem Miyamoto Ioriho 宮本伊織 (1612 – 1678), adoptivního syna slavného japonského šermíře Miyamota Musashiho 宮本武蔵 (1584 – 1645).

Posledním sōkem školy byl muž jménem Tanba Ujinaga.

Váha bō-shurikenu je poměrně veliká a tak je snadné docílit razantního hodu, kdy čepel má velikou energii. Shuriken této školy je také znám pod názvem Kugi-gata.



Miyamoto Musashi ztvarněný Utagawou Kuniyoshim 歌川国芳.




Bō-shurikeny školy Chishin ryū ze sbírky Yasukiho Otsuki.




Další pohled na bō-shurikeny školy Chishin ryū.






Ganritsu ryū 願立流

Nejranější zmínka o vrhacích čepelích pochází z Ganritsu ryū. U zrodu této tradice byl muž jménem Matsubayashi Henyasai 松林蝙蝠斎, který se údajně narodil v roce 1593. Matsubayashi byl znamenitým mistrem boje s mečem školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, okolo roku 1624 sloužícím ve službách klanu Matsushiro 松代藩. Byl také znám pod jménem Sama no Suke Nagayoshi 左馬助間長吉. Škola Katori Shinkon ryū měla ve svém systému zařazeny unikátní techniky shurikenjutsu. Tato škola také vyvinula údajně pět specifických druhů shurikenů.
O Matsubayashim se tvrdí, že byl během rychlého pohybu, skoku, běhu schopen vrhat z rukou své čepele s velikou přesností až o něm říkali lidé, že jeho čepele si dokáží jako netopýr najít svůj cíl a tak není divu, že mu někteří začali říkat netopýr Matsubayashi.



Bō-shuriken školy Ganritsu ryū.


Co se týká technik, není možné říci přesný popis metod hodu této školy. Tyto dovednosti se bohužel nedochovaly do dnešních dnů. Nicméně se tvrdí, že techniky byly totožné s těmi, které byly využívány školou Katono ryū 上遠野流, která byla vytvořena právě ze školy Ganritsu ryū.
Tvrdí se, že k vytvoření samotné této školy může to, že Matsubayashi chtěl vyvinou krátký a štíhlý shuriken, aby jej mohl schovat do vlasů nebo lépe řečeno do uzlu, který byl typickou úpravou vlasů samurajů (tzv. chonmage 丁髷).



Bō-shuriken školy Ganritsu ryū - detail hrotové části shurikenu.



Bō-shuriken školy Ganritsu ryū - detail zadní části těla shurikenu.






Iga-ryū 伊賀流

Hanzō Hattori 服部半蔵 (1541 – 1596)



Hanzō Hattori byl jedním z nejznámějších představitelů Iga ryū.




Matsubagata 松葉形, jeden z tvarů shurikenů využívaných Iga ryū.






Ikku ryū 一空流



Sōke a zakladatel školy pan Shirakami Eizō Ikku Ken.


Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 někdy nazývanou také Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術 Ikku-ken je jméno dané relativně modernímu stylu shurikenů, vytvořenému v roce 1965 moderním mistrem shurikenů a autorem, Shirakami Eizoem. Pan Shirakami se narodil v Tokyu v roce 1921, bohužel zemřel v roce 2001, a i když měl během let několik studentů, nezanechal žádného nástupce jako hlavy jeho ryū. Byl studentem mistra Naruse Kanjiho (zemřel 1948), 3. velmistra Negishi ryū shurikenjutsu, který trénoval i šerm v Yamato ryū a napsal knihu o japonském boji se šavlí, po svých zkušenostech z války s Čínou, z přelomu století. Mistr Naruse byl studentem Yonegawa Magoroku, který zase studoval u výše zmíněného zakladatele Shirai ryū, Shirai Toru. Pan Shikami začal s tréninkem shurikenů v roce 1938, pod panem Naruse a učil se jak Shirai ryū, tak Negishi ryū, a zkombinoval čepel z Shirai ryū se stylem házení v Negishi ryū, a vytvořil novou metodu, která obsahuje čepel se dvěma hroty (obr. 23). Tato metoda překonává problém se správným umístěním čepele v ruce před hodem, což dává větší flexibilitu na delší vzdálenost. Pan Shirakami také studoval kenjutsu z Hokushin ittō ryū pod svým strýcem, generálem Hayashi Senjuroem, a lukostřelbu (včetně uchine) Heki ryū, od jiného strýce, Miyamura Chizuka.



Čepel bō-shurikenu využívaný školou Ikku ryū.




Čepele bō-shurikenů využívaný školou Ikku ryū.
zdroj: www.secrets-of-shuriken.com.au






Katono ryū 上遠野流

Škola Katono ryū byla vytvořena ze školy Ganritsu ryū. Někdy je tato škola nazývána Izu-ryū 伊豆流, z důvodu, že jedno z jmen zakladatele bylo Katono Izu. Najdou se tací, kteří se dohadují, zda Izu ryū je jen jiným názvem pro tuto školu a nebo samostatná tradice. Nicméně zakladatelem této tradice je muž jménem Katono Hirohide 上遠野広秀 z klanu Sendai 仙台藩. Studoval techniky shurikenjutsu a kenjutsu ve škole Ganritsu ryū přímo pod Matsubayashim Henyasaiem 松林蝙蝠斎 (můžete se setkat i s touto podobou zápisu jména 松林蝙也斎) a jeho údajně nejlepším studentem Shindoem Kanshiroem 新藤勘四郎. Byl jedním z prvních, kdo používal k házení "jehly", kterým se říkalo mesu-gata メス形. Shurikeny, které využíval byly velice krátké, asi tak okolo 10 cm, jejich váha byla pouhých 20 gramů a daly se ukrýt ve vlasech. Tvar i váha shurikenů nasvědčuje tomu, že byl vysoký požadavek na schopností válečníka při jejich použití.

V historickém díle Oshu banashi 奥州波奈志, které napsala Tadano Makuzu 只野真葛 (dcera Kudoa Hensukeho 工藤平助, lékaře u klanu Sendai) je napsáno, že Katono Hirohide byl znamenitým mistrem v mnoha válečnických dovednostech a zvláště v dovednosti shurikenjutsu. Je tam napsáno, že byl Katono schopen držet čepel shurikenu opřenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem a hodem vždy zasáhnout svůj cíl. Cílem technik byly otvory v masce chránící obličej oponenta, slabá místa helem, brnění a kožených součásti zbroje samuraje. Říká se, že byl schopen hodit dvě jehly naráz na obraz koně a trefit obě kopyta najednou.





Koden ryū 狐伝流

Tato škola je zaměřena především na techniky jūjutsu 柔術, které prý vycházejí z velice starých metod majících kořeny až v 7. století.
Ve svém učení obsahuje tato škola i techniky s některými zbraněmi a tak i techniky shurikenjutsu. Samotné čepele školy jsou velmi osobité, nazývané "kunai-gata 苦無形". Samotný kunai existuje v mnoha různých tvarech a je spjatý s tradicemi ninjutsu 忍術. Zdá se být spíše univerzálním nástrojem, používaným pro hloubení děr a šplhání. Původně se kunai využíval při "kumiuchi 組討", starém umění zachytávání na bojišti, jako ruční nástroj k narušování oponentova brnění. Možná se potom přišlo na jejich využití jako vrhací zbraně a tato technika se předávala a vešla ve známost jako Koden ryū shuriken 狐伝流手裏剣.

Seikō Fujita 藤田西湖 ukazuje některé čepele ze školy Koden ryū ve své knize pod názvem Zukai shurikenjutsu.





Kukishinden tenshin hyōhō 九鬼神伝天真兵法

Kukishin ryū je další prastarý a rozsáhlý způsob bojového umění, které se svým vznikem datuje až do 14. století. Tato škola obsahuje techniky beze zbraně a to poměrně v rozsáhlé formě a pak také techniky s mnoha různými zbraněmi.

V rámci technik shurikenjutsu používá 7,5 cm velký čtvercový plech broušené oceli, zvaný "teppan 鉄板", který se hází proti oponentovi v brnění, což je technika podobná tsubute 礫 ze starověku. Mají tvar kosočtverce se čtvercovou dírou uprostřed. V některých dokumentech školy Kukishin, jsou zmínky o plátech, které mají v průměru až 12cm. Také používají "kozuka 小柄" nebo šermířův nůž, stejně jako normální "bō-shuriken".





Mito ryū 水戸流



Portrét, na kterém je zachycen Tokugawa Nariaki.
Tokugawa Nariaki 徳川斉昭 (1800 – 1860) Mito-han 水戸藩



Bō-shuriken vycházející z tradic školy Mito ryū.




Bō-shuriken vycházející z tradic školy Mito ryū.






Negishi ryū 根岸流

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Negishi Shōrei 根岸松齢 (1833 - 1897)
2. Tōnegawa Magoroku 成瀬利根川孫六 (1851 - 1939)
3. Naruse Kanji 成瀬関次 (1888 - 1948)
4. Maeda Isamu 前田勇 (1902 - 1988)
5. Saitō Satoshi 齋藤聰 (narozen 1922)
6. Tomabechi Yoshimi 苫米地芳見 (budoucí sōke)



Zakladatel této tradice, pan Negishi Shōrei.


Rekishi 歴史
historie:

Škola Negishi ryū shurikenjutsu je jednou z nejvýznamnějších škol tohoto umění. Byla založena mužem jménem Negishi Shōrei 根岸松齢 někdy v polovině roku 1850. Datum vzniku sice není nikterak starý, ale kořeny této školy můžeme vystopovat v tradicích školy Katori shinkon ryū 香取真魂流 působností v regionu Sendai a která byla odnoží školy Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流.
Nicméně přímým předchůdcem školy Negishi ryū je tradice školy Ganritsu ryū, která byla široce rozšířená v oblasti Tōhoku (Tōhoku-chihō 東北地方). Po několik generací byla tato škola v rukou rodiny Katono 上遠野 (viz Katono ryū). Od rodiny Katono později zdědil toto umění muž jménem Date Yoshikuni 伊達慶邦 (17.10.1825 - 12.7.1874), který byl představitelem 13. generace klanu Sendai (Sendai-han 仙台藩).



Date Yoshikuni.


Tvrdí se, že Date Yoshikuni trval na tom, aby všechny ženy v jeho domácnosti byly vyškoleny v umění shurikenjutsu jako metodě účinné formy sebeobrany. Jedním z důvodu proto byla nízká váha shurikenu a možnost jej snadno ukrývat. A tak není divu, že jeho žena Tokugawa Takako 徳川孝子, která byla dcerou Tokugawi Nariakiho 徳川斉昭 z klanu Mito (Mito-han 水戸藩), si osvojila vysokou úroveň dovedností umění shurikenjutsu. Na základě přání svého otce předala Takako své dovednosti a s tím i umění muži jménem Kaihō Hanpei 海保帆平, který byl krom jiného oficiálním instruktorem technik meče na území klanu Mito. Tento muž byl v mládí studentem Negishiho Senshōa 根岸宣将, který byl mimo jiné v pořadí druhým sōke (představitelem) školy Annaka-han Araki ryū kenjutsu 安中藩荒流剣術 v rámci klanu Annaka (Annaka-han 安中藩).
Po smrti Negishiho Senshōa pokračuje Kaihō Hanpei ve svém studiu shurikenjutsu pod vedením syna Senshōa jménem Negishi Sentoku 根岸宣徳, který byl představitele 3tí generace této školy. Okolo věku 14 let začal Kaihō s tréninkem technik meče školy Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 přímo pod vedením zakladatele této školy jménem Chiba Shusaku Narimasa 千葉周作成政. Jeho dovednosti technik meče byly natolik vysoké, že se později stal dalším představitelem této tradice. Okolo roku 1849 požádal Negishi Sentoku, aby Kaihō vyučoval techniky škol Hokushin ittō ryū a Ganritsu ryū (potažmo Katono ryū) jeho tehdy 16letého syna Shōreie.
Netrvalo to dlouho a během několika let se stal Negishi Shōrei 根岸松齢 nejlepším studentem Kaihōa. Ve věku 25 let Shōrei následoval přání svého otce a stal se oficiálním instruktorem technik meče v klanu Annaka v oblasti provincie Kōzuke (Kōzuke no kuni 上野国), která je dnes součástí prefektury Gunma (Gunma-ken 群馬県). V této době se Shōrei stal představitelem 4. generace Annaka-han Araki ryū kenjutsu.
Jak tomu bylo v té době zvykem, osobnosti s výjimečnými schopnosti se doslali do povědomí širokého okolí. A tak i Shōrei byl díky svým dovednostem znám široko daleko. Dokonce se mu říkalo Jōshū Kotengu 上州小天狗, což by se dalo přeložit jako malý tengu z oblasti Jōshū (tengu byli japonští skřeti, často zpodobňováni s velkým nosem či ptačím zobákem, kteří byli známí pro své výjimečné až možná magické bojové schopnosti). Nicméně Shōreiovy bojové schopnosti byly tak známé, že když se o nich dozvěděl daimyō Itakura 板倉, nařídil mu, aby zdržel účasti ve všech veřejných soubojích.
Negishi Shōrei dále pokračoval ve svém studiu bojových umění kenjutsu a shurikenjutsu. Neustále cítil potřebu zdokonalovat již osvojené techniky což jej postupem času vedlo k založení nové školy zaměřené čistě na techniky shurikenjutsu použitelné ve skutečném boji a tak vznikla tradice Negishi ryū 根岸流. Co se týče tvaru používaných čepelí zachoval Shōrei osmihranný průřez čepele jako tomu bylo v případě Ganritsu ryū. Tělo shurikenu bylo o něco rozšířeno jak o hrotu, tak i v koncové části. Čepel tak získala větší váhu, což umožňovalo dosáhnout větší vzdálenosti pro hod a stejně tak i větší energie při dopadu shurikenu na cíl.



Staré čepele bō-shurikenu využívané školou Negishi ryū.


Negishi Shōrei poslézue předává školu i učení svému studentu jménem Tonegawa Magoroku 利根川孫六. Tonegawa se narodil 13.7.1851 na hradě Tatebayashi 館林市 nacházejícím se v prefektuře Gunma. Jeho otec byl vazalem daimyōa jménem Akimoto Hiromoto 秋元礼朝 k klanu Tatebayashi (Tatebayashi-han 館林藩). Dalším v pořadí, který stál v čele školy Negishi ryū byl Naruse Kanji 成瀬関次. Naruse se narodil 10.11.1888 v Tokiu. Tonegawa poznal Naruseho na své tokijské přednášce o shurikenjutsu v klubu Miyama. Více než sedmdesátiletý Tonegawa dlouho odmítal zájem Naruseho, ale nakonec po dlouhém naléhání souhlasil. Tento krok se později ukázal jako velice správný.



Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Naruse Kanji.
Naruse sensei zachycen během shurikenjutsu, iaijutsu a portrét v uniformě.


Naruse si velice rychle osvojil jemu ukazované techniky shurikenjutsu a neustále se chtěl v tomto odvětví bojových umění zlepšovat a zdokonalovat. Nakonec po dvanácti letech Tonegawa předal školu do rukou Naruseho, který se tak stal 3. sōkem (představitelem) tradice Negishi ryū shurikenjutsu. Naruse Kanji v mládí studoval i další školy bojových umění. Například prostřednictvím svého tchána se seznámil se školou Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術, ve které postupem času zdědil také titul sōke. Ostatně svého času byl Naruse považován za velikou autoritu v nejen v oblasti shurikenjutsu, ale i iaijutsu 居合術 a kenjutsu 剣術 známou po celém Japonsku. Byl snad vůbec prvním autorem knihy o shurikenjutsu, která systematicky popisovala tento obor nejen z historického hlediska, ale především z hlediska samotných technik těchto bojových dovedností. Tato kniha je dodnes považována za velice kvalitní a snad všechny následující knihy o shurikenjutsu čerpají informace převážně z této publikace. Naruse sepsal mezi lety 1940 až 1945 ještě další zajímavé knihy o japonském umění meče. Mezi tyto knihy patří např. titul Tatakau nihontō 戦う日本刀, který by se dal přeložit jako "japonský meč v bitvách" a nebo kniha Rinsen tōjutsu 臨戦刀術, jejíž název by šel vysvětlit jako "umění meče ve válce". Jeho zájem a bádání v oblasti shurikenjutsu bylo obdivu hodné, hodně času například věnoval "rekonstrukci" tradic školy Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術, která v té době již nebyla známa. Těžko říci jakými prostředky, ale pravdou je že po hlubokém výzkumu tradic okolo této školy spolu s Miyawakim Toruem 宮脇徹 tuto doslova ztracenou školu oživili pro další generace.
Během svého života přijal Naruse Kanji pouze tři studenty, které zasvětil do tajů svého bojového umění. Byli to Maeda Isamu 前田勇, Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒 a posledním z nich je současný sōke školy jménem Saitō Satoshi 齋藤聰. Je dost možné, že všichni studovali společně u Naruseho a nebo ve stejném období okolo druhé světové války. A právě v době války Naruse napsal dopis Saitōovi, ve kterém vyjádřil svůj záměr předat mu titul sōke ve školách Negishi ryū a Yamamoto ryū iaijutsu. V tradici školy Shirai ryū měl titul sōke získat Shirakami Eizō Ikku Ken.



Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi.


Nicméně po válce byla společnost v celém Japonsku ve velikém zmatku. Mnoho lidí ztratilo kontakt s příbuznými a stejně tak ztratili vzájemný kontakt Naruse studenti. A tak se stalo, že Maeda Isamu považoval své "spolubojovníky" za mrtvé, neboť jak Saitō tak i Shirakami byli povoláni do vojenské služby, do války, ve které zahynulo mnoho lidí.
Deset let po smrti Naruse senseie, tedy v roce 1958, navštívil Maeda Isamu veřejné enbu (vystoupení) tradičních bojových umění v Tokiu. Pro příležitost této události se Maeda zapsal jako sōke školy Negishi ryū, protože věřil, že je jediným přeživším studentem Naruseho. Na samotné akci se však opět setkal se Saitōem, který už v několika příležitostech před touto akcí reprezentoval školu Negishi ryū jako její oficiální představitel. Mezi akcemi, na kterých představil svou školu byla i první poválečná exhibice japonských bojových, která proběhla v Taiikukan 体育館 v Tokiu v roce 1954. tato akce byla opravdu výjimečná a dokázala přilákat údajně na 15.000 diváků. Ale vraťme se zpět k setkání Maedy a Saitōa. Saitō nabídnul Maedovi, který byl v té době starším, aby vedl školu jako sōke po zbytek roku 1958. Od následující roku pak škola opět byla v rukou Saitōa, který ji reprezentuje do dnešních dnů.
Na základě svých zkušeností a pozic byli Saitō Satoshi i Shirakami Eizō Ikku Ken přijati do asociace Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku vůbec. Saitō byl zde zaregistrován jako představitel školy Negishi ryū a Shirakami zase jako představitel tradice školy Shirai ryū.
V roce 2001 Shirakami umírá a tak přechází na osobu Saitōa i titul sōke školy Shirai ryū.
I Saitō Satoshi, krom toho že studoval na universitě Keio (Keio Gijuku Daigaku 庆应义塾), studoval také další bojová umění, aby se přiblížil co nejvíce k pochopení podstaty bojových umění. Díky této snaze potkává v roce 1949 muže jménem Fujita Seikō 藤田西湖, který byl představitelem Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a který byl znám jako poslední shinobi Kōga. Saitō se posléze stává jeho osobním studentem. Během tréninku s Fujitou se Saitō seznamuje jednak s technikami Kōga ryū ninjutsu, ale také s technikami školy Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術
Saitō Satoshi "otevřel" více toto umění veřejnosti. V letech 1957 až 1994 vystupoval v mnoha pořadech různých televizních stanic (NHK, TBS, TV Asahi, TV Tokyo a Tokai TV), aby představil shurikenjutsu okolními světu. Natočil DVD v edici Nihon no kobudō 日本の古武道, kde předvádí se svými studenty konkrétní techniky hodů, typy shurikenů a další. Také byl zván filmovými produkcemi jako odborník přes bojové scény.
Dnes je Saitō posledním žijícím studentem významných učitelů Naruseho a Fujity.



Budoucí sōke školy Negishi ryū, pan Tomabechi Yoshimi během enbu, vystoupení.


Shurikenjutsu v rámci této školy

Jak už bylo řečeno, škola Negishi ryū používá osmihranné shurikeny s různě dlouhými letkami, aby tak mohli být házeny co nejefektivněji na různé vzdálenosti. Na kratší vzdálenost se používají shurikeny s kratšími letkami a na delší vzdálenosti s delšími letkami.
Škola využívá pro své hody výhradně techniku jiki-dahō 直打法, tedy držení v dlani s hrotem vycházejícím z dlaně vpřed. Tento způsob přímého hodu je bez rotace (přímá trajektorie), která je v podstatě nemožná díky samotnému tvaru čepele a letkám připevněným na konci.
V technikách hodů je často využíván meč k technice samotné či k jejímu doplnění či provedení návazné techniky.



Způsob držení bō-shurikenu ve škole Negishi ryū.


Proces učení hodu v této škole vede přes tři kihon gata 基本型 (základní metody), které zahrnují různé rytmy házení:

1. Manji, zahrnující tří krokové/stupňové pohyby
2. Tori, dvou krokové pohyby a
3. Jikishi, která zahrnuje pouze jedno krokové pohyby.

Krom toho je třeba zvážit vzdálenost cíle.
Jakmile cvičenec zvládne tyto různé techniky hodů, čeká ho učení shikake katy nebo "sento katy" neboli metody bojového házení. V závislosti na bojové situaci mohou být použity rozdílné metody:

■ Kōsō, když čelí protivníkovi
■ Ubu, během pohybu
■ Inyōsō, pro rychlé házení na cíle v předu a zadu
■ Shichi, čtyři moudrosti

Existují také metody hodu ze sedu či lehu, kombinované s mečem, ve tmě, metody skrývání, metody boje zblízka.





Shirai ryū 白井流

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Shirai Tōru Yoshikane 白井亨義謙
2. Kurokochi Dengorō Kanenori 黒河内伝五郎兼規
3. Miyawaki Tōru 宮脇徹
4. Naruse Kanji 成瀬関次 (1888 - 1948)
5. Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒 (1921 - 2002)
6. Saitō Satoshi 齋藤聰 (narozen 1922)



5. sōke školy Shirai ryū, pan Shirakami Eizō Ikku Ken.


Rekishi 歴史
historie:

Zakladatelem tradice školy byl muž jménem Shirai Tōru Yoshikane 白井亨義謙, který se narodil v roce 1783, tedy v třetím roce éry Enmei 天明 v Edo 江戸 (nynější Tokio). Shirai pocházel z klanu Okayama (Okayama-han 岡山藩) a jeho jméno v mládí bylo Daijirō 大冶郎. Jméno Shirai pochází z matčiny strany rodiny a to z toho důvodu, že zde nebyl žádný mužský potomek potřebný pro zachování rodinného jména. Daijirō tedy přijal jméno po svém dědovi z matčiny strany Shirai Hikobei 白井彦兵衛 a později se přejmenoval na Shirai Yoshikane. Osoba dědy byla důležitá i z toho pohledu, že právě on chtěl, aby byl jeho vnuk vyškolen v bojových uměních. A tak jej již v sedmi letech matka přivedla do dōjō školy Kijin ryū 機迅流, kde se setkal se svým prvním učitelem Yodou Hidetoshim Shimpachirōem 依田秀復新八郎. O sedm let později, tedy ve věku 14 let se začal školit v technikách Nakanishi-ha ittō ryū 中西派一刀流, aby se tak ještě více zdokonalil v oblasti bojových umění. V tomto dōjō vedl své lekce Nakanishi Chūta Tanehira 中西忠太子啓. Nakanishi dōjō 中西道場 bylo ve svém okolí známé díky jejich tréninku založeném na soutěžních formách se shinaiem prováděných za použití ochranného oblečení. Yoshikaneho tréninkové nasazení bylo tak vysoké, že za pouhých pět let úspěšně zvládl učení této školy. Nicméně i když zemřel jeho učitel Nakanishi Chūta Tanehira (v únoru 1801), pokračoval dál ve svém tréninku pod vedením jeho nejstaršího studenta Terady Gorōemona Muneariho 寺田五郎衛門宗有. Tvrdí se, že Terada se ve svém tréninku zaměřil pouze na techniky kumitachi 組太刀 a to údajně z toho důvodu, že vnímal Nakanishi-ha ittō ryū jako skvělou školu pro sportovní pojetí boje.
Ke konci roku 1801 odešel teprve 18letá Shirai od Terady senseie a cestoval především po regionech Kantō (Kantō chihō 関東地方) a Koshinetsu 甲信越. Na těchto svých putováních se účastnil několika soubojů s mistry různých bojových umění. Během těchto zkušeností zjistil, že nejtěžší pro něj bylo bojovat se zápasníky sumō 相撲 (sumō je bojový zápas starý více než 1 000 let, první zmínka o tomto sportu se však objevuje již v kronice Kojiki 古事記 z roku 712). Proto se rozhodl věnovat se tréninku tohoto zápasnického stylu pod vedením mistra Tamagakiho Gakunosukeho 玉垣額之助 (1784 - 1824). Jeho schopnosti se rychle lepšily až nakonec získal potřebné dovednosti k dalšímu se zápasů. V tomto utkání nastoupil proti zkušenému zápasníkovi jménem Semiyama Hyōemon 瀬見山兵衛門, kterého dokázal porazit.
Umění školy Naganuma ryū heigaku 長沼流兵学 bylo další dovedností, kterou si Shirai dokázal osvojit. Slovo heigaku by se dalo přeložit asi jako vojenská věda, kterou studoval pod mistrem této školy panem Shimizuem Shunzōem 清水俊蔵.
Ale to není z daleka vše, čemu se Shirai věnoval. Dalšími uměními, kterým se věnoval byly školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Hōzōin ryū takada-ha sōjutsu 宝蔵院高田派流槍術, Anazawa-ryū 穴沢流, techniky kusarigamajutsu 鎖鎌術, techniky fukibarijutsu 吹き針術. Jak vidíte na tomto přehledu, seznam škol, které Shirai studoval je opravdu dlouhý. Bohužel není známo, jakých úrovní dosáhl v jednotlivých školách.
Nakonec se Shirai vrátil ze svých cest zpět do oblasti Edo, kde se znovu setkat s Teradou senseiem. Terada sensei zatím založil svůj vlastní styl, postavený především na technikách meče a nazval jej Tenshin ittō ryū 天真一刀流. Shirai opět pokračoval v tréninku pod vedením Terady senseie. který mu dne 15.8.1815 udělil licenci k výuce této školy a následně se Shirai stal v pořadí 2. sōkem (představitelem) Tenshin ittō ryū.
O Shiraiovi koluje mnoho příběhů. Jeden například tvrdí, že byl Shirai členem slavné skupiny, která byla známa pod názvem Sanbagarasu 三羽烏 (tři vrány) a byla součástí Nakanishi dōjō. Ti zbylí členové byli již zmíněný Terada Gorōemon Muneari a Takayanagi Matashirō 高柳又四郎.
Shiraio byl také člověkem zajímajícím se o různá odvětví bojových umění. Byl dlouholetým "fanouškem" umění shurikenjutsu, kterému se intenzivně věnoval. Po několika letech tohoto intenzivního tréninku nakonec zakládá školy pod svým jménem Shirai ryū shurikenjutsu.
Shirai vyučuje toto umění několik dalších zájemců, z jejichž řad vybral studenta jménem Kurokochi Dengorō Kanenori 黒河内伝五郎兼規, který se stal v pořadí druhým sōke školy. Kanenori byl prominentní osobou zběhlou v oblasti bojových umění sloužící rodu Aizu (Aizu-han 会津藩). Jeho původní jméno bylo Dengorō a byl jako dítě adoptován Kurokochim Jisukem Kanehiroem 黒河内治助兼博. Členové jeho adoptivní rodiny cvičili umění školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, které se u nich dědilo po několik generací a bylo nakonec předáno do rukou právě Kanenoriho.
Kanenori také dosáhl mistrovské úrovně ve školách Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Anazawa ryū 穴沢流 a Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術. Ale ani toto není úplný výčet bojových dovedností, kterým se za svého života Kanenori věnoval. Setkával se s mnoha učiteli různých bojových umění a škol, studoval například bajutsu 馬術 (umění válečného jezdectví), kenjutsu 剣術 (techniky meče), sōjutsu 槍術 (techniky kopí), naginatajutsu 薙刀術 (techniky "halapartny"), jūjutsu 柔術 (techniky neozbrojeného boje), shurikenjutsu 手裏剣術 (techniky házení krátkých čepelí), fukiyajutsu 吹き矢術 (techniky využití foukacích zbraní), kusarigamajutsu 鎖鎌術 (techniky srpu s řetězem) a kyūjutsu 弓術 (techniky lukostřelby). Byl také znám svými znalostmi v oblasti torimono sandōgu 捕り物三道具. Do této oblasti spadaly tři dlouhé zbraně, které byly využívány ve feudálním Japonsku k zadržování a zatýkaní lidí nejčastěji zločinců a trestanců. Těmito zbraněmi byly sasumata 刺股 ("vidlicové kopí"), sodegarami 袖搦 ("zamotávač rukávů") a poslední bylo tsukubō 突棒 ("tlačící tyč").



Naruse Kanji zachycený během tréninku technik shurikenjutsu. Podle tvaru čepelí lze usuzovat, že předvádí techniky školy Negishi ryū.


V širokém okolí byl považován za velikého znalce v oblasti bojových umění. Například v díle Aizu-han kyoikukō 会津藩教育考 (kronice rodu Aizu) můžeme najít zmínku o Kanenorim, který prý byl schopen zasáhnout otvor mince shurikenem na vzdálenost až šesti metrů. Ve stejném díle najdeme také informaci, že ve stáří Kanenori přišel téměř úplně o zrak, ale přesto byl schopen zavěsit na zeď dřevěnou destičku o velikosti 12 cm, poodstoupit od ní na vzdálenost tří metrů a poté každým svým hodem ji zasáhnout. Další výjimečnou dovedností, kterou si Kanenori osvojil a rozvinul bylo umění fukiyajutsu. V kronice rodu Aizu také najdeme zmínku o této jeho dovednosti. Prý byl schopen si vložit do úst několik jehel a poté jednu po druhé prudce vyfouknout ze svých úst s takovou razancí, že se na vzdálenost tří metrů jehly zabodly do papírových dveří. I možná proto o sobě často tvrdil, že k boji nepotřebuje meč ani žádné jiné zbraně.
Dílo Nihon budō zenshū 日本武道全集 uvádí, že měl Kanenori dva své syny (bohužel neznám jejich jména). Starší syn byl údajně zabit v bitvě známé jako Boshin sensō 戊辰戦争 a druhý syn se z této bitvy vrátit zmrzačený od zásahu šrapnelu z dělové koule. Kanenori byl velice zklamaný změnami, kterými v té době procházelo Japonsko. Těmito změnami byla reforma Meiji (Meiji ishin 明治維新), kdy docházelo k politickým změnám, rušení samurajského stavu a tak se ve věku 65 let rozhodl zabít svého zmrzačeného syna a sám poté se rozhodl spáchat seppuka 切腹, což je formální způsob sebevraždy, který byl prováděn výlučně kastou válečníků. Jeho hrob můžeme dnes najít v západní části chrámu Shiramizu Amida-dō 白水阿弥陀堂 v městě Iwaki (Iwaki-shi いわき市), nacházejícím se v prefektuře Fukushima (Fukushima-ken 福島県).
Po smrti Kanenoriho v roce 1868 nemá následovníka a jeho rod vymírá (někteří si ale myslí, že jeho rod nevymřel, ale byl s novými reformami v zemi zahnán do ilegality).
Tady se zdá, že následuje historická mezera trvající přes šedesát let, kdy škola není živá a nemá svého představitele. Až teprve po roce 1930 Naruse Kanji 成瀬関次, v té době již sōke Negishi ryū, započal s historickým výzkumem okolo školy Shirai ryū shurikenjutsu. Nešlo mu jen o historické souvislosti, ale především o technickou dokumentaci kompletního učení školy. Trvalo mu mnoho let, než získal všechny potřebné dokumenty, aby byl schopen znovu oživit tuto ztracenou tradici.



Naruse Kanji zachycený během tréninku technik shurikenjutsu. Podle tvaru čepelí lze usuzovat, že předvádí techniky školy Negishi ryū.


V období druhé světová války komunikoval Naruse s dōjō Miyawakiho Tōrua 宮脇徹 žijícího v prefektuře Shizuoka (Shizuoka-ken 静岡県) a který byl krom jiného představitelem školy Chuya-ha ittō ryū 忠也派一刀流. Během války byla oblast Shizuoky často cílem válečných náletů. Z tohoto důvodu, či právě proto byla oblast obsazená mnoha vojenskými jednotkami. Náhoda tomu chtěla, že se v této oblasti vyskytoval i Saitō Satoshi 齋藤聰 v té době sloužící ve vojenské službě. Saitō byl již v té době pokročilým studentem Naruseho Negishi ryū. Naruse v jednom ze svých dopisů požádal Saitōa, aby vzal historická denshō 伝承 (historické dokumenty-svitky, které mohou obsahovat historii a techniky školy) navštívil Miyawakiho a zjistil, zda zná a praktikuje techniky školy Shirai ryū. V případě, že se toto potvrdí měl od něj získat důležité informace s vazbou k této škole shurikenjutsu, aby se Naruse posunul v odkrývání tajemství této tradice.
V roce 1945 bylo při náletech město Hamamatsu (Hamamatsu-shi 浜松市) z větší části zničeno. Bohužel s tím i Miyawaki dōjō 宮脇道場. A co bylo ještě horší, byla skutečnost, že Miyawaki i s celou svou rodinou během těchto bombardování naneštěstí zahynul také. Po této tragické události se Naruse rozhodl pokračovat v tradici Shirai ryū. Nechtěl dopustit, aby se umění této školy opět ztratilo v dějinách a tak jej sám oživil.



5. sōke školy Shirai ryū, pan Shirakami Eizō Ikku Ken.


Jeden ze studentů Naruse senseie byl Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒. A právě tento muž po smrti Naruseho se stal dalším sōke (doslova hlava rodinné tradice; jinak také představitel školy) právě školy Shirai ryū. Shirakami se narodil v Tokiu v roce 1921. V roce 1947 Shirakami vystudoval universitu Waseda (Waseda daigaku 早稲田大学), která je jednou z nejprestižnějších universit v Japonsku. Po škole odešel učit na střední školu v jedné z částí Tokia jménem Jiyugaoka 自油が丘. Studoval pod svým strýcem Hayashim Senjurōem 林銑十郎, který byl vojenským generálem, školu Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 zaměřenou na techniky meče. Pod jiným strýcem jménem Miyamura Chizuka 宮村千事香 studoval učení lukostřelby školy Heki ryū kyūjutsu 日置流弓術 a techniky uchinejutsu 打根術.



Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi.


Od roku 1938 studoval techniky shurikenjutsu škol Negishi ryū a Shirai ryū pod vedením Naruse senseie. Jeho zanícení technikami shurikenjutsu vedlo k tomu, že v roce 1965 dokonce založil svou vlastní školu pod názvem Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 někdy nazývanou také Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Shirakami sám publikoval několik prací na téma shurikenjutsu. Mezi ně patří například i kniha Shuriken no sekai 手裏剣の世界. Shirakami umírá v roce 2001 a titul sōke přechází na Saitō Satoshiho, který prezentuje tuto školy do současnosti. Dnes se škola Shirai ryū dědí jako doprovodná tradice školy Negishi ryū. Nicméně obě školy jsou i přesto evidovány v asociaci Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku.

Shurikenjutsu v rámci této školy

Čepele shurikenů této školy jsou dlouhé 15 - 25 cm, nejčastěji pak 18 cm a jsou kulatého průřezu.



Způsob držení bō-shurikenu ve škole Shirai ryū.


Jednou ze specifických technik školy je hanten dahō 反転打法, což je technika kdy čepel shurikenu během letu rotuje o 180°. Shuriken před tímto hodem je umístěn v ruce tak, že hrot směřuje do dlaně házejícího. Škola Shirai ryū je tímto stylem unikátní, protože například školy Negishi ryū a ani Tenshin shōden katori shintō ryū techniku hanten dahō nepoužívají. Tato technika je školou využívána při hodech na delší vzdálenost než je 2,7 metru. Při kratší vzdálenosti škola využívá techniku jiki dahō 直打法.



Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi během hodu jōdan uchi.






Shingetsu ryū 心月流

Tato škola je další z bojových tradic zaměřených pouze na techniky shurikenjutsu. Tuto školu založil v roce 1910 muž jménem Seikō Fujita 藤田西湖 (1898 - 4. 1. 1966), o kterém někteří tvrdí, že byl posledním skutečných shinobi z tradic Kōga ryū. Jeho původní jméno bylo Isamu Fujita, narodil se v Tokiu a studovat bojová umění začal se svým dědečkem Fujitou Shintazaemonem, které byl v pořadí 13. představitel školy Kōga ryū ninjutsu.
Fujita byl představitelem několika škol, například Nanban sattō ryū kempō 南蛮殺到流拳法, Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a to třetí byla právě škola Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術. Někdy okolo roku 1949 se Fujita setkává se Saitōem Satoshim 齋藤聰, představitelem Negishi ryū a později i Shirai ryū. Od té chvíle se pravidelně scházejí za účelem společného výzkumu v oblasti shurikenjutsu. Saitō ukázal Fujitovi techniky shurikenjutsu jeho škol. Oba se pak scházeli v domu Fujity, kde měli v druhém patře společně studovali.



Představitel školy, pan Seikō Fujita 藤田西湖.


Fujita je pilný i v publikační činnosti. Napsal mnoho knih zaměřených na různé oblasti bojových umění. Mezi jeho knihy patří například - Zukai torinawajutsu 図解捕縄術, Ninjutsu hiroku 忍術秘録, Kenpō gokui atemi sakkatsu-hō meikai 拳法極意当身殺活法明解, Shintō musō ryū jōjutsu zukai 神道夢想流杖術図解 a z našeho pohledu nemůžeme vynechat knihu Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術, která byla silně ovlivněna knihou Shuriken 手裏剣 od autora Naruse Kanjiho. Navíc mnoho ilustrací z této knihy znázorňuje techniky vycházející z Negishi ryū a Shirai ryū. Dá se tedy předpokládat, že určitý vliv na obsah knihy měl i Saitō. V knize se Fujita připisuje vznik školy Shingetsu ryū muži jménem Fujiwara Naritada 藤原成忠, ale toto se nikdy nepotvrdilo. Neexistují žádné jiné záznamy uvádějící toto jméno ve spojitosti s touto školou.
Dnes tuto školu prezentuje Ueda Atsuko 上田温子, vnučka Fujity, která je uznána asociaci Nihon kobudō shinkokai jako představitelka (sōke) škol Shingetsu ryū shurikenjutsu a Wada-ha kōga ryū ninjutsu. Atsuko se naučila techniky shurikenjutsu od své matky jménem Ueda Yōko 上田陽子, která studovala u svého otce a také společně se Saitōem.
V současnosti Saitō Satoshi přidružil umění škol Shingetsu ryū, Kōga ryū, Shirai ryū jako doprovodná umění ke škole Negishi ryū. I přesto, že Saitō sensei je představitelem těchto tradic, neučí a ani je neprezentuje volně veřejnosti. Ponechává si svá učení pro malou skupinu svých studentů. Pokud se nepletu celkový počet studentů Saitōa senseie jsou tři a další zájemce odmítá. Krom výše zmíněných škol je Saitō v pořadí 15. sōke školy Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術. Saitō sensei má již přes devadesát let a sám aktivně nevyučuje, již pouze dohlíží na studium svých studentů. Aktivně vykonává funkci prezidenta asociace Nihon kobudō shinkokai a je také ředitelem organizace Nihon kobudō kyōkai 日本古武道協会, což je organizace, která patří do Nippon budokan 日本武道館, jehož cílem je spojit tradiční bojové školy (tzv. koryū 古流) a přispívat tak k jejich uchování, šíření pro další generace. V roce 1992 byl Saitō oceněn udělením císařského titulu - Žijící národní poklad (Ningen kokuhō 人間国宝)

Shurikenjutsu v rámci této školy

Samotné techniky jsou prý velice podobné těm, jenž se praktikují ve škole Shirai ryū. Nicméně se tvrdí, že Fujita přidal techniky hodů způsobem gyaku uchi, s horizontálním pohybem čepele a age uchi se stoupajícím pohybem čepele, kdy je hod veden pohybem ruky zespoda nahoru.





Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流

Tato škola je jednou z těch, které se řadí mezi ty, jenž mají mnoho odvětví svého zájmu, tzv. sōgō budō 総合武道 - úplná bojová umění. Škola Katori shintō ryū je má velice dlouhou a pestrou historii, založil ji Iizasa Chōisai Ienao 飯篠長威斉家直, který se narodil v roce 1387 v obci Iizasa 飯篠 (dnešní Takomachi, prefektura Chiba 千葉県). Ienao byl synem vysoce postaveného šlechtického samuraje z Iizasa a tak nebylo divu, že od útlého dětství byl vzděláván v technikách s kopím (sōjutsu). Již za svého života si získal respekt a obdiv za své bojové schopnosti a jeho hrdinství bylo známé daleko za hranicemi jeho provincie. Zúčastnil je mnoha bitev, byl velice známý pro svou vynikající techniku, velice dobře ovládal i umění strategie a tak se jeho sláva šířila po celé zemi. Údajně nebyl nikdy poražen v žádném z mnoha soubojů, které podstoupil. V době kdy mu bylo 60 let se rozhodl odejít do svatyně Katori 香取神宮 na dobu jednoho tisíce dnů, aby se tam mohl věnovat duchovní praxi. Iizasa Chōisai Ienao umírá v roce 1488 ve 102 let (101 podle západního systému).

V průběhu času studovalo techniky této školy mnoho významných šermířů. Mezi nimi byl například Tsuhakara Bokuden 塚原卜伝, zakladatel školy Bokuden ryū 卜伝流 nebo Matsumoto Bizen no kami Naokatsu 松本備前守尚勝, zakladatel Kashima shin ryū 鹿島神流 a mnozí další.



Iizasa Chōisai Ienao, zakladatel tradice Katori shintō ryū.


Obsah Katori shintō ryū heihō 香取神道流兵法:

■ Kenjutsu 剣術 (japonský šerm)
■ Bōjutsu 棒術 (dlouhá hůl)
■ Naginatajutsu 薙刀術 (japonská halapartna)
■ Kodachijutsu 小太刀術 (krátký meč)
■ Ryōtōjutsu 両刀術 (současně dlouhý a krátký meč)
■ Sōjutsu 枪術 (kopí)
■ Iaijutsu 居合術 (techniky tasení meče)
■ Jūjutsu 柔術 (techniky beze zbraně)
■ Shurikenjutsu 手裏剣術 (vrhání předmětů)
■ Ninjutsu 忍術 (metody špionáže)
■ Senjutsu 戦術 (metody strategie na bojišti)
■ Chikujōjutsu 築城術 (metody staveb opevnění)



Pohled na svatyni Katori v prefektuře Chiba




Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Iizasa Chōisai Ienao (Iga-no-kami) 飯篠長威斉家直
2. Iizasa Wakasa-No-Kami Morichika
3. Iizasa Wakasa-No-Kami Morinobu
4. Iizasa Yamashiro-No-Kami Moritsuna
5. Iizasa Saemon-No-Jō Morihide
6. Iizasa Oi-No-Kami Morishige
7. Iizasa Shuri-No-Suke Morinobu
8. Iizasa Shuri-No-Suke Morinaga
9. Iizasa Shuri-No-Suke Morihisa
10. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada
11. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige
12. Iizasa Shuri-No-Suke Moritsugu
13. Iizasa Shuri-No-Suke Morikiyo
14. Iizasa Shuri-No-Suke Nagateru
15. Iizasa Shuri-No-Suke Moriteru
16. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige (Kan-Rikusai)
17. Iizasa Shuri-No-Suke Morifusa
18. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada
19. Iizasa Shuri-No-Suke Kinjiro
20. Iizasa Shuri-No-Suke Yasusada 飯篠修理亮快貞 (bohužel, ze zdravotních důvodů nevyučoval jejich vlastní rodinný systém a místo toho ustanovil jako svého zástupce nynějšího učitele Ritsuke Ōtake 大竹利典, který měl své vlastní dōjō v městě Narita)



Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.


Shurikenjutsu v rámci této školy

Bō-shuriken školy Katori shintō ryū má tvar hřebíku čtyřhranného průřezu. Jeho tvar, rozměr a hmotnost se liší; můžeme se setkat s čepelemi krátkými ale i delšími s robustnějším tělem.
Z hlediska technik je používán metoda držení, hodu způsobem jiki dahō 直打法, kdy je čepel držena hrotem z dlaně a po hození čepel nerotuje.
Kdybychom si chtěli popsat typickou techniku využití shurikenu, je důležité upozornit, že se v této škole shuriken váže k technikám meče. Takže dejme tomu že válečník stoji ve vzpřímené pozici levým bokem mírně vytočeným vpřed proti svému oponentovi. Pravá ruka svírá v dlani připravený shuriken v pozici, kdy je ruka napřažena pro hod na pravé straně hlavy (viz výše uvedená fotografie Ōtake senseie). Následně provede válečník povytažení meče z pochvy nazývané koikuchi 鯉口 pomocí palce levé ruky a současně posune levé chodilo vpřed směrem k jeho cíli. Tělo se otočí pravým bokem vpřed, současně pravá ruka švihá před tělo a hází tak čepel proti oponentovi. Po odhození čepele je vytasen meč, kterým se následně provedena některá z technik seku. Konec techniky je tvořen očištění čepele od nečistot (chiburi 血振り) a zasunutí čepele zpět do pochvy meče (nōtō 納刀).



Autentické bō-shurikeny využívané školou Katori shintō ryū, které jsou k vidění ve svatyni Katori jinja.
Tyto nože byly nabídnuty svatyni Katori od školy Katori shintō ryū v roce 1890.
Převzato ze stránek http://www.secrets-of-shuriken.com.au/schools-of-shuriken



Způsob držení bō-shurikenjutsu praktikovaný ve škole Katori shintō ryū.


V mokuroku 目録, obsahu této školy najdeme techniky shurikenjutsu rozdělené do těchto úrovní:

■ Omote no shuriken 表之手裏剣 - obsahuje sedm forem
■ Gogyō no shuriken 五教之手裏剣 - obsahuje osm forem
■ Gokui no shuriken 極意之手裏剣 - obsahuje devět forem


Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.


Pojďme se podívat na název školy Tenshin shōden katori shintō ryū kobujutsu, který se zapisuje těmito kanji 天真正伝香取神道流古武術. První dva znaky pro slovo tenshin 天真 znamená bohy předaná. Další dva znaky pro slovo shōden 正伝 se překládá jako pravá/skutečná instrukce. Katori 香取 je názvem svatyně, která se centrem školy. Slovem shintō 神道 se označuje původní japonské náboženství, doslovně přeloženo cesta bohů. Slovo ryū označuje tok tradic v průběhu dějin a konečně kobujutsu 古武術 jsou tradiční bojové dovednosti/umění.


Fotografie pořízená z videa, kde je zachycen Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.


V současné době existují dva směry nebo chcete-li dvě linie školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Jednou je linie Sugino-ha 杉野派, kterou vede Sugino Yukihiro sensei 杉野至寛先生. A druhou je Ōtake-ha 大竹派, kterou vede Ritsuke Ōtake sensei 大竹利典先生.
V obou liniích se vyučují techniky shurikenjutsu, ale pouze ty nejpokročilejší studenty. Výuka probíhá formou kuden 口傳, což znamená přímím kontaktem učitele se žákem. Nicméně se tvrdí, že dodnes zachovaná formy shurikenjutsu jsou jen střípkem z daleko obsáhlejšího množství technik.

Tato škola byla v roce 1960 poctěna jako první v historii oceněním „Nedotknutelné kulturní dědictví“ v oblasti bojových umění. To znamená, že se nemůže nikdy spojit s jiným stylem nebo frakcí bez ohledu na to jakou nabídku dostane. To napomáhá škole si udržovat vlastní samosprávu a udržuje její vlastní integritu.





Meifu shinkage ryū 明府真影流

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Someya Chikatoshi 染谷親俊
2. Otsuka Yasuyuki 大塚保之

Rekishi 歴史
historie:

Škola Meifu shinkage ryū je moderní školou shurikenjutsu, kterou založil Chikatoshi Someya někdy v šedesátých letech minulého století. Tradice této školy krom technik shurikenjutsu obsahují i techniky fundō kusarijutsu, shōkenjutsu, onkenjutsu a další dovednosti spadající pod kakushi buki, skryté zbraně. Zpět ale k osobě zakladatele. Someya sensei byl dlouholetým studentem školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Tuto školu studoval pod Yoshio Suginem 杉野嘉男, který byl významným představitelem této školy. Součástí učení této školy je také shurikenjutsu, se kterým se seznamují pouze pokročilý a prověření studenti. Není mnoho informací o úrovni, kterou dosáhl Someya sensei s učení Katori shintō ryū, ale předpokládá se, že se s technikami shurikenjutsu seznámil právě zde. Tvrdí se, že jeho schopnosti v technikách shurikenjutsu byly vynikající.


Zakladatel školy, pan Chikatoshi Someya v pozici Jōdan no kamae.


Později někdy po roce 1960 Someya sensei postavil základy nové tradice pod názvem Meifu shinkage ryū, kde své dovednosti shurikenjutsu začal prohlubovat a přidávat další techniky, atd. Seznamoval se s technikami dalších škol, jenž obsahovali techniky se shurikeny. Zkoušel, trénoval a posléze i zdokonaloval technik hodů shurikenů různých velikostí a tvarů. Jeho snahou bylo zjistit, které techniky jsou nejúčinnější. Someya sensei umírá v červnu roku 1999 bez toho, aby zanechal svého nástupce. Přesto po nějakém čase spadá titul sōke na jednoho z jeho studentů jménem Yasuyuki Otsuka, který pilně studoval v jeho škole od roku 1985.
Otsuka sensei pokračoval ve snaze svého učitele a předává techniky Meifu shinkage ryū, další generaci studentů a to i za hranicemi Japonska, kam poprvé vycestoval v roce 2010. Studenti našeho dōjō měli možnost pořádat dva semináře pod tímto učitelem v České republice a stejně tak navštívit i jeho trénink v Japonsku a vždy to byli velmi cenné okamžiky pro naše studium.


V pořadí druhý sōke školy, pan Yasuyuki Otsuka.


Pojďme se nyní podívat na název školy Meifu shinkage ryū. který se zapisuje těmito kanji - 明府真影流. První znak mei 明 se překládá jako jasný, znak fu 府 označuje organizaci sdružující lidi. Další znak shin 真 by se dal přeložit jako pravda. Následují poslední dva znaky - kage 影 znamená stín, ale používá se pro označení odvrácené strany. Spojením znaků shin a kage nám vznikne význam, že každá pravda má i svou odvrácenou stranu a že tvoří nerozdělitelnou dvojici jako in-yo (čínsky jing a jang). Poslední znak ryū 流 považují někteří lidé za slovo škola, ale není tomu tak. Slovo ryū znamená proud nebo mnou více oblíbené tok. Tento tok je znázorňuje předávání umění, dovedností z učitele na žáka, aby tak byl zachován přirozený vývoj školy a jejích technik pro další generace, stejně tak jako voda, která si neustále hledá cestu dál pro svou cestu. Jak je vidět Someya sensei vložil do názvu své školy poselství svým stoupencům. Celý název by se dal přeložit jako získejte moudrost proto, abyste rozeznali pravdu od klamu (stínu).


Použité zdroje:

kniha Bugei ryū-ha daijiten - autoři Watatani Kiyoshi a Yamada Tadashi
kniha Shuriken - autor Naruse Kanji
kniha Shuriken da-hō - autor Chikatoshi Someya
kniha Shuriken no sekai - autor Shirakami Ikku Ken Eizō
kniha Sengoku ninpō zukan - autor Masaaki Hatsumi
kniha Historie a tradice ninjutsu - autor Masaaki Hatsumi
kniha Zukai shurikenjutsu - autor Fujita Seikō
kniha Shurikendō: My study of the way of the shuriken - autor Shirakami Ikku Ken Eizō
kniha Shurikenjutsu no susume - autor Yasuyuki Otsuka
kniha How to learn Meifu shinkage ryū - autor Yasuyuki Otsuka
kniha Japanese Throwing Weapons: Mastering Techniques for Throwing the Shuriken - autor Daniel Fletcher
DVD Negishi ryū shurikenjutsu - Nihon no kobudō
www.renbu.org
www.secrets-of-shuriken.com.au
archív Bujinkan Dōjō Prague
Wikipedia