Tengu

Tengu 天狗 je asi nejproslulejší z démonů hor a lesů, on je to vlastně lesní skřet. O jeho postavě se mluví v mnoha pohádkách a hrách divadla No 能 (nebo také Nogaku 能楽). Tengu je obvykle zobrazován jako tvor podobající se člověku, který má ptačí zobák a nebo má velmi dlouhý nos. Říká se, že tenguové s dlouhými nosy jsou nadřazení těm se zobáky. Tenguové jsou obdařeni nadpřirozenou silou a mohou létat a to díky svým křídlům a nebo díky svému vějíři. Dokonce legendy o něm zapříčinili, že jestě do nedávna bylo spousta lidí, kteří věřili v existenci
Tengu. A i v dnešních japonských rodinách není vyjímkou, že rodiče hrozí svým dětěm, že jestli nebudou hodní tak si pro ně příjdou Tengu.

Takto o Tengu píše Joe Hloucha ve své knize „Mezi bohy a démony“

Bratří lesních skřítků Tengu!

Tolik jsem se toulal zdejšími lesy sám a sám a nezáhlédl jsem žádného z nich.

Kam se poděli lesní duchové? Vždyť ještě před šedesáti lety bylo v jejich existenci věřeno úředně! Vsail bych se, že dnes ještě dobrá polovina všech Japonců věří v existenci lesních skřítků Tengu. Jsou to prý duše hříšných lidí, zvláště budhistických kněží, které žijí v horách a v hlubokých lesích. Jiní tvrdí, že Tenguové jsou démoni, povstalí zhmotněním půlnoční temnoty. Ale budou to asi zjevení odvozená od indického okřídleného boha Garudy.

Jsou dva druhy Tengu. Jedni mají obličej s ptačím zobákem, druhý obličej lidský, ale noc tenký a velmi dlouhý. Obojí mají lidská těla, ptačí křídla ma zádech a oblékají se jako lidé. Nenávidí budhistické bonze a tropí jim všelijaké nepříjemnosti. Odnášejí je do hor a zanechávají je tam na nedostupných skalách nebo na vrcholcích ohromných stromů, bez pomoci. Kradou prý děti a vracejí je rodičům choré na duchu. Říká se o nich, že to jsou rvavá, zlostná a zlá stvoření. Dovedou prý posednouti lidi jako liška. Podněcovali domácí rozbroje a války. Zapalují prý se zlomyslnou oblibou budhistické chrámy. To prý proto, že jsou zavrženými a pro neposlušnost z ráje vyhnanými anděly. Tengu jsou prý velmi zručnými šermíři a mají takouvou sílu, že zobákem dovedou překousnout meč.

Není prý případu, že by byl někdo někdy přemohl některého Tengu, jen slavný šermíř Miyamoto Musashi zabil mečem jednoho z nich.

Všichni Tengu napořád nejsou tak zlí. Vždyť známý hrdina Yoshitsune učil se u nich v horách šermu a byl potom nepřemožitelným šermířem. Také chlapce jménem Tamiya Botaro učili Tenguové šermovat, aby mohl pomstíti smrt svého otce na nepříteli, jenž prý byl nejlepším šermířem z celého ostrova Shikoku. Z japonských pověstí známé dítě Sakata Kintoki byl přítelem Tengu, neboť byl jimi vychován.

Tenguové se sdružují v tlupy, podle hor a lesů, na nichž prý sídlí. Vládcem bývá nejstarší z nich, Dai-Tengu, stařec s šedivou bradou. Vějíř z devíti havraních per jest jeho vladařským odznakem. Venkované se jich bojí ještě dnes. Věží v jejich moc a zlobu. Vždyť prý se za starých dob i jednoho císaře nebáli oslepiti. Sagami Miudo Takatoki, vládce Kamakury, byl Tengu v pravém slova smyslu uštván. Byl velikým přítelem Saké, a jakmile se opil, Tenguové se slétali z hor k jeho loži, aby ho děsili. Tento vznešený, lesními skřítky uštvaný opilec tragicky zahynul v plamenech svého paláce, který zapálili vojáci Nitty Yoshisady.

Říká se, že i démon, jenž kdysi poblíže Kyota na životě ohrožoval Tairu Koremochiho, byl prý Tengu.

Ve víře v tyto lidské ptáky udržovali Japonce v 18. století holandští kupci, kteří přiváželi do Nagasaki pštrosí vejce z Afriky a jako vejce Tengu jim je draho prodávali.

Ještě dnes, zdvíhá-li někdo v pýše nos příliš vysoko, říkají Japonci: Tengu Ni Natta – stal se z něho Tengu. A aby si tyto potměšilé démony usmířili, obětují jim Japonci černé boby.

I zde, ve starých hvozdech nikkského pohoří sídlili Tenguové. Kam se poděli? Kde jsou? Vždyť ještě před šedesáti lety v celém okolí božiště, dole v Nikko, z úředního nařízení rozvěšeny byly četné vyhlášky tohoto znění:

– Tenguům a jiným démonům! – Ježto náš vznečený Shogun zamýšlí navštíviti v dubnu hroby svých předků v Nikko, vyzývají se Tenguové a ostatní ďáblové sídlící v okolí, aby se vzdálili odtud na tak dlouho, až skončena bude návštěva Shogunova!

podepsán Mizu-no, velitel okresu,

v červenci 1860.

Účinkovalo ono kategorické úřední nařízení tak, že se Tenguové na vždy z Nikko odstěhovali?

Či zaplašily je snad supající a troubící automobily, jež šplhají odvážně po srázných cestách nejen k jezeru Chuzenji, ale až nahoru do Yumota, přes Senjo Ga Haru, kde ruší mány padlých vojínů z jejichšestisetletého spánku?

Další zmínku o Tengu najdeme v knize „99 zajímavostí z Japonska“ napsanou Jiřím Jánošem, který zmiňuje jeden příběh vyprávějící o těchto tajuplných bytostech. Tady je.

Shobei a kouzelný Tenguův vějíř

Je tomu už hezká řádka let, co v jedné vesničce poblíž Kyota žil veselý chlapík jménem Shobei. Práce ho moc nebavila, ale zato si rád zazpíval, pobavil se s kumpány sobě podobnými a ze všeho nejraději se věnoval hře v kostky. Někdy mu přálo štěstí, ale jindy také dokázal přijít o všechno, co měl. Jednou se po takové prohře vracel domů, ale nebyl nijak smutný. Říkal si, že si to zas příště nějak vynahradí. Cesta vedla hlubokým lesem, a když se náhle octl u brány starého kláštera, pomyslil si, že se podívá dovnitř, jestli tam není někdo, kdo by si s ním zahrál. Klášter byl ale liduprázdný a napůl rozbořený. Venku se mezitím pomalu stmívalo, a tak se Shobei pohodlně uvelebil přímo před oltářem a chystal se tam přečkat noc. Jak se ale zadíval na sošku buddhistického světce na oltáří, řekl si: „Ještě bych si ale stejně mohl zahrát partičku s tímhle svatým!“ Házel přitom kostkami střídavě i za něho a všechno mu vycházelo tak, jak to snad nikdy ještě předtím nezažil.

„To jsem tedy zvědavý, jak mi tu prohru zaplatíš,“ zabručel polohlasem Shobei směrem k sošce na oltáři a zároveň se přitom hlasitě rozjařeně rozesmál.

Shobei zatím ještě nevěděl, že klášter není tak zcela opuštěný, jak to na první pohled vypadalo. Na vysokém stromě uprostřed hláštera si totiž již před řadou let vystavěl své hnízdo lesní skřet Tengu, kterých v té době žilo v lesích poblíž Kyota ještě velký počet. Jak známo, Tenguové mají nejenom velký nos a dovedou létat ve vzduchu stejně dobře jako ptáci, ale jsou vyhlášeni i svou zvědavostí. Ani náš Tengu nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Když uviděl Shobeie, jak v chrámu před oltářem hází kostkami, něco si povídá a ještě se hlasitě směje, nemohl se zvědavostí udržet. Slezl trochu níž, aby lépe viděl, a přitom – jak si sám myslil – zůstal nezpozorován. Shobei byl ale zvyklý být stále ve střehu, a proto ihned Tengua zpozoroval. Nedal však na sobě nic znát a naopak si hned promyslil plán, jak by ho mohl šikovně přelstít a napálit.

Naoko tedy předstíral, že si dál pro sebe hází kostkami, ale stále hlasitěji přitom vykřikoval: „To je úžasné, teď se mi to povedlo – mám před sebou na dlani celé Kyoto! A nebo teď – jako bych stál přímo před zámkem v Osace!“

Tvářil se přitom, že je tak zabrán do své hry, že si vůbec ničeho kolem sebe nevšímá. To už Tengu ale opravdu nevydržel, slezl ze stromu a šel se podívat přímo do chrámu, co to tam vlastně Shobei dělá.

„Poslyš, člověče, co to tady vyvádíš za hlouposti?“ zavolal Tengu ode dveří. Shobei sebou škubl a odpověděl s výrazem největšího překvapení: „Co to nevidím? Je to vážně pravda? Sám mocný Tengu se na mne přišel podívat? A já jsem byl zrovna celý zabraný do toho, jak jsem se díval, co dělají lidé v Kyotu a v Osace!“

„Chachá, co to plácáš za nesmysly?“ zasmál se Tengu, „jak bys mohl odtud dohlédnout až do Kyota nebo do Osaky?“

„Co by na tom mělo být tak těžkého?“ podivil se Shobei. „Záleží jenom na tom, jak se mi podaří hodit tyto kouzelné kostky. Když mi přeje štěstí, mohu se s jejich pomocí přenést třeba až do Číny nebo Indie a podívat se, co je tam právě nového.“

Když to Tengu uslyšel, zvědavostí se až celý začal třást. Jeho dlouhatánský nos jako by ještě trochu povyrostl a červená tvář vzrušením ještě víc zbrunátněla. A hned začal žadonit:

„Nech mne aspoň jednou těmi zázračnými kostkami taky hodit! Hrozně rád bych viděl, jak takové kouzlo vypadá!“

Shobei ale rychle shrábl kostky do dlaně a schovával je za zády, jako by ho ta slova velice vylekala.

„Co vás to jenom napadlo. Vždyť ty kostky – to je můj největší poklad, co mám. A kdybych vám je půjčil, můžete mi s nimi snadno uletět do oblak a jak bych vás potom já ubožák honil a zbyly by mi pak jen oči pro pláč. Ne, v žádném případě je nemohu dát z rukou.“

Ale Tengu se nedal odradit a tím více po kosthách toužil. „Proč jen jste vy, lidé, tak nedůvěřiví, “ odpověděl tengu Shobeiovi. „Jestli mi ale nevěříš, že ti kostky zase vrátím, dám ti do zástavy svůj kouzelný vějíř, s jehož pomocí mohu létat vzduchem jako ptáci. A navíc – stačí jím mávnout a vyplní se každé tvé přání.“

Když to Shobei uslyšel velmi se zaradoval že se mu poštěstilo setkat se s tak hloupým Tenguem. Naoko se ale tvářil, že ještě chvíli přemýšlí, a teprve pak s tenguovým návrhem váhavě souhlasil: „No tak dobrá, ať je po vašem. Ale půjčím vám své kostky jen na malou chvíli.“ Sotva se však v Shobeiových rukou octl Tenguův vějíř, na nic dlouho nečekal. Zeširoka se jím rozmáchl a v tu chvíli se octl vysoko v povětří. A když potichu zašeptal: „Chci do Osaky!“ po několika minutách se octl přímo uprostřed tohoto bohatého střediska japonských obchodníků. Z jednoho domu právě vycházela krásná dívka, která se Shobeiovi velmi zalíbila. Mávl proto opět vějířem a řekl: „Ať té dívce naroste nos tak dlouhý, jako mají Tenguové!“

A opravdu, dívka měla v mžiku nos dlouhý přinejmenším jako Tengu. Plačící ji odvedlo služebnictvo zpět k rodičům. Byla to jediná dcera bohatého kupce a otec hned sháněl všechny nejvyhlášenější lékaře, aby se pokusili dceru vyléčit. Nikomu z nich se ale nepodařilo zmenšit ohyzdný nos ani o milimetr, přestože otec nabízel odměnou za uzdravení své dcery pohádkové bohatství i její ruku. A tehdy přišla chvíle, na kterou čekal Shobei. Ohlásil se u otce krásné dívky jako lékař a jediným mávnutím kouzelného vějíře jí nos opět zkrátil. Bohatý kupec splnil svůj slib – dal Shobeiovi svou dceru za ženu a ten se stal dědicem jeho majetku. Spokojeně pak spolu žili až do smrti. Shobei už kouzelného vějíře nikdy neužíval, ale přesto často s vděčností vzpomínal na onoho světce v lesním klášteře, který mu setkáním s hloupým Tenguem odplatil svou prohru při hře v kostky.

---