Browsed by
Rubrika: Nezařazené

Mushin mukō: bez myšlení, bez formy

Mushin mukō: bez myšlení, bez formy

napsal Arnaud Cousergue

Během poslední lekce sensei napsal kaligrafii (viz. obrázek), na které bylo napsáno Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy). Připomnělo mi to Musashiho princip Uko mukō 得光無光 (s formou, bez formy). Musashi vysvětluje, že koncept kamae je složitý a mísí jak fyzické, tak duševní postoje. Říká že kamae je „nejen fyzický postoj, ale mění se podle situace, stejně jako tvar vody v různých nádobách. Fyzické kamae je jako hrad, avšak potřebuje uvnitř schopného pána“. Tahle představa se mi líbí.

Budō našeho senseie je bez formy a díky tomu je tak silné což podněcuje naši kreativitu. Nejsou zde žádné předpojaté akce a žádný záměr. To je ovšem na velmi vysoké úrovni a ne mnoho praktikantů bujinkanu je schopno alespoň uchopit tuto myšlenku, natož to provést.
Aby člověk dosáhl této úrovně, musí nejprve ovládnou základy a rozličné bojové systémy bujinkanu. Tato schopnost Mushin mukō se objeví, když se vaše Sainō kon ki rozvine dostatečně v Jūppō sesshō.

Jūppō sesshō ze své podstaty nemůže tolerovat formy ani tvary, neboť je to přirozená reakce na Mienai (neviditelnou) situaci. Formy a tvary vás prozrazují a mohou odhalit vaše záměry protivníkovi. Jste-li schopni zaujmout Mushin mukō v boji, vaše tělo bude jednoduše adekvátně reagovat. Výsledek není důležitý. Pohybujete se přirozeně, jednoduše, surfujete na vlnách záměru vašeho protivníka.

To je důvod, proč považuji studium Tsurugi za tak zajímavé. Tsurugi ožívá, protože jste ovládli tradiční „moderní“ formy boje s mečem (v bujinkanu se studují v Kukishin, Togakure, shōtō a tachi).

Zvláštní je, že studujeme staré systémy boje se zbraněmi pomocí pochopení jejich moderních vývojů. Vzpomeňte, že tsurugi se používalo skoro do konce éry Heian jidai (794-1185). To znamená, že techniky tsurugi se používaly alespoň 35 století (včetně Číny). V porovnání s tím, tachi a katana se používaly po dobu necelých 8 století válčení (10.- 18. stol.).

Ale jak sensei vysvětlil, psané techniky se vytratily (bambusová stébla a papír nepřežily čas), a tak již jen tělo dokáže znovu vytvořit ty techniky. Nyní, když tsurugi vytvořilo tachi a tachi katanu, můžeme pomocí studia relativně „moderních“ cest tachi a katany znovuobjevit staré bojové zkušenosti našich předků. Píši „předků“, neboť celý svět : Indové, Římané, Řekové a Vikingové používali ten samý rovný typ čepele.

Letošním předvedením tsurugi nám Hatsumi sensei dal ten nejlepší nástroj pro zbavení se formy. Bojování je o přežití, ne o tom, aby to vypadalo hezky. Pokud umíte formu dostatečně dobře, pak tsurugi osvobodí vaše taijutsu. Sensei nás na to ale připravil. Studovali jsme meč cestováním zpět v čase: nejdřív Kukishin bikenjutsu, pak shōtō, pak meč Togakure a pak tachi. Vlastně jsme studovali meč od moderní doby až po dobu Tsurugi.

Když pochopen, tento koncept Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy) s mečem, můžete jej aplikovat na jakýkoliv typ boje, od taijutsu po jakoukoliv zbraň. Proto je Tsurugi tak těžké pochopit.

A toto je ta krása Jūppō sesshō bojových umění bujinkanu, učených Hatsumi senseiem.


(c) 2013, Arnaud Cousergue
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
web: www.budomart.com
Publikováno 29. července 2013 na stránkách:
kumafr.wordpress.com/2013/07/29/mushin-muko-no-thinking-no-form

Kotō vs. Gyokko

Kotō vs. Gyokko

Hurá! Po 25ti letech a více než 50 cestách za tréninky do Japonska jsem konečně pochopil rozdíl mezi prací nohou ve školách Kotō ryū a Gyokko ryū. Lepší pozdě než-li nikdy.

Měli jsme hodinu s Nagato senseiem a mně se nedařilo udělat techniku oni kudaki tak, jak to ukazoval, dokud jsem to neviděl. Hatsumi sensei často mluví o mienai waza, je to technika, kterou nemůžete vidět. Pro mne to bylo mienai po čtvrt století.

Mé taijutsu bylo ovlivněno především pohyby Noguchi senseie. Důvodem toho bylo, že mi Hatsumi sensei v roce 1993 řekl, abych trénoval pouze s ním a Noguchi senseiem. To platilo až do otevření honbu dōjō v listopadu 1997. Zeptal jsem se ho znovu s kým bych měl teď trénovat a on odpověděl, že pouze v honbu na lekcích shi tennō. Začal jsem tedy pravidelně trénovat se Seno senseiem, Oguri senseiem a Nagato senseiem. Jak víte, každý shihan má své vlastní způsoby pohybu a jejich taijutsu se tak liší. V minulosti jsem objevil, nakolik rozdílné jsou pohyby Nagato senseie o mého taijutsu. Až do včerejška to mé oči nebyly schopné vidět, ale včera jsem pochopil tu lehkost.

Každý shihan dostal od svého senseie nějaké školy. Pokud byl Noguchi sensei převážně ovlivněn Gyokko ryū, pak Nagato sensei byl zaměřen spíše na Kotō ryū. Tyto dvě školy se zabývají rozdílnými vzdálenostmi a tudíž je práce nohou rozdílná. Také pokud porovnáte relativní velikosti pracovních vzdálenosti (tj. efektivit) Nagato senseie a Noguchi senseie, zjistíte, že jsou rozdílné. Gyokko ryū pracuje s kratšími vzdálenostmi. Hatsumi sensei mi jednou řekl, že v Gyokko ryū je vzdálenost přibližně 2 shaku (více méně od lokte po konečky prstů). Pohyby jsou prováděny spíše moguri způsobem, pohybuje vertikálně nahoru, dolu a v kruzích, aby se vykompenzoval nedostatek vzdálenosti. Naproti tomu v Kotō ryū je počáteční vzdálenost 6 shaku. Proto tato škola využívá mnoho úskoků dopředu a dozadu. Pohyby jsou prováděny převážně horizontálně. Toto základní porozumění o těchto dvou školách částečně vysvětluje, proč se tak dobře spojily dohromady po jejich sjednocení. Vzájemně se doplňují.

Víme, že Kotō ryū používá yoko aruki (nohy ve stejném směru), kdežto Gyokko ryū využívá jūji aruki (nohy kolmo). Víme, že v Kotō ryū je tělo umístěno stranou (profilované, ploché), zatímco v Gyokko ryū je tělo zkroucené kvůli nedostatku vzdálenosti.

Včera jsme dělali variaci Oni kudaki. V technice Uke útočil pravou pěstí. Tori kontroloval prostor natažením pravé ruky do omote (bez bloku) a umístěním svého těla ven od ruky útočníka. Tori měl své levé chodidlo vepředu a tělo paralelně s rukou ukeho. Poté tori láme a ohýbá ukeho ruku a pohybem vpřed provádí jakési oni kudaki. Jsem si jist, že tomu každý rozumí. Nebyl jsem schopný to udělat, protože když jsem nasazoval waza, tak jsem našlapoval vpřed mojí zadní nohou (pravou), což způsobilo stáčení mého těla doleva (typická práce nohou v Gyokko ryū). Nagato sensei jednoduše přesouval svoji tělesnou váhu, tak že by mohl vkročit přímo jeho levou nohou, vytvářejíc automatické vychýlení rovnováhy ukeho dozadu. Toto by vyústilo, čemu já říkám typický  “nagatoism”, v obvyklé prohození rukou a smrt ukeho.

Jednoduchou změnou váhy v nohách a pohybem přední nohy namísto zadní udržujete své tělo v rovině a můžete tak vkročit nebo přeskočil přes ukeho. Vídal jsem to léta, ale protože jsem se soustředil na špatnou věc, tak teprve včera, pozorováním pouze nohou, jsem to konečně pochopil.

Trénoval jsem zde více jak padesátkrát a pokaždé se naučím nové principy. Je to úžasné. Je to zajímavé jak sem učitelé přicházejí každé dva nebo tři roky a myslí si, že pochopili vše.

Jak jsem napsal ve svém předchozím článku „hodnost neznamená kompetence“ a cituji Nagato senseie včera během přestávky „hodnost, kterou máš je založena pouze na vaší osobní stupnici“. Hádám, že někteří mají malé stupnice, ale je to důležité, protože všichni víme, že na velikosti nezáleží.


(c) 2013, Arnaud Cousergue
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
web: www.budomart.com
Publikováno 30. června 2013 na stránkách:
kumafr.wordpress.com/2013/07/30/koto-vs-gyokko

Školy shurikenjutsu

Školy shurikenjutsu

Připravit tento článek o jednotlivých shuriken ryū-ha 手裏剣流派, školách obsahujících dovednosti shurikenjutsu 手裏剣術, byl docela oříšek a určitě ještě do budoucna bude. Nejsou zde uvedeny všechny školy, ale jen ty, jejichž tradice se uchovala do dnešních dnů a nebo je o nich zmínka v různých materiálech věnujících se této oblasti japonských bujutsu 武術. Ani informace zde uvedené nejsou kompletní, neboť jednotlivé tradice mají dlouhou historii. Pokud se budete chtít více dozvědět o jednotlivých školách, obraťte se na lidi, kteří se jim věnují. Pokud budu znát lidi z ČR, kteří jsou zastoupením některé z uvedených škol, rád zde umístím odkaz, přes který je můžete kontaktovat.

Než se pustíte do čtení textu, prosím přijměte fakt, že je velmi složité získat informace o některých školách a jejich technikách, protože tyto dovednosti byly v historii uchovávány v tajnosti a v některých tradičních školách je to praktikováno dodnes.


Enmei ryū 円明流

Zakladatelem této školy, která zahrnuje házení až 40cm dlouhým ostřím, nejspíše tantō 短刀 nebo nožem, byl údajně slavný šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 (1584 – 1645). Existuje příběh o souboji mezi Musashim a Shishido Baikenem (宍戸梅軒), který byl expertem kusari-gamy 鎖鎌, srpu s řetězem vyvinutým speciálně k poražení samurajova meče. Jak Shishido vytáhl svůj řetěz, Musashi hodil dýku, která Shishidoa zasáhla do hrudi a zabila ho.

Miyamoto Musashi, jeden z nejslavnějších šermířů středověkého Japonska.

Chishin ryū 知新流

Škola Chishin ryū byla založena mužem jmenujícím se Iijima Hyobei (také znám jako Iijima Heibei). Iijima byl studentem školy Takemura ryū 竹村流 a velice se zajímal o dovednost shurikenjutsu. Zároveň byl studentem Miyamota Ioriho 宮本伊織 (1612 – 1678), adoptivního syna slavného japonského šermíře Miyamota Musashiho 宮本武蔵 (1584 – 1645).

Posledním sōkem školy byl muž jménem Tanba Ujinaga.

Váha bō-shurikenu používaného v této škole je poměrně veliká a tak je snadné docílit razantního hodu, kdy čepel má velikou energii. Tento typ shurikenu je také znám pod názvem Kugi-gata.

Miyamoto Musashi ztvárněný Utagawou Kuniyoshim 歌川国芳.
Bō-shurikeny školy Chishin ryū.
(ze sbírky Yasukiho Otsuki)
Další pohled na bō-shurikeny školy Chishin ryū.

Ganritsu ryū 願立流

Nejranější zmínka o vrhacích čepelích pochází z Ganritsu ryū. U zrodu této tradice byl muž jménem Matsubayashi Henyasai 松林蝙蝠斎, který se údajně narodil v roce 1593. Matsubayashi byl znamenitým mistrem boje s mečem školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, okolo roku 1624 sloužícím ve službách klanu Matsushiro 松代藩. Byl také znám pod jménem Sama no Suke Nagayoshi 左馬助間長吉. Škola Katori Shinkon ryū měla ve svém systému zařazeny unikátní techniky shurikenjutsu. Tato škola také vyvinula údajně pět specifických druhů shurikenů.
O Matsubayashim se tvrdí, že byl během rychlého pohybu, skoku nebo běhu schopen vrhat z rukou své čepele s velikou přesností, až o něm říkali lidé, že jeho čepele si dokáží jako netopýr najít svůj cíl, a tak není divu, že mu někteří začali říkat netopýr Matsubayashi.

Bō-shuriken školy Ganritsu ryū.

Co se týká technik, není možné říci přesný popis metod hodu této školy. Tyto dovednosti se bohužel nedochovaly do dnešních dnů. Nicméně se tvrdí, že techniky byly totožné s těmi, které byly využívány školou Katono ryū 上遠野流, která byla vytvořena právě ze školy Ganritsu ryū.
Tvrdí se, že k vytvoření samotné této školy mohlo přispět to, že Matsubayashi chtěl vyvinout krátký a štíhlý shuriken, aby jej mohl schovat do vlasů nebo lépe řečeno do uzlu, který byl typickou úpravou vlasů samurajů (tzv. chonmage 丁髷).

Bō-shuriken školy Ganritsu ryū – detail hrotové části shurikenu.
Bō-shuriken školy Ganritsu ryū – detail zadní části těla shurikenu.

Iga-ryū 伊賀流

Iga ryū je dnes zastřešujícím názvem pro tradice škol ninjutsu a jūjutsu pocházející z regionu Iga. Provincie Iga se stala jedním ze dvou míst (druhé je oblast Kōga 甲賀), která jsou asi nejsilněji spjatá s tradicemi shinobi. Tradice školy Iga ryū měla nejsilnější zvuk kolem měst Iga a Ueno, které jsou součástí dnešní prefektury Mie (Mie-ken 三重県). Válečníci této školy byli často označováni termínem Iga no mono 伊賀之者, mužové Igy.

Mezi nejslavnější členy Iga ryū jistě patří Hanzō Hattori 服部半蔵 (1541 – 1596), který se proslavil ve službách Tokugawy Ieyasua a později se stal jedním z jeho generálů.

Hanzō Hattori byl jedním z nejznámějších představitelů Iga ryū.

Během raného období Muromachi (Muromachi jidai 室町時代, 1336 – 1573) se obyvatelé Iga osamostatnili od svých feudálních vládců a založili jakýsi vlastní stát zvaný Iga Sokoku Ikki 伊賀惣国一揆.
Jeden z prvních historických záznamů, který zmiňuje Iga no mono, je z roku 1487, kdy shōgun Ashikaga Yoshihisa 足利義尚 (1465 – 1489) napadl Rokkaku Takayoriho 六角高頼. Tehdy shinobi z oblastí Iga i Koga bojovali na straně Rokkakua a pomohli tak úspěšně odrazit útok shōguna.

Matsubagata 松葉形 byl jedním z tvarů shurikenů vyvinutý a používaný školou Iga ryū. Tvar této čepele byl krom házení upraven tak, aby jej bylo možné efektivně využívat v rámci boje na krátkou vzdálenost. To šlo ruku v ruce s představou, že většina zbraní využívaná ninji musela splňovat i role dalších nástrojů. Rozevřená ramena tak sloužila také k zachytávání prstů nepřátel, kontrole zbraně či se mezi ně umístil palec, aby tak mohla čepel lépe fungovat jako bodná zbraň.

Matsubagata 松葉形, jeden z tvarů shurikenů využívaných Iga ryū.

Ikku ryū 一空流

Sōke a zakladatel školy pan Shirakami Eizō Ikku Ken.

Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 bývá někdy označována termínem Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Ikku-ken je jméno dané relativně modernímu stylu shurikenů, vytvořenému v roce 1965 moderním mistrem shurikenů a autorem, Shirakami Eizoem. Pan Shirakami se narodil v Tokyu v roce 1921, bohužel zemřel v roce 2001, a i když měl během let několik studentů, nezanechal žádného nástupce jako hlavu jeho ryū. Byl studentem mistra Naruse Kanjiho (zemřel 1948), 3. velmistra Negishi ryū shurikenjutsu, který trénoval i šerm v Yamato ryū a po svých zkušenostech z války s Čínou z přelomu století napsal knihu o japonském boji se šavlí. Mistr Naruse byl studentem Yonegawa Magoroku, který zase studoval u výše zmíněného zakladatele Shirai ryū, Shirai Toru. Pan Shikami začal s tréninkem shurikenů v roce 1938 pod panem Naruse. Učil se dovednostem házení jak školy Shirai ryū, tak i Negishi ryū a zkombinoval čepel z Shirai ryū se stylem házení v Negishi ryū, čímž vytvořil novou metodu, která využívala čepel se dvěma hroty (obr. 23). Shuriken s hroty na obou koncích odstranil problém s vhodným umístěním čepele v ruce před hodem, což dává větší flexibilitu na delší vzdálenost. Pan Shirakami také studoval kenjutsu z Hokushin ittō ryū pod svým strýcem, generálem Hayashi Senjuroem, a lukostřelbu (včetně uchine) Heki ryū od jiného strýce, Miyamura Chizuka.

Čepel bō-shurikenu využívaná školou Ikku ryū.
Čepele bō-shurikenů využívané školou Ikku ryū.
(zdroj: www.secrets-of-shuriken.com.au)

Katono ryū 上遠野流

Škola Katono ryū byla vytvořena ze školy Ganritsu ryū. Někdy je tato škola nazývána Izu-ryū 伊豆流, z důvodu, že jedno z jmen zakladatele bylo Katono Izu. Najdou se tací, kteří se dohadují, zda Izu ryū je jen jiným názvem pro tuto školu a nebo samostatná tradice. Nicméně zakladatelem této tradice je muž jménem Katono Hirohide 上遠野広秀 z klanu Sendai 仙台藩. Studoval techniky shurikenjutsu a kenjutsu ve škole Ganritsu ryū přímo pod Matsubayashim Henyasaiem 松林蝙蝠斎 (můžete se setkat i s touto podobou zápisu jména 松林蝙也斎) a jeho údajně nejlepším studentem Shindoem Kanshiroem 新藤勘四郎. Byl jedním z prvních, kdo používal k házení “jehly”, kterým se říkalo mesu-gata メス形. Shurikeny, které využíval, byly velice krátké, asi tak okolo 10 cm, jejich váha byla pouhých 20 gramů a daly se ukrýt ve vlasech. Tvar i váha shurikenů nasvědčuje tomu, že byl vysoký požadavek na schopnosti válečníka při jejich použití.

V historickém díle Oshu banashi 奥州波奈志, které napsala Tadano Makuzu 只野真葛 (dcera Kudoa Hensukeho 工藤平助, lékaře u klanu Sendai), je napsáno, že Katono Hirohide byl znamenitým mistrem v mnoha válečnických dovednostech a zvláště v dovednosti shurikenjutsu. Je tam napsáno, že byl Katono schopen držet čepel shurikenu opřenou mezi ukazováčkem a prostředníčkem a hodem vždy zasáhnout svůj cíl. Cílem technik byly otvory v masce chránící obličej oponenta, slabá místa helem, brnění a kožených součástí zbroje samuraje. Říká se, že byl schopen hodit dvě jehly naráz na obraz koně a trefit obě kopyta najednou.


Koden ryū 狐伝流

Tato škola je zaměřena především na techniky jūjutsu 柔術, které prý vycházejí z velice starých metod majících kořeny až v 7. století.
Ve svém učení obsahuje tato škola i techniky s některými zbraněmi, a tak i techniky shurikenjutsu. Samotné čepele školy jsou velmi osobité, nazývané “kunai-gata 苦無形”. Samotný kunai existuje v mnoha různých tvarech a je spjatý s tradicemi ninjutsu 忍術. Zdá se být spíše univerzálním nástrojem, používaným pro hloubení děr a šplhání. Původně se kunai využíval při “kumiuchi 組討”, starém umění zachytávání na bojišti, jako ruční nástroj k narušování oponentova brnění. Možná se potom přišlo na jejich využití jako vrhací zbraně a tato technika se předávala a vešla ve známost jako Koden ryū shuriken 狐伝流手裏剣.

Seikō Fujita 藤田西湖 ukazuje některé čepele ze školy Koden ryū ve své knize pod názvem Zukai shurikenjutsu.


Kukishinden tenshin hyōhō 九鬼神伝天真兵法

Kukishin ryū je další prastarý a rozsáhlý způsob bojového umění, které se svým vznikem datuje až do 14. století. Tato škola obsahuje techniky beze zbraně, a to poměrně v rozsáhlé formě, a pak také techniky s mnoha zbraněmi různého typu.

V rámci technik shurikenjutsu používá 7,5 cm velký čtvercový plech broušené oceli, zvaný “teppan 鉄板”, který se hází proti oponentovi v brnění, což je technika podobná tsubute 礫 ze starověku. Mají tvar čtverce se čtvercovým otvorem uprostřed. V některých dokumentech školy Kukishin, jsou zmínky o plátech, které mají v průměru až 12 cm. Válečníci této školy používali jako bō-shuriken malý nožík kozuka 小柄, který je součástí soupravy meče.


Mito ryū 水戸流

Portrét, na kterém je zachycen Tokugawa Nariaki.
Tokugawa Nariaki 徳川斉昭 (1800 – 1860) Mito-han 水戸藩.
Bō-shuriken vycházející z tradic školy Mito ryū.
Bō-shuriken vycházející z tradic školy Mito ryū.

Negishi ryū 根岸流

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Negishi Shōrei 根岸松齢 (1833 – 1897)
2. Tōnegawa Magoroku 成瀬利根川孫六 (1851 – 1939)
3. Naruse Kanji 成瀬関次 (1888 – 1948)
4. Maeda Isamu 前田勇 (1902 – 1988)
5. Saitō Satoshi 齋藤聰 (narozen 1922)
6. Tomabechi Yoshimi 苫米地芳見 (budoucí sōke)

Zakladatel této tradice, pan Negishi Shōrei.

Rekishi 歴史
historie:

Škola Negishi ryū shurikenjutsu je jednou z nejvýznamnějších škol tohoto umění. Byla založena mužem jménem Negishi Shōrei 根岸松齢 někdy v polovině roku 1850. Datum vzniku sice není nikterak staré, ale kořeny této školy můžeme vystopovat v tradicích školy Katori shinkon ryū 香取真魂流, která působila v regionu Sendai a byla odnoží školy Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流.
Nicméně přímým předchůdcem školy Negishi ryū je tradice školy Ganritsu ryū, která byla široce rozšířená v oblasti Tōhoku (Tōhoku-chihō 東北地方). Po několik generací byla tato škola v rukou rodiny Katono 上遠野 (viz Katono ryū). Od rodiny Katono později zdědil toto umění muž jménem Date Yoshikuni 伊達慶邦 (17. 10. 1825 – 12. 7. 1874), který byl představitelem 13. generace klanu Sendai (Sendai-han 仙台藩).

Date Yoshikuni

Tvrdí se, že Date Yoshikuni trval na tom, aby všechny ženy v jeho domácnosti byly vyškoleny v umění shurikenjutsu jako metodě účinné formy sebeobrany. Jedním z důvodu pro to byla nízká váha shurikenu a možnost jej snadno ukrývat. A tak není divu, že jeho žena Tokugawa Takako 徳川孝子, která byla dcerou Tokugawy Nariakiho 徳川斉昭 z klanu Mito (Mito-han 水戸藩), si osvojila vysokou úroveň dovedností umění shurikenjutsu. Na základě přání svého otce předala Takako své dovednosti a s tím i umění muži jménem Kaihō Hanpei 海保帆平, který byl krom jiného oficiálním instruktorem technik meče na území klanu Mito. Tento muž byl v mládí studentem Negishiho Senshōa 根岸宣将, který byl mimo jiné v pořadí druhým sōke (představitelem) školy Annaka-han Araki ryū kenjutsu 安中藩荒流剣術 v rámci klanu Annaka (Annaka-han 安中藩).
Po smrti Negishiho Senshōa pokračoval Kaihō Hanpei ve svém studiu shurikenjutsu pod vedením syna Senshōa jménem Negishi Sentoku 根岸宣徳, který byl představitelem 3. generace této školy. Okolo věku 14 let začal Kaihō s tréninkem technik meče školy Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 přímo pod vedením zakladatele této školy jménem Chiba Shusaku Narimasa 千葉周作成政. Jeho dovednosti technik meče byly natolik vysoké, že se později stal dalším představitelem této tradice. Okolo roku 1849 požádal Negishi Sentoku, aby Kaihō vyučoval techniky škol Hokushin ittō ryū a Ganritsu ryū (potažmo Katono ryū) jeho tehdy 16letého syna Shōreie.
Netrvalo to dlouho a během několika let se stal Negishi Shōrei 根岸松齢 nejlepším studentem Kaihōa. Ve věku 25 let Shōrei následoval přání svého otce a stal se oficiálním instruktorem technik meče v klanu Annaka v oblasti provincie Kōzuke (Kōzuke no kuni 上野国), která je dnes součástí prefektury Gunma (Gunma-ken 群馬県). V této době se Shōrei stal představitelem 4. generace Annaka-han Araki ryū kenjutsu.
Jak tomu bylo v té době zvykem, osobnosti s výjimečnými schopnostmi se doslaly do povědomí širokého okolí. A tak i Shōrei byl díky svým dovednostem znám široko daleko. Dokonce se mu říkalo Jōshū Kotengu 上州小天狗, což by se dalo přeložit jako malý tengu z oblasti Jōshū (tengu byli japonští skřeti, často zpodobňováni s velkým nosem či ptačím zobákem, kteří byli známí pro své výjimečné až možná magické bojové schopnosti). Nicméně Shōreiovy bojové schopnosti byly tak známé, že když se o nich dozvěděl daimyō Itakura 板倉, nařídil mu, aby zdržel účasti ve všech veřejných soubojích.
Negishi Shōrei dále pokračoval ve svém studiu bojových umění kenjutsu a shurikenjutsu. Neustále cítil potřebu zdokonalovat již osvojené techniky, což jej postupem času vedlo k založení nové školy zaměřené čistě na techniky shurikenjutsu použitelné ve skutečném boji, a tak vznikla tradice Negishi ryū 根岸流. Co se týče tvaru používaných čepelí, zachoval Shōrei osmihranný průřez čepele, jako tomu bylo v případě Ganritsu ryū. Tělo shurikenu bylo o něco rozšířeno jak u hrotu, tak i v koncové části. Čepel tak získala větší váhu, což umožňovalo dosáhnout větší vzdálenosti pro hod a stejně tak i větší energie při dopadu shurikenu na cíl.

Staré čepele bō-shurikenu využívané školou Negishi ryū.

Negishi Shōrei posléze předává školu i učení svému studentu jménem Tonegawa Magoroku 利根川孫六. Tonegawa se narodil 13. 7. 1851 na hradě Tatebayashi 館林市 nacházejícím se v prefektuře Gunma. Jeho otec byl vazalem daimyōa jménem Akimoto Hiromoto 秋元礼朝 z klanu Tatebayashi (Tatebayashi-han 館林藩). Dalším v pořadí, kdo stál v čele školy Negishi ryū, byl Naruse Kanji 成瀬関次. Naruse se narodil 10.11.1888 v Tokiu. Tonegawa poznal Naruseho na své tokijské přednášce o shurikenjutsu v klubu Miyama. Více než sedmdesátiletý Tonegawa dlouho odmítal zájem Naruseho, ale nakonec po dlouhém naléhání souhlasil. Tento krok se později ukázal jako velice správný.

Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Naruse Kanji.
Naruse sensei zachycen během shurikenjutsu, iaijutsu a portrét v uniformě.

Naruse si velice rychle osvojil jemu ukazované techniky shurikenjutsu a neustále se chtěl v tomto odvětví bojových umění zlepšovat a zdokonalovat. Nakonec po dvanácti letech Tonegawa předal školu do rukou Naruseho, který se tak stal 3. sōkem (představitelem) tradice Negishi ryū shurikenjutsu. Naruse Kanji v mládí studoval i další školy bojových umění. Například prostřednictvím svého tchána se seznámil se školou Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術, ve které postupem času zdědil také titul sōke. Ostatně svého času byl Naruse považován za velikou autoritu v nejen v oblasti shurikenjutsu, ale i iaijutsu 居合術 a kenjutsu 剣術 známou po celém Japonsku. Byl snad vůbec prvním autorem knihy o shurikenjutsu, která systematicky popisovala tento obor nejen z historického hlediska, ale především z hlediska samotných technik těchto bojových dovedností. Tato kniha je dodnes považována za velice kvalitní a snad všechny následující knihy o shurikenjutsu čerpají informace převážně z této publikace. Naruse sepsal mezi lety 1940 až 1945 ještě další zajímavé knihy o japonském umění meče. Mezi tyto knihy patří např. titul Tatakau nihontō 戦う日本刀, který by se dal přeložit jako “japonský meč v bitvách” a nebo kniha Rinsen tōjutsu 臨戦刀術, jejíž název by šel vysvětlit jako “umění meče ve válce”. Jeho zájem a bádání v oblasti shurikenjutsu bylo obdivuhodné, hodně času například věnoval “rekonstrukci” tradic školy Shirai ryū shurikenjutsu 白井流手裏剣術, která v té době již nebyla známa. Těžko říci jakými prostředky, ale pravdou je, že po hlubokém výzkumu tradic okolo této školy spolu s Miyawakim Toruem 宮脇徹 tuto doslova ztracenou školu oživili pro další generace.
Během svého života přijal Naruse Kanji pouze tři studenty, které zasvětil do tajů svého bojového umění. Byli to Maeda Isamu 前田勇, Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒 a posledním z nich je současný sōke školy jménem Saitō Satoshi 齋藤聰. Je dost možné, že všichni studovali společně u Naruseho a nebo ve stejném období okolo druhé světové války. A právě v době války Naruse napsal dopis Saitōovi, ve kterém vyjádřil svůj záměr předat mu titul sōke ve školách Negishi ryū a Yamamoto ryū iaijutsu. V tradici školy Shirai ryū měl titul sōke získat Shirakami Eizō Ikku Ken.

Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi.

Nicméně po válce byla společnost v celém Japonsku ve velikém zmatku. Mnoho lidí ztratilo kontakt s příbuznými a stejně tak ztratili vzájemný kontakt Naruseho studenti. A tak se stalo, že Maeda Isamu považoval své “spolubojovníky” za mrtvé, neboť jak Saitō, tak i Shirakami byli povoláni do vojenské služby, do války, ve které zahynulo mnoho lidí.
Deset let po smrti Naruse senseie, tedy v roce 1958, navštívil Maeda Isamu veřejné enbu (vystoupení) tradičních bojových umění v Tokiu. Pro příležitost této události se Maeda zapsal jako sōke školy Negishi ryū, protože věřil, že je jediným přeživším studentem Naruseho. Na samotné akci se však opět setkal se Saitōem, který už v několika příležitostech před touto akcí reprezentoval školu Negishi ryū jako její oficiální představitel. Mezi akcemi, na kterých představil svou školu, byla i první poválečná exhibice japonských bojových umění, která proběhla v Taiikukan 体育館 v Tokiu v roce 1954. Tato akce byla opravdu výjimečná a dokázala přilákat údajně na 15 000 diváků. Ale vraťme se zpět k setkání Maedy a Saitōa. Saitō nabídnul Maedovi, který byl v té době starším praktikantem, aby vedl školu jako sōke po zbytek roku 1958. Od následující roku pak škola opět byla v rukou Saitōa, který ji reprezentuje do dnešních dnů.
Na základě svých zkušeností a pozic byli Saitō Satoshi i Shirakami Eizō Ikku Ken přijati do asociace Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku vůbec. Saitō byl zde zaregistrován jako představitel školy Negishi ryū a Shirakami zase jako představitel tradice školy Shirai ryū.
V roce 2001 Shirakami umírá a tak přechází na osobu Saitōa i titul sōke školy Shirai ryū.
I Saitō Satoshi, krom toho že studoval na universitě Keio (Keio Gijuku Daigaku 庆应义塾), studoval také další bojová umění, aby se přiblížil co nejvíce k pochopení podstaty bojových umění. Díky této snaze potkává v roce 1949 muže jménem Fujita Seikō 藤田西湖, který byl představitelem Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a který byl znám jako poslední shinobi Kōga. Saitō se posléze stává jeho osobním studentem. Během tréninku s Fujitou se Saitō seznamuje jednak s technikami Kōga ryū ninjutsu, ale také s technikami školy Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術.
Saitō Satoshi “otevřel” více toto umění veřejnosti. V letech 1957 až 1994 vystupoval v mnoha pořadech různých televizních stanic (NHK, TBS, TV Asahi, TV Tokyo a Tokai TV), aby představil shurikenjutsu okolnímu světu. Natočil DVD v edici Nihon no kobudō 日本の古武道, kde předvádí se svými studenty konkrétní techniky hodů, typy shurikenů a další. Také byl zván filmovými produkcemi jako odborník přes bojové scény.
Dnes je Saitō posledním žijícím studentem významných učitelů Naruseho a Fujity.

Budoucí sōke školy Negishi ryū, pan Tomabechi Yoshimi během enbu, vystoupení.

Shurikenjutsu v rámci této školy

Jak už bylo řečeno, škola Negishi ryū používá osmihranné shurikeny s různě dlouhými letkami, aby tak mohly být házeny co nejefektivněji na různé vzdálenosti. Na kratší vzdálenost se používají shurikeny s kratšími letkami a na delší vzdálenosti s delšími letkami.
Škola využívá pro své hody výhradně techniku jiki-dahō 直打法, tedy držení v dlani s hrotem vycházejícím z dlaně vpřed. Tento způsob přímého hodu je bez rotace (přímá trajektorie), která je v podstatě nemožná díky samotnému tvaru čepele a letkám připevněným na konci.
V technikách hodů je často využíván meč k technice samotné či k jejímu doplnění či provedení návazné techniky.

Způsob držení bō-shurikenu ve škole Negishi ryū.

Proces učení hodu v této škole vede přes tři kihon gata 基本型 (základní metody), které zahrnují různé rytmy házení:

1. Manji, zahrnující tříkrokové/stupňové pohyby
2. Tori, dvoukrokové pohyby a
3. Jikishi, která zahrnuje pouze jednokrokové pohyby.

Krom toho je třeba zvážit vzdálenost cíle.
Jakmile cvičenec zvládne tyto různé techniky hodů, čeká ho učení shikake katy nebo “sento katy” neboli metody bojového házení. V závislosti na bojové situaci mohou být použity rozdílné metody:

■ Kōsō, když čelí protivníkovi
■ Ubu, během pohybu
■ Inyōsō, pro rychlé házení na cíle vpředu a vzadu
■ Shichi, čtyři moudrosti

Existují také metody hodu ze sedu či lehu, kombinované s mečem, ve tmě, metody skrývání nebo metody boje zblízka.


Shirai ryū 白井流

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Shirai Tōru Yoshikane 白井亨義謙
2. Kurokochi Dengorō Kanenori 黒河内伝五郎兼規
3. Miyawaki Tōru 宮脇徹
4. Naruse Kanji 成瀬関次 (1888 – 1948)
5. Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒 (1921 – 2002)
6. Saitō Satoshi 齋藤聰 (narozen 1922)

5. sōke školy Shirai ryū, pan Shirakami Eizō Ikku Ken.

Rekishi 歴史
historie:

Zakladatelem tradice školy byl muž jménem Shirai Tōru Yoshikane 白井亨義謙, který se narodil v roce 1783, tedy v třetím roce éry Enmei 天明 v Edo 江戸 (nynější Tokio). Shirai pocházel z klanu Okayama (Okayama-han 岡山藩) a jeho jméno v mládí bylo Daijirō 大冶郎. Jméno Shirai pochází z matčiny strany rodiny, a to z toho důvodu, že zde nebyl žádný mužský potomek potřebný pro zachování rodinného jména. Daijirō tedy přijal jméno po svém dědovi z matčiny strany Shirai Hikobei 白井彦兵衛 a později se přejmenoval na Shirai Yoshikane. Osoba dědy byla důležitá i z toho pohledu, že právě on chtěl, aby byl jeho vnuk vyškolen v bojových uměních. A tak jej již v sedmi letech matka přivedla do dōjō školy Kijin ryū 機迅流, kde se setkal se svým prvním učitelem Yodou Hidetoshim Shimpachirōem 依田秀復新八郎. O sedm let později, tedy ve věku 14 let se začal školit v technikách Nakanishi-ha ittō ryū 中西派一刀流, aby se tak ještě více zdokonalil v oblasti bojových umění. V tomto dōjō vedl své lekce Nakanishi Chūta Tanehira 中西忠太子啓. Nakanishi dōjō 中西道場 bylo ve svém okolí známé díky jejich tréninku založeném na soutěžních formách se shinaiem prováděných za použití ochranného oblečení. Yoshikaneho tréninkové nasazení bylo tak vysoké, že za pouhých pět let úspěšně zvládl učení této školy. Nicméně i když zemřel jeho učitel Nakanishi Chūta Tanehira (v únoru 1801), pokračoval dál ve svém tréninku pod vedením jeho nejstaršího studenta Terady Gorōemona Muneariho 寺田五郎衛門宗有. Tvrdí se, že Terada se ve svém tréninku zaměřil pouze na techniky kumitachi 組太刀, a to údajně z toho důvodu, že vnímal Nakanishi-ha ittō ryū jako skvělou školu pro sportovní pojetí boje.
Ke konci roku 1801 odešel teprve 18letý Shirai od Terady senseie a cestoval především po regionech Kantō (Kantō chihō 関東地方) a Koshinetsu 甲信越. Na těchto svých putováních se účastnil několika soubojů s mistry různých bojových umění. Během těchto zkušeností zjistil, že nejtěžší pro něj bylo bojovat se zápasníky sumō 相撲 (sumō je bojový zápas starý více než 1 000 let, první zmínka o tomto sportu se však objevuje již v kronice Kojiki 古事記 z roku 712). Proto se rozhodl věnovat se tréninku tohoto zápasnického stylu pod vedením mistra Tamagakiho Gakunosukeho 玉垣額之助 (1784 – 1824). Jeho schopnosti se rychle lepšily, až nakonec získal potřebné dovednosti k dalšímu ze zápasů. V tomto utkání nastoupil proti zkušenému zápasníkovi jménem Semiyama Hyōemon 瀬見山兵衛門, kterého dokázal porazit.
Umění školy Naganuma ryū heigaku 長沼流兵学 bylo další dovedností, kterou si Shirai dokázal osvojit. Slovo heigaku by se dalo přeložit asi jako vojenská věda, kterou studoval pod mistrem této školy, panem Shimizuem Shunzōem 清水俊蔵.
Ale to není z daleka vše, čemu se Shirai věnoval. Dalšími uměními, kterým se věnoval, byly školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Hōzōin ryū takada-ha sōjutsu 宝蔵院高田派流槍術, Anazawa-ryū 穴沢流, techniky kusarigamajutsu 鎖鎌術 nebo techniky fukibarijutsu 吹き針術. Jak vidíte na tomto přehledu, seznam škol, které Shirai studoval, je opravdu dlouhý. Bohužel není známo, jakých úrovní dosáhl v jednotlivých školách.
Nakonec se Shirai vrátil ze svých cest zpět do oblasti Edo, kde se znovu setkat s Teradou senseiem. Terada sensei zatím založil svůj vlastní styl, postavený především na technikách meče, a nazval jej Tenshin ittō ryū 天真一刀流. Shirai opět pokračoval v tréninku pod vedením Terady senseie, který mu dne 15. 8. 1815 udělil licenci k výuce této školy a následně se Shirai stal v pořadí 2. sōkem (představitelem) Tenshin ittō ryū.
O Shiraiovi koluje mnoho příběhů. Jeden například tvrdí, že byl Shirai členem slavné skupiny, která byla známa pod názvem Sanbagarasu 三羽烏 (tři vrány) a byla součástí Nakanishi dōjō. Ti zbylí členové byli již zmíněný Terada Gorōemon Muneari a Takayanagi Matashirō 高柳又四郎.
Shirai byl také člověkem zajímajícím se o různá odvětví bojových umění. Byl dlouholetým “fanouškem” umění shurikenjutsu, kterému se intenzivně věnoval. Po několika letech tohoto intenzivního tréninku nakonec zakládá styl/školu pod svým jménem Shirai ryū shurikenjutsu.
Shirai vyučuje toto umění několik dalších zájemců, z jejichž řad vybral studenta jménem Kurokochi Dengorō Kanenori 黒河内伝五郎兼規, který se stal v pořadí druhým sōke školy. Kanenori byl prominentní osobou zběhlou v oblasti bojových umění sloužící rodu Aizu (Aizu-han 会津藩). Jeho původní jméno bylo Dengorō a byl jako dítě adoptován Kurokochim Jisukem Kanehiroem 黒河内治助兼博. Členové jeho adoptivní rodiny cvičili umění školy Shinmusō muraku ryū iaijutsu 神夢想無楽流居合術, které se u nich dědilo po několik generací a bylo nakonec předáno do rukou právě Kanenoriho.
Kanenori také dosáhl mistrovské úrovně ve školách Shinmusō ittō ryū kenjutsu 神夢想一刀流剣術, Inagami shinmyo ryū jūjutsu 稲上心妙流柔術, Anazawa ryū 穴沢流 a Shizuka ryū naginatajutsu 静流長刀術. Ale ani toto není úplný výčet bojových dovedností, kterým se za svého života Kanenori věnoval. Setkával se s mnoha učiteli různých bojových umění a škol, studoval například bajutsu 馬術 (umění válečného jezdectví), kenjutsu 剣術 (techniky meče), sōjutsu 槍術 (techniky kopí), naginatajutsu 薙刀術 (techniky “halapartny”), jūjutsu 柔術 (techniky neozbrojeného boje), shurikenjutsu 手裏剣術 (techniky házení krátkých čepelí), fukiyajutsu 吹き矢術 (techniky využití foukacích zbraní), kusarigamajutsu 鎖鎌術 (techniky srpu s řetězem) a kyūjutsu 弓術 (techniky lukostřelby). Byl také znám svými znalostmi v oblasti torimono sandōgu 捕り物三道具. Do této oblasti spadaly tři dlouhé zbraně, které byly využívány ve feudálním Japonsku k zadržování a zatýkaní lidí nejčastěji zločinců a trestanců. Těmito zbraněmi byly sasumata 刺股 (“vidlicové kopí”), sodegarami 袖搦 (“zamotávač rukávů”) a poslední bylo tsukubō 突棒 (“tlačící tyč”).

Naruse Kanji zachycený během tréninku technik shurikenjutsu. Podle tvaru čepelí lze usuzovat, že předvádí techniky školy Negishi ryū.

V širokém okolí byl považován za velikého znalce v oblasti bojových umění. Například v díle Aizu-han kyoikukō 会津藩教育考 (kronice rodu Aizu) můžeme najít zmínku o Kanenorim, který prý byl schopen zasáhnout otvor mince shurikenem na vzdálenost až šesti metrů. Ve stejném díle najdeme také informaci, že ve stáří Kanenori přišel téměř úplně o zrak, ale přesto byl schopen zavěsit na zeď dřevěnou destičku o velikosti 12 cm, poodstoupit od ní na vzdálenost tří metrů a poté každým svým hodem ji zasáhnout. Další výjimečnou dovedností, kterou si Kanenori osvojil a rozvinul, bylo umění fukiyajutsu. V kronice rodu Aizu také najdeme zmínku o této jeho dovednosti. Prý byl schopen si vložit do úst několik jehel a poté jednu po druhé prudce vyfouknout ze svých úst s takovou razancí, že se na vzdálenost tří metrů jehly zabodly do papírových dveří. I možná proto o sobě často tvrdil, že k boji nepotřebuje meč ani žádné jiné zbraně.
Dílo Nihon budō zenshū 日本武道全集 uvádí, že měl Kanenori dva své syny (bohužel neznám jejich jména). Starší syn byl údajně zabit v bitvě známé jako Boshin sensō 戊辰戦争 a druhý syn se z této bitvy vrátit zmrzačený od zásahu šrapnelu z dělové koule. Kanenori byl velice zklamaný změnami, kterými v té době procházelo Japonsko. Těmito změnami byly reformy Meiji (Meiji ishin 明治維新), kdy docházelo k politickým změnám a rušení samurajského stavu, a tak se ve věku 65 let rozhodl zabít svého zmrzačeného syna a sám se poté rozhodl spáchat seppuku 切腹, což je formální způsob sebevraždy, který byl prováděn výlučně kastou válečníků. Jeho hrob můžeme dnes najít v západní části chrámu Shiramizu Amida-dō 白水阿弥陀堂 v městě Iwaki (Iwaki-shi いわき市), nacházejícím se v prefektuře Fukushima (Fukushima-ken 福島県).
Po smrti Kanenoriho v roce 1868 nemá jeho rod následovníka a vymírá (někteří si ale myslí, že jeho rod nevymřel, ale byl s novými reformami v zemi zahnán do ilegality).
Tady se zdá, že následuje historická mezera trvající přes šedesát let, kdy škola není živá a nemá svého představitele. Až teprve po roce 1930 Naruse Kanji 成瀬関次, v té době již sōke Negishi ryū, započal s historickým výzkumem okolo školy Shirai ryū shurikenjutsu. Nešlo mu jen o historické souvislosti, ale především o technickou dokumentaci kompletního učení školy. Trvalo mu mnoho let, než získal všechny potřebné dokumenty, aby byl schopen znovu oživit tuto ztracenou tradici.

Naruse Kanji zachycený během tréninku technik shurikenjutsu. Podle tvaru čepelí lze usuzovat, že předvádí techniky školy Negishi ryū.

V období druhé světové války komunikoval Naruse s dōjō Miyawakiho Tōrua 宮脇徹 žijícího v prefektuře Shizuoka (Shizuoka-ken 静岡県), který byl krom jiného představitelem školy Chuya-ha ittō ryū 忠也派一刀流. Během války byla oblast Shizuoky často cílem válečných náletů. Z tohoto důvodu byla oblast obsazená mnoha vojenskými jednotkami. Náhoda tomu chtěla, že se v této oblasti vyskytoval i Saitō Satoshi 齋藤聰 v té době sloužící ve vojenské službě. Saitō byl již v té době pokročilým studentem Naruseho Negishi ryū. Naruse v jednom ze svých dopisů požádal Saitōa, aby vzal historická denshō 伝承 (historické dokumenty-svitky, které mohou obsahovat historii a techniky školy), navštívil Miyawakiho a zjistil, zda zná a praktikuje techniky školy Shirai ryū. V případě, že se toto potvrdí, měl od něj získat důležité informace s vazbou k této škole shurikenjutsu, aby se Naruse posunul v odkrývání tajemství této tradice.
V roce 1945 bylo při náletech město Hamamatsu (Hamamatsu-shi 浜松市) z větší části zničeno. Bohužel s tím i Miyawaki dōjō 宮脇道場. A co bylo ještě horší, byla skutečnost, že Miyawaki i s celou svou rodinou během těchto bombardování naneštěstí zahynul také. Po této tragické události se Naruse rozhodl pokračovat v tradici Shirai ryū. Nechtěl dopustit, aby se umění této školy opět ztratilo v dějinách, a tak jej sám oživil.

5. sōke školy Shirai ryū, pan Shirakami Eizō Ikku Ken.

Jeden ze studentů Naruse senseie byl Shirakami Eizō Ikku Ken 白上一空軒. A právě tento muž se po smrti Naruseho stal dalším sōke (doslova hlava rodinné tradice; jinak také představitel školy) právě školy Shirai ryū. Shirakami se narodil v Tokiu v roce 1921. V roce 1947 Shirakami vystudoval universitu Waseda (Waseda daigaku 早稲田大学), která je jednou z nejprestižnějších universit v Japonsku. Po škole odešel učit na střední školu v jedné z částí Tokia jménem Jiyugaoka 自油が丘. Studoval pod svým strýcem Hayashim Senjurōem 林銑十郎, který byl vojenským generálem, školu Hokushin ittō ryū 北辰一刀流 zaměřenou na techniky meče. Pod jiným strýcem jménem Miyamura Chizuka 宮村千事香 studoval učení lukostřelby školy Heki ryū kyūjutsu 日置流弓術 a techniky uchinejutsu 打根術.

Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi.

Od roku 1938 studoval techniky shurikenjutsu škol Negishi ryū a Shirai ryū pod vedením Naruse senseie. Jeho zanícení technikami shurikenjutsu vedlo k tomu, že v roce 1965 dokonce založil svou vlastní školu pod názvem Ikku ryū shurikenjutsu 一空流手裏剣術 někdy nazývanou také Ikkuken ryū shurikenjutsu 一空軒流手裏剣術. Shirakami sám publikoval několik prací na téma shurikenjutsu. Mezi ně patří například i kniha Shuriken no sekai 手裏剣の世界. Shirakami umírá v roce 2001 a titul sōke přechází na Saitō Satoshiho, který prezentuje tuto školu do současnosti. Dnes se škola Shirai ryū dědí jako doprovodná tradice školy Negishi ryū. Nicméně obě školy jsou i přesto evidovány v asociaci Nihon kobudō shinkōkai 日本古武道振興会, která je nejstarší a nejváženější organizací tradičních japonských bojových umění v Japonsku.

Shurikenjutsu v rámci této školy

Čepele shurikenů této školy jsou dlouhé 15 – 25 cm, nejčastěji pak 18 cm a jsou kulatého průřezu.

Způsob držení bō-shurikenu ve škole Shirai ryū.

Jednou ze specifických technik školy je hanten dahō 反転打法, což je technika, kdy čepel shurikenu během letu rotuje o 180°. Shuriken před tímto hodem je umístěn v ruce tak, že hrot směřuje do dlaně házejícího. Škola Shirai ryū je tímto stylem unikátní, protože například školy Negishi ryū a ani Tenshin shōden katori shintō ryū techniku hanten dahō nepoužívají. Tato technika je školou využívána při hodech na delší vzdálenost, než je 2,7 metru. Při kratší vzdálenosti škola využívá techniku jiki dahō 直打法.

Sōke školy Negishi ryū a Shirai ryū, pan Saitō Satoshi, během hodu jōdan uchi.

Shingetsu ryū 心月流

Tato škola je další z bojových tradic zaměřených pouze na techniky shurikenjutsu. Tuto školu založil v roce 1910 muž jménem Seikō Fujita 藤田西湖 (1898 – 4. 1. 1966), o kterém někteří tvrdí, že byl posledním ze skutečných shinobi z tradic Kōga ryū. Jeho původní jméno bylo Isamu Fujita, narodil se v Tokiu a studovat bojová umění začal se svým dědečkem Fujitou Shintazaemonem, které byl v pořadí 13. představitel školy Kōga ryū ninjutsu.
Fujita byl představitelem několika škol, například Nanban sattō ryū kempō 南蛮殺到流拳法, Wada-ha kōga ryū ninjutsu 藤田派甲賀流忍術 a tou třetí byla právě škola Shingetsu ryū shurikenjutsu 心月流手裏剣術. Někdy okolo roku 1949 se Fujita setkává se Saitōem Satoshim 齋藤聰, představitelem Negishi ryū a později i Shirai ryū. Od té chvíle se pravidelně scházejí za účelem společného výzkumu v oblasti shurikenjutsu. Saitō ukázal Fujitovi techniky shurikenjutsu jeho škol. Oba se pak scházeli v domu Fujity, kde v druhém patře společně studovali.

Představitel školy, pan Seikō Fujita 藤田西湖.

Fujita byl pilný i v publikační činnosti. Napsal mnoho knih zaměřených na různé oblasti bojových umění. Mezi jeho knihy patří například – Zukai torinawajutsu 図解捕縄術, Ninjutsu hiroku 忍術秘録, Kenpō gokui atemi sakkatsu-hō meikai 拳法極意当身殺活法明解, Shintō musō ryū jōjutsu zukai 神道夢想流杖術図解 a z našeho pohledu nemůžeme vynechat knihu Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術, která byla silně ovlivněna knihou Shuriken 手裏剣 od autora Naruse Kanjiho. Navíc mnoho ilustrací z této knihy znázorňuje techniky vycházející z Negishi ryū a Shirai ryū. Dá se tedy předpokládat, že určitý vliv na obsah knihy měl i Saitō. V knize Fujita připisuje vznik školy Shingetsu ryū muži jménem Fujiwara Naritada 藤原成忠, ale toto se nikdy nepotvrdilo. Neexistují žádné jiné záznamy uvádějící toto jméno ve spojitosti s touto školou.
Dnes tuto školu prezentuje Ueda Atsuko 上田温子, vnučka Fujity, která je uznána asociací Nihon kobudō shinkokai jako představitelka (sōke) škol Shingetsu ryū shurikenjutsu a Wada-ha kōga ryū ninjutsu. Atsuko se naučila techniky shurikenjutsu od své matky jménem Ueda Yōko 上田陽子, která studovala u svého otce a také společně se Saitōem.
V současnosti Saitō Satoshi přidružil umění škol Shingetsu ryū, Kōga ryū a Shirai ryū jako doprovodná umění ke škole Negishi ryū. I přesto, že Saitō sensei je představitelem těchto tradic, neučí a ani je neprezentuje volně veřejnosti. Ponechává si svá učení pro malou skupinu svých studentů. Pokud se nepletu, celkový počet studentů Saitō senseie není příliš veliký a údajně nové zájemce odmítá. Krom výše zmíněných škol je Saitō v pořadí 15. sōke školy Kuwana han-den yamamoto ryū iaijutsu 桑名藩伝山本流居合術. Saitō sensei má přes devadesát let a sám aktivně nevyučuje, již pouze dohlíží na studium svých studentů. Aktivně vykonává funkci prezidenta asociace Nihon kobudō shinkokai a je také ředitelem organizace Nihon kobudō kyōkai 日本古武道協会, což je organizace, která patří do Nippon budōkan 日本武道館, jehož cílem je spojit tradiční bojové školy (tzv. koryū 古流) a přispívat tak k jejich uchování a šíření pro další generace. V roce 1992 byl Saitō oceněn udělením císařského titulu – Žijící národní poklad (Ningen kokuhō 人間国宝)

Shurikenjutsu v rámci této školy

Samotné techniky jsou prý velice podobné těm, jež se praktikují ve škole Shirai ryū. Nicméně se tvrdí, že Fujita přidal techniky hodů způsobem gyaku uchi s horizontálním pohybem čepele a age uchi se stoupajícím pohybem čepele, kdy je hod veden pohybem ruky zespoda nahoru.


Tenshin shōden katori shintō ryū 天真正伝香取神道流

Tato škola je jednou z těch, které se řadí mezi ty, jež mají mnoho odvětví svého zájmu, tzv. sōgō budō 総合武道 – úplná bojová umění. Škola Katori shintō ryū má velice dlouhou a pestrou historii, založil ji Iizasa Chōisai Ienao 飯篠長威斉家直, který se narodil v roce 1387 v obci Iizasa 飯篠 (dnešní Takomachi, prefektura Chiba 千葉県). Ienao byl synem vysoce postaveného šlechtického samuraje z Iizasa, a tak nebylo divu, že od útlého dětství byl vzděláván v technikách s kopím (sōjutsu). Již za svého života si získal respekt a obdiv za své bojové schopnosti a jeho hrdinství bylo známé daleko za hranicemi jeho provincie. Zúčastnil se mnoha bitev, byl velice známý pro svou vynikající techniku, velice dobře ovládal i umění strategie, a tak se jeho sláva šířila po celé zemi. Údajně nebyl nikdy poražen v žádném z mnoha soubojů, které podstoupil. V době, kdy mu bylo 60 let, se rozhodl odejít do svatyně Katori 香取神宮 na dobu jednoho tisíce dnů, aby se tam mohl věnovat duchovní praxi. Iizasa Chōisai Ienao umírá v roce 1488 ve věku 102 let (101 podle západního systému).

V průběhu času studovalo techniky této školy mnoho významných šermířů. Mezi nimi byl například Tsuhakara Bokuden 塚原卜伝, zakladatel školy Bokuden ryū 卜伝流, nebo Matsumoto Bizen no kami Naokatsu 松本備前守尚勝, zakladatel Kashima shin ryū 鹿島神流, a mnozí další.

Iizasa Chōisai Ienao, zakladatel tradice Katori shintō ryū.

Obsah Katori shintō ryū heihō 香取神道流兵法:

■ Kenjutsu 剣術 (japonský šerm)
■ Bōjutsu 棒術 (dlouhá hůl)
■ Naginatajutsu 薙刀術 (japonská halapartna)
■ Kodachijutsu 小太刀術 (krátký meč)
■ Ryōtōjutsu 両刀術 (současně dlouhý a krátký meč)
■ Sōjutsu 枪術 (kopí)
■ Iaijutsu 居合術 (techniky tasení meče)
■ Jūjutsu 柔術 (techniky beze zbraně)
■ Shurikenjutsu 手裏剣術 (vrhání předmětů)
■ Ninjutsu 忍術 (metody špionáže)
■ Senjutsu 戦術 (metody strategie na bojišti)
■ Chikujōjutsu 築城術 (metody staveb opevnění)

Pohled na svatyni Katori v prefektuře Chiba.

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Iizasa Chōisai Ienao (Iga-no-kami) 飯篠長威斉家直
2. Iizasa Wakasa-No-Kami Morichika
3. Iizasa Wakasa-No-Kami Morinobu
4. Iizasa Yamashiro-No-Kami Moritsuna
5. Iizasa Saemon-No-Jō Morihide
6. Iizasa Oi-No-Kami Morishige
7. Iizasa Shuri-No-Suke Morinobu
8. Iizasa Shuri-No-Suke Morinaga
9. Iizasa Shuri-No-Suke Morihisa
10. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada
11. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige
12. Iizasa Shuri-No-Suke Moritsugu
13. Iizasa Shuri-No-Suke Morikiyo
14. Iizasa Shuri-No-Suke Nagateru
15. Iizasa Shuri-No-Suke Moriteru
16. Iizasa Shuri-No-Suke Morishige (Kan-Rikusai)
17. Iizasa Shuri-No-Suke Morifusa
18. Iizasa Shuri-No-Suke Morisada
19. Iizasa Shuri-No-Suke Kinjiro
20. Iizasa Shuri-No-Suke Yasusada 飯篠修理亮快貞 (bohužel, ze zdravotních důvodů nevyučoval jejich vlastní rodinný systém a místo toho ustanovil jako svého zástupce nynějšího učitele Ritsuke Ōtake 大竹利典, který měl své vlastní dōjō v městě Narita)

Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.

Shurikenjutsu v rámci této školy

Bō-shuriken školy Katori shintō ryū má tvar hřebíku čtyřhranného průřezu. Jeho tvar, rozměr a hmotnost se liší; můžeme se setkat s čepelemi krátkými ale i delšími s robustnějším tělem.
Z hlediska technik je používána metoda držení a hodu způsobem jiki dahō 直打法, kdy je čepel držena hrotem z dlaně a po hození nerotuje.
Kdybychom si chtěli popsat typickou techniku využití shurikenu, je důležité upozornit, že se v této škole shuriken váže k technikám meče. Takže dejme tomu, že válečník stojí ve vzpřímené pozici levým bokem mírně vytočeným vpřed proti svému oponentovi. Pravá ruka svírá v dlani připravený shuriken v pozici, kdy je ruka napřažena pro hod na pravé straně hlavy (viz výše uvedená fotografie Ōtake senseie). Následně provede válečník povytažení meče z pochvy nazývané koikuchi 鯉口 pomocí palce levé ruky a současně posune levé chodilo vpřed směrem k jeho cíli. Tělo se otočí pravým bokem vpřed, současně pravá ruka švihá před tělo a hází tak čepel proti oponentovi. Po odhození čepele je vytasen meč, kterým je následně provedena některá z technik seku. Konec techniky je tvořen očištěním čepele od nečistot (chiburi 血振り) a zasunutím čepele zpět do pochvy meče (nōtō 納刀).

Autentické bō-shurikeny využívané školou Katori shintō ryū, které jsou k vidění ve svatyni Katori jinja.
Tyto nože byly nabídnuty svatyni Katori od školy Katori shintō ryū v roce 1890.
(převzato ze stránek http://www.secrets-of-shuriken.com.au/schools-of-shuriken
)
Způsob držení bō-shurikenu praktikovaný ve škole Katori shintō ryū.

V mokuroku 目録, obsahu této školy, najdeme techniky shurikenjutsu rozdělené do těchto úrovní:

● Omote no shuriken 表之手裏剣 – obsahuje sedm forem
● Gogyō no shuriken 五教之手裏剣 – obsahuje osm forem
● Gokui no shuriken 極意之手裏剣 – obsahuje devět forem

Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.

Pojďme se podívat na název školy Tenshin shōden katori shintō ryū kobujutsu, který se zapisuje těmito kanji 天真正伝香取神道流古武術. První dva znaky pro slovo tenshin 天真 sepřekládají bohy předaná. Další dva znaky pro slovo shōden 正伝 se překládá jako pravá/skutečná instrukce. Katori 香取 je názvem svatyně, která je centrem školy. Slovem shintō 神道 se označuje původní japonské náboženství, doslovně přeloženo cesta bohů. Slovo ryū označuje tok tradic v průběhu dějin a konečně kobujutsu 古武術 jsou tradiční bojové dovednosti/umění.

Fotografie pořízená z videa, kde je zachycen Ritsuke Ōtake 大竹利典 během technik shurikenjutsu.

V současné době existují dva směry nebo chcete-li dvě linie školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Jednou je linie Sugino-ha 杉野派, kterou vede Sugino Yukihiro sensei 杉野至寛先生. A druhou je Ōtake-ha 大竹派, kterou vede Ritsuke Ōtake sensei 大竹利典先生.
V obou liniích se vyučují techniky shurikenjutsu, ale pouze ty nejpokročilejší studenty. Výuka probíhá formou kuden 口傳, což znamená přímým kontaktem učitele se žákem. Nicméně se tvrdí, že dodnes zachované formy shurikenjutsu jsou jen střípkem z daleko obsáhlejšího množství technik.

Tato škola byla v roce 1960 poctěna jako první v historii oceněním „Nedotknutelné kulturní dědictví“ v oblasti bojových umění. To znamená, že se nemůže nikdy spojit s jiným stylem nebo frakcí bez ohledu na to, jakou nabídku dostane. To napomáhá škole si udržovat vlastní samosprávu a udržuje její vlastní integritu.

Této škole se v ČR věnuje Jiří Kučera se svými studenty ve svém olomouckém dōjō. Zde je na link na jejich webové stránky.


Meifu shinkage ryū 明府真影流

Denkei 傳系
řada sōke, představitelů školy:

1. Someya Chikatoshi 染谷親俊
2. Otsuka Yasuyuki 大塚保之

Rekishi 歴史
historie:

Škola Meifu shinkage ryū je moderní školou shurikenjutsu, kterou založil Chikatoshi Someya někdy v šedesátých letech minulého století. Tradice této školy krom technik shurikenjutsu obsahují i techniky fundō kusarijutsu, shōkenjutsu, onkenjutsu a další dovednosti spadající pod kakushi buki, skryté zbraně. Zpět ale k osobě zakladatele. Someya sensei byl dlouholetým studentem školy Tenshin shōden katori shintō ryū. Tuto školu studoval pod Yoshio Suginem 杉野嘉男, který byl významným představitelem této školy. Součástí učení této školy je také shurikenjutsu, se kterým se seznamují pouze pokročilí a prověření studenti. Není mnoho informací o úrovni, kterou dosáhl Someya sensei ve studiu Katori shintō ryū, ale předpokládá se, že se s technikami shurikenjutsu seznámil právě zde. Tvrdí se, že jeho schopnosti v technikách shurikenjutsu byly vynikající.

Zakladatel školy, pan Chikatoshi Someya v pozici Jōdan no kamae.

Později někdy po roce 1960 Someya sensei postavil základy nové tradice pod názvem Meifu shinkage ryū, kde své dovednosti shurikenjutsu začal prohlubovat a přidávat další techniky atd. Seznamoval se s technikami dalších škol, jež obsahovaly techniky se shurikeny. Zkoušel, trénoval a posléze i zdokonaloval techniky hodů shurikenů různých velikostí a tvarů. Jeho snahou bylo zjistit, které techniky jsou nejúčinnější. Someya sensei umírá v červnu roku 1999 bez toho, aby zanechal svého nástupce. Přesto po nějakém čase spadá titul sōke na jednoho z jeho studentů jménem Yasuyuki Otsuka, který pilně studoval v jeho škole od roku 1985.
Otsuka sensei pokračoval ve snaze svého učitele a předává techniky Meifu shinkage ryū další generaci studentů, a to i za hranicemi Japonska, kam poprvé vycestoval v roce 2010. Studenti našeho dōjō měli možnost pořádat dva semináře pod tímto učitelem v České republice a stejně tak navštívit i jeho trénink v Japonsku a vždy to byly velmi cenné okamžiky pro naše studium.

V pořadí druhý sōke školy, pan Yasuyuki Otsuka.

Pojďme se nyní podívat na název školy Meifu shinkage ryū, který se zapisuje těmito kanji – 明府真影流. První znak mei 明 se překládá jako jasný, znak fu 府 označuje organizaci sdružující lidi. Další znak shin 真 by se dal přeložit jako pravda. Následují poslední dva znaky – kage 影 znamená stín, ale používá se pro označení odvrácené strany. Spojením znaků shin a kage nám vznikne význam, že každá pravda má i svou odvrácenou stranu a že tvoří nerozdělitelnou dvojici jako in-yo (čínsky jing a jang). Poslední znak ryū 流 považují někteří lidé za slovo škola, ale není tomu tak. Slovo ryū znamená proud nebo mnou více oblíbené tok. Tento tok znázorňuje předávání umění, dovedností z učitele na žáka, aby tak byl zachován přirozený vývoj školy a jejích technik pro další generace, stejně tak jako voda, která si neustále hledá cestu dál. Jak je vidět, Someya sensei vložil do názvu své školy poselství svým stoupencům. Celý název by se dal přeložit jako získejte moudrost proto, abyste rozeznali pravdu od klamu (stínu).


Yagyū shinkage ryū 柳生新陰流

Tuto tradici založil Kamiizumi Ise-no-kami Fujiwara-no-Nobutsuna 上泉伊勢守藤原信綱, který byl samurajem v Období válčících států. Svou školu nazval Shinkage ryū. Své dovednosti a stejně tak i školu předal svému nejlepšímu studentovi jménem Yagyū Sekishūsai Taira-no-Munetoshi 柳生石舟斎平宗厳 (1529 – 1606), který k názvu školy přidal své jméno. V této škole se učily techniky kenjutsu, ō-dachi, kodachi, nitō, jōjutsu a právě shurikenjutsu.

Jūji shuriken používaný školou Yagyū shinkage ryū.

Yagyū Jūbei Mitsuyoshi 柳生十兵衞三厳 (1607 – 1650) byl jedním ze slavných samurajů této rodiny. Údajně i on byl vysoce zdatný v technikách shurikenjutsu. Údajně byl schopný jednou technikou hodit i několik čepelí najednou jak typu jūji shuriken 十字手裏剣, což byla plochá čepel se čtyřmi hroty, tak i typu bō-shuriken 棒手裏剣 .

Další z čepelí využívaných školou Yagyū shinkage ryū.

Ve škole Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, která má společné kořeny se školou Yagyū shinkage ryū, se také věnují technikám shurikenjutsu. Tvrdí se, že škola obsahovala techniky bojového házení různých zbraní i nástrojů označované termínem Hajiki dama 弾き玉. Tyto dovednosti byly v rámci tradice považovány za tajné, a tak se s nimi seznamovali jen ti nejstarší studenti, kteří projevili dostatečnou loajalitu ke škole.


Některé z dalších ryū-ha

Mnoho z tradic shuriken ryū-ha zahynulo v čase a nedochovalo se tak do dnešních dnů. V tomto seznamu tak najdete uvedeny krom jiného také školy, které již mnoho let neexistují.

Enken ryū shurikenjutsu 円蜆流手裏剣術, Enbō ryū iai 遠望流居合, Kōshū ryū shurikenjutsu 甲州流手裏剣術, Kobu jitsuyō ryū kenjutsu ͡講武実用流剣術, Yamauchi ryū shurikenjutsu 山内流手裏剣術, Shin shin ryū iai 止心流居合, Mito den ryū shurikenjutsu 水戸伝流手裏剣術, Muken ryū shurikenjutsu 夢劍流手裏剣術, Takezawa ryū shurikenjutsu 竹沢流手裏釼術, Tsugawa ryū shurikenjutsu 津川流手裏釼術, Nichinoka ryū sōjutsu 日ノ下流槍術, Nichi shitaishin ryū jūjutsu 日下新流柔術, Moen ryū shurikenjutsu 孟淵流手裏剣術, Yanagishin zenya ryū shurikenjutsu 楊心ぜン殺流手裏剣術, Hōten ryū bujutsu 法典流武術, Kashima shin ryū 鹿島神流, Kobori ryū 小堀流, Kukishin ryū 九鬼神流, Kukishinden ryū 九鬼神傳流, Kyōshin meichi ryū 鏡心明智流, Muken ryū 夢劍流, Nakatomi ryū shurikenjutsu 中臣流手裏釼術, Taisha ryū タイ捨流, Takenouchi hogan ryū 竹内判官流, Tatsumi ryū hyōhō 立身流兵法, Yagyū shingan ryū 柳生心眼流, Heki ryū 日置流, Ōtsubo ryū 大坪流, Ogasawara ryū 小笠原流 a další.


Seznam škol podle Seikō Fujity

Tento seznam je k nalezení v knize “Zukai shurikenjutsu 図解手裏剣術”, kterou napsal Seikō Fujita 藤田西湖

  • Asayama ichiden ryū 浅山一伝流
  • Amatsu ryū 天津流
  • Araki ryū 荒木流
  • Iga ryū 伊賀流
  • Itō ryū 伊豆流
  • Ikkan ryū 一貫流
  • Ippō ryū 一方流
  • Enmei ryū 円明流
  • Onkochishin ryū 温古知新流
  • Kasuga ryū 春日流
  • Kamitōno ryū 上遠野流
  • Katori shintō ryū 香取神刀流
  • Ganritsu ryū 願立流
  • Kōka ryū 甲賀流
  • Koden ryū 狐伝流
  • Kobori ryū 小堀流
  • Shishin ryū 止心流
  • Jitsuyō ryū 実用流
  • Jitoku ryū 自得流
  • Shoshō ryū 諸賞流
  • Shosetsu ryū 正雪流
  • Shirai ryū 白井流
  • Shinkage ryū 真陰流
  • Shingetsu ryū 心月流
  • Shinshin ryū 新心流
  • Shintō seibu ryū 神道精武流
  • Seishin ryū 清心流
  • Sekiguchi ryū 関口流
  • Daitō ryū 大東流
  • Takeuchi isshin ryū 竹内一心流
  • Tatsumi ryū 立身流
  • Chishin ryū 知新流
  • Tsugawa ryū 津川流
  • Ten ryū 天流
  • Tenshinden ittō ryū 天真伝一刀流
  • Niwa ryū 丹羽流
  • Negishi ryū 根岸流
  • Negoro ryū 根来流
  • Hōzan ryū 宝山流
  • Heishū ryū 平集流
  • Matsu ryū 末流
  • Matsuba ryū 松葉流
  • Miura ryū 三浦流
  • Musashi ryū 武蔵流
  • Mukyoku outeki ryū 武極応的流
  • Mobuchi ryū 孟淵流
  • Mori ryū 毛利流
  • Yagyū ryū 柳生流
  • Yamauchi ryū 山内流
  • Yūwa ryū 融和流
  • Youshin ryū 揚心流
  • Yoshiō ryū 義尾流

Použité zdroje:

kniha Bugei ryū-ha daijiten – autoři Watatani Kiyoshi a Yamada Tadashi
kniha Shuriken – autor Naruse Kanji
kniha Shuriken da-hō – autor Chikatoshi Someya
kniha Shuriken no sekai – autor Shirakami Ikku Ken Eizō
kniha Sengoku ninpō zukan – autor Masaaki Hatsumi
kniha Historie a tradice ninjutsu – autor Masaaki Hatsumi
kniha Zukai shurikenjutsu – autor Fujita Seikō
kniha Shurikendō: My study of the way of the shuriken – autor Shirakami Ikku Ken Eizō
kniha Shurikenjutsu no susume – autor Yasuyuki Otsuka
kniha How to learn Meifu shinkage ryū – autor Yasuyuki Otsuka
kniha Japanese Throwing Weapons: Mastering Techniques for Throwing the Shuriken – autor Daniel Fletcher
DVD Negishi ryū shurikenjutsu – Nihon no kobudō
www.renbu.org
www.secrets-of-shuriken.com.au
archív Bujinkan Dōjō Prague


(c) 2013, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

Poznámka ke článku: tento text byl připraven na konci roku 2012 a asi o rok později byl článek upraven do této verze pro náš web a byl doplněn dalšími fotografiemi. Bohužel se našli lidé, kteří části textu bezostyšně „vykrádali“ a publikovali je pod svým jménem ve svých článcích bez jakéhokoliv uvedení zdroje jen proto, že sami chtějí, aby byli vnímáni jako odborníci.

Forma následuje funkčnost

Forma následuje funkčnost

V tradičních školách bojových umění existuje koncept: “Mi no kane 身之矩“, který můžeme interpretovat jako „Tělo do čtverce“, „čtvercové tělo“. Zve nás to k pohybu, ve kterém naše tělo vždy využívá k ochraně končetiny v pravém úhlu.

K tomuto můžeme přidat další termín, který lze nalézt v tradičních školách bojových umění: hitoemi 一重身, můžeme ho interpretovat jako přístup, kdy držíme tělo bokem a chráníme své srdce a vitální části našeho těla.

Znak „身“ odkazuje na celé tělo a když se podíváte, tak je použit ve dvou termínech, které jsem popsal v úvodních odstavcích.

Mohli bychom rozvést mnoho konceptů a technických termínů různých škol tradičních proudů, ale ve zkratce, všichni studenti slyšeli učitele a instruktory říkat: “Stůjte bokem! Udržujte své tělo v jedné linii! Rovná záda! Srovnejte si hlavu! NE! Schovejte ramena, nepoužívejte boky, pohybujte celým tělem! atd, atd, atd… Nevím jak vy, ale já mám hlas svého mistra hluboko v podvědomí. Když trénuji sám, je se mnou; slyším jeho hlas v hlavě, jak mi říká:

„NE! Hlava! Ne, srovnat záda! Ne, víc bokem! Ne, ne, ne, zaměř se na každý milimetr pohybu! Znovu! Ne, znovu! NE, NE a NE!“ „Můžu si to nahrát kamerou na Facebook?“ „Ne, nahrávej svým srdcem a myslí, pokračuj v tréninku!“

Jsem vděčný za každé „NE“, drží mě při životě a vzhůru během mého tréninku a na mé cestě. Jsou to dary, které mi dává: jeho čas, pozornost a energie. Není to skvělý příklad trpělivosti a povinnosti k umění? Příklad upřímného učitele? Jaké množství peněz to může vyvážit?

Vraťme se k ideogramům a interpretaci těchto konceptů. Tělo by se mělo pohybovat jako blok, tak aby se vždy skryly vitální body. Tímto způsobem může oponent vidět vždy jen polovinu našeho těla, takže v každém bloku je vždy koordinovaný pohyb: útok a obrana unisono.

Proč je důležité být velmi opatrný s přesností pohybu těla?

Tento pohyb byl předáván z generace na generaci. Učení je přímý pohyb pro vaší podvědomou mysl. Ano! Vaší podvědomou mysl, čtete správně. Věděli jste, že vaše vědomí ovládá pouze asi 10% každodenních rozhodnutí? Zbylých 90% vašich rozhodnutí je založeno na tom, jak se váš pevný disk vyvíjel mezi 0 až 6ti lety nebo tak, jako houba jste kopírovali vaše rodiče, kulturu a společnost a pořád dokola a dokola opakujete to, co jste se naučili jako děti. Věříme, že kontrolujeme naše volby a rozhodnutí, ale většina závisí na vašem pevném disku: naše zajetá paradigmata, naše názory a podmíněné odpovědi. Náš fyzický pohyb je obrazem toho, co máme ve své mysli a srdci.

Teď se prosím zamyslete, drazí čtenáři, proč je mistr tak přímý při opravování pohybů vašeho těla?

NE, posuňte se do strany! NE! Srovnejte hlavu a udržujte jednu linii s rameny! NE, máte vytočený bok! Ne, poslouchejte pozorněji! NE!

Pohyb, který se učí z generace na generaci, je přímý kód pro naše podvědomí; pokud je vaše tělo nuceno pohybovat se ve formě, která je pro vás naprosto nemožná, pokud vaše duše trpí nedostatkem pohyblivosti a pozice jsou peklem na zemi, jestliže věříte, že vyšly z módy, že by v reálu k ničemu nebyly, protože yari, brnění, atd. už se nenosí, pokud je lepší plynout jako volný květ na louce,… nebude to tím, že jste předurčeni kulturou pohybu cizí k tomu, co původní mistři stvořili a předali po staletí?

Když znovu a znovu opakujete jeden pohyb, vysíláte vzkaz pro svůj pevný disk, aby změnil původní program vašeho bytí, vašich kořenů, vaší podstaty, vašeho ducha, vašich přesvědčení, toho co si myslíte, že teď a tady jste, a změnil to pro UMĚNÍ, UMĚNÍ předávané z generace po generaci, od MISTRA k MISTRU.

Už vidíte, proč je lepší kvalita, než kvantita?

Vaše podvědomá mysl je váš vnitřní učitel. Je to, co přetrvává nejvíce. Pracuje s maximální přesností. Vaše podvědomí nezná odpočinek, pracuje neustále, vede vaše vjemy a interpretace a v noci pracuje skrze vaše sny. Vědomá mysl je aktivní pouze ve stavu jasnosti, při vědomí, a to vyžaduje mnoho světla. Jak můžeme vidět, podvědomí je mnohem vytrvalejší, neúnavnější, neoblomnější. Cokoliv jste zažili, je v něm zaznamenáno.

Přenos pohybu tradičního bojového umění je příjem informací, které projdou vaším tělem a všemi vašimi smysly a jsou zaznamenány do vašeho podvědomí.

Kvůli tomu je důležité najít učitele, který je schopen předvést pohyb čistý a přímý z původního zdroje.

Když kopírujeme to, co nám učitel předává, musíme kopírovat jako zrcadlo, bez přidávání čehokoliv z našeho vědomí, nebo ega, bez žádného vymýšlení: být úplně otevřený a upřímný se svým pohybem, jinak ztratíme základní informace.

Proč takováto vědecká přesnost pohybu?

„Protože je to uvnitř, je to venku“, a protože je to venku, je to uvnitř; Když se pohybujeme v určité formě, naše mysl bude rozhodnuta reagovat určitým způsobem. Nepochybujte o tom, drazí čtenáři, vaše srdce začne také bít v jiné formě: UMĚNÍ, v tomto případě BOJOVÉ UMĚNÍ, bude znovuzrození ve vašem životě. Co si myslíte, že se stalo Hatsumi Senseii? Všichni jsme viděli jeho pohyby a pohyblivost na snímcích s Takamatsu Senseiem, jak je možné, že měnil svůj pohyb a pohyblivost v tak radikální formě během tak krátkého času?
Pokud cvičíte bojové umění a stane se vám toto:

Cítíte se slabí, nemáte sebedůvěru, hrdost, bojíte se, pochybujete, nevěříte, pokračují a opakují se problémy, atd, atd…

Přehodnotili jste, jestli je pohyb, který cvičíte správný k tomu, abyste se naučili žít život v rovnováze a harmonii? Jestli pohyb, který opakujete, vysílá sebeobrannou rovnováhu a informaci do vašeho srdce a mysli?

Ten pohyb by vám měl procvičit psychiku a emocionální ochranu od prvního dne, to je skutečné Ninjutsu, problémy života vás mohou ovlivnit psychicky, mentálně, nebo emocionálně, ale nikdy nesmí zasáhnout vaše vitální části, budete stále v pohybu, budete sebou samými, smát se, užívat si života a vašeho tréninku, v míru sami se sebou, s obrazem svého mistra a umění.

Nyní můžeme lépe porozumět, proč bojová umění, studovaná do hloubky, slouží tělesně, duševně a duchovně.

Nyní vám doporučuji zkontrolovat vaše Ichimonji no kamae, ale zkontrolovat ho upřímně a důstojně: nezapomeňte, že to co jste obdrželi je dar podstaty vašeho bytí. Proveďte ho tak, že se okolo něj zastaví čas, takže cítíte jednotu těla, mysli a srdce.

Pokud je to Kamae ve dvou liniích, pokud není hlava zároveň se zády, pokud jsou kolena v nesprávné pozici, pokud používáte bok k pohybu… něco není v pořádku: obraz který chcete zkopírovat a ne hraná forma mistrů současného proudu. Vyzívám vás, abyste si našli obraz, který je napojený na původní zdroj a vhodný k nalezení vašeho času, tréninku, vývoji…

A nyní přijde student a zeptá se – vidím sebe před několika lety – jak víte, že mi to pomůže v reálné situaci?

Vaše podvědomí bude vědět přesně, jestli jste trénovali pohyb který pochází z originálního zdroje, nezávisle na tom jestli jste nemocní, zranění, nebo umíráte: všichni učitelé studovali jak přežít v těch nejextrémnějších případech a předávali Ichimonji shin no kamae 一文字心の構 z tradice školy Togakure ryū ninpō taijutsu 戸隠流忍法体術, aby přežili a zanechali poselství dalším generacím.

A student se zeptá znovu?

VŠECHNY ODPOVĚDI SÍDLÍ V UPŘÍMNÉM A PŘETRVÁVAJÍCÍM TRÉNINKU; VE VAŠEM TĚLE JSOU VŠECHNY INFORMACE, KTERÉ POTŘEBUJETE. TAK NAJDETE UPŘÍMNÉHO MISTRA KTERÝ SE NASTAVÍ VAŠEMU ZRCADLU A V JEHO ODRAZU UVIDÍTE VAŠEHO VNITŘNÍHO MISTRA.


(c) David Esteban Guzman
Článek byl publikován na facebooku.

Shinobi iai happō sabaki

Shinobi iai happō sabaki

Tady najdete fotografie článku Hatsumi senseie, ve kterém se zabývá iai 居合, tasením. Zde jsou názorně vidět techniky Shinobi iai happō sabaki 忍び居合八方捌き


(c) Masaaki Hatsumi
sōke Bujinkan Dōjō

Bushi no kokoroe 武士の心得

Bushi no kokoroe 武士の心得

It is said that the martial ways are shown through one’s daily life and behavior. Namely, through the manners of humanity. Needless to say, the budōka who avoids thoughtless or inappropriate behavior is not consumed by rashness; he maintains a calm attitude, does not hesitate, but is modest, full of kindness, and is highly respected. The true path of the martial ways is to not let one’s eagerness take control.

Although it is said to be honorable is to protect the weak and fight the strong, it is not permitted to fight unnecessarily or without reason. When the circumstances necessitate, however, those who do not fear the strong and protect the weak should be called true warriors. When someone insults or disrespects you, the courage to laugh and not make them an opponent is true courage. Taking up the sword unnecessarily should be avoided at all costs. Maintaining a graceful heart together with the virtue of affection that is genial and pleasant, while also retaining the stern temperament to be decisive and bold; valuing both the literary and martial arts without being carried away by learning; possessing a well-balanced heart of kindness and valor; this is the divine warrior. We should persevere in this eternal direction of the warrior.


(c) Masaaki Hatsumi
sōke Bujinkan Dōjō

Seiza-hō

Seiza-hō

Mezi pozicemi tradičních bojových umění existují metody seiza-hō 静座法, což může být interpretováno jako metody klidného sedu, kdy nalezneme pozici sedu na zemi a nalezneme vnitřní klid, stav neměnitelnosti a meditace, kdy se oprostíme od všeho čím nejsme a čím nechceme být.

Jak tomu porozumět v umění vědy o válce?

Nejprve musíme porozumět tomu, že v západní kultuře prakticky neexistuje situace, kdybychom seděli na zemi a v Japonské kultuře je sezení na zemi základem celé struktury bojových umění, pohybu a stylu života.

Jak docílit stavu vnitřní stálosti na zemi?

Musíme najít způsob, kdy k nám tělo nepromlouvá, nebo jako v případě mnoha lidí, pozici, ve které tělo nekřičí bolestí, nebo svalovým vypětím a pro toto je jediným nástrojem skutečná a disciplinovaná flexibilita, musíme vytrvale trénovat a krotit napětí naší fyzické a psychické struktury, měli bychom studovat do hloubky rovnováhu a zarovnání v různých pozicích, do kterých nás bojové umění zve, aby jsme zaujali vsedě na zemi, podle různých škol bujinkanu a japonských tradičních škol, které mají svůj způsob.

Proč potřebujeme vnitřní mír v umění války?

Skutečné války se rozpoutávají v našem nitru. Hatsumi sensei často opakoval, že „srdcem bojovníka jsou jeho nohy“. Z různých pozic při sedu na zemi můžete srovnat své nohy a ukrýt tlukot svého srdce. Pokud se naučíte schovávat svůj pohyb od země, naučíte se skrývat svůj záměr a vysílání vnějších signálů. Naučíte se ovládat své tělo jako celek.

Musíte být schopni ze země zareagovat na jakýkoliv útok, bez ztráty rovnováhy a bezpečí těla. Toto se propojuje s goshinjutsu ve dvou aspektech:

护身术 – obranné techniky a předvídání vnější situace
护心术 – techniky k obraně našeho ducha před vnějšími situacemi

Pamatujte, že vaše pohyby odráží vaše vnitřní rozpoložení. Je velmi jednoduché zhodnotit úroveň hloubky vašeho výcviku na základě toho, jak vstává z technik v pozicích hanza 半座 / an-za 安座 (na obou kolenech, na jednom koleni, poloviční lotos). Tato han/an-za může být interpretována jako forma sedu v klidu a míru.

Klidu a míru v čem?

Nejprve v nás, našem egu, našich špatných návycích těla a zdraví. Prosím, zapamatujte si, že musíte být opatrní a trpěliví se svým tělem. Pečujte o něj s láskou a citem. Práce na zemi vyžaduje mnoho trpělivosti a pokory, kvůli mnoha letům zlozvyků. Pamatujte, že vaše tělo je chrám, ve kterém sídlí váš duch, chraňte jej opatrně a zodpovědně.

Kvůli tomu sōke mluví v sanshin o srdci dítěte. Je důležité vzpomenout si na stav našeho těla ze tří let věku. Jeho pružnost a zvyk pádu a vstávání v přirozené formě, ale nyní s moudrostí pohybu v umění války.

Prosím všimněte si tělesné návyky sōke Hatsumiho, když sedí na tatami, jak uchovává klid na tatami, když vstává, atd.

Návyky Ishizuky senseie jsou velmi podobné. Jaký lepší příklad zdraví, ohebnosti a vnitřního klidu si můžeme představit?


(c) David Esteban Guzman
Článek byl publikován na facebooku.

Osu! v japonských bojových uměních

Osu! v japonských bojových uměních

Říkáte také ve vašem dōjō slovíčko osu, oss, nebo uss? Víte co znamená a jak se do tréninku bojových umění dostalo? Má vůbec v budō co dělat? V následujícím článku bych rád podrobně rozebral tento široce rozšířený zvyk a zamyslel se nad jeho úlohou (nejen) v karate.

Předpokládám, že jste se s tímto univerzálním slovem již setkali. Všeobecně se používá jako pozdrav, výraz souhlasu, poděkování a dalších významů postupem času přibývá. Zdaleka nejvíce je možné jej slyšet na tréninku karate, ale v poslední době je více a populárnější a na „osu“ už je možné narazit i v mnoha klubech jūdō, jūjutsu a dokonce i kendō. V porovnání ke stáří všech těchto bojových umění je používání slova „osu“ velmi mladou záležitostí a je více než pozoruhodné, jakou rychlostí se šíří světem. Abychom alespoň zhruba porozuměli tomuto fenoménu, budeme si muset nejdříve udělat malou exkurzi do japonského jazyka.

Ateji

Velmi často se můžeme dočíst, že „osu“ je japonské slovo zapisované znaky osu/oshi 押す/押し (tlačit) a shinobu 忍ぶ (vydržet, být nenápadný) a vyjadřující ducha bojových umění. Význam těchto dvou znaků a tedy celého slova „osu“ se vykládá jako oshi-shinobu, tedy vytrvat v náročném tréninku, tlačit sama sebe na hranici sil a výdrže atp. Skutečnost je však bohužel o něco složitější, neboť „osu“ je přímo klasickým zástupcem jevu, kterému se v japonštině říká ateji.

Výrazem atedži rozumíme slovo, které bylo buď uměle vytvořené, nebo přejaté do japonštiny z cizího jazyka a vzhledem k tomu, že se nezapisovalo žádnými znaky, byly k němu přiřazeny později. Jedním z příkladů atedži může být například přejaté slovo „tabako“ (tabák, cigarety), ke kterému byly přiřazeny znaky 煙草. Tyto znaky sice samostatně znamenají kouř a tráva/koření, ale jako tabako se začaly číst až po jejich přiřazení k cizímu slovu. Ačkoliv slovo „osu“ není přejaté z cizího jazyka, jedná se o velmi mladý výraz, ke kterému byly znaky připojeny až po jeho rozšíření v karate a mluvit o nějaké tradici je tak přinejmenším velmi odvážné. Odkud se tedy vlastně „osu“ vůbec vzalo?

Ohayō gozaimasu, onegaishimasu

Jedny z nejvíce frekventovaných výrazů v japonských dōjō, ale i v běžném životě jsou právě pozdravy a projevy úcty. Ačkoliv sousloví „ohayō gozaimasu“ znamená dobré ráno a také se tak zdaleka nejčastěji používá, je možné jej zaslechnout jako univerzální pozdrav ve chvíli, kdy se s dotyčným vidíme poprvé od rána, bez ohledu na denní dobu. V různých klubech a v různých prostředích se při příchodu na trénink vžilo často odlišné vyjádření pozdravu, nejčastěji se však můžeme setkat právě s „ohayō gozaimasu“, nebo s ještě více používaným onegaishimasu. Tento výraz je v běžné japonštině univerzální prosba, ale v dōjō tradičních bojových umění vyjadřuje pokoru, doslova prosbu o výuku a zachování přízně učitele. Zkrácením těchto výrazů (a jim podobným, protože koncovka -masu slouží u sloves ke tvorbě zdvořilého tvaru), jejich drmolením a často úmyslnou vulgarizací se pak dostaneme k nejrůznějším tvarům. Z „ohayō gozaimasu“ se tak stává „ohayōssu“, „oissu“ a konečně „osu“. „Onegaishimasu“ lze zkomolit na tvary podobné slovům „oeishimasu“, „oissu“ a „osu“. Ačkoliv přesně odpovídající jev v českém jazyce nejspíš nemáme, nejbližší ekvivalent je pravděpodobně zkrácení pozdravu „dobrý den“ na „brej“. Už jen z toho je možné vytušit, že stejně jako „brej“ i „osu“ nelze používat vždy a všude.

Jōge kankei

Celá japonská společnost je strukturalizovaná vertikálně a velice dbá na dodržování hierarchie (japonsky jōge kankei). S dělením na starší/mladší, či na zkušenější/začátečník se můžeme setkat na školách, ve firmách, zájmových činnostech, tedy prakticky v každé části japonské společnosti. V tradičních bojových uměních to však platí dvojnásob. Mluvená komunikace se tak neustále řídí hierarchickými pravidly a je zcela běžné, že učitel na své žáky mluví nejméně zdvořilým stylem, zatímco žáci úzkostlivě dodržují uctivou mluvu a to nejen vůči sensei, ale také všem, kdo jsou pro ně tzv. sempai (technicky vyspělejší, nebo cvičí v daném dōjō déle). Cizinci, kteří nejsou seznámeni s tímto několikavrstvým způsobem vyjádření úcty, se často snaží japonská slovíčka opakovat a nevědomky se tak dopouštějí hrubostí a urážek vůči svým učitelům, či sempaiům. Pokud se vás výše postavená osoba např. zeptá jednoduše „iku?“ (půjdeš?), vaše odpověď nesmí být stroze „iku!“ (půjdu), ale „ikimasu!“ (půjdu ve zdvořilém tvaru). Nutno však dodat, že Japonci jsou obecně vůči cizincům velmi shovívaví a takové prohřešky přecházejí bez reakce, či vysvětlení správného tvaru.

Nejde však jen o tvar sloves, celý způsob vyjadřování by měl být přizpůsoben situaci, tedy tomu, s kým zrovna v danou chvíli hovoříme. Zkracování pozdravů, jakým je např. „ohayō gozaimasu“ až do výrazu „osu“ je obecně v japonštině považováno za velmi hrubé a tudíž je použití směrem vzhůru (tedy k někomu výše postavenému) naprosto vyloučeno. Ani směrem dolů to však není zcela jednoznačné a vzhledem k tomu, že hierarchicky výše postavené osoby nepoužívají uctivý styl s koncovkami –masu (ale např. pouze samotné ohayō), nelze pak takový pozdrav zkrátit na „osu“. Není to však jen otázka gramatiky či zdvořilostních stylů, respektované osobnosti tradičních umění se jednoduše k podobným hrubostem vůči svým žákům většinou vůbec neuchylují.

Na slovo „osu“ je tak možné narazit jen ve zcela specifických částech japonské společnosti. V závislosti na použití a intonaci může jít o vyjádření maskulinity a do jisté míry i hrubosti, ale také třeba odlehčení atmosféry, či vyjádření sounáležitosti. Když se v Japonsku setkáte např. se skupinou středoškoláků, můžete zaslechnout protáhlé „óóssu!“ poměrně často. Mohou se tak mezi sebou zdravit studenti stejných ročníků, u kterých hierarchický vztah sempai-kōhai není zcela jednoznačný, případně jde o zkrácený pozdrav směřovaný mladším žákům. Zcela nemyslitelným je však pozdrav „osu“ vůči studentovi vyššího ročníku, neboť to už je sempai. „Osu“ se hojně používá také v armádě, kde se jakási neustálá maskulinita vyloženě předpokládá. Opět je však zcela nemyslitelné hrubě odpovědět velícímu důstojníkovi, či jednoduše vyšší šarži. Zcela typickým příkladem je však japonská mafie, resp. její nejspodnější vrstva rváčů, často nazývaná „chimpira“. Od jejích příslušníků se očekává hrubost a zastrašování a slovo „osu“ zde tak plní svůj účel nejlépe.

„Osu“ v karate

Karate vzniklo na ostrově Okinawa, teprve postupem času se rozšířilo do Japonska a později i do celého světa. Masívní popularizací začaly vznikat nové směry a styly, mnohdy velmi vzdálené původní technice i myšlence karate. Ačkoliv by teoreticky měly být všechny styly (ryū) karate schopny vystopovat své kořeny až k Okinawě, s tolik rozšířeným slovem „osu“ se v původním okinawském karate nesetkáme. Přímo na Okinawě jsou na toto slůvko mnozí učitelé vyloženě hákliví a v případě jeho použití vás budou, v lepším případě, ignorovat. Již jen tato skutečnost by měla vést k zamyšlení nad používáním „osu“ při tréninku, nebo dokonce v běžném životě.

Samotné rozšíření karate z Okinawy do Japonska s sebou ale začátek používání slova „osu“ neneslo. Prvním průkopníkem karate v Japonsku a jeho hlavním propagátorem byl bezesporu sensei Funakoshi Gichin, zakladatel dnes nejrozšířenějšího stylu Shōtōkan ryū. Funakoshi sensei byl mimo jiné také známý svou vzdělaností a dobrými mravy a používání takového výrazu pro něj bylo zcela nemyslitelné. Ačkoliv je autorem několika knih a textů, přispíval články do novin a věnoval se poezii, nenarazíme v jeho díle na jedinou zmínku o oshi-shinobu, či podobném tématu.

K širšímu rozmachu „osu“ dochází až v druhé polovině 20. století a jako původ popularizace tohoto slůvka můžeme označit právě moderní karate. Prolínání japonské jakuzy do jistých vrstev karate již dnes není žádným tajemstvím a je to právě toto spojení, které do historie slůvka „osu“ vnáší světlo. Zároveň je to i logickým důvodem toho, proč se celkově japonská společnost (včetně okinawských mistrů) od tohoto trendu distancuje, případně jej pouze tiše toleruje.

Doba však jde dál. Vývojem prochází jak názvosloví, tak karate samotné a s ním ruku v ruce i pohled veřejnosti na slovo „osu“. Ačkoliv Okinawu tento fenomén zatím nezasáhl, v moderních japonských bojových uměních je hlasité „osu“ slyšet čím dál více. Nezřídka kdy se setkáme dokonce i s takovým paradoxem, kdy renomovaní japonští učitelé sami toto slovo používají a to dokonce i na mezinárodních seminářích. Postoj k novým, byť i sporným trendům je však věc ryze individuální a od přiřazení znaků (ateji) původně hrubému zkrácení pozdravu již také uběhlo mnoho let. Určitě musíme vzít v potaz i to, že japonští učitelé ctí hierarchii (jōge kankei) velmi důsledně i směrem dolů. Radši sami na semináři použijí slůvko „osu“, než by před všemi žáky shodili jejich instruktora a začali vysvětlovat chybu v jeho porozumění japonským pozdravům. V tuto chvíli je možné říct, že pouhé slovo „osu“ nám může pomoci oddělit stará tradiční bojová umění a moderní budō (ačkoliv to samozřejmě není jednoznačné). Je však možné, že stojíme u zrodu další, nejen japonské tradice, že za několik generací bude oshi-shinobu běžné a skutečný původ tohoto výrazu zcela zapomenut.


(c) Jan Čech
Jan Čech strávil v Japonsku nepřetržitých 8 let života, které zasvětil studiu okinawského Gōjū ryū karate. Je žákem sensei Katō Tomoyuki (10. dan), v jehož domácnosti měl tu čest rok pobývat. Po návratu z Japonska v r. 2009 založil v Praze na Letné dōjō okinawského karate stylu Gōjū ryū nazvané Bujutsukan, kde v současnosti vyučuje.
Zdroj: www.bujutsukan.cz a www.budonews.cz

Rozhovor se shihanem Svenericem Bogsäterem

Rozhovor se shihanem Svenericem Bogsäterem

Představovat Svenerica lidem z bujinkanu, si myslím, je zbytečné. Snad jen pro návštěvníky našich stránek, kteří tolik nevidí do této oblasti je Sveneric jedním z nejzkušenějších instruktorů/učitelů bujinkan bugei mimo Japonsko. Proto jsem rád pokaždé když se setkám s tím vyjímečným učitelem. Poslední setkání jsem využil také k tomu, abychom se domluvili na rozhovoru pro naše webové stránky. Tady je.


Pokud by to bylo možné, rád bych směřoval náš rozhovor k tréninku, způsobu tréninku a také i výuky instruktorů či učitelů.
Ale nejprve bych se rád optal na letošní téma. Letošním tématem je Ken s principem Ken engetsu no kagami. Můžeš nám trochu objasnit letošní téma?

Meč nebo Tsuguri (tsuguri je japonský výraz pro všechny široké meče a všechny meče spojené s čínským Jianem).
Co sōke myslel tím „zrcadlem úplňkového meče“ mi není jasné. Mnoho pověstí z mytologie mluví o měsíci a různých částech zrcadla, meče, vody a tak podobně. Předpokládám, že je to něco ze staré japonské mytologie, co sōke poskládal. Ale nevím.

Ken do letošního roku nebyl příliš často vidět při trénincích bujinkanu. Jak vnímáš tuto zbraň a trénink s ní?

Je to první „ostrá“ zbraň v japonské historii. Ken, Tachi, Jū (palné zbraně) a Katana je historické pořadí. Mezi Tsuguri, Tachi a Katanou je absolutní a naprostý rozdíl. Katana je kultivovaná zbraň, kultivovaná v mírových časech. Ken byl první meč použitý na bojišti, je to rovný, široký meč držený v jedné ruce, takže má úplně jiné vyvážení než zakřivené Tachi (také jednoruční) a Katana (většinou dvojruční).

Říká se, že japonské bugei vzniklo skrze Tsuguri, takže Gogyō no gata je pro nás v bujinkanu základ pro učení se zacházet s Tsuguri. Za další, musíme mistrně zvládnout Taijutsu, musíme mít správný pocit a velmi, velmi dobré Taijutsu, abychom mohli pochopit tuto zbraň. Neexistují žádné psané formy pro tuto zbraň. Použití Tsuguri je Mutōdori. Pohybujeme se, jako bychom s mečem tvořili jeden celek, nebo jako bychom neměli žádnou zbraň, je naší součástí.
Jak to vidím já, je to to, čemu říkám „aktivovat“ meč a potom následovat s Taijutsu. Ne naopak. Toto vyžaduje speciální a jemný cit pro Taijutsu. Také je dle mého názoru nutné mít a trénovat se skutečnou čepelí (pro jednoduchý trénink řekněme Gogyō no gaty), nejen dřevěné ostří. To pro pochopení vyvážení a váhy meče.
Je fascinující trénovat s Tsuguri. A velmi sebevzdělávací.

Chtěl bych se ještě zeptat ohledně Tsuguri. Jak je to s rozměry tohoto meče? Je mnoho druhů a je těžké se v tom vyznat. Snažil jsem se najít nějaký shop, který by nabídl tento meč ke koupi. Mohl bys nějaký doporučit?

Koupil jsem si čínský dřevěný Jian, objednal jsem si ho na internetu ne nějaké holandské stránce. Určitě bude i na nějaké české. Pro trénink je dobrý.

Část první

Bujinkan se velice rychle rozvíjí. Otevírá se mnoho nových dōjō a s tím přicházejí i noví studenti. Co bys doporučil novým zájemcům o toto umění v jejich tréninku?

No, co doporučit někomu, koho zaujalo naše umění, by bylo: „Naskoč!“
Sōke mi minulý rok řekl, že zabere asi 35 let pravidelného tréninku, než někdo pochopí jeho „umění“, bujinkan. Takže abych přišel s nějakým doporučením pro začátečníka, bylo by to, naskoč, uvidíš, co najdeš a přijdeš s vlastním rozhodnutím, jestli budeš nebo nebudeš pokračovat. Je na „studentovi“ aby učinil volbu zůstat, nebo odejít; začít, nebo ne. Umění je takové, jaké je; poměrně náročné bojové umění, které zabere nějaký čas, než se mu dá porozumět. A to není asi nejlepší začátek k prezentování někomu, kdo by chtěl začít trénovat v Dojo.

Na co kladeš důraz u studentů, kteří začínají?

Jako nový student čehokoliv, ať už je to cokoliv, musí pochytit a pochopit základy daného umění, základy, základy a základy. Nic nepřežije dlouho bez silných a zdravých základů.

Zmiňuješ základy. Se kterými základy začíná nový student v Tvém dōjō? Můžeš nám přiblížit první krůčky nového studenta v Tvém dōjō?

No, to záleží na tom, jestli máte skupinu nových lidí, takže můžete mít zvláštní třídu začátečníků, nebo jestli je vezmete do „otevřené“ lekce.
Nicméně, začíná se s Kamae a Ukemi, možná nějaké údery a kopy. Později se přidá základ Sanshin a Kihon happō. Když se učí Kamae, Ukemi, Kihon a Sanshin, je potřeba vést každého jednotlivě a usměrňovat a opravovat jejich pohyby. Celý základní trénink se zaměřuje a je veden Tenchijin ryaku no maki (poslední, nejkompletnější verze). Pro začátečníky žádné školy, nebo Henka a to na dlouhou dobu. Tenchijin je nástroj k lepšímu pochopení principů bujinkanu.

Přijde mi, že je dnes velice populární snažit se v tréninku rychle postupovat vpřed. Z mého pohledu to škodí tréninku a přirozenému vývoji taijutsu. Co si o tom myslíš a proč si myslíš, že se vůbec tento trend vyskytuje?

Rychlý postup vpřed vidím jako negativní, jak jsem řekl výše, nejprve dobrý základ, silný základ a potom je možný postup. Rychlý postup a získávání stupňů narostlo, když více a více studentů bylo schopno cestovat do Japonska. A pak tady máme jev, kdy lidi nezajímá umění jako takové, ale chtějí postoupit a získat diplom, který si vystaví ve svém dōjō.

Dnes je běžné, že mnoho studentů z různých států navštěvuje Japonsko za účelem tréninku bujinkanu. Což je asi dobrý trend. Ale čeho by si lidé měli na sōkého trénincích nejvíce všímat? Jak by měli studovat se sōkem a japonskými shihany?

Mnoho lidí, kteří cestují do Japonska, nechápe, že kvantita není totéž co kvalita.
Běhat za všemi shihany, na každý možný trénink v krátkém čase (10-12 dní) není pro mnoho lidí dobré, nebo produktivní.
Může to být velmi matoucí, protože všichni shihani jsou tak rozdílní ve výkladu svého umění a svého taijutsu. Takže vše záleží na tom, jestli tam jsou pro to, aby se učili, nebo mají jiný zájem, ukázat se a získat nějakou formu kreditu, vyfotit se se sōkem a shihany, aby se mohli vytáhnout na Facebooku? Nemám rád předvádění říkající: “Podívej se, zase jsem byl v Japonsku“ čímž chtějí dokázat, že jsou dobří v bojovém umění, nebo mají dobré pochopení taijutsu. Je to o tom, co se naučíme, když jsme v Japonsku a jak postupujeme se svým tréninkem, když se vrátíme domů. Ne kolikrát za rok se dostaneme do Japonska, nebo kolik tréninků jsme navštívili, protože když je pouze navštívíme, co se naučíme?

Občas se mi zdá, že se na trénincích pomalu zapomíná na etiketu. Snažím se ve svém dōjō tyto věci udržovat a lidem vysvětlovat důvod těchto „pravidel chování“. Považuji to za velice důležité. Jaký je na to Tvůj názor? A jaké chyby v chovaní považuješ na svých lekcích za naprosto nepřípustné?

Je nezbytné mít nějakou etiketu, nebo soubor pravidel ve svém dōjō a během tréninku, jak se chovat uvnitř dōjō a venku. Já mám 8 pravidel pro své dōjō.
Za účelem předcházení zraněním, nebo alespoň omezení pravděpodobnosti jejich vzniku během tréninku, student musí mít před a během tréninku na paměti následující:

1. Student musí poslechnout instruktorovy příkazy, instrukce a vedení, a když je něco nejasné, požádat ho o objasnění.
2. Student nesmí jít napřed před instrukcemi, nebo změnit techniku nezávisle na tom, jakou dovednost může mít.
3. Student musí klást malý nebo žádný odpor a musí dovolit každému manévru, aby byl volně proveditelný během tréninku, aby mohl být pohyb doveden k dokonalosti.
4. Student musí chápat, že všechny údery musí být kontrolované, zvláště během tréninku. Není důležité být rychlý, nebo vkládat do útoku příliš síly. Nicméně, pro správný trénink musí být přítomen záměr „skutečného útoku“.
5. Studenti se musí naučit stálý signál, aby mohli dát znamení partnerovi, aby přestal aplikovat tlak, nebo vést údery a provádět techniku.
6. Student musí vnímat prostor potřebný pro techniku, aby omezil možnost zranění sebe, nebo ostatních, nebo aby nedošlo ke zbytečným vyrušením během tréninku. To se týká i okolního prostoru. Na tatami nesmí být žádné tašky, nebo batohy. Hlas by měl být držen na minimu, nejste na tréninku sami, respektujte jak učitele, tak studenty okolo.
7. Student se ujistí, že během tréninku je použito odpovídající vybavení. Také během všech tréninků student nepoužívá zbraně a stěny k opírání se, nebo zavěšování se, neustále je po studentovi požadováno korektní chování. Dōjō není hřiště, nebo komfortní zóna. Je to místo k tréninku a osobnímu rozvoji. A k napravování vašich špatných návyků.
8. Student by neměl mít žádné šperky, hodinky, řetízky, atd., které by mohly překážet při tréninku a vést ke zranění.

Když si vzpomeneš na své začátky, jak jsi vnímal trénink Ty? Co pro Tebe bylo důležité a co Tě nejvíce ovlivnilo při tréninku?

Jak jsem přijímal trénink, když jsem začínal?
Hovoříme o 70. letech, to byla velmi odlišná doba. Můj první učitel byl Bo Munthe, který v polovině 70. let přinesl bujinkan do Evropy. A když jsem začínal v bujinkanu, už jsem měl zkušenosti v jiných bojových uměních. K bujinkanu mě přivedla zvědavost. Tehdy byl trénink fyzicky náročný, ale jsem šťastný, když můžu říct, že jsem si mohl své poznatky vybudovat od podlahy; fundamenty a základy byly to jediné, co jsme tenkrát měli. To jsme mohli trénovat a na to jsme se mohli zaměřit. A musím říct, že to byly skvělé a šťastné časy.
Největší vliv na můj trénink měl tehdy nejspíš můj učitel Bo Munthe.
Měl jsem možnost s ním cestovat na většinu jeho předváděcích cest po celé Evropě, jako jeho Uke. Byl jsem hodně bit, ale byly to skvělé časy a mám na ně dobré vzpomínky.

Často slyšíme od starších učitelů o tom, jak byly tréninky v historii daleko fyzicky náročnější a vůbec celkově tvrdé. Každý si ale pod tím představuje něco jiného. Mohl bys nám trochu více přiblížit způsob tehdejších tréninků?

Tuto otázku dostávám často a odpověď je; v určitém směru to bylo těžší, protože shihané vše ukazovali na vás, ne jen na svých Uke. Díky tomu to bylo mnohem bolestivější a v jistém smyslu náročnější.
Také byly jiné způsoby zahřívání se, občas velmi náročné a komplexní zahřívání „typ joga“, Ukemi a Ten chi tobi třeba celou hodinu. A samozřejmě spousta Sanshin a Kihon happō. Více se zaměřovalo na základy a na způsob provedení. Více přímé kritiky a osobních oprav. To bylo možné, protože na tréninky nechodilo tolik cizinců, jako třeba dnes. Občas bylo těžké učit se tímto způsobem, ale jsem rád, že jsem tam tehdy mohl být. Utvořilo to mé chápání základů.

Možná, teď mě napadla takové myšlenka. Jak by si měl nový student bujinkan bugei vybrat svého instruktora?

Zájemce o Bujinkan si vybírá instruktora sám. Student by si měl v dōjō položit po nějakém čase následující otázky.
Nejprve si musí ujasnit několik věcí a zeptat se sám sebe na toto:
Jaký je můj osobní důvod k tréninku?
Když toto víte, víte také, proč trénujete bojové umění.
Odpovídá toto bojové umění mému důvodu pro trénink?
Pokud je odpověď ano, našli jste si správné bojové umění, pokud ne, změňte ho, nebo přestaňte.
Odpovídá můj učitel mému důvodu pro trénink a přináší mi znalosti tak, abych je mohl uchopit?
Pokud je odpověď ano, našli jste správného učitele. Pokud ne, změňte ho.
Je atmosféra v dōjō, ve kterém trénuji otevřená a pozitivní, nebo je tajnůstkářská a uzavřená?
Pokud ano, zůstaňte, pokud ne, odejděte…

Část druhá

Být instruktorem vnímám jako velikou zodpovědnost vůči svým učitelům a samo sebou i žákům svého dōjō. Předávat bojová umění korektně není jednoduché.
Často se setkávám s názorem, že se dnes najdou lidé, kteří si zakládají svá dōjō příliš brzy, bez dostatečných zkušeností. Kdy myslíš, že je ten správný čas si otevřít své dōjō? A za jakým účelem / důvodem by si měl člověk dōjō otevřít?

Já jsem jedním z těch, kteří dnes tvrdí, že před získáním godanu (5. danu) a před tím, než se stanete shidōshi, neměli byste mít vlastní dōjō.
Výuka je zodpovědnost a musí být brána vážně. Vy vlastně neučíte, ale předáváte něco dál. Takže jak to vidím já, musíte v umění vyspět, předtím než ho můžete předat dalším. Takže od prvního dne v dōjō až k testu na godan je to jen o tréninku, učení se a přijímání.
Kdy a pokud vůbec se pak rozhodnete otevřít dōjō, musí to být za účelem sdílet s dalšími lidmi to, co milujete a čemu věříte. Ne ze žádných sobeckých důvodů.

Pokud bys měl novým instruktorům poradit v jejich začátcích, co by to bylo především?

Rada pro každého instruktora by byla: Získej sebepoznání, postav se sám sobě a buď upřímný v tom, co děláš a proč. Sdílej ze svého srdce, prokaž se svými činy, ne argumenty.

Někdy se stane, že když se člověk stane učitelem, přestane být studentem. Myslím si, že to není dobré. Jak se na to díváš Ty?

Pokud se staneš učitelem, musíš pokračovat ve studiu umění. Rytmus přírody je změna, s uměním je to totéž. Takže jako učitel musíte zůstat nad tím. NIKDY NEPŘESTAŇTE BÝT STUDENTEM.

Zkusme se podívat na to tak, že nový instruktor získá své první studenty. Jakým směrem by se měl ubírat jeho trénink? Co prvního by měl vštípit svým studentům?

Věřím, že na toto jsem už odpověděl: fundamenty, důvody, proč to funguje a základ umění. Neučte něco, co neumíte a nesnažte se být někým, kým nejste!

Stále více jsou populární různé formy randori, tréninkového boje. Jak se na to díváš Ty? Necháváš během svých lekcí prostor pro tento druh tréninku? Co považuješ za dobré stránky randori? A naopak co považuješ za naprosto chybné?

Svého času jsem zkoušel různé typy randori, vždy tak, že jeden útočí a druhý se brání. Útočník útočí dle libosti a obránce se brání pomocí taijutsu. Tímto způsobem se zabrání zraněním a zbrklosti. Ale randori vyžaduje dobré taijutsu, takže podle mě není dobré začít s ním příliš brzy, nejdříve tak po 3-5 letech tréninku. Dnes už ho nedělám, hlavně proto, že se považuji spíše za „průvodce“ na cestě, než za „učitele“ boje, a že má role v dōjō je předat nějaké znalosti a vědomosti, ne učit lidi rvát se mezi sebou. Dělám všechno proto, abych ve svém dōjō udržel rovnováhu mezi tím fyzickým a spirituálním.

Dnes se nejčastěji setkávám se dvěma různými názory ohledně studia v Japonsku. Někteří během svého pobytu v Japonsku navštěvují krom lekcí Hatsumi senseie hodiny všech japonských učitelů a jiní se snaží navázat pod některého konkrétního shihana (například já sám jsem spíše tím druhým typem, navštěvuji všechny lekce Someyi senseie).

Jsem toho názoru, že pokud jste schopni se spojit s jedním učitelem, je to velmi dobré. Tehdy jste schopni sledovat přímou linii, nenechat se zmást různými výklady a osobními „styly“, jste schopni pokládat jasné otázky a dostávat na ně jasné odpovědi a být usměrněni, jste upozorňováni na důležité věci, což vám všechno pomůže s nimi/na nich pracovat po návratu domů.
Spojit se neznamená pouze společný fyzický trénink, je to i o tom udržovat pravidelný kontakt dopisy, telefonicky nebo jakýmkoliv dostupným způsobem, i po návratu domů. A abyste se mohli spojit, musíte jít vy na půl cesty a shihan na půl cesty. Tím myslím, že to mezi vámi musí do sebe „zapadnout“. A také použít Zen: „Učitel ti otevře dveře, ale projít musíš sám.“
Po mnoho let jsem byl studentem Ishizuky senseie. Od něj jsem se naučil své základy, od něj jsem získal svých prvních asi 10-12 let vjemů a vedení. Dnes znám lidi ze Španělska, Německa a dalších zemí, kteří jsou takto spojeni s jedním shihanem a můžu upřímně říci, že tito lidé obecně chápou proč a jak vytvářejí své techniky, od jednoho učitele můžete získat hlubší poznatky taijutsu, škol atd.
Já se stále snažím učit se od jednoho shihana, pokaždé když cestuji do Japonska, rozhoduji se, u kterého se budu učit (dříve mi sōke řekl, na koho se mám zaměřit a od koho se mám učit vždy, když přijedu). Tam se snažím pochytit co nejvíce, zapsat si co nejvíce, pozorně naslouchat a udělat co nejvíce pro skutečné pochopení. Po tréninku si s ním mohu promluvit a zeptat se ho a porozumět lépe.
Samozřejmě že vždy, když přijedu do Japonska, trénuji i s jedním nebo dvěma jinými shihany, vždy ale spíše kvůli tréninku těla a ducha, než kvůli „pochopení“. Samozřejmě beru trénink s nimi vážně a pár věcí od nich snad také pochytím. Je důležité se při tréninku vždy soustředit a oddat se mu.
Ale jak jsem již zmínil, kvantita není to samé co kvalita. A i když je to jen na krátký čas, pokud je vaším cílem učit se a pochopit a ne jen navštívit, pak myslím, že se naučíte více u jednoho učitele, se kterým máte dobré, speciální, spojení.

Vnímáš rozdíl mezi tím navštěvovat tréninky jednoho z shihanů a tím být považován za osobního studenta některého z japonských shihanů?

Jestli je rozdíl mezi navštěvováním shihana a tím být jeho osobním studentem? Odpověď zní samozřejmě!
Tak to dělám dnes: vyberu si jednoho shihana, od kterého se učím, když jedu do Japonska, dělám, co můžu, abych se od něj učil, a věnuji pozornost tomu, co dělá a říká. To ze mě ovšem nedělá osobního studenta. To vyžaduje mnohem víc. Musím si s ním vytvořit osobní a dlouhodobé spojení, jelikož nežiji v Japonsku. To znamená, že i když jsem doma, musím udržet kontakt. Jak jsem již řekl pomocí dopisů, telefonu, nebo jakýmkoliv způsobem, ke kterému svolí. To spojení musí být něčím zvláštní. To je to o čem mluvím, když zmiňuji setkání na půl cesty, protože shihan musí udělat totéž, věnovat čas, odpovídat na otázky, věnovat přímou a osobní pozornost, projevit zájem a tak dále. Je to spojení založené na výměně, na skutečném zájmu učit a učit se. Samozřejmě to musí být oboustranné, aby to fungovalo.

Když brouzdám po netu občas najdu stránky, ze kterých mám pocit, že se trénink či studium bojových umění u některých lidí změnilo pouze v touhu získat moc, slávu a především peníze. To mi nepřijde jako ta správná cesta studiem bojových umění. Jak tuto situaci vnímáš?

NE a NE. Musíme trénovat z lásky k tomu, co děláme a víme. NE pro nějaké umělé důvody.

Co je podle Tebe důkazem toho, že je konkrétní učitel či instruktor kvalitní?

Dobrý instruktor… řekl bych, že když jste připraveni jít na půl cesty a instruktor také, máte důkaz učitele, který to myslí vážně. Je také důležité uvědomit si, že být dobrým instruktorem, průvodcem, učitelem, být schopen předávat znalosti, není nutně to samé, jako mít výborné Taijutsu.

Jsem rád, že jsi svolil k dalšímu krátkému rozhovoru pro naše webové stránky. Velice si vážím Tvých upřímných a nevyhýbavých odpovědí. Mnohokrát děkuji za Tvůj čas a ochotu odpovídat na mé dotazy.
Těším se na viděnou v listopadu, kdy budeš mít v Praze u nás svůj seminář.


(c) 2013, Sveneric Bogsäter a Pavel Slavík
Rozhovor byl připravovaný pro naše webové stránky.
Děkujeme mnohokrát.

Bōjutsu: umění boje s tyčí a holí Hontai yōshin ryū jūjutsu

Bōjutsu: umění boje s tyčí a holí Hontai yōshin ryū jūjutsu

Autor v klasickém kamae pro rokushakubō.

I když většina studentů moderního Jujutsu spojují školu Hontai yōshin ryū výhradně s pákami a hodmi beze zbraně, důležitou roli, jak je to v mnoha obdobných kobudō (starší, klasickí budō), zastává zvládnutí různých tradičních zbraní.

Nejprominentnějšími zbraněmi ve škole Hontai yōshin ryū byly rokushakubō, neboli chō-bō (šest shaku, čili téměř presně šest stop dlouhá hůl, vždycky kulatá s rovným ukončením) a třístopá tyč, neboli hanbō (poloviční hůl, přesně tři stopy dlouhá, kulatá tyč, která může být na jednom konci kuželovitě ukončená a je tenčí než chō-bō). Ze tří pravidelných tréninků v týdnu, které probíhají v honbu dōjō v Imazu, Nishinomiya, Japonsko, jeden je věnován výhradně tréninku bōjutsu.

Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)

Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)

Trénink s rokushakubō

Co je na asijských bojových uměních úžasné je široká paleta stylů, které se vyvinuli k efektivnímu využití jednoduché šestistopé hole. I když podobnosti existují, specifické rozdíly stylů tradičních škol jsou až diagnosticky patrné. Tento bod mi sensei Hontai yōshin ryū – Kukishin ryū bōjutsu zdůrazňoval při několika příležitostech, obzvlášť v porovnání s vnímáním Okinawského stylu chō-bō. Okinawská škola, říkají, má tendenci klást důraz na umístění rukou blíž ke středu hole, zatím co Kukishin ryū chō-bō klade důraz na rozsáhlé tesabaki, tedy aktivní práci rukou po celé délce tyče. Tyto rozdíly mi byli demonstrováni pomocí hashi („čínské hůlky“) u oběda, kdy Sensei držel hůlku mezi ukazováčkem a prostředníčkem na obou rukách nedaleko středu hůlky, ukazujíc tak okinawský styl, co vytvořilo chvění na koncích hashi.

Naproti tomu, prsty posouval po celé dílce hashi v případě Kukishin bō, provádějíc tak pohyb od-konec-ke-konci, co taktéž dramaticky ovlivňovalo efektivní délku hole.

Posouvání rukou po celé délce hole je charakteristické pro Kukishin ryū a je naň kladen důraz i u kihonu, neboli základu. První tři základní formy, uchi komi, harai a tsukue, všechny zdůrazňují tuto akci u pohybů, které jsou tak údery mířenými shora dolů, ze strany na stranu a zdola nahoru. Také přímé bodnutí (tsuki) a pohyby, kterých provedení je ovlivněno naginatou, zdůrazňují využití celé délky chō-bō a ovlivňují tak úderové konce zbraně umístěním rukou blíž k centru hole nebo k protilehlému „zadnímu“ konci.

Kihon je prováděn způsobem chůze. Student zaujme pozici s levou nohou vepředu a oběma nohama zohnutími v mírném podřepu. Hůl je držena u předního konce ve výšce pasu oběma rukami dlaněmi dolů (viz foto č. 1). S posunem pravé, neboli zadní nohy vpřed, je proveden jeden z prvních tří základních úderů, posunujíc tak zadní, delší část chō-bō vpřed (může to být pohyb směrem dolů na hlavu, zboku na spánek nebo vzhůru pod bradu). Pro vrácení do (obráceného) základního postoje, je potřeba chō-bō jednoduše a plynule posunout v rukou dozadu. Tento postoj je použit také u bodání, i kdy ruce mohou být dlaněmi dolů, nebo přední ruka může být obráceně, dlaní vzhůru.

Nakai (vlevo) a Suhara (vpravo), demonstrují techniku Tsukeiri s bō awase.

Odlišné kamae se používá pro ostatní dvě formy, úder na koleno (hiza uchi) a diagonální sek směrem vzhůru (jednoduše nazván nagi). Tyto základy se cvičí z pozice fudō no kamae, postoje, který je inspirován mocným obrazem budhistického bůžka Fudōmyō, urputného ochránce práva a trestatel zla. I když je tato postava většinou zobrazována s mečem v pravé ruca a lanem v levé, Miyamoto Musashi, japonský slavný šermíř a umělec, zanechal rytbu Fudōmyōa připomínajícího Kukishin fudō kamae. (Tato rytba je vyobrazena ve vydání Musashiho “Knihy pěti kruhů”, od Overlook Press [1974], na straně 32.) V tomto postoji svírají nohy vzájemný úhel 90 stupňů (přední noha směruje vpřed), jsou jemně ohnuty v kolenech a chō-bō je drženo vertikálně u zadního ramene. Delší vrchní konec hole vede diagonální pohyb směrem na přední odkryté koleno oponenta u hiza uchi, nebo směruje diagonálně vzhůru u nagi. Tento pohyb by v případě naginaty rozsekl oponenta od spodní části žeber k protější klíční kosti. Oba údery jsou doprovázeny krokem (všechny údery kihon můžou být prováděny s pohybem vpřed nebo vzad).

Trénink kihon zahrnuje také způsoby točení chō-bō, zvané furibō. Obsahuje pohyby do stran, dopředu a nad hlavou, co krom toho, že je vizuálně efektní (v kompetentních rukou se z hole stává šmouha) je toto točení určeno ke zmatení oponenta.

K tomu, aby bylo dosaženo zvládnutí kihonu a student byl připraven k formálním katám, které stavěj chō-bō proti meči, student praktikuje bō awase, „střetávání“ dvou chō-bō. U bō awase jsou studentům přiřazeny role útočníka a obránce (viz foto č. 2). Každá ze základních technik je procvičována tímto způsobem proti náležitému obrannému pohybu. K tomu všemu jsou tu složité výměny mezi chō-bō, které procvičují lepší ovládaní zbraně, přesnost a načasování. Jedna z nich, zvaná funabari, zachází tak daleko, že jde o nepřestajnou výměnu, kde si partnery rychle a plynuje, prohazují role útočícího a obránce, střídajíc údery na hlavu a na tělo s obratnými bloky. Provedeno v plné rychlosti (když to zvládnutí zbraně dovolí) to není jenom skvělý trénink ale také velká zábava!

Rokushakubō vs. meč kata. Tady, Inoue Kyoichi sensei (meč) předvádí katu se svým synem Hirohidem (bō) na novoroční exhibici.

Obojí, trénink kihonu i bō awase, i když jsou sami o sobě výborné cvičení, slouží jako příprava pro deset kát, neboli forem, ve kterých je chō-bō postaveno proti meči (bokken/bokuto, čili dřevěné meče se vždycky používají u těchto technik s bō). Sestava kata začíná s kumitachi, formálním pozdravem a úklonou. Mečíř drží meč u pravého boku (jako kdyby to byla katana v sayi [skutečný japonský meč]), ostřím dolů a jeho partner drží bō v pravé ruce, přibližně v středě hole, ve výšce pasu, tak, že přední konec směruje dolů. Ve vzdálenosti kolem dvou metrů oba provedou formální úklon ve stoji, poté si kleknou na pravé koleno a současně posouvají zbraně, dokud se jejich konce nepřekrývají okolo 20 centimetry. Pravá ruka se prsty dotýká země, v této pozici je proveden další úklon. Pak tréninkoví partneři uchopí zbraně a vstanou.

Deset kata s bō zachycuje krátké, rychlé kontakty chō-bō a meče (viz foto č. 3), kde každá je zakončena ve stavu zvýšené pozornosti obou partnerů zvané zanshin. Mečíř stojí v klasickém chūdan no kamae (meč je držen ve střední úrovni, pravá noha je vepředu) a bō je drženo v základném postoji, ze kterého se provádí většiny kihonu. Většina kát předpokládá, že útočníkem je šermíř, útočící z jōdan no kamae přímím sekem dolů (shōmen giri). Techniky s bō se skládají z množství bloků, úderů a bodů, které nakonec vedou k výhodnější pozici pro cvičícího s bō.

Ve dvou katách, cvičící s bō, po dvou rychlých bodnutích na střední pásmo, upustí bō k zemi a chytá šermířovi ruce obětím na/nad lokty, působíc tak na ruce/lokty efektivním dvojitým zámkem, demonstrujíc tak vliv Hontai yōshin ryū na techniku s bō. V poslední kata zvané tsukeiri, je tento zámek na lokty následován téměř simultánním odzbrojením a hodem šermíře (je použito kuguru nage, které je první technikou v sérii nage no kata školy Hontai yōshin ryū). Obě tyto obranné techniky se používají také v boji beze zbraně proti meči v Hontai yōshin ryū tachi dori a v Jujutsu formách proti tachi nebo kataně.

Hanbō kata, ve které Inoue Kyoichi sensei (vpravo, s hanbō), uhýbá Nakaiho meči, jako protiútok vede tsuki (bodnutí) na střední pásmo.

Tak jako všechny formální katy, tak i těchto deset forem s bō vyžaduje značnou zručnost k tomu, aby probíhali plynule; a kladou též důraz na množství schopností včetně kontroly ma-ai (vzdálenost-načasování) a specifických technik. Provedené pořádně, formy jsou charakteristické nepřestajným plynutím, kde místo uvolněno po jedné zbrani je jakoby magicky naplněno zbraní druhou. Dojem silně připomíná stejné „jū“ neboli ohebnost, která charakterizuje techniky beze zbraně školy Hontai yōshin ryū.

Jakmile je deset základních technik dokončených, účastníci provedou obrácené kumitachi, proceduru, která je popsaná pro začátek cvičení.

Trénink s hanbō

I když někteří můžou procvičovat techniky s hanbō jako samostatné katy, nejčastěji se však cvičí přímo proti meči. Existuje deset nejznámějších technik s hanbō, které se běžně procvičují, to však nevyčerpává soubor všech technik pro hanbō. Někteří můžou nabývat dojmu, že hanbō je více „současná“ zbraň s přímím užitím v ulicích (než ostatní tradiční zbraně) a její trénink je doprovázen více inovacemi. To může být způsobeno praktičtější délkou a rozměry zbraně (běžně se nazývá suteki, tedy „chodecká hůl“). Toto se zdá být potvrzeno v práci zmiňované výše (viz Stick fighting) týkající se samotné Kukishin ryū a také skutečností, že minimálně jeden z učitelů Hontai yōshin ryū, Inoue Kyoichi, aktivně experimentuje s uplatněním hanbō.

Techniky s hanbō také začínají formálním kumitachi ale tady šermíř a partner s hanbō ve vzdálenosti cca dva metry vytasí své zbraně a drží je v držení chūdan, tedy na úrovni středného pásma. Poté se v podřepu na špičkách s koleny od sebe vzájemně ukloní a následně zaujmou formální chūdan no kamae. V této pozici se hanbō drží stejně jako katana. U prvních pěti kát se toto brzo změní: jakmile uke (meč) ustoupí do pozice jōdan no kamae držíc meč nad hlavou, tori (hanbō) pomalu sníží zbraň i těžiště do dřepícího gedan, nebo nízké pozice. Otevírajíc tak svou hlavu i vršek těla útočníkovu meči. Tento nízký postoj slouží k nalákání oponenta do útoku.

Reakce na oponentův útok mečem, prováděn shora dolů s krokem vpřed jsou rychlé, efektivní a zdánlivě jednoduché. V ippon-me, první formě, se tori mírným pohybem doprava těsně vyhne přímému seku, a téměř současně vede ostrý úder koncem hanbō na oponentův spánek. I když se to může jevit jednoduché, tento nepatrný pohyb vyžaduje, perfektní načasování a kontrolu hole, obzvlášť v katě, kde je úder prováděn plnou silou a koncentrací (bez zbytečných pohybů), no prudce zastaven na vlásek od oponentova spánku (když je úder proveden expertem, tak doslova hne oponentovými vlasy, podobně jako když zkušený karatista dokáže zhasnout svíčku úderem pěstí, kterou zastaví těsně u plamene).

Katy s hanbō jsou charakteristické uhýbáním před mečem a ostrými údery na hlavu nebo meč oponenta, případně bodnutím na tělo (viz foto č. 4). Vyhýbání se meči bez doteku je charakteristické pro školu Hontai yōshin ryū a pravděpodobný vliv jūjutsu je vidět obzvlášť v páté a šesté katě. V první z nich je konec hanbō použitý k napadení pravé ruky oponenta a jeho znehybnění pomocí zámku na loket (viz foto č. 5), ve druhé je pomocí hanbō útočníkovy zabráněno tasit čepel a současně tori přistoupí k ukemu za záda v částečném škrtícím držení. Všechny katy končí formálním zanshin, vzájemným odstoupením protivníků s neutrálním držením zbraní v pravé ruce (v šermu se to dá přirovnat k chiburi, pohybu a následnému postoji).

Hanbō kata, ve které Inoue Kyoichi sensei provádí hanbem zámek na Nakaiho (s mečem) pravé rameno.

Prvních pět kata je nápadně podobných Hontai yōshin ryū katám pro kodachi (krátký meč) jak strukturou (postoj a umístění) tak samotnými pohyby. Toto je důležité pro pochopení Kukishin ryū bōjutsu jako aktivní součást Hontai yōshin ryū. Téměř identické techniky se dají najít v technikách beze zbraně, jako jádru škol (alespoň tak jak se to cvičí dnes), tak u obrany proti ozbrojenému soupeři, či už dlouhým nebo krátkým mečem (tachi a kodachi), až po bō a hanbō katy. Po téměř tři sta let mistři Hontai yōshin ryū spojovali techniky jūjutsu a bōjutsu do harmonického systému koordinovaného úsilí, vyjadřujícího skrytou filosofickou teorii a estetickou stránku příslušné akce.

I když je Hontai yōshin ryū charakteristické formálním cvičením kata, bývají tyto techniky, jak beze zbraně tak se zbraní, příležitostně užívány k randori nebo zápasům. Pro bō i hanbō je v tomto případě užito ochranných prostředků, stejných jako v kendō a také se používají odměkčené zbraně (například bambusová hůl s tlustě obalenýma konci). Cvičící se vzájemně ukloní a pak se snaží zasáhnout oponenta, nebo se bránit jeho útokům. Někdy dostávají zápasy formu bodovaného sportu, no častěji se u souboje body nesledují a nechají se plynout. Takovéto utkání jsou skvělým zdrojem pro rozvoj technik a trénink koordinace, rychlosti, načasování a vlastně je to kardiovaskulární fitness. Aktuální hlava Hontai yōshin ryū, sōke Inoue, je navzdory svému věku neuvěřitelně silný a zdatný v těchto soubojích, připomínajíc jeho soutěžní kondici dvojitého zlatého medailistu v celojaponské soutěži v jukendō (boj s bajonetem, gumový hrot na dřevěné zbrani).

Co se týče ostatních součástí Hontai yōshin ryū, existuje několik úrovní zvládnutí a kompetentností v užívání hole a tyče, které studentům pomáhají k porozumění technik a jejich aplikace z formy do skutečných setkání. Existují také nuance založené na individuálních studentech a dokonce evoluce způsobů, jak se obě zbraně používají. Na čem ale u obou zbraní záleží nejvíc, je rozvoj přirozené plynulosti, spontánnosti a přesnosti pohybů, co znamená mistrovství. I když některé techniky můžou být snadno získatelné, cesta k mistrovství bō i hanbō spočívá v letech odevzdaného a aplikovatelného tréninku, v průběhu kterého by se měl student učit mistrovství nad sebou samým.


(c)  Stephen M. Fabian
Tento článek se prvně objevil ve „Furyū“, vydání č. 2
(Všechny fotografie v článku jsou tišteným majetkem autora)