Browsed by
Rubrika: Japonsko

Kyūdō – cesta luku

Kyūdō – cesta luku

Japonský luk, poskládaný z několika odštěpků bambusu, není vůbec snadné ovládat. Sami Japonci říkají, že je to nejdelší (základní délka 2,21 m) a nejméně přesný luk na světě. Snad proto se v současnosti stal spíše nástrojem duchovního cvičení než ryze sportovním nářadím. Důležitou roli v této proměně sehrála jistě i atmosféra japonské společnosti, která má tendenci využívat náhodných, v čase seskupených skutečností a přetvářet je do zcela nečekaných variací. Náhodně vzniklé kombinaci luku, lidského těla a lidské duše tak v Japonsku nebyl dán smysl zasažením běžícího či letícího terče, ale právě naopak: Rozmanitost terčů byla pro účely duchovního cvičení zredukována na jediný nehybný terč na pevně stanoveném místě. I ten po jisté době praktikování ztrácí smysl a může být při nedostatku místa nahrazen pouhým snopem slámy – makiwarou.

Základních osm kroků

Na počátku se poutník v dōjō naučí osm základních kroků, vedoucích k výstřelu (shaho-hassetsu). Jejich dokonalé ovládnutí mu posléze umožní prožívat při výstřelu naprosté vyprázdnění mysli a právě ten, nikoli naprostá soustředěnost ani přesný zásah, je cílem tréninku. Množství náhodných vlivů na výstřel je neustálým opakováním shaho-hassetsu maximálně redukováno a proměnným faktorem je pro pokročilé pouze vědomí, momentální rozpoložení, na jehož potlačení by se měl poutník po cestě luku zaměřit především. Ideálem je dosáhnout takové dokonalosti, že tělo samo si bude celý sled pohybů vedoucích k vypuštění šípu pamatovat a provádět je zcela spontánně, bez jakýchkoli vědomých korekcí ve smyslu míření. Proto se také v Japonsku o kyūdō někdy mluví jako o „zenu ve stoje“.

Vstup do dōjō, které je posvátným prostorem, je vždy provázen úklonou směrem k místu zvanému kamiza, kde je shintōistický oltářík nebo japonská vlajka s vycházejícím sluncem. Pak již, po mírné úkloně směrem k terči, je možné postoupit přímo na shai, tedy střeleckou pozici. Pouze v tomto okamžiku, v první fázi výstřelu zvané ashibumi, je nutné spolehnout se na smysly a zaujmout postoj rozkročmo, bokem k terči tak, aby osa, spojující špičky palců nohou, procházela středem terče. Ten je ve vzdálenosti 28 metrů, v úrovni střelcových nohou. Průměr terče je 36 cm. Tělo v této fázi vytvoří až do konce neměnný trojnásobný kříž, sestavený ze svislé osy těla a na ni kolmých vodorovných os chodidel, boků a ramen. Při pohledu shora musí být všechny tři vodorovné osy vždy v zákrytu. Již podle této fáze lze poznat, zda správně vystřelené šípy zasáhnou terč či nikoli. Pokud bych použil v Japonsku tradičního přirovnání výstřelu ke stéblu bambusu, jehož jednotlivá kolénka jsou propojena články, odpovídá tato fáze kořenům, které určí, zda se nakonec celá rostlina ve své výšce nevyvrátí. Směr růstu a tvar kolének je jimi dán a záleží jen na nich, zda se k nebi natáhnou bezchybně.

Po ashibumi následuje dōzukuri, při kterém se vytváří pevná základna zpevněním dolní poloviny těla a k tětivě je přiložen šíp. Dobrému zpevnění těla napomáhá i podlaha dōjō, která není pokryta tatami, jak jsme zvyklí z úpolových sportů, ale je prkenná, dokonale naleštěná. Udržet nohy na místě, aniž by se rozjely do rozštěpu, vyžaduje značné úsilí, především vnitřních svalů stehen.

Ve fázi yugamae je proveden úchop luku levou a tětivy pravou rukou ve speciální rukavici (yugake). Na závěr se pohled střelce přesouvá podél šípu ke středu terče, kde již zůstane až do konce. Rukavice s dřevěným chráničem je nutná pro ochranu palce, jímž se tětiva v Japonsku drží. Pomalým pohybem, současně s nádechem, se luk oběma rukama pozdvihne nad hlavu (uchiokoshi), odkud je pomocí ramen natahován (hikiwake).

To už se celý proces dostává až k jemnému vrcholku – křehké špičce bambusu, třepetající se ve větru. Tuto fázi zvanou kai by Evropan nejspíš nazval mířením, v Japonsku je tomu ale jinak. Kai se dá přeložit jako „setkání“ a setkává se při něm šíp s terčem. O míření se nedá mluvit už proto, že postavení je v této fázi již pevně dáno předchozím sledem pohybů. Je rozdělován na typicky japonsky nejasně definované akce – tsumeai a nobiai. Tsumeai znamená fyzické završení nátahu, nobiai je dosažení dokonalého nátahu usměrněním neviditelných sil, které působí uvnitř střelcova těla. Výboje těchto sil jsou již téměř viditelné a přeskakují mezi nataženým lukem s šípem, tělem a duší. Stává se, že střelec má pocit, že terč se přiblížil až téměř ke špičce šípu. Z takové vzdálenosti již není obtížné zasáhnout a prsty se samy podvolí tahu tětivy, která vymrští šíp směrem, určeným ve fázi ashibumi (hanare). Vypuštění šípu tedy vůbec nezáleží na střelcově vůli, ale pouze a jenom na samovolném překonání třecích sil mezi palcem a jej přidržujícím ukazováčkem s prostředníčkem silou tětivy. Nebo na samotném šípu, který se přímo chvěje nedočkavostí. Vliv svalů, jejichž stav se mění ze dne na den a od šípu k šípu, je omezen technikou nátahu, která není silová, ale spočívá ve vklínění na sebe nasedajících kostí horních končetin mezi luk a tětivu.

Ať již šíp zasáhl či minul, je nutné zachovat kamennou tvář a v závěrečné fázi zvané zanshin nechat veškerou nahromaděnou energii volně vyprchat ze široce roztažených rukou a nohou, které při výstřelu jako by byly jedinou podpěrou celé obloze.

Kudy cesta luku vede?

Na poutníka po cestě luku čeká mnoho nástrah. Neskrývají se v nevyzpytatelných úmyslech soupeře, ale v hlubině vlastní mysli, která mnohdy není ochotna přistoupit na pravidla střelby zcela bezpodmínečně. Má sklon vše si ulehčovat, snažit se oklamat soupeře a sudího v jedné osobě – sama sebe. Cesta luku proto vyžaduje velkou sebekázeň. Je nutné nepodlehnout vidině snadného výsledku ve formě vysokého procenta zásahů na úkor odklonu od pravidel, která spíše než zásah mají za účel oprostění se od vědomí a duchovní růst. Říkají například, že na luku nesmí být žádné značky, usnadňující míření. Každému přistoupení k terči by měla předcházet úklona. Neměly by se střílet více než čtyři šípy v jedné sérii. Veškerá činnost by se měla odehrávat v koordinaci s dechem. Pohyby očí by měly být omezeny na minimum, pohled je soustředěn buď do jednoho bodu před střelcem nebo do středu terče. Není přípustné ani přílišné mrkání, které prozrazuje trému, ani strnulý pohled bez mrknutí oka, protože v tom případě se oko zalije slzami a vidění se zhorší. Všechna tato přísná, mnohdy zdánlivě zbytečně znějící pravidla slouží hlavně k tomu, aby se střelec zbytečně nerozptyloval nepodstatnými problémy a mohl se zcela věnovat zklidnění mysli a zajištění pravidelného rytmu všech fází výstřelu.

Dalším specifikem ve srovnání s jinými sporty je koordinace s ostatními. Ta je v kyudo důležitá nejen z hlediska bezpečnosti, jde i o estetické pojetí celého obřadu, kterým střílení z luku dosud je a pro většinu snad vždy zůstane. Dnes se v Japonsku ozývají hlasy snažící se prosadit kyudo jako olympijský sport. Nedovedu si ovšem představit olympijské lukostřelce soupeřící o zlato a slávu, kteří po pěticích nastupují k výstřelu, uklánějí se japonské vlajce a posléze v naprostém tichu, pomalu a s ohledem na borce za sebou, střílí svou sadu šípů. I v Japonsku samozřejmě existují lukostřelecké soutěže. Pořádají je například šintoistické svatyně jako součást obřadů, a proto jsou především setkáním stejně naladěných mužů i žen rozdílného věku, kteří se vzájemně podporují a kolektivně se snaží dosáhnout co nejlepšího výsledku. Třeba proto, že čím více bude zásahů, tím lepší bude úroda v nadcházejícím roce.

Kam cesta luku vede?

Bez velkého zjednodušení se dá říci, že cílem celého obřadného zacházení s japonským lukem je krásný výstřel. Pouhý zásah je příliš snadný cíl, a jak řekl jeden učitel, věnovat celý život zasažení kousku papíru je hloupost. Dobře vystřelený šíp vždy zasáhne terč, samotný zásah terče však ještě není důkazem dobře vystřeleného šípu. Na druhou stranu tvrdit, že účelem studia kyudo je zdokonalování sama sebe, zní nadneseně a postrádá v kyudo nutně obsaženou hlubokou pokoru. Nejvhodnější tedy zdá se je formulace, že cesta luku je cestou ke krásnému výstřelu, kde skutečným terčem není papírové kolečko, ale střelcova duše sama. I proto nelze zapomínat, že chůzi po cestě luku nemůžeme oddělit od všedního života. V Japonsku se říká, že zkušený člověk pozná jaký je kdo lukostřelec i podle chování v běžném životě. Učitelé kyudo požívají vážnosti i v běžném životě a naopak, musejí se chovat tak, aby byli také úcty hodni. Teprve výstřel takového člověka je totiž esteticky dokonalý, jelikož není znehodnocen nedůstojnými souvislostmi všedního života.

Cesta luku není pro každého, nikoho na ni nelze přivést na provázku. Je to cesta, kterou si každý může či nemusí vybrat, která někomu může sedět jako ušitá, jiného může pouze svazovat a nedopřát mu dostatečný rozlet. Je to cesta zavazující, bez výhledu na odpočinek či dokonce cíl. Snad proto je tolik fascinující a zvoucí, stejně jako každá cesta, která neslibuje uspokojení ve formě dosažení snadného cíle. Procházeje její strmou a kamenitou podstatu člověk poznává a neustále zdokonaluje sama sebe.


(c) Václav Kučera
Autor je držitel vysokého technického stupně v kyūdō, 3. danu.
Jeho aktivity můžete sledovat na stránkách www.kjudo.cz.

Kyūdō

Kyūdō

Zen ve stoje. Bojové umění, ve kterém člověk nemá protivníka kromě sebe sama. Vyžaduje co nejužší spojení těla, mysli a luku. Zásah samotný není cílem. Cílem je dokázat v sobě vždy a za všech okolností navodit stejný tělesný i duševní stav, aby se na nejmenší míru omezily faktory, které způsobují odchýlení šípu od cesty ke středu terče. Pak teprve je možné z japonského luku vypouštět šípy správně. Správně vypuštěný šíp vždy zasáhne cíl. Z šípu zabodnutého ve středu terče nelze ale usoudit, zda byl správně vystřelen. Do terče se promítá střelcova duše a s každým „správným“ zásahem je zasažena i ona, a střelec může na své cestě postoupit dál. Kdo se soustředí pouze na propíchnutí papíru na druhém konci dojo, jen si působí rány a oslabuje tělo.

Kyūdō – cesta luku má ve východní Asii velice dlouhou historii. Na rozdíl od Evropy není spojena pouze s praktickým užitím luku v boji či při lovu. Luk – jeden z prvních vynalezených strojů – byl odedávna spojován s bohy a užíván při náboženských obřadech. V dávné Číně se podle počtu zásahů do terče namalovaného na posvátné skále během jarních slavností věštila budoucnost. Tento zvyk, který se do Japonska dostal v 5. – 6. století společně s mongolským způsobem držení tětivy palcem, dosud přežívá v některých shintōistických svatyních jako slavnost busha, kdy se podle počtu zásahů do velkého metrového terče věští to nejdůležitější pro následující zemědělský rok – budoucí úroda. Luk se také používá k zahánění zlých mocností na závěr divadelních představení kagura při shintōistických slavnostech. Obřadník tu vystoupí na pódium a lukem, podobným tomu, jaký si u nás vyrábí kluci při hraní na indiány (ovšem ze zeleného bambusu), symbolicky střílí na všechny čtyři světové strany a směrem k nebi i k zemi. Zajišťuje tak náležitý odstup zlých duchů pro příslušné období, kdy je třeba chránit čerstvě zasazenou rýži, sklizenou úrodu nebo domy před přílišnou vrstvou sněhu. Luk se používá samozřejmě i na císařském dvoře. Obřadní střílení se pořádá na počátku nového roku (tzv. yumi-hajime) a rovněž se jím vítá nový člen císařské rodiny.

Velice zvláštní obřad se odehrává při dokončení stavby významné budovy. Osoba, přísně vycvičená pro vedení tohoto obřadu, při něm přestřeluje vrchol střechy šípem zvaným hikime-kaburaya, který se od evropských i asijských šípů liší tím, že není zakončen ostrou špicí k propíchnutí nepřítele, ale groteskní bambulkou se čtyřmi otvory. Díky nim se šíp během letu ozývá pískavým zvukem, který dodává jinak tichému a soustředěnému obřadu vypouštění šípu zvláštní, dalo by se říci až magický, nádech. Tohoto šípu se ve válečných dobách používalo místo signální pistole k zahájení boje. Tehdy však byl vybaven i hrotem, takže byl nebezpečný. Jeho vypouštění mělo svá pravidla – nesměl jím být zasažen, natož zabit, velitel nepřátelského vojska.

Od obřadního použití jsme se tak dostali k luku jako zbrani používané ve válce a při lovu. Těžko říci, zda praktická funkce byla z vývojového hlediska podřízena funkci obřadní, ale spojení luku s nadpřirozenem a záležitostmi bohů z něj udělalo to, čím dnes fascinuje Japonce i mnohé Evropany. Kyūdō, dříve kyūjutsu, bylo v Japonsku odedávna nejprestižnějším z bojových umění a majitel luku se mezi samuraji těšil nejvyšší vážnosti. Dokonce tak zněl i jeho titul – yumitori – držitel luku. U lučištníků se hodnotila nejen přesnost zásahu, ale i síla luku. Vyjadřovala se počtem mužů potřebných k jeho natažení. O siláky, kteří jedním šípem prokláli i dva až tři nepřátelské bojovníky, se přetahovala nejmocnější knížata a síla jejich vojska se udávala mimo jiné právě počtem těchto výjimečných osobností. Lukostřelba se ve starém Japonsku zapisovala do historie válečnictví velice často. Tu se někomu podařilo jedním správně umístěným šípem potopit nepřátelskou loď, tu kdosi prostřelil ze hřbetu koně stojícího po břicho v moři vějíř, který se kýval na vzdálené lodi, a obrátil tak útočníky na zbabělý útěk. Uměním lukostřelby se na rozdíl od umění meče samurajové chlubili. Meč si nechávali jako tajnou zbraň pro případ, že by se nepřítel dostal příliš blízko. Že se nedochovala žádná zpráva o sestřelování jablka z něčí hlavy, je snad dáno tím, že jablka jsou v Japonsku až záležitostí novověku.

Z dávných a slavných válečných dob se dochovalo i několik sportovních disciplín, které kdysi sloužily pro výcvik bojovníků a dnes se často odehrávají v rámci slavností v areálech jednotlivých svatyň. Účastníci při nich nosí zdobný oděv z období Heian, takže i takovéto „sportovní“ události získávají nádech obřadu. Například při klání zvaném momote (sto rukou) se z účastníků vytvoří družstva, jejichž členové současně střílí na kruh ze slámy, zavěšený ve vzduchu. Sudí v dešti šípů sledují, kolik jich prolétlo kruhem, a družstva se střídají tak dlouho, dokud vzduchem neprolétne sto šípů. Současné střílení mnoha spolubojovníků bylo vynálezem japonských vojevůdců. Díky této taktice, vylepšené ještě o střílení ve dvou řadách, se kdysi podařilo odvrátit i jeden z nájezdů divokých mongolských tlup, tehdy již vybavených střelnými zbraněmi.

Vlastnit luk a umět s ním zacházet, to byla kdysi jedna z cest ke slávě. Kdo ale k těmto dvěma darům mohl ještě přidat vlastnictví a ovládání koně, nemusel se, obzvlášť v dlouhém období válek, bát o živobytí ani o čest. Umění střelby z koně bylo ceněno nade všechno ostatní, a proto se tomuto umění učili všichni synkové ze šlechtických rodin. Existovaly dokonce speciální konstrukce, kterými sloužící natřásali a simulovali tak pohyby běžícího oře. Tímto uměním bylo možné blýsknout se v boji či při kratochvíli zvané inu-oi-mono. Dnes již pouze na slavnostech, při nichž se pořádají střelecké soutěže, nebo spíše obřady, yabusame, dochované až z období Heian a Kamakura.

Soutěž inu-oi-mono by asi nijak nenadchla současné ochránce práv zvířat. Jednalo se totiž o disciplínu střelby z koně na běžícího psa. Cílem však nebylo psa zabít, ale dopadem tupého šípu zabránit jeho úniku z kruhu o obvodu cca 40 metrů. Soutěžilo současně několik družstev a porotci přičítali účinné zásahy jednotlivým družstvům podobně jako při výše zmíněném momote. Tato zábava byla jako nehumánní časem opuštěna. Střelba z koně se tak v současné době omezuje na yabusame, což je střílení na terče z tryskem běžícího koně. Jde opět o záležitost spíše obřadní než soutěžní, mimo jiné i proto, že cvičit střelbu z luku a zárověň vlastnit koně není v moderním Japonsku zrovna snadné, a soutěžících tak není mnoho. Ještě obtížnější než chovat koně je ale zasáhnout při této disciplíně terč. Střelec na koni je oděn do slavnostního historického hávu, před sebou má 200 metrů dlouhý koridor vymezený kůly, mezi nimiž jsou nataženy provazy, a po levé straně stojí v pravidelných intervalech tři až pět čtvercových terčů o straně 50 cm, vyrobených z cypřiškových prkýnek. Vystřelit první šíp není problém, ten je totiž možné k tětivě přiložit již před startem na místě zvaném baba. Další šípy je ale nutné přikládat za jízdy. Proto jsou také rozsochy šípů, zvané hazu, o něco hlubší než u normálních šípů. Čím více terčů borec během jednoho průjezdu rozstřelí na třísky, tím větší ohlas sklidí od přihlížejících. Úlomky se totiž posléze prodávají jako talismany pro celý zbytek roku.

Poslední významnou disciplínou, která se do dnešních dob zachovala pouze v náznaku a nepochází ze slavných válečnických dob, nýbrž z jejich konce, kdy se Japonskem potulovalo mnoho veteránů, kteří neměli do čeho píchnout, je svého času slavná a při mnoha rozhovorech přetřásaná tōshiya. V roce 1185 se jeden ze slavných pěších lukostřelců dostavil k jakési bitvě tak říkajíc s křížkem po funuse a odešel, aniž by vykonal jediný hrdinský čin. Energii nashromážděnou pro čas bitvy se ale rozhodl nepromrhat v pitkách se šťastnějšími kolegy, nýbrž ji využil pro poznání hranic vlastních schopností. Pro další generace tím vyjádřil dodnes ceněnou a ve své čistotě ojedinělou charakteristiku japonské cesty luku. Střílení z japonského luku není soupeřením s ostatními, nýbrž pouze se sebou samým. Sedl si na jednu stranu 60 metrů dlouhé chodby, vedoucí podél tehdejšího chrámu Sanjū-san-gen-dō v Kyōtu, a vyzkoušel, kolik šípů se mu dlouhým úzkým prostorem podaří prostřelit. O jeho výkonu se neví nic konkrétního, je ale významný tím, že byl první a založil mnohasetletou tradici. Poté, co byl chrám v roce 1251 obnoven a vznikla chodba dlouhá již 120 metrů, vysoká 5 a široká 2,2 metru, začali střelci soutěžit za přesně daných pravidel. Šlo o prostřelení celé chodby co největším počtem šípů za 24 hodin. Vytvořil se zcela originální způsob střelby včetně speciálních pomůcek, které toto střílení na výdrž vyžadovalo. Vzniklo několik škol a po celé zemi se stavěly konstrukce, velikostí odpovídající kyōtskému Sanjū-san-gen-dō. Zpočátku šlo opravdu pouze o překonání sebe sama. Ten z borců, který nedokázal překonat předchozí rekord, končil na vedlejším hřbitůvku s vlastnoručně rozříznutým břichem. Později, když se počty vystřelených šípů začaly šplhat k několika tisícům, stalo se překonání rekordu (přesněji posunutí hranice lidských možností) otázkou prestiže pro jednotlivá knížectví a harakiri neúspěšných bylo zakázáno. Poslední rekord byl do chrámových knih zapsán roku 1686, kdy borec Wasa Ohachiro z knížectví Kishū prostřelil chodbou za 24 hodin 8133 šípů. Toto číslo není úplné. Započítáme-li i neúspěšné šípy, které skončily zabodnuté v podlaze či ve stropních trámech, kde je dosud možné obdivovat jejich kovové špičky, dostaneme se k číslu 13053. To znamená kadenci 9 šípů za minutu. Tímto rekordem se navíc kyudo dostalo zpět ke své podstatě, kdy střelec nesoutěží s ostatními, ale pouze sám se sebou. Wasa totiž během střelby dostal křeč do levé ruky a hrozilo, že nebude moci svůj pokus dokončit. Tu k němu přistoupil jeden z přihlížejících, zručně dlaň nařízl, aby nahromaděná černá krev odtekla, a Wasa mohl pokračovat. Neznámý pak zmizel, ale mnozí v něm poznali předchozího držitele rekordu z konkurenčního knížectví. Dějiny soutěže toshiya skončily nerozhodně a čistota soutěžení se sebou samým byla zachována.

Vzpomínka na slavné klání ožívá v Kyōtu každý rok 9. ledna při slavnosti dospívajících. Malebné jsou především krásně nalíčené a do slavnostních kimon s dlouhými rukávy oblečené slečny, postávající v pestrobarevných houfech před chrámem. Dnes se ale nestřílí na celých 120 metrů, protože luky používané moderními lučištníky jsou několikrát slabší. Střílí se na prostranství před chrámem na poloviční vzdálenost na terč o průměru 1,5 metru, zvaný omato. Tato soutěž, zvaná en-teki, se nejvíce blíží pravidlům evropské lukostřelby, neboť body se počítají podle vzdálenosti zásahu od středu terče.

Kyūdō bylo jako důležitá součást výchovy mládeže ceněno i v období Meiji v 19. století. Stav ohrožení zažilo až těsně po druhé světové válce, kdy okupační síly zakázaly veškeré bojové sporty a organizace na jejich propagaci rozpustily. V té době dali hlavní představitelé jednolivých škol kyuda hlavy dohromady a vytvořili moderní způsob japonské lukostřelby, jakýsi souhrn základních pravidel, která jsou pro jednotlivé školy společná. Díky tomu, že nejsilnější vliv měla tehdy škola Ogasawara, která se specializuje na střelbu obřadní, zachovala si i moderní japonská lukostřelba především obřadní charakter. Za standard se proto považuje napínání luku přímo před tělem, tzv. shomen, zatímco přesnější napínání z boku (zůsob shamen), které umožňuje natahovat i silnější luky, je záležitostí spíše vedlejší, ponechané starším školám bojové lukostřelby, jako je například škola Heki.

V krátké historii japonské lukostřelby není možné nezmínit i novou kapitolu, která se začala psát v období Taishō, tedy na počátku 20. století. Tehdy totiž do Japonska na studijní pobyt přijel německý filozof Eugen Herrigel, seznámil se s jedním z předních učitelů lukostřelby Kenzo Awa a několik let pod jeho vedením studoval. Jako Evropanovi, který se seznamuje s japonskou filozofií, mu kyudo učarovalo a viděl v něm vrcholné vyjádření japonského pojetí existence a vztahu ke světu, spojovaného se zenovým buddhismem. Po návratu napsal knihu „Rytířské umění lukostřelby“ (1936), díky které se kyudo dostalo do povědomí Evropanů ve spojení se zenovým pohledem na svět. Skutečnost, kterou mnozí Japonci ne zcela dobře chápou. Někteří moderní japonští lukostřelci se dokonce tomuto pojetí luku houževnatě brání a mnoho myšlenek, které jsou v knize zmiňovány jako projevy zenu, vysvětlují nepochopením učitelových poznámek, které musely být autorovi překládány do angličtiny. I snad nejslavnější scéna, kdy Herrigel, již notně ztrápený marnou snahou o pochopení podstaty lukostřelby, přišel sám za učitelem a ten mu ve zcela ztemnělém dōjō předvedl střelbu na terč, označený pouze doutnající vonnou tyčinkou, je popisována údajně na základě nepochopení senseiových náznaků. Když totiž Herrigel, zcela fascinován učitelovou dokonalostí, přinesl terč zasažený přesně do středu a nadšeně učiteli ukazoval, že druhý šíp čistě rozčísl svého předchůdce, učitel jen pokýval hlavou a odešel. Podle současného japonského výkladu ovšem svým odchodem nechtěl vyjádřit samozřejmost skvělého výkonu. Byl zahanben, neboť jako učitel zklamal. Soustřediv se pouze na chvilkový požitek z naprosto přesných zásahů, zapomněl na úctu k pomůckám a jednu si dokonce zničil. Správně by se měly dva šípy, které tvoří nerozlučnou dvojici a svými opačnými rotacemi symbolizují principy jin a jang, zabodnout vedle sebe ve vzdálenosti asi 10 centimetrů. I to je při standardní vzdálenosti 28 metrů a terči o průměru 32 cm přesnost obdivuhodná. Lze jí dosáhnout pouze dlouhým tréninkem a dokonalým soustředěním, naprostým odpoutáním se od problémů všedního života i touhy po zásahu.

Chůze po cestě japonského luku je zdlouhavá, plná odříkání a potlačování vlastního já, které nedočkavci neustává našeptávat a radit, jak si střelbu ulehčit a zajistit co nejvyšší procento úspěšnosti jinak než neustálým opakováním osmi základních fází výstřelu. Kdo ale dokáže pokušení a vlastní nedočkavosti odolat, bude odměněn dosažením stavu, kdy se vstupem do dōjō zmizí všechny problémy, se kterými se musí ve všedním životě potýkat, a šípy budou samy létat kýženým směrem. Jednou se také stane, že člověk vstoupí do dōjō, a když jej po vystřelení dvou šípů bude opouštět, uvědomí si, že vlastně vůbec neví, co se v době mezi vstupem a odchodem událo. Důkazem uplynulého času budou pouze dva šípy vězící vedle sebe v terči.


(c) Václav Kučera
Autor je držitel vysokého technického stupně v kyūdō, 3. danu.
Jeho aktivity můžete sledovat na stránkách www.kjudo.cz.

Sengaku-ji a 47 rōninů

Sengaku-ji a 47 rōninů

Sengaku-ji 泉岳寺 je malý chrám nacházející se v Minato-ku 港区, jenž je součástí Tokia 東京. Tento chrám je především znám díky hrobům 47 rōninů 四十七士. Příběh o těchto rōninech je znám i mimo Japonsko a je velice oblíbený. K chrámu se můžete nejlépe dostat ze stanice Sengaku-ji, která se součástí vlakové linky Toei Asakusa Line 都営地下鉄浅草線.
Otevřeno je každý den od 7:00 do 18:00 hod. (do 17:00 hod. od října do března). Muzeum je otevřeno od 9:00 do 16:00 hod.

Příběh o 47 rōninech

V březnu 1701, lord Asano Naganori 浅野長矩 (1667 – 1701) z Akō 赤穂 (dnešní Hyōgo prefektura – Hyōgo-ken 兵庫県) zaútočil na lorda Kira Yoshihisa 吉良義央 (1641 – 1703) v hradě Edo. Asanovi došla trpělivost po Kirových opakovaných provokacích a výhrůžkách, ale při útoku ho nezabil. Stejného dne byl Asano odsouzen, aby spáchal seppuku 切腹 (rituální sebevraždu), zatímco navzdory soudobému zvyku v podobných incidentech potrestat obě strany, Kira nebyl potrestán vůbec. Navíc byla celá rodina Asano zbavena moci, což zanechalo asanské samuraje bez práce a s touhou pomstít svého nespravedlivě potrestaného pána. Po více než rok a půl připravovali tito samurajové ve velmi těžkých podmínkách pomstu. 14. prosince 1702 se skupině 47 zbývajících rōninů v čele se svým vůdcem Oishi Kuranosuke konečně podařilo uspět a zabitím lorda Kira v jeho domě pomstít svého pána. Poté odnesli Kirovu hlavu do Sengaku-ji a později byli odsouzeni ke spáchání sepukku.

Příběh 47 rōninů se stal velice populární jako hra Kabuki v období Edo a dodnes zůstává oblíbeným v Japonsku, kde loajalita, vytrvalost a síla vůle patří mezi nejváženější vlastnosti.

Společná fotografie s jedním z opravdových buyū, které jsem poznal, Romanem Veltruským.

(c) Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Kamakura – místo prvního shōgunátu

Kamakura – místo prvního shōgunátu

Do Japonska jezdíme především za studiem bojových umění bujinkan ryū-ha 武神館流派. Vzhledem k tomu, že většina tréninků je ve večerních hodinách, můžete se přes den věnovat výletům do blízkého okolí Tokia 東京. Jedním z takových míst je Kamakura 鎌倉. Toto město se nachází necelou hodinu vlakem jižně od Tokia. Kamakura je mimo jiné také zajímavá tím, že byla sídlem první japonské vojenské vlády – tzv. shōgunátu. Možná právě díky tomu zde najdete historické památky, které každoročně přivítají velký počet japonských i zahraničních turistů. Těchto objektů je tady opravdu celá řada, ale nejdříve něco málo k historii.


Historie Kamakury

Kamakurský shōgunát byl založen ve 12. století po dlouhém a krvavém soupeření dvou šlechtických rodů o kontrolu nad císařským dvorem. Vítězný klan v čele s Minamoto no Yorimoto 源頼朝 (1147 – 1199) si zvolil Kamakuru za své sídlo. Jedním z důvodů proč si zvolili zrovna toto místo, je jeho umístění. Kamakura, původně ne příliš významná rybářská vesnice, je ze tří stran obklopena a chráněna zalesněnými strmými kopci a na čtvrté straně je moře. Dalo by se tedy říci, že toto místo bylo a je takovou malou přírodní pevností. Zde se tedy zrodily všechny věci, které považujeme za typické pro „cestu samuraje“ – společenské hodnoty, řád, náboženství a kultura válečnické kasty, která ovládala Japonsko po následujících sedm století. Z toho období své slávy žije dodnes a kupodivu jako jedno z mála měst v Japonsku si zachovává svou pěknou historickou atmosféru i spoustu krámků s výrobky tradičních řemesel, zejména s proslulými kamakura-bori 鎌倉彫 – dřevěnými vyřezávanými podnosy a reliéfy, krásně lakovanými. V Kamakuře se dodnes dochovalo množství chrámů a svatyní.
Většina z této kultury byla inspirována zen-buddhistickou 禅 sektou Rinzai 臨済, vyznávající především smysl pro disciplínu a sebeovládání a asketický přístup k umění i k životu. Shōgunát zde založil mnoho zen-buddhistických chrámů. Mnohé z nich přežily až do dnešních dnů a některé z nich jsou dokonce chráněny jako součást národního pokladu.

Jak se dostat do Kamakury

Cesta není nijak složitá a ani finančně náročná. Ze stanice Tokio, pojedete vlakem po Yokosuka line (Yokosuka-sen 横須賀線), která vás vyveze přes Yokohamu 横浜 přímo do Kamakury. Vystoupit můžete i o zastávku dříve v Kita-Kamakura 北鎌倉 (Severní Kamakura), ale doporučuji dojet až do Kamakury, kde přestoupíte na vlak na trase Enoden line (Enoshima dentetsu, 江ノ島電鉄), který vás doveze do stanice Hase 長谷, kde vystoupíte. Nedaleko odtud se nachází socha Daibutsu 大仏 (Velkého Buddhy), chrám Hase Kannon 長谷観音, ale také pláže.

Daibutsu 大仏 – sedící Velký Buddha

Když vystoupíte ve vlakové stanici Hase a dáte se vpravo, dojdete k soše Velkého Buddhy (Daibutsu), která byla odlitá v roce 1252 na nádvoří chrámu Kōtoku-in 高徳院 a původně umístěna dovnitř chrámu. Ten ale zničila ohromná vlna tsunami v roce 1495. Dnes je tedy Buddha na volném prostranství. Daibutsu je 11,4 m vysoký a váží 850 t. Sedící postava znázorňuje klasickou pozici buddhy Amidy Nyorai 阿弥陀如来 („buddhy milosrdenství“) s rukama spočívajícíma v klíně, palci dotýkajícími se dlaní a polozavřenýma očima, jež vyzařují hluboký klid. Tohoto Buddhu uctívají příslušníci buddhistické sekty Jōdo (Jōdo-shū 浄土宗) a Shin-shū真宗. Údajně byl odlit na podnět Yoritomův, který navštívil Naru 奈良 a tam viděl ještě vetší sochu Buddhy. Obecně se má za to, že narský je sice větší, ale kamakurský je po umělecké stránce kvalitnější.
Socha je dutá a po schodišti můžete vystoupat k oknu umístěnému mezi Buddhovými rameny.

Chrám Hase Kannon 長谷観音

Vydáte-li se od sochy sedícího Buddhy zpět k nádraží a odbočíte-li před ním doleva, ocitnete se před chrámem v Hase. Tento chrám je velmi příjemný, protože je situován na svahu, odkud je pěkná vyhlídka na město i na moře. Je zasvěcen bohyni milosrdenství Kannon. Devět metrů vysoká socha této bohyně v chrámu Hase je údajně velmi stará, pochází z 8. století. Bohyně má 11 tváří – 1 velkou a 10 malých, symbolizujících 10 stupňů osvícení, i když populárnější výklad zní, že se Kannon dívá na všechny možné strany, aby byla k dispozici pro každého, kdo potřebuje její pomoc. Je vyřezána z jednoho kmene a pokrytá plátkovým zlatem.

V chrámové síni Amida je obraz Amida Buddhy, jenž věnoval Minamoto no Yorimoto, když mu bylo 42 let, což je podle japonské tradice velmi nešťastný věk. Jeho pokora přinesla Yoritomovi ještě trochu času, aby se mohl těšit ze svých úspěchů – zemřel ve věku 52 let na následky četných zranění po pádu z koně.

Potom se můžete pěšky vydat zpět do města k nádraží v Kamakuře, klidně jděte pěšky. Je to hezká, ne příliš dlouhá procházka. Navíc můžete trochu odbočit ze směru a jít se podívat k moři přímo na pláž Yuigahama. V letních měsících je plná surfařů, kteří se zde prohánějí na vlnách. Navíc je tu nádherný výhled na celé pobřeží a okolní kopce.
Když poté dojdete k nádraží, můžete si vyzvednout v místním informačním centru brožuru o místních památkách a pozoruhodnostech, která vám pomůže při orientaci. Od nádraží se vydáte po promenádě k chrámu Hachimangū.

Chrám Tsurugaoka Hachimangū 鶴岡八幡宮

Hachimangū je dalším oblíbeným výletním místem Kamakury. Hachiman je patron válečníků a byl i patronem rodu Minamoto. Je to velmi oblíbené shintōistické božstvo, o čemž svědčí asi 25000 svatyní po celém Japonsku. Po věštbě v roce 749, která pravila, že Hachiman bude bdít nad stavbou velkého Buddhy v Naře, dostalo božstvo i buddhistické jméno Daibosatsu a stalo se patronem buddhismu. Tento chrámový komplex byl vystavěn Minamoto no Yoritomem, prvním kamakurským shōgunem. Byl věnován legendárnímu císaři Ōjinovi 応神, údajnému předkovi Yoritoma.

V polovině září se v tomto komplexu pořádají slavnosti, jejichž součástí je turnaj jezdců Yabusame 流鏑馬 (lučištníků), při němž musí účastníci odění v kostýmech kamakurských lovců zasáhnout sérii tří malých dřevěných terčů. To vše musí zvládnout během své jízdy tryskem po úzké dráze. Samotné rozmístění terčů dává jezdci sotva dostatek času na puštění otěží, zamíření, vystřelení šípu a opětovné získání kontroly nad koněm.
V komplexu svatyně jsou také dvě muzea. Kamakurská městská galerie moderního umění, která skrývá sbírku japonských olejů, akvarelů, dřevotisků a soch, a Kokuhōkan 国宝館 (Muzeum národního pokladu), v němž se nachází sbírka vybraných objektů z různých kamakurských chrámů a svatyň, mezi jinými i nádherných obrazů ze 13. století.

Tanec Shizuky

Svatyně Hachimangū byla svědkem mnoha dramatických událostí, mezi nimi také zavraždění Sanetoma, Yoritomova druhého syna a posledního minamotského shōguna, jeho vlastním synovcem, mnichem Kugyō. Místo u hlavní svatyně, kde k vraždě došlo, dnes označuje vzrostlý jinan.

Ale nejdojemnější příběh se vztahuje k tak zvané Panenské síni. Poté, co se Yorimoto stal shōgunem, rozkmotřil se se svým temperamentním nevlastním bratrem Yoshitsunem, o němž si myslel, že proti němu osnuje spiknutí a poslal jej do vyhnanství. Yoshitsunova milenka Shizuka Gozen 静御前 (1165–1211) byla přivedena do svatyně Hachimangū, kde měla za trest tančit. Ovšem tanec, jenž předvedla, byl plný vzdoru a lásky k Yoshitsunovi. Když Yorimoto zjistil, že Shizuka nosí Yoshitsunovo dítě, přikázal je při porodu zabít.
Konec tohoto příběhu se ztrácí v legendách. Některé verze tvrdí, že dítě bylo skutečně zavražděno, jiné říkají, že bylo vloženo do ošatky a zanecháno v rákosí.

Hrobka Minamoto no Yoritomo 源頼朝

Na východ od Hachimangū se nachází velice prostá a skromná hrobka Yoritoma. Yoritomo si v japonské historii z řady důvodů nevysloužil velký obdiv, ale i tak se můžete u malé, mechem porostlé pagody zastavit a vzdát mu čest.
Obdiv si přesto zaslouží za svou snahu stvořit pro své hlavní město „Sedícího Buddhu“, který by konkuroval mohutné bronzové soše vytvořené roku 749 v chrámu Todai-ji v Naře. Smělá myšlenka přinesla své ovoce v roce 1292.

Když půjdete ještě dál na východ narazíte na svatyni Egara-tenjin 荏柄天神, dále pak na chrám Zuisen-ji a Sugimoto-dera. Je zde ještě daleko více malých chrámů a svatyň a tak záleží jen na vás, co vše se rozhodnete navštívit. Ale teď ještě něco málo ke jmenovaným objektům.

Svatyně Egara-tenjin 荏柄天神

Tato svatyně má na svém pozemku jinan 銀杏, který tu údajně roste 900 let. Další zvláštností je, že sem míří převážně studenti, kteří píší svá přání ohledně studia na dřevěné destičky ema.

Chrám Zuisen-ji 瑞泉寺

Další je v seznamu chrám Zuisenji, který je zenovým a proslul svou zahradou navrženou Musō Kokushim 夢窓国師, zakladatelem tohoto chrámu.

Chrám Sugimoto-dera 杉本寺

Při cestě zpět ze Zuisenji najdete po levé straně chrám Sugimoto-dera, který se pyšní tím, že je nejstarším v Kamakuře, byl založen v roce 734. Také jsou zde umístěny tři sochy Kannon, i když ne tak slavné jako v chrámu Hase. Celý název tohoto chrámu je Taizō-zan Kannon-in Sugimoto-dera大蔵山観音院杉本寺.

Tak a nyní se vrátíte zpět k Hachimangū a vydáte se silnicí, která vede do Kita Kamakura. Cestou můžete navštívit po levé straně nedaleký chrám En-no-ji, který se může pochlubit pozoruhodnou skupinou soch prezentujících Enmu (Pána pekel) a jeho soudce. Dále pak bude po pravé straně významný chrám Kenchō-ji.

Kenchō-ji 建長寺

Kenchō-ji byl založený roku 1249 a je nejdůležitějším chrámem ze skupiny Gozan („Pěti hor“), hierarchie vytvořené ve 14. století pro zen-buddhistické kláštery pod oficiální ochranou shōgunátu. Byl postaven podle vzoru jednoho z velkých čínských klášterů pro čínského mnicha, který se údajně přimlouval u obávaného chána Kublaje, aby zastavil invazi Mongolů do Japonska. Kenchō-ji je dodnes aktivním klášterem a stejně jako mnoho jiných chrámů Kamakury slouží ještě dnes k zenovým meditacím. Budovy jsou krásně udržované, přestože chrám byl postaven v roce 1647.

Severně odtud na cestě od centra Kamakury stojí dva zenové chrámy s překrásnými zahradami – Meigetsu-in 明月院 a Yochi-ji.

Nedaleko od Kita Kamakura po levé straně se nalézá Tōkei-ji, což byl původně ženský klášter.

Chrám Tōkei-ji 東慶寺 – „Rozvodový chrám“

Jeho jedinečnost spočívala v tom, že poskytoval útočiště ženám samurajů hledajícím únik z jejich nešťastných manželství. Pokud se ženě podařilo dostat až na toto místo a zůstala zde po tři roky jako jeptiška, mohla od shōgunátu obdržet dekret o rozvodu a být tak volná. V Homotsukanu (pokladnici) Tokeiji je uložena sbírka obrazů, soch a kaligrafií z období Kamakura, z nichž některé jsou registrovány jako významné kulturní předměty.
V komplexu se také nachází Matsugaoka Bunko, výzkumná knihovna vytvořená na počest D.T.Suzukiho (1870 – 1966), průkopníka studia zenu na Západě.

Posledním chrámem na této cestě, ale jistě ne méně zajímavým, je Engaku-ji.

Engaku-ji 円覚寺

Chrám Engaku-ji byl založen roku 1282 a stal se druhým nejvýznamnějším klášterem ze skupiny Gozan („Pět hor“). Tento chrám patří zenové sektě Rinzai a byl založen jako chrám modlitby za vojáky padlé při Kublajchánových pokusech dobýt Japonsko. Engaku-ji je nejrozsáhlejším chrámovým komplexem v Kamakuře. Během své historie byl poměrně často ničen požáry a zemětřeseními. Dodnes se dochovalo z původních čtyřiceti šesti budov pouze sedmnáct. Dvě z nich jsou registrovány jako národní poklady – Shariden 舎利殿 (síň svatých relikvií), postavena v roce 1282, a mohutná zvonice stojící na kopci nad ní. Zvon vysoký asi 2,5 metru byl ulit roku 1301 a je také největším v této oblasti. Hlavní budova Engaku-ji, otevřená veřejnosti, slouží jako obřadní síň Butsunichian 仏日庵, kde se návštěvníci mohou zúčastnit čajového obřadu.

Když si prohlídnete tento chrám, můžete se s klidným svědomím, že jste navštívili co šlo, vydat na nádraží v Kita Kamakura a vlakem zpět do Tokia. Odtud vás cestovné do stanice Tokia vyjde asi na 780,- Yenů, takže něco málo ušetříte.

Dodatek

Co dodat na závěr. Tento výlet se dá pohodlně stihnout během jednoho dne, i když je to pěkný frmol, takže se nepřipravíte o případný večerní trénink. A určitě to stojí za to navštívit toto místo, na kterém se můžete setkat s historii takřka na každém kroku. Budete mít možnost vnímat nádhernou architekturu usazenou do okouzlující rozmanité krajiny. Prostě užívejte plnými doušky japonské atmosféry. Co chtít víc …

A pokud se ptáte, proč se věnovat kultuře a historii této země, když se věnujeme bojovým uměním, tak právě proto. Japonská bojová umění jsou výsledkem historie a je třeba studovat historii právě protoi, abychom pochopili mnohé z toho, co je nám v budō předáváno. Velice často říkám svým studentům, že studovat tradiční bojová umění není pro každého. Je to náročné a to nejen fyzicky a obsahuje techniky, historii a filozofii.

Ninpō ikkan 忍法一貫

Použité prameny:
turistický průvodce města Kamakura
průvodce do kapsy – Japonsko


(c) 2006, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Z našich cest po Japonsku – Nikkō

Z našich cest po Japonsku – Nikkō

“Dokud neuvidíš Nikkō, nevíš co je nádherné.”

Pokud jste se ještě nepodívali na toto místo, tak si tam určitě naplánujte cestu. Určitě to stojí za to, v tomto směru se musí dát zmiňovanému přísloví za pravdu. Navíc se nemusíte obávat, že přijdete o trénink. Můžete tuto cestu naplánovat tak, že stihnete večerní trénink. V případě, že chcete tuto oblast poznat více, je zapotřebí si rezervovat aspoň dva dny. My jsme ovšem o trénink přijít nechtěli. Přesto jsme ale i tak viděli mnoho z místních zajímavostí a krás. Jednoduše neváhejte s touto cestou, určitě vás minimálně obohatí o vzpomínky na tuto zajímavou zemi. Prostě jak se v Japonsku říká: “Dokud neuvidíš Nikkō 日光, nevíš co je nádherné.”
Nikkō leží v horách prefektury Tochigi (Tochigi-ken 栃木県), která se nalézá asi 150 km severně od Tokia 東京. Nejedná se pouze o známé historické chrámové město, které je místem posledního odpočinku Ieyasua, zakladatele tokugawského shōgunátu (Tokugawa bafuku 徳川幕府). Nikkō je také rozlehlý národní park rozkládající se na ploše 1402 km2. Tato přírodní oblast vyniká nádhernými horskými sceneriemi s vodopády, sopkami, jezery, svatyněmi a chrámy. Ne náhodou je toto místo hojně navštěvováno turisty, kteří se sem vydávají za rozjímáním nad krásami přírody. Říká se, že během podzimu nenajdete na jiném místě tak nádherné barvy přírody jako zde. Rozhodně na tom něco je.

Jak se tedy dostat do Nikkō

V první řadě je zapotřebí říci, že se vyplatí si ráno přivstat a jet co nejdříve, přece jenom je Nikkō poměrně veliké a určitě budete za čas později vděční. V našem případě, kdy většinou bydlíme v Hanatě, je dobré vstát okolo 5 hodiny ráno. Poté vyrazit na vlakové nádraží v Kita-Koshigaya a jet do Kasukabe, kde se přestoupí přímo na vlak Tobu-Nikkō, který směřuje přímo do Nikkō. Jak vidíte, není to nikterak složité. Cesta trvá asi 2 hodiny. Cestovné není také nijak drahé, tato cesta stojí něco málo přes 1000,- yenů.
Další možností a asi nejsnadnější jak navštívit Nikkō v případě, že nebydlíte v Hanatě, je jet superexpresem Japonských drah – shinkansenem z nádraží Tokio nebo Ueno a přestupem ve městě Utsunomiya. A nebo se přepravte v Tokiu do stanice Asakusa, odkud vyjíždí zmiňovaná soukromá linka Tobu-Nikkō.
Když už přijedete na místo, nemusíte se bát, že byste měli potíže s blouděním. Městečko Nikkō je v podstatě tvořeno jednou dlouhou třídou, která vede od nádraží přímo až k historickému chrámovému městečku, a tedy ke svatyni Tōshō-gu. Celý komplex je poměrně rozlehlý a rozhodně se vyplatí nejdříve navštívit informační kancelář, vyžádat si plánky. Informační centrum v Nikkō najdete po levé straně třídy, kterou se vydáte k chrámům. Ale přímo na nádraží je také malá informační kancelář. Když už se rozhodnete navštívit některé z těchto center, informujte se o cenách vstupů. Do jednotlivých prostor se platí vstupné zvlášť, ale je možné si koupit i soubornou vstupenku minimálně pro dvě svatyně a jeden chrám. Takže soubornou vstupenkou můžete docela ušetřit, její cena je 1000,- yenů.

Něco málo k historii tohoto místa

Jak již bylo napsáno, Nikkō je místo posledního odpočinku zakladatele tokugawského shōgunátu – Ieyasua, který byl po své smrti v roce 1616 císařským dvorem prohlášen za svatého a po čase dostal titul Tōshō Daigongen (“Velké vtělení osvěcující Východ”). Následujícího roku byly jeho ostatky za velikého procesí přeneseny a posvěceny v náboženském centru založeném přibližně před osmi staletími. Za života si Ieyasu Tokugawa vybojoval moc absolutního vládce nad Japonskem. Jeho osobní léno bylo tak rozsáhlé, že dokázalo uživit 2.5 milionu obyvatel. Komplex mauzolea Tōshō-gū, jejž ke své apoteóze přikázal zbudovat, je výjimečný.
Svatyně Tōshō-gū se nalézá na místě, kde už v 8. stol. vznikaly první buddhistické poustevny, ale až do 17. století nebyly nijak proslulé. Teprve když bylo místo zvoleno pro mauzoleum Tokugawy Ieyasua a jeho vnuk Tokugawa Iemitsu nařídil v r. 1634 zahájit stavební práce, nabylo na důležitosti. Původní svatyni stavělo údajně 17000 řemeslníků povolaných z celého Japonska. Trvalo dva roky, než bylo dokončeno a výsledkem je pozlacená nádhera kombinovaná s červeným lakem, dřevořezbami a malbami. Tōshō-gu měla vzbuzovat posvátnou úctu a měla demonstrovat bohatství a moc rodu, který téměř po tři století ovládal celé Japonsko.

A nyní již k samotné prohlídce. Jak už bylo řečeno, mnoho z toho, co je zde turistům nabízeno, se dá stihnout i během jednoho dne. Ideálnější podoba je samozřejmě výlet s přespáním, kdy budete mít dostatek času jak na chrámový komplex, tak i na přírodní krásy Nikkō. Co se tedy určitě vyplatí vidět. Je toho opravdu mnoho, a tak výčet míst, které se zde pokusím napsat, určitě není kompletní.

Most Shinkyō 神橋

Po krátké asi patnáctiminutové procházce z nádraží dojdete k červeně lakovanému “posvátném mostu” Shinkyō, jehož rozpětí je 28 metrů. Za poplatek 500,- yenů se můžete po něm projít na druhý břeh řeky Daiya. V případě, že chcete trochu šetřit a přesto máte touhu si jej vyfotit, zvládnete to docela pohodně z nedalekého mostu. Most Shinkyō označuje místo, kde podle pověsti v roce 766 buddhistický mnich Shodo překročil řeku po hřbetech dvou obřích hadů a na břehu založil chrám, pozdější Rinnō-ji.

Vchod do komplexu svatyně leží přes cestu naproti mostu a nahoru po schodech, které vás dovedou k prvnímu z Shodových chrámů. Ale ještě než se rozhodnete navštívit nějaký chrám kupte si zmiňovanou vstupenku na více vstupů. Tento lístek se dá pravě koupit na prostranství před chrámem Rinnō-ji.

Zahrada Shoyo-en

Kousíček odtud je umístěna tradiční japonská zahrada, která nese název Shoyo-en. Není rozlohou nějak zvlášť veliká, ale rozhodně stojí za shlédnutí. Architektura japonských zahrad je opravdu pozoruhodná. Vytváří nádherný přírodní obraz, který přímo vyzývá k odpočinku a načerpání nových sil. V jedné části je také umístěn tradiční čajový domek.

Chrám Rinnōji

Vchod do tohoto chrámu leží od zahrady naproti přes cestu nahoru po schodech, které vás dovedou k prvnímu z Shodových chrámů. Zde začíná vlastní prohlídka Nikkō Sannai (chrám Tōshō-gū, svatyně Futarasana a chrám Rinnō-ji).
Rinnō-ji patří buddhistické sektě Tendai. Hlavní síň Sanbutsudō pochází z roku 1648 a je největší jednotlivou budovou Tōshō-gū. Její stěny zdobí téměř erotická kombinace černé, zelené a rumělkové červené a uvnitř stoji tři obrovské zlatě lakované sochy reprezentující tři různé podoby Buddhy. Ve středu je Amida Nyorai – Buddha, jenž vede věřící do ráje, vpravo stojí Senju (“storuká”) Kannon, bohyně milosrdenství, a vlevo uvidíte Bato-Kannon, ochránce zvířat, znázorněného s koňskou hlavou na čele. Severně od hlavní síně stojí vedlejší chrám, kde věřící píší na dřevěné destičky modlitby za své zdraví a blahobyt. Destičky jsou později spáleny, aby kouř odnesl prosby až do nebes. Jižním směrem stojí sídlo opata – tradičně císařského prince – se zvláště překrásnou zahradou ve stylu období Edo.

Pětipatrová pagoda

Když vyjdete z Rinnō-ji západním směrem, dostanete se na širokou třídu Omote-sandō, která stoupá do kopce a dovede vás ke svatyni Tōshō-gū. Povšimněte si památníku daimyoovi Matsudairovi Madatanemu, věrnému Ieyasuovu dvořanu. Matsudaira strávil přibližně dvacet let sázením kryptomerií, japonských cedrů, v okolí svatyně a podél 64 km dlouhé přístupové cesty. Z původní aleje bylo mnoho zničeno, ale několik částí ležících na východ od města přežilo dodnes. Náročné ošetřování mnoha z třinácti tisíc stromů platí bohaté firmy.
Na konci třídy Omote-sandō nalevo stojí pětipatrová pagoda svatyně, vyzdobená dvanácti znameními asijského zvěrokruhu a slézem v erbu rodu Tokugawa. Pagoda byla vystavěna v roce 1650. V roce 1818 byla z důvodu požáru nutná rekonstrukce. Dnes se můžete kochat její nádherou, kterou ve večerních hodinách umocňuje osvětlení, které zvýrazní pestrost použitých barev.

Chrám Tōshō-gū 東照宮

Nedaleko od pagody vede kamenné schodiště k první bráně Tōshō-gū zvané Omotemon chráněné dvěma rudě malovanými králi Deva. Za branou napravo stojí Sanjinko – tři posvátná skladiště se vzácnými meči, luky a šípy, brněními apod. Na prvním nádvoří se nachází stáj, jediná stavba z nezdobeného bílého dřeva, s posvátným bílým koněm. Nad jejím vchodem je proslulý vyřezávaný panel se skupinou tří opic. Totiž podle pověsti sloužily posvátnému koni opice. Tři z nich jsou tu vyřezané a znázorňují tři vlastnosti: “Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo!” – který se stal symbolem Nikkō a najdete jej téměř na každém zdejším suvenýru. Vztahují se k nim různé zkazky, z nichž jedna říká, že kombinace všech tří vlastností by měla mít ideální manželka.

Za stájí najdeme fontánu pro rituální očistu, která je nezbytnou součástí každé svatyně. Na vzdáleném konci dvora je Kyozo (Knihovna súter), která ukrývá na sedm tisíc buddhistických svitků a knih a obrovskou otočnou knihovnu.
Když se budete blížit ke druhým kamenným schodům, napravo uvidíte zvonici a vysoký bronzový sloup, nalevo pak bubnovou věž a bronzovou otočnou lucernu. Oba dva bronzové kusy jsou dary holandské vlády z poloviny 17. století, věnované jako výraz poděkování za exkluzivní obchodní výhody, jichž se holandským obchodníkům dostalo během období národní izolace. Dále vlevo stojí chrám Yakushi-dō, oslavující Buddhu – léčitele neduhů. V hlavní síni tohoto chrámu je na stropě namalovaný letící drak.

Na vrcholu schodiště je Yomeimon – dvoupatrová “Brána slunečního svitu” – triumfální mistrovské dílo Tōshō-gū, zcela právem vyhlášené za národní poklad. Je dokonalým reprezentantem bohatého stylu Momoyama inspirovaného architektonickou a sochařskou tvorbou čínské dynastie Ming. Slonovinově bílé sloupy, trámy a římsy 11,3 m vysoké brány jsou pokryté vyřezávanými draky, fénixy, lvy a tygry na pozadí obláčků, pivoněk, čínských šalvějí a andělů, to vše pozlacené a obarvené rudě, zlatě, modře a zeleně. Po obou stranách brány se nacházejí galerie rovněž zdobené dřevořezbami s přírodními motivy – borovice a slívoně, ptáci v polích a ve vodě. Je těžké si představit kolik lidského umu a času musela zabrat výstavba těchto staveb. Dnes se můžeme jen obdivovat této nádheře a smeknout před šikovností řemeslníků, kteří se podíleli na tomto díle. Ale jdeme dál …

Uvnitř brány nalevo je Mikoshi-gura – místo, kde se ukládají přenosné svatyně, které zdobí pololetní procesí v době slavností Tōshō-gū (18. května a 17. října). Napravo je Kaguraden, síň, kde na počest bohů probíhají obřadní tance a kde si mohou mladé páry nechat za skromný poplatek vystrojit úplný shintoistický svatební obřad i s flétnami, bubny a péčí chrámových kněžek.
Naproti Yomeimonu přes dvůr stojí Karamon (“Čínská brána”), oficiální vstup do vnitřní svatyně. Také tato stavba je stejně jako Yomeimon bohatě zdobena a vyhlášena národním pokladem. Stěny po obou stranách brány uzavírají Honden (hlavní síň) svatyně.
Vchod je vpravo. Zde si zujete boty (můžete si je zamknout do skříňky) a bosí můžete navštívit vnější část síně, zvanou Haiden (oratoř). Dále však nesmíte, protože na vzdáleném konci oratoře je Naijin neboli vnitřní komnata a Nai-naijin (nejvnitřnější komnata), kde přebývá duch Ieyasu Tokugawy. S ním jsou tam další dva vážení společníci: Toyotomi Hideyoshi, Ieyasův učitel a velký válečník z 16. století a zakladatel kamakurského shōgunátu Minamoto no Yoritomo, jehož Ieyasu považoval za svého předka.
Poté vás prohlídka zavede k dalšímu klenotu Tōshō-gū, proslulé Bráně spící kočky. Samotná kočka je spíše malou kočičkou a musíte dávat dobrý pozor, abyste ji nepřehlédli. Nalézá se na malém panelu nad vchodem, byla údajně vyřezána Hidari Jingorem, legendárním řezbářským mistrem období Tokugawa. Od brány vede nahoru překrásným cedrovým lesem 207 kamenných schodů k hrobce Ieyasu Tokugawy. Výstup stojí za to, už jen pro nádherný výhled, stromy a chladivý zurčící potok. Samotná hrobka, v níž je uložen shogunův popel, je miniaturou bronzové pagody a není příliš pozoruhodná.

Svatyně Futarasan-jinja 二荒山神社

Krátká procházka západním směrem od svatyně Tōshō-gū vás přivede k vůbec nejstarší institucí na této svaté půdě. Shintōistická svatyně Futarasan jinja-byla založena již v 8. století k uctění Okuni-nushi-no-Mikoto 大国主神 (“bůh rýžových polí”), jeho choti a jejich syna. V jednom koutě klauzury (laikům nepřístupné části kláštera, pozn. překl.) je bronzová lucerna, vysoká 2,3 m. Hluboké záseky do jejich okrajů po sobě zanechala stráž hlídající svatyni. Příběh vypráví, že se stráž jednoho dne domnívala, že se v noci ona lucerna proměnila ve zlého skřeta. V ten okamžik stráže vytasily meče a výsledkem jsou tyto hluboké záseky. Tak neuvěřitelná byla odolnost japonského meče, snad jen trochu přikrášlená japonskou bájetvorností.

Chrám Rinnō-ji 輪王寺

Iemitsu Tokugawa 徳川家光 (1604 – 1651), Ieayasův vnuk a třetí tokugawský shōgun (1603-1651), vystavěl komplex Tōshō-gū. On sám však odpočívá tady v Daiyu-in, který je umístěn západně od Futarasanu. Daiyu-in, posazen na lesnaté stráni, patří mezi místními mauzolei mezi ta okázalejší, třebaže je o něco menší. Vedou k němu tři schodiště a pět bran. Nejpozoruhodnější je nahoře stojící Yashamon (“Brána ďáblice”), nazvaná podle figurek, jež jsou na všech jejích čtyřech římsách. Ve vnitřní svatyni, vyhlášené za národní poklad, stojí asi 3 m vysoký zlacený a lakovaný oltář, z něhož sedící socha Iemitsua shlíží dolů na své mohutné dílo. Zde skončila naše návštěva chrámového městečka. A protože zbyl ještě nějaký čas rozhodli jsme se k cestě k vodopádu Kegon.

Jezero Chūzenji-ko 中禅寺湖

Takže pokud vám zbylo asi dvě a půl hodiny volného času využijte jej k tomu, abyste se autobusem vyvezli asi deset kilometrů po nádherně klikaté cestě Irohazaka いろは坂 nahoru do kopců k jezeru Chūzenji. Cesta vás vyjde asi na 2000,- yenu tam i zpět. Jinou možností je vzít si taxi a vystoupit v půli cesty na Akechi-daira. Pohled na nedalekou horu Nantai (Nantai yama 男体山, 2484 m n.m.) a údolí pod ní je vskutku nádherný. Vodopády a lesnaté kopce Národního parku Nikkō nabízejí vítanou protiváhu monumentalitě tokugawské architektury.
Nicméně pokud použijete k cestě autobus, nechte se ním vyvézt až na konečnou, kde je malé autobusové nádraží. Jedním směrem od nádraží je jezero Chūzenji a druhým směrem od nádraží půjdete k zmiňovanému vodopádu.
Jezero Chūzenji (1270m n.m.) vzniklo v pradávných dobách, kdy exploze v současnosti spící sopky přehradila toky řek a vytvořila dva vodopády. Chūzenji je proslulé zdejšími duhovými pstruhy a velmi chladnou vodou, která po většinu roku není vhodná ke koupání. Hojní návštěvníci sem přijíždějí za jarními a podzimními krásami přírody a za početnými lázněmi s horskými prameny. Ve stánku se suvenýry lze koupit opravdu nádherné záběry zdejší podzimní přírody jejíž odraz sprostředkovává hladina jezera.
Nejpozoruhodnější památkou východního břehu jezera je Chūsenji, vedlejší chrám toshoguského Rinnō-ji 輪王寺. Chrám je zasvěcen Kannon 観音, bohyni milosrdenství, jejíž pětimetrová socha byla údajně vyřezána před více než tisícem let z jediného kmene jidášníku.

Vodopád Kegon-taki 華厳滝

Devadesát šest metrů vysoký Kegon-no-taki na jižním konci je nejznámějším vodopádem Japonska. Návštěvníci mohou sjet výtahem na pozorovací plošinu v rokli pod vodopádem. Nejlepší je dostat se sem po silném letním dešti, kdy sluneční svit tvoří ve vodní tříšti jednoduchou i dvojitou duhu. V zimě zase vodopád vytváří obdivovanou kaskádu rampouchů. Na severním konci rokle je Ryūzu-no-taki 龍頭滝 (“Vodopád dračí hlavy”), který je sice širší, ale ne tak vysoký. Zato u něj najdete čajovnu, v níž se můžete posadit a sledovat, jak vodopád padá do jezera.

Opravdu si na své cestě do Japonska udělejte čas pro návtěvu tohoto kouzelného místa plného tradic, historie a nádherné přírody.


(c) 2000, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com