Bōjutsu: umění boje s tyčí a holí Hontai yōshin ryū jūjutsu
I když většina studentů moderního Jujutsu spojují školu Hontai yōshin ryū výhradně s pákami a hodmi beze zbraně, důležitou roli, jak je to v mnoha obdobných kobudō (starší, klasickí budō), zastává zvládnutí různých tradičních zbraní.
Nejprominentnějšími zbraněmi ve škole Hontai yōshin ryū byly rokushakubō, neboli chō-bō (šest shaku, čili téměř presně šest stop dlouhá hůl, vždycky kulatá s rovným ukončením) a třístopá tyč, neboli hanbō (poloviční hůl, přesně tři stopy dlouhá, kulatá tyč, která může být na jednom konci kuželovitě ukončená a je tenčí než chō-bō). Ze tří pravidelných tréninků v týdnu, které probíhají v honbu dōjō v Imazu, Nishinomiya, Japonsko, jeden je věnován výhradně tréninku bōjutsu.
Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)
Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)
Trénink s rokushakubō
Co je na asijských bojových uměních úžasné je široká paleta stylů, které se vyvinuli k efektivnímu využití jednoduché šestistopé hole. I když podobnosti existují, specifické rozdíly stylů tradičních škol jsou až diagnosticky patrné. Tento bod mi sensei Hontai yōshin ryū – Kukishin ryū bōjutsu zdůrazňoval při několika příležitostech, obzvlášť v porovnání s vnímáním Okinawského stylu chō-bō. Okinawská škola, říkají, má tendenci klást důraz na umístění rukou blíž ke středu hole, zatím co Kukishin ryū chō-bō klade důraz na rozsáhlé tesabaki, tedy aktivní práci rukou po celé délce tyče. Tyto rozdíly mi byli demonstrováni pomocí hashi („čínské hůlky“) u oběda, kdy Sensei držel hůlku mezi ukazováčkem a prostředníčkem na obou rukách nedaleko středu hůlky, ukazujíc tak okinawský styl, co vytvořilo chvění na koncích hashi.
Naproti tomu, prsty posouval po celé dílce hashi v případě Kukishin bō, provádějíc tak pohyb od-konec-ke-konci, co taktéž dramaticky ovlivňovalo efektivní délku hole.
Posouvání rukou po celé délce hole je charakteristické pro Kukishin ryū a je naň kladen důraz i u kihonu, neboli základu. První tři základní formy, uchi komi, harai a tsukue, všechny zdůrazňují tuto akci u pohybů, které jsou tak údery mířenými shora dolů, ze strany na stranu a zdola nahoru. Také přímé bodnutí (tsuki) a pohyby, kterých provedení je ovlivněno naginatou, zdůrazňují využití celé délky chō-bō a ovlivňují tak úderové konce zbraně umístěním rukou blíž k centru hole nebo k protilehlému „zadnímu“ konci.
Kihon je prováděn způsobem chůze. Student zaujme pozici s levou nohou vepředu a oběma nohama zohnutími v mírném podřepu. Hůl je držena u předního konce ve výšce pasu oběma rukami dlaněmi dolů (viz foto č. 1). S posunem pravé, neboli zadní nohy vpřed, je proveden jeden z prvních tří základních úderů, posunujíc tak zadní, delší část chō-bō vpřed (může to být pohyb směrem dolů na hlavu, zboku na spánek nebo vzhůru pod bradu). Pro vrácení do (obráceného) základního postoje, je potřeba chō-bō jednoduše a plynule posunout v rukou dozadu. Tento postoj je použit také u bodání, i kdy ruce mohou být dlaněmi dolů, nebo přední ruka může být obráceně, dlaní vzhůru.
Odlišné kamae se používá pro ostatní dvě formy, úder na koleno (hiza uchi) a diagonální sek směrem vzhůru (jednoduše nazván nagi). Tyto základy se cvičí z pozice fudō no kamae, postoje, který je inspirován mocným obrazem budhistického bůžka Fudōmyō, urputného ochránce práva a trestatel zla. I když je tato postava většinou zobrazována s mečem v pravé ruca a lanem v levé, Miyamoto Musashi, japonský slavný šermíř a umělec, zanechal rytbu Fudōmyōa připomínajícího Kukishin fudō kamae. (Tato rytba je vyobrazena ve vydání Musashiho “Knihy pěti kruhů”, od Overlook Press [1974], na straně 32.) V tomto postoji svírají nohy vzájemný úhel 90 stupňů (přední noha směruje vpřed), jsou jemně ohnuty v kolenech a chō-bō je drženo vertikálně u zadního ramene. Delší vrchní konec hole vede diagonální pohyb směrem na přední odkryté koleno oponenta u hiza uchi, nebo směruje diagonálně vzhůru u nagi. Tento pohyb by v případě naginaty rozsekl oponenta od spodní části žeber k protější klíční kosti. Oba údery jsou doprovázeny krokem (všechny údery kihon můžou být prováděny s pohybem vpřed nebo vzad).
Trénink kihon zahrnuje také způsoby točení chō-bō, zvané furibō. Obsahuje pohyby do stran, dopředu a nad hlavou, co krom toho, že je vizuálně efektní (v kompetentních rukou se z hole stává šmouha) je toto točení určeno ke zmatení oponenta.
K tomu, aby bylo dosaženo zvládnutí kihonu a student byl připraven k formálním katám, které stavěj chō-bō proti meči, student praktikuje bō awase, „střetávání“ dvou chō-bō. U bō awase jsou studentům přiřazeny role útočníka a obránce (viz foto č. 2). Každá ze základních technik je procvičována tímto způsobem proti náležitému obrannému pohybu. K tomu všemu jsou tu složité výměny mezi chō-bō, které procvičují lepší ovládaní zbraně, přesnost a načasování. Jedna z nich, zvaná funabari, zachází tak daleko, že jde o nepřestajnou výměnu, kde si partnery rychle a plynuje, prohazují role útočícího a obránce, střídajíc údery na hlavu a na tělo s obratnými bloky. Provedeno v plné rychlosti (když to zvládnutí zbraně dovolí) to není jenom skvělý trénink ale také velká zábava!
Obojí, trénink kihonu i bō awase, i když jsou sami o sobě výborné cvičení, slouží jako příprava pro deset kát, neboli forem, ve kterých je chō-bō postaveno proti meči (bokken/bokuto, čili dřevěné meče se vždycky používají u těchto technik s bō). Sestava kata začíná s kumitachi, formálním pozdravem a úklonou. Mečíř drží meč u pravého boku (jako kdyby to byla katana v sayi [skutečný japonský meč]), ostřím dolů a jeho partner drží bō v pravé ruce, přibližně v středě hole, ve výšce pasu, tak, že přední konec směruje dolů. Ve vzdálenosti kolem dvou metrů oba provedou formální úklon ve stoji, poté si kleknou na pravé koleno a současně posouvají zbraně, dokud se jejich konce nepřekrývají okolo 20 centimetry. Pravá ruka se prsty dotýká země, v této pozici je proveden další úklon. Pak tréninkoví partneři uchopí zbraně a vstanou.
Deset kata s bō zachycuje krátké, rychlé kontakty chō-bō a meče (viz foto č. 3), kde každá je zakončena ve stavu zvýšené pozornosti obou partnerů zvané zanshin. Mečíř stojí v klasickém chūdan no kamae (meč je držen ve střední úrovni, pravá noha je vepředu) a bō je drženo v základném postoji, ze kterého se provádí většiny kihonu. Většina kát předpokládá, že útočníkem je šermíř, útočící z jōdan no kamae přímím sekem dolů (shōmen giri). Techniky s bō se skládají z množství bloků, úderů a bodů, které nakonec vedou k výhodnější pozici pro cvičícího s bō.
Ve dvou katách, cvičící s bō, po dvou rychlých bodnutích na střední pásmo, upustí bō k zemi a chytá šermířovi ruce obětím na/nad lokty, působíc tak na ruce/lokty efektivním dvojitým zámkem, demonstrujíc tak vliv Hontai yōshin ryū na techniku s bō. V poslední kata zvané tsukeiri, je tento zámek na lokty následován téměř simultánním odzbrojením a hodem šermíře (je použito kuguru nage, které je první technikou v sérii nage no kata školy Hontai yōshin ryū). Obě tyto obranné techniky se používají také v boji beze zbraně proti meči v Hontai yōshin ryū tachi dori a v Jujutsu formách proti tachi nebo kataně.
Tak jako všechny formální katy, tak i těchto deset forem s bō vyžaduje značnou zručnost k tomu, aby probíhali plynule; a kladou též důraz na množství schopností včetně kontroly ma-ai (vzdálenost-načasování) a specifických technik. Provedené pořádně, formy jsou charakteristické nepřestajným plynutím, kde místo uvolněno po jedné zbrani je jakoby magicky naplněno zbraní druhou. Dojem silně připomíná stejné „jū“ neboli ohebnost, která charakterizuje techniky beze zbraně školy Hontai yōshin ryū.
Jakmile je deset základních technik dokončených, účastníci provedou obrácené kumitachi, proceduru, která je popsaná pro začátek cvičení.
Trénink s hanbō
I když někteří můžou procvičovat techniky s hanbō jako samostatné katy, nejčastěji se však cvičí přímo proti meči. Existuje deset nejznámějších technik s hanbō, které se běžně procvičují, to však nevyčerpává soubor všech technik pro hanbō. Někteří můžou nabývat dojmu, že hanbō je více „současná“ zbraň s přímím užitím v ulicích (než ostatní tradiční zbraně) a její trénink je doprovázen více inovacemi. To může být způsobeno praktičtější délkou a rozměry zbraně (běžně se nazývá suteki, tedy „chodecká hůl“). Toto se zdá být potvrzeno v práci zmiňované výše (viz Stick fighting) týkající se samotné Kukishin ryū a také skutečností, že minimálně jeden z učitelů Hontai yōshin ryū, Inoue Kyoichi, aktivně experimentuje s uplatněním hanbō.
Techniky s hanbō také začínají formálním kumitachi ale tady šermíř a partner s hanbō ve vzdálenosti cca dva metry vytasí své zbraně a drží je v držení chūdan, tedy na úrovni středného pásma. Poté se v podřepu na špičkách s koleny od sebe vzájemně ukloní a následně zaujmou formální chūdan no kamae. V této pozici se hanbō drží stejně jako katana. U prvních pěti kát se toto brzo změní: jakmile uke (meč) ustoupí do pozice jōdan no kamae držíc meč nad hlavou, tori (hanbō) pomalu sníží zbraň i těžiště do dřepícího gedan, nebo nízké pozice. Otevírajíc tak svou hlavu i vršek těla útočníkovu meči. Tento nízký postoj slouží k nalákání oponenta do útoku.
Reakce na oponentův útok mečem, prováděn shora dolů s krokem vpřed jsou rychlé, efektivní a zdánlivě jednoduché. V ippon-me, první formě, se tori mírným pohybem doprava těsně vyhne přímému seku, a téměř současně vede ostrý úder koncem hanbō na oponentův spánek. I když se to může jevit jednoduché, tento nepatrný pohyb vyžaduje, perfektní načasování a kontrolu hole, obzvlášť v katě, kde je úder prováděn plnou silou a koncentrací (bez zbytečných pohybů), no prudce zastaven na vlásek od oponentova spánku (když je úder proveden expertem, tak doslova hne oponentovými vlasy, podobně jako když zkušený karatista dokáže zhasnout svíčku úderem pěstí, kterou zastaví těsně u plamene).
Katy s hanbō jsou charakteristické uhýbáním před mečem a ostrými údery na hlavu nebo meč oponenta, případně bodnutím na tělo (viz foto č. 4). Vyhýbání se meči bez doteku je charakteristické pro školu Hontai yōshin ryū a pravděpodobný vliv jūjutsu je vidět obzvlášť v páté a šesté katě. V první z nich je konec hanbō použitý k napadení pravé ruky oponenta a jeho znehybnění pomocí zámku na loket (viz foto č. 5), ve druhé je pomocí hanbō útočníkovy zabráněno tasit čepel a současně tori přistoupí k ukemu za záda v částečném škrtícím držení. Všechny katy končí formálním zanshin, vzájemným odstoupením protivníků s neutrálním držením zbraní v pravé ruce (v šermu se to dá přirovnat k chiburi, pohybu a následnému postoji).
Prvních pět kata je nápadně podobných Hontai yōshin ryū katám pro kodachi (krátký meč) jak strukturou (postoj a umístění) tak samotnými pohyby. Toto je důležité pro pochopení Kukishin ryū bōjutsu jako aktivní součást Hontai yōshin ryū. Téměř identické techniky se dají najít v technikách beze zbraně, jako jádru škol (alespoň tak jak se to cvičí dnes), tak u obrany proti ozbrojenému soupeři, či už dlouhým nebo krátkým mečem (tachi a kodachi), až po bō a hanbō katy. Po téměř tři sta let mistři Hontai yōshin ryū spojovali techniky jūjutsu a bōjutsu do harmonického systému koordinovaného úsilí, vyjadřujícího skrytou filosofickou teorii a estetickou stránku příslušné akce.
I když je Hontai yōshin ryū charakteristické formálním cvičením kata, bývají tyto techniky, jak beze zbraně tak se zbraní, příležitostně užívány k randori nebo zápasům. Pro bō i hanbō je v tomto případě užito ochranných prostředků, stejných jako v kendō a také se používají odměkčené zbraně (například bambusová hůl s tlustě obalenýma konci). Cvičící se vzájemně ukloní a pak se snaží zasáhnout oponenta, nebo se bránit jeho útokům. Někdy dostávají zápasy formu bodovaného sportu, no častěji se u souboje body nesledují a nechají se plynout. Takovéto utkání jsou skvělým zdrojem pro rozvoj technik a trénink koordinace, rychlosti, načasování a vlastně je to kardiovaskulární fitness. Aktuální hlava Hontai yōshin ryū, sōke Inoue, je navzdory svému věku neuvěřitelně silný a zdatný v těchto soubojích, připomínajíc jeho soutěžní kondici dvojitého zlatého medailistu v celojaponské soutěži v jukendō (boj s bajonetem, gumový hrot na dřevěné zbrani).
Co se týče ostatních součástí Hontai yōshin ryū, existuje několik úrovní zvládnutí a kompetentností v užívání hole a tyče, které studentům pomáhají k porozumění technik a jejich aplikace z formy do skutečných setkání. Existují také nuance založené na individuálních studentech a dokonce evoluce způsobů, jak se obě zbraně používají. Na čem ale u obou zbraní záleží nejvíc, je rozvoj přirozené plynulosti, spontánnosti a přesnosti pohybů, co znamená mistrovství. I když některé techniky můžou být snadno získatelné, cesta k mistrovství bō i hanbō spočívá v letech odevzdaného a aplikovatelného tréninku, v průběhu kterého by se měl student učit mistrovství nad sebou samým.
(c) Stephen M. Fabian
Tento článek se prvně objevil ve „Furyū“, vydání č. 2
(Všechny fotografie v článku jsou tišteným majetkem autora)