Geisha
Slovo Geisha 芸者 (nebo také Geiko 芸子 či Geigi 芸妓) se začalo běžně užívat v 17. století jako označení pro ženy, které dovedly dobře zpívat, tančit i jinak duchaplně bavit hosty (doslovný překlad „žena předvádějící tradiční umění“). Dnes jich už není příliš mnoho a také stát se Geishou není nijak snadné a předpokládá to zvládnout řadu náročných dovedností.
Tento text, popisující úlohu Geishi, najdete v knize „99 zajímavostí z japonska“ od autora Jiřího Jánoše.
Výchova budoucích Geishi začíná i dnes často u pětiletých dívek a již tehdy se tato děvčátka začínají učit tančit, zpívat, příjemně hovořit a studují i umění čajového obřadu, aranžování květin (Ikebany) a dalších tradičních japonských umění. Dorůstající dívky se pak stávají nejdříve „učednicemi“, které se tradičně nazývají v Tokiu Hangyoku 半玉 (psáno znaky: poloviční + drahokam) a v Kyotu Maiko 舞子 psáno také 舞妓 (tančící dívka). Teprve po jisté době učení se mohou stát pravými Geishami.
Přestože v životě dnešních Japonců už nehrají tak důležitou úlohu, jak se někdy cizinci domnívají, stává se ještě stále dosti často, že obchodníci a podnikatelé na jednání s partnery v některém nočním podniku k sobě přizvou Geishi nebo Hangyoku, případně Maiko. Jejich přítomnost vždy zvýší lesk takové schůzky. Některé restaurace mají své vlastní Geishi, ale nejčastěji je lze objednat telefonicky pomocí zprostředkovatelských organizací. Geishi i jejich učednice se oblékají pouze do Kimon tradičních střihů a i jejich účes, nalíčení a celé vystupování musí být takové, aby uspokojilo i ty nejnáročnější znalce japonských kulturních tradic. Navíc musí umět zpívat, tančit a hrát na tradiční japonské hudební nástroje a také konverzovat s hosty na nejrůznější témata.
V roce 2000 vyšel docela povedený článek o Geishach, jejich historii a současnosti v časopisu 100+1 (18/2000 ze zde 31. srpna). Pojďme se do nej začíst.
Geishi jako vybrané, vzdělané společnice mužů mají v Japonsku bezmála třísetletou tradici. Jejich výchova trvá řadu let a je spojena se značným odříkáním a námahou. Dnes už je málokterá Japonka ochotna něco takového podstoupit a zdá se, že současná generace Geish je také generací poslední.
Geisha představuje aristokratickou špičku odvětví micu šobai neboli „vodního řemesla“ – mnohotvárného zaměstnání, které slouží mužům k uspokojení jejich smyslné potřeby v nejširším slova smyslu. Když v sedmnáctém století vznikly v japonských městech první zábavní čtvrti, hledali zde muži nejen sex, ale také pobavení, romantiku a duchaplnou konverzaci. Poskytování této „kulturní dimenze“ bylo úkolem Geishi. Původně to bylo vlastně povolání mužů, kteří přicházeli do nevěstinců, aby tu bavili prostitutky a jejich zákazníky – Samuraje, obchodníky, generály a urozené muže z císařského paláce. Provozovali hudbu a tanec, vyprávěli zajímavé nebo lechtivé historky a zapojovali přítomné do různých her.
Osudy
Když se v roce 1751 na zábavě v jednom kyotském nevěstinci objevila první Geisha ženského pohlaví, vzbudilo to značný rozruch. O padesát let později bylo povolání Geishi výhradně v rukou žen. Co přetrvalo, bylo striktní oddělení služeb Geishi a prostituce. Ženám, které poskytovaly kulturní zábavu, se zakazovalo spát se zákazníky lehkých „žen rozkoše“. Ani dnes neposkytuje Geisha žádné placené sexuální služby. Pokud tak někdy učiní, je to spíš výjimka a její vlastní rozhodnutí. Jejím zaměstnáním je vytvářet iluzi luxusu, romantiky a určité exkluzivity. Zákazníky jsou stejně jako dříve nejbohatší muži Japonska. Dnes to bývají hlavně politici, obchodníci a velcí bossové podsvětí. Až do nástupu poválečné konjunktury vstupovaly ženy na dráhu Geishi hlavně z ekonomických důvodů. Životní příběh každé starší Geishi je současně příběhem sociální nerovnosti nebo nepříznivého osudu. Mnohou z nich prodali nemajetní rodiče, zapudil ji manžel nebo se narodila jako dcera Geishi, případně obyčejné prostitutky. Příprava na určené povolání jim pomáhala povznést se nad dosavadní úděl, odpoutat se od strastí nuzného života a vstoupit do světa krásy. Měly se stát obrazem ženské dokonalosti a ztělesněním japonské kultury a životního stylu, živoucím uměleckým dílem.
Svět iluzí
Co přitahuje muže na tomto světě iluzí? Večerní společnost s Geishami je pro něj útěkem z odměřeného a neúprosně byrokratického světa. Tady se může uvolnit, říkat, co si skutečně myslí, nezávazně laškovat, nechat se hýčkat nebo obdivovat. Ženská společnice se stává jeho důvěrnicí, družkou a komplicem. Nic z toho, co se tu odehraje, nemůže nikdo zneužít proti němu. Po takovém očištění, které se opakuje každý večer, každý týden nebo jen každý měsíc, se lépe snáší vyhlídka na příští všední dny. Geisha může být i symbolem mužova společenského úspěchu a schopností. Někteří se proto rádi objevují v exkluzivních klubech se vzdělanou společnicí oblečenou v nejdražších Kimonech a ukazují, že dokážou správně ocenit její taneční kreace a zpěv. Roste tím jejich kredit i celková sebedůvěra. Některé večerní společnosti začínají a končí formálně, jiné mají nenucenější průběh. Po mnohých úklonách se Geishi začnou věnovat svým hostům, nalévají rýžové víno a podávají vybrané lahůdky, usmívají se a některá z nich začne tančit. Potom se rozvine další část programu – společenské hry, konverzace a třeba i tanec za doprovodu loutny a písní s lehce erotickým obsahem. Nálada je uvolněná a každý si může vybrat, jak se chce bavit. Pak najednou Geishi najdou svou původní vážnost a dají svým hostům najevo, že se večer chýlí ke konci. Opět s mnoha úklonami vyprovodí hosty k čekajícím limuzínám nebo taxíkům, popřejí dobrou noc a pomalu se vracejí. Účet přijde za několik dní poštou. Pro pět hostů se může částka vyhoupnout i přes milion jenů, což převedeno na koruny vyjadřuje statisícové částky.
Umění dokonalosti
Svět Geishi je světem smyslů, hedvábí, jemné pleti, vůně rýžových rohožek Tatami a teplého rýžového vína. Patří sem hostiny s vybranými delikatesami, loutna a hypnotizující údery bubínku. Nikde nečeká číšník v úslužném postoji, nálada je uvolněná a nekazí ji účet na konci večera. Bíle napudrovaný obličej Geishi je plátno, na něž si hosté mohou promítnout svá skrytá přání a fantazijní představy. Dráždivé červené líčení kolem očí a úst je jako signální oheň vášně. Geisha je krásná, ale bezejmenná. Všechny individuální rysy jsou do krajnosti potlačeny. Bledý make-up zpočátku vypadá groteskně přehnaný, za denního světla možná až přízračný. Teprve při svitu jediné zářící svíčky vystoupí jeho tajuplný šarm, zlatý vábivý přísvit, který vykouzlí iluzi mladosti a zároveň přiznává ženskou zralost. „Gei“ ve slově Geisha znamená „umění“. Geisha je tedy „osoba, která žije uměním“. V japonském pojetí estetiky je umění především vnějším obalem, ceremoniálním přizdobením všednosti, ritualizací obyčejného. Vznešeným uměním je pro Japonce dokonalé zvládnutí materiálu – papíru, zahrady, ženské krásy. Podobně jako se v Japonsku měří hodnota jedince podle toho, nakolik splňuje očekávání skupiny, je měřítkem umění jeho souznění s ideálem. Geisha proto nikdy neusiluje o originalitu, ale o svrchovanou dokonalost.
Výchova
V zábavní čtvrti starého císařského města Kyota žijí gejši po celé generace v „rodinných“ společenstvích. Okamisan, nejstarší z nich, vládne v domě s absolutní „mateřskou“ autoritou. Maiko, budoucí Geisha, se účastní společenských zábav, nemusí však ještě ovládat všechny jemné odstíny správného vystupování. Je vnímána především jako dekorativní rámec a příjemné oživení večera. Křídově bílý make-up, třešňově červené rty a volné rukávy propůjčují mladým dívkám zdánlivě neohrabaný, ale o to neodolatelnější půvab. Jejich účes připomíná hory a údolí a jeho ozdoby jsou jako luční květiny. Pro zpevnění účesu se používá složitá a bolestivá procedura voskování, která po nějaké době zanechá na horní části hlavy malé holé místo. Adeptky na povolání gejši nesmějí být příliš citlivé na bolest a fyzické strádání. Musí se naučit celé hodiny sedět s nohama pod sebou, aniž by třeba jen přenesly váhu z jedné nohy na druhou. Spát musí s hlavou na dřevěné podložce potažené látkou a vyplněné pšeničnými zrnky. Jen tak uchrání svůj umně vytvořený účes. Dříve musela maiko často vysedávat uprostřed zimy venku před domem, zpívat a zkřehlými prsty hrát na třístrunnou loutnu Shamisen . Pokud vydrží všechny obtíže, stane se z ní ve dvaceti letech hotová Geisha. Ta už nosí rafinovanější Kimono a používá jemnější barvy a diskrétnější make-up. Její pohyby jsou dokonalejší a prozrazují přirozenou grácii. Musí také ovládat čajový obřad, klasický tanec a hru na Shamisen . Po celý život se pak bude zdokonalovat v přednesu tradičních balad a písní, stejně jako v kaligrafii. Cílem je dokonalost – stav, jemuž se můžete neustále blížit, aniž ho kdy zcela dosáhnete.
Umění konverzace
Japonští muži si u Geishi nejvíce cení umění obratné konverzace. Musí znát novinky dne, nejnovější klepy ze světa zápasníků Sumo iz divadelního zákulisí, musí umět vyprávět dvojsmyslné vtipy a něžně – nebo jindy zas frivolně – zalichotit. Geisha má přečtené ego každého muže a dovede ho pěstovat jako okrasnou zahradu. Během večera Geisha obvykle vystupuje na jedné nebo dvou společenských akcích a má dva volné dny v měsíci. Mívá mnoho zákazníků a doufá v zámožného mecenáše, který bude podporovat její další vzdělání, kupovat jí drahá Kimona, jezdit s ní do ciziny a možná jí jednou pomůže založit vlastní obchod. Může se stát, že s ním bude mít dítě, které on uzná za své a bude ochoten je podporovat. Ve výjimečných případech může být koncem takového příběhu i svatba a nový život. Nestává se to však často, mnohem častěji zůstávají gejši u svého povolání celý život. Jejich průměrný věk dnes přesahuje čtyřicítku. Starší Geishi vedou domy a starají se o výchovu dorostu, vyučují tanec a hudbu a při každoročních slavnostech předvádějí, co ještě dovedou. Pod těžkými parukami a v navlečených kostýmech pak v záři reflektorů na nějakou dobu zapomínají na svůj skutečný věk. Výchova budoucí Geishi je nejen složitou, ale také nákladnou záležitostí. Maiko musí dostat umělecké vzdělání, musí mít desítky drahých Kimon a majitelka domu jí kromě toho platí i stravu a běžné zaopatření. Část nákladů dosahujících desítky milionů jenů potom Geisha své opatrovatelce splácí.
Ústup od starých tradic
Současné Japonsko je zemí rychlých proměn. Čtvrti Geish, kdysi oázy kultivovanosti a tradic, ztrácejí v hektických velkoměstech na významu a dnešní Japonci dávají přednost exkluzivním golfovým klubům, kasinům nebo nejrůznějším masážním salonům a nočním barům. Ještě počátkem století dosahoval počet žen ve „vodním řemesle“ osmdesáti tisíc. Dnes jich je sotva dvacet tisíc a téměř všechny jsou zaměstnané v tradičních termálních lázních Onsen. Lázeňské Geishi se pohybují na hranici zábavy a prostituce a klasické gejši jimi vesměs opovrhují.
Jejich vzdělání je prý příliš krátké a povrchní a záleží jim více na obchodu než na umění. S nástupem západní civilizace postupně mizí zděděné tradice a s nimi i ochota správně ocenit umění Geishi, jeho dokonalost a lásku k detailu – ať je to správná poloha vějíře při čajovém obřadu či elegantně klenutý oblouk obočí. Odchodem poslední generace Geish odejde i kus staré japonské identity. Zdá se však, že jen málo mladých Japonců tuto změnu zaregistruje.