Haiku

Haiku 俳句 je lyrický útvar s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5–7–5, dělicí pauzou a zařazovacím slovem (jap. Kigo). Jde o nejznámější formu japonské poezie.

Vznik haiku

Forma Haiku vychází ze starší tradice básní Renga („řazená báseň“) skládaných skupinově. Forma řazených básní podléhá řadě pravidel s tím, že úvodní nejdůležitější sloka (jap. Hokku) vystihuje jako uzavřený celek téma celé řady. Následuje sloka Wakiku s verši o 7–7 slabikách, která rozšiřuje význam předchozí sloky. Pak následuje třetí sloka opět v rozsahu 5–7–5 slabik a opět další sloka. Tímto způsobem vznikaly básně o 36, 44, 50 a nejčastěji o 100 slokách. Řazené básně ojediněle dosahovaly délky 1 000 až 10 000 slok.

Rozkvetly
stařenky sakury
vzpomínky na mládí
 – Matsuo Bashō

S postupující gramotností japonské populace v 16. století se odlehčená varianta řazené básně (jap. Haikai No Renga) s důrazem na obrazotvornost stala oblíbeným druhem společenské zábavy. Zpočátku se s její pomocí básníci snažili vzbudit úsměv užitím narážek, vtipu, parodie, slangových výrazů a vulgárních témat.

Již první sborník básní Renga ze 14. století seskupil úvodní verše Hokku odděleně. S oblíbeností Haikai se úvodní sloka Hokku ještě více osamostatnila od zbytku básně. Od 17. století vznikaly sborníky a pořádaly se soutěže v Hokku.

Prvním významným básníkem této formy poezie byl Matsuo Basho (1644–1694). Dalšími byli Yosa Buson (1716–1783), Kobayashi Issa (1763–1824) a Masaoka Shiki (1867–1902). Shiki pojmenoval tento útvar představující samostatnou báseň termínem Haiku a odlišil ji tak od sloky uvozující řazenou báseň.

Stavba japonského haiku

● Zařazovací slovo (často je česky uváděn termín „sezónní slovo“) vsazuje báseň do kontextu konkrétní roční doby. Soubor těchto slov je tradiční. Je dán konvencí opakujících se motivů japonské poezie a umění obecně. Patří do něj slova označující charakteristické jevy (sníh, mráz, bouře, mlha), rostliny a živočichové (motýl, vlašťovka, květy, tykev) a výroční slavnosti a svátky (Nový rok, výměna zimních šatů za letní, svátky zemřelých a tahání řepy).

● Zvukomalebnost (eufonie) Haiku zachovává přirozený rytmus jazyka a zvyšuje účinnost verše. Vzniká opakováním počátečních hlásek (aliterace) a převládáním stejných samohlásek či stejných nebo zvukově příbuzných souhlásek.

● Pauza hlavní a často i vedlejší rozděluje Haiku do stejně velkých nebo rozdílně velkých významových celků. Pauza vzniká přirozeně přizpůsobením slovosledu. V japonské větě je sloveso obvykle umístěno na konci a tudíž za ním přirozeně následuje pauza. Tyto celky se navzájem liší často také rozdílnými eufonickými skupinami hlásek.

● Slabičné schéma vychází z přirozeného rytmu japonského jazyka. Na rozdíl od přirozeného daktylotrochejského rytmu českého jazyka (střídání tří a dvou slabičných skupin s přízvukem zpravidla na první slabice) se v japonštině střídají nejčastěji pěti a sedmislabičné úseky.

Co chvíli
přitáhne obláček a dá nám
oddechnout od měsíce
 – Matsuo Bashō

---

Překlady haiku

S japonskou poezií se mohl český čtenář seznámit poprvé v roce 1909 ve sbírce Nipponari Emanuela z Lešehradu. Šlo o překlady z jiných evropských jazyků. Nejranější překlady Haiku japonských básníků byly česky publikovány až v roce 1937 v antologii Alfonse Bresky (1873–1946) Mléčná dráha. Šlo také o překlady z francouzštiny nebo němčiny. V období těsně po druhé světové válce haiku překládal z japonštiny Miroslav Novák (1924–82) spolu s Janem Vladislavem (1923–2009, vlastním jménem Ladislav Bambásek). Po roce 1989 japonská Haiku překládali a publikovali Antonín Líman (1932–) a Zdenka Švarcová (1942–).

Početně nevýznamnou, ale zajímavou skupinu překladů tvoří Haiku japonských básníků zmiňujících české reálie. Nejstarší byly publikovány v roce 1963 v časopise Nový Orient. Jde o české překlady 13 Haiku japonského diplomata a básníka Hiroshi Koshiho z jeho návštěvy v Praze.

Ukázka

Často citovaným příkladem Haiku je Bashoova Žába. Haiku vzniklo na jaře někdy v letech 1684–88. Basho pobýval ve své chatce u řeky v severním Edu (nynější Tokio). Měkkým šuměním deště zaznívalo vrkání holubů. Květy se chvěly v jarním vánku. Ke konci třetího měsíce (pozn.: lunárního kalendáře) bylo často slyšet také zvuk, který vydávají žáby při dopadu na vodu. Naplněn hlubokým pohnutím vytvořil první dva verše žába vskočila a zvuk vody. Jeho žák Takarai Kikaku se osmělil a nabídl zahajující verš horské růže, ale Basho se rozhodl pro staré jezírko.

古池や蛙飛び込む水の音
Furuike Ya Kawazu Tobikomu Mizu No Oto
Prastarý rybník, žába do něj skočí —žbluňk!

---