Browsed by
Autor: PavelS

Bō-shurikenjutsu

Bō-shurikenjutsu

Shurikenjutsu 手裏剣術 je obecný termín popisující tradiční umění házení shurikenu. Shurikenjutsu bylo obvykle vyučováno, jako doplňkové umění k běžně procvičovaným technikám. Vyučováno bylo v rámci sōgō bugei, koryu, ale i v komplexních systémech japonských bojových umění mezi která patří kenjutsu, sōjutsu, bōjutsu a kumiuchi (zápasení na bojišti).

Toto umění má mnoho zakladatelů a inovátorů, kteří objevili a vyvinuli své vlastní odlišné způsoby, jak přeměnit každodenní předměty ve vrhací zbraně. Existuje tedy široká škála jak škol, tak i čepelí. Shurikenjutsu je navíc samo o sobě dosti tajnůstkářské. Jeho taktická výhoda spočívá v utajení a překvapení. Shurikeny jsou malé a dají se snadno skrýt (kakushibuki), přesto jsou všestranně použitelné. Na krátkou vzdálenost se používají jako bodná zbraň, na delší vzdálenost se jimi hází.

Trénink bōshurikenjutsu 棒手裏剣 renshu s využitím bujinkan budō taihenjutsu 武神館武道体変術 hichojutsu 飛蔦術 a ninja-tō 忍者刀.

Se zákazem mečů během období Meiji, spatřilo shurikenjutsu, spolu s mnoha dalšími klasickými bojovými uměními, výrazný úpadek a téměř vymřelo po přelomu 20. století, jak se Japonsko snažilo stát se modernizovaným. Ve skutečnosti, zaniklo mnoho stylů shurikenjutsu. Hrstka přeživších, klasické školy bojových umění, jako jsou Yagyū shingan ryū, Yagyū shinkage ryū, Katori shintō ryū, Kashima shintō ryū, Kukishin ryū a Takeda ryū nakamura-ha a Togakure ryū, umění shurikenjutsu by skutečně skončilo v propadlišti dějin. Existují dvě školy zaměřené zejména na shurikenjutsu Negishi ryū a v nedávné době založené Meifu shinkage ryū.

V současnosti je tento úpadek mnohem méně převládající, než tomu bylo ve feudální době. Zdá se, že mnohá umění neberou shurikenjutsu v úvahu, jako nezbytnou schopnost ve svém současném tréninku. Věřím, že je to chyba. Shurikenjutsu vás učí mnoha věcem.

V nedávné době byla založena škola Meifu shinkage ryū a stále získává na popularitě v mnoha bojových uměních po celém světě. Vím, že v době kdy Danny Fletcher žil v Japonsku pravidelně trénoval tuto školu a získal v ní i stupeň dan. Myslím, že je to díky Dannymu, že mnoho členů bujinkanu objevilo tento styl se speciálními hodinami pro nadšence. Věřím, že mnoho studentů bujinkanu nyní cvičí také tuto školu a mnozí získali stupeň dan a stali se představiteli této školy ve své zemi. Mohlo to také znovu zavést nový entusiasmus pro tuto velmi důležitou uměleckou formu pro budōky obecně.

Poté, co jsem si promluvil s Dannym a viděl ho a jeho učitele Meifu shinkage ryū provádět shuriken nage, byl jsem velmi ohromen odborností, jakou házeli shurikeny. Určitě je to odborné umění a škola.

Pozorováním mnoha stylů koryu provádět tradiční waza, můžeme vidět, že provádí umění pro tradici samotnou. Sōke nedávno na jedné hodině řekl, že lidé, kteří cvičí bojová umění kvůli tomu, aby nasbírali katy a techniky, nemohou být nikdy nazýváni (mistry) bojových umění. Pouze ti, kteří umí použit umění, k přežití za jakýchkoliv podmínek, mohou být nazývání (mistry) bojových umění.

To samé platí při tréninku taijutsu. Musíme být schopni „vidět“, jak může být taijutsu použito jako pomoc při používání, utajování a aplikování zbraní. Pokud nejsme schopni provádět taijutsu a vidět tato spojení, pak nemůžeme přivést zbraně k životu a rozumět (technikám) Happō bikenjutsu (pocházejícím) z ninjutsu. Toto je důvod, proč nás sōke nabádá k hledání „pocitu“ s cílem přivést techniky z denshō k životu.
taijutsu přivádí zbraně k životu. Musíme tedy mít vynikající taijutsu, abychom mohli rozvíjet vynikající techniky se zbraněmi. V souvislosti s shurikeny nesmíme jen stát. Musíme se pohybovat!

V současnosti vídáme policisty/vojáky ozbrojené a často používající zbraň proti šíleným individuím, která se na ně vrhají s nožem atd. Policisté musí stále použít nohy, aby se vyhnuli těmto lidem i poté, co byli tito šílení lidé mnohokrát zasaženi.

Pro sběratele budou techniky jen formou napsanou na kusu papíru a budou pouze fyzicky napodobovány na úrovni sestav nebo kat. Kata je tedy mrtvá. Úzkoprsí vidí denshō waza jako techniky nepoužitelné pro moderní společnost, a tak cvičí s mentalitou předvádění waza jako forem určených pouze k zachování tradice. Toto je smutné, není-liž pravda? Techniky mnoha umění nikdy nepřekročí hranice anebo pravidla toho konkrétního stylu. Máme velké štěstí, že nám sōke vysvětluje pravou podstatu budō, není-liž pravda?

Od lidí studujících „moderní umění“ můžete často slyšet, že tradiční dovednosti jako třeba mutō dori a sōjutsu atd., nejsou v současnosti použitelné. No, jak jsem právě řekl, tito lidé nevidí víc jak vlastní svět. Chtěl bych těmto lidem znovu zopakovat, že všechny profesionální bezpečnostní složky jako je FBI, CIA, NSA, SAS, Mossad atd. vidí a rozumí hodnotě bojového umění bujinkanu z výsledků jejich přímé zkušenosti v situacích života a smrti.

Věřím, že k dosažení pevného úspěchu v házení s bō-shurikeny, musíme nejdříve získat Mushin – stav „bez mysli“. Pokud zahájím individuální trénink shurikenjutsu a budu-li vyrušován zvídavými myšlenkami, pak má schopnost „vnímat“ bude značně narušena. Proto se mi nepodaří kontrolovat mé hody. Jen pokud vstoupím do stavu osvobozujícího od úspěchu či neúspěchu, smutku či štěstí, síly či slabosti, jen pak jsem schopen přinášet soulad.

Za prvé. Shurikenjutsu mi pomohlo s hledáním „správné mysli“ pro budō. Cítím, že základní podstata potřebná pro hraní hudby nebo provádění uměleckých snah má podobné smýšlení. Toto může být spojené s Mu nebo „bez mysli“.

Za druhé. Shurikenjutsu vás učí, že je nutné získat dobrou formu a cvičit správně taijutsu. Věřím, že správné Tesabaki v Gogyō no katě je základem pro shurikenjutsu. Sōke řekl, že schopnosti každého člověka v taijutsu, lze vidět v jejich schopnostech v shurikenjutsu. Zásadní je naučit se být přirozený. Sōke nám vždy říká, že takto je to se všemi zbraněmi. Ale dokud si skutečně neuvědomíte jeho učení z první ruky (vlastní tvrdou dřinou), nikdy opravdu nepochopíte až do jádra své bytosti. Toto je velmi důležité pochopit.

Za třetí. Principy taijutsu vás učí kukan. Kūkan je to, co hází shuriken. Neustálé studium se srdcem hluboko zaměřeným na pochopení principů také osvobozuje mysl od nepřízně osudu. Toto je velmi důležité pro udržení jasné mysli a efektivní házení shurikenů.

Existuje okamžik (jeden nádech) mezi chvíli, kdy shuriken opustí vaší ruku a kdy zasáhne cíl. Toto lze přirovnat k prostoru mezi řádky knihy. Tento okamžik (shunkan) je obsažen v mnoha technikách. Učení je v dechu. Házení shurikenů je vlastně druh kiai. Spolu s hodem uvolníte směrem k cíli koncentrovanou energii. Princip Shin gi tai ichi je zde velmi důležitý.

Za čtvrté. Ztuhlost je smrtí shurikenjutsu. Taijutsu a svoboda „hrát si“ v kukan je jediný způsob, jak skutečně porozumět umění shuriken nagejutsu v reálné situaci a udržet toto umění „naživu !“.

Dovolte mi zakončit tím, že nejsem mistr v házení shurikeny. Nicméně miluji házení shurikeny!

Nejsem historik nebo učenec v oblasti shurikenů. Jen jsem sebral hroty, které jsem dostal nebo měl a „cítil“, že mám házet. To je důležité.
Vezměte shurikeny a nechte je, aby zapadli přirozeně do vaší ruky a učte se házet z této přirozené pozice.

Většina bodů, které jsem zmínil, je výsledkem mé osobní zkušenosti. Mnohokrát jsem minul terč, ale po každém hodu jsem došel pro shuriken a při chůzi zpět jsem se poučil o svém postoji. Bavte se a nechte se frustrovat vlastními schopnostmi a vytrvalostí.

Toto je Ninpō ikkan.

Pokračujte a učte se využívat zkušenosti, které vám házení hroty může dát.

Šťastné házení!

”Nezanedbávejte umění shurikenjutsu.“ 
– sōke Masaaki Hatsumi


(c) Duncan Stewart
slamdunc742004@yahoo.com
Tento článek byl převzat ze stránky:
http://tazziedevil.wordpress.com/bo-shurikenjutsu

Japonské umění shurikenjutsu, techniky – část druhá

Japonské umění shurikenjutsu, techniky – část druhá

Před nějakým časem se čtenáři mohli na stránkách tohoto časopisu seznámit s tématikou shurikenjutsu 手裏剣術, japonským tradičním uměním házení čepelí a jeho technikami. Zatím jsme připravili jediný článek o konkrétních technikách házení shurikeny 手裏剣, a to o metodě zvané shōmen uchi, vertikálním hodu čepele typu bō-shuriken 棒手裏剣, tedy „jehlovité“ varianty této zbraně. V tomto článku se, krom dalších věcí, pokusíme zaměřit na dvě další techniky hodů a to gyaku uchi 逆打ち, diagonální způsob hodu ze strany a age uchi 上げ打ち, hození čepele zespodu podél těla.

Než se ale dostaneme k popsání metody hodů, připomeňme si některé ze základních věcí, které jsou důležité pro kvalitní trénink. Už dříve jsme psali o tom, jakým způsobem držet čepel při hodech a že se jednotlivé varianty držení liší podle školy a vzdálenosti, na kterou je shuriken házen. Nicméně napříč různými školami a jejich specifickými technikami je zde jeden společný faktor. A tím je skutečnost, že při samotném držení čepele v dlani nesmí být použita nadměrná síla v prstech před a během hodu. Pokud čepel stisknete příliš silně, nebo naopak je čepel v dlani příliš uvolněná, budete negativně ovlivňovat správné uvolnění čepele pro přesný hod.

Osvojit si správné sevření shurikenu v dlani je jednou z nejdůležitějších dovedností pro vývoj dobré techniky odhození čepele v rámci technik shurikenjutsu.

Shirakami Ikku-ken 白上一空軒, jeden z učitelů umění shurikenjutsu, napsal ve své knize toto: „Když držíte čepel, měli byste mít stejný pocit, jako když opatrně držíte vajíčko. Nepoužívejte sílu a nebuďte strnulí. Ačkoli je celé vaše tělo plné síly pro samotný švih ruky „Te no uchi 手之内“, dlaň by měla být uvolněná a ohebná.“ Dále tam najdeme ještě doplňující informace o způsobu držení čepele před samotným hodem: „Máte tendenci držet pevně, protože si myslíte, že budete-li držet pevně a velkou silou, pak poletí čepel silněji a dále. Paradoxně je tomu však opačně. Čepel poletí s menší silou/bezmocně. Čepel ztratí „Ken no nobi“, nárůst/rozvoj čepele. „Hanare“, odlet čepele z ruky, musí být velmi přirozený. Jako když pták vyklouzne z ruky a vzlétne.“

Zastavme se také u možných variant hodů čepele, co se týče pohybu během letu, počtu otočení shurikenu než zasáhne svůj cíl. Můžeme je rozdělit na tři základní metody. Přímý hod, kdy čepel nedosáhne žádného protočení (tento druh hodu je základním způsobem hození bō-shurikenu). V tomto případě je shuriken držen v ruce tak, že hrot směřuje špičkou ven z dlaně. Dále tu máme hod s jednou otočkou, kdy dojde k jednomu otočení čepele o 180 stupňů. Zde je shuriken držen opačným způsobem než tomu bylo v předešlém případě, tedy s hrotem směřujícím do dlaně. A poslední metodou je hod s více protočeními čepele před zasažením cíle. Tento hod je nicméně velmi náročný pro přesné zasažení cíle. Čepel může být v tomto případě držena jak s hrotem směřujícím z dlaně, tak i opačným způsobem. Počet otočení shurikenu v letu je vždy ovlivněn především výběrem techniky vhodné pro prováděný hod. Někdy to může také ovlivnit i tvar čepele, či její další úprava. V některých školách, např. v Negishi ryū 根岸流, vytvořili bō-shuriken takové varianty, který má na konci čepele připevněný speciální „ocas“ vyrobený z peří či textilního střapce. Takto upravená čepel umožňuje snadnější kontrolu otáčení shurikenu v letu. Připadá mi velice důležité trochu více rozebrat jednotlivé druhy hodů.

Jiki dahō 直打法, přímý hod bez otočky

Jak už jsem zmínil, jedná se o základní způsob hodu, který využívají téměř všechny školy praktikující dovednosti shurikenjutsu. Tato metoda není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pro zasažení terčovnice a zabodnutí čepele je důležitý moment odhození shurikenu z dlaně. Je nezbytné, abyste ve chvíli, kdy čepel opouští ruku, kontrolovali směr pohybu ruky a správnou pozici zápěstí. Když čepel opouští vaší ruku, prsty směřují nahoru a stejně tak „tělo“ čepele letí v prvním okamžiku kolmo k zemi. Později se hrot klopí ke svému cíli. Další zajímavý detail najdeme v posledním okamžiku, právě když prochází konec čepele rukou, konci prstů, o které je shuriken opřen; prsty jemně zatlačí na „tělo“ čepele a tím rovněž ovlivní způsob letu. Mistr Shirakami Ikku-ken se v jedné ze svých prací zmiňuje o školách Katono ryū 上遠野流, Negishi ryū a také Shindō ryū 神道流, které také během svých technik využívají právě těchto detailů.
Téměř na každém z tréninků se najde student, který se zeptá na funkční délku takového hodu. Určitě je určujícím faktorem zručnost házejícího. Ale obecně se dá říci, že vzdálenost mezi 5 až 8 metry by neměla být pro studenty bujinkan bugei žádným problémem. Nicméně třeba škola Katori shintō ryū 香取神道流 údajně využívá pro tento hod vzdálenosti okolo 5,5 metru, ve které se v té chvíli vyskytuje nepřítel. Osvojení tohoto hodu je zcela zásadní. Schopnost takového hodu vyžaduje dostatek času, který věnujete jeho nacvičování. Bez zvládnutí této techniky se jen velice těžko osvojují ostatní metody hodů.

Hanten dahō 反転打法, hod s půl otočkou

V této technice je čepel hozena tak, aby se na své cestě k cíli zvládla jednou otočit. Čepel je tedy držena v ruce stejným sevřením prstů, ale špičkou směřující do dlaně. Někdy se můžeme setkat s názorem, že tento způsob hodu je využíván na zhruba dvojnásobnou vzdálenost techniky hodu bez přetočení. Do určité míry to může tak být, ale ve skutečnosti je možné tento hod využívat na různou vzdálenost. To nám umožňuje způsob držení čepele v dlani. Pokud máme shuriken více ukrytý v dlani, jeho otáčení bude během letu pomalejší. Pokud máme čepel více vysunutou z dlaně, je rotace rychlejší. Tímto způsobem je rychlost čepele ve vzduchu kontrolována a čepel tak zasáhne cíl pod nejefektivnějším úhlem. Tato drobnost je také jedním z tajemství shurikenjutsu, jež je praktikováno i u ostatních hodů. Z ostatních škol víme, že s touto technikou se hodně setkávají studenti školy Shirai ryū 白井流.

Kaiten dahō 廻転打法, hod s více otočeními čepele

Tento hod je krom ojedinělého využití v rámci technik s čepelí druhu bō-shurikenu využíván především v technikách hodu s hira-shurikeny, tedy plochými čepelemi často ve tvaru hvězdic. Pro tyto čepele se v podstatě nepraktikuje žádný jiný způsob hodu než ten, kdy se čepel otáčí mnohokrát kolem své osy. V podstatě se dá říci, že čím větší rotace docílíme, tím kvalitnější bude daný hod co do síly a schopnosti „zaseknutí se“ do terčovnice. Co se týče samotného pohybu ruky, jedná se o naprosto přirozený pohyb. Tento hod se opět praktikuje v mnoha směrech, ale dalo by se říci, že těmi nejzákladnějšími technikami jsou dva hody, a to vertikální ve směru seshora dolů a horizontální od těla vpřed.
Vertikální způsob hodu hira-shurikenu 平手裏剣 je asi tou nejjednodušší formou. Pokud ale nedodržíme správný pohyb těla a nenajdeme vhodný okamžik pro vypuštění čepele z ruky, může se nám stát, že takto hozenou čepel zabodneme jen pár metrů před sebou do země. Oproti tomu horizontální hod je daleko razantnější díky specifickému způsobu držení čepele, kdy ukazovák ruky je „zaháknut“ ze strany za jeden z hrotů a jeho pohyb je využíván k získání co největší rotace čepele. Tímto hodem se dá přesněji zasáhnout cíl a také se dá této techniky využít pro kontrolu pohybu, jak jednoho, tak i více oponentů.
Tréninku využití hira-shurikenů se v historii věnovaly především školy ninjutsu. Čepele tohoto typu byly většinou ostatních škol spadajících pod bujutsu武術 vnímány jako ne příliš účelné, a tak si do těchto škol našly cestu spíše čepele typu bō-shuriken. V rámci bujinkan bugei武神館武芸 je díky škole Togakure ryū využíván pro trénink hira-shuriken se čtyřmi hroty, tzv. senban shuriken 銛盤手裏剣, který se dal navíc pohodlně držet sevřený v ruce a mohl být využíván i během technik na krátkou vzdálenost jako úderová zbraň.

Ma-ai 間合い, umění vzdálenosti

Naučit se správnému vnímání vzdálenosti je klíčovou dovedností ve všech bojových uměních. Bez správného odhadu vzdálenosti a práce se vzdáleností je každá technika odsouzena k nezdaru. A tak je samozřejmé, že je tato oblast velice důležitá i v rámci technik shurikenjutsu. Při vnímání významu ma-ai nejde o to, z jaké maximální vzdálenosti jsme schopni shuriken hodit a zasáhnout cíl, ale jde především o správný odhad vzdálenosti mezi námi a naším oponentem na základě kterého použijeme konkrétní techniku úchopu shurikenu a způsob hodu. Schopnost rychlého posouzení vzdálenosti a metody hodu je velice důležitá pro praktickou funkčnost v případě reálného nebezpečí. Pokud bych se jen na chvíli vrátil k maximální vzdálenosti, na kterou lze házet shurikeny, zmínil bych vzdálenost mezi 13 až 14 metry od cíle. Při této dlouhé vzdálenosti bude cílem celá plocha terčovnice. Jedná se spíše o technickou vychytávku či dovednost na úrovni exhibice, než-li v praxi využitelný hod. Z praktického hlediska jsme již v dřívějších textech zmiňovali, že reálná vzdálenost pro přesný hod je někde mezi 5 až 9 metry, na základě technické úrovně házejícího. Samo sebou pro všechny platí, že čím je delší vzdálenost od cíle, tím je menší přesnost hodu. Nicméně než dosáhneme schopnosti přesného zásahu na vzdálenost 5 metrů a více, je potřeba věnovat mnoho času tréninku z krátké vzdálenost, asi okolo 1 metru. Častým pilným tréninkem budeme dosahovat zlepšování našich hodů a i rozptyl shurikenů na terčovnici se bude zmenšovat, až získáme schopnost hodit shurikeny do terčovnice blízko sebe. Když tohoto dosáhneme na té základní vzdálenosti, tak se posuneme od terčovnice o krok vzad a opakujeme tento přístup stále dokola a tak se bude naše dovednost zlepšovat. Shirakami Ikku-ken uvádí ve své práci vzdálenost hodu 3,5 až 4,5 metrů za hraniční bariéru pro studenty shurikenjutsu. Podle jeho slov mnoho lidí se po dosažení této úrovně obává, že další zlepšení či prodloužení hodů je velmi obtížné či nemožné a obávají se tak svého vývoje v technikách. Mistr Ikku-ken dodává, že je důležité vytrvale trénovat dále své dovednosti a zpravidla se pak bude každý student schopen posunout v tréninku o krok vzad za 2 až 3 roky s tím, že bude schopen „jistého“ hodu s tendencí zasáhnout přesně určený cíl. Doteď jsme popisovali pouze hod ze statické pozice. Musíme si ale uvědomit, že když skutečně čelíme nepříteli, vzdálenost se stane mnohem komplikovanější, protože se pohybujeme my i nepřítel. Neházíme čepel na nepřítele z aktuální vzdálenosti, ale v příštím pohybu ze vzdálenosti budoucí. Poté, co dokončíme trénink popsaný výše, trénujeme útok na cíl za různého pohybu, pozice a třeba i z běhu.

Techniky hodů

V předešlém článku zaměřeném na techniky shurikenjutsu jsem se blíže zabýval technikou shōmen uchi 正面打ち, tedy vertikálním hodem čepele. Pojďme se zde podívat na další ze základních metod hodů čepelí typu bō-shuriken. Těmito hody jsou gyaku uchi a age uchi.

Gyaku uchi 逆打ち, hod ze strany

Začínáme z pozice Shizen tai 自然体 či Shinzen no kamae 自然之構え, tedy z přirozeného stoje. Shuriken máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku křižmo před tělem nad levé rameno. Otočíme dlaň ruky od hlavy ven a s prudkým otočením v bocích švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k pravému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.

Student by měl během svého hodu neustále dodržovat principy založené na základních pohybech taijutsu, technik beze zbraně praktikovaných naší školou. Pravá ruka využívá totožného principu a téměř úplně stejného pohybu s jakým se setkáme v případě úderu způsobem Ura shutō ken 裏手刀拳.

Age uchi 上げ打ち, hod zespoda

V případě této techniky začínáme ze stejné pozice, tedy ze Shinzen no kamae, přičemž shuriken máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vzad do pozice Shōshin no kamae 初心之構え, kdy levá ruka je natažena před tělem a pravá ruka se shurikenem se posune dolů vedle pravého boku. Další pohyb je krok pravou nohou vpřed, se kterým současně provede pravá ruka prudký švih v před tak, aby ruka „šla“ před tělem diagonálně nahoru do prostoru před levé rameno. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Tohoto hodu se dá také docílit pouhým otočením boků bez kroku vpřed. Dráha házející ruky je stejná jako v základním způsobu hodu. Během této techniky se snažíme docílit stejného pocitu a pohybu, který provádíme v rámci Gogyō no katy 五行之型, konkrétně první techniky z tohoto souboru, a to Chi no katy 地之型.

To je tedy zevrubný popis dalších dvou základních technik shurikenjutsu. Nepopisoval jsem některé detaily pohybu, protože by to bylo pro účely tohoto článku zbytečně složité. Snažil jsem se co nejjednodušeji popsat samotný pohyb s vědomím, že by bylo možné napsat o každé technice mnoho dalšího.

Mushin 無心, prázdná mysl

Doteď jsem se tu věnoval popisu pouhého fyzického pohybu během jednotlivých technik hodů se shurikenem. Neměli bychom ale zapomínat na rozpoložení naší mysli. Mnoho adeptů shurikenjutsu přistupuje ke svému tréninku jako k zábavě podobné házení šipek. Své pozice během tréninku uzpůsobují „pouze“ záměru zabodnout čepel do terčovnice. Studenti bujinkan bugei by neměli zapomínat na to, že jejich pohyby během hodů vycházejí nejen ze základních pohybů vycházejících z ninpō taijutsu, ale i z myšlenky, kdy jste v každé chvíli připraveni hodit čepel na základě změny situace. K tomu, abyste byli schopni takové reakce musíte dosáhnout rozpoložení, o kterém Hatsumi sensei 初見先生 říká „stát se nulou“ nebo-li mít „prázdnou“ hlavu bez rozptylujících myšlenek. Naším tréninkem bychom měli dosáhnout dovednosti být připraven okamžitě hodit čepel s klidnou myslí. Jedině takto provedená technika má potenciál úspěšně zasáhnout cíl. Známý japonský šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 napsal ve svém díle Gorin no shō 五輪の書 (Kniha pěti kruhů) toto: „Strategie je o rozpoložení mysli v našem běžném životě.“

Ještě jednou se vrátím k užití různých pozic vhodných pro hod. Měli bychom trénovat jednotlivé hody z různých pozic těla – stoje, sedu, lehu, skoku, kotoulu, atd. Každý pohyb by se měl stát naším kamae 構え, pozicí. Respektive význam kamae jako statické pozice, ze které začínáme nebo končíme svou techniku, se ztratí a vnímáme je jako plynulý přirozený pohyb.

Pokud byste měli zájem vyzkoušet si trénink shurikenjutsu, tak vás zveme na naše pravidelné tréninky, které se konají nepravidelně v hale lukostřelby ČVUT, Karlovo nám. 13, Praha 2. Informace najdete na www.bujinkanprague.com.

Tréninky jsou svým zaměřením vhodné i pro studenty jiných bojových umění.


(c) 2014, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Japonská policie a její donucovací prostředky

Japonská policie a její donucovací prostředky

Současná japonská policie je reprezentována tzv. Národní policejní agenturou (NPA), na kterou ještě dohlíží Národní veřejná bezpečnostní komise. NPA se skládá ze sedmi krajských úřadů, z nichž každý odpovídá za několik prefektur. Systém malých policejních stanic nazývaných – kōban 交番, které byly zřízeny již v roce 1885 a jsou rozsety takřka po celém Japonsku, existují a fungují dodnes. V těchto stanicích drží japonští policisté nepřetržitou službu a jsou vždy připraveni pomoci svým spoluobčanům.

Něco málo z historie

Ve feudálním Japonsku byly pořádkové (policejní) síly rozděleny do několika kategorií. Působili zde strážní nazývaní yoriki 与力, dále policisté označováni výrazem dōshin 同心 a členové hlídek – okappiki 岡っ引き. Využíváni byli také tesaki 手先 – najatí pomocníci. Ti všichni využívali několik speciálních donucovacích prostředků. V první řadě to bylo jutte 十手 (jitte 実手). Malá jednoruční zbraň, která se skládala ze železné tyčky s rukojetí a jednoho či dvou vidlicovitých výčnělků směřujících dopředu. Tyto výčnělky fungovaly nejen jako přirozená ochrana ruky, ale zároveň se s nimi dala např. zachytávat nepřátelská zbraň či páčit. Se samotnou zbraní se samozřejmě daly provádět také jednoduché údery a body. Současně se jutte používalo i jako symbol určitého postavení, kterým se policisté prokazovali.

Dalšími zajímavými donucovacími prostředky byly tzv. torimono sandōgu 捕者三道具 neboli tři nástroje k zadržení. Šlo o speciální tyčové zbraně, které se používaly k odzbrojení a následnému podrobení podezřelých či agresivních osob. Jednalo se o tsukubō 突棒 (tlačicí tyč), sodegarami 袖搦 (zamotávač rukávů) a sasumatu 刺股 (vidlicovité kopí). Všechny tyto zbraně měly přibližně dvoumetrovou násadu z velmi tvrdého dřeva, které bylo ještě vyztužené železem. Tsukubō mělo na svém konci tvar písmene T a nejčastěji bylo užívané k tlačení, přidržení a kontrole u země či zdi. Šly s ním také dobře podrážet nohy protivníků. Zamotávač rukávů – sodegarami byl opatřen mnohačetnými ostny a háčky v různých směrech. Hlavní použití se týkalo „nakontaktování“ problémové osoby, tzn. zarazit sodegarami do protivníkova oděvu a zatočit tímto nástrojem tak, aby se volné oblečení na háčky a ostny namotalo. Poté stačilo jen tahat a tlačit k zemi, kde se podezřelý lépe pacifikoval. Posledním nástrojem byla sasumata – vidlicovité kopí. Toto dvouhroté kopí ve tvaru písmene U se nejčastěji využívalo ke kontrole končetin či krku podezřelého. I zde šlo o to co nejrychleji přitlačit zatýkanou osobu např. k zemi či ke zdi a dostat ji pod kontrolu. Nesmíme zapomínat, že mnohdy tito policisté zakročovali i proti samurajům, kteří výborně ovládali své meče.

Moderní vybavení inspirované minulostí

I v dnešní době používají japonští policisté některé donucovací prostředky, které jsou inspirovány historií. K zadržení některých pachatelů využívají např. moderní sasumatu. Tento nástroj není vyroben ze železa, ale z lehké slitiny. Dále je jeho zakončení ve tvaru písmene U mnohem širší, a tudíž vhodnější k zadržení trupu podezřelého. Samozřejmě chybí ostré výstupky a často je použita teleskopická tyč (výhoda variability délky). Tento donucovací prostředek je mnohem bezpečnější pro zadrženého a policistům se snáze ovládá i přenáší.

Další součástí výbavy současného japonského policisty je teleskopický obušek nazývaný keibō 警棒. U japonské policie byl oficiálně představen speciální teleskopický obušek tokushu keibō 特殊警棒 nebo také tobi dashi jutte – vyskakující obušek již v roce 1961. Japonská policie byla vůbec první policie na světě, která teleskopické obušky oficiálně zařadila do své výzbroje. Techniky, které se v té době u policie v Japonsku vyučovaly, vycházely z části z keibō sōhō 警棒操法 (metoda použití policejního obušku), z části z juttejutsu 十手術 (bojové využití zatýkacího prostředku) a z keijōjutsu 警杖術 (policejní umění hole). Na vytvoření tohoto speciálního výukového systému se nejvíce podíleli velmi uznávaní japonští učitelé stylů Shintō musō ryū 神道夢想流 a Ikkaku ryū 一角流.

Komplexní systém boje zblízka a použití donucovacích prostředků určený pro policii byl postupně vytvářen od roku 1924 a v roce 1947 oficiálně nazván taihōjutsu 逮捕術 – umění zadržení. Metoda obsahuje koncept kobo ichi 攻防一, kdy je hlavním cílem akce úměrná situaci. Vedle rozličných technik toshu – neozbrojeného boje, je tu obsažen boj krátkou holí/ obuškem – keibō, dále několik způsobů nasazení pout – soken a postupy při prohledávání.

Asi nejzajímavější disciplínou je metoda poutání provazem, která byla v rámci policejního výcviku vyučována již od roku 1931 a zřejmě přetrvává ve výcviku japonské policie dodnes. Techniky poutání provazem byly a jsou vyvrcholením snahy porazit, podrobit a zajmout protivníka.

K dalšímu vybavení moderního japonského policisty patří například radiostanice, pouta, balistická ochranná vesta a palná zbraň – revolver S&W M37 nebo M60 (v ráži 38 speciál). Ačkoli je kriminalita v Japonsku na velmi nízké úrovni, samozřejmě že i japonská policie disponuje speciálními protiteroristickými jednotkami označenými zkratkou SAT (Special Assault Team) – Tokushu Kyūshū Butai 特殊急襲部隊.

Použité zdroje informací:
kniha Taihōjutsu, autor Don Cunnningham a internet


(c) Martin Hradecký
zakladatel a hlavní instruktor Akademie Aegis
vedoucí Adaptive combat training
webpages: www.actraining.cz

Oblast Kōga a ninjové

Oblast Kōga a ninjové

Zajímáte se o tradiční bojová umění a plánujete cestu do země vycházejícího slunce? Pak využijte příležitost a navštivte původní ninjovský dům či ninja vesnici. Podobných „atrakcí“ je v Japonsku několik, ale asi nejznámější je ninjovské muzeum a ninjovský dům v Iga Ueno, dále oblast Togakushi a samozřejmě oblast Koga. Všechna tato „lákadla“ se nacházejí na ostrově Honshū a patří mezi hojně navštěvovaná místa japonské historie.

V dnešním článku se zaměřím na oblast Kōga a na dvě místa specializující se na problematiku ninjů. Obě leží v prefektuře Shiga, a pokud nepojedete automobilem, tak asi nejlepší cestování, které mohu vřele doporučit, je vlakem JR a to ze směru z města Ósaka nebo města Kyoto do stanice Kōka (pokud chcete navštívit ninja vesnici) nebo stanici Kōnan, která je nejblíže k ninjovskému domu. Samotný ninja yashiki (ninjovský dům) je téměř 300 let starý autentický dům, který byl stavěn pro slavného vůdce ninjů Mochizukiho Izumonokamiho. Dům byl na své současné místo přemístěn z nedaleké horské vesnice. Zvenčí toto stavení vypadá úplně stejně jako ostatní domy v této oblasti, ale uvnitř je mnoho funkčních skrytých místností, falešných stěn, speciálních skrýší na zbraně či únikových cest. Součástí expozice je i sbírka různých ninjovských zbraní, pomůcek a dalšího vybavení. Místní průvodce při svém výkladu přímo demonstruje a vysvětluje většinu ninjovských „vychytávek“ v tomto domě jako jsou rotační dveře, sklápěcí schůdky, prostory k neviditelnému pozorování, úkryty na zbraně a pasti pro nevítané hosty. Pokud máte zájem, můžete si i vyzkoušet vrhání různých typů shurikenů v přilehlém prostoru, který je k tomu určen.

Vesnice ninjů, která leží blíže k vlakové a autobusové stanici Kōka, je vzdálena ještě minimálně 45 – 60 min pěšky. Vyplatí se proto telefonicky domluvit se zaměstnanci vesnice na transportu do vesničky – bez problémů vás bezplatně vyzvednou. Samotná ninja vesnice je komplex několika budov nacházející se v zalesněných kopcích. Mimo repliky ninjovského domu, svatyně a muzea s obrovskou škálou exponátů je zde i prostor na vyzkoušení vrhání shurikenů, speciální překážková dráha, suvenýr shop a půjčovna ninja oblečení. I zde vás v ninja domě provede průvodce a vysvětlí a ukáže jak některé skrýše, tajné průlezy, pasti či únikové cesty fungují. Jiný průvodce vás vezme na překážkovou dráhu, kde si vyzkoušíte zdolat mimo jiné např. repliku staré hradní stěny či originální zeď ohraničující samurajův pozemek. Vrhání shurikenů i s odborným výkladem a ukázkami si můžete vyzkoušet na několik různě vzdálených cílů. Muzeum obsahuje nejen různorodou výzbroj ninjů, ale i mnoho nástrojů a pomůcek, které ninja používal k úspěšnému splnění svého úkolu. Jednalo se například o řadu prostředků, pomocí kterých ninja vnikal do cizích objektů. Speciální skládací žebříky, páčidla, paklíče, naslouchací zařízení, atp. Součástí expozice jsou i staré originální knihy a manuály týkající se ninjutsu. Pokud se rozhodnete navštívit v Japonsku tyto atrakce, tak si vyčleňte minimálně jeden celý den, abyste si v klidu vše prohlédli a stihli se přemístit z jednoho místa do druhého. V pondělí bývá zavřeno a otevírací doba je od 9.00 do 16.30 nebo 17.00. Zjistěte si samozřejmě aktuální informace, ideálně na internetu, nebo se optejte v informačním středisku.


(c) Martin Hradecký
zakladatel a hlavní instruktor Akademie Aegis
vedoucí Adaptive combat training
webpages: www.actraining.cz

Mushin mukō: bez myšelní, bez formy

Mushin mukō: bez myšelní, bez formy

Během poslední lekce sensei napsal kaligrafii (viz. obrázek), na které bylo napsáno Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy). Připomnělo mi to Musashiho princip Uko mukō 得光無光 (s formou, bez formy). Musashi vysvětluje, že koncept kamae je složitý a mísí jak fyzické, tak duševní postoje. Říká že kamae je „nejen fyzický postoj, ale mění se podle situace, stejně jako tvar vody v různých nádobách. Fyzické kamae je jako hrad, avšak potřebuje uvnitř schopného pána“. Tahle představa se mi líbí.

Budō našeho senseie je bez formy a díky tomu je tak silné což podněcuje naši kreativitu. Nejsou zde žádné předpojaté akce a žádný záměr. To je ovšem na velmi vysoké úrovni a ne mnoho praktikantů bujinkanu je schopno alespoň uchopit tuto myšlenku, natož to provést.
Aby člověk dosáhl této úrovně, musí nejprve ovládnou základy a rozličné bojové systémy bujinkanu. Tato schopnost Mushin mukō se objeví, když se vaše Sainō Kon Ki rozvine dostatečně v Jūppō sesshō.

Jūppō sesshō ze své podstaty nemůže tolerovat formy ani tvary, neboť je to přirozená reakce na Mienai (neviditelnou) situaci. Formy a tvary vás prozrazují a mohou odhalit vaše záměry protivníkovi. Jste-li schopni zaujmout Mushin mukō v boji, vaše tělo bude jednoduše adekvátně reagovat. Výsledek není důležitý. Pohybujete se přirozeně, jednoduše, surfujete na vlnách záměru vašeho protivníka.

To je důvod, proč považuji studium Tsurugi za tak zajímavé. Tsurugi ožívá, protože jste ovládli tradiční „moderní“ formy boje s mečem (v bujinkanu se studují v Kukishin, Togakure, Shōtō a Tachi).

Zvláštní je, že studujeme staré systémy boje se zbraněmi pomocí pochopení jejich moderních vývojů. Vzpomeňte, že Tsurugi se používalo skoro do konce éry Heian jidai (794-1185). To znamená, že techniky Tsurugi se používaly alespoň 35 století (včetně Číny). V porovnání s tím, Tachi a katana se používaly po dobu necelých 8 století válčení (10.- 18. stol.).

Ale jak sensei vysvětlil, psané techniky se vytratily (bambusová stébla a papír nepřežily čas), a tak již jen tělo dokáže znovu vytvořit ty techniky. Nyní, když Tsurugi vytvořilo Tachi a Tachi Katanu, můžeme pomocí studia relativně „moderních“ cest Tachi a Katany znovuobjevit staré bojové zkušenosti našich předků. Píši „předků“, neboť celý svět : Indové, Římané, Řekové a Vikingové používali ten samý rovný typ čepele.

Letošním předvedením Tsurumi nám Hatsumi sensei dal ten nejlepší nástroj pro zbavení se formy. Bojování je o přežití, ne o tom, aby to vypadalo hezky. Pokud umíte formu dostatečně dobře, pak Tsurumi osvobodí vaše taijutsu. Sensei nás na to ale připravil. Studovali jsme meč cestováním zpět v čase: nejdřív Kukishin biken jutsu, pak Shōtō, pak meč Togakure a pak Tachi. Vlastně jsme studovali meč od moderní doby až po dobu Tsurugi.

Když pochopen, tento koncept Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy) s mečem, můžete jej aplikovat na jakýkoliv typ boje, od taijutsu po jakoukoliv zbraň. Proto je Tsurugi tak těžké pochopit.

A toto je ta krása Jūppō sesshō bojových umění bujinkanu, učených Hatsumi senseiem.


(c) 2013, Arnaud Cousergue
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
web: www.budomart.com
Publikováno 29. července 2013 na stránkách:
kumafr.wordpress.com/2013/07/29/mushin-muko-no-thinking-no-form

Umění napodobit mistra

Umění napodobit mistra

Existuje koncept tradic a umění pohybu, který můžeme najít v dokumentech předávaných v rámci ”koryū 古流”. Tento koncept vyjadřuje důležitost spojení mezi vnitřním a vnějším v celostní formě umění a cestě rozvíjení technik waza - technik. Tento termín je “te no uchi“ a jeho překlad je vnitřek rukou, nicméně ve významu je mnohem větší hloubka než jen v jednoduchém překladu. Je to jako vnímání vnitřku rukou ve vývoji technik v umění kobujutsu 古武術. Použití rukou umělce odhaluje jeho stav rozvoje v jakémkoliv druhu umění. Je jedno, jestli je to kobujutsu 古武術, ikebana 生け花, nebo kadō 華道 - obřad nebo cesta aranžování květin, shodō 書道 - cesta štětce, sadō či chadō 茶道 - cesta čaje, nebo hra na hudební nástroj, atd..

Mistr sbírá všechny potřebné informace o stavu hloubky cvičení jeho žáka v momentech, kdy pozoruje a vnímá jeho držení zbraně, zachycení, psaní, pohyb (karuku) atd..

Někteří mistři kobujutsu používají konceptu tai no uchi 体の内 - vnitřního prostoru těla, aby tím vyzvali své žáky k tomu, aby více pronikli do konceptu jejich vnitřních rukou. Toto te 手 ruce a tai 体 tělo může to být pochopeno jako obdoba a synonymum k technice, vnitřek techniky.
Jako okopírovat techniku mistra? Jako okopírovat něco, co bylo vytvořeno, aby zůstalo skryto pohledu našich pěti smyslů Mienai 見えない a pochopení našeho intelektu? (Wakaranai 分から ない - nepochopitelný)
Od jednotky k mnohočetnosti.

Shōden 初伝 je okuden 奥伝 a okuden je shōden. Základní přenos obsahuje tajný přenos a naopak. Hledání bez konce a bez začátku pochopení naší myslí. Tělo a srdce našeho vnitřního těla, našich vnitřních rukou, esence našeho mistra a jeho pohyb (nagare 流).
Opakované procvičování základů je nejdůležitější a nezbytné pro každého praktikanta “kobujutsu”.

Nicméně to není jen o zasévání semen jako o mechanické práci bez života. Při vědomém opakování jde o kultivaci a hlubší uvědomění pohybu těla. Je vizualizován vnitřní prostor těla, praktikant chce cítit tělo a stav pohybu je vytvořen všude tam, kde opakování je voláním praktikanta po jednotě s technikou v hlubokém vztahu s jeho tělem a duchem.

Tato jednota v technice zavede praktikujícího k rozmanitosti ve strategii. Této strategii rozumíme v kobujutsu jako heihō 兵法 nebo hyōhō 兵法. Heihō je doslova metoda vojáka (jsou to pravidla, cvičení a techniky vojáka, disciplín zvaných bugei jūhappan 武芸十八般, nicméně kanji pro heihō 兵法 mají hlubší význam, jako je například strategie a taktika. Tato strategie se skládá z jednoty být schopný se adaptovat na jakoukoliv situaci a nebezpečí nebo fyzickou, psychickou či emocionální nerovnováhu (např. ekonomická krize). Toto zahrnuje nabytí stavu hluboké technické znalosti předávané mistry, cestu života, kde přizpůsobivost, flexibilita a pokora jsou zásadní.
Úspěšné opakování technik bere své kořeny z kapacity, talentu a intuice praktikujícího a jeho porozumění o tom kterou techniku procvičovat, jak a kde. Kdy dovést tělo na svůj limit a kdy, což je nejdůležitější věc, zotavit tělo a nechat odpočívat mysl a srdce, abychom mohli pokračovat v procvičování umění, kde mládí přechází v dospělost a dospělost v moudrost stáří.

Tyto formy modelování přenosu a pohybu mistra skrze opakování technik až do úmoru, vedou praktikanta do prostoru větší hloubky jeho disciplíny, do pochopení heihō. Skrze neustálé hluboké opakování se tělo praktikanta začne probouzet do fyzického postoje, který překračuje opakovací cvičení, ale dostává se do každodenního života: sezení, posazení, vstávání, braní předmětů, atd..

Dýchaní je součástí tréninku. Forma, kterou komunikujete se sebou a s lidmi, spánek, jak jíte a pijete, to je též bráno jako součást tréninku. Potom se opakování technik stane něčím nezbytným pro věrného praktikanta. Toto opakování je semínkem něčeho hlubšího uvnitř něj, setkání s uměním, s proudem (nagare 流) v jeho životě. Jakýkoliv stav a vnitřní změny jsou příčinou změn vnějších a naopak.

Mistři jakéhokoliv spirituálního nebo uměleckého opakování běžné formy, neurčují rozdíl mezi cvičením a běžným životem. Chápou, že umění a umělec musí vybudovat vztah jednoty, který vede k množství, rozmanitosti ve vnitřním i vnějším prostoru jeho života. Praktikování umění je jako růst japonského bambusu v průběhu prvních sedmi let. Zachytit jeho růst jde stěží a pravděpodobně by nějaký ignorantský farmář brzy ztratil trpělivost...Nicméně na začátku sedmého roku vyroste bambus v pouhých šesti týdnech o víc než třicet metrů. Co se stalo? Proč nerostl v průběhu prvních sedmi let? Není to tak, že by nerost, ale v průběhu těch sedmi let, které vypadaly zdánlivě neaktivní, si bambus připravoval komplexní systém kořenů, který mu zajistí stabilitu až začne růst do výše.

Když jsme se tedy dostali k tomuto bodu, je důležité meditovat o tomto konceptu používaného mistry take no uchi 竹の内, jeho překlad znamená vnitřek bambusu.

Jak okopírovat techniku mistra? Jako okopírovat něco, co bylo vytvořeno, aby zůstalo skryto pohledu našich pěti smyslů (mienai 見えない – neviditelný) a pochopení našeho intelektu? (wakaranai 分からない)

BAMBUS JE UVNITŘ PRÁZDNÝ

“Cesta by neměla být skryta. Nejlepším prostředkem jak ji uchovat skrytou je dát o ní vědět.”
- Yagyū Munenori


(c) David Esteban Guzman
Tento článek byl publikován na Facebooku.

Kotō vs. Gyokko – část druhá

Kotō vs. Gyokko – část druhá

Po té, co jsem zveřejnil článek  “Kotō vs. Gyokko”, jsem obdržel pár komentářů od členů bujinkanu, kteří úplně nesouhlasili s tím, co jsem napsal.

Hlavní otázky jsou:
relativní vzdálenost škol (krátká / dlouhá)
„nové“ Kokū (uvnitř / vně)

Jelikož jsem měl před lekcí setkání s sōke, rozhodl jsem se ho zeptat přímo jeho. Vždy je lepší ptát se přímo zdroje.

Když jsem přijel k němu domů, akorát vycházel na procházku se svým „bazroi“ psem, takže jsem se k němu přidal. Na cestě do „místa psí úlevy“ jsem využil krátké příležitosti zeptat se tyto dva body. Jeho odpovědi jsou zaznamenány níže v uvozovkách.

Vzdálenost: „vše co teď trénujeme je jūppo sesshō, takže všechny vzdálenosti jsou v pořádku“. Pokud se dostáváme do fyzického boje, tak vzdálenost je vzdáleností kontaktní (ruce či nohy). Ale Kotō (tygr) skáče z větší vzdálenosti, pohybujete se do centra. Gyokko (Gyoku+ko) čeká na útočníka, vy se stáváte centrem (Gyoku = míč, sféra, perla).

Číňané a Japonci mají tuto představu „krčícího se tygra, létajícího draka“. V roce 2003, jež byl prvním rokem cyklu jūppō sesshō, byl celý název tématu “Koteki ryōda jūppō sesshō hibun no kami”.

Čínský drak/tygr symbolicky reprezentuje yinyang. Vzájemně se doplňují (jak jsem psal v mém příspěvku). Titulek Kotō vs. Gyokko” měl být spíše “Jednota Kotō/Gyokko”. Malou nápovědu můžete najít v knize Hatsumi senseie v kapitole zabývající se Gyokko ryū. Všimli jste si, že na začátku kapitoly sensei píše o „Gyokko ryū kosshi koppōjutsu“? Přirozené protiklady jsou nahrazeny silnou jednotou.

Kokū: „každý z nich to vyjadřuje odlišně, všechno funguje, toto je jūppo sesshō, které vyjadřujeme v těchto dnech“.
Po té, stále držící obojek ve svém zápěstí, se zastavil uprostřed ulice a požádal mne, abych na něj zaútočil. Učinil jsem tak a on přirozeně natáhl své levé předloktí, aby odrazil útok, při čemž téměř současně hluboce a bolestivě bōshiken na loketním kloubu. „Toto kankaku je důležité“, řekl.

Přál bych si mít fotku tohoto okamžiku.

Na závěr, můj příspěvek nebyl o Gyokko ryū nebo o specifických možnostech dělání waza, cílem bylo vysvětlit různorodost interpretací, které můžete nalézt na trénincích v Japonsku otevřeni novým světům možností, když je vaše duše a oči připraveny vidět a pochopit: 神心神願, shinshin shingan (oči a mysl boha).


(c) 2013, Arnaud Cousergue
http://www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Publikováno 6. srpna 2013 na stránkách:
kumafr.wordpress.com/2013/08/03/koto-vs-gyokko-part-2

Shinobi na filmovém plátně v pražské Lucerně

Shinobi na filmovém plátně v pražské Lucerně

Rád bych vás prostřednictvím stránek BudoNews.cz a pražského oddílu Bujinkan Dōjō Prague pozval na letošní Eiga-sai 2014, což je japonský filmový festival v Praze, který proběhne v období 22. – 28.1.2014 v prostorách pražské Lucerny.

V rámci této kulturní akce se bude konat "SHINOBI VÍKEND", který je pod naší patronací. Tento prodloužený filmový víkend bude doslova naplněný japonskými filmy s tématikou ninjů a dalších bojovníků a bude se konat, jak je patrné již z názvu, o víkendu 24. – 26.1..

Jsme moc rádi, že se naše dōjō stalo jedním z oficiálních partnerů tohoto festivalového ročníku. Měli jsme tak jedinečnou možnost podílet se na výběru promítaných filmů. Krom toho se budeme také aktivně podílet na doprovodném programu festivalu přednáškami o ninjutsu, historii i jeho současné podobě, a také otevřenými tréninky, které budou určeny jak pro veřejnost, tak i pro stávající studenty bujinkan bugei.

Není mnoho filmů, které by mohly věrohodně představit japonské shinobi (jiné označení pro ninji), a tak jsem moc rád, že se konečně povedlo na česká plátna kin přivést zajímavé filmy s touto tématikou. Pro všechny studenty bujinkanu jsou velice zajímavé především filmy Shinobi no mono 1 a 2, na kterých spolupracoval jako odborný poradce pan Masaaki Hatsumi, sōke Bujinkan Dōjō a zároveň 34. velmistr školy Togakure ryū, nejstarší dochované školy japonského umění ninjutsu.

Festival nicméně nabízí i mnoho jiných zajímavých filmových titulů. Kromě filmové projekce je také připraven bohatý doprovodný program. Ve spolupráci s naším dōjō jsou připraveny přednášky, nezávazné besídky, malá expozice s tématikou ninjutsu včetně videoprojekce z tréninků v Japonsku, ale také tréninky otevřené všem zájemcům. Všechny aktivity kromě veřejných lekcí/tréninků se budou konat v prostorách kina Lucerna na Praze 1. Tréninkové lekce proběhnou v nedalekých prostorách Strojní fakulty ČVUT na Karlově náměstí, kde má své „útočiště“ již mnoho let Bujinkan Dōjō Prague. Tyto tréninky jsou opravdu otevřené úplně všem zájemcům, takže i z řad laické veřejnosti. A tak i filmový diváci se tak mohou na chvilku stát skutečnými shinobi a věnovat se aspoň na chvilku tréninku tohoto odvětví a "probudit tak v sobě bojovníka shinobi".

Hlavní organizátor tohoto festivalu – Česko-japonská společnost v Praze – vytvořil pro „Shinobi víkend“ speciální zvýhodněnou permanentku, jejíž cena je 400 Kč. V CENĚ PERMANENTKY JSOU VŠECHNY FILMOVÉ PROJEKCE I VEŠKERÝ DOPROVODNÝ PROGRAM FESTIVALU V PRŮBĚHU TOHOTO VÍKENDU A TO OD PÁTKU 24.1. AŽ DO NEDĚLE 26.1..
!!! POZOR - POČET MÍST JE OMEZEN !!! Proto neváhejte a včas si lístky zarezervujte na - www.eigasai.cz/2014/eigasai-2014/eigasai-2014-form.html.


Tady něco málo k programu filmové části festivalu:

Poprvé v českém kině filmy

● Shinobi no mono 1
● Zoku - Shinobi no mono 2

Dále pak je možno vidět, kromě dalších i

● Ibun Sarutobi Sasuke
● Kaze no bushi
● Sanada fūun roku
● Yagyū Ichizoku no Imbō
● Kuro obi
● Jūbei ninpūchō

Informace o programu celého Eiga-sai najdete na webových stránkách festivalu, které najdete na adrese - www.eigasai.cz.

Moc se těšíme se se všemi na viděnou na tomto festivalu. 


(c) 2014, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

Kotō vs. Gyokko

Kotō vs. Gyokko

Hurá! Po 25ti letech a více než 50 cestách za tréninky do Japonska jsem konečně pochopil rozdíl mezi prací nohou ve školách Kotō ryū a Gyokko ryū. Lepší pozdě než-li nikdy.

Měli jsme hodinu s Nagato senseiem a mně se nedařilo udělat techniku oni kudaki tak, jak to ukazoval, dokud jsem to neviděl. Hatsumi sensei často mluví o mienai waza, je to technika, kterou nemůžete vidět. Pro mne to bylo mienai po čtvrt století.

Mé taijutsu bylo ovlivněno především pohyby Noguchi senseie. Důvodem toho bylo, že mi Hatsumi sensei v roce 1993 řekl, abych trénoval pouze s ním a Noguchi senseiem. To platilo až do otevření honbu dōjō v listopadu 1997. Zeptal jsem se ho znovu s kým bych měl teď trénovat a on odpověděl, že pouze v honbu na lekcích shi tennō. Začal jsem tedy pravidelně trénovat se Seno senseiem, Oguri senseiem a Nagato senseiem. Jak víte, každý shihan má své vlastní způsoby pohybu a jejich taijutsu se tak liší. V minulosti jsem objevil, nakolik rozdílné jsou pohyby Nagato senseie o mého taijutsu. Až do včerejška to mé oči nebyly schopné vidět, ale včera jsem pochopil tu lehkost.

Každý shihan dostal od svého senseie nějaké školy. Pokud byl Noguchi sensei převážně ovlivněn Gyokko ryū, pak Nagato sensei byl zaměřen spíše na Kotō ryū. Tyto dvě školy se zabývají rozdílnými vzdálenostmi a tudíž je práce nohou rozdílná. Také pokud porovnáte relativní velikosti pracovních vzdálenosti (tj. efektivit) Nagato senseie a Noguchi senseie, zjistíte, že jsou rozdílné. Gyokko ryū pracuje s kratšími vzdálenostmi. Hatsumi sensei mi jednou řekl, že v Gyokko ryū je vzdálenost přibližně 2 shaku (více méně od lokte po konečky prstů). Pohyby jsou prováděny spíše moguri způsobem, pohybuje vertikálně nahoru, dolu a v kruzích, aby se vykompenzoval nedostatek vzdálenosti. Naproti tomu v Kotō ryū je počáteční vzdálenost 6 shaku. Proto tato škola využívá mnoho úskoků dopředu a dozadu. Pohyby jsou prováděny převážně horizontálně. Toto základní porozumění o těchto dvou školách částečně vysvětluje, proč se tak dobře spojily dohromady po jejich sjednocení. Vzájemně se doplňují.

Víme, že Kotō ryū používá yoko aruki (nohy ve stejném směru), kdežto Gyokko ryū využívá jūji aruki (nohy kolmo). Víme, že v Kotō ryū je tělo umístěno stranou (profilované, ploché), zatímco v Gyokko ryū je tělo zkroucené kvůli nedostatku vzdálenosti.

Včera jsme dělali variaci Oni kudaki. V technice Uke útočil pravou pěstí. Tori kontroloval prostor natažením pravé ruky do omote (bez bloku) a umístěním svého těla ven od ruky útočníka. Tori měl své levé chodidlo vepředu a tělo paralelně s rukou ukeho. Poté tori láme a ohýbá ukeho ruku a pohybem vpřed provádí jakési oni kudaki. Jsem si jist, že tomu každý rozumí. Nebyl jsem schopný to udělat, protože když jsem nasazoval waza, tak jsem našlapoval vpřed mojí zadní nohou (pravou), což způsobilo stáčení mého těla doleva (typická práce nohou v Gyokko ryū). Nagato sensei jednoduše přesouval svoji tělesnou váhu, tak že by mohl vkročit přímo jeho levou nohou, vytvářejíc automatické vychýlení rovnováhy ukeho dozadu. Toto by vyústilo, čemu já říkám typický  “nagatoism”, v obvyklé prohození rukou a smrt ukeho.

Jednoduchou změnou váhy v nohách a pohybem přední nohy namísto zadní udržujete své tělo v rovině a můžete tak vkročit nebo přeskočil přes ukeho. Vídal jsem to léta, ale protože jsem se soustředil na špatnou věc, tak teprve včera, pozorováním pouze nohou, jsem to konečně pochopil.

Trénoval jsem zde více jak padesátkrát a pokaždé se naučím nové principy. Je to úžasné. Je to zajímavé jak sem učitelé přicházejí každé dva nebo tři roky a myslí si, že pochopili vše.

Jak jsem napsal ve svém předchozím článku „hodnost neznamená kompetence“ a cituji Nagato senseie včera během přestávky „hodnost, kterou máš je založena pouze na vaší osobní stupnici“. Hádám, že někteří mají malé stupnice, ale je to důležité, protože všichni víme, že na velikosti nezáleží.


(c) 2013, Arnaud Cousergue
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
web: www.budomart.com
Publikováno 30. června 2013 na stránkách:

kumafr.wordpress.com/2013/07/30/koto-vs-gyokko

Misogi 禊 – očista těla i ducha

Misogi 禊 – očista těla i ducha

Termín misogi 禊 by se dal asi nejlépe přeložit jako „očista“ nebo „očištění“. Jedná se o původně shintōistický očistný rituál, který bývá prováděn, pokud je člověk zatížen nějakým hříchem či jinak rituálně poskvrněn, a to očistou těla ve vodě, například v řece či moři. Jde o očistu těla a mysli spojenou s určitými asketickými postupy. Podstatná část těchto praktik byla namířena na spojení mysli a těla s přírodou, respektive vesmírným principem. Většinou se jednalo a dodnes jedná o metody posilující jak tělo, tak mysl ve smyslu fyzické odolnosti a vůle. Snahou však bylo dosažení nezávislosti na vlastním egu a tělu. Může se zdát, že tyto cíle jdou proti sobě, ale opak je pravdou. Cílem je očista a oproštění, vedlejším účinkem těchto metod je zvýšení odolnosti.

Historie a původ misogi

Asi nejstarší zmínka o misogi je dochována v díle Kojiki 古事記 (Zápisy o dávných věcech), které bylo sepsáno okolo roku 712 a je nejstarší japonskou dochovanou kronikou. V těchto japonských mýtech je uveden příběh o Izanagim no Mikoto 伊弉冉尊, který se očistil v moři poté, co prošel skrze říši mrtvých Yomi 黄泉.

Misogi se tak zapsalo jako forma potlačení nepříznivých rysů člověka a negativních vlivů přicházejících z okolí. Jako takové se provádělo dvakrát v roce různými způsoby, nejčastěji však omýváním pod tekoucí vodou. To vycházelo z předpokladu, že je důležité se vyhnout všem způsobům znečištění fyzického i mentálního charakteru a pokud se nahromadí, je potřeba nečistoty s určitou pravidelností odplavovat společně s přesně stanovenými pravidly, aby výsledkem bylo obnovení původního stavu čistoty. Postupem času byly přidávány další důvody k očistnému rituálu a i způsob provádění těchto „očištění“. Proces očišťování postupně sloužil k odstranění stigmat provázejících důležité momenty lidského života, jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení, atd. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést: pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu vnoření se do ledové zimní vody; výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu.

V rámci shintō 神道 se můžeme setkat s tím, že se věřící očišťují pod vodopádem v proudu často velice studené vody, tzv. takishugyō 滝修行 a to většinou v době před východem slunce. Shintōisté si pro tento obřad oblékají předem určené oblečení, ženy nosí bíle kimono 着物 a šátek, muži pouze bederní roušku a šátek.

Misogi prováděné v Tsubaki jinja. (c) Wikimedia

Misogi v bojových uměních

Napsal jsem zde, že misogi vychází z shintōistické praxe. Jakou má spojitost náboženská praxe s bojovými uměními? Velikou. Najdeme ji v každém dōjō 道場 věnujícím se bujutsu 武術 i budō 武道, například prostřednictvím etikety, bez které si nejde představit praxi studenta japonských bojových umění. Najdeme ji také v samotné hierarchii vztahů a jednání praktikujících při studiu většiny umění – způsob chování mezi učitelem a žákem, úcta k tradici, historii i zakladateli umění. Je naprosto samozřejmé, že vznikající tradice, a to i tradice bojových umění, se nechají ovlivnit náboženským i společenským prostředím místa svého vzniku a fungování. A tak můžeme nalézt symboliku a vnímání věcí vycházející z shintō i v rámci studií bojových umění. Některá bojová umění jsou prostoupena či ovlivněna shintō více a jiná méně. Uměním, kde najdeme poměrně hodně praktik vycházejících z shintō 神道, je třeba sumō 相撲. Pravdou je, že mnoho lidí dnes přemýšlí o tom, proč bychom se my, Evropané, respektive Nejaponci, měli řídit těmito věcmi, vycházejícími z úplně jiných tradic. Pro mě je odpověď velice jednoduchá. Pokud se chceme učit tradiční bojová umění Japonska, musíme přijmout toto kulturní a náboženské pozadí, abychom pochopili učení takové, jaké bylo vytvořeno. Musíme toto akceptovat; třeba jen částečně, ale přesto musíme. Jiný způsob přístupu by znamenal vytváření změny tradice. Jak moc musíme respektovat filozofii a tradice kultury, kolik je toho nezbytné a co již ne, je velice složité. Na takovou otázku nám může odpovědět koncept shinge muhō 心げ無法. Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez ducha a bez kokoro 心 (srdce) by byla praxe budō 武道 jen obyčejným nácvikem agresivních bojových metod vyjádřenou v struktuře té či oné disciplíny. Je možné, že když bychom z bojových umění odstranili spirituální stránku, stanou se z adeptů těchto disciplín v lepším případě jen napodobovatelé bojových tradic bez možnosti plného pochopení věcí nebo v horším případě pouzí vyznavači efektivního násilí.

Je jasné, že i praktikanti bojových umění potřebují stejně jako všichni ostatní určitou formu mentálního „očištění“ pro svůj trénink bojových umění a jejich vlastní vývoj. A tak se s misogi můžeme poměrně často setkat v rámci tréninků například kendō 剣道, aikidō 合気道, karate 空手 či dalších. Velice často se misogi prováděné v rámci bugei 武芸 zaměřuje především na fyzickou část tohoto „rituálu“. Misogi tak může probíhat dlouhodobým opakováním některé ze základních technik. V rámci škol šermu je touto technikou často shōmen giri 正面切り, přímý sek. Studenti karate-dō 空手道 často praktikují tsuki 突き základní přímý úder rukou, atd. Vybraná technika je prováděna základním způsobem tak, aby se misogi mohli zúčastnit i mladí, začínající studenti. Tato technika je takříkajíc „ořezána“ na svou podstatu a je prováděna způsobem, kdy s využitím minimální energie cvičenec docílí maximálního efektu. Cíleným dlouhodobým opakováním konkrétní techniky dochází k fyzickému vyčerpání jedince. Někdy se stává, že se lidé předem šetří, aby se brzo nevyčerpali. To není správný způsob. Jde o to najít správný průběh pohybu, kdy dodržujeme směr, způsob a razanci pohybu, aniž bychom porušili kamae 構え či svou stabilitu. Jinak řečeno se každý snaží docílit maximálního efektu ve svém pohybu za minimálního využití svalové práce. A právě proto, abychom toto vše docílili, je nezbytná i duševní odolnost, která udrží správnou koncentraci na prováděný pohyb. Ti, kteří se soustředí jen na svalovou práci, riskují, že budou muset kvůli vyčerpání přerušit trénink.

Při takovémto tréninku je důležité mít schopnost soustředění se během pohybu na své hara 腹, tanden 丹田, centrum své energie a neřešit pouhý pohyb končetin. Pomáhá to zlepšit kontrolu pohybu a celkovou koncentraci na cvičení. A samo sebou, velice důležitý je správný způsob dýchání, který je nezbytný pro korektní pohyb a zabránění předčasné únavě.

Někdy se můžeme setkat i s misogi, během kterého účastníci vystřídají více technik. Inu proč ne, každé dōjō a instruktor vytvářejí svá pravidla a vidí za tím potřebný efekt pro trénink. Z mého pohledu je to ale nežádoucí, neboť si ruce odpočinou v jiném pohybu a student tak nedojde na hranici svých možností, se kterou by se měl v tomto cvičení setkat a pokusit se posunout ji dál.

Podívejme se na chvilku, jak se dívá na misogi tradice aikidō 合気道, skrze slova zakladatele tohoto bojového umění, pana Ueshiby Morihei senseie 植芝盛平先生, který mluvil o misogi takto: „Jediným lékem na materializmus je očista 6 smyslů (oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl). Pokud jsou smysly ucpané, je vnímání potlačeno. A vnímání je potlačeno tím více, čím více jsou kontaminovány smysly. To vytváří zmatek ve vašem životě a v důsledku toho i ve světě – a to je špatné. Chceme-li chránit svět, musíme se nejprve zbavit nečistot. Misogi je krátké odplavení všech nečistot, odstranění všech překážek, oddělení nepořádku, odstranění negativních myšlenek, nedotčená čistota, dokonalost všeho, stav šlechtice ctnosti a neposkvrněné prostředí.“


Způsob misogi v rámci našeho dōjō

V rámci Bujinkan Dōjō 武神館道場 se jen v málo oddílech můžeme setkat s prováděním cvičení misogi, tento „očistný“ trénink. Tady je důležité zmínit, že ani v japonských dōjō v rámci bujinkanu nepraktikují tento druh cvičení za tímto účelem. Důvod je ten, že přistupují k samotnému tréninku jako k misogi, tedy student bujinkan bugei 武神館武芸 by měl studovat na každém tréninku způsobem, kdy se poté bude cítit „očištěný“ či chcete-li mentálně naprosto odpočatý a naplněný duševní i fyzickou energií.

Otázkou tedy je, proč se mu věnujeme v našem dōjō. Odpověď je velice jednoduchá. Pro každého z nás může být, tento původně šintoistický rituál současně očistou těla (karada 体), srdce (kokoro 心; za cílem sebeuvědomění), místa (v našem případě dōjō a nezapomeňme na vnitřní energii (ki 気). Cílem tohoto tréninku by mohla být snaha skrze určité „sebeobětování“, fyzickou námahu a vypětí o získání prvotního stavu čistoty, pevného ducha, rozvoje vnitřní síly a harmonie, harmonizaci mysli s tělesnou schránkou, atd.
Navíc, v našem dōjō se snažíme seznamovat studenty obecně s japonskou kulturou a to formou různých aktivit. Plně věřím, že to není proti ničemu a že tento „rituál“ může pomoci společnosti našeho dōjō. Navíc bych rád, aby se misogi stalo takovým slavnostnějším zakončením roku stráveným společným tréninkem bujinkan bugei.


Pravidla našeho misogi

1. Misogi je vždy součástí posledního oficiálního keiko (tréninku) v našem dōjō.
2. Účastníci misogi mají vždy čisté kompletní keiko-gi 稽古着 a bokutō 木刀, dřevěný cvičný meč.
3. Misogi začíná a končí společně provedeným ceremoniálem stejným pro všechny tréninky a krátkou meditací – mokusō 黙想 a pozdravem zarei 座礼.
4. Při provádění cvičení všichni účastníci stojí obličejem do středu dōjō.
5. Pro účely misogi je prováděna pouze jedna technika a to shōmen giri 正面切り s přechodem ze Seigan no kamae 正眼の構え a návratem zpět se stejným sekem.
6. Cvičení se provádí ve stejném rytmu. Není vhodné mít jiné tempo než-li ostatní. Stejné tempo pomáhá vytvořit společného ducha a vzájemnou podporu. V udávání tempa se střídají všichni účastníci po deseti secích stále dokola. Po napočítání do deseti (ideálně japonsky) počítá další student po naší levici.
7. Misogi trvá obvykle po dobu 1 hodiny bez zastavení.
8. Misogi není možné rušit pozdním příchodem, a narušit tak společnou energii cvičení. Kdo přijde po zahájení, počká mimo dōjō na konec a nebude rušit misogi vstupem do dōjō v jeho průběhu.
9. Misogi je možné opustit pouze v případě, kdy člověk cítí nevolnost či je již naprosto vyčerpán a je tedy na hranici svých fyzických možností. V takovém případě ukončí svou činnost zaujmutím Seigan no kamae, chiburi 血振り a osame-to 収め刀 (nebo-li nōtō 嚢刀) zasunutím meče do sayi 鞘 – pochvy meče či za obi 帯 – opasek. Poté v tichosti opustí dōjō a počká až na konec misogi. Potom se zúčastní závěrečného ceremoniálu s ostatními.
Pozor – není možné opouštět misogi z důvodu nějakých mimotréninkových povinností. Pokud víte, že byste museli odejít dříve, misogi se nezúčastněte.
10. Misogi ukončí vedoucí osoba celého misogi posledními deseti seky provedenými s kime 決め (plnou energií s hlasitým výkřikem). Tyto poslední seky opět provádějí všichni společně, všichni provádí s kime.
11. Na konci přichází mokusō a závěrečný ceremoniál.

Tak se těším, že v závěru roku se sejde co nejvíce studentů pražského dōjō a jejich přátel, abychom společným misogi "očistili" náš prostor pro následující praxi v bojových uměních.

Ninpō ikkan 忍法一貫


(c), Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com