Techniky shurikenjutsu – část třetí
Před nějakým časem se čtenáři mohli na stránkách tohoto časopisu seznámit s tématikou shurikenjutsu 手裏剣術, japonským tradičním uměním házení čepelí a jeho technikami. Zatím jsme připravili jediný článek o konkrétních technikách házení shurikeny 手裏剣, a to o metodě zvané shōmen uchi, vertikálním hodu čepele typu bō-shuriken 棒手裏剣, tedy „jehlovité“ varianty této zbraně. V tomto článku se, krom dalších věcí, pokusíme zaměřit na dvě další techniky hodů a to gyaku uchi 逆打ち, diagonální způsob hodu ze strany a age uchi 上げ打ち, hození čepele zespodu podél těla.
Než se ale dostaneme k popsání metody hodů, připomeňme si některé ze základních věcí, které jsou důležité pro kvalitní trénink. Už dříve jsme psali o tom, jakým způsobem držet čepel při hodech a že se jednotlivé varianty držení liší podle školy a vzdálenosti, na kterou je shuriken házen. Nicméně napříč různými školami a jejich specifickými technikami je zde jeden společný faktor. A tím je skutečnost, že při samotném držení čepele v dlani nesmí být použita nadměrná síla v prstech před a během hodu. Pokud čepel stisknete příliš silně, nebo naopak je čepel v dlani příliš uvolněná, budete negativně ovlivňovat správné uvolnění čepele pro přesný hod.
Osvojit si správné sevření shurikenu v dlani je jednou z nejdůležitějších dovedností pro vývoj dobré techniky odhození čepele v rámci technik shurikenjutsu.
Shirakami Ikku-ken 白上一空軒, jeden z učitelů umění shurikenjutsu, napsal ve své knize toto: „Když držíte čepel, měli byste mít stejný pocit, jako když opatrně držíte vajíčko. Nepoužívejte sílu a nebuďte strnulí. Ačkoli je celé vaše tělo plné síly pro samotný švih ruky „Te no uchi 手之内“, dlaň by měla být uvolněná a ohebná.“ Dále tam najdeme ještě doplňující informace o způsobu držení čepele před samotným hodem: „Máte tendenci držet pevně, protože si myslíte, že budete-li držet pevně a velkou silou, pak poletí čepel silněji a dále. Paradoxně je tomu však opačně. Čepel poletí s menší silou/bezmocně. Čepel ztratí „Ken no nobi“, nárůst/rozvoj čepele. „Hanare“, odlet čepele z ruky, musí být velmi přirozený. Jako když pták vyklouzne z ruky a vzlétne.“
Zastavme se také u možných variant hodů čepele, co se týče pohybu během letu, počtu otočení shurikenu než zasáhne svůj cíl. Můžeme je rozdělit na tři základní metody. Přímý hod, kdy čepel nedosáhne žádného protočení (tento druh hodu je základním způsobem hození bō-shurikenu). V tomto případě je shuriken držen v ruce tak, že hrot směřuje špičkou ven z dlaně. Dále tu máme hod s jednou otočkou, kdy dojde k jednomu otočení čepele o 180 stupňů. Zde je shuriken držen opačným způsobem než tomu bylo v předešlém případě, tedy s hrotem směřujícím do dlaně. A poslední metodou je hod s více protočeními čepele před zasažením cíle. Tento hod je nicméně velmi náročný pro přesné zasažení cíle. Čepel může být v tomto případě držena jak s hrotem směřujícím z dlaně, tak i opačným způsobem. Počet otočení shurikenu v letu je vždy ovlivněn především výběrem techniky vhodné pro prováděný hod. Někdy to může také ovlivnit i tvar čepele, či její další úprava. V některých školách, např. v Negishi ryū 根岸流, vytvořili bō-shuriken takové varianty, který má na konci čepele připevněný speciální „ocas“ vyrobený z peří či textilního střapce. Takto upravená čepel umožňuje snadnější kontrolu otáčení shurikenu v letu. Připadá mi velice důležité trochu více rozebrat jednotlivé druhy hodů.
Jiki dahō 直打法, přímý hod bez otočky
Jak už jsem zmínil, jedná se o základní způsob hodu, který využívají téměř všechny školy praktikující dovednosti shurikenjutsu. Tato metoda není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pro zasažení terčovnice a zabodnutí čepele je důležitý moment odhození shurikenu z dlaně. Je nezbytné, abyste ve chvíli, kdy čepel opouští ruku, kontrolovali směr pohybu ruky a správnou pozici zápěstí. Když čepel opouští vaší ruku, prsty směřují nahoru a stejně tak „tělo“ čepele letí v prvním okamžiku kolmo k zemi. Později se hrot klopí ke svému cíli. Další zajímavý detail najdeme v posledním okamžiku, právě když prochází konec čepele rukou, konci prstů, o které je shuriken opřen; prsty jemně zatlačí na „tělo“ čepele a tím rovněž ovlivní způsob letu. Mistr Shirakami Ikku-ken se v jedné ze svých prací zmiňuje o školách Katono ryū 上遠野流, Negishi ryū a také Shindō ryū 神道流, které také během svých technik využívají právě těchto detailů.
Téměř na každém z tréninků se najde student, který se zeptá na funkční délku takového hodu. Určitě je určujícím faktorem zručnost házejícího. Ale obecně se dá říci, že vzdálenost mezi 5 až 8 metry by neměla být pro studenty bujinkan bugei žádným problémem. Nicméně třeba škola Katori shintō ryū 香取神道流 údajně využívá pro tento hod vzdálenosti okolo 5,5 metru, ve které se v té chvíli vyskytuje nepřítel. Osvojení tohoto hodu je zcela zásadní. Schopnost takového hodu vyžaduje dostatek času, který věnujete jeho nacvičování. Bez zvládnutí této techniky se jen velice těžko osvojují ostatní metody hodů.
Hanten dahō 反転打法, hod s půl otočkou
V této technice je čepel hozena tak, aby se na své cestě k cíli zvládla jednou otočit. Čepel je tedy držena v ruce stejným sevřením prstů, ale špičkou směřující do dlaně. Někdy se můžeme setkat s názorem, že tento způsob hodu je využíván na zhruba dvojnásobnou vzdálenost techniky hodu bez přetočení. Do určité míry to může tak být, ale ve skutečnosti je možné tento hod využívat na různou vzdálenost. To nám umožňuje způsob držení čepele v dlani. Pokud máme shuriken více ukrytý v dlani, jeho otáčení bude během letu pomalejší. Pokud máme čepel více vysunutou z dlaně, je rotace rychlejší. Tímto způsobem je rychlost čepele ve vzduchu kontrolována a čepel tak zasáhne cíl pod nejefektivnějším úhlem. Tato drobnost je také jedním z tajemství shurikenjutsu, jež je praktikováno i u ostatních hodů. Z ostatních škol víme, že s touto technikou se hodně setkávají studenti školy Shirai ryū 白井流.
Kaiten dahō 廻転打法, hod s více otočeními čepele
Tento hod je krom ojedinělého využití v rámci technik s čepelí druhu bō-shurikenu využíván především v technikách hodu s hira-shurikeny, tedy plochými čepelemi často ve tvaru hvězdic. Pro tyto čepele se v podstatě nepraktikuje žádný jiný způsob hodu než ten, kdy se čepel otáčí mnohokrát kolem své osy. V podstatě se dá říci, že čím větší rotace docílíme, tím kvalitnější bude daný hod co do síly a schopnosti „zaseknutí se“ do terčovnice. Co se týče samotného pohybu ruky, jedná se o naprosto přirozený pohyb. Tento hod se opět praktikuje v mnoha směrech, ale dalo by se říci, že těmi nejzákladnějšími technikami jsou dva hody, a to vertikální ve směru seshora dolů a horizontální od těla vpřed.
Vertikální způsob hodu hira-shurikenu 平手裏剣 je asi tou nejjednodušší formou. Pokud ale nedodržíme správný pohyb těla a nenajdeme vhodný okamžik pro vypuštění čepele z ruky, může se nám stát, že takto hozenou čepel zabodneme jen pár metrů před sebou do země. Oproti tomu horizontální hod je daleko razantnější díky specifickému způsobu držení čepele, kdy ukazovák ruky je „zaháknut“ ze strany za jeden z hrotů a jeho pohyb je využíván k získání co největší rotace čepele. Tímto hodem se dá přesněji zasáhnout cíl a také se dá této techniky využít pro kontrolu pohybu, jak jednoho, tak i více oponentů.
Tréninku využití hira-shurikenů se v historii věnovaly především školy ninjutsu. Čepele tohoto typu byly většinou ostatních škol spadajících pod bujutsu武術 vnímány jako ne příliš účelné, a tak si do těchto škol našly cestu spíše čepele typu bō-shuriken. V rámci bujinkan bugei武神館武芸 je díky škole Togakure ryū využíván pro trénink hira-shuriken se čtyřmi hroty, tzv. senban shuriken 銛盤手裏剣, který se dal navíc pohodlně držet sevřený v ruce a mohl být využíván i během technik na krátkou vzdálenost jako úderová zbraň.
Ma-ai 間合い, umění vzdálenosti
Naučit se správnému vnímání vzdálenosti je klíčovou dovedností ve všech bojových uměních. Bez správného odhadu vzdálenosti a práce se vzdáleností je každá technika odsouzena k nezdaru. A tak je samozřejmé, že je tato oblast velice důležitá i v rámci technik shurikenjutsu. Při vnímání významu ma-ai nejde o to, z jaké maximální vzdálenosti jsme schopni shuriken hodit a zasáhnout cíl, ale jde především o správný odhad vzdálenosti mezi námi a naším oponentem na základě kterého použijeme konkrétní techniku úchopu shurikenu a způsob hodu. Schopnost rychlého posouzení vzdálenosti a metody hodu je velice důležitá pro praktickou funkčnost v případě reálného nebezpečí. Pokud bych se jen na chvíli vrátil k maximální vzdálenosti, na kterou lze házet shurikeny, zmínil bych vzdálenost mezi 13 až 14 metry od cíle. Při této dlouhé vzdálenosti bude cílem celá plocha terčovnice. Jedná se spíše o technickou vychytávku či dovednost na úrovni exhibice, než-li v praxi využitelný hod. Z praktického hlediska jsme již v dřívějších textech zmiňovali, že reálná vzdálenost pro přesný hod je někde mezi 5 až 9 metry, na základě technické úrovně házejícího. Samo sebou pro všechny platí, že čím je delší vzdálenost od cíle, tím je menší přesnost hodu. Nicméně než dosáhneme schopnosti přesného zásahu na vzdálenost 5 metrů a více, je potřeba věnovat mnoho času tréninku z krátké vzdálenost, asi okolo 1 metru. Častým pilným tréninkem budeme dosahovat zlepšování našich hodů a i rozptyl shurikenů na terčovnici se bude zmenšovat, až získáme schopnost hodit shurikeny do terčovnice blízko sebe. Když tohoto dosáhneme na té základní vzdálenosti, tak se posuneme od terčovnice o krok vzad a opakujeme tento přístup stále dokola a tak se bude naše dovednost zlepšovat. Shirakami Ikku-ken uvádí ve své práci vzdálenost hodu 3,5 až 4,5 metrů za hraniční bariéru pro studenty shurikenjutsu. Podle jeho slov mnoho lidí se po dosažení této úrovně obává, že další zlepšení či prodloužení hodů je velmi obtížné či nemožné a obávají se tak svého vývoje v technikách. Mistr Ikku-ken dodává, že je důležité vytrvale trénovat dále své dovednosti a zpravidla se pak bude každý student schopen posunout v tréninku o krok vzad za 2 až 3 roky s tím, že bude schopen „jistého“ hodu s tendencí zasáhnout přesně určený cíl. Doteď jsme popisovali pouze hod ze statické pozice. Musíme si ale uvědomit, že když skutečně čelíme nepříteli, vzdálenost se stane mnohem komplikovanější, protože se pohybujeme my i nepřítel. Neházíme čepel na nepřítele z aktuální vzdálenosti, ale v příštím pohybu ze vzdálenosti budoucí. Poté, co dokončíme trénink popsaný výše, trénujeme útok na cíl za různého pohybu, pozice a třeba i z běhu.
Techniky hodů
V předešlém článku zaměřeném na techniky shurikenjutsu jsem se blíže zabýval technikou shōmen uchi 正面打ち, tedy vertikálním hodem čepele. Pojďme se zde podívat na další ze základních metod hodů čepelí typu bō-shuriken. Těmito hody jsou gyaku uchi a age uchi.
Gyaku uchi 逆打ち, hod ze strany
Začínáme z pozice Shizen tai 自然体 či Shinzen no kamae 自然之構え, tedy z přirozeného stoje. Shuriken máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku křižmo před tělem nad levé rameno. Otočíme dlaň ruky od hlavy ven a s prudkým otočením v bocích švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k pravému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Student by měl během svého hodu neustále dodržovat principy založené na základních pohybech taijutsu, technik beze zbraně praktikovaných naší školou. Pravá ruka využívá totožného principu a téměř úplně stejného pohybu s jakým se setkáme v případě úderu způsobem Ura shutō ken 裏手刀拳.
Age uchi 上げ打ち, hod zespoda
V případě této techniky začínáme ze stejné pozice, tedy ze Shinzen no kamae, přičemž shuriken máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vzad do pozice Shōshin no kamae 初心之構え, kdy levá ruka je natažena před tělem a pravá ruka se shurikenem se posune dolů vedle pravého boku. Další pohyb je krok pravou nohou vpřed, se kterým současně provede pravá ruka prudký švih v před tak, aby ruka „šla“ před tělem diagonálně nahoru do prostoru před levé rameno. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Tohoto hodu se dá také docílit pouhým otočením boků bez kroku vpřed. Dráha házející ruky je stejná jako v základním způsobu hodu. Během této techniky se snažíme docílit stejného pocitu a pohybu, který provádíme v rámci Gogyō no katy 五行之型, konkrétně první techniky z tohoto souboru, a to Chi no katy 地之型.
To je tedy zevrubný popis dalších dvou základních technik shurikenjutsu. Nepopisoval jsem některé detaily pohybu, protože by to bylo pro účely tohoto článku zbytečně složité. Snažil jsem se co nejjednodušeji popsat samotný pohyb s vědomím, že by bylo možné napsat o každé technice mnoho dalšího.
Mushin 無心, prázdná mysl
Doteď jsem se tu věnoval popisu pouhého fyzického pohybu během jednotlivých technik hodů se shurikenem. Neměli bychom ale zapomínat na rozpoložení naší mysli. Mnoho adeptů shurikenjutsu přistupuje ke svému tréninku jako k zábavě podobné házení šipek. Své pozice během tréninku uzpůsobují „pouze“ záměru zabodnout čepel do terčovnice. Studenti bujinkan bugei by neměli zapomínat na to, že jejich pohyby během hodů vycházejí nejen ze základních pohybů vycházejících z ninpō taijutsu, ale i z myšlenky, kdy jste v každé chvíli připraveni hodit čepel na základě změny situace. K tomu, abyste byli schopni takové reakce musíte dosáhnout rozpoložení, o kterém Hatsumi sensei 初見先生 říká „stát se nulou“ nebo-li mít „prázdnou“ hlavu bez rozptylujících myšlenek. Naším tréninkem bychom měli dosáhnout dovednosti být připraven okamžitě hodit čepel s klidnou myslí. Jedině takto provedená technika má potenciál úspěšně zasáhnout cíl. Známý japonský šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 napsal ve svém díle Gorin no shō 五輪の書 (Kniha pěti kruhů) toto: „Strategie je o rozpoložení mysli v našem běžném životě.“
Ještě jednou se vrátím k užití různých pozic vhodných pro hod. Měli bychom trénovat jednotlivé hody z různých pozic těla – stoje, sedu, lehu, skoku, kotoulu, atd. Každý pohyb by se měl stát naším kamae 構え, pozicí. Respektive význam kamae jako statické pozice, ze které začínáme nebo končíme svou techniku, se ztratí a vnímáme je jako plynulý přirozený pohyb.
Pokud byste měli zájem vyzkoušet si trénink shurikenjutsu, tak vás zveme na naše pravidelné tréninky, které se konají nepravidelně v hale lukostřelby ČVUT, Karlovo nám. 13, Praha 2. Informace najdete na www.bujinkanprague.com.
Tréninky jsou svým zaměřením vhodné i pro studenty jiných bojových umění.
(c) 2014, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com