Styl šermu, který se praktikuje v Bujinkan Dōjō, se nazývá bikenjutsu 秘剣術 neboli „skryté techniky meče“. Jedná se o systém založený na učení škol Kukishin ryū, Togakure ryū a několika dalších škol. Bikenjutsu je použitelné nejen na japonské meče obvyklé velikosti typů katana 刀 a wakizashi 脇差, ale také na dlouhý meč tachi 太刀, ninja-tō 忍刀 či použití obou mečů nitō 二刀. V bikenjutsu je standardní délka čepele meče pro tréninkové účely 2 shaku 尺 a 8 sun 寸 neboli 85 cm. Standardní délka tsuky 柄 neboli rukojeti je 1 shaku a 5 sun neboli 45,5 cm. Tato délka rukojeti je pro obvyklý japonský meč poněkud dlouhá. Tato delší rukojeť usnadňuje provádění některých tajných technik stylu, které využívají vedoucí pravou ruku jako osu otáčení. Umožňuje také bojovníkovi udeřit rukojetí a zamotat s ní nepřítele při chvatu. V bikenjutsu je klíčové mít na paměti, že se nebojuje mečem a používá se pouze čepel. Jako zbraň lze použít vše.
Jako zbraň lze použít rukojeť, rukojeť, záštitu, pochvu, šňůru, hřbet čepele a nakonec i ostří ostré jako břitva. To je největší tajemství bikenjutsu. Sōke 宗家 často říkal, že nejprve musíte umět sekat, bodat, tlačit, udeřit, provádět obraty a hody. Jakmile je pak zvládnete, pochopíte pravý význam nukazu katsu 抜かず勝つ „vítězství bez tasení meče“ a ovládnete tajemství techniky mutō 無刀 „bez meče“. Stejně jako u taijutsu 体術 nebo technik beze zbraně je třeba při ozbrojení mečem používat celé tělo. Sílu nevytváří jen ruka nebo noha, ale celé tělo prostřednictvím jednotného a správného pohybu těla. Taijutsu je základem všeho, co v Bujinkanu děláme. Základní pohyby těla neboli tai-sabaki 体捌 pro bikenjutsu se nacházejí v rámci cvičení taihenjutsu (体変術) základního taijutsu. Techniky Gyokko ryū a Kotō ryū se zabývají různými zbraněmi a strategiemi, ale v jejich rámci se také skrývají tajné základy pohybů pro bikenjutsu.
Například metoda Kotō ryū, která spočívá v překřížení nohou ve tvaru X při pohybu do a z dosahu útoku nepřítele, nebo koncepce Gyokko ryū, která spočívá v pohybu těla mimo linii útoku o 45 stupňů pomocí zadní nohy atd. Pokud tyto koncepty uplatňujete při držení meče v rukou, cvičíte základy bikenjutsu. Dá se říci, že pokud neumíte dobře ovládat taijutsu, nebudete schopni ovládat ani bikenjutsu.
Hatsumi Masaaki 34. velmistr Togakure ryū (překlad Sean Askew) [na fb sdílel Alex Meehan]
Neboli japonský pěstní boxer. Jedná se o účinnou, snadno uchopitelnou a jednoduše použitelnou zbraň, která je na první pohled velmi nenápadná. Podob jejích variant je celá řada a jdou daleko do historie.
Podíváme-li se na japonské znaky pro slovo tekken, můžeme si povšimnout, že tetsu 鉄 znamená „železo“, a ken 拳 znamená „pěst“. Japonský název pro tuto zbraň bychom tedy přeložili jako „železná pěst“. Tradiční tekkeny byly vyrobeny ze železa, ale mohly být i z tvrdého dřeva. Nejčastěji se však jednalo o kovovou destičku z masivního železa s otvorem pro prsty.
Tvary tekkenů jsou poměrně různorodé. Základní rozdělení je do dvou typů: 1) na zbraně s jednotlivými otvory pro čtyři prsty mimo palce, 2) na zbraně s jednotným otvorem pro všechny čtyři prsty mimo palce. První typ, který nám připomíná dnes běžně využívaný tvar pěstních boxerů, vychází z tradic školy Gyokko ryū 玉虎流. Tato škola je součástí tradičních škol Bujinkan ryū-ha. Druhý typ tekkenů je tvarově variabilnější. Nejčastěji se můžeme setkat se zbraněmi ve tvaru písmene D. Ty na sobě mohou mít špičaté nebo tupě ukončené výběžky. Tekkeny se využívají také ve školách Kotō ryū 虎倒流 a Togakure ryū 戸隠流, které taktéž patří ke školám Bujinkan ryū-ha.
Také ve škole Nagao ryū 長尾流 nalezneme několik druhů tekkenů. Jednou z variant je Tekkan 鉄貫, název zde znamená železný nosník/traverzu. Byla to zbraň, která byla velmi těžká a měla tvar lichoběžníku s výřezem na rozšířeném konci, kterým se prostrčila ruka. Tato zbraň pochází z období Sengoku jidai 戦国時代 (Období válčících států) a mohla být používána i proti obrněným protivníkům. Díky své velké velikosti a hmotnosti se ale nehodila k ukrytí v běžném oděvu. V této škole existují i jiné druhy tekkenů menších rozměrů, které se dají použít jako kakushi buki 隠し武器. Jednou z takových zbraní je mokkan 木貫, jenž je dřevěný („dřevěné břevno“) a jeho hmotnost je tak výrazně nižší, taktéž je méně nápadný a vhodnější pro ukrytí. Obvykle se tyto zbraně ukrývají v záhybu kimona zvaném futokoro 懐 nebo v rukávu kimona zvaném tamoto 懐. Od tohoto umístění se odvíjí název další zbraně Nagao ryū, musashi kaiken 武蔵懐剣. Název zde samozřejmě odkazuje na Miyamota Musashiho 宮本武蔵 (1584–1645), legendárního šermíře, a výraz kaiken je slovo, které kombinuje výraz futokoro (kanji se zde čte jako kai), s kanji pro meč. Tato zbraň však není meč. Musashiho kaiken připomíná hlavici sekery s otvorem ve tvaru lichoběžníku, kterým se prostrčí ruka. Díky jejímu ostří může teoreticky zasazovat protivníkovi i řezné rány. Jeden příběh praví, že tuto zbraň u sebe nosil Miyamoto Musashi ke stáru pro případnou obranu, když u sebe již nenosil meč.
Princip využití tekkenu je stejný, ať už je jakéhokoli tvaru. Účinek se dle podoby zbraně přirozeně více nebo méně liší. Výhody použití tekkenu můžeme shrnout do několika bodů:
1) Zbraň je z velmi tvrdého materiálu, úder je tedy ničivější než bez použití zbraně. 2) Úderová plocha je oproti úderu pěstí menší, čímž docílíme ještě ničivější síly úderu. 3) V provedení s kovovými trny mohou zásahy snadno způsobit také tržná či bodná poranění. Tržné rány se špatně hojí a zůstávají po nich jizvy, protože tkáň neřezají jako např. nože. 4) Použití zbraně zároveň chrání klouby, neboť nejdou při úderu do přímého kontaktu. 5) Sevřením zbraně dochází ke zpevnění pěsti, tím si nositel zbraně přirozeně dovolí silnější úder. Nevýhodou při použití tekkenu je nemožnost volně používat rozevřenou dlaň například k zachytávání oponenta.
Jednotlivé techniky jsou vedeny jak proti svalům, tak i proti kostím protivníka. Využitím tekkenu je možné vytvořit takovou dopadovou sílu, že se výrazně zvýší pravděpodobnost zlomení kosti pod dopadovou plochou. Správně vedené údery na některá z citlivých kyūsho 急所, především na hlavě, můžou z tekkenu vytvořit smrtící zbraň. Když si uvědomíme, jak se techniky školy Kotō ryū soustředí na zasahování konkrétních míst lidského těla, dojde nám, jak nebezpečné jsou tyto pohyby s využitím takové zbraně. Tekken je možno použít jak v jedné ruce, tak po jednom kusu v každé ruce. Při použití dvou tekkenů spočívá výhoda v tom, že se oponent nemůže zaměřit pouze na jednu ruku se zbraní, kterou by snadněji zpacifikoval.
Tekken spadá do kategorie kakushi buki neboli skrytých zbraní. Tato oblast obsahuje zbraně, které nejsou na první pohled vidět, dají se snadno schovat a při použití zasazují protivníkovi překvapivě silný a účinný úder.
Podobné zbraně v jiných tradicích
Tekkō 鉄甲 je tradiční zbraň používaná v okinawském bojovém umění kobudō 古武道. Vícero zdrojů uvádí, že tato zbraň byla vyvinuta na ostrově Okinawa 沖縄 v době, kdy bylo zakázáno nosit u sebe zbraně, což se datuje k první pol. 15. st. Zákaz nošení zbraní byl na ostrovech dotažen s japonskou invazí v r. 1609. Legendy praví, že původní tekkō byla v podstatě koňská podkova, která se držela v dlani tak, že oba konce podkovy vyčnívaly vpřed. Často se můžeme dočíst, že podkovu u sebe běžně mívali farmáři, a tudíž to byla snadno dosažitelná a použitelná zbraň. Jinou podobou bylo tekkō velmi podobné tekkenu ve tvaru písmene D. Tento tvar údajně vychází z koňského třmenu. Podobnost s koňským třmenem evropského typu je na první pohled patrná. Když se však zamyslíme nad historií, pak nám to příliš nesedí s historickým kontextem. První železné podkovy se do Japonska (zřejmě i na Okinawu) dostaly až někdy v průběhu 19. století. Navíc v Japonsku, i na Okinawě, byl tradiční vzor koňských třmenů odlišný od evropského typu, ze kterého mělo údajně tekkō vycházet. Tento tradiční vzor se v Japonsku používal již od 13. století. Evropský druh koňských třmenů se mohl do Okinawy dostat taktéž zřejmě ne dříve než koncem 19. století. Pokud bychom tedy vzali, že tradiční tekkō vychází z koňské podkovy nebo třmene evropského typu, pak by jeho „vynalezení“ bylo možné nejdříve až koncem 19. st., nebo začátkem 20. st.
Jinou možností vzniku této zbraně je, že se tekkō vyvinulo z podobných zbraní, které se nacházely v okolních zemích. Některé zdroje uvádějí, že předchůdcem tekkō bylo například suntetsu 寸鉄. Tento vývoj se zdá pravděpodobnější. Tekkō bylo zřejmě již zpočátku vyvíjeno jako zbraň, byla to s největší pravděpodobností záležitost válečnické třídy, nikoliv sedláků.
Mohli bychom samozřejmě pátrat dále, odkud se vzaly zbraně, které pravděpodobně vedly k vývoji tekkenu. Můžeme si ale určitě představit v kontextu historické situace v Japonsku, že původní nápad kakushi buki (skrytých zbraní) vyvstal z potřeby mít u sebe zbraň, o které nikdo neví a která by mohla eventuálního protivníka překvapit. To je typická úvaha shinobi 忍び neboli ninjů 忍者. Inspirací určitě mohly být předměty, se kterými se lidé denně setkávali, aby i případné objevení zbraně u nositele nevyvolalo podezření, že se jedná o zbraň. Stejně tak i naopak, aby i obyčejné předměty mohly být využity jako překvapivá zbraň.
Moderní doba
Nejznámější moderní podobou tekkenu je již zmíněný pěstní boxer, který je tvořen spojenými ocelovými prsteny. Tato zbraň je nejčastěji spojována s pouličními bitkami, kdy může udělat ze slabšího soupeře velmi nebezpečného protivníka. Nezkušený člověk nedokáže odhadnout sílu použité zbraně a může dojít nechtěně k fatálním následkům. Obecně bývá v povědomí pěstní boxer považován za nečestnou zbraň. Nepsaným „trestem“ za její použití je v případě prohry dupnutí na ruku s nasazeným boxerem, čímž dojde k rozdrcení prstních kůstek, což často zanechá trvalé následky. Tato zbraň byla také využívána americkými vojáky v obou světových válkách a ve válce ve Vietnamu. Dnes je tato zbraň je v řadě zemí zakázána.
Další obdobou tekkenu je pěstní boxer kombinovaný s tělem revolveru nebo nože. Tyto varianty dávají zbraním další rozměr využití. Například ve Francii na přelomu 19. a 20. století byla pouličními gangy využívána malá nenápadná zbraň, která se vešla do dlaně a kombinovala revolver s pěstním boxerem a malým nožem. Tato zbraň je známá pod názvem Apache revolver, kde slovo Apache odkazuje k francouzským gangům té doby.
Připravil: Zdeněk Hevák, 4. dan Bujinkan Dōjō Prague vedoucí keikokai ve Vrchlabí www.bujinkanprague.com www.facebook.com/keikokaivrchlabi
Použité zdroje: kniha „Classical fighting arts of japan“ autora Serge Mola kniha „Průvodce technikami školy Gyokko ryū“ autora Pavla Slavíka webové stránky www.northamptonueshirokarate.com webové stránky kodokanboston.org webové stránky phillosoph.blogspot.com webové stránky en.wikipedia.org webové stránky korisuya.wordpress.com archív Bujinkan Dōjō Prague
Již mnoho let létáme pravidelně do Japonska, někdy i víckrát v roce. Letos to bylo ale jiné. Poslední roky nebylo možné kvůli „covidu“ navštívit Japonsko a díky tomu jsme neměli možnost čerpat nové poznatky od našich učitelů. A právě z tohoto důvodu byla letošní cesta pro nás tak trochu sváteční.
Honbu dōjō a keiko
Honbu dōjō je centrálním tréninkovým místem každého japonského bojového umění, ve kterém má své lekce představitel stylu a nejstarší instruktoři/učitelé. Letos na nás čekalo nemilé překvapení. Náš učitel Hatsumi sensei ze zdravotních důvodů již nevedl lekce a zdá se, že v budoucnu již ani vést nebude. Čas nejde jednoduše zastavit. Hatsumi sensei má již 92 let, a tak jedinou možností, jak se s ním vidět, bylo sejít se s ním mimo honbu dōjō na společném posezení.
Tréninky tak zajišťovali jeho nejstarší studenti, dnes již dávno shihané anebo nastávající sōke (představitelé) jednotlivých škol bujinkan ryū-ha. V honbu dojo také začali učit někteří „mladší“ učitelé, kteří tak pomáhají studentům s jejich studiem a také vyplňují tréninkové vytížení v honbu dōjō. V současné době jsou zde během dne tři až čtyři tréninkové lekce, což je dostatečný prostor pro získání nových zkušeností.
Ninja muzea v Togakushi
Togakushi je vesnice nacházející se v kopcích nad městem Nagano, které asi většina z vás zná díky zimním olympijským hrám v roce 1998. Toto místo se vztahuje k historii tradic ninjutsu tím, že jsou zde kořeny školy Togakure ryū ninpō taijutsu, která je dnes nejstarší dochovanou školou ninjutsu jako takového. Dnes je určen již 35. představitel této školy, kterým bude pan Takumi Tsutsui, jeden z dlouholetých studentů Hatsumi senseie.
V okolí této vesnice najdeme dvě muzea vystavující veliké množství exponátů spojených se shinobi nebo chcete-li s ninji. Například v horním muzeu nesoucím název Togakure ryū ninpō shinryōkan je umístěno přes 500 exponátů zbraní či nástrojů a přes 200 fotografií, které dokumentují jednotlivé techniky. Na těchto materiálech spolupracovalo muzeum s Hatsumi senseiem, jako jedinou autoritou té doby na téma ninjutsu a zároveň představitelem školy Togakure ryū. A tak mnoho z vystavených exponátů pochází právě od Hatsumi senseie a na fotografiích můžete krom něho vidět i mnoho jeho studentů brilantně předvádějících různé oblasti tréninku shinobi. Za mě je to asi nejobsáhlejší muzeum ninjutsu v Japonsku.
V areálu najdete i dům shinobi, který slouží nejen jako muzeum, ale především jako jakési „bludiště“, kterým procházejí návštěvníci a mohou si sami vyzkoušet některé prvky ninjovské architektury, která měla za cíl znemožnit pronásledování obyvatel nepřáteli či nepřátele snadno přemoci.
Druhé místo, kde najdete také muzeum, i když o něco menší, je Togakushi ninja mura, aneb ninja vesnice, která je od prvního muzea asi dva kilometry daleko. Toto místo je spíše zábavním centrem plným různých lanových drah, prolézaček či dōjō shurikenjutsu. Přesto je zde jedna z budov komplexu upravena jako muzeum. Opět je zde poměrně rozsáhlá expozice zbraní, zbrojí, nástrojů a pomůcek shinobi. Jedna část je věnována představení shinobi v literatuře a filmové produkci.
Kopí Hattoriho Hanzōa
Nedaleko císařského paláce v Tokiu můžete najít chrám Sainen-ji, který založil slavný ninja Hattori Hanzō. Tento výjimečný bojovník byl zároveň jedním z generálů shoguna Tokugawy Ieyasua a také na sklonku života mnichem.
V chrámu Sainen-ji naleznete jeho hrob a v hlavní budově chrámu je vystavené jeho kopí nebo lépe řečeno zbytek jeho kopí. Kopí se nezachovalo celé, chybí špička a část ratiště je ohořelá, ale i tak budí toto kopí respekt. Současná celková délka kopí je cca 258 cm, tloušťka cca 5 cm a hmotnost cca 7,5 kg. Předpokládá se, že celková váha kopí byla okolo 10 kilo.
Cestami k horským svatyním
Když jsme již byli v Togakushi, bylo asi přirozené, že jsme se chtěli podívat k okolním horským svatyním, kterými je tato oblast vyhlášená. V Japonsku má vše svůj duchovní rozměr a stejně tak je tomu i s tradicemi ninjutsu – umění, jež má mnoho společného s porozuměním přírodním zákonům a esoterickými formami buddhismu. V horách nad Togakushi se nachází hned několik svatyní, ve kterých se praktikuje učení shugendō a odkud vyrážejí horští mnichové yamabushi na své horské askeze.
Příroda je zde opravdu nádherná, však je také součástí národního parku Myōkō Togakushi Renzan. Například cesta k horní svatyni Okusha, která byla postavena v 5. roce císaře Kogena (210 př.n.l.), je lemována ohromnými cedry, o kterých se tvrdí že jsou staré až 1200 let. Atmosféra tohoto místa asi pozitivně zasáhne každého, kdo do této oblasti přijede. A i přes nepřízeň deštivého dne jsme cestou potkali mnoho návštěvníků tohoto poutního místa.
V domě ninjů v Kōga
Kōka ryu Ninjutsu Yashiki, aneb dům ninjů Kōga ryū není jen místem, kde můžete studovat historii shinobi, ale je zde k vidění další příklad ninja architektury. Místní dům je plný skrytých místností, chodeb, vchodů či východů, a různých skrýší pro ukrytí zbraní či tajných materiálů. V několika místnostech je expozice zbraní a nástrojů, které využívali místní shinobi.
V muzeu se dozvíte, že dům je spjatý s historií klanu Mochizuki, který je vnímán jako jedna z prominentních rodin ninjů této oblasti, jejíž činnost byla v mnoha ohledech legendární.
Jen kousek od tohoto místa najdete další „vesnici ninjů“, ve které si můžete vyzkoušet mnoho z dovedností ninjů ve smyslu překonávání různých překážek. Vesnice „ninja mura“ je jen kousek od vlakového nádraží, schovaná v zalesněných kopcích. Za zhlédnutí stojí z mého pohledu jedna z nejzajímavějších expozic ninjutsu, kterou zde můžete navštívit. Expozice sice není tak rozsáhlá, ale zato plná historických originálů. Za nás opravdu velice zajímavá.
Samurajové z Odawary
Město Odawara se nachází v prefektuře Kanagawa nedaleko od Tokia. V tomto městě najdete i místní hrad Odawara-jō, který je stavebně upraven pro účely muzea. Při jeho návštěvě se dozvíte mnoho o místní historii, která se od určité doby váže s klanem Hōjō z provincie Izu. Rodina Hōjō hrad po pět generací rozšiřovala a vylepšovala různé části jeho opevnění, neboť se stal jejich ústředním hradem, střediskem jejich držav, jež zahrnovaly většinu regionu Kantō. Tato rodina spojila také síly s klanem ninjů Fuma ryū.
Hned vedle hradní budovy najdete muzeum samurajských tradic. V tomto muzeu je vystaveno mnoho historických zbrojí, které jsou velmi pěkně restaurovány. Expozici doplňuje mnoho doplňků zbrojí a samo sebou i mnoho exponátů nihontō, japonského meče.
Navštívili jsme i další místa, ale o nich třeba zase příště. Pokud máte zájem o studium ninjutsu, o trénink tohoto tradičního bojového umění, klidně přijďte na naše pravidelné pražské tréninky. Rádi v našich řadách přivítáme nové zájemce.
Tento článek byl publikován v časopise Bojová umění, Fighter’s magazín, do kterého již mnoho let pravidelně dopisujeme. Pokud máte zájem o další fotografie z této cesty navštivte naší fotogalerii. 😉
Tento článek vyšel v roce 2023 v časopise Bojová umění a je z pera Martina Hradeckého. Přišel mi velice zajímavý a tak jsem požádal Martina, zda můžeme publikovat tento článek na našich stránkách. Rotačka je v podstatě vojenská varianta shurikenů, které používali ninjové a samurajové feudálního Japonska. V minulosti jsem několik českých rotaček dovezl do Japonska jako dárek japonským učitelům. Vždy vzbudily veliké překvapení a zájem. Tento článek jako první uvádí některé skoro už zapomenuté okolnosti vzniku rotačky a jejího používání v rámci armády ČR. Tak a teď si jen užíjte článek. Příjemné počtení.
Rotačka bude již neodmyslitelně spojena s českými výsadkáři a průzkumníky, kteří využívají jako pokrývku hlavy červený baret.
Rozhodnutí napsat tento článek přišlo v momentě, když jsem viděl několik videí a přečetl několik článků na téma rotačka. Autoři zde občas používali nepřesné, nebo přímo nepravdivé informace. Jelikož sám několik rotaček vlastním, tak jsem se rozhodl kontaktovat bývalé příslušníky/veterány specializovaných útvarů, kde rotačku používali. Kontaktoval jsem i Muzeum historie českých speciálních sil a komunikoval jsem i s aktivně sloužícími instruktory boje zblízka Armády České Republiky. Informace od nich jsem zkompletoval dohromady a začal psát tento článek. Pořídil jsem si i další moderní repliky rotaček a součástí článku je i specifický test všech těchto vrhacích skládacích hvězdic.
Prostředek tiché likvidace – vrhací hvězdice rotačka a to jak ve složeném, tak i rozloženém stavu spolu s koženým pouzdrem.
V roce 1985 byla současně s novým bojovým nožem bonus zavedena do Československé lidové armády – ČSLA i tzv. rotačka. Jednalo se o skládací vrhací hvězdici určenou, jako prostředek tiché likvidace nepřítele na blízkou vzdálenost (maximálně do 7 metrů). Iniciátorem tohoto projektu, byla zpravodajská správa GŠ, která schválila všechny parametry. Podnět, ale přišel údajně od našich průzkumníků, kteří se na společném cvičení v roce 1983 setkali se sovětskými průzkumníky a členy Specnaz. Tito vojenští specialisté již nějakou dobu používali skládací vrhací hvězdici označenou jako „Zvezdočka“. Odtud tedy je inspirace pro naší rotačku. Výrobou byl pověřen podnik Aquacentrum Praha, jenž spadal pod brannou organizaci Svazarm – Svaz pro spolupráci s armádou. Aquacentrum Praha existuje dodnes, ale v současné době se specializuje na výrobu a servis vysokotlakých kompresorů a revize a plnění vysokotlakých lahví. První zkoušky s hvězdicí ROTAČKA v ČSLA probíhaly v roce 1985 u 22. výsadkového pluku speciálního určení a prokázaly vyhovující parametry testované hvězdice. Mezi lety 1986 až 1991 bylo oficiálně dodáno podnikem Aquacentrum Praha celkově 2350 kusů rotaček. Zajímavostí je, že tehdejší výrobní cena byla stanovena na 253 Kčs. Tyto specifické zbraně byly distribuovány k úderným a průzkumným útvarům a jednotkám ČSLA, část obdržely i vojenské školy, agenturní úsek zpravodajské zprávy a jednotky VKR a část byla vyhrazena k náhradě válečných ztrát.
Autentické fotografie z výcviku armádních specialistů s rotačkou, Muzeum historie českých speciálních sil.
Vrhací hvězdice se skládá ze dvou ramen kosodélníkového tvaru, šroubu, matice, pružných podložek a pouzdra. Pouzdro je ušito z přírodní hověziny světle hnědého odstínu a skládá se ze dvou částí, které jsou sepnuty pomocí druků od firmy KOH-I-NOOR. Bohužel mu chybí jakékoliv poutko, které by umožňovalo nošení rotačky na opasku či výstroji. Samotné ramena Rotačky byly hrubě vyřezány z ocelové pásoviny a to bez dodatečného vyhlazení či pečlivé povrchové úpravy. Kovový povrch hvězdice je tedy tmavé barvy a matný. Zhruba od poloviny je povrch ramen rotačky zdrsněn miniaturními čtverečky (varianta 1) nebo příčnými drážkami (varianta 2) a to pro jistější úchop. V moderní terminologii se tomuto zdrsnění povrchu říká „checkering“. Existuje ještě třetí varianta rotačky, která má také zdrsnění pomocí miniaturních čtverečků, ale je celkově kratší – délka ramen je 270 mm. Břit o délce 60 mm není zakončen ostřím, ale tupou hranou, takže uživateli nehrozí pořezání. Celková délka jednotlivých ramen je 280 mm, jejich šířka je 28 mm a tloušťka 4,5 mm. Hmotnost rotačky je 438 g. Průměr hlavice rýhovaného fixačního šroubu je 25 mm. Asi nejchoulostivějším dílem byly a jsou pertinaxové podložky. Před použitím složené rotačky musíte natočit obě ramena kolmo k sobě a hvězdici napevno zafixovat pomocí středového šroubu a matice. Pokud toto uděláte ledabyle, ramena se mohou po dopadu na cíl lehce smýknout a rotačka ztratí tvar. Bohužel se časem ukázalo, že u originálních rotaček použitých přímo ze skladových zásob, došlo většinou k rozpadnutí původních podložek vyražených z pertinaxu načervenalé barvy. Po mnoha letech tento materiál doslova zteřel. Pertinax představuje kombinaci papíru (výztuž) a fenolformaldehydové pryskyřice (pojivo) a nabízí nejen dobré mechanické a kluzné vlastnosti, ale i tlumí nárazy. Je dobře, že obdobné podložky v současné době seženete buď v elektroprodejně, anebo je nahradíte gumovou verzí. Na rotačce nenajdete žádné přejímací ani výrobní značky, případně sériová čísla. A pro úplnost dodávám, že rotačky jsou oficiálně ještě dodnes v určitém množství ve výzbroji AČR. Pokud se rozhodnete pořídit si autentickou rotačku, tak občas bývají na prodej na různých military burzách či bazarech. Připravte si ovšem větší finanční obnos – od 3 000 do 7 000 kč.
Autentické fotografie z výcviku armádních specialistů s rotačkou, Muzeum historie českých speciálních sil.
Hvězdice/rotačka se vyznačovala nízkou náročností na výcvik, jednoduchou konstrukcí a snadnou údržbou. Podle některých bývalých příslušníků elitních útvarů, kde byla rotačka zavedena, existoval i jednoduchý návod na použití. V něm se doporučovalo s rotačkou nejenom házet, ale i improvizovaně využít k výrobě nouzového oštěpu anebo různých nástrah/pastí, kdy se jednotlivé ramena rotačky například zabodávaly do nastražené jámy. Ohledně samotného házení byl doporučovaný hod vrchním kolmým obloukem v podobném stylu jako hod sekerou. Používat zamčené zápěstí a pořádný švih, ale nikoli přehnanou sílu. Konečné vypuštění hvězdice mělo probíhat při kompletně natažené paži a z uvolněné dlaně. Voják – specialista měl směřovat své hody mezi protivníkovy lopatky, nebo na krk či obličej.
Autentické fotografie z výcviku armádních specialistů s rotačkou, Muzeum historie českých speciálních sil.
Moderní repliky skládacích vrhacích hvězdic
Rostoucího zájmu o originální rotačky si samozřejmě všimli i obchodníci. Problém byl v tom, že výroba skončila již více než před 30 lety a kde brát nové kusy? Jak už to bývá, začaly se na trhu objevovat různé kopie, anebo velké skládací vrhací hvězdice inspirované rotačkou. Napodobeniny z Polska byly asi první, které se zde začaly nabízet. Tato „rotačka“ je velice precizně zpracovaná (lépe než originál) hlavně co se týká dodatečného vyhlazení a kvalitní povrchové úpravy. Pouzdro je z nové kůže a jsou použité „noname“ druky. Dalším výrobkem, který věrohodně imituje originální rotačku je skládací vrhací hvězdice od Českého výrobce společnosti Chladnézbraně.eu. Tato varianta se dodává bez koženého pouzdra, má delší výbrus ostří a chybí zdrsnění na koncích ramen hvězdice. Je vyrobena z oceli 14260 a kalená na 54 HRC. V České republice jsou vyrobeny i další dvě varianty skládacích vrhacích hvězdic. Jedná se o tzv. Bodlo a Rotačku 2022. Oba tyto výrobky nabízí Kuse.cz a jsou masivnější a konstrukčně jednodušší. Funkci fixačního prvku zastává středový šroub, který je napevno navařen na rameno. Je použitá zušlechtěná pružinová ocel třídy 14 2603 a povrch je ošetřen práškovým plastem. Výrobky jsou dodávány s ručně šitým koženým pouzdrem z vyhlazené světlé hověziny, které se zapíná jedním drukem. Svou verzi rotačky vyráběl také v určitém období i nožíř Radim Dachs.
Celková délka jednotlivých ramen ROTAČKY je 280 mm, jejich šířka je 28 mm a tloušťka 4,5 mm.
Zásah, který určitě zabolí
Originální rotačky, nebo jejich moderní repliky jsem se rozhodl vyzkoušet a otestovat na několika různých místech. V lese jsem tyto velké skládací vrhací hvězdice házel do několika suchých velkých stromů/kmenů a i do několika velkých pařezů. Vrhal jsem na různé vzdálenosti (od 3 do cca 12 metrů) a pokud jsem zasáhl cíl, tak vždy hrot hvězdice pronikl několik centimetrů do dřeva. Dokonce jsem měl xkrát problém hvězdici vytáhnout. Vyzkoušel jsem i obalit jeden kmen starým vaťákem. I zde hvězdice pronikly bez problémů hluboko do dřeva. Další část testů jsem realizoval na střelnici, kde působím jako střelecký instruktor. Využil jsem naměřené vzdálenosti 3, 5 a 7 metrů a jako dopadovou plochu jsem použil svou starou lukostřeleckou terčovnici, na kterou jsem umístil papírový terč – siluetu lidské postavy. Zde jsem si tedy vyzkoušel i určitou přesnost definovanou vitální zónou zvýrazněnou na terči. Se všemi skládacími hvězdicemi, které jsem používal, se mi velice dobře házelo i trefovalo. Poslední část testu jsem zaměřil na průraznost. Použil jsem prázdný pozinkovaný plechový sud, který využíváme při nácviku střelby zpoza krytu a jehož tloušťka je 1,2 mm. Záměrně jsem nechtěl ničit originální rotačku, takže jsem použil variantu bodlo a rotačku 2022. Obě skládací vrhací hvězdice jsem hodem zarazil více než 30 mm dovnitř sudu a vytvořil tedy i slušný otvor (viz foto). Proto si dovolím tvrdit, že zásah do lidské postavy bude určitě velice „znát“ a tento pořádný kus oceli se zasaženému značně připomene.
Celková délka jednotlivých ramen ROTAČKY je 280 mm, jejich šířka je 28 mm a tloušťka 4,5 mm.
Momentka z testů – autor článku vrhá hvězdice na různé vzdálenosti na papírový terč- siluetu lidské postavy
Momentka z testů – autor článku vrhá hvězdice na různé vzdálenosti na papírový terč- siluetu lidské postavy.
Prorazit plechový sud se podařilo i s modelem Rotačka 2022.
Inspirace japonským shurikenem
Samotné slovo shuriken znamená v japonštině „ruka skrývající čepel“ a jutsu je „dovednost nebo umění“. Techniky shuriken jutsu jsou tedy prioritně zaměřeny na vrhání malých kovových čepelí a již od pradávna byla součástí osnov některých tradičních japonských bojových umění. Jako doplňkovou zbraň využívaly shurikeny nejen ninjové, ale i známé samurajské školy japonského šermu kenjutsu. Druhů shurikenů je opravdu nepřeberné množství a pokud si je chceme alespoň základně rozdělit, tak obecně se dělí na tzv. Bō shurikeny a hira shurikeny, nebo též shakeny. Bō shurikeny jsou kovové jehlovité čepele, které se mohou lišit tvarem i tloušťkou. Mívají do hrotu zbroušený jeden konec, nebo v některých případech i oba současně. Oproti tomu Hira shurikeny (shakeny) jsou tenké kovové plátky s různým počtem hrotů, často ve tvaru hvězdice. Určitou zajímavostí je model skládacího shurikenu nazvaného Jūjigata shuriken.
Rotačka spolu s replikou japonského skládacího shurikenu nazývaného Jujigata shuriken.
Shurikeny a legislativa
Různé varianty shurikenů a to samozřejmě včetně originálních rotaček či jejich moderních replik jsou v České republice naprosto legální. Můžete si je pořídit a zaházet s nimi například na zahradě, nebo při pobytu v přírodě. Zákon nijak nekomentuje ani věk uživatelů. Důležitá je pouze bezpečnost okolí a neničení zdravých stromů. Pozor, ale pokud byste se rozhodli shurikeny vyvézt do zahraničí, tak můžete velmi narazit. V řadě Evropských států jsou shurikeny vnímány, jako zákeřné zbraně a jsou zákonem zakázané. Jedná se například o Německo, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Lichtenštejnsko. Ve Velké Británii je dokonce zapovězeno nejen jejich nošení, ale také samotné držení, výroba či prodej. Shurikeny jsou také zakázány v Kanadě a v několika částech USA. Týká se to hlavně Kalifornie, Indiany a New Yorku. Jinde v USA jsou povoleny, byť podléhají místní legislativě. Jejich majitelé tak musí předložit speciální osvědčení.
Shurikeny a legislativa.
Použité materiály: kniha Výzbroj a výstroj výsadkářů a průzkumníků 1947-2001, autor – D. Jirásek, Ministerstvo národní obrany – Celkový závěr typového VTER – „ROTAČKA“, časopis Přežít speciál – článek Ninja socialismu útočí! Dále bych chtěl velice poděkovat za poskytnuté informace a fotografie panu Tomáši Mišlanovi provozovateli Muzea historie českých speciálních sil a mjr. Romanu Hippíkovi instruktorovi boje zblízka v AČR.
napsal: Martin Hradecký foto: M. Hradecký, A. Vondráček a Muzeum historie českých speciálních sil
Martin Hradecký se bojovým uměním se věnuje od roku 1987 a dodnes aktivně cvičí. Od roku 1991 působí v oboru komerční bezpečnosti a pracoval pro řadu nejen tuzemských, ale i zahraničních bezpečnostních služeb. Po jisté době se Martin specializoval nejen na osobní ochranu a činnosti s tím související, ale i na profesní výcvik. V současné době se také věnuje japonskému šermu Nakagawa ryū battōjutsu.
Toto vyjádření senseie Fumia Demury by si měli přečíst všichni studenti bojových umění:
Osoba, kterou označujete jako „sensei“, je většinou v této pozici z oprávněného důvodu. Připadá mi, že v těchto dnech slýchám mnoho bývalých studentů nebo bývalých černých pásků, kteří z nesčetných důvodů nerespektují svého senseie. Abych vám pomohl lépe pochopit, proč si sensei zaslouží, nebo lépe řečeno vyžaduje váš respekt, dovolte mi, abych vám to vyložil.
Sensei je ten, kdo zasvětil svůj život umění, které vás učí. Nikdy nebudete mít za sebou tolik let oddanosti, protože jste přišli až po něm. Sensei je ten, kdo strávil mnoho dní a nocí otevíráním svého dōjō, jeho úklidem, jeho vylepšováním… pro VÁS. Sensei je ten, kdo přinesl oběti, které nikdy nepochopíte, jen proto, abyste měli kde trénovat, učit se a zlepšovat se ve svém umění. Sensei je ten, kdo se – často za cenu velkých nákladů – vzdal svého volného času, času pro rodinu… času, který mohl věnovat mnoha jiným věcem, jen abyste se vy mohli učit a trénovat. Sensei je ten, kdo investoval tisíce dolarů do svého vlastního výcviku, jen aby se naučil, jak vás správně učit. Sensei je ten, kdo měl často zlomené kosti, ale přesto přišel učit. Měl natržené svaly, šlachy a namožené klouby, ale stále chodil učit. Měl migrénu, byl nemocný, měl špatný den… ale přesto přišel učit. Všechny tyto věci jsou výmluvami, proč jste vy lekci zameškali. Sensei se často uskromní, jenom aby bylo postaráno o dōjō a studenty. To znamená, že se občas vzdá toho, aby mohl vlastnit hezké věci, jezdit na dovolené, chodit na večeře, setkávat se s přáteli a rodinou… to vše proto, abyste se vy mohli učit karate. Sensei strávil v dōjō více času, než je většina z vás, kteří s ním trénujete, vůbec naživu. Sensei je ten, kdo je vám při tréninku vždy k dispozici… Sensei často vidí, co je potřeba, a naplňuje potřeby svých studentů. Vidí chudé dítě, které nemá skoro nic a potřebuje výstroj na sparing, tak prostě jde a pořídí mu ji. Vidí studenta, který má problém sehnat peníze na nákup vlastních zbraní na kobudō, tak prostě koupí nějaké zbraně navíc, aby se dotyčný mohl zúčastnit. Vidí své dospělé studenty, kteří přišli o práci, a řekne: „Dokud se zase nepostavíš na nohy, s placením si nelam hlavu.“ To je role, kterou sensei hraje, a ta vyžaduje respekt.
Mohl bych tady sedět a vymýšlet tisíc dalších důvodů, proč byste nikdy, ale opravdu nikdy neměli prokazovat neúctu svému senseiovi… ale upřímně řečeno, nemělo by být potřeba, abych to musel dělat. Nemělo být ani potřeba, abych musel napsat tento příspěvek… ale na druhou stranu, lidé dnes žijí v povrchním světě. Možná bychom z něj měli vystoupit, být větší a lepší, a pak se svět změní. Važte si svého senseie, starejte se o něj, ctěte ho… protože jednoho dne už tu váš sensei nebude.
napsal: Demura Fumio Demura Fumio 出村文男 se narodil 15. září 1938 v městě Yokohama 横浜. V 9 letech (1947/48) začal trénovat karate 空手 a kendō 剣道 pod instruktorem jménem Asano. Ve 12 letech (1950/51) začal trénovat pod Ryūshō Sakagami 坂上隆祥 (1915 – 1993) v Itosu ryū karatedō 糸洲流空手道. Demura získal svůj 1. dan v roce 1956, a vyhrál Východojaponské mistrovství v roce 1957. V roce 1959 začal trénovat kobudō 古武道, styl okinawského výcviku zbraní, pod vedením Tairy Shinkena 平信賢 (1897–1970). V roce 1963 „se seznámil se sōke宗家, představitelem 14. generace tradice Kōga ryū ninjutsu wada-ha 甲賀流忍術藤田派, kterým byl Fujita Seiko 藤田西湖 (1898–1966). Demura se setkal s odborníkem na bojová umění Donnem Draegerem (1922–1982), který ho seznámil s Danem Ivanem, který ho nakonec přivedl do Spojených států amerických jako instruktora karate směru Shitō ryū 糸東流.
Harry Mitrou v pozici Seigan no kamae s wakizashi.
Měl jsem tu možnost se již potřetí zúčastnit pražského semináře pod vedením Harryho Mitroua, který k nám přiletěl z řeckých Atén. Stejně jako se v přírodě střídají roční období, čas plyne a přináší změny, tak se mění a vyvíjí i pohyb. Na předešlých dvou seminářích jsme se věnovali taijutsu a technikám a aplikacím základních principů s jō – středně dlouhou tyčí a tantōjutsu – dovednost boje s nožem.
Tento seminář byl zaměřen na boj a obranu s jutte. Během semináře bylo patrné, že jsou Harryho zkušenosti rozsáhlé. Mezi jednotlivými bloky aktivního cvičení jsme se dozvěděli spoustu zajímavých úhlů pohledů na jednotlivé techniky, které Harry získal během dlouholeté praxe a procvičování. Atmosféru přátelství posilovalo i to, že Harry pokračoval vždy dle toho, jak se nám studentům dařilo aplikovat předváděné vzory. Harry se dokázal na atmosféru napojit, a tím se dostalo užitečných informací a zkušeností všem, od úplných začátečníků až po nejpokročilejší.
Harry během demonstrování techniky s jutte.
Techniky s jutte mají popsané katy ve škole Kukishinden ryū. Seminář se nesl také v duchu školy Takagi yōshin ryū. První trénink prvního dne byl zaměřen na různé úrovně úderů a bloků v sestavě navazujících pohybů a směrů pohybu katy Shihō uchi (sestava čtyř způsobů útoku). Pohyb těla a zbraně je potřeba, stejně jako u ostatních zbraní, sjednotit do synchronizovaného celku, který vystihuje princip, který v bujinkanu popisujeme jako Ken tai ichi jō (úder a tělo jsou jedno). Důležité detaily, jako používání zbraně coby štítu i v případě útoku a pohyb nohou, nejsou pro studenty pražského dōjō novinkou, ale Harry posunul pohyb v nízkém kamae určitě o další úroveň. Jeho kolena byla v nejnižších postojích v pravém uhlu, odvážím se odhadnout. Elegance a preciznost v pohybu ve mně osobně zůstala velkou inspirací pro další vlastní trénink. Harry patří vzrůstem mezi menší jedince, ale o to víc bylo ohromující, s jakou lehkostí byl schopen techniky provádět na mnohem vyšších a těžších oponentech.
Důležitým prvkem na začátku byla Harryho prezentace některých ze základních postojů s jutte: Seigan no kamae – směr oči oponenta Mizu tori no kamae – směr spodní část, nohy Kage no kamae – pozice s jutte ukrytým za stehnem Ten no kamae – jutte v pozici nad hlavou směřujícím k nebi
Dai-shihan Harry Mitrou.
Po procvičení základních pohybů a osvojení si základních možností a vlastností zbraně jutte jsme postupně přecházeli do popsaných technik v rámci školy Kukishinden ryū a samozřejmě i k variantám, které obsahovaly principy popsaných technik, ale s adaptací na vždy přítomný element změny. Harry během semináře několikrát předvedl varianty pro začátečníky a také zvlášť pro pokročilé, aby si ze semináře každý vzal domů něco, co dokáže uchopit a pracovat s tím. Pro lepší pochopení technik se zbraní několikrát odložil zbraň a předvedl princip techniky beze zbraně a zdůraznil, že nejdůležitější pro boj je kvalitní taijutsu.
Během prvního dne jsme se dostali i k technikám battōjutsu. Procvičovali jsme několik technik se shōtō (wakizashi) proti protivníkovi ozbrojeného katanou. Tyto techniky vycházely opět ze školy Kukishinden ryū.
Během druhého dne jsme se opět pustili do studia práce s jutte a taijutsu. V jednu chvíli, ve snaze poukázat na mechaniku techniky, Harry odložil jutte, místo toho si za pásek strčil tessen a techniku původně s jutte předváděl s vějířem, který byl složený. Tím předvedl, že jde o pohyb těla a hledání pozice, ve které samotná poloha předloktí a to, kde máme těžiště, velice ovlivňuje další možnosti pohybu, což poskytuje převahu a možnost vzít útočníkovi pevný postoj a nahrává obránci při práci s kuzushi, které bylo získáno.
Harry svou výuku vedl velmi precizně a podpořil ji názornými ukázkami.
Velice zajímavé bylo pro mě osobně, když jsem jako uke (útočník) kopal na Harryho v sedu. V momentě, kdy bych čekal dopad kopu na jeho tělo, tak byl z kleku už na nohou a prováděl na mně techniku Karame dori, kterou najdete v kapitole Shoden no kata z Takagi yōshin ryū. V této variantě ale nezačínal ve stoje. Bylo zajímavé cítit na vlastní kůži, co jeho taijutsu dělalo s mým kuzushi a jak se mnou manipuloval bez jakékoliv námahy. Po této technice jsem se zeptal, jak přistupovat k protivníkovi, který nekope stylem zenpō keri, kdy posouvá vpřed i těžiště, ale kope a hned se stahuje zpátky, jak často vidíme v moderních bojových disciplínách. Touto otázkou jsme se dostali k přednášce o pozitivním aspektu toho, že v bujinkanu studujeme jak koppōjutsu, tak také kosshijutsu. Žádná technika totiž není sama o sobě samospásná a je aplikovatelná, jenom pokud nám ji útočník v podstatě sám „nabídne“. Pro dosažení schopnosti intuitivní reakce na nastalou situaci je ale potřeba spousta intenzivního tréninku s dobrým uke (útočníkem). Bez dobře provedeného útoku není možné cvičit pokročilejší úrovně technik. Technika má vždycky stranu omote a také stranu ura.
Z tohoto semináře si odnáším hlavně to, že dobrého válečníka nedělá množství znalostí, jako jsou názvy technik, ale pilné nacvičování základních pohybů v různých situacích, úhlech, tempu, vzdálenosti, intenzitě a načasování. Znalosti teorie jsou důležité pro pokračování tradice a komunikaci mezi učitelem a studentem v původním tvaru. Proto se už těším na vlastní praktické procvičování a samozřejmě i další seminář pod vedením tohoto velice zajímavého učitele.
Skupinová fotografie účastníků pražského semináře.
připravil Štefan Dojčán, 4. dan vedoucí vlašimského keikokai Bujinkan Dōjō Prague
Rozhodli jsme se, že v několika následujících číslech našeho časopisu bychom rádi dali prostor informacím a článkům o tréninku dětí v různých bojových uměních či sportech, abychom možná rozptýlili starosti některých rodičů ve smyslu, že trénink těchto odvětví může vést k různým formám agresivity. Víme, že to tak rozhodně není, spíše naopak – děti jsou bojovými uměními pozitivně formovány a motivovány. O první z článků představující konkrétní styl a jeho vztah k dětským tréninkům jsme požádali našeho dlouholetého dopisovatele a učitele bojových umění Pavla Slavíka, který ve svém oddílu Bujinkan Dōjō Prague vede s dalšími instruktory dětské tréninky bojového umění NINJUTSU. (úvod článku napsal Martin Hradecký)
Ninjutsu a děti
Ninjutsu je tradiční japonské bojové umění s velmi bohatou historií, které samo o sobě poutá pozornost několika generací lidí zajímajících se o všechno, co se váže k dovednostem a uměním ninjů, či chcete-li shinobi. Pro současnou generaci dětí a mladých dospívajících lidí má umění ninjutsu své specifické místo především díky filmům, anime, komiksům a manga. Asi nejznámější titul v této oblasti je Naruto, kde se to ninji jen hemží. V posledních letech raketově stoupla také popularita soutěží, jako jsou „Ninja faktor“ či „Ninja warrior“, které testují fyzické schopnosti jednotlivých soutěžících. Díky tomu všemu roste popularita ninjutsu, a to nejen v České republice, ale především v zahraničí. Když k tomu přičteme i to, že v rámci celosvětové organizace Bujinkan Dōjō prezentující tradiční umění ninjutsu v čele s osobou Hatsumi senseie, se tomuto umění věnuje více než milion studentů po celém světě, není divu, že existuje mnoho oddílů, které se věnují také dětským studentům. Než se ale dostaneme k současnosti, pojďme se aspoň na chvilku poohlédnout do historie feudálního Japonska, protože i v těchto dobách se děti učily a praktikovaly ninjutsu.
Krátký pohled do historie
Tak jako se očekávalo od každého chlapce, narozeného do rodiny samuraje, že se bude již od dětství věnovat studiu válečnických dovedností, jakými byla lukostřelba, boj s kopím, mečem a později i např. využití střelných zbraní, jízdě na koni a plavání, tak se od mladého ninji očekávalo to samé. Mladý ninja si musel osvojit všechny uvedené dovednosti a k tomu ještě některé navíc. Postupně byl vzděláván v dovednostech, jako je získávání a práce s informacemi, příprava jedů, výbušnin, musel se stát odborníkem na pohyb ve volné přírodě a přežití. Jeho fyzická kondice musela být na vysoké úrovni, aby byl schopen v budoucnu plnit náročné úkoly. V rámci školy Togakure ryū, dnes nejstarší tradice ninjutsu, existují techniky jinton no jutsu, v rámci kterých se ninjové snaží využívat různých identit pro dosažení svých cílů. Yōton no jutsu obsahuje techniky a strategie využívající dětí a dospívajících.
Některé zdroje uvádějí, že mladí ninjové už ve věku okolo 13 let běžně pracovali pro své rodiny jako plnohodnotní válečníci. To znamená, že jejich výcvik musel začínat již ve velmi útlém věku. Dnes není trénink dětí pochopitelně tak tvrdý jako v historii a není zaměřený pouze na boj, ale také na celkový rozvoj dítěte po fyzické i osobnostní stránce.
Skrze ninjutsu děti trénují nejen tělo, ale i mysl
Soudobé tréninky dětem přináší mnoho pozitivních aspektů. Jako instruktoři hledáme souběžný vývoj fyzických a duševních disciplín pro celkový rozvoj jedince. Rozdělme si nyní jednotlivé oblasti, ze kterých se skládají dětské tréninky, abychom o nich mohli napsat něco málo podrobněji.
Trénink těla – v rámci ninjutsu zatím nejsou (a doufám, že tomu bude tak i nadále) žádné soutěže a stejně tak ani závody. To znamená, že se v rámci dětských tréninků soustředíme na každého jedince zvlášť a máme tak prostor se věnovat jeho osobním specifickým vlastnostem. Nevybíráme do našich oddílů ty „talentovanější“, naše tréninky jsou otevřené všem, protože si myslíme, že by dětské tréninky neměli být jen o „výkonosti“, ale především o poznávání a rozvoji motoriky, posílení těla, získání větší vytrvalosti, rychlosti, síly či větší flexibility. Pro mladší děti za tímto účelem zařazujeme do lekcí různé pohybové hry, které u dětí rozvíjí potřebné fyzické kvality. Malé děti tak nejenom rozvíjejí své pohybové dovednosti, ale mohou se také jednoduše „vyřádit.“ U starších dětí je sice o něco méně her, ale o to více náročné práce. Zejména proto, že si již uvědomují potřebu náročného a cílevědomého tréninku pro svůj rozvoj. Tím, že rádi pořádáme dětské tréninky i ve venkovním prostředí, kde využíváme okolní přírodu pro přirozený trénink těla, si vytváříme takový „ninja parkour“.
Technický trénink – děti se v úvodu učí pádové techniky, kotouly, skoky a další prvky z obecné gymnastiky. Tyto dovednosti jsou důležité pro celkový motorický rozvoj dětí a budují podmínky pro další trénink bojových umění. Pokud se člověk nenaučí dobře padat, je těžké, nebo spíše nebezpečné, jej házet v technikách na zem. Navíc v rámci ninjutsu má pohyb na zemi daleko širší využití, než jen bezpečně upadnout a vyhnout se tak zranění, jako tomu často bývá v jiných odvětvích. Co se týče „bojových“ technik, tak nejprve pracujeme s nácvikem bloků, různých úderových technik a kopů. Tyto techniky spadají pod oblast zvanou dakentaijutsu a považujeme je za důležitou základní dovednost, kterou je třeba si osvojit hned ze začátku. Následně na děti čekají v jejich tréninku pákové techniky, přehozy, strhy, škrcení a další způsoby kontroly oponenta. Všechny zmíněné techniky procvičujeme jak v postoji, tak i vsedě, anebo i s pohybem na zemi. Specifickou součástí ninjutsu je využití zbraní. I v rámci Ninja Kids, tedy našich dětských oddílů, se děti seznamují s technikami některých ze zbraní, jako je např. hanbō (krátká tyč), biken (meč), tantō (nůž), hira shuriken (vrhací hvězdice) atd. Jde nám především o to, aby trénink děti bavil. Snažíme se lekce tvořit kreativně – kombinujeme jednotlivé techniky nebo oblasti tak, aby byla lekce pestrá svým obsahem a zároveň dávala smysl z pohledu dalšího rozvoje. Posloupnost ve studiu tradičních bojových umění vede k pochopení toho, že správně zvolená technika a načasování jsou nadřazené pouhé síle.
Trénink mysli a osobnosti – v rámci svého tréninku děti postupně zvládají stále náročnější techniky a jejich kombinace. Rozvíjí tak všechny své dovednosti hezky krok za krokem. Díky tomu si posléze začnou uvědomovat, že trpělivost a píle je může přiblížit k jejich cílům. Společně se tak děti vzájemně motivují a zlepšují své dovednosti a znalosti. Výuka těchto tradic vede každého jedince k poznání, že hranice, kam se můžeme posunout, si určujeme jen a jen sami ve svých hlavách. Postupně se snažíme zapojit starší děti do výuky, kdy pomáhají mladším spolubojovníkům v dōjō. Stejně jako v životě, i zde platí, že každé dítě je nadané na něco jiného. Různorodost kolektivu je příležitostí učit se respektu a vzájemné spolupráci.
Studium tradic – to je dalším aspektem tréninku tradičních bojových umění, který nemohu v tomto textu opomenout. Děti se v rámci jednotlivých lekcí přirozeně seznamují s tradicemi jimi studovaných škol a Japonska jako takového.
Vzhledem k tomu, že ninjutsu není soutěžní disciplínou a děti tedy nemohou svou píli zúročit v podobě klasických sportovních úspěchů, snažíme se při vedení tréninků klást důraz na pestrost a vyvážené zastoupení všech zmíněných oblastí, tak aby si děti udržovaly motivaci a chuť do dalšího tréninku. S přibývajícími dovednostmi a zkušenostmi mohou děti také skládat technické zkoušky a mít tak hmatatelný důkaz o svém pokroku. Nicméně jako instruktoři věříme, že důležitější než technická úroveň je snaha o to, aby děti odcházely z každého tréninku s dobrým pocitem.
Oblasti budované praxí tradičních bojových umění:
Fyzická připravenost a odolnost
Technické dovednosti
Silnější osobnost, charakter, respekt k našemu okolí
Poznání kultury jiné země
Prevence krizových situací
Keiko 稽古 – cvičební lekce
Tady je přehled jednotlivých částí běžného tréninku v našich oddílech Ninja Kids Prague a Vlašim. Samo sebou nejsou všechny lekce stejné, často se přizpůsobíme tomu, co v tu chvíli vnímáme jako důležité.
Rei 礼 – pozdrav a přivítaní se na lekci
Jūnan taisō 柔軟体操 – cvičení na protažení svalů a uvolnění kloubů
Tanren no hō 鍛錬之法 – cvičení na posílení a rozvoj síly
Kokyūhō 呼吸法 – dechové cvičení
Taihenjutsu 体変術 – pádové techniky a další pohyby
Kihon waza 基本技 – základní techniky
Taijutsu to buki shugyō 体術と武器修行 – techniky beze zbraní a se zbraněmi
Rei 礼 – pozdrav a ukončení lekce
Děti a sebeobrana
S ohledem na problémy dnešní doby dostáváme dotazy od rodičů na formy dětské sebeobrany. Ano, část našich tréninků je zaměřena tímto směrem, kdy se snažíme s dětmi probírat možná řešení situací, do kterých se mohou dostat mimo tělocvičnu. Samozřejmě jednou z prvních věcí je naučit děti správně v takových situacích komunikovat a pochopit, že pokud je to jen trochu možné, měly by se snažit dostat z možné konfliktní situace vždy ideálně bez boje. Použití násilí musí být dětmi vnímáno až jako poslední a velice riskantní způsob, jak řešit krizovou situaci.
Někdy mají rodiče dojem, že trénink bojových umění vede děti k agresivitě. Rádi bychom už jednou pro vždy rozptýlili tyto mylné domněnky. Mnohaleté zkušenosti s dětskými tréninky v různých odvětvích bojových umění nás přesvědčují, že děti, které se věnují bojovým uměním, jsou schopny se „vyřádit“ na lekcích a mimo dōjō (tělocvičnu) pak už nemají důvod přesvědčovat své okolí nějakým druhem nevhodného chování. Výchova dětí ve smyslu budování jejich osobnosti pozitivním směrem je jedním z důležitých aspektů jejich praxe v tradičních bojových uměních.
Je pro nás důležité, aby se zlepšovali i naši instruktoři
Jak píše Hatsumi sensei, 34. představitel školy Togakure ryū a zakladatel mezinárodní organizace Bujinkan Dōjō, v jednom ze svých článků s tématem dětského tréninku: „Stejně jako u každého umění je nejlepší začít s výukou v co nejmladším věku. Je však třeba mít jistotu, že je vedena pod řádným dohledem.“ A tak se snažíme udělat maximum proto, aby se i náš tým instruktorů stále zlepšoval srze pravidelný trénink a různá školení a mohli jsme v budoucnu vytvářet nejlepší možné podmínky pro naše mladé svěřence.
Naše oddíly – Praha a Vlašim
NINJA KIDS PRAGUE, náš pražský oddíl funguje několik let přímo v centru města na Karlově náměstí 13 na Praze 2 v budově Strojní fakulty ČVUT. Ostatně toto místo není náhodné, protože náš oddíl je mnoho let součástí vysokoškolské tělovýchovné jednoty Technika Praha Strojní, která nás podporuje v naší činnosti.
Tréninky máme:
pondělí od 17:30 hod.
středa od 17:30 hod.
NINJA KIDS VLAŠIM funguje již několik let pod taktovkou Štefana Dojčána v prostorách vlašimského Sokola, který najdete na adrese Sportovní 618, Vlašim.
Pravidelné tréninky:
pondělí od 17:00 hod.
čtvrtek od 17:00 hod.
V obou oddílech přijímáme kluky i holky ve věku od 7 do 15 let. ZAČÍT S TRÉNINKEM MŮŽETE V NAŠICH ODDÍLECH KDYKOLIV BĚHEM CELÉHO ROKU, a tak není třeba čekat na začátek školního či kalendářního roku. Společně poté pro děti připravujeme různé kurzy jako třeba první pomoc, prevence proti šikaně, víkendové akce, semináře, výlety, vícedenní tábory a další. Snažíme se v našich oddílech vytvářet přátelské prostředí tak, aby mohla vznikat mezi dětmi pevná přátelství plná vzájemného respektu a porozumění. Pokud byste se chtěli o činnosti dětských oddílu dozvědět více, tak se jukněte na naše webové stránky anebo na naše profily na sociálních sítích.
www.bujinkanprague.com www.facebook.com/bujinkanprague www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague za tým instruktorů Ninja Kids Prague Pavel Slavík info@bujinkanprague.com Bujinkan Dōjō Prague
připravil Pavel Slavík
Článek byl napsán pro časopis Bojová umění (Fighter’s magazín), ve kterém byl otištěn na jaře roku 2023 jako první ze série článků o dětských trénincích v oblasti bojových umění.
Někteří praktikanti bojových umění se rozhodnou tuto rubriku Karate Way přeskočit, protože si řeknou, že už vědí, co je kiai. Je to výkřik, který vydáte při provedení techniky, že? Ano, to je pravda. Ale jde o trochu více.
Slovo kiai 気合 je tvořeno dvěma japonskými znaky: Ki znamená „energie“ a ai znamená „sjednotit“. Tento koncept se v japonských tradičních bojových uměních objevuje často, a to různými způsoby. V širším pojetí odkazuje na možnosti, jakými dochází k manipulaci oponenta bez využití fyzického kontaktu. Sem můžeme zahrnout práci s hlasem.
Nicméně psychologické důsledky kiai jsou velmi propracované a jdou daleko za pouhé křičení. Jde o pohled. O postoj. O vnitřní „postoj“, který člověk tváří v tvář konfliktu ukazuje. Toto vše mohou být různé způsoby vyjádření kiai.
Shimadovi Toranosukemu 島田虎之助 (1810-1864) nebylo ještě ani 20 let, když se díky svým šermířským dovednostem proslavil na Kyūshū, jižním ostrově Japonska. Vyhrál několik soubojů s bambusovou shinají. Nakonec se vydal do Eda (dnešního Tokia), kde pokračoval řadou dalších soubojových výzev. Některé sice prohrál, ale začal vítězit. A to hodně. Jeho sláva rostla a spolu s ní rostla i jeho sebedůvěra, která – vzhledem k jeho mládí – pravděpodobně přerůstala do arogance.
Shimada vyzval Ōtaniho Seijchirōa (také znám jako Ōtani Shimosa-no-kami Nobutomo 男谷下總守信友, pozn. překladatele), malého, na pohled nevýrazného chlapíka, který byl shodou okolností 13. velmistrem Jikishinkage ryū 直心影流. Když se utkali, Shimada byl přesvědčený, že půjde o krátký zápas. Překvapilo ho proto, když si uvědomil, že pomalu ustupuje. Nebyl to Shimadův záměr, prostě se to stalo. Ōtani postupoval vpřed, s taseným mečem, ale meč nepůsobil přímo jako hrozba. Nicméně dle Shimadových slov to bylo jako čelit pohybující se zdi kiai. Dřív než si to uvědomil, ustoupil přes celou délku haly.
Ōtani povolil, vrátil se do středu místnosti a přitom opět vypadal jako buclatá panda. Shimada ho následoval a vrátili se k souboji. I když s tím mentálně bojoval, vzpomínal později Shimada, bylo to znovu, jako kdyby na něj postupoval neprostupný oblak. Byl bezmocný. Ke svému zoufalství a zmatení zjistil, že ho ruce a nohy neposlouchají. Vlastně ztratil vědomí.
Po této zkušenosti Shimada začal prosit, aby byl přijat jako student Ōtaniho ryū. Byl vynikajícím studentem a později si založil vlastní odnož. (Pro ty, kdo by se chtěli dozvědět o Shimadovi více – podívejte se na film Zběsilost. Postava Toshirōa Mifuneho vznikla podle něj.)
Tento druh záznamů působí, že kiai zní jako magie – nebo možná druh hypnózy nebo způsob kontroly mysli. Abyste to nyní neodmítli jako naprostý nesmysl, podívejte se například na videa expertů na systemu. Nesoustřeďte se na jejich techniky. Místo toho pozorujte, jakým způsobem se pohybují a stojí, zatímco mluví. Plně využívají postoj těla, výrazy tváře a svou fyzickou velikost. To vše nefunguje jako náhražka talentu, ale jako způsob, jak si vybudovat pozici kontroly.
Rádi si představujeme magii jako pojem, ke kterému se uchylují primitivní, neznalí lidé, kteří jsou zastrašeni jakoukoli hrozbou neviditelné, ale reálně hmatatelné síly. Přesto ale každý člověk může podlehnout sugesci, téměř nevědomým klíčům, které vnímáme z chování, výrazu a pohybu ostatních. A přesně v této oblasti existuje kiai ve vážně míněných bojových uměních.
Co se týče hlasového projevu kiai, je toto téma zapojeno ještě mnohem vice, než mnozí vědí – zejména ti, kteří během předvádění kata ječí jako siréna, která šlápla na lego. V tradičních ryū se vyučuje specifická vokalizace. Některé zvuky napínají svaly na zádech, které se používají k tlaku; jiné zapojují břišní svaly, které podporují úder. Nejedná se o samovolné vřeštění nebo řev. Zvuk kiai má záměrný význam.
Hlasem projevené kiai je možné využít pro zmatení nebo odvedení pozornosti oponenta, stejně tak, jako zafunguje jakýkoli hlasitý zvuk. Ale kiai může také narušit soustředění soupeře a vnutit mu svoji vůli, s cílem využít jeho slabosti. Zde je zásadní vzpomenout si na skutečný význam toho slova: „sjednotit nebo uvést do souladu energii jedince s energií jiného člověka“. V tomto smyslu je kiai o proniknutí do soupeřovy mysli a jejím ovládání.
Toto může opět znít ezotericky, ale realita je takové, že ve smrtícím střetu je nepozornost nebo rozptýlení otázkou zlomku sekundy. – Zamyslete se, jak funguje kapsářství: jemné strčení do oběti s cílem na okamžik odvést její pozornost – a využít příležitosti. Nejsou potřeba žádná kouzla nebo síly, které dlouhodobě ochromují. Potřeba je jen velmi krátké narušení.
Nebyla to náhoda, že byl Shimada poražen mistrem Jikishinkage ryū. Tato škola se soustředila na kiai a brala ho jako základní součást svého učiva. Dodnes existuje a i v dnešní době klade na trénink kiai důraz.
Tato ryū definuje kiai jako kombinaci dýchání, s hlasovým projevem a bez něj, a přístupu. Aby se studenti naučili prvně zmíněné, tedy dýchání s případným hlasovým projevem, začínají s furibō 振棒. Jedná se o velikou, děsivě těžkou palici, kterou máchají při sólových cvičeních, aby se naučili propojit svalovou práci s dýcháním. Později provedou osnovy Jikishinkage ryū studenty sérií čtyř cvičení kata, kde u každé se využívá odlišná forma kiai. Jsou pojmenované po ročních obdobích, což má řadu ezoterických významů, ale zároveň přináší praktické fyzické poznatky.
Svitky starodávných ryū se na celé řadě míst odkazují na pojem kiai jako na způsob ovládnutí nepřítele. Kiai no ri 気合の理 je slovní spojení používané pro popis metod pro zapojení energie jedince s cílem ovlivnit dalšího člověka v bojovém smyslu. Dalším výrazem je kihaku 気迫, což v dnešní době můžete často slyšet v kendō dōjō, kde se to používá s významem „silného ducha“. V dřívější terminologii to však znamenalo schopnost ovládat okolnosti pomocí energie vytvářené postojem a dýcháním.
Kiai je jedním z mnoha aspektů budō, které se navenek zdají jako jednoduché. Ale podívejte se hlouběji a zjistíte, že tak jednoduché zdaleka nejsou.
přeložila Eva Hajčiarová
Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole. Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.
– více o autorovi – Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních. Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).
aneb krátká reportáž z cesty po stopách feudálních válečníků dalekého Japonska
Studium tradičních bojových umění je nejenom o tréninku, ale i o poznávání historie. A tak se skupinka studentů z našeho dōjō rozhodla vyrazit v neděli 10. září auty do hlavního města Německa, aby navštívila tamní samurajské muzeum.
Naše parta před muzeem.
Toto muzeum se dnes nachází v centru města a vzniklo díky velice rozsáhlé soukromé sbírce pana Petera Janssena. Muzeum je umístěné v moderní několikapatrové budově plné exponátů vztahujících se k historii japonského válečnictví. Než budu psát o samotné expozici, rád bych se na chvilku zastavil u představení pana Janssena. Peter Janssen se nechal inspirovat svou vášní pro bojová umění a kulturu Země vycházejícího slunce – Japonska. Svůj první meč katanu získal před více než čtyřiceti lety a od té chvíle propadl touze sbírat další předměty spojené se samurajskou kulturou. Dnes jeho sbírka čítá přes 4000 předmětů, jejichž rozmanitost a rozsah jsou mimo Japonsko naprosto unikátní. Své první muzeum Janssen otevřel v roce 2017 ve Villa Clay na okraji Berlína. Brzo se ukázalo, že tyto prostory svou rozlohou nevyhovují, a tak bylo muzeum na podzim roku 2022 přesunuto na současné místo, které přineslo více prostoru a umožnilo moderní instalaci expozicí. Muzeum tak dnes svým návštěvníkům představuje přes 1000 různých exponátů na 1500 metrech čtverečních výstavní plochy ve dvou patrech.
Peter Jassen (photo: Alexander Schippel (c) Samurai Museum Berlin)
Moderní interaktivní instalace v muzeu nabízejí nevšední pohledy do světa samurajů a přibližují návštěvníkům období feudálního Japonska. Hned za vchodem do muzea je interaktivní 3D model vezme na cestu časem dějinami Japonska od počátku do konce samurajských tradic způsobený reformami Meiji (Meiji-ishin 明治維新) v roce 1868. Jednotlivé projekce a dotykové obrazovky provázejí návštěvníky na mnoha místech výstavy a pomáhají tak zjistit potřebné informace k vystaveným exponátům či získat kontext k historickým obdobím, kdy se datuje jejich vznik. Výstava je opravdu vytvořená velmi zábavnou formou tak, že si své najdou všechny věkové kategorie. Na některých místech si návštěvník může přiblížit gigapixelové obrázky a díky tomu obdivovat každý detail. Musím říci, že v tomto ohledu samurajské muzeum převyšuje ostatní muzea, která jsem měl možnost navštívit. Člověk zde může prožívat dějiny feudálního Japonska opravdu moderním způsobem.
Pojďme se podívat trochu více na to, co všechno zde můžete vidět. Nejstarší předměty Janssenovy sbírky pocházejí již z období Kofun (Kofun jidai 古墳時代, 300–538 našeho letopočtu). Nicméně většina exponátů je z mladších období. A díky tomu všechny vystavené předměty nabízejí skutečně fascinující pohled na vývoj japonské kultury ale i jednotlivých tradičních řemesel. Kromě kvality vystavených exponátů je unikátní i škála předmětů. Sbírka zahrnuje nejen zbraně a zbroje, ale také textilie, obrazy, dřevotisky, buddhistické sochy a předměty potřebné k chadō 茶道, tradičnímu čajovému obřadu. Člověk si tak v plné míře může uvědomit, jak moc samurajové po staletí utvářeli dějiny Japonska, a to nejen na bitevním poli či na císařském dvoře, ale v celé společnosti.
Unikátní kousky kolekce, krom jiných, představují tři komplety samurajského brnění klanu Katō 加藤 pocházející z období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1603–1868). Dalšími velmi zajímavými kousky mezi vystavenými předměty jsou čepele slavných kovářských mistrů z období Kamakura (Kamakura jidai 鎌倉時代, 1185–1333) a Namboku-chō (Namboku-chō jidai 南北朝時代, 1336–1392).
Jedna z první věcí, které si všimnete, je veliké množství vystavených zbrojí yoroi 鎧. Jejich počet přesahuje 60 kusů. Dále je vystaveno na 200 příleb kabuto 兜 a 150 exponátů obličejových masek zvaných menpō 面頬. V takovém množství je neuvidíte v jiném muzeu mimo Japonsko. Zbroje se v Japonsku používaly údajně již od druhé poloviny období Heian (Heian jidai 平安時代, 794–1185). V průběhu historie se zbroje feudálních válečníků samozřejmě neustále vyvíjely. A tak užívání zbrojí vydrželo až do konce období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1600–1867), tedy do samotného konce věku samurajů. Zbroj se skládá z mnoha částí, jako např. kyrysu dō 胴 sloužícího k ochraně trupu, přilby kabuto 兜, obličejové masky menpō 面頬 nebo také mengu 面, nárameníků sode 袖, chráničů stehen haidate 佩楯, chráničů holení suneate 臑当, ochrany předloktí kote 籠手, atd.
Díky vystaveným předmětům se návštěvník seznámí s tím, z jakých materiálů byly vyráběny v různých obdobích zbroje a jakými technologiemi, či jaké se používaly řemeslné techniky. Například se používaly destičky nazývané sane 札, které byly vyráběny nejen ze železa, ale často i z několikrát lakovaného dřeva nebo z kůže. Tyto navzájem se překrývající destičky, byly dále pospojovány dohromady pomocí pestrobarevných šňůr, díky kterým měly schopnost se přizpůsobit pohybu válečníka. Tímto způsobem vznikly speciální lamelové zbroje.
Nebylo by to muzeum samurajských kultur, kdyby zde nebylo možné obdivovat dokonalost japonského meče nihontō 日本刀. Tato expozice je zastoupena více jak 160 meči či samostatnými čepelemi mečů typů tachi 太刀, katana 刀, wakizashi 脇差, tantō 短刀. V několika vitrínách můžete vidět přes 150 kusů mečových záštit nazývaných tsuba 鍔. Nacházejí se zde jednoduché bojové verze záštit, ale také tsuby jejichž výroba byla řemeslným skvostem a v praxi sloužily spíše jako šperk samuraje zdobící jeho meč. Tuto část výstavy samo sebou doplňuje také špičkové příslušenství japonského meče, jako jsou např. drobné ozdoby rukojetí menuki 目貫, kovové objímky rukojeti na konci u záštity fuchi 縁, hlavice na konci rukojetí kashira 頭 nebo nožík kogatana 小刀 se střenkou kozuka 小柄 a jehlice kōgai 笄.
Součástí expozice jsou i jednoduché válečné klobouky jingasa 陣笠, které byly vyráběny mnoha způsoby a do různých tvarů. Dále můžeme vidět válečné prapory sashimono 指物, které používali samurajové k vzájemné identifikaci na bitevních polích nebo vějíře gumbai 軍配 a gunsen 軍扇, které krom jiného byly využívány důstojníky pro signalizaci během válečných střetů.
Jedním z exponátů, který mě také zaujal, bylo řemeslně velice pěkně zpracované tantō teppō 短刀鉄砲, což je střelná zbraň upravená do soupravy krátkého meče tantō 短刀. Tyto zbraně si nechávali vyrábět často bohatí obchodníci za účelem sebeobrany. V tomto případě byla hlaveň zbraně vykládaná drahými kovy.
V další místnosti najdeme vystavené třeba i torimono dōgu 捕者道具, což jsou specifické zatýkací nástroje či chcete-li zbraně používané samurajskou feudální policií k zajetí podezřelých zločinců bez většího rizika zranění zadržovaného. A tak zde můžete vidět například sodegarami 袖搦, tyč vytvořenou především za účelem zachycení protivníka. Celková délka této zbraně je okolo 2 metrů. Tyč je zakončena několika kovovými bodci směřujícími různými směry a opatřenými zpětnými háčky pro snadné zachycení oděvu. Dalším exponátem zde byla tlačná tyč tsukubō 突棒, která sloužila k natlačení zločince ke stěně a omezení jeho hybnosti. Nemůžu nezmínit i několik zajímavých exponátů jutte 十手, což jsou krátké, většinou kovové obušky často opatřené krátkým bočním ramenem kagi 鉤 nápomocným k zachycení čepele útočníka či malou záštitou tsuba 鍔, chránící prsty. Tyto obušky zároveň sloužily v období Edo také jako úřední/policejní odznak.
Prostor zde dostaly i další zbraně běžně využívané válečníky v historii jako jsou například dlouhé luky yumi 弓. Moc se mi líbila ukázka kovaných hrotů šípů. Ya 矢 (šípy) používané ve válce samuraji měly různé hroty zvané yajiri 鏃 nebo yanone 矢の根. Tyto hroty šípů byly ukovány stejnou ocelí (tamahagane 玉鋼) a metodami jako tradiční japonské meče. Existuje mnoho různých druhů hrotů šípů a všechny mají své vlastní speciální jméno. Togari-ya 尖り矢 je jednoduchý špičatý tvar. Yanagi-ba 柳刃, v překladu „vrbový list“, je typický svým elegantním designem, atd.
Dále je zde vystaveno i několik druhů kopí zvaných yari 槍 a nechybí ani japonské verze dřevcové sečné zbraně, tzv. naginaty 薙刀 či muškety nazývané tanegashima 種子島.
Malá část expozice je věnována i předmětům či zbraním využívaným ninji. Můžete se tak podívat na několik typů shurikenů 手裏剣, krátkých čepelí, řetězové zbraně manriki gusari 万力鎖 nebo kusarigama 鎖鎌, což je srp s řetězem zakončeným kovovým závažím. Moc pěkné jsou zde vystavené dlouhé dřevěné foukačky fukiya 吹き矢 a fukidake 吹竹. Dále jsou zde dva typy karakuri jutte (známé také jako marohoshi), které údajně vytvořil legendární šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 ( 1584–1645). Mnoho lidí tento typ jutte spojuje s tradicemi ninjutsu, ale jak se zdá, shinobi tuto variantu jutte nejspíše vůbec nepoužívali.
V této části muzea můžete také zhlédnout krátké videoreportáže o historii samurajů a ninjutsu, které vznikly ve spolupráci s Dr. Kacemem Zougharim, jedním z instruktorů v rámci bujinkanu a studenta Ishizuki senseie.
V zadní části spodního patra je instalované poměrně prostorné podium divadla Nō 能. V prvním patře je pak umístěna expozice vztahující se k čajovému obřadu a najdete tam i malou čajovnu. Podium divadla a čajovna byly vyrobeny v Japonsku za použití tradičních materiálů a technik a následně byly rozebrány, převezeny a postaveny v berlínském muzeu. Každých 30 minut se návštěvníci mohou ponořit do úryvků z různých divadelních představení divadla nō nebo vystoupení bubnů taiko 太鼓. Také čajovna nabízí návštěvníkům možnost nahlédnout do oblasti tradiční přípravy čaje – chanoyu 茶の湯.
Měl jsem možnost navštívit toto muzeum již dvakrát a myslím si, že v budoucnu se sem vrátím znova a rád. Expozice muzea jsou v čase obměňovány, a tak bude pořád na co se dívat. Osobně si myslím, že je to jedno z nejlépe vystavených muzeí na japonskou kulturu mimo Japonsko. Pokud se také zajímáte o středověké válečníky dalekého Japonska, historii a kulturu této země, určitě si nenechte ujít návštěvu tohoto muzea. Ještě malé upozornění k muzeu: můžete ušetřit trochu peněz tím, že si objednáte lístky online. V případě, že nebudete stíhat čas, který jste si pro návštěvu rezervovali online, nebojte se zavolat do muzea, rádi vám čas posunou tak, abyste pohodlně stíhali.
Kontakty a informace: Samurai Muzeu Berlin Adresa: Auguststrasse 68, 10 117 Berlin. Otevírací doba: po až ne od 11 do 19 hod. Webové stránky: www.samuraimuseum.de.
Po návštěvě muzea, jsme si šli sednout do nedaleké veganské rámen restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali. Následně jsme vyrazili na krátkou obhlídku centra Berlína. Měli jsme tak možnost vidět Fernsehturm nebo třeba Braniborskou bránu. I přes vysoké teploty to byla fajn procházka. Poté na nás čekala už jen cesta zpět do Prahy. Celý výlet jsme zvládli za jeden den. Vyrazili jsme okolo sedmé z Prahy a zpět jsme byli lehce po osmé večer. Díky všem členům této naší výpravy: Ľudovi, Štefanovi, Lucce, Honzovi, Vojtovi a Lukášovi za velmi příjemný den plný poznání. Těším se na další společnou výpravu.
Před Braniborskou bránou.
Podívejte se do naší galerie na webových stránkách, kde najdete rozsáhlou galerii fotografií pořízených z tohoto našeho výletu. Aspoň budete mít sami představu, jak velké množství exponátů můžete v tomto muzeu zhlédnout.
použité materiály: katalog napsaný Martynou Lesniewskou „Armours of the samurai“ webové stránky muzea www.samuraimuseum.de článek Martina Hradeckého nazvaný „Samurai muzeum Berlin“
Tentokrát jde o přesdílení rozsáhlého článku o shurikenjutsu z japonského magazínu z roku 1963. Je to moc zajímavý článek, který se věnuje nejen historii tohoto umění, ale i druhům čepelí a nakonec i samotným technikám. Moc děkujeme Dominicu Thibaultovi, který tento článek nasdílel na svých sociálních sítích.
