Browsed by
Archiv rubriky: Bujinkan / Ninjutsu

Rozhovor se Shihanem Petem Reynoldsem (únor 2013)

Rozhovor se Shihanem Petem Reynoldsem (únor 2013)

1) Na úvod by měla přijít otázka, ve které bychom tě více představili těm, kteří tě tolik neznají a nebo o tobě slyší prvně. Kdy a jak si se dostal ke studiu Bujinkan Bugei?

2) Již několik let žiješ v Japonsku. Jak si se vlastně rozhodl pro to se odstěhovat do Japonska a žít tam?

3) Navštěvuješ tréninky Hatsumi Senseie. V čem vidíš to hlavní kouzlo osobnosti našeho učitele?

 

4) Kdybys měl zmínit nějakou konkretní osobní zkušenost z tréninku s ním, jaká by to byla?

5) Navštěvuješ tréninky ještě některého ze Shihanů a nebo se soustřeďuješ pouze na vyukové lekce Sokeho?

6) Před nějakým časem si otevřel v Tokiu své Dojo. Jak se to stane, že „cizinec“ si otevře výuku japonského bojového umění přímo v Japonsku? To přece není úplně běžný jev.

 

7) Tvé tréninky navštěvují cizinci a nebo i japonci? V případě, že máš své japonské studenty, jak se dívají na cizince, který je učí umění pocházejícímu z jejich země?

8) Vnímáš nějakou změnu v Sokeho výuce v rozmezí těch let, ve kterých navštěvuješ jeho výuku?

9) Teď k Tvému tréninku. Jak často míváš tréninky?

 

10) Když vedeš výuku, na co se snažíš nejvíce dbát?

 

11) Máš nějaké cíle či nějaké své motto, které by vystihovalo tvůj vztah ke studiu Budo?

Děkuji za Tvé odpovědi a čas, který sis udělal pro náš rozhovor.

Kontakt:
http://fudoushin.com/
pete@fudoushin.com

Využití shinobi v bitvách – Ōsaka (1614 – 1615)

Využití shinobi v bitvách – Ōsaka (1614 – 1615)


Takto znázornili malíři podle Kurody Josuie bitvu o Ōsaku.


Obléhání města Ōsaka je historicky známo pod termíny Ōsaka no eki 大坂の役 nebo Ōsaka no jin 大坂の陣. Toto obléhání bylo celou sérií bitev vedených shōgunátem Tokugawa (známým také jako Tokugawa bafuku 徳川幕府) proti klanu Toyotomi (Toyotomi-shi 豊臣氏). Bitvy nakonec skončily zničením klanu Toyotomi a byla tak ukončena existence poslední větší ozbrojené opozice proti Tokugawům. Samotný konflikt proběhl v letech 1614 a 1615, byl tedy rozdělen do dvou částí. Obléhání Ōsaky je také někdy nazýváno Genna enbu 元和偃武. A to proto, že bezprostředně po tomto konfliktu byl změnen název období z éry Keichō 慶長 (1596–1615) na éru Genna 元和 (1615–1624).


Začátek obléhání Ōsaky

Na úvod bychom se měli podívat na historické události, které nakonec vedly až k obléhání města Ōsaka. Toyotomi Hideyoshi 豊臣秀吉 byl, díky svým činům, po smrti vládce Ody Nobunagy předurčen jako jeho nástupce. Hideyoshiho nadvláda se opírala o velkou ekonomickou a vojenskou sílu. Také se mluví o tom, že jeho vláda byla čistě despotická. Po ovládnutí Japonska se Hideyoshi zabýval možností ovládnutí zemí mimo japonské ostrovy. První etapou této snahy bylo napadení Koreje, které však díky usilovnému a vytrvalému odporu Korejců nedopadlo dobře. Skončilo to dokonce tak, že po Hideyoshiho smrti byla vojska z Koreje stažena na základě rozhodnutí regentské rady.
Po jeho smrti během roku 1598 převzala vládu nad Japonskem tzv. rada pěti regentů, nebo-li Go-tairō 五大老. Tato rada regentů byla vytvořená Hideyoshim ještě za jeho života proto, aby vládla zemi namísto jeho syna Hideyoriho, dokud nedosáhne plnoletosti. V té době bylo Hideyorimu teprve šest let. Hideyoshi si do rady vybral pět nejvýraznějších lenních pánů země – Hideie Ukitu 宇喜多秀家 (1573 – 1655), Toshiie Maedu 前田利家 (1538 – 1599), Kagekatsu Uesugiho 上杉景勝 (1556 – 1623), Torumota Mōriho 毛利輝元 (1553 – 1625) a Ieyasu Tokugawu 徳川家康 (1543 – 1616), který stanul v čele této rady. Ieyasu pocházel z nevelkého feudálního rodu v provincii Mikawa 三河. Tokugawové odvozovali rodokmen od Yoshiieho Minamota 源義家 (1039 – 1106), který se v 11. století proslavil bojem proti klanu Abe (Abe-shi 安倍氏) a klanu Kiyohara (Kiyohara-shi 清原氏).
Hideyoshi doufal, že členové rady budou na sebe navzájem dohlížet, aby z nich nikdo nezískal převahu. To se ale nestalo. Ne všichni Hideyoshiho vazalové bezvýhradně přijímali Ieyasuovo vůdcovství. Navíc poměrně vlivný pán jménem Ishida Mitsunari 石田三成 (1559 – 1600) se stal Ieyasuovým nesmiřitelným nepřítelem a nikdy nepřestal s pokusy podněcovat ostatní lenní pány proti Ieyasuovi. Nestabilní mír přetrval do poloviny roku 1600, kdy byl ukončen bitvou u Sekigahary (Sekigahara no tatakai 關ヶ原の戰い), ve které Ieyasu se svými spojenci porazil Ishidu Mitsunariho. Ieyasu poté ovládl sám prakticky celé Japonsko a regentskou radu rozpustil. Následně v roce 1603 založil tokugawský šógunát s hlavním sídlem ve městě Edo 江戸 (pojmenování používané do roku 1868, dnešní Tōkyō 東京). Ieyasu se tak snažil založit silný a stabilní režim ovládaný jeho rodinou a jedinou překážkou na cestě k tomuto cíli zůstal klan Toyotomi vedený mladým Hideyorim se sídlem ve městě Ōsaka ve středním Japonsku. Stále existovalo nebezpečí, že se kolem Hideyoriho seskupí silná protitokugawská koalice složená především z řad poražených stran u Sekigahary.
Nicotnou záminku k tažení proti Ōsace poskytl nápis vyražený na zvonu, který dal Hideyori ulít na počest svého otce. V roce 1614 klan Toyotomi přebudoval ōsacký hrad a sponzoroval opravy a dobudování chrámu Hōkō-ji 方広寺 ve městě Kyōto (Kyōto-shi 京都市). Součástí renovace byl i zvon, který zdobil nápis „Nechť v zemi panuje mír a prosperita. Na Východě zdraví bledý měsíc a na Západě dává sbohem zapadajícímu slunci.“ Shōgunát, který měl svou mocenskou základnu ve východních provinciích, to interpretoval jako urážku a napětí mezi klany Tokugawa a Toyotomi začalo růst. Napětí se dále zvýšilo, když Hideyori začal v Ōsace do svých služeb přijímat větší množství rōninů 浪人, nebo-li samurajů bez pána, a nepřátel shōgunátu. Ieyasu – jenž sice už roku 1605 přenechal titul šóguna svému synovi, ale přesto si zachoval rozhodující vliv – se rozhodl, že tuto sílu nenechá dále růst a vypravil se na konec podzimu roku 1614 v čele 164 000 mužů směrem k ōsacké pevnosti (do počtu nejsou zahrnuty jednotky Tadatsuneho Shimazua 島津忠恒 (1576 – 1638), které k Ōsace nedorazily).


Nápis na zvonu v chrámu Hōkō-ji vztahující se k obléhání ōsacké pevnosti.



Bitva

1614 – zimní tažení

Boje začaly 19. listopadu, když Ieyasu vedl 3000 mužů přes řeku Kizu (Kizu-gawa 木津川) a zničil zdejší pevnost. O týden později s 1500 muži zaútočil na vesnici Imafuku 今福 bráněnou 600 nepřáteli. S pomocí oddílu vyzbrojeného arkebuzami shōgunátní síly opět zvítězily. Před tím než 4. prosince začalo vlastní obléhání ōsackého hradu, zaútočil Ieyasu ještě na několik menších pevností a vesnic.
Nejdříve bylo třeba zdolat sanada-maru 真田丸, což byl barbakán (fortifikační prvek sloužící k lepší obraně vstupní brány) na jižní straně ōsackého hradu bráněný Yukimurou Sanadou 真田幸村 (1567 – 1615) a 7 000 muži. Před sanada-maru byl široký příkop s palisádami na obou stranách a jednou uprostřed dna příkopu. Byly zde dřevěné věže a zdi s jednopatrovými palebnými plošinami a celý komplex se ježil puškami. Útoky šógunových armád na Sanada-maru byly opakovaně odraženy a Sanada se svými muži uskutečnil několik útoků proti liniím obléhatelů, které ve třech případech prorazil. Ieyasu se poté uchýlil k dělostřelbě (přivezl sem 300 děl) a navíc svým mužům přikázal podkopat se pod hradby. Zimní obléhání skončilo 22. ledna příměřím, které se povedlo Hideyorimu dohodnout s podmínkou slibu, že se nebude bouřit proti shōgunátu, strhne část pevnostních hradeb a nechá zasypat hradní příkop ōsackého hradu.

1615 – letní tažení

V dubnu 1615 se Ieyasu dověděl, že Hideyori Toyotomi shromažďuje ještě víc jednotek než v listopadu minulého roku a že se snaží zastavit zasypávání hradního příkopu ōsackého hradu. Toyotomiho síly, často nazývané Západní armáda, začaly útočit na shōgunátní jednotky (Východní armáda) v okolí Ōsaky. Pod vedením Ōnoa Harunagy 大野治長 (1569 – 1615), Hanawy Naoyukiho 塙直之 (1567 – 1615) a Okabeho Noritsuny 岡部則綱 zaútočily 29. dubna na hrad Wakayama (Wakayama-jō 和歌山城), pobřežní pevnost patřící šógunovu spojenci Nagaakirovi Asanovi 浅野長晟 (1586 – 1632) v bitvě známé jako Kashii no tatakai 樫井の戦い. Asanovy jednotky ale vyjely z hradu, napadly útočníky a porazily je. Předtím než Hideyori dokázal dosáhnout výraznějších územních zisků, dorazila na počátku června Východní armáda. Dne 2. června se v bitvě Dōmyō-ji no tatakai 道明寺の戦い střetlo Hideyoriho 2600 mužů s 23 000 muži Východní armády. Jejich velitel Mototsugu Gotō 後藤基次 (1565 – 1615) se pokusil ustoupit do mlhy, ale bitvu přesto prohrál a byl v ní zabit. Poté shōgunátní síly narazily na jednotky Hideyoriho generála Yukimury Sanady 真田幸村 (1567 – 1615). Sanada se snažil vyprovokovat k boji Masamuneho Dateho 伊達政宗 (1567 – 1636), ale Dateho vazal Shigenaga Katakura 片倉重長 (1585 – 1659) ustoupil, jelikož jeho jednotky byly vyčerpané. Sanadovy jednotky nakonec učinily to samé.
Během té samé noci se strhla bitva u Yao mezi Morichikou Chōsokabem 長宗我部盛親 (1575 – 1615)(ze západní armády) a Takatorem Tōdōem 藤堂高虎 (z východní armády). Ve stejnou dobu došlo i k bitvě u Wakae mezi Shinegarim Kimurou 木村重成 (1593 – 1615) a Naotakou Iim 井伊直孝 (1590 – 1659). Chōsokabeho síly dosáhly vítězství, ale Shigenari Kimura byl poražen levým křídlem Naotakovy armády. Hlavní tokugawské síly přispěchaly po Shigenarově smrti na pomoc Takatorovi Tōdōovi a Chōsokabe se stáhl. Po sérii dalších shōgunátních vítězství na předměstí Ōsaky vyvrcholila letní kampaň v bitvě u chrámu Tennō-ji 天王寺. Hideyori naplánoval útok ze dvou stran, 55 000 mužů mělo zaútočit na střed Východní armády, zatímco 16 500 mužů mělo nepřítele obejít a zaútočit na něj zezadu. Zbylá část armády měla čekat v záloze. Ieyasuovu armádu o síle 155 000 mužů vedl jeho syn, šógun Hidetada Tokugawa 徳川秀忠 (1579 – 1632). Šógunátní jednotky postupovaly ve čtyřech paralelních proudech a připravovaly své vlastní obchvatné manévry. Chyby na obou stranách poznamenaly průběh bitvy, když se Hideyoriho róninové oddělili od hlavní skupiny a Hidetadovy záložní síly bez rozkazu postoupily dopředu. Nakonec ale byl zabit Hideyoriho velitel Yukimura Sanada 真田幸村 (1567 – 1615), což zničilo morálku Západní armády. Menší část armády vedená přímo Hideyorim vyrazila z ōsackého hradu příliš pozdě a byla zahnána zpět do hradu postupujícím nepřítelem. Protože nebyl čas zorganizovat účinnou obranu, ocitl se hrad brzy v plamenech a pod dělostřeleckou palbou. Hideyori spáchal seppuku 切腹 (formální formu sebevraždy prováděnou rozříznutím břicha, která byla dovolená pouze válečníkům), a Hideyoriho matka s většinou věrných samurajů zahynuli v plamenech zničené pevnosti. Tím skončilo poslední větší povstání proti nadvládě Tokugawů na následujících více než 250 let. Ōsacká tažení zároveň uzavřela více než pět set let trvající období feudálních válek, kterými bylo Japonsko sužováno.


Shinobi zdolávající hradní zeď.



Samotné nasazení shinobi

Vítězství u Sekigahary bylo téměř zcela rozhodující. Tokugawa Ieyasu se prohlásil šógunem v roce 1603 a vládl z hradu v Edu se svými muži pocházejícími z provincií Iga 伊賀 a Koga 甲賀 jako bezpečnostní gardou. Povinností tzv. Igagumi 伊賀組み, jednotek z Igy, bylo střežit vnitřní části paláce, známé jako Ō-oku 大奥. Tyto prostory byly určeny pro šógunovu matku, manželku a konkubíny. Kogagumi 甲賀組み, jednotky z Kogy, tvořící asi polovinu počtu jejich druhů z Igy, střežili velkou vnější bránu hradu nazývanou Otemon. V roce 1614 byli však shinobi opět v akci na bojišti, když Toyotomi Hideyori, nyní dospělý, shromáždil v mohutné pevnosti svého zemřelého otce v pevnosti Ōsaka na deset tisíc nespokojených samurajů, kteří utrpěli uchopením moci rodem Togukawa. Mnozí byli zoufalými róniny, kteří neměli pána, jemuž by sloužili, jiní byli poraženými od Sekigahary. Výzva byla příliš silná na to, aby ji Ieyasu přehlédl, a v zimě roku 1614 oblehl ōsacké zdi dlouhé po obvodu téměř 12 mil (19,312 km). Tokugawové využili i ninjů jak z Igy, tak z Kōgy, pod vedením Hattoriho Masanariho 服部正就 (1565 – 1615) a Yamaoky Kagetsugeho, stejně jako ostrostřelecké jednotky z oblasti Suruga (Suruga no kuni 駿河国), bezpochyby vytvořené podle satsumského vzoru. Jedním z hlavních Ieyasuových velitelů při ōsackém obléhání byli Ii Naotaka, který zdědil území svého otce a jeho v rudém oděnou samurajskou armádu. Stojí za to si připomenout jméno Miury Yoemona v jeho službách.
Podle Yamaguchiho Miura odešel do Nabari 名張 v oblasti Iga, aby najal shinobi k nasazení při obléhání, kteří by pak bojovali jak v armádě, tak by i prováděli individuální operace.
Velitel ōsacké posádky Sanada Yukimura měl zřejmě pod svým velením také několik shinobi, ale podle všeho neexistují záznamy, k jakým úkolům byli využíváni. Sanada nechal zesílit vnější obranu stavbou vnějšího opevnění za příkopem zvaným Sanada-maru a práce Miurakaki, citovaná Yamaguchim, zaznamenává útok provedený obléhateli za svítání k jeho obsazení. Útok na Sanada-maru byl proveden čtvrtého dne dvanáctého měsíce a vedl jej Ii Naotaka, který překročil suchý příkop pod zdmi vnějšího opevnění. Díky silné ranní mlze mohli postupovat útočící jednotky jen velmi obtížně. Navíc jim obranné hradní jednotky silnou palbou z mušket situaci ještě více komplikovaly. Počty raněných rychle stoupaly, ztráty začaly být veliké, a tak někteří Iiovi druzi vyjížděli vpřed a vyzývali své spolubojovníky k ústupu ze svých pozic, ale pro hlučnou řežbu nebylo povely téměř slyšet. Vůdce shinobi Miura Yoemon vytahoval hroty šípů zraněným a zároveň vyslal své ninji do akce způsobem vykazujícím hluboké porozumění japonské samurajské mysli. Přiblížili se k mase mužů v příkopu a náhodně na ně stříleli. Jejich druhové, překvapeni šípy létajícími zezadu, se k nim otočili a tak útočili do „bezpečí“ a vyhnuli se ústupu. Ii Naotaka shinobi z Iga a Kanjō za jejich služby odměnil.


Pohled na hrad v Ōsace.


Při jiné příležitosti desetičlenná jednotka shinobi vnikla do hradu s cílem vytvořit zmatek mezi veliteli ve stylu kan Mistra Suna. Víme, že jeden z velitelů zhruba v té době skutečně spáchal sebevraždu, takže účast shinobi se zdá pravděpodobná. Obě strany také používaly ninjovské „šípové dopisy“ včetně tajného pokusu o podplacení Sanady, který byl v tomto případě neúspěšný. Byl to pokus ve skutečnosti přímo nesmyslný, protože Sanada nechal dopis v hradu kolovat jako důkaz zoufalství Tokugawů při snaze o jeho porážku. Tato první polovina obléhání Ōsaky, známá jako zimní ōsacké tažení, byla ukončena mírovou smlouvou ujednávající zrušení vnějších obranných opevnění. V létě 1615 Ieyasu vytáhl znovu do boje a opět začalo obléhání již oslabeného hradu.
Yamaguchi uvádí, že se shinobi ze zimního tažení vrátili do Igy poněkud nespokojeni s odměnou a museli být znovu shromážděni Miurou – což nasvědčuje tomu, že dokonce i v této pozdní fázi bojů ti, kdo nebyli ve službě Tokugawů, byli stále námezdními vojáky. Zde poskytli formu služby charakteristicky podobnou službě v zimní operaci. Např. sedmého dne pátého měsíce vznikl incident v hlavním stanu generála Okayamy Kansukeho. Do Okayamova tábora se přihnalo takové množství příznivců místních lidí, že bylo znemožněno pozorování nepřítele a vojenské operace byly přísně omezeny. Miura využil znalosti shinobi technik kontroly davu náhodnou střelbou do tohoto značného množství, které se rychle rozptýlilo. Zřejmě došlo ke dvěma či třem zraněním v jednotce Tōdōa Takatory, který byl přiveden do rozpaků a ve skutečnosti chválil shinobi za provedení akce. Nepřekvapuje, že Tōdō rozuměl ninjům, protože se zúčastnil Nobunagovy invaze do Igy v roce 1581 a následně obdržel část Igy jako léno. Podle doporučení Tokugawy Ieyasua opevnil své území stavbou hradu Ueno na místě chrámu, v němž se shromáždili válečníci při povstání v Ize. Oblast Tsu, jeho dřívější léno, bylo možno oželet, konstatoval Ieyasu, „ale Ueno je poklad“.
Letní ōsacké tažení nakonec skončilo prudkou bitvou u chrámu Tennō-ji jižně od hradu. Ninjové bojovali spolu s pravidelnými jednotkami a Yamaguchi jako důkaz jejich úspěšného zapojení cituje záznam:

■ jedna hlava: Miura Yoemon
V téže jednotce:
■ dvě hlavy: Shimotami Sanzō
■ jedna hlava: Okuda Kasaemon
■ jedna hlava: Saka Kitaemon.

Jakmile se obránci stáhli z Tennō-ji zpět do hradu, Ii Naotaka zahájil palbu z velmi těžkých kanonů dopravených z Hikone (Hikone-shi 彦根市) a hrad padl. Ve chvíli, kdy celá Ōsaka hořela, se rozhodl Toyotomi Hideyori spáchat sebevraždu.


Shinobi využívá polovičního luku hankyū.



Důsledky

Hideyoriho osmiletý syn Kunimatsu Toyotomi 豊臣国松 (1608 – 1615) byl chycen a v Kyōtu sťat. Princezna Naahime 奈阿姫, v té době pětiletá dcera Hideyoriho, kterou měl s jednou ze svých konkubín, k smrti odsouzena nebyla a později se stala jeptiškou v chrámu Shōkozan tōkei-ji 松岡山東慶寺 ve městě Kamakura (Kamakura-shi 鎌倉市). Hideyoshiho hrob byl shōgunátem zničen stejně jako kyōtská svatyně Tomokuri. Morichika Chōsokabe 長宗我部盛親 (1575 – 1615) byl popraven 11. června a jeho spojenec Harutane Ono 大野治胤 hledaný přes 10 let byl zabit 27. června.
Bafuku, vojenská vláda, získala v Ōsace roční výnos 650 000 koku (jednotka koku označuje množství rýže spotřebované jedním člověkem za celý rok) a začala s přestavbou ōsackého hradu. Ōsaka se pak stala knížectvím a vláda v ní byla svěřena Tadaakimu Matsudairovi 松平忠明 (1583 – 1644). V roce 1619 ale šógunát zrušil ōsacké knížectví a podřídil Ōsaku přímo shōgunátu. Klan Toyotomi byl zcela zničen. Po dobytí hradu vyhlásil shōgunát zákony Ikkuni ichijōrei 一国一城 (v každé provincii mohl být jen jeden hrad) a Buke shohatto 武家諸法度 (každý daimyō mohl vlastnit jen jeden hrad a musel respektovat různá hradní omezení). Před stavbou nebo opravou hradu bylo nutno získat povolení od shōgunátu. Aby se vyhovělo novým zákonům, muselo být mnoho hradů zbořeno.


PavelS při návštěvě ninja muzea v Togakushi nedaleko města Nagáno.


Použité zdroje:
kniha "Ninjové 1460 - 1650" od Stephena Turnbulla
kniha "Ninja, tajemný kult boje bez příkras“ od Stephena Turnbulla
kniha “Ninja no seikatsu“ od Masayukiho Yamaguchiho
kniha "Dějiny Japonska" od E. Reischauera a A. Craiga
kniha "Dějiny Japonska" od Zdeňky Vasiljevovské
archív Bujinkan Dōjō Prague
Wikipedia



Pavel Slavík, shihan Bujinkan Dōjō Prague

Pavel Slavík, shihan
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
webpages: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com


Shugyō 修行: odříkání

Shugyō 修行: odříkání

Příliš brzo ráno? Vstaň a cvič. Venku zima a vlhko? Jdi cvičit. Unavený? Vyčerpaný dlouhou cestou, alespoň chvilku se zastavit a odpočinout? Cvič. Pokračuj v duchu houževnatosti – to je rada pro bugeishu, který narazí na překážku na Cestě, což se stoprocentní jistotou nastane. Je to rada, která u začátečníka zapadne. Nadšení začátečníka je takové, že si nedokáže představit, jaké překážky by jej dokázaly zadržet v postupu. Jestliže se vůbec objeví nějaká rozhodující výzva v tak rané fázi, pravděpodobně cvičení zcela zanechá. Umění ještě neproniklo do jeho každodenního života. Je možné s ním přestat, bez toho, že by to zanechalo újmu na psýché. Pokročilejší bugeisha je tím, kdo musí čelit dilematům a možným překážkám, které mohou mít vážný emoční a psychický dopad. Je to shugyō, k čemu se musí uchýlit, chce-li se přes ně dostat a vytrvat.

Ve většině fyzických činností roste u nováčků získávaná dovednost rychle. Nakonec se člověk dostane na pomyslnou rovinu, mezník v učení, [kdy najednou dovednost přestane růst,] která je poměrně krátká a s nevelkým úsilím lze překonat. Jak pokračuje v praxi, opakovaně naráží na další a další roviny, které jsou delší a delší. Růst se posuzuje hůř a hůř. V tomto bodě, kdy se jedná o koníčka či volnočasovou záležitost, může člověk sám sebe přesvědčit, že další zlepšování je zbytečné. Může se spokojit s tím, že zůstane, kde je, kdy jeho výkon je konstantní. Nebo v aktivitě zcela ustane a najde si jinou. Bugeisha zakusí stejný rychlý start, stejná zastavení, stejná období bez pokroku. Ale bugei není minulost a volby pro bugeishu, když tyto obtíže nastanou, nejsou snadné.

Nakonec, bez ohledu na to, jak je zapálený a odhodlaný, má bugeisha pochybnosti. Proč tolik času věnuje tomuhle divnému podnikání, které nemá žádnou praktickou hodnotu a nenabízí žádnou reálnou odměnu? Někteří přátelé ho možná podpoří, aby nechal tohoto praštěného hazardního podniku, aby si pro svůj volný čas našel něco více konvenčního. Zranění, která jsou téměř nevyhnutelná, jej také budou pokoušet, aby ukončil svou pouť na Cestě. Nuda otupí jeho koncentraci. A konečně jej umučí vlastní sžíravé pochybnosti a otázky o smysluplnosti celé té věci. Všechny důvody ukazují na skončení a zjevně vůbec žádný na pokračování. Model představený mistrem se zdá nedosažitelný. Navíc všechna tázání se po útěše nebo odpovědích mistra se nyní setkávají s příkrou a známou odpovědí: cvič.

Navenek mistr nejeví zájem o obtížnou situaci bugeishy, ve které se nyní nachází. Uvnitř je však horlivě pozorný. Sleduje, jestli student dokáže vytáhnout z centra svého bytí motivaci pro pokračování. Mistr ví, že když bugeisha nemá dostatek vnitřní síly, při hledání Cesty nevydrží. Jakkoli hodně má mistr o svého žáka starost, nemůže jej přenést přes tuto krizi agónie a zmatku.

Když bugeisha vytrvá, zjistí, že vystoupil na nový horizont. Vystoupal na vyvýšeninu Cesty, která se zve shugyō. Gyō je upravený znak pro „křižovatku“. Shu je znak složitější. Zapisuje se hbitými, rychlými tahy, které označují „jemné vlasce“, jako ty, které jsou v kaligrafově štětci. Další tahy znaku shu slouží k vyjádření „ruky držící hůl“. V normální řeči shu znamená „praktikovat“ nebo „věnovat se studiu“, doslova však „udeřit s delikátní přesností“.

Bugeisha cvičící na úrovni shugyō se ocitá na horských rozcestích. Již mu svitlo, že bugei jsou nesmírně obtížná. Pokročil však také natolik, aby zjistil, že mohou poskytovat odměny, které nenajde nikde jinde. Snad si i přeje přestat, ale když se probije vpřed, vstříc shugyō, nemůže. Rozcestí má za sebou. Jeho trénink stále směřuje k cizelování vnější formy, ale po vstupu do shugyō se vrcholem každodenní praxe stal rozvoj jeho vnitřní osoby. Bugeisha, který dosáhl shugyō, vede nyní údery volněji, s delikátní přesností, protože jeho cílem se stalo „já“.

Shugyō se považuje za asketický trénink nebo za výcvikový proces poustevníka. Z pohledu pozitivnějšího je to cesta, kterou se vydává bugeisha, aby překonal překážky. Je strmá. Shugyō je zkoušení a namáhání a nenechá jej odpočinout. A jakmile má křižovatky za sebou, je to jediný prostředek, jak postoupit na Cestě.



Text je z knihy autora Dave Lowryho: Sword and the Brush - The Spirit of the Martial Arts. Shambhala, Boston & London 1995. Str. 113-114.
Do českého jazyka přeložil Jaroslav Šíp a publikoval na stránkách Aikido Dōjō Plzeň - http://www.adp-i.cz/cteni/shugyo.html.


Policejní techniky feudálního Japonska na semináři v Praze

Policejní techniky feudálního Japonska na semináři v Praze


Další seminář pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera, jednoho z předních učitelů organizace Bujinkan Dōjō, v Praze.


Pravidelně několikrát ročně máme možnost, jako Bujinkan Dōjō Prague, pořádat v našem městě semináře pod vedením různých zahraničních učitelů. Jedním z pravidelně vyučujících učitelů je Sveneric Bogsäter, který je jedním z nejpokročilejších instruktorů v rámci organizace Bujinkan Dōjō, a je držitelem titulu dai-shihan. To vše světčí o jeho vysoké úrovni na poli bojových umění, nicméně hlavním důvodem, proč je opakovaně zván k nám do Čech, je jeho přistup k tréninku a schopnost předat studentům detaily jednotlivých pohybů či technik. Pro letošní rok bylo jako téma semináře vybráno juttejutsu 十手術 školy Kukishin ryū 九鬼神流 a techniky tantōjutsu 短刀術. Jutte je velice specifická zbraň, kterou využívala při výkonu své služby policie feudálního Eda (dnešní Tokio). Jedná se o jednoruční zbraň připomínající kovový obušek často s jedním či více postranními rameny různých tvarů a rozměrů. Tyto boční ramena plní úlohu ochrany rukou majitele zbraně, ale také byla využívána k technikám zachycení útočníkovy končetiny či dokonce zbraně. Pro Jutte existovala široká škála technik, od jednoduchých úderových technik, přes techniky lámání až po kontrolu zbraně, v té době nejčastěji meče, či dokonce k jeho zlomení. Druhou tréninkovou oblastí bylo tantōjutsu, tedy techniky s nožem. Způsob využití nože v boji je dnes velice populární a nejinak je tomu i u mnoha studentů v bujinkanu. V případě tohoto semináře šlo jak o tradiční pojetí technik, tak i o jejich moderní adaptaci přizpůsobenou současnému pohledu na boj s nožem.
Osobně si velice vážím Svenericových zkušeností, jeho způsobu výuky, kdy se snaží předat nejen samotný pohyb bojových umění, ale snaží se o pochopení každé procvičované situace v širším kontextu s vazbou na správné načasování, vzdálenost, či další možnosti reakcí obránce či útočníka. Ve své výuce se Sveneric často zastaví a mluví se studenty o všech možných aspektech probíraného tématu, či výuku doplní vyprávěním svých zkušeností z tréninků s Hatsumi senseiem.
Letošního semináře se opět zúčastnilo téměř padesát lidí z několika zemí – Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Švédska a Litvy. Rád bych poděkoval i touto cestou všem účastníkům, protože právě díky jejich zájmu o trénink budō se tyto semináře mohou konat a těším se opět na viděnou na některé z dalších akcí. Zde bych rád připomenul, že další seminář s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem proběhne v termínu 18. - 20. listopadu 2016.

Pavel Slavík


Během tréninku s Ľudovítem.


V následující části článku jsou uvedeny některé ze vzpomínek několika účastníků tohoto semináře:


Vzpomínka 1
Zajímavá byla také historická vsuvka o původu jutte. Sveneric zmínil, že dnešní podoba, s třásní na konci, vychází z historického originálu, kde třáseň plnila dva úkoly. Sloužila jednak jako odznak určující strážníkovu hodnost a příslušnost k okrsku a měla i svůj praktický význam. Omotaná kolem ruky sloužila jako pojistka, že jutte v potyčce neupadne, pokud jej bude muset strážník pustit.

Josef Kafka


Josef s Tomášem.



Kihon happō – jak ho vysvětloval Sveneric (jak jsem to pochopil)
Sveneric na tomto semináři často zmiňoval soubor technik kihon happō. Podívejme se tedy nejdříve blíže na význam termínu kihon happō. Ki znamená energie, Hon základ a Happō označuje 8 technik/způsobů provedení. Když se nad tím tedy zamyslíme, znamená to, že máme dát energii, nebo chcete-li „život“ osmi základním technikám. Ale, jak už to tak v japonských bojových uměních bývá, není to tak jednoduché. Význam slovíčka happō může být také vnímán jako vodorovná osmička, což, jak víte, znamená nekonečno, neboli v tomto případě nekonečné množství provedení těchto osmi technik. Pokud tedy všechny tyto informace dáme dohromady, znamená to, že záleží na tom, jak cvičíme kihon happō, jakou energii tomu dáme a jak dokážeme použít vše, co nám kihon happō nabízí.
Často se o technikách kihon happō mluví jako „pouze“ o základech. Něco, co se člověk naučí na začátku, a pak to může opustit a začít dělat ty „cool“ věci. Faktem ovšem je, že ty cool věci jsou vlastně jenom variace a kombinace pohybů a technik z kihon happō. Kihon happō nás má naučit jak pracovat s naším tělem, jak se hýbat a zejména nás učí principy, na kterých naše techniky stojí a jak fungují. Z toho plyne, že kihon happō je jakýmsi průvodcem v bojových uměních bujinkanu. Pokud nedokážeme uchopit a správně provádět techniky obsažené v kihon happō, znamená to, že se naše taijutsu nebude vyvíjet správným směrem a z toho samozřejmě plyne otázka, zdali by naše techniky v tom případě vůbec fungovaly!

Sveneric na tomto semináři prováděl také techniky s jutte, nožem a samozřejmě beze zbraně. Všechny techniky, které prováděl, měly základ v kihon happō a bylo často velmi snadné tyto prvky rozpoznat. Sveneric názorně ukázal, že počet možností jak používat kihon happō je opravdu... nekonečný.

Petr Holub


Petr během jedné z lekcí na semináři.



Vzpomínka 3
Seminář se Svenericem Bogsäterem jsem navštívil již po několikáté, letos bylo hlavním tématem jutte. Tradičně jsme začali tréninkem jednoduchých technik, abychom dobře zvládli základní pohyby a mohli jsme pokročit ke složitějším technikám. Ty přišly záhy už asi po 2 jednodušších technikách a postupně jsem nabýval pocitu, že cvičíme velice „high-level“ techniky. Jutte, jak se ukázalo, byla velice praktická zbraň při boji proti meči, kdy se dalo použít k odzbrojení nebo jen k poranění nepřítele. Bohužel, některé techniky mi nefungovaly tak, jak bych očekával. Nicméně tato skutečnost v sobě skýtá motivaci pro budoucí studium. Sveneric kladl veliký důraz na správné a také nízké kamae a správné rozložení váhy. Některá kamae měla váhu opačně, než jsme standardně zvyklí, tzn. vepředu. Takto umístěná váha s sebou přinesla nové možnosti jak pro útok, tak pro obranu a hlavně nové možnosti při celkové práci se vzdáleností. Důležité je cvičit a neustále opakovat jednotlivé pohyby, aby se dostaly do svalové paměti, a člověk se poté mohl soustředit na jemné nuance techniky s jutte. Celkový dojem ze semináře mám dobrý a opět mne namotivoval k intenzivnějšímu tréninku.

Pavel Pližingr


Pavel Pližingr na semináři.



Do the best, don’t die tryin’
Ve dnech 13. – 15. 11. proběhl v Praze každoroční a už tradiční listopadový tréninkový seminář Bujinkan budō taijutsu pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera. Jako vždy byl seminář zaměřen pouze na pár detailních částí z celého komplexu ninjutsu. Letos se jednalo o budō taijutsu, konkrétně práci nohou a využití váhy těla pro vyvedení protivníka z rovnováhy, Kukishinden ryū juttejutsu, tedy důraz na tradiční způsob pohybu při práci s jutte s těžištěm těla dole u země tolik typickým pro tuto starou školu, a tantōjutsu, kde šlo o pochopení zapojení obou rukou a ovládnutí prostoru při boji s protivníkem ozbrojeným nožem.
Semináře jsem se zúčastnil potřetí v řadě a musím přiznat, že vždy odcházím s velkou zásobou pro mě nových technik a pohybů, které pak dávám dohromady ještě týdny, ale i nových názorů a jiných úhlů pohledu, které jen tak dohromady nedám. Sensei Sveneric je podle mě skvělý učitel jako takový a spolu s jeho zkušenostmi a vzděláním v bojových dovednostech bych každému, kdo studuje v Bujinkan Dōjō, rozhodně doporučil využít každou možnost k tréninku pod jeho vedením. Myslím si, že dobrý učitel nenechá studenta odejít úplně zmateného a protože, jak jsem již napsal, Sveneric v tomto ohledu určitě ví, co dělá, odešel jsem i já s jednou hlavní myšlenkou. Myšlenkou, která nám byla senseiem opakována během tréninku hned několikrát: „Nesnaž se ze sebe dostat to nejlepší, DOSTAŇ ze sebe to nejlepší!“

Jiří Gajdoš


Jiří Gajdoš během sobotního dopoledne.



Vzpomínka 5
Tento listopad se v Praze opět jako každý rok konal seminář, který vedl jeden z nejdéle cvičících nejaponských instruktorů Sveneric Bogsäter.
Tématem bylo tentokrát juppō sesshō juttejutsu a tantōjustu. Sobotní část semináře jsme začali probíráním postojů a nácvikem základního pohybu s jutte, na jehož principu jsou založeny příslušné katy (každá z kat má dvě verze). Sveneric nás také seznámil s určitou historií této zbraně. Dozvěděli jsme se například, že v raných dobách bylo jutte masivnější a bylo zakončeno kovovým okem, které bylo rovněž úderovou plochou, případně na něm mohl být připevněn řetěz. Později, když se jutte stalo také součástí výzbroje japonských policistů, bylo lehčí a bylo dole zakončeno šňůrkou se střapcem, který sloužil spíše jako ozdoba a jeho barva také symbolizovala danou hodnost policisty. Jutte jsme se věnovali téměř celou sobotu. V neděli byl hlavním tématem nůž. Sveneric zmínil, že historické tanto byl masivní nůž, který mohl být i podobně velký jako wakizashi. Nicméně trénink byl věnovaný klasickému noži. Sveneric velmi poukazoval na to, abychom si uvědomovali, že nůž je zbraň velice snadno dostupná a velice nebezpečná. Také upozorňoval na to, že nikdy nemůže existovat žádná technika, která by byla stoprocentním receptem na to, jak obstát v boji. Vždy je to spíše něco, co by v dané situaci mělo zvyšovat naše šance. Může to vyjít, ale také nemusí a hlavní prioritou v dané situaci není „zvítězit“, ale přežít. Seminář se velmi vydařil. Zúčastnilo se jej více než 40 studentů nejen z Čech a ze Slovenska, ale byli zde i studenti z různých jiných částí Evropy, a už teď se těším na další, který se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu. 🙂

Daniel Kadera


Dan při nácviku jedné z technik.



Vzpomínka 6
Jedna z věcí, kterých jsem si na Svenericovi vždy vážil nejvíc, je jeho otevřenost. Nemá potřebu mazat lidem med kolem úst, vždy všechno říká na rovinu tak, jak to vidí. Se stejnou přímočarostí a upřímností pak přistupuje i k tréninku, a to jak svému, tak těch, které učí. Na tomto semináři se to nejvíc projevilo v části věnované technikám s nožem. Sveneric otevřeně říká: „Boj s nožem je ošklivá záležitost. Já na něj nejsem žádný expert, nedám vám žádné záruky, že to, co vás naučím, bude stoprocentně fungovat. Ale mohlo by.“ No dobrá. Možná, že se Sveneric na boj nožem nespecializuje, nemá na to žádné „papíry“. Na druhou stranu, je to člověk, který má za sebou víc než čtyřicet let strávených tréninkem bojových umění a také tři reálné konfrontace, ve kterých nože sehrály nemalou roli. O kolik víc zkušeností člověk potřebuje, aby mohl být považován za experta...?
Techniky, které Sveneric s nožem ukazoval, byly většinou velmi přímočaré a jednoduché, valná část z nich šla tak řečeno k jádru věci. Protože se jednalo o seminář bujinkan bugei, byly jeho techniky s nožem v zásadě jenom aplikací základních technik taijutsu, které se v rámci Bujinkan Dōjō vyučují. Hlavní myšlenka stojící v pozadí každé z nich byla: „Co bych měl udělat, abych minimalizoval riziko, že budu fatálně zraněn, když na mě někdo zaútočí s nožem?“ Snaha zranit protivníka, či snad dokonce „zvítězit“, je tudíž až na druhém místě, nejdůležitější je přežít. Sveneric však v sobě nezapře ani ninju, proto v sobě řada jeho pohybů skrývá překvapení, nečekaný zvrat, který oponenta zaskočí a znemožní mu pokračovat v útoku, připraví jej o rovnováhu nebo jej rovnou zavede do pasti, kde přijde o veškerou iniciativu, popřípadě i zbraň. Schopnost podívat se na problém z jiné perspektivy a vyřešit jej tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo, je typickým poznávacím znamením ninjutsu.
Další důležitá věc, kterou Sveneric neustále – a právem – zdůrazňuje při tréninku s jakoukoliv zbraní (a samozřejmě i beze zbraně), je využití správných základů pro pohyb těla. I zdánlivě složité a dlouhé techniky lze ve skutečnosti rozebrat na jednoduché stavební prvky, ze kterých se vždy vyklubou základní pohyby. Těch není moc, ale naučit se je tak, aby je tělo používalo zcela automaticky a správně, vyžaduje hodně tréninku. Sveneric proto při každé příležitosti opakovaně apeluje, abychom věnovali základům hodně pozornosti a správně je trénovali pod vedením dobrých učitelů.
V neposlední řadě je pak potřeba zmínit Svenericův smysl pro humor. Ačkoliv nikdy neztrácí ze zřetele skutečnost, že trénink bojových umění je potřeba brát vážně, dokáže svůj výklad podat velmi odlehčeným způsobem, který snadno proniká k posluchačům a divákům. Nikdo z těch, kteří byli na tomto jeho semináře, patrně nezapomene na úsměvné scénky, které Sveneric předváděl přitisknutý zády ke zdi a s nožem na krku, v jejichž rámci se snažil názorně předvést, jak neblahé následky může mít v takové situaci špatně zvolený pohyb. Jsem si jistý, že takováto lekce zůstane v paměti velmi dlouho – a možná i jednoho dne někomu zachrání život.

Ľudovít Plata


Ľudovít v akci.



Vzpomínka 7
Pár postřehů ze semináře s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem. Jako vždy bylo důležité si udržet správnou vzdálenost.
Zajímavé bylo vidět rozdíl v kamaích v bujinkanu a Kukishin ryū a z toho se odvíjející odlišnosti v technikách, ačkoliv princip zůstal zachován.
Všechna kamae v Kukishin ryū byla opravdu velmi nízká. Tak nízká, že bylo snazší pohybovat se z nich pomocí tobi (skoků), než-li krokem.
V technikách s jutte se pracovalo s ovlivňováním soupeře. Jelikož jutte je poměrně malé (krátké), tak zajistit správné vykrytí, či zachycení zbraně je obtížné, proto se využívá nalákání soupeře na „odhalené místo“, čímž dostáváme výhodu.

Jaroslav Gründl


Účastníci semináře na společné fotografii.


Kamu, Kamu, Kamu…

Kamu, Kamu, Kamu…



Poslední hodina se senseiem dokončila filozofické aspekty, které začal rozvíjet v neděli. Zahájil jsem lekci s nějakým taijutsu, které sensei posunul na další úroveň, s důrazem na aspekt Muto dori ve všem co letos děláme. I přesto, že tématem je "gokōgoshin" (1), základ toho co děláme má velmi blízký vztah s podstatou mutō dori. (2) Sensei řekl: "Když si myslíte, že něco je, tak není nic; když si myslíte, že nic není, něco tam je." Pak dodal, "to je kanjin kaname neboli shinshin shingan." (3)(4)
Během této hodiny jsem se naučil dvě věci:

1) Koncept kanjin kaname patří do Takagi yōshin ryū a do Kotō ryū,
2) Shinshin shingan, "oči a mysl bohů", patří do Togakure ryū.

Sensei si s těmi koncepty hodně hrál, přechodem z taijutsu k yari a ninja bikenu, jako vždycky. Manipuloval svými uke, jako by nebyli ničím, pouhým prstem. Ale opakoval, že ten prst je pouze prodloužení pohybu těla. Poprosil jsem ho, jestli by to na mě udělal a bylo to jako narazit do zdi. Sensei byl uvolněný a nevypadalo to, že by se vůbec pohyboval, ale nemohl jsem se k němu dostat. Na druhou stranu, odlétl jsem pryč bez zjevné příčiny. Není to žádné kouzlo, jen čisté taijutsu.
Často vám může připadat, když ho vidíte provádět techniku, že to jeho uke jen hraje. Ale když to sami zažíváte, pochopíte, že nic není hrané. Můžete vzít všechny waza které chcete, když to necítíte s ním, nemůžete vědět. Senseiovo budō je jen o procítění.
Abyste získali tento cit, musíte trénovat správně, což znamená, že musíte naslouchat a poslouchat. To je to, co dělá studenta studentem. Přál bych si, aby v dōjō bylo víc studentů.
Toto "bytí studentem" souznělo s tím, co nás učil v neděli. Sensei, tváří k shinden, během přestávky mluvil o Monju Bosatsu. (5)
Jak víte, v shinden je socha mnicha Ganjina, vyrobená z tvrdého dřeva. (6) V této soše je díra, do které chce sensei umístit sochu Monju Bosatsu. Tento bodhisattva je prý Sariputra, nejlepší žák Budhy. (7)
Manjusri (skrt) je bodhisattva kaligrafie a představuje archetyp oddaného žáka. Možná bychom měli být všichni oddanými žáky. Kaligrafie v úvodu tohoto článku se čte "Kamu, kamu, kamu, shinyū, Shinmyō, Aun”. To řekl během minulé nedělní lekce. (8)
Nebyl jsem si jistý, zda jsem ho nepřeslechl, proto jsem ho poprosil, aby to zopakoval. Řekl, že pro mě udělá kaligrafii. To je ona.
Sensei řekl, že "božská síla" vede naše pohyby. Během boje bychom neměli dělat nic jiného, než nechat to "božské" inspirovat naše skutky. Není žádné dobré ani špatné řešení, pouze přichází přirozený pohyb.
Takže pokud chcete získat tento "přirozený pohyb inspirovaný bohy" do svého taijutsu, chovejte se jako Monju Bosatsu a staňte se oddanými žáky Hatsumi senseie.



Poznámky:
1. Gokōgoshin / 悟光護心 / více https://kumafr.wordpress.com/?s=goko+goshin
2. Mutō dori / / více https://kumafr.wordpress.com/?s=goko+goshin a https://kumafr.wordpress.com/2015/05/27/muto-dori-is-not-muto-dori/
3. Sensei při svém učení mluví o kanjin kaname velmi často. A Používá mnoho různých významů, vzhledem k tomu co nám chce sdělit.
Kanjin kaname / 肝心要 / hlavní význam
Kanjin kaname / 観 神 要 / vidět pravdu za iluzí
4.Christian Petrocello napsal "sōke říká, že 心神 心眼, shinshin shingan (mysl a božské oči) je kanjin kaname" v článku https://tenryuenglish.wordpress.com/2011/12/19/shinshin-shingan/
Ohledně shinshin shingan jsem dříve napsal:"oči a božský duch" řekl sensei během tréninku. Ale shingan je také 真贋 opravdovost; a shinshin může být také 心身 (tělo a mysl), takže tsurugi můžeme rozumět jako způsob jak se stát plně opravdoví s naším tělem a myslí. Tsurugi je nástroj který nám k tomu dopomůže. Pohybováním se v našem taijutsu volně se očišťujeme od záměru. To je z dřívějšího článku (https://kumafr.wordpress.com/2013/05/08/muto-dori-is-buto-dori/)
5. Monju Bosatsu (jap) aka Manjusri (skrt):http://www.onmarkproductions.com/html/monju.shtml
Bosatsu = Boddhisattva
6. Ganjin: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Jianzhen
7. Sensei chce dát malou sochu Monju Bosatsu do díry v soše Ganjina. Monju je zobrazení Sharishi (skrt) neboli Sariputry (jap) který byl nejlepším žákem Budhy. Hannya Shingyo Sutra je rozhovor mezi Sharishim a Budhou.
8. První tři znaky jsou bonji pro "bůh", nebo "božská síla" (Kamu je jako kami). Nejsou pro to kanji.
神佑 / Shinyû je nebeská ochrana; božská pomoc
神妙 Shinmyō je ve významu ukázat pokoru před pomocí shůry (komentář díky Dougu Wilsonovi)
阿吽 / A Un je 1:(Většinou psané jenom kanou) Om; Aun; slabyčné vyjádření prvotní trojjedinosti Vishnu, Shivy a Brahmy; 2: nádech a výdech; dýchání; alfa a omega. Doug Wilson dodal: "a a un jsou také rovnováhou a dualitou mezi je tam a není tam, atd."


Publikováno v červenci 2015 na stránkách https://bujinkangard.wordpress.com/2015/07/29/kamu-kamu-kamu/



Arnaud Cousergue, Shihan Bujinkan Hombu Dojo

Arnaud Cousergue, Bujinkan Dojo Shihan
http://www.budomart.com, e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com


Japonsko duben 2015, aneb má cesta za sakurami

Japonsko duben 2015, aneb má cesta za sakurami



Při příjezdu do Japonska, musíte očekávat, že některé věci budou jiný, než jste si představovali. Ale nikdy nejste skutečně připraveni na takový kulturní "šok". Nicméně, na začátku, po devíti hodinovém pobytu v letadle, jsem své toto prostředí nevnímala ihned. Bylo to z důvodu mé únavy z dlouhé cesty.
Jedna z prvních věcí, kterou jsme viděli po přistání byla dlouhá fronta u pasových kontrol. Obsluha letiště nás poslala jinou cestou. Připadali jsme si, jako bychom šli v kruzích. Upozorňovali nás, že se tak vše uspíší, stále dokola říkali "rychlá cesta" Zajímavé bylo i to, že po celou dobu na sobě měli zdravotní roušky. Nakonec jsme tedy prošli pasovou kontrolou, a šli jsme si vyzvednout naše zavazadla. Naše kamarádka Nhina, ale ještě nepřišla přes pasovou kontrolu, trochu ji tam zdrželi. Víte, ona zůstane v Japonsku o něco déle. Chystá se zůstat po celý jeden rok a studovat zde japonský jazyk a tak musela se projít jinou frontu, aby získal její rezidentní kartu.
Šli jsme na proclení, kde se nás celník uctivě zeptal z jakých důvodů chceme navštívit Japonsko a co budeme dělat v místě našeho pobytu v Noda. Odpověděli jsme že se budeme věnovat studiu budō. Na to reagoval - oooh budō, sōka. Zdálo se, že tona něj udělalo dojem :).
Nhina stále zůstala o něco pozadu, takže jsme na ni čekali na nástupišti, odkud nás měl vlak přepravit do Noda. Využila jsem čekání k tomu abych si nakoupila Suica kartu, což je karta, prostřednictvím které se dá zakoupit předem kredit na využívaní železniční dopravy v Japonsku. Po chvilce Nhina konečně dorazila a jsme mohli nastoupit do našeho vlaku. Příští naše zastávka byla město Noda. No, samozřejmě nepočítám všechny ostatní zastávky, kterými jsme museli projet :).
Přijeli jsme do stanice Shimizu kō-en, kde nás přivítal nás Kaori san, Kaori san nás doprovodil do bytu, který jsme si pronajali pro náš pobyt. Později jsme se dozvěděli, že Roger Andersson (studující bujinkan ve Švédsku), je ve skutečnosti jeho učitelem angličtiny.

Při pohledu na rozpis tréninků, jsme získali představu, na které tréninky a kdy máme chodit.



Nechali jsme věci v našem novém bytě, jen jsme si připravili tašky s věcmi na trénink a vyrazili jsme na cestu do honbu dōjō. Náš první trénink bude pod vedením Nagato senseie.
Stále jsme měli ještě trochu času, zastavili jsme se tak v parku Shimizu, kde jsme pořídili několik snímků sakur a zašli si na jídlo pro nějaké japonské speciality.






První trénink: Nagato sensei



Musím říct, že jsem byla trochu plachá, když jsem dorazila v honbu dōjō. A když jsem pak zahlédla Nagato senseie uvědomila jsem si - ježíš, minulý týden, viděla jsem tuto osobu na YouTube. Toto bylo už skutečné!
Nagato sensei je docela příjemný a zábavný člověk; vypadal, že je v opravdu dobré náladě a stále žertoval, Když ale mluvil o technikách zůstával vážný. Vzal si jeden ze svých sešitů s technikami (své "denshō") a začal číst jednu z technik, kterou si vybral pro tento trénink. Když dočetl co se v denshō píše, ukázal nám samotnou techniku. Technika, na které jsme pracovali byla Kōto z Okuden no katy (vnitřní přenosové formy) ze školy Kotō ryū koppōjutsu.
(Zdroj: http://bujinkan.bespin.org/Ryu/koto_ryu_koppojutsu.htm).

Později, po několika henka, jsme pracovali na technice nazvané Shizen.
Nagato sensei nám vysvětil některé důležité aspekty o schopnosti mít správnou vzdálenost, abychom mohli pokračovat v technice bez zbytečných pohybů, nebo ztráty rovnováhy a být chráněn za všech okolností. Po tréninku Nagato senseie jsme si šli nakoupit něco k jídlu, abychom poté mohli pokračovat v tréninku pod vedením Noguchi senseie.


Druhý trénink: Noguchi sensei

Byla jsem opravdu unavená na tomto tréninku. Noguchi sensei je opravdu rychlý v jeho demonstracích. Trénink šel rychlým tempem, v první řadě jsme cvičili techniky taijutsu s využitím bolestivých tlaků prstů a nehtů. Později jsme cvičili několik technik s mečem. Noguchi sensei bohužel nezmínil žádné ze jmen procvičovaných technik.
Po tréninku jsme šli do nedaleké malé restaurace, kde měli jsme si dali nějaký plněné taštičky gyōza a pivo. V restauraci jsem potkala jednoho studenta z Čech z dōjō Luboše Pokorného a tak jsme si trochu pokecali. Pak jsme se vrátili domů se vyspat.


Den 2.: Trénink se sōkem



Druhý den byly dva tréninky - s Noguchi senseiem a sōke Hatsumim. Nicméně, chtěla jsem pomoci mé kamarádka Nhině přesunout její věci do Tokia a nikdo jiný neměl nakonec v plánu jít na lekci Noguchi senseie, tak jsem tento trénink přeskočila a jela jsem místo toho do Tokia. Tam jsme se šli mimo jiné najíst do jedné malé restaurace s opravdu dobrými nudle ramen. Pak jsme navštívili několik vyhlášených oblastí.



Strávila jsem nějaký čas v Akihabaře, kde jsem také navštívila několik obchodů nabízejících manga a videa anime. Později jsem šla celou cestu do Asakusa pešky ke Sensō-ji chrámu (byla to dlouhá cesta, ale stálo to za to). Tam jsem navštívila ten úžasný komplex chrámů, budovu s botami waraji visícími na jedné ze stěn, což bylo docela působivé. Pak jsem vstoupila do oblastí, které byl plné stromů sakury. Při návštěvě japonského chrámů je nutné si před vstupem umýt si ruce a ústa. V závislosti na kami byste také měli uklonit jednou nebo vícekrát a tleskat rukama a přitom se modlit a vhodit několik mincí na patřičné místo.



Když jsem dokončila svou turistickou návštěvu, jela jsem zpátky do Noda na sōkeho trénink.
Obecně sōkeho trénink je velmi zvláštní nejen díky atmosféře v dōjō, ale také proto, že to je působivé vidět tohoto staršího muže stát na tatami ukazujícího silné techniky, které jsou současně prováděny velmi měkce. Asi nemůžeme tak úplně pochopit, co se snaží ukázat, ale díky mému současnému učiteli, Thomasi Franzenovi, jsem aspoň pochopila teorii toho, čeho se sōke snaží na tréninku dosáhnout.
Každý pohyb sleduje určitý cíl a vše je spojeno v jeden celek. Sōke je ve fázi, kdy se zlomí techniky. Ve skutečnosti pro nás vždycky říká - prostudujte základy… A to je velmi správné. Na jeho místě a na úrovni shihanů (nebo to aspoň říká), je čas se naučit jak se zapomenout na techniku a stát se technikou, Pokud existují dvě slova k zapamatování z tohoto tréninku, tak to jsou "tame ni nagare", jejichž význam je zhruba "zachovat plynulý tok pohybů". Pravděpodobně to je špatný překlad, ale snad jsem myšlenku vystihla.
Na třetí den jsem se rozhodla jít na trénink se Someyou senseiem a následně s Furutou senseiem.


Den 3.: Trénink se Someyou senseiem



Someya sensei hodně na lekcích mluví. Lituji, že jsem předtím o tom nevěděla. Vysvětluje spousta věcí o historii Japonska a tradicích. Je to docela zajímavé, opravdu, ale to je také velmi obtížné si všechno zapamatovat. Je také dobré, že sensei dává čas pro napsání poznámek během tréninku. Poznámky mi ale nestačili k zaznamenání všech informací, takže jsem si začala nahrávat své rozhovory během výuky, aby tomu mohla naslouchat znovu někdy později a provést si tak řádné poznámky z lekcí.

Odkazy:

  • https://www.dropbox.com/s/50qoquorsbe6lc8/Someya%20class%201%20-%2001.m4a?dl=0
  • https://www.dropbox.com/s/pvmayu7cqhdhuju/Someya%20class%201%20-%2002.m4a?dl=0


Nicméně, jsem neměla žádný záznam z první lekce, takže se to pokusím tady velmi zjednodušeně shrnout:
Někdo přinesl starožitný byōbu do dōjō na sōkeho trénink. Byōbu je zástěna oddělující v minulosti prostor místnosti, takto byla ze 6 panelů. Dnes se byōbu již příliš nepoužívá. Nicméně ve starších japonských domech je často místnost s tatami, kde je prostor pro svitky, které mají být viděny. Toto místo je nazýváno tokonoma. Tyto svitky by měly být vždy ve vztahu s konkrétním obdobím a proto být měněny pro každé roční období. Například v srpnu by svitek mohl obsahovat kresbu pro festival Obon (buddhistická událost pro připomenuti předků), a tak podobně. Mluvil o tom, že sōke kreslí svitky, které mají tento účel.

V dnešní době, mladí lidé se nechtějí obtěžovat místností pro tento účel ve svých nových domech, vyžaduje to prostor a oni nevidí účel pro tuto místnost. Mladí Japonci zapomínají na význam tradice. Someya sensei pak řekl, že doufá, že jak nám říká tyhle věci, budeme moci pokračovat v japonských tradicích a taky je učit samotné Japonce, kteří na to již zapomínají.

Na sōkeho tréninku jsme studovali část technik meče z Kukishinden ryū. Sōkeho trénink je opravdu velice rychlý, takže to bylo těžké si zapamatovat všechny pohyby. Someya sensei nám navrhl, abychom přezkoumali, co nám sōke ukázal den předtím, protože je pro nás docela důležité, abychom pochopili posloupnost a význam vzdálenosti v tomto cvičení.

I když jsem byla trochu zmatená na sōkeho tréninku, Someya sensei zopakoval vše z lekce od začátku a vše se tak stalo jasnější. To mi umožnilo pochopit tuto formu.


Den 3.: Trénink s Furutou senseiem

Furuta sensei je zábavný muž. On hodně žertuje, ale jeho pohyby v tréninku jsou stále velmi vážné. Umí dobře vysvětlit věci a umožňuje jednoduché pochopení. Líbí se mi jeho styl výuky, umožňuje každému, aby cítil ten pocit útoku. Každý student bude v jeho tréninku ukem, aby tak pochopil pocit techniky.

Procvičovali jsme techniky s noži a snažili jsme pochopit, co znamená mít jednu nebo více zbraní najednou a používat je. Mít zbraně je docela těžká skutečnost, vždy je chcete používat. Ale jde o to, mít zbraň a zapomenout na nich. Zbraně mohou být užitečné, ale mohou také vést k vaší zkáze. Když máte zbraň, budete vždy myslet "musím ji používat, prostě, musím"; ale na tuto myšlenku musíte zapomenout a používat ji jen tehdy, když to dává smysl.

Po trénink s Furutou senseiem jsme šli na procházku po Noda, kde jsme našli malý chrámový prostor s velmi pěknými památkami.










Den 4.: Trénink s Nagato senseiem



Na tomto tréninku jsme procvičovali techniku zvanou kompi ze školy Kotō ryū koppōjutsu. Nagato sensei nám ukázal několik variant a to nám umožnilo pochopit, proč je důležité se pohybovat precisním určitým způsobem v této technice. Opět, správná vzdálenost je důležitá, abychom neztratili rovnováhu a umožnilo nám silně udeřit soupeře.

Těsně po tréninku Nagato senseie jsme šli na lekci sōkeho.


Den 4.: Trénink se sōke Hatsumim

Sōkeho trénink byl v neděli velice plný. Neděle je jediný den v týdnu, kdy lidé žijící a pracující v Japonsku mají šanci navštívit jeho lekci a učit se od něj. Byli jsme v dōjō asi ve 140 lidech, a to jsem jen tak zhruba počítala. V podstatě jsme měli jednu tatami pro 2 osoby a někteří, ještě trénovali v před tatami. Samozřejmě, tohle sōkemu nevadí, a tak se snadno stane, že je vybrána technika ​​s holí - na tom nezáleží. Zatímco někteří lidé jsou skutečně překvapeni, já si myslím, že je to docela zábava. To je způsob jak se učí používat lépe vzdálenost. Ve skutečnosti byste asi měli být schopni udělat cokoliv i v uzavřeném prostředí.

Co někteří lidé nechápou je, že sōke neučí techniky. Takže ať už jste házeli někoho, nebo ne, na tom nezáleží, protože to, co chtěl ukázat se stalo stejně před samotným hodem. Hod je jen další věc.
Nicméně, sōke řekl spoustu významných věcí, ale relevantní pro shihanů. Ve skutečnosti, teorie jeho zpráv je pochopitelná, ale imitace pohybu není pro mne možná v tomto okamžiku.
V ten den jsem koupila knihu Steva Olsena, která shromažďuje sōkeho umění. Sōke udělal kresbu pro mě v do knihy, kterou Kacem přeložil takhle: "Vždy se usmívej jako květina a bud šťastná jako motýl" (nebo něco takového).

Po lekci jsme se šli do chrámu Sakura-gi v Noda.



U vchodu jsme potkali několik starších japonských dám, které prodávali nápoj s názvem "amasake". Vysvětlili nám (měli jsme překladatele), ze amasake je část, která zůstane spolu s rýží po přípravě nápoje sake. To může být s nebo bez alkoholu – ten jeden byl bez alkoholu. Je připraven teplý jako čaj a je docela sladký. To byl příjemný okamžik. Dopili jsme a vstoupili do chrámu, protože není dovoleno jíst nebo pít v těchto posvátných prostorách.
Později toho dne jsem šla do Tokia s ostatními lidmi z našeho dōjō, kde jsme měli v plánu navštívit restauraci Ninja!
Před tím, Nhina, další kamarád z dōjō a já jsme se rozhodli také zajít do CatCafé. Je to místo, kde se platí 600 yenů za půl hodiny sezení, při kterém můžete hladit přítomné kočky ^ _ ^.









Poté jsme šli tedy do restaurace Ninja, v které jsme museli projít labyrintem – jako ninjove!, abychom konečně dostali k našemu stolu. Velmi vzrušující! Tady je ukázka nějaké ninja jídla, které jsme dostali.











Velmi příjemný zážitek, ale poměrně drahé - 8.000 yenů na osobu.


Den 5.: Trénink se Shirahishi senseiem



Nebyla jsem si jista, co očekávat tréninku s Shiraishi senseiem. Ve skutečnosti, jsem slyšela dobré věci, ale protože on není velmi populární v mém dōjō ve Švédsku, jsem měla pochyby jestli to bylo dobrý nápad, abych tam šla. Shiraishi sensei nemá klíč od honbu dōjō, takže jsme cvičili ve sportovní hale v blízkosti parku Shimizu kō-en.

Jeho trénink byl pravděpodobně nejpřínosnější pro mě z jednoho důvodu. Je vždy těžké pochopit, jak nepoužívat sílu během techniky. A já si myslím, že on mi pomohl to lépe pochopit díky lehkostí svého pohybu. Shiraishi sensei se ve svém tréninku odráží hodně od předchozí lekce sōkeho a snaží se pochopit a vysvětlit nám, jak to vidí on.

Jeho cvičeni byl trochu jako tachi… Velmi pomalé a přesné pohyby po dobu dvou hodin, který pomáhá relaxovat a soustředit se na změny pohybu těla, používání správných kroků a především nevyužívat žádnou svalovou sílu.
Poté, Shirashi sensei nám nabídl trénink téměř každé ráno v 9 hodin, a tak jsme měli možnost praktikovat trénink s myšlenkou "žádné síly". Myslím si, že jsem pod jeho vedením navštívila 3 až 4 jeho tréninky.


Den 5.: Trénink se Someyou senseiem

Později po lekci Shirahishi senseie jsem šla na druhý trénink pod vedením Someyi sensei. Na tomto tréninku, který jsem mimochodem také nahrála:

Odkazy:

  • https://www.dropbox.com/s/q0xrnftcdni5spq/Someya%20Class%202%20-%2001.m4a?dl=0
  • https://www.dropbox.com/s/z2ol8kpp53g0ev5/Someya%20class%202%20-%2002.m4a?dl=0
  • https://www.dropbox.com/s/xb1may86hqrulxi/Someya%20class%202%20-%2003.m4a?dl=0


Someya sensei mluvil hodně o meči, o různých typech, které existovali v různých historických epochách Japonska. Vysvětlil nám, jak by měl být umístěn meč ve stojanu v dobách války a v dobách míru. Také mluvil o tom, že některé meče nejsou příliš kvalitní a funkční, protože některé z nich byly vytvořeny v době míru.

On nám poskytl obrázek, který je níže a který ukazuje různé typy mečů v jejich době existence.



Dále zmínil, jakou velikost by měl člověk zvolit pro svůj vlastní meč. Skutečná správná délka čepele je, když při přirozeném držení katany čepelí dolů v pozici shizen je špička jen těsně nad zemí. Špička meče se nesmí dotýkat země.
Také nám řekl, že další den, tedy v úterý, sōkeho navštíví mnoho lidí, aby viděli sōkeho bojové umění. Someya sensei také řekl, že se při této příležitosti chystá provést krátké enbu od 14:00 hodin. Myslela jsem si, že bude dobrý nápad jít se podívat, ale když jsem tam došla, sōke mi řekl, že tato akce je soukromá.


Den 6.: Sōke v Ayase

Sōkeho lekce v Ayase byla, jako obvykle, neskutečná. Zdálo se, že jeho pohledem velmi lehký pohyb byl ve skutečnosti ale velmi bolestivý a efektivní. Odeslání záměr zatímco skončí někde jinde, a jako výsledek, zmatený útočník. Sōke říká, že nebojuje je svým soupeřem, nezkouší ho donutit zastavit se. Jen odstraňuje jeho vůli bojovat.
Zajímavé bylo, že skoro každý student na lekci ukázat techniku před sōkem. Bylo zajímavé a velmi užitečné ukazovat techniky pod takovým tlakem.


Den 7.: Návštěva obchodu s meči

Den poté, jsem se setkala s některými dalšími švédskými studenty, kteří osobně znali Rogera Andersona. Roger pracuje obchodě se starožitnostmi, ale také s meči nacházejícím se v Noda.
Šli jsme do jeho domu, a pak nás vzal do obchodu s meči. Mohli jsme se podívat na některé staré meče, vzít je do rukou a zjistit tak jejich váhu. Nejstarší z mečů byl 400 let starý (pokud si dobře pamatuji) a cena nejdražšího byla 2.5 miliónu yenů.



Měla jsem více tréninků pod vedením Nagato senseiem a Noguchi senseiem než jsem odjela, ale moc poznámek z lekcí jsem si nezapsala. S Nagato senseim jsme znovu procvičovali techniku Kōto – asi jsme nebyli moc dobrý na posledním tréninku, a s Noguchi senseim jsme procvičovali některé z technik pro kunoichi za využití kovových hřebů, které byly směřovány do očí útočníka. Bylo to docela sranda.

Japonsko bylo pro mne skvělá zkušenost. Uvědomila jsem si, že by se opravdu vyplatilo tam být delší dobu, jako je například rok. Přijdu znovu v říjnu a doufám, že zjistím více o místní kultuře a samo sebou navštívím další tréninky.



Lucie Poudoulec

Lucie Poudoulec

Lucka je původem z Francie a studuje bujinkan bugei již delší dobu. Několik let byla studentkou i našeho dōjō v Praze. Dnes studuje ve Švédsku u Thomase Franzena, kde zároveň žije a navštěvuje pravidelně semináře pod několika shihany - např. s Arnaudem Cousergue, Svenericem Bogsäterem, atd.


Pár slov od Kuki Takaharu …

Pár slov od Kuki Takaharu …

Publikováno 28. prosince 2011 na webu http://shinseidojo.wordpress.com/2011/12/28/an-excerpt-from-kukishinden-zensho/



Využít literární a bojová umění pro národ znamená připravit se na společenské nepokoje. Je velmi běžné, že během každé „vlády“ dojde k takovým nepokojům přinejmenším jednou. Nikdy byste se neměli přestat učit bugei (bojová umění), ani na krátko. Existuje mnoho forem bojových umění a z nich všech je potřebné jenom jūjutsu, což platí i v době míru. V takové době může být využito k sebeobraně. Osoba, která studuje jūjutsu, se zároveň učí, jak přetrvat. Válečník chápe, že je důležité oddělit hněv od všeho ostatního. Ti, kteří studují jūjutsu, mají zdravý rozum a skvělý charakter. Pokud se zničíte kvůli triviálním věcem, můžete ztratit sami sebe; pokud ztratíte sami sebe, můžete nakonec ztratit domov. Je to nekonečný kruh, ze kterého se vám nikdy nemusí podařit vymanit. Stejně jako v případě dětí a rodičů, tak i v případě lidí a národa či země, musíte kvůli nim někdy obětovat sami sebe, jinými slovy, musíte je před sebou upřednostnit. Například jako rodina Ōtomo, která byla připravená zemřít v horách nebo na moři (v dřívější básni zemřít za císaře).

Dokonalé mistrovství v budō umožňovalo v dávných dobách válečníkům srazit ptáky v letu pomocí kiai (výkřiku ducha). Podstatou tréninku bylo zničit zlo a umožnit přežít. Kdybych to parafrázoval, dalo by se říct, že na vrchol se lze dostat dodržováním přírodních zákonů. Proto není žádný prostor mezi nebem a zemí, vámi a protivníkem, není žádný prostor mezi ničím v přírodě, vše je propojené a vše je chaotické. V nebi je přirozené mít In a Yō (pozitivní a negativní) a na zemi tvrdé a měkké. Existují dvě hlavní věci, které by měly být studovány v bunbu (literárních a bojových uměních). Jsou to zlatá pravidla přírody (v japonštině železná). Pravý válečník se učí sám. Uprostřed nebes a země se člověk učí mentálnímu stavu připravenosti na smrt.

Shōwa 18 (5. ledna 1943)


¨

Kuki Takaharu

Kuki Takaharu

Změň svůj postoj

Změň svůj postoj

Publikováno 7. prosince 2014 na stránkách https://kumafr.wordpress.com/2014/12/07/change-your-attitude/


Arnaud Cousergue, shihan Bujinkan Honbu Dojo

Arnaud Cousergue, shihan Bujinkan Dojo
http://www.budomart.com, e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com

Základ proti kosmickému

Základ proti kosmickému



Bez základů, které jsou stavebními kameny vašeho taijutsu, si nikdy nevytvoříte to, čemu sensei říká „přirozený pohyb“. Jeden můj přítel a student nedávno navštívil několik seminářů v jiných zemích. Překvapily ho dvě věci. Zaprvé, většina učitelů vytvářela nádherné pohyby bez použití energie a síly. Potom se studenti pokoušeli tyto pohyby okopírovat.

Ale pak zjistil, že i když není studentem těchto učitelů, jeho vlastní silné základy mu umožnily přizpůsobit se a pochopit to, co bylo předváděno. Na rozdíl od něj, se ostatním účastníkům absolutně nedařilo vytvořit tyto pohyby skrze vlastní taijutsu, přestože je napodobili.

Tento kosmický trend se v Bujinkanu objevuje už nějakou dobu a nyní se ukazuje jak negativně ovlivňuje schopnost studentů přežít v reálném boji. Většina studentů Bujinkanu bude velmi překvapena, až se budou muset bránit těmito hezkými, ale slabými, kosmickými pohyby, které se učili na seminářích a v dojo.

Jak to sensei řekl minulý srpen, musíte trénovat svou sílu v mládí, abyste mohli v dalším vývoji používat „žádnou sílu“ na vyšších úrovních svého budo.

Prosím vraťte se k pořádnému tréninku ve svém studiu budo, zlepšete své základy a vytvořte silný podklad, než se začnete pohybovat na kosmické úrovni.

Skutečný boj je divoký, není hezký. Panika a strach zpomalí váš mozek a vaše reakce a když nastoupí panika, jedinou šanci přežít vám dají zakořeněné základy.

Silný základ je to jediné co vám zbude. Hezká waza naučená v dojo se spokojeným partnerem vás v reálném střetu zabije. V posledních dvaceti letech řekl sensei několikrát „nepokoušejte se v boji používat waza, prohrajete“.

Učitelé, toto je vaše zodpovědnost. Prosím učte hlavně základy (společně s pokročilými pohyby) a přestaňte se soustředit výhradně na kosmické pohyby, protože ty vaše studenty zabijí. Nezapomínejte, že základní pohyby se postupně přemění v kosmické, to je přirozený proces. Nesnažte se ho urychlit.

Když nebudete učit správně, budou vaši studenti jako ovce u řezníka a hezké „béé béé“ řezníka nezastaví, aby je nezabil.

Publikováno 16. listopadu 2014 na stránkách https://kumafr.wordpress.com/2014/11/16/basic-vs-cosmic/




Arnaud Cousergue, shihan Bujinkan Honbu Dojo

Arnaud Cousergue, shihan Bujinkan Dojo

http://www.budomart.com, e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com