Browsed by
Category: Bujinkan / Ninjutsu

Shugyō 修行: odříkání

Shugyō 修行: odříkání


Příliš brzo ráno? Vstaň a cvič. Venku zima a vlhko? Jdi cvičit. Unavený? Vyčerpaný dlouhou cestou, alespoň chvilku se zastavit a odpočinout? Cvič. Pokračuj v duchu houževnatosti – to je rada pro bugeishu, který narazí na překážku na "Cestě", což se stoprocentní jistotou nastane. Je to rada, která u začátečníka zapadne. Nadšení začátečníka je takové, že si nedokáže představit, jaké překážky by jej dokázaly zadržet v postupu. Jestliže se vůbec objeví nějaká rozhodující výzva v tak rané fázi, pravděpodobně cvičení zcela zanechá. Umění ještě neproniklo do jeho každodenního života. Je možné s ním přestat, bez toho, že by to zanechalo újmu na psýché. Pokročilejší bugeisha je tím, kdo musí čelit dilematům a možným překážkám, které mohou mít vážný emoční a psychický dopad. Je to shugyō, k čemu se musí uchýlit, chce-li se přes ně dostat a vytrvat.

Ve většině fyzických činností roste u nováčků získávaná dovednost rychle. Nakonec se člověk dostane na pomyslnou rovinu, mezník v učení, [kdy najednou dovednost přestane růst,] která je poměrně krátká a s nevelkým úsilím lze překonat. Jak pokračuje v praxi, opakovaně naráží na další a další roviny, které jsou delší a delší. Růst se posuzuje hůř a hůř. V tomto bodě, kdy se jedná o koníčka či volnočasovou záležitost, může člověk sám sebe přesvědčit, že další zlepšování je zbytečné. Může se spokojit s tím, že zůstane, kde je, kdy jeho výkon je konstantní. Nebo v aktivitě zcela ustane a najde si jinou. Bugeisha zakusí stejný rychlý start, stejná zastavení, stejná období bez pokroku. Ale bugei není minulost a volby pro bugeishu, když tyto obtíže nastanou, nejsou snadné.

Nakonec, bez ohledu na to, jak je zapálený a odhodlaný, má bugeisha pochybnosti. Proč tolik času věnuje tomuhle divnému podnikání, které nemá žádnou praktickou hodnotu a nenabízí žádnou reálnou odměnu? Někteří přátelé ho možná podpoří, aby nechal tohoto praštěného hazardního podniku, aby si pro svůj volný čas našel něco více konvenčního. Zranění, která jsou téměř nevyhnutelná, jej také budou pokoušet, aby ukončil svou pouť na "Cestě". Nuda otupí jeho koncentraci. A konečně jej umučí vlastní sžíravé pochybnosti a otázky o smysluplnosti celé té věci. Všechny důvody ukazují na skončení a zjevně vůbec žádný na pokračování. Model představený mistrem se zdá nedosažitelný. Navíc všechna tázání se po útěše nebo odpovědích mistra se nyní setkávají s příkrou a známou odpovědí: cvič.

Navenek mistr nejeví zájem o obtížnou situaci bugeishi, ve které se nyní nachází. Uvnitř je však horlivě pozorný. Sleduje, jestli student dokáže vytáhnout z centra svého bytí motivaci pro pokračování. Mistr ví, že když bugeisha nemá dostatek vnitřní síly, při hledání Cesty nevydrží. Jakkoli hodně má mistr o svého žáka starost, nemůže jej přenést přes tuto krizi agónie a zmatku.

Když bugeisha vytrvá, zjistí, že vystoupil na nový horizont. Vystoupal na vyvýšeninu Cesty, která se zve shugyō. Gyō je upravený znak pro „křižovatku“. Shu je znak složitější. Zapisuje se hbitými, rychlými tahy, které označují „jemné vlasce“, jako ty, které jsou v kaligrafově štětci. Další tahy znaku shu slouží k vyjádření „ruky držící hůl“. V normální řeči shu znamená „praktikovat“ nebo „věnovat se studiu“, doslova však „udeřit s delikátní přesností“.

Bugeisha cvičící na úrovni shugyō se ocitá na horských rozcestích. Již mu svitlo, že bugei jsou nesmírně obtížná. Pokročil však také natolik, aby zjistil, že mohou poskytovat odměny, které nenajde nikde jinde. Snad si i přeje přestat, ale když se probije vpřed, vstříc shugyō, nemůže. Rozcestí má za sebou. Jeho trénink stále směřuje k cizelování vnější formy, ale po vstupu do shugyō se vrcholem každodenní praxe stal rozvoj jeho vnitřní osoby. Bugeisha, který dosáhl shugyō, vede nyní údery volněji, s delikátní přesností, protože jeho cílem se stalo „já“.

Shugyō se považuje za asketický trénink nebo za výcvikový proces poustevníka. Z pohledu pozitivnějšího je to cesta, kterou se vydává bugeisha, aby překonal překážky. Je strmá. Shugyō je zkoušení a namáhání a nenechá jej odpočinout. A jakmile má křižovatky za sebou, je to jediný prostředek, jak postoupit na "Cestě".


(c) 1995, Dave Lowry
Z knihy "Sword and the Brush - The Spirit of the Martial Arts"
Do českého jazyka přeložil Jaroslav Šíp a publikoval na stránkách Aikidō Dōjō Plzeň - http://www.adp-i.cz/cteni/shugyo.html.

Ohlédnutí se za seminářem se Svenericem Bogsäterem v Praze, aneb techniky feudální policie starého Japonska

Ohlédnutí se za seminářem se Svenericem Bogsäterem v Praze, aneb techniky feudální policie starého Japonska

Další seminář pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera, jednoho z předních učitelů organizace Bujinkan Dōjō, v Praze.

Pravidelně několikrát ročně máme možnost, jako Bujinkan Dōjō Prague 武神館道場プラハ, pořádat v našem městě semináře pod vedením různých zahraničních učitelů. Jedním z pravidelně vyučujících učitelů je Sveneric Bogsäter, který je jedním z nejpokročilejších instruktorů v rámci organizace Bujinkan Dōjō 武神館道場, a je držitelem titulu dai-shihan 大師範. To vše světčí o jeho vysoké úrovni na poli bojových umění, nicméně hlavním důvodem, proč je opakovaně zván k nám do Čech, je jeho přistup k tréninku a schopnost předat studentům detaily jednotlivých pohybů či technik. Pro letošní rok bylo jako téma semináře vybráno juttejutsu 十手術 školy Kukishin ryū 九鬼神流 a techniky tantōjutsu 短刀術. Jutte je velice specifická zbraň, kterou využívala při výkonu své služby policie feudálního Eda (dnešní Tokio). Jedná se o jednoruční zbraň připomínající kovový obušek často s jedním či více postranními rameny různých tvarů a rozměrů. Tyto boční ramena plní úlohu ochrany rukou majitele zbraně, ale také byla využívána k technikám zachycení útočníkovy končetiny či dokonce zbraně. Pro jutte existovala široká škála technik, od jednoduchých úderových technik, přes techniky lámání až po kontrolu zbraně, v té době nejčastěji meče, či dokonce k jeho zlomení. Druhou tréninkovou oblastí bylo tantōjutsu, tedy techniky s nožem. Způsob využití nože v boji je dnes velice populární a nejinak je tomu i u mnoha studentů v bujinkanu. V případě tohoto semináře šlo jak o tradiční pojetí technik, tak i o jejich moderní adaptaci přizpůsobenou současnému pohledu na boj s nožem.
Osobně si velice vážím Svenericových zkušeností, jeho způsobu výuky, kdy se snaží předat nejen samotný pohyb bojových umění, ale snaží se o pochopení každé procvičované situace v širším kontextu s vazbou na správné načasování, vzdálenost, či další možnosti reakcí obránce či útočníka. Ve své výuce se Sveneric často zastaví a mluví se studenty o všech možných aspektech probíraného tématu, či výuku doplní vyprávěním svých zkušeností z tréninků s Hatsumi senseiem.

Letošního semináře se opět zúčastnilo téměř padesát lidí z několika zemí – Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Švédska a Litvy. Rád bych poděkoval i touto cestou všem účastníkům, protože právě díky jejich zájmu o trénink budō se tyto semináře mohou konat a těším se opět na viděnou na některé z dalších akcí. Zde bych rád připomenul, že další seminář s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem proběhne v termínu 18. - 20. listopadu 2016.

- Pavel Slavík

Je důležité zůstat stále studentem.

V následující části článku jsou uvedeny některé ze vzpomínek několika účastníků tohoto semináře:


Vzpomínka 1
Zajímavá byla také historická vsuvka o původu jutte. Sveneric zmínil, že dnešní podoba, s třásní na konci, vychází z historického originálu, kde třáseň plnila dva úkoly. Sloužila jednak jako odznak určující strážníkovu hodnost a příslušnost k okrsku a měla i svůj praktický význam. Omotaná kolem ruky sloužila jako pojistka, že jutte v potyčce neupadne, pokud jej bude muset strážník pustit.

- Josef Kafka

Pepa s Tomášem během tréninku juttejutsu.

Kihon happō – jak ho vysvětloval Sveneric (jak jsem to pochopil)
Sveneric na tomto semináři často zmiňoval soubor technik kihon happō. Podívejme se tedy nejdříve blíže na význam termínu kihon happō. Ki znamená energie, Hon základ a Happō označuje 8 technik/způsobů provedení. Když se nad tím tedy zamyslíme, znamená to, že máme dát energii, nebo chcete-li „život“ osmi základním technikám. Ale, jak už to tak v japonských bojových uměních bývá, není to tak jednoduché. Význam slovíčka happō může být také vnímán jako vodorovná osmička, což, jak víte, znamená nekonečno, neboli v tomto případě nekonečné množství provedení těchto osmi technik. Pokud tedy všechny tyto informace dáme dohromady, znamená to, že záleží na tom, jak cvičíme kihon happō, jakou energii tomu dáme a jak dokážeme použít vše, co nám kihon happō nabízí.
Často se o technikách kihon happō mluví jako „pouze“ o základech. Něco, co se člověk naučí na začátku, a pak to může opustit a začít dělat ty „cool“ věci. Faktem ovšem je, že ty cool věci jsou vlastně jenom variace a kombinace pohybů a technik z kihon happō. Kihon happō nás má naučit jak pracovat s naším tělem, jak se hýbat a zejména nás učí principy, na kterých naše techniky stojí a jak fungují. Z toho plyne, že kihon happō je jakýmsi průvodcem v bojových uměních bujinkanu. Pokud nedokážeme uchopit a správně provádět techniky obsažené v kihon happō, znamená to, že se naše taijutsu nebude vyvíjet správným směrem a z toho samozřejmě plyne otázka, zdali by naše techniky v tom případě vůbec fungovaly!

Sveneric na tomto semináři prováděl také techniky s jutte, nožem a samozřejmě beze zbraně. Všechny techniky, které prováděl, měly základ v kihon happō a bylo často velmi snadné tyto prvky rozpoznat. Sveneric názorně ukázal, že počet možností jak používat kihon happō je opravdu... nekonečný.

- Petr Holub

Petr v pozici hassō no kamae s mečem.

Vzpomínka 3
Seminář se Svenericem Bogsäterem jsem navštívil již po několikáté, letos bylo hlavním tématem jutte. Tradičně jsme začali tréninkem jednoduchých technik, abychom dobře zvládli základní pohyby a mohli jsme pokročit ke složitějším technikám. Ty přišly záhy už asi po 2 jednodušších technikách a postupně jsem nabýval pocitu, že cvičíme velice „high-level“ techniky. Jutte, jak se ukázalo, byla velice praktická zbraň při boji proti meči, kdy se dalo použít k odzbrojení nebo jen k poranění nepřítele. Bohužel, některé techniky mi nefungovaly tak, jak bych očekával. Nicméně tato skutečnost v sobě skýtá motivaci pro budoucí studium. Sveneric kladl veliký důraz na správné a také nízké kamae a správné rozložení váhy. Některá kamae měla váhu opačně, než jsme standardně zvyklí, tzn. vepředu. Takto umístěná váha s sebou přinesla nové možnosti jak pro útok, tak pro obranu a hlavně nové možnosti při celkové práci se vzdáleností. Důležité je cvičit a neustále opakovat jednotlivé pohyby, aby se dostaly do svalové paměti, a člověk se poté mohl soustředit na jemné nuance techniky s jutte. Celkový dojem ze semináře mám dobrý a opět mne namotivoval k intenzivnějšímu tréninku.

- Pavel Pližingr

Pavel je většinou za fotoaparátem, ale tentokrát ho vidíme během techniky s jutte.

Do the best, don’t die tryin’
Ve dnech 13. – 15. 11. proběhl v Praze každoroční a už tradiční listopadový tréninkový seminář budō taijutsu pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera. Jako vždy byl seminář zaměřen pouze na pár detailních částí z celého komplexu ninjutsu. Letos se jednalo o budō taijutsu, konkrétně práci nohou a využití váhy těla pro vyvedení protivníka z rovnováhy, Kukishinden ryū juttejutsu, tedy důraz na tradiční způsob pohybu při práci s jutte s těžištěm těla dole u země tolik typickým pro tuto starou školu, a tantōjutsu, kde šlo o pochopení zapojení obou rukou a ovládnutí prostoru při boji s protivníkem ozbrojeným nožem.
Semináře jsem se zúčastnil potřetí v řadě a musím přiznat, že vždy odcházím s velkou zásobou pro mě nových technik a pohybů, které pak dávám dohromady ještě týdny, ale i nových názorů a jiných úhlů pohledu, které jen tak dohromady nedám. Sensei Sveneric je podle mě skvělý učitel jako takový a spolu s jeho zkušenostmi a vzděláním v bojových dovednostech bych každému, kdo studuje v Bujinkan Dōjō, rozhodně doporučil využít každou možnost k tréninku pod jeho vedením. Myslím si, že dobrý učitel nenechá studenta odejít úplně zmateného a protože, jak jsem již napsal, Sveneric v tomto ohledu určitě ví, co dělá, odešel jsem i já s jednou hlavní myšlenkou. Myšlenkou, která nám byla senseiem opakována během tréninku hned několikrát: „Nesnaž se ze sebe dostat to nejlepší, DOSTAŇ ze sebe to nejlepší!“

- Jiří Gajdoš

Jirka "Jaffa" během jednoho ze sobotních keiko.

Vzpomínka 5
Tento listopad se v Praze opět jako každý rok konal seminář, který vedl jeden z nejdéle cvičících nejaponských instruktorů Sveneric Bogsäter.
Tématem bylo tentokrát juppō sesshō juttejutsu a tantōjustu. Sobotní část semináře jsme začali probíráním postojů a nácvikem základního pohybu s jutte, na jehož principu jsou založeny příslušné katy (každá z kat má dvě verze). Sveneric nás také seznámil s určitou historií této zbraně. Dozvěděli jsme se například, že v raných dobách bylo jutte masivnější a bylo zakončeno kovovým okem, které bylo rovněž úderovou plochou, případně na něm mohl být připevněn řetěz. Později, když se jutte stalo také součástí výzbroje japonských policistů, bylo lehčí a bylo dole zakončeno šňůrkou se střapcem, který sloužil spíše jako ozdoba a jeho barva také symbolizovala danou hodnost policisty. Jutte jsme se věnovali téměř celou sobotu. V neděli byl hlavním tématem nůž. Sveneric zmínil, že historické tanto byl masivní nůž, který mohl být i podobně velký jako wakizashi. Nicméně trénink byl věnovaný klasickému noži. Sveneric velmi poukazoval na to, abychom si uvědomovali, že nůž je zbraň velice snadno dostupná a velice nebezpečná. Také upozorňoval na to, že nikdy nemůže existovat žádná technika, která by byla stoprocentním receptem na to, jak obstát v boji. Vždy je to spíše něco, co by v dané situaci mělo zvyšovat naše šance. Může to vyjít, ale také nemusí a hlavní prioritou v dané situaci není „zvítězit“, ale přežít. Seminář se velmi vydařil. Zúčastnilo se jej více než 40 studentů nejen z Čech a ze Slovenska, ale byli zde i studenti z různých jiných částí Evropy, a už teď se těším na další, který se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu. 

- Daniel Kadera

Dan v akci.

Vzpomínka 6
Jedna z věcí, kterých jsem si na Svenericovi vždy vážil nejvíc, je jeho otevřenost. Nemá potřebu mazat lidem med kolem úst, vždy všechno říká na rovinu tak, jak to vidí. Se stejnou přímočarostí a upřímností pak přistupuje i k tréninku, a to jak svému, tak těch, které učí. Na tomto semináři se to nejvíc projevilo v části věnované technikám s nožem. Sveneric otevřeně říká: „Boj s nožem je ošklivá záležitost. Já na něj nejsem žádný expert, nedám vám žádné záruky, že to, co vás naučím, bude stoprocentně fungovat. Ale mohlo by.“ No dobrá. Možná, že se Sveneric na boj nožem nespecializuje, nemá na to žádné „papíry“. Na druhou stranu, je to člověk, který má za sebou víc než čtyřicet let strávených tréninkem bojových umění a také tři reálné konfrontace, ve kterých nože sehrály nemalou roli. O kolik víc zkušeností člověk potřebuje, aby mohl být považován za experta...?
Techniky, které Sveneric s nožem ukazoval, byly většinou velmi přímočaré a jednoduché, valná část z nich šla tak řečeno k jádru věci. Protože se jednalo o seminář bujinkan bugei, byly jeho techniky s nožem v zásadě jenom aplikací základních technik taijutsu, které se v rámci Bujinkan Dōjō vyučují. Hlavní myšlenka stojící v pozadí každé z nich byla: „Co bych měl udělat, abych minimalizoval riziko, že budu fatálně zraněn, když na mě někdo zaútočí s nožem?“ Snaha zranit protivníka, či snad dokonce „zvítězit“, je tudíž až na druhém místě, nejdůležitější je přežít. Sveneric však v sobě nezapře ani ninju, proto v sobě řada jeho pohybů skrývá překvapení, nečekaný zvrat, který oponenta zaskočí a znemožní mu pokračovat v útoku, připraví jej o rovnováhu nebo jej rovnou zavede do pasti, kde přijde o veškerou iniciativu, popřípadě i zbraň. Schopnost podívat se na problém z jiné perspektivy a vyřešit jej tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo, je typickým poznávacím znamením ninjutsu.
Další důležitá věc, kterou Sveneric neustále – a právem – zdůrazňuje při tréninku s jakoukoliv zbraní (a samozřejmě i beze zbraně), je využití správných základů pro pohyb těla. I zdánlivě složité a dlouhé techniky lze ve skutečnosti rozebrat na jednoduché stavební prvky, ze kterých se vždy vyklubou základní pohyby. Těch není moc, ale naučit se je tak, aby je tělo používalo zcela automaticky a správně, vyžaduje hodně tréninku. Sveneric proto při každé příležitosti opakovaně apeluje, abychom věnovali základům hodně pozornosti a správně je trénovali pod vedením dobrých učitelů.
V neposlední řadě je pak potřeba zmínit Svenericův smysl pro humor. Ačkoliv nikdy neztrácí ze zřetele skutečnost, že trénink bojových umění je potřeba brát vážně, dokáže svůj výklad podat velmi odlehčeným způsobem, který snadno proniká k posluchačům a divákům. Nikdo z těch, kteří byli na tomto jeho semináře, patrně nezapomene na úsměvné scénky, které Sveneric předváděl přitisknutý zády ke zdi a s nožem na krku, v jejichž rámci se snažil názorně předvést, jak neblahé následky může mít v takové situaci špatně zvolený pohyb. Jsem si jistý, že takováto lekce zůstane v paměti velmi dlouho – a možná i jednoho dne někomu zachrání život.

- Ľudovít Plata

Ľudo soustředíc se na techniku.

Vzpomínka 7
Pár postřehů ze semináře s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem. Jako vždy bylo důležité si udržet správnou vzdálenost.
Zajímavé bylo vidět rozdíl v kamaích v bujinkanu a Kukishin ryū a z toho se odvíjející odlišnosti v technikách, ačkoliv princip zůstal zachován.
Všechna kamae v Kukishin ryū byla opravdu velmi nízká. Tak nízká, že bylo snazší pohybovat se z nich pomocí tobi (skoků), než-li krokem.
V technikách s jutte se pracovalo s ovlivňováním soupeře. Jelikož jutte je poměrně malé (krátké), tak zajistit správné vykrytí, či zachycení zbraně je obtížné, proto se využívá nalákání soupeře na „odhalené místo“, čímž dostáváme výhodu.

- Jaroslav Gründl

Společná fotografie všech účastníků pražského semináře se Svenericem.
Díky všem, co přišli!

(c) 2015, studenti Bujinkan Dōjō Prague
info@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

Pár slov od Kuki Takaharu …

Pár slov od Kuki Takaharu …

Využít literární a bojová umění pro národ znamená připravit se na společenské nepokoje. Je velmi běžné, že během každé „vlády“ dojde k takovým nepokojům přinejmenším jednou. Nikdy byste se neměli přestat učit bugei 武芸 (bojová umění), ani na krátko. Existuje mnoho forem bojových umění a z nich všech je potřebné jenom jūjutsu 柔術, což platí i v době míru. V takové době může být využito k sebeobraně. Osoba, která studuje jūjutsu, se zároveň učí, jak přetrvat. Válečník chápe, že je důležité oddělit hněv od všeho ostatního. Ti, kteří studují jūjutsu, mají zdravý rozum a skvělý charakter. Pokud se zničíte kvůli triviálním věcem, můžete ztratit sami sebe; pokud ztratíte sami sebe, můžete nakonec ztratit domov. Je to nekonečný kruh, ze kterého se vám nikdy nemusí podařit vymanit. Stejně jako v případě dětí a rodičů, tak i v případě lidí a národa či země, musíte kvůli nim někdy obětovat sami sebe, jinými slovy, musíte je před sebou upřednostnit. Například jako rodina Ōtomo 大友, která byla připravená zemřít v horách nebo na moři (v dřívější básni zemřít za císaře).

Dokonalé mistrovství v budō 武道 umožňovalo v dávných dobách válečníkům srazit ptáky v letu pomocí kiai 気合 (výkřiku ducha). Podstatou tréninku bylo zničit zlo a umožnit přežít. Kdybych to parafrázoval, dalo by se říct, že na vrchol se lze dostat dodržováním přírodních zákonů. Proto není žádný prostor mezi nebem a zemí, vámi a protivníkem, není žádný prostor mezi ničím v přírodě, vše je propojené a vše je chaotické. V nebi je přirozené mít In 陰 a Yō 陽 (pozitivní a negativní) a na zemi tvrdé a měkké. Existují dvě hlavní věci, které by měly být studovány v bunbu 文武 (literárních a bojových uměních). Jsou to zlatá pravidla přírody (v japonštině železná). Pravý válečník se učí sám. Uprostřed nebes a země se člověk učí mentálnímu stavu připravenosti na smrt.

Shōwa 18 (5. ledna 1943)


(c) 1943, Kuki Takaharu
Publikováno 28. prosince 2011 na webu:
http://shinseidojo.wordpress.com/2011/12/28/an-excerpt-from-kukishinden-zensho/

Základ proti kosmickému

Základ proti kosmickému

Bez základů, které jsou stavebními kameny vašeho taijutsu, si nikdy nevytvoříte to, čemu sensei říká “přirozený pohyb”. Jeden můj přítel a student nedávno navštívil několik seminářů v jiných zemích. Překvapily ho dvě věci. Zaprvé, většina učitelů vytvářela nádherné pohyby bez použití energie a síly. Potom se studenti pokoušeli tyto pohyby okopírovat.

Ale pak zjistil, že i když není studentem těchto učitelů, jeho vlastní silné základy mu umožnily přizpůsobit se a pochopit to, co bylo předváděno. Na rozdíl od něj, se ostatním účastníkům absolutně nedařilo vytvořit tyto pohyby skrze vlastní taijutsu 体術, přestože je napodobili.

Tento kosmický trend se v bujinkanu objevuje už nějakou dobu a nyní se ukazuje jak negativně ovlivňuje schopnost studentů přežít v reálném boji. Většina studentů bujinkanu bude velmi překvapena, až se budou muset bránit těmito hezkými, ale slabými, kosmickými pohyby, které se učili na seminářích a v dōjō 道場.

Jak to sensei řekl minulý srpen, musíte trénovat svou sílu v mládí, abyste mohli v dalším vývoji používat “žádnou sílu” na vyšších úrovních svého budo.

Prosím vraťte se k pořádnému tréninku ve svém studiu budō 武道, zlepšete své základy a vytvořte silný podklad, než se začnete pohybovat na kosmické úrovni.

Skutečný boj je divoký, není hezký. Panika a strach zpomalí váš mozek a vaše reakce a když nastoupí panika, jedinou šanci přežít vám dají zakořeněné základy.

Silný základ je to jediné co vám zbude. Hezká waza 技 naučená v dōjō se spokojeným partnerem vás v reálném střetu zabije. V posledních dvaceti letech řekl sensei několikrát “nepokoušejte se v boji používat waza, prohrajete”.

Učitelé, toto je vaše zodpovědnost. Prosím učte hlavně základy (společně s pokročilými pohyby) a přestaňte se soustředit výhradně na kosmické pohyby, protože ty vaše studenty zabijí. Nezapomínejte, že základní pohyby se postupně přemění v kosmické, to je přirozený proces. Nesnažte se ho urychlit.

Když nebudete učit správně, budou vaši studenti jako ovce u řezníka a hezké “béé béé” řezníka nezastaví, aby je nezabil.


(c) 2014, Arnaud Cousergue
http://www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com

Publikováno 16. listopadu 2014 na stránkách:
https://kumafr.wordpress.com/2014/11/16/basic-vs-cosmic

Samurajové: mýty vs. realita

Samurajové: mýty vs. realita

Japonští válečníci, známí jako samurajové, stále ještě inspirují zástupy lidí po celém světě, kteří cvičí bojová umění. Jejich kultura, bojové techniky a způsob myšlení jsou dosud považovány ve všech bojových umění za ty, jež vás dovedou k dokonalosti. Nicméně skutečnost je daleko od populárních představ založených na samém klišé, ve kterých jsou fakta dosti rozmělněná. V tomto článku hodláme představit bojovníky „bez strachu a bez výčitek“, bojovníky věrné smrti, bojovníky obdivované mnohými…

Původ

Název samuraj pochází ze starého japonského saburafu znamenajícího „být ve službě“. Na počátku období Heian (794-1186) byli takto nazýváni služebníci, zejména ženy, šlechtického dvora zvaného kuge, či služebníci císaře sídlícího v Kyōtō. Byli to následovníci důležitých mužů japonské šlechty. S počátkem 19. století byl výraz samuraj více a více spojován s doprovodem. Toto slovo dokonce původně ani nemělo význam bojovníka. Na počátku japonského středověku neexistoval v japonštině standardní výraz pro označení člověka věnujícího se boji. Je však možné nalézt zmínky slov odkazujících na povolání spojené se zbraněmi, jako musha (voják) či mosa (divoký). Byl nalezen také termín gokenin, který označuje vazalský vztah.

Podle nejspolehlivějších zdrojů tvořili samurajové základ zemských hodnostářů a nižších funkcionářů místní správy náležící císaři. Jejich hlavními funkcemi byly tvorba a uchovávání oficiálních dokumentů, výběr daní, transport majetku do hlavního města, údržba cest a veřejných budov, řízení policie a dohled nad kulty a náboženskými slavnostmi. Tito funkcionáři byli ve vedení zemědělství a velice dobře věděli, jak získat z půdy co nejvíce. Svá panství umisťovali na vyvýšená místa a měli skupinu lidí, kterým svěřili pěstování rýže na zaplavených polích.

Díky činnostem vyžadující těžkou práci, jako je kopání kanálů a nárdží, stavba zdí a hrází atd., získal pán prestiž dovolující mu autoritativní chování nejen vůči rolníkům, ale také vůči honoraci, kterou považoval za své vlastní muže. Kousek po kousku získával moc nad územím tím, že postupně dosazoval své příbuzné na vlivná místa skrz na skrz vlastním územím.

Pánovi byla postavena malá panství a byly založeny tzv. separované rodiny uznávající nadřazenost hlavní větve v důvěře, že tím uctívají předky klanu. Vůdce rodiny byl stejně tak vůdcem malé skupiny bojovníků, které vedl do bitev, aby bránili území a panství. V období mezi 9. a 11. stoletím se tyto skupiny jednotlivců spojujících se na obranu území postupně stávaly více a více militarizované, až se přetvořily v skupiny válečníků. Tak se z samurajů stalo obojí, jak bojovníci, tak vlastníci. Samurajové považovali pozemky připojené svými předky za svou vlastní zem, dokonce i sami nesli jména této země. Svá panství nechávali stavět poblíž svatyně, ve které bylo uctíváno božstvo ochraňující klan a ve které se lidé klaněli před hrobkami svých předků. Ztráta této země byla ztělesněním hanby.
Moc samurajů začala být zjevná v 9. století, kdy se pozvolna organizovali do skupin. Název jimi praktikovaného umění si prošel několika změnami. V 10. století se setkáváme s pojmem tsuwamono no michi, který je možné přeložit jako zacházení se zbraněmi nebo cesta válečníka. Samotný termín tsuwamono označuje bojovníka či vojáka. Tento termín nahradily o století později výrazy musha a mononofu. Způsob boje byl tedy znám jako musha no michi nebo mononofu no michi. Během bitev v období Heian byl zaznamenán nárůst užívání luku při jízdě na koni, tato technika měla velice rozšířený název kyuba no michi (osvojení jízdy na koni spojené se střelbou z luku). V této době se užívání slova michi (způsob) stalo srdeční záležitostí všemožných válečnických skupin. První školy zabývající se kyujutsu (lukostřelbou) byly založeny právě v období Heian, jako příklad můžeme uvést známou Ogasawara ryū.

V užitých zdrojích, jako je Příběh Heiji a Příběh Hogen, jsou tito bojovníci často popisováni jako muži v brnění a s přilbou, vyzbrojeni lukem a dlouhým mečem, ve vedení několika mužů, vyhlášených odborníků na bojové techniky a lov. Nicméně neplatilo, že by každý ozbrojený surovec mohl být samuraj, a to ani tehdy, bylli
najat k ochraně provinčních správních budov či k službě na panství. Samotní samurajové přesto, že byli v čele panství, museli získat povolení ke službě ve vojenské sekci, která zajišťovala například ochranu konvojů převážejících vybrané daně. Dále se účastnili honů uspořádaných guvernérem provincie či organizovali slavnosti, při kterých se srovnávali ve schopnosti provedení yabusame (lukostřelba na koni na pevný cíl).

Mezi roky 1051 a 1087 byla vedena válka v oblasti Tohoku (severovýchod Japoska) mezi samurajem z oblasti Kantō (dnešní region Kantō) a samurajem z oblasti Kansai (dnešní oblast Kyōtō). V průběhu těchto těžkých bojů byly mezi samuraji zapomenuty blízké vztahy. Mnozí z nich se domáhali správy nedávno odpojených území. Přesto, že selhávali proti místním ozbrojencům, vytvářeli silný odboj vůči aristokracii a kuge, kteří nebyli schopni těmto útokům zabránit. Ve stejné době začali mít samurajové napříč Kantō regionem, jmenovitě v rodině Minamoto, silné nálady spojené s hrdostí vůči vojákům, heroismem, loajalitou, odvahou, věrností jednomu vůdci, neochabujícím duchem. Všechny toto postoje byly aristokracii docela cizí.

V letech 1180 až 1185 soupeřila rodina Minamoto s rodinou Taira v občanské válce. Rodina Minamoto si po vítězství udržela moc za pomoci válečnické třídy dalších sedm století. Zrodil se Šógun.

Kultura a filozofie bushi

Způsob jízdy na koni a lukosřelby, kyuba no michi, se stal součástí pravidel a principů bojovníka, tato pravidla a principy později tvořily známé Bušidó. Samurajové si vytvořili naprosto jedinečnou kulturu. Postavili svou politickou i kulturní identitu na násilí a vedení válek. Tatko se u válečníků vyvinul naprostý nezájem o materiální věci. Místo toho neúnavně vyhledávali krásy pohybu a jeho dokonalou účinnost. Čest a věrnost jednomu pánovi, statečnost v boji a odvaha postavit se nepříteli se stali předlohami pro příběhy o bojovnících, jako je Příběh Heike napsaný na počátku 13. století vyprávěný na každém trhu i každé pouti.
Od té chvíle považovali samurajové sami sebe za nepřekonatelné ve válčení, v lovu, v jízdě na koni, ve věcech, na které byli patřičně pyšní.

Okouzlení šlechty a císařského dvora jejich předky otevřelo samurajům cestu k nezávislosti spojené s užíváním hrubé síly, s zuřivostí v boji a s novým pojetím cti. Ježdění na koni, nošení výzbroje, vedení válek, to jsou symboly charakteristické pro tyto vlastníky půdy, kteří se postupem času stali válečníky. Vždy zůstali věrni svému pánovi a zodpovídali se přímo jemu. Nový vazal byl jednoduše představen pánem všem ostatním bojovníkům. Následoval obřad, při němž pán a nováček pili společně sake ze stejného šálku na veřejnosti na znak bratrství. Další charakteristické rysy sdílené válečníky byly individuální. Loajalita samurajů byla samozřejmostí, pravdou ale je, že do boje šli pouze za předpokladu podílu na novém území pro ně samotné. Získání kontroly nad nově podrobenou zemí byla motivace díky níž následovali samurajové svého pána do bitev. Konflikt nebyl přijat bez příslibu řádné kompenzace, vojenská služba nemůže být zadarmo. Mít odvahu postavit se nepříteli, jenž nemá dostatečné bohatství, se zdálo nesmyslné.

Kromě toho byla loajalita předností pouze tak dlouho, dokud neohrozila hlavní území samuraje. V takovém případě byla zrada změna spojenectví v průběhu boje výhrou v loterii. Ve válečných příbězích a rodinných chronologiích popisujících věrnost vazalů a dějinnou realitu je pro člověka bez znalostí středověké japonské historie dosti náročné se vyznat. Z velké části to byly vysoce postavení bojovníci a nejpřednější historické osobnosti, kdo zrazoval své pány a přisliboval věrnost pánům jiným. Byli to například Hojo Ujiyasu (1515-1571), Oda Nobunaga (1534-1582), Toyotomi Hideyoshi (1537-1598), Tokugawa Ieyasu (1542-1616), Takeda Shingen (1521-1573) či Uesugi Kenshin (1530-1578) a další.

Tyto případy politické zrady v žádném ohledu nepoškodily čest rodu, jejichž příslušníci zradili. Byli dokonce odměňováni za spoluúčast na vítězství.
Válečníci začínali s cvičením bojových technik velice brzy, výcvik započal důkladným studiem pojednání o vojenské strategii a špionáži známé jako bugei shichisho. Těchto sedm pojednání obsahuje všechny nezbytné informace k řízení bitvy v širším smyslu slova, k přečtení strategie nepřítele, k provedení útoku. Najdeme v něm ale také topografii, meteorologii, astronomii a podobně. Současně s tímto studiem probíhala výuka všemožných bojových
disciplín, jako je zacházení s kopím, halapartnou, lukem a šípem, jízda na koni, kenjutsu, iaijutsu atd. Bylo jich osmnáct celkem a byly známé pod pojmem bugei juhappan či osmnáct válečnických disciplín. První bujutsu školy, jimž se válečníci oddali, byly založeny podle spolehlivých zdrojů během období Muromachi (1333-1467).

Některé školy přirozeně tvrdí, že jejich založení sahá ještě dál do historie. Nicméně oficiální prameny datují nesporný vznik nám známých škol do období Muromachi. Tři takové školy tvoří při větve bujutsu, které později ovlivnily velké množství umění, a to zejména v období Edo (16031868).
Pvní větev sestává z Kashima no tachi seskupující Tenshin shoden Katori shintō ryū od Izasa Choisai (13861488), Kashima shinkage ryū od Matsumoto Bizen no kami (1467-1524) a Shinto ryū od Tsukahara Bokuden (1490-1571). Tato větev se nazývá Shintō ryū. Druhá je Nen ryū založená mnichem Jion Nenami (1350 – ?) a třetí je Kage ryū založená Aisu Ikosai (1452-1538).

Tyto tři větve měli společné jádro, užívání několika zbraní různých délek, například kopí a dlouhý meč v yoroi uchitachi, což je boj v brnění. Byly vyvinuty mnohé praktiky v umění užívání těla díky nošení brnění na bitevním poli. Všichni jejich vynálezci byli vysoce postavení válečníci patřící do významných válečnických rodin. Rozdíl těchto mužů spočíval v tom, že nezemřeli spácháním seppuku či harakiri, ale končili své životy předáváním nabytých vědomostí následujícím generacím.

Nesmíme zapomenout ani na filozofii Zen buddhismu a Mikkyō, ezoterického buddhismu, jež hráli svou roli v každodenních životech značného množství samurajů. Ti, co byli zbožnější, cvičili bojové techniky ve spojení s duchovnem. Postupy Sadō, čajový obřad, kaligrafie, malování, a Nō (klasické japonské hudební drama), byly disciplíny dovolující vojákům zaměřit se na své nitro a objevit nové obzory ve cvičení bojových umění. Všimněte si, jak nádherné jsou obrazy od Miyamoto Musashi (1548-1645), kaligrafie od Kamiizumi Ise nokami (1508-1577) a Yagyu Sekichusai (1527-1606), a samozřejmě musíme zmínit Yagyu Munenori (1571-1646) velice nadaného na Nó a vytváření kaligrafií. Můžeme vlastně bez pochyby poznamenat, že duševno samurajů ovlivňovalo japonskou kulturu sedm století a obohatilo ji v mnoha aspektech.

Další stránkou filozofie a rituálů samurajů přitahující spoustu pozornosti je seppuku také známé jako více vulgární harakiri. Byla to rituální sebevražda samuraje pro zachování si cti. To je alespoň nejčastější definice. Ve skutečnosti přišla systematizace tohoto rituálu později, prameny říkají, že to byl obřad prováděný pouze vysoko postavenými válečníky. Na systematické zavedení si musíme počkat až do poloviny období Edo. Sjednoceno bylo například pravidlo říkající, že v případě při smrti pána ho musí následovat celý jeho dvůr.

Tento rituál se používal společně s kodexem bushidō o několik století později jako propagandistická mašinérie nacionalistické armády k podnícení vojáků během druhé světové války.

Velké změny

Hideyoshi, druhý sjednotitel Japonska po Oda Nobunaga, se pokoušel o podmanění bojovníků, aby vytvořil jakousi absolutní monarchii a odzbrojil rolnictvo. Po zavedení všech Hideyoshiho reforem nebyla jiná možnost, jak se dostat do třídy válečníků, než se do ní narodit. Od této chvíle tvořili samurajové vyšší vrstvu společnosti než rolníci, řemeslníci a obchodníci. Nicméně za vlády Tokugawy po nastolení míru v průběhu období Edo (1603-1868) se samurajové krůček po krůčku dostávali do byrokracie z většiny vzdělané a kompetentní. V dobách míru se usazovali na rozkaz pánů ve městech v blízkosti hradů, odkud plnili úkoly v oblastech dohledu a správy, což jim poskytovalo potřebné finance. Pro ty obratnější byl nejprestižnějším dosažitelným postavením instruktor bojových technik.
Například Yagyū Munenori se dostal na vrchol hierarchie vedle své funkce instruktora rodiny shōguna Tokugawi a jeho nejvyšších vazalů. Získal také titul Sometsuke, vedoucí špionážní a dozorové sítě šóguna. Pro samuraje s vyjímečnými schopnostmi tedy bylo možné získat místo, i když tohle byl spíše ojedinělý případ.

Proměna samurajů během let 1570-1620 z odborníků na válčení a boj ve všech formách na odborníky na administrativu byla bez pochyb zásadním okamžikem v historii japonských bojových umění, ale také samotného Japonska. Tento posun však nebránil samurajům pokračovat ve ztotožňování se se způsoby bojovníků a studovat různé bojové disciplíny.

Avšak na počátku 18. století byly způsoby bojovníků, slavné Bušidó, změněny v jakési způsoby mravních bojovníků, v době, kdy už samurajové nebyli. Mnozí neměli schopnosti potřebné k vykonávání úřednické práce ve službách shōguna. Mnozí jen nebyli schopni přizpůsobit se změnám. Velká většina odešla dělat loupežnictví, pracovat jako rolníci, nabízet své služby jinam či otevřít si dōjō. Znovuobjevení dojo a tvorba nových škol bujutsu dosáhly svého vrcholu v polovině období Edo. Během této doby jsme mohli být svědci jakéhosi demokratizování cvičení bojových umění, což bývalo výhradní výsadou elitních válečníků. Výsledkem bylo zavedení drahých diplomů, více strojených technik a psaní stále podrobnějších rukopisů, apod. za rychlého rozvoje. Dochází také k posunu snahy o kvalitní předávání znalostí jedinému následníkovi ke snaze jejich předávání davům.

Na začátku roku 1850 bylo Japonsko donuceno zpřístupnit svou samovládu kvůli neustále sílící hrozbě ze západu. Množství bojovníků úspěšně nabylo západní techniky, zatímco ostatní, jako ti u moci, byli hluší k západním mocnostem. Tito disidenti, modernizace a otevírání se evropskému a americkému vědění, které by vedly ke skvělým kariérám založeným ne na hodnosti, ale na zásluhách, se zdáli být revolučními prostředky k rozebrání vytrácející se moci. Proběhlo několik bitev mezi jednotlivými frakcemi, jedna byla pro otevření země a obnovení moci císaře a druhá byla loajální rodině shōguna Tokugawi. Prohrou druhé frakce v roce 1868 započalo období Meiji. Společenské třídy byli zrušeny, samurajové byli zbaveni svého postavení, a to včetně práva nošení dvou mečů a zachování svého sestřihu vlasů. V této době se odehrává film Poslední samuraj s Tomem Cruisem.

Ti, kdo nebyli schopni se přizpůsobit, odmítli pokrok a spojili se s dalšími jim podobnými, mezi nimiž byl nejznámější Saigo Takamori (1827-1877), jenž zemřel provedením obřadu seppuku po prohrané bitvě proti nové císařské armádě. Byla to nevyrovnaná bitva mezi zastaralými zbraněmi a taktikami a mezi těžkou výzbrojí, která byla v Japonsku novinkou. Ti, kdo byli schopni přizpůsobit se, se stali státními zaměstnanci na vysoké úrovni, specialisty či dokonce kapitalisty. Umění přizpůsobit se bylo klíčem k bytí samurajem a k děděnému provozování bojových umění. Již neměli potřebu spojovat se se starým vojenským režimem. Usadili se bez větších problémů po boku buržoazie a bohatých rolníků v nové společnosti.

Samurajové dnes

Je těžké říci, že i dnes stále jsou samurajové v doslovném slova smyslu, to jsou osoby ve službě svého území, které mimo obdělávání půdy a dalších funkcí také cvičí používání zbraní na obranu své rodiny a svého území. Homosexualita válečníků ve středověku, přesněji preference mladších chlapců, živení se obchodem se zbraněmi, přijetí sebevražedného rituálu seppuku při smrti pána či prostě na jeho pokyn, to jsou věci v dnešní době
nemyslitelné.

Samozřejmě že homosexualita byla součástí všech válečnických skupin skrz na skrz historií, přestože mnozí mají tendenci se domnívat, že samurajové byli tak trochu mstitelé a obránci vdov a sirotků, ženatí s jedinou ženou. Nicméně již v období Edo byla drtivá většina samurajů s nižšími hodnostmi tvořící legie známá pro svou hrubost a negramotnost a uplatňování samurajského statusu zabitím každého, kdo se je opovážil urazit. V mnohých historických kronikách a příbězích můžeme najít detailní popisy vydírání a dalších trestných činů provedených právě těmito bojovníky. Znovu si tedy pokládáme otázku, co to znamená být dnes samurajem. Je to jednoduše jen přežitek těch, kteří chtějí žít minulostí? To jde ale proti základnímu pravidlu, které je základem k vytvoření samuraje a bojových umění, pravidlo přizpůsobit se a přežít. V tomto kontextu musíme porozumět jedné z vět Hagakure: „Cesta válečníka musí zahrnovat setkání se s vlastní smrtí.“ To může být interpretováno několika způsoby, jako například smrt ega, ale původní význam zůstává jednoznačný, přežití, přežití klanu, jména, území. Jinak řečeno neustoupit smrti kvůli pokračování v boji. To je cena za přetrvání. Toto je duch odříkání, vytrvalosti, touhy po cvičení s vysoko postavenými válečníky a po učení se od nich a zakladatelů škol. Právě to je stále přítomno v učení bojových technik, jak jsou předávány dnes.

Každé období přináší mnoho změn. Můžeme jednoduše říci, že stále existují lidé praktikující bojové techniky vytvořené těmito válečníky a snažící se zachovat tradiční formu umění pohybu, snažící se porozumět světu skrz dokonalost jako staří samurajové, ale s různými cíli. Proto bez ohledu na cvičení či na dobu je zásadní element ukryt v duchu a uplatňování stavu být v současném okamžiku.


(c) 2009, Kacem Zoughari
Publikováno 13. května 2009 na webu:
http://shinseidojo.wordpress.com/2009/05/13/the-samurai-myth-reality-by-dr-kacem-zoughari/

Bō-shurikenjutsu

Bō-shurikenjutsu

Shurikenjutsu 手裏剣術 je obecný termín popisující tradiční umění házení shurikenu. Shurikenjutsu bylo obvykle vyučováno, jako doplňkové umění k běžně procvičovaným technikám. Vyučováno bylo v rámci sōgō bugei, koryu, ale i v komplexních systémech japonských bojových umění mezi která patří kenjutsu, sōjutsu, bōjutsu a kumiuchi (zápasení na bojišti).

Toto umění má mnoho zakladatelů a inovátorů, kteří objevili a vyvinuli své vlastní odlišné způsoby, jak přeměnit každodenní předměty ve vrhací zbraně. Existuje tedy široká škála jak škol, tak i čepelí. Shurikenjutsu je navíc samo o sobě dosti tajnůstkářské. Jeho taktická výhoda spočívá v utajení a překvapení. Shurikeny jsou malé a dají se snadno skrýt (kakushibuki), přesto jsou všestranně použitelné. Na krátkou vzdálenost se používají jako bodná zbraň, na delší vzdálenost se jimi hází.

Trénink bōshurikenjutsu 棒手裏剣 renshu s využitím bujinkan budō taihenjutsu 武神館武道体変術 hichojutsu 飛蔦術 a ninja-tō 忍者刀.

Se zákazem mečů během období Meiji, spatřilo shurikenjutsu, spolu s mnoha dalšími klasickými bojovými uměními, výrazný úpadek a téměř vymřelo po přelomu 20. století, jak se Japonsko snažilo stát se modernizovaným. Ve skutečnosti, zaniklo mnoho stylů shurikenjutsu. Hrstka přeživších, klasické školy bojových umění, jako jsou Yagyū shingan ryū, Yagyū shinkage ryū, Katori shintō ryū, Kashima shintō ryū, Kukishin ryū a Takeda ryū nakamura-ha a Togakure ryū, umění shurikenjutsu by skutečně skončilo v propadlišti dějin. Existují dvě školy zaměřené zejména na shurikenjutsu Negishi ryū a v nedávné době založené Meifu shinkage ryū.

V současnosti je tento úpadek mnohem méně převládající, než tomu bylo ve feudální době. Zdá se, že mnohá umění neberou shurikenjutsu v úvahu, jako nezbytnou schopnost ve svém současném tréninku. Věřím, že je to chyba. Shurikenjutsu vás učí mnoha věcem.

V nedávné době byla založena škola Meifu shinkage ryū a stále získává na popularitě v mnoha bojových uměních po celém světě. Vím, že v době kdy Danny Fletcher žil v Japonsku pravidelně trénoval tuto školu a získal v ní i stupeň dan. Myslím, že je to díky Dannymu, že mnoho členů bujinkanu objevilo tento styl se speciálními hodinami pro nadšence. Věřím, že mnoho studentů bujinkanu nyní cvičí také tuto školu a mnozí získali stupeň dan a stali se představiteli této školy ve své zemi. Mohlo to také znovu zavést nový entusiasmus pro tuto velmi důležitou uměleckou formu pro budōky obecně.

Poté, co jsem si promluvil s Dannym a viděl ho a jeho učitele Meifu shinkage ryū provádět shuriken nage, byl jsem velmi ohromen odborností, jakou házeli shurikeny. Určitě je to odborné umění a škola.

Pozorováním mnoha stylů koryu provádět tradiční waza, můžeme vidět, že provádí umění pro tradici samotnou. Sōke nedávno na jedné hodině řekl, že lidé, kteří cvičí bojová umění kvůli tomu, aby nasbírali katy a techniky, nemohou být nikdy nazýváni (mistry) bojových umění. Pouze ti, kteří umí použit umění, k přežití za jakýchkoliv podmínek, mohou být nazývání (mistry) bojových umění.

To samé platí při tréninku taijutsu. Musíme být schopni „vidět“, jak může být taijutsu použito jako pomoc při používání, utajování a aplikování zbraní. Pokud nejsme schopni provádět taijutsu a vidět tato spojení, pak nemůžeme přivést zbraně k životu a rozumět (technikám) Happō bikenjutsu (pocházejícím) z ninjutsu. Toto je důvod, proč nás sōke nabádá k hledání „pocitu“ s cílem přivést techniky z denshō k životu.
taijutsu přivádí zbraně k životu. Musíme tedy mít vynikající taijutsu, abychom mohli rozvíjet vynikající techniky se zbraněmi. V souvislosti s shurikeny nesmíme jen stát. Musíme se pohybovat!

V současnosti vídáme policisty/vojáky ozbrojené a často používající zbraň proti šíleným individuím, která se na ně vrhají s nožem atd. Policisté musí stále použít nohy, aby se vyhnuli těmto lidem i poté, co byli tito šílení lidé mnohokrát zasaženi.

Pro sběratele budou techniky jen formou napsanou na kusu papíru a budou pouze fyzicky napodobovány na úrovni sestav nebo kat. Kata je tedy mrtvá. Úzkoprsí vidí denshō waza jako techniky nepoužitelné pro moderní společnost, a tak cvičí s mentalitou předvádění waza jako forem určených pouze k zachování tradice. Toto je smutné, není-liž pravda? Techniky mnoha umění nikdy nepřekročí hranice anebo pravidla toho konkrétního stylu. Máme velké štěstí, že nám sōke vysvětluje pravou podstatu budō, není-liž pravda?

Od lidí studujících „moderní umění“ můžete často slyšet, že tradiční dovednosti jako třeba mutō dori a sōjutsu atd., nejsou v současnosti použitelné. No, jak jsem právě řekl, tito lidé nevidí víc jak vlastní svět. Chtěl bych těmto lidem znovu zopakovat, že všechny profesionální bezpečnostní složky jako je FBI, CIA, NSA, SAS, Mossad atd. vidí a rozumí hodnotě bojového umění bujinkanu z výsledků jejich přímé zkušenosti v situacích života a smrti.

Věřím, že k dosažení pevného úspěchu v házení s bō-shurikeny, musíme nejdříve získat Mushin – stav „bez mysli“. Pokud zahájím individuální trénink shurikenjutsu a budu-li vyrušován zvídavými myšlenkami, pak má schopnost „vnímat“ bude značně narušena. Proto se mi nepodaří kontrolovat mé hody. Jen pokud vstoupím do stavu osvobozujícího od úspěchu či neúspěchu, smutku či štěstí, síly či slabosti, jen pak jsem schopen přinášet soulad.

Za prvé. Shurikenjutsu mi pomohlo s hledáním „správné mysli“ pro budō. Cítím, že základní podstata potřebná pro hraní hudby nebo provádění uměleckých snah má podobné smýšlení. Toto může být spojené s Mu nebo „bez mysli“.

Za druhé. Shurikenjutsu vás učí, že je nutné získat dobrou formu a cvičit správně taijutsu. Věřím, že správné Tesabaki v Gogyō no katě je základem pro shurikenjutsu. Sōke řekl, že schopnosti každého člověka v taijutsu, lze vidět v jejich schopnostech v shurikenjutsu. Zásadní je naučit se být přirozený. Sōke nám vždy říká, že takto je to se všemi zbraněmi. Ale dokud si skutečně neuvědomíte jeho učení z první ruky (vlastní tvrdou dřinou), nikdy opravdu nepochopíte až do jádra své bytosti. Toto je velmi důležité pochopit.

Za třetí. Principy taijutsu vás učí kukan. Kūkan je to, co hází shuriken. Neustálé studium se srdcem hluboko zaměřeným na pochopení principů také osvobozuje mysl od nepřízně osudu. Toto je velmi důležité pro udržení jasné mysli a efektivní házení shurikenů.

Existuje okamžik (jeden nádech) mezi chvíli, kdy shuriken opustí vaší ruku a kdy zasáhne cíl. Toto lze přirovnat k prostoru mezi řádky knihy. Tento okamžik (shunkan) je obsažen v mnoha technikách. Učení je v dechu. Házení shurikenů je vlastně druh kiai. Spolu s hodem uvolníte směrem k cíli koncentrovanou energii. Princip Shin gi tai ichi je zde velmi důležitý.

Za čtvrté. Ztuhlost je smrtí shurikenjutsu. Taijutsu a svoboda „hrát si“ v kukan je jediný způsob, jak skutečně porozumět umění shuriken nagejutsu v reálné situaci a udržet toto umění „naživu !“.

Dovolte mi zakončit tím, že nejsem mistr v házení shurikeny. Nicméně miluji házení shurikeny!

Nejsem historik nebo učenec v oblasti shurikenů. Jen jsem sebral hroty, které jsem dostal nebo měl a „cítil“, že mám házet. To je důležité.
Vezměte shurikeny a nechte je, aby zapadli přirozeně do vaší ruky a učte se házet z této přirozené pozice.

Většina bodů, které jsem zmínil, je výsledkem mé osobní zkušenosti. Mnohokrát jsem minul terč, ale po každém hodu jsem došel pro shuriken a při chůzi zpět jsem se poučil o svém postoji. Bavte se a nechte se frustrovat vlastními schopnostmi a vytrvalostí.

Toto je Ninpō ikkan.

Pokračujte a učte se využívat zkušenosti, které vám házení hroty může dát.

Šťastné házení!

”Nezanedbávejte umění shurikenjutsu.“ 
– sōke Masaaki Hatsumi


(c) Duncan Stewart
slamdunc742004@yahoo.com
Tento článek byl převzat ze stránky:
http://tazziedevil.wordpress.com/bo-shurikenjutsu

Japonské umění shurikenjutsu, techniky – část druhá

Japonské umění shurikenjutsu, techniky – část druhá

Před nějakým časem se čtenáři mohli na stránkách tohoto časopisu seznámit s tématikou shurikenjutsu 手裏剣術, japonským tradičním uměním házení čepelí a jeho technikami. Zatím jsme připravili jediný článek o konkrétních technikách házení shurikeny 手裏剣, a to o metodě zvané shōmen uchi, vertikálním hodu čepele typu bō-shuriken 棒手裏剣, tedy „jehlovité“ varianty této zbraně. V tomto článku se, krom dalších věcí, pokusíme zaměřit na dvě další techniky hodů a to gyaku uchi 逆打ち, diagonální způsob hodu ze strany a age uchi 上げ打ち, hození čepele zespodu podél těla.

Než se ale dostaneme k popsání metody hodů, připomeňme si některé ze základních věcí, které jsou důležité pro kvalitní trénink. Už dříve jsme psali o tom, jakým způsobem držet čepel při hodech a že se jednotlivé varianty držení liší podle školy a vzdálenosti, na kterou je shuriken házen. Nicméně napříč různými školami a jejich specifickými technikami je zde jeden společný faktor. A tím je skutečnost, že při samotném držení čepele v dlani nesmí být použita nadměrná síla v prstech před a během hodu. Pokud čepel stisknete příliš silně, nebo naopak je čepel v dlani příliš uvolněná, budete negativně ovlivňovat správné uvolnění čepele pro přesný hod.
Shirakami Ikku-ken 白上一空軒, jeden z učitelů umění shurikenjutsu, napsal ve své knize toto: „Když držíte čepel, měli byste mít stejný pocit, jako když opatrně držíte vajíčko. Nepoužívejte sílu a nebuďte strnulí. Ačkoli je celé vaše tělo plné síly pro samotný švih ruky „Te no uchi 手之内“, dlaň by měla být uvolněná a ohebná.“ Dále tam najdeme ještě doplňující informace o způsobu držení čepele před samotným hodem: „Máte tendenci držet pevně, protože si myslíte, že budete-li držet pevně a velkou silou, pak poletí čepel silněji a dále. Paradoxně je tomu však opačně. Čepel poletí s menší silou/bezmocně. Čepel ztratí „Ken no nobi“, nárůst/rozvoj čepele. „Hanare“, odlet čepele z ruky, musí být velmi přirozený. Jako když pták vyklouzne z ruky a vzlétne.“

Zastavme se také u možných variant hodů čepele, co se týče pohybu během letu, počtu otočení shurikenu než zasáhne svůj cíl. Můžeme je rozdělit na tři základní metody. Přímý hod, kdy čepel nedosáhne žádného protočení (tento druh hodu je základním způsobem hození bō-shurikenu). V tomto případě je shuriken držen v ruce tak, že hrot směřuje špičkou ven z dlaně. Dále tu máme hod s jednou otočkou, kdy dojde k jednomu otočení čepele o 180 stupňů. Zde je shuriken držen opačným způsobem než tomu bylo v předešlém případě, tedy s hrotem směřujícím do dlaně. A poslední metodou je hod s více protočeními čepele před zasažením cíle. Tento hod je nicméně velmi náročný pro přesné zasažení cíle. Čepel může být v tomto případě držena jak s hrotem směřujícím z dlaně, tak i opačným způsobem. Počet otočení shurikenu v letu je vždy ovlivněn především výběrem techniky vhodné pro prováděný hod. Někdy to může také ovlivnit i tvar čepele, či její další úprava. V některých školách, např. v Negishi ryū 根岸流, vytvořili bō-shuriken takové varianty, který má na konci čepele připevněný speciální „ocas“ vyrobený z peří či textilního střapce. Takto upravená čepel umožňuje snadnější kontrolu otáčení shurikenu v letu. Připadá mi velice důležité trochu více rozebrat jednotlivé druhy hodů.

Jiki dahō 直打法, přímý hod bez otočky

Jak už jsem zmínil, jedná se o základní způsob hodu, který využívají téměř všechny školy praktikující dovednosti shurikenjutsu. Tato metoda není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pro zasažení terčovnice a zabodnutí čepele je důležitý moment odhození shurikenu z dlaně. Je nezbytné, abyste ve chvíli, kdy čepel opouští ruku, kontrolovali směr pohybu ruky a správnou pozici zápěstí. Když čepel opouští vaší ruku, prsty směřují nahoru a stejně tak „tělo“ čepele letí v prvním okamžiku kolmo k zemi. Později se hrot klopí ke svému cíli. Další zajímavý detail najdeme v posledním okamžiku, právě když prochází konec čepele rukou, konci prstů, o které je shuriken opřen; prsty jemně zatlačí na „tělo“ čepele a tím rovněž ovlivní způsob letu. Mistr Shirakami Ikku-ken se v jedné ze svých prací zmiňuje o školách Katono ryū 上遠野流, Negishi ryū a také Shindō ryū 神道流, které také během svých technik využívají právě těchto detailů.
Téměř na každém z tréninků se najde student, který se zeptá na funkční délku takového hodu. Určitě je určujícím faktorem zručnost házejícího. Ale obecně se dá říci, že vzdálenost mezi 5 až 8 metry by neměla být pro studenty bujinkan bugei žádným problémem. Nicméně třeba škola Katori shintō ryū 香取神道流 údajně využívá pro tento hod vzdálenosti okolo 5,5 metru, ve které se v té chvíli vyskytuje nepřítel. Osvojení tohoto hodu je zcela zásadní. Schopnost takového hodu vyžaduje dostatek času, který věnujete jeho nacvičování. Bez zvládnutí této techniky se jen velice těžko osvojují ostatní metody hodů.

Hanten dahō 反転打法, hod s půl otočkou

V této technice je čepel hozena tak, aby se na své cestě k cíli zvládla jednou otočit. Čepel je tedy držena v ruce stejným sevřením prstů, ale špičkou směřující do dlaně. Někdy se můžeme setkat s názorem, že tento způsob hodu je využíván na zhruba dvojnásobnou vzdálenost techniky hodu bez přetočení. Do určité míry to může tak být, ale ve skutečnosti je možné tento hod využívat na různou vzdálenost. To nám umožňuje způsob držení čepele v dlani. Pokud máme shuriken více ukrytý v dlani, jeho otáčení bude během letu pomalejší. Pokud máme čepel více vysunutou z dlaně, je rotace rychlejší. Tímto způsobem je rychlost čepele ve vzduchu kontrolována a čepel tak zasáhne cíl pod nejefektivnějším úhlem. Tato drobnost je také jedním z tajemství shurikenjutsu, jež je praktikováno i u ostatních hodů. Z ostatních škol víme, že s touto technikou se hodně setkávají studenti školy Shirai ryū 白井流.

Kaiten dahō 廻転打法, hod s více otočeními čepele

Tento hod je krom ojedinělého využití v rámci technik s čepelí druhu bō-shurikenu využíván především v technikách hodu s hira-shurikeny, tedy plochými čepelemi často ve tvaru hvězdic. Pro tyto čepele se v podstatě nepraktikuje žádný jiný způsob hodu než ten, kdy se čepel otáčí mnohokrát kolem své osy. V podstatě se dá říci, že čím větší rotace docílíme, tím kvalitnější bude daný hod co do síly a schopnosti „zaseknutí se“ do terčovnice. Co se týče samotného pohybu ruky, jedná se o naprosto přirozený pohyb. Tento hod se opět praktikuje v mnoha směrech, ale dalo by se říci, že těmi nejzákladnějšími technikami jsou dva hody, a to vertikální ve směru seshora dolů a horizontální od těla vpřed.
Vertikální způsob hodu hira-shurikenu 平手裏剣 je asi tou nejjednodušší formou. Pokud ale nedodržíme správný pohyb těla a nenajdeme vhodný okamžik pro vypuštění čepele z ruky, může se nám stát, že takto hozenou čepel zabodneme jen pár metrů před sebou do země. Oproti tomu horizontální hod je daleko razantnější díky specifickému způsobu držení čepele, kdy ukazovák ruky je „zaháknut“ ze strany za jeden z hrotů a jeho pohyb je využíván k získání co největší rotace čepele. Tímto hodem se dá přesněji zasáhnout cíl a také se dá této techniky využít pro kontrolu pohybu, jak jednoho, tak i více oponentů.
Tréninku využití hira-shurikenů se v historii věnovaly především školy ninjutsu. Čepele tohoto typu byly většinou ostatních škol spadajících pod bujutsu武術 vnímány jako ne příliš účelné, a tak si do těchto škol našly cestu spíše čepele typu bō-shuriken. V rámci bujinkan bugei武神館武芸 je díky škole Togakure ryū využíván pro trénink hira-shuriken se čtyřmi hroty, tzv. senban shuriken 銛盤手裏剣, který se dal navíc pohodlně držet sevřený v ruce a mohl být využíván i během technik na krátkou vzdálenost jako úderová zbraň.

Ma-ai 間合い, umění vzdálenosti

Naučit se správnému vnímání vzdálenosti je klíčovou dovedností ve všech bojových uměních. Bez správného odhadu vzdálenosti a práce se vzdáleností je každá technika odsouzena k nezdaru. A tak je samozřejmé, že je tato oblast velice důležitá i v rámci technik shurikenjutsu. Při vnímání významu ma-ai nejde o to, z jaké maximální vzdálenosti jsme schopni shuriken hodit a zasáhnout cíl, ale jde především o správný odhad vzdálenosti mezi námi a naším oponentem na základě kterého použijeme konkrétní techniku úchopu shurikenu a způsob hodu. Schopnost rychlého posouzení vzdálenosti a metody hodu je velice důležitá pro praktickou funkčnost v případě reálného nebezpečí. Pokud bych se jen na chvíli vrátil k maximální vzdálenosti, na kterou lze házet shurikeny, zmínil bych vzdálenost mezi 13 až 14 metry od cíle. Při této dlouhé vzdálenosti bude cílem celá plocha terčovnice. Jedná se spíše o technickou vychytávku či dovednost na úrovni exhibice, než-li v praxi využitelný hod. Z praktického hlediska jsme již v dřívějších textech zmiňovali, že reálná vzdálenost pro přesný hod je někde mezi 5 až 9 metry, na základě technické úrovně házejícího. Samo sebou pro všechny platí, že čím je delší vzdálenost od cíle, tím je menší přesnost hodu. Nicméně než dosáhneme schopnosti přesného zásahu na vzdálenost 5 metrů a více, je potřeba věnovat mnoho času tréninku z krátké vzdálenost, asi okolo 1 metru. Častým pilným tréninkem budeme dosahovat zlepšování našich hodů a i rozptyl shurikenů na terčovnici se bude zmenšovat, až získáme schopnost hodit shurikeny do terčovnice blízko sebe. Když tohoto dosáhneme na té základní vzdálenosti, tak se posuneme od terčovnice o krok vzad a opakujeme tento přístup stále dokola a tak se bude naše dovednost zlepšovat. Shirakami Ikku-ken uvádí ve své práci vzdálenost hodu 3,5 až 4,5 metrů za hraniční bariéru pro studenty shurikenjutsu. Podle jeho slov mnoho lidí se po dosažení této úrovně obává, že další zlepšení či prodloužení hodů je velmi obtížné či nemožné a obávají se tak svého vývoje v technikách. Mistr Ikku-ken dodává, že je důležité vytrvale trénovat dále své dovednosti a zpravidla se pak bude každý student schopen posunout v tréninku o krok vzad za 2 až 3 roky s tím, že bude schopen „jistého“ hodu s tendencí zasáhnout přesně určený cíl. Doteď jsme popisovali pouze hod ze statické pozice. Musíme si ale uvědomit, že když skutečně čelíme nepříteli, vzdálenost se stane mnohem komplikovanější, protože se pohybujeme my i nepřítel. Neházíme čepel na nepřítele z aktuální vzdálenosti, ale v příštím pohybu ze vzdálenosti budoucí. Poté, co dokončíme trénink popsaný výše, trénujeme útok na cíl za různého pohybu, pozice a třeba i z běhu.

Techniky hodů

V předešlém článku zaměřeném na techniky shurikenjutsu jsem se blíže zabýval technikou shōmen uchi 正面打ち, tedy vertikálním hodem čepele. Pojďme se zde podívat na další ze základních metod hodů čepelí typu bō-shuriken. Těmito hody jsou gyaku uchi a age uchi.

Gyaku uchi 逆打ち, hod ze strany

Začínáme z pozice Shizen tai 自然体 či Shinzen no kamae 自然之構え, tedy z přirozeného stoje. Shuriken máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku křižmo před tělem nad levé rameno. Otočíme dlaň ruky od hlavy ven a s prudkým otočením v bocích švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k pravému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.

Student by měl během svého hodu neustále dodržovat principy založené na základních pohybech taijutsu, technik beze zbraně praktikovaných naší školou. Pravá ruka využívá totožného principu a téměř úplně stejného pohybu s jakým se setkáme v případě úderu způsobem Ura shutō ken 裏手刀拳.

Age uchi 上げ打ち, hod zespoda

V případě této techniky začínáme ze stejné pozice, tedy ze Shinzen no kamae, přičemž shuriken máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vzad do pozice Shōshin no kamae 初心之構え, kdy levá ruka je natažena před tělem a pravá ruka se shurikenem se posune dolů vedle pravého boku. Další pohyb je krok pravou nohou vpřed, se kterým současně provede pravá ruka prudký švih v před tak, aby ruka „šla“ před tělem diagonálně nahoru do prostoru před levé rameno. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Tohoto hodu se dá také docílit pouhým otočením boků bez kroku vpřed. Dráha házející ruky je stejná jako v základním způsobu hodu. Během této techniky se snažíme docílit stejného pocitu a pohybu, který provádíme v rámci Gogyō no katy 五行之型, konkrétně první techniky z tohoto souboru, a to Chi no katy 地之型.

To je tedy zevrubný popis dalších dvou základních technik shurikenjutsu. Nepopisoval jsem některé detaily pohybu, protože by to bylo pro účely tohoto článku zbytečně složité. Snažil jsem se co nejjednodušeji popsat samotný pohyb s vědomím, že by bylo možné napsat o každé technice mnoho dalšího.

Mushin 無心, prázdná mysl

Doteď jsem se tu věnoval popisu pouhého fyzického pohybu během jednotlivých technik hodů se shurikenem. Neměli bychom ale zapomínat na rozpoložení naší mysli. Mnoho adeptů shurikenjutsu přistupuje ke svému tréninku jako k zábavě podobné házení šipek. Své pozice během tréninku uzpůsobují „pouze“ záměru zabodnout čepel do terčovnice. Studenti bujinkan bugei by neměli zapomínat na to, že jejich pohyby během hodů vycházejí nejen ze základních pohybů vycházejících z ninpō taijutsu, ale i z myšlenky, kdy jste v každé chvíli připraveni hodit čepel na základě změny situace. K tomu, abyste byli schopni takové reakce musíte dosáhnout rozpoložení, o kterém Hatsumi sensei 初見先生 říká „stát se nulou“ nebo-li mít „prázdnou“ hlavu bez rozptylujících myšlenek. Naším tréninkem bychom měli dosáhnout dovednosti být připraven okamžitě hodit čepel s klidnou myslí. Jedině takto provedená technika má potenciál úspěšně zasáhnout cíl. Známý japonský šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 napsal ve svém díle Gorin no shō 五輪の書 (Kniha pěti kruhů) toto: „Strategie je o rozpoložení mysli v našem běžném životě.“

Ještě jednou se vrátím k užití různých pozic vhodných pro hod. Měli bychom trénovat jednotlivé hody z různých pozic těla – stoje, sedu, lehu, skoku, kotoulu, atd. Každý pohyb by se měl stát naším kamae 構え, pozicí. Respektive význam kamae jako statické pozice, ze které začínáme nebo končíme svou techniku, se ztratí a vnímáme je jako plynulý přirozený pohyb.

Pokud byste měli zájem vyzkoušet si trénink shurikenjutsu, tak vás zveme na naše pravidelné tréninky, které se konají nepravidelně v hale lukostřelby ČVUT, Karlovo nám. 13, Praha 2. Informace najdete na www.bujinkanprague.com.

Tréninky jsou svým zaměřením vhodné i pro studenty jiných bojových umění.


(c) 2014, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
webpages: www.bujinkanprague.com
webpages: www.shurikenjutsu.cz
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Oblast Kōga a ninjové

Oblast Kōga a ninjové

Zajímáte se o tradiční bojová umění a plánujete cestu do země vycházejícího slunce? Pak využijte příležitost a navštivte původní ninjovský dům či ninja vesnici. Podobných „atrakcí“ je v Japonsku několik, ale asi nejznámější je ninjovské muzeum a ninjovský dům v Iga Ueno, dále oblast Togakushi a samozřejmě oblast Koga. Všechna tato „lákadla“ se nacházejí na ostrově Honshū a patří mezi hojně navštěvovaná místa japonské historie.

V dnešním článku se zaměřím na oblast Kōga a na dvě místa specializující se na problematiku ninjů. Obě leží v prefektuře Shiga, a pokud nepojedete automobilem, tak asi nejlepší cestování, které mohu vřele doporučit, je vlakem JR a to ze směru z města Ósaka nebo města Kyoto do stanice Kōka (pokud chcete navštívit ninja vesnici) nebo stanici Kōnan, která je nejblíže k ninjovskému domu. Samotný ninja yashiki (ninjovský dům) je téměř 300 let starý autentický dům, který byl stavěn pro slavného vůdce ninjů Mochizukiho Izumonokamiho. Dům byl na své současné místo přemístěn z nedaleké horské vesnice. Zvenčí toto stavení vypadá úplně stejně jako ostatní domy v této oblasti, ale uvnitř je mnoho funkčních skrytých místností, falešných stěn, speciálních skrýší na zbraně či únikových cest. Součástí expozice je i sbírka různých ninjovských zbraní, pomůcek a dalšího vybavení. Místní průvodce při svém výkladu přímo demonstruje a vysvětluje většinu ninjovských „vychytávek“ v tomto domě jako jsou rotační dveře, sklápěcí schůdky, prostory k neviditelnému pozorování, úkryty na zbraně a pasti pro nevítané hosty. Pokud máte zájem, můžete si i vyzkoušet vrhání různých typů shurikenů v přilehlém prostoru, který je k tomu určen.

Vesnice ninjů, která leží blíže k vlakové a autobusové stanici Kōka, je vzdálena ještě minimálně 45 – 60 min pěšky. Vyplatí se proto telefonicky domluvit se zaměstnanci vesnice na transportu do vesničky – bez problémů vás bezplatně vyzvednou. Samotná ninja vesnice je komplex několika budov nacházející se v zalesněných kopcích. Mimo repliky ninjovského domu, svatyně a muzea s obrovskou škálou exponátů je zde i prostor na vyzkoušení vrhání shurikenů, speciální překážková dráha, suvenýr shop a půjčovna ninja oblečení. I zde vás v ninja domě provede průvodce a vysvětlí a ukáže jak některé skrýše, tajné průlezy, pasti či únikové cesty fungují. Jiný průvodce vás vezme na překážkovou dráhu, kde si vyzkoušíte zdolat mimo jiné např. repliku staré hradní stěny či originální zeď ohraničující samurajův pozemek. Vrhání shurikenů i s odborným výkladem a ukázkami si můžete vyzkoušet na několik různě vzdálených cílů. Muzeum obsahuje nejen různorodou výzbroj ninjů, ale i mnoho nástrojů a pomůcek, které ninja používal k úspěšnému splnění svého úkolu. Jednalo se například o řadu prostředků, pomocí kterých ninja vnikal do cizích objektů. Speciální skládací žebříky, páčidla, paklíče, naslouchací zařízení, atp. Součástí expozice jsou i staré originální knihy a manuály týkající se ninjutsu. Pokud se rozhodnete navštívit v Japonsku tyto atrakce, tak si vyčleňte minimálně jeden celý den, abyste si v klidu vše prohlédli a stihli se přemístit z jednoho místa do druhého. V pondělí bývá zavřeno a otevírací doba je od 9.00 do 16.30 nebo 17.00. Zjistěte si samozřejmě aktuální informace, ideálně na internetu, nebo se optejte v informačním středisku.


(c) Martin Hradecký
zakladatel a hlavní instruktor Akademie Aegis
vedoucí Adaptive combat training
webpages: www.actraining.cz

Mushin mukō: bez myšelní, bez formy

Mushin mukō: bez myšelní, bez formy

Během poslední lekce sensei napsal kaligrafii (viz. obrázek), na které bylo napsáno Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy). Připomnělo mi to Musashiho princip Uko mukō 得光無光 (s formou, bez formy). Musashi vysvětluje, že koncept kamae je složitý a mísí jak fyzické, tak duševní postoje. Říká že kamae je „nejen fyzický postoj, ale mění se podle situace, stejně jako tvar vody v různých nádobách. Fyzické kamae je jako hrad, avšak potřebuje uvnitř schopného pána“. Tahle představa se mi líbí.

Budō našeho senseie je bez formy a díky tomu je tak silné což podněcuje naši kreativitu. Nejsou zde žádné předpojaté akce a žádný záměr. To je ovšem na velmi vysoké úrovni a ne mnoho praktikantů bujinkanu je schopno alespoň uchopit tuto myšlenku, natož to provést.
Aby člověk dosáhl této úrovně, musí nejprve ovládnou základy a rozličné bojové systémy bujinkanu. Tato schopnost Mushin mukō se objeví, když se vaše Sainō Kon Ki rozvine dostatečně v Jūppō sesshō.

Jūppō sesshō ze své podstaty nemůže tolerovat formy ani tvary, neboť je to přirozená reakce na Mienai (neviditelnou) situaci. Formy a tvary vás prozrazují a mohou odhalit vaše záměry protivníkovi. Jste-li schopni zaujmout Mushin mukō v boji, vaše tělo bude jednoduše adekvátně reagovat. Výsledek není důležitý. Pohybujete se přirozeně, jednoduše, surfujete na vlnách záměru vašeho protivníka.

To je důvod, proč považuji studium Tsurugi za tak zajímavé. Tsurugi ožívá, protože jste ovládli tradiční „moderní“ formy boje s mečem (v bujinkanu se studují v Kukishin, Togakure, Shōtō a Tachi).

Zvláštní je, že studujeme staré systémy boje se zbraněmi pomocí pochopení jejich moderních vývojů. Vzpomeňte, že Tsurugi se používalo skoro do konce éry Heian jidai (794-1185). To znamená, že techniky Tsurugi se používaly alespoň 35 století (včetně Číny). V porovnání s tím, Tachi a katana se používaly po dobu necelých 8 století válčení (10.- 18. stol.).

Ale jak sensei vysvětlil, psané techniky se vytratily (bambusová stébla a papír nepřežily čas), a tak již jen tělo dokáže znovu vytvořit ty techniky. Nyní, když Tsurugi vytvořilo Tachi a Tachi Katanu, můžeme pomocí studia relativně „moderních“ cest Tachi a Katany znovuobjevit staré bojové zkušenosti našich předků. Píši „předků“, neboť celý svět : Indové, Římané, Řekové a Vikingové používali ten samý rovný typ čepele.

Letošním předvedením Tsurumi nám Hatsumi sensei dal ten nejlepší nástroj pro zbavení se formy. Bojování je o přežití, ne o tom, aby to vypadalo hezky. Pokud umíte formu dostatečně dobře, pak Tsurumi osvobodí vaše taijutsu. Sensei nás na to ale připravil. Studovali jsme meč cestováním zpět v čase: nejdřív Kukishin biken jutsu, pak Shōtō, pak meč Togakure a pak Tachi. Vlastně jsme studovali meč od moderní doby až po dobu Tsurugi.

Když pochopen, tento koncept Mushin mukō 無心無光 (bez myšlení, bez formy) s mečem, můžete jej aplikovat na jakýkoliv typ boje, od taijutsu po jakoukoliv zbraň. Proto je Tsurugi tak těžké pochopit.

A toto je ta krása Jūppō sesshō bojových umění bujinkanu, učených Hatsumi senseiem.


(c) 2013, Arnaud Cousergue
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
web: www.budomart.com
Publikováno 29. července 2013 na stránkách:
kumafr.wordpress.com/2013/07/29/mushin-muko-no-thinking-no-form

Umění napodobit mistra

Umění napodobit mistra

Existuje koncept tradic a umění pohybu, který můžeme najít v dokumentech předávaných v rámci ”koryū 古流”. Tento koncept vyjadřuje důležitost spojení mezi vnitřním a vnějším v celostní formě umění a cestě rozvíjení technik waza - technik. Tento termín je “te no uchi“ a jeho překlad je vnitřek rukou, nicméně ve významu je mnohem větší hloubka než jen v jednoduchém překladu. Je to jako vnímání vnitřku rukou ve vývoji technik v umění kobujutsu 古武術. Použití rukou umělce odhaluje jeho stav rozvoje v jakémkoliv druhu umění. Je jedno, jestli je to kobujutsu 古武術, ikebana 生け花, nebo kadō 華道 - obřad nebo cesta aranžování květin, shodō 書道 - cesta štětce, sadō či chadō 茶道 - cesta čaje, nebo hra na hudební nástroj, atd..

Mistr sbírá všechny potřebné informace o stavu hloubky cvičení jeho žáka v momentech, kdy pozoruje a vnímá jeho držení zbraně, zachycení, psaní, pohyb (karuku) atd..

Někteří mistři kobujutsu používají konceptu tai no uchi 体の内 - vnitřního prostoru těla, aby tím vyzvali své žáky k tomu, aby více pronikli do konceptu jejich vnitřních rukou. Toto te 手 ruce a tai 体 tělo může to být pochopeno jako obdoba a synonymum k technice, vnitřek techniky.
Jako okopírovat techniku mistra? Jako okopírovat něco, co bylo vytvořeno, aby zůstalo skryto pohledu našich pěti smyslů Mienai 見えない a pochopení našeho intelektu? (Wakaranai 分から ない - nepochopitelný)
Od jednotky k mnohočetnosti.

Shōden 初伝 je okuden 奥伝 a okuden je shōden. Základní přenos obsahuje tajný přenos a naopak. Hledání bez konce a bez začátku pochopení naší myslí. Tělo a srdce našeho vnitřního těla, našich vnitřních rukou, esence našeho mistra a jeho pohyb (nagare 流).
Opakované procvičování základů je nejdůležitější a nezbytné pro každého praktikanta “kobujutsu”.

Nicméně to není jen o zasévání semen jako o mechanické práci bez života. Při vědomém opakování jde o kultivaci a hlubší uvědomění pohybu těla. Je vizualizován vnitřní prostor těla, praktikant chce cítit tělo a stav pohybu je vytvořen všude tam, kde opakování je voláním praktikanta po jednotě s technikou v hlubokém vztahu s jeho tělem a duchem.

Tato jednota v technice zavede praktikujícího k rozmanitosti ve strategii. Této strategii rozumíme v kobujutsu jako heihō 兵法 nebo hyōhō 兵法. Heihō je doslova metoda vojáka (jsou to pravidla, cvičení a techniky vojáka, disciplín zvaných bugei jūhappan 武芸十八般, nicméně kanji pro heihō 兵法 mají hlubší význam, jako je například strategie a taktika. Tato strategie se skládá z jednoty být schopný se adaptovat na jakoukoliv situaci a nebezpečí nebo fyzickou, psychickou či emocionální nerovnováhu (např. ekonomická krize). Toto zahrnuje nabytí stavu hluboké technické znalosti předávané mistry, cestu života, kde přizpůsobivost, flexibilita a pokora jsou zásadní.
Úspěšné opakování technik bere své kořeny z kapacity, talentu a intuice praktikujícího a jeho porozumění o tom kterou techniku procvičovat, jak a kde. Kdy dovést tělo na svůj limit a kdy, což je nejdůležitější věc, zotavit tělo a nechat odpočívat mysl a srdce, abychom mohli pokračovat v procvičování umění, kde mládí přechází v dospělost a dospělost v moudrost stáří.

Tyto formy modelování přenosu a pohybu mistra skrze opakování technik až do úmoru, vedou praktikanta do prostoru větší hloubky jeho disciplíny, do pochopení heihō. Skrze neustálé hluboké opakování se tělo praktikanta začne probouzet do fyzického postoje, který překračuje opakovací cvičení, ale dostává se do každodenního života: sezení, posazení, vstávání, braní předmětů, atd..

Dýchaní je součástí tréninku. Forma, kterou komunikujete se sebou a s lidmi, spánek, jak jíte a pijete, to je též bráno jako součást tréninku. Potom se opakování technik stane něčím nezbytným pro věrného praktikanta. Toto opakování je semínkem něčeho hlubšího uvnitř něj, setkání s uměním, s proudem (nagare 流) v jeho životě. Jakýkoliv stav a vnitřní změny jsou příčinou změn vnějších a naopak.

Mistři jakéhokoliv spirituálního nebo uměleckého opakování běžné formy, neurčují rozdíl mezi cvičením a běžným životem. Chápou, že umění a umělec musí vybudovat vztah jednoty, který vede k množství, rozmanitosti ve vnitřním i vnějším prostoru jeho života. Praktikování umění je jako růst japonského bambusu v průběhu prvních sedmi let. Zachytit jeho růst jde stěží a pravděpodobně by nějaký ignorantský farmář brzy ztratil trpělivost...Nicméně na začátku sedmého roku vyroste bambus v pouhých šesti týdnech o víc než třicet metrů. Co se stalo? Proč nerostl v průběhu prvních sedmi let? Není to tak, že by nerost, ale v průběhu těch sedmi let, které vypadaly zdánlivě neaktivní, si bambus připravoval komplexní systém kořenů, který mu zajistí stabilitu až začne růst do výše.

Když jsme se tedy dostali k tomuto bodu, je důležité meditovat o tomto konceptu používaného mistry take no uchi 竹の内, jeho překlad znamená vnitřek bambusu.

Jak okopírovat techniku mistra? Jako okopírovat něco, co bylo vytvořeno, aby zůstalo skryto pohledu našich pěti smyslů (mienai 見えない – neviditelný) a pochopení našeho intelektu? (wakaranai 分からない)

BAMBUS JE UVNITŘ PRÁZDNÝ

“Cesta by neměla být skryta. Nejlepším prostředkem jak ji uchovat skrytou je dát o ní vědět.”
- Yagyū Munenori


(c) David Esteban Guzman
Tento článek byl publikován na Facebooku.