Válečná historie feudálního Japonska
Postupně zde budeme udávat další a další zajímavé události, které ovlivnily dějiny feudálního Japonska a vážou se k historii válečnictví. Budeme rádi, když budete doplňovat naše informace.
Období Kamakura (1185 – 1333)
Kamakura jidai 鎌倉時代
Vítězství Minamotů 源 nad Tairy 平 na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Yoritomo Minamoto 源頼朝 (1147 – 1199) získal v roce 1192 titul shōguna 将軍, což byla formálně nejvyšší funkce v systému vojenské vlády a v Kamakuře založil shōgunát neboli bakufu 幕府 (neboli “stanová vláda”). Stal se diktátorem, který vládl za pomoci rodiny a feudálních svazků. Shōgun se stal významnou japonskou institucí, i když po Yoritomově smrti byli jeho mužští potomci vyvražděni a moc převzali regenti shōgunů (shikken) z rodu Hōjō 北条, kteří do funkce shōguna dosazovali poslušné loutky. Důležitou událostí tohoto období japonských dějin byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. Oba skončily neúspěchem, zčásti dílem přírody v podobě ničivých tajfunů (v Japonsku nazvaných „božský vítr“ – kamikaze 神風) a zčásti díky zuřivé obraně japonských samurajů 侍. Mongolské útoky přispěly k zvýšení prestiže samurajské třídy, ale zároveň uvrhly do problémů kamakurský shōgunát, který obránce nedokázal odměnit za jejich služby. V 20. letech 14. století se vojenští vazalové, nespokojení s rodem Hōjō, shromáždili okolo císaře Godaiga (Godaigo-tennō 後醍醐天皇, 1288 – 1339). S podporou rodu Ashikaga 足利 byl Godaigo schopný svrhnout shōgunát a v roce 1333 se pokusil obnovit přímou císařskou vládou.
Mezi nejvýraznější rysy tohoto období patří kult bojovníka neboli samuraje, který byl ceněný pro svoji schopnost skvěle zacházet se zbraněmi, pro svou věrnost, schopnost snášet bolest a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe. Japonské meče (nihonto 日本刀, nejznámějším mečem je dnes katana 刀), které byly vyráběny mistrovskými cechy, měly tak vynikající kvalitu, že se staly předmětem uctívání.
V tomto období můžeme vysledovat i výraznější nástup nových buddhistických sekt. Mezi prostým obyvatelstvem se staly populárními sekty vzývající buddhu Amidu Nyorai 阿弥陀如来 (sekta Čisté země a Pravá sekta Čisté země) a sekty propagující učení Nichirenův buddhismus 日蓮仏教, také známé jako Hokkeshū 法華宗 (Lotosová sekta). Mezi vojenskou šlechtou se rozšířil zenbuddhismu 禪, který ji přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace. S nástupem zenbuddhismu je spjat i počátek tradice čajového obřadu sadō 茶道 v Japonsku.
Období Muromachi (1333 – 1568)
Muromachi jidai 室町時代
Začátkem období Muromachi je zničení shōgunátu Kamakura silami vedenými Takaujim Ashikagou 足利尊氏 (1305 – 1358), který přešel na stranu císaře Godaiga a svrhl rodinu Hōjō. Postupně se obrátil i proti Godaigovi, jenž se pokoušel o návrat moci do rukou císaře v tzv. restauraci Kenmu (Kenmu gannen 建武元年, 1333-1336) a podpořil nástupnictví jednoho z princů. Císař utekl do hor na jih od Kyōta 京都 a postavil se na odpor. Tímto se císařský rod rozdělil na Severní dynastii a Jižní dynastii (tzv. období Nanboku-chō jidai 南北朝時代), které mezi sebou soupeřily až do roku 1392, kdy Jižní dvůr kapituloval.
Protože shōgunát Ashikaga ani zdaleka nedosahoval autority svého kamakurského předchůdce, nebyl schopný držet na uzdě ambice mocných knížat-hejtmanů (shugo daimyō 守護大名), čímž jeho autorita dále klesala a po válce Ōnin no ran 応仁の乱 v letech 1467 až 1477 už byla jeho existence pouze formální.
Ōnin no ran 応仁の乱 (válka Ōnin)
Když v roce 1400 spáchal Yamana Mitsuyuki 山名満幸 ( – 1395) při obléhání Sakai sebevraždu, zdálo se, že rod Yamada je neodvratně zničen. Málokdo mohl tušit, že za dvě generace bude jméno Yamana spojováno s jednou z klíčových událostí japonských dějin, s válkou Ōnin, kde jedním ze dvou hlavních protagonistů se stane Mitsuyukiův prasynovec Yamana Mochitoyo 山名持豊 (později znám jako Sōzen Yamana).
Válka Ōnin se nazývá období občanské války mezi roky 1467 a 1477, které způsobil konflikt mezi klanem Hosokawa (Hosokawa-shi 細川氏) a klanem Yamana (Yamana-shi 山名氏). Spor a následná agrese mezi pány Katsumotem Hosokawou 細川勝元 (1430 – 1473) a Sōzenem Yamanou 山名宗全 (1404 – 1473) vygradoval až k občanským nepokojům a následně jedné z nejdiskutovanějších válek v období japonských dějin. Dle jedné skupiny historiků je válka Ōnin považována za startovní impuls k dlouhému období občanských válek – Sengoku jidai, což se překládá jako “období válčících států”. Stephen Turnbull uvádí, že jde o termín převzatý z čínských starověkých dějin, označující dobu plnou anarchie.
Válka Ōnin se vyznačuje ještě jedním rysem, který ji odlišuje od jiných podobných střetů. Do roku 1467 si většina význačných samurajů zřídila rezidence na malém území severního Kyōta, aby byla nablízku ústředí bafuku. Tento půvabný okrsek se měl stát nejneprapodivnějším a nejméně vhodným bojištěm v celých samurajských dějinách.
Vrchol moci shōgunátu rodu Ashikaga přišel za vlády Ashikagy Yoshimitsu 足利義満 (1358 – 1408) a jeho syna Ashikagy Yoshimochiho 足利義持 (1386 – 1428). Od třicátých let 15. století však moc shōgunů postupně slábla. Na východě Japonska sílil klan Uesugi, který kontroloval oblast Kantō 関東. V centrálním Japonsku nabýval na významu rod Hosokawa – jeden z hlavních spojenců vojenské vlády bakufu. Od dvacátých let 15. století pak došlo k oživení hnutí požadujícího splnění dohody z roku 1392, podle níž se měli příslušníci severní a jižní větve císařského rodu střidat ve vládě. Jeho zastánci byli natolik vlivní, že se jim roku 1443 načas podařilo získat pod kontrolu tři posvátné císařské poklady – sanshu no jingi 三種の神器. Nakonec vśak byli o pět let pozdėji na hlavu poraženi.
Významnou krizí, s níž se Ashikagové museli vypořádat, bylo zavraždëní shōguna Yoshinoriho (Ashikaga Yoshinori 足利義教, 1394 – 1441) příslušníky rodu Akamatsu 赤松. Organizátor tohoto útoku Akamatsu Matsuke byl sice zakrátko obklíčen ve svém hradě a nucen spáchat obřadnou formu sebevraždy zvanou seppuka 切腹, jeho čin však otevřel ožehavou otázku nástupnictví a destabilizoval shōgunát v dobë, kdy příznivci aspirantů jižního dvora nabývali na síle. Vláda Ashikagů tak rozhodně neznamenala pro zemi ztrápenou mnoha konflikty žádnou větší stabilitu. Situace se sice částečně uklidnila béhem vlády osmého ashikagského shōguna Yoshimasy (Ashikaga Yoshimasa 足利義政, 1436 – 1490), který dokázal potlačit podporovatele jižniho dvora, na druhé straně se zapletl do řady sporủ mezi provinčními rody, což shōgunát připravilo o řadu spojenců a oslabilo jeho autoritu. Yoshimasa však musel rešit i jeden dosti ožehavý problém – neměl totiž mužského následníka. Z toho důvodu roku 1464 adoptoval svého mladšího bratra Yoshimiho (Ashikaga Yoshimi 足利義視, 1439 – 1491), který se tak měl stát jeho nástupcem. O dva roky později se jeho manželce Tomiko (Hino Tomiko 日野富子, 1440 – 1496) narodil syn Yoshihisa (Ashikaga Yoshihisa 足利義尚, 1465 – 1489), což opětovně otevřelo otázku nástupnictví, která umožnila mocným rodům v okolí shōguna zasahovat do záležitostí klanu Ashikaga. Nadcházející konflikt byl v podstatě způsoben skutečností, že na ashikagském dvoře spolu soupeřily jednotlivé rody ve snaze získat bakufu pod svou kontrolu a s tím si zajistit příjmy a tituly. V šedesátých letech 15. století byly nejmocnějšími klany rody Hosokawa a Yamana. Zatímco Hosokawa Katsumoto podporil Yoshimiho následnictví, jeho rival Yamana Sōzen se postavil za malého Yoshihisu.
V průběhu roku 1466 začaly obě strany shromażdovat značné počty vojáků v hlavním městě a jeho okolí. Tohoto vývoje se shōgun zalekl a na počátku roku 1467 veřejně vyhlásil, že pokud kdokoli zahájí otevřené nepřátelství, bude prohlášen nepřitelem dvora, což byla pohrüžka, která na několik měsíců udržela ve městě jakýs takýs klid. Situace však byla krajně napjatá. Navic ji vyostřila řada incidentů, které jen přilévaly olej do ohně. Na konci února žháři podpálili palác jednoho z významných vazalů rodu Hosokawa, v dubnu pak Hosokawovy jednotky udeřily na zásobovací oddíl Yamanů. Válka již byla neodvratná. Obë strany proto urychleně hledaly spojence a verbovaly nové vojáky. Hosokawům se podařilo získat navrch na císařském dvoře i přízeň samotného shōguna. Yamanové však dosáhli většího úspěchu, protože na jejich stranu se přidal silný rod Ōuchi (Ōuchi-shi 大内氏). Když se po hlavním městě rozneslo, že na pomoc Yamanům pochoduje dvacetitisícové vojsko, rozhodl se Katsumoto okamžitě jednat. Na konci května udeřili jeho vojáci na palác Isshiki 一色, kde sídlil jeden ze Sōzenových generálů. Následoval několikadenní boj v ulicích města, do kterého z provincií okamžitě zamířily mocné posily. Většina daimyō 大名 (vojenských velitelů, termín se překládá jako “držitel velkého jména”) se přidala ať na tu či onu stranu, jen někteří (možná prozíravější) vyčkávali, jak se nepřehledná situace vyvine. Na stranu Hosokawů se přidalo 24 provincií, které jim poskytly armádu o 160 000 mužích. Yamanové kontrolovali 20 provincií se 110 000 vojáky. Situace hrozila přerůst v občanskou válku nepředvídatelných rozměrů.
Shōgun se ještě jednou pokusil takovému vývoji zabránit a apeloval na obě strany, aby uzavřely příměří. Na několik dní tak nastal klid, ale jen proto, aby obě strany zahájily další sérii bojü. Hosokawové i Yamanové nechali strhnout desítky domü, aby uvolnili prostor pro stavbu opevnění. Podél širokých bulvárů hlavního města vyrostly příkopy a palisády. Obě strany se nezastavily ani před narušením posvátnosti kyōtských chrámů a svatyň. Mnohé z nich byly přeměněny v opěrné body jedné či druhé strany, jiné zas nemilosrdně vypáleny. Za vzrůstajícího chaosu přesvědčil Katsumoto shōguna, aby byl Yamana Sōzen prohlášen za povstalce, to však nic nezměnilo na poměru sil na bojisti, v něž se hlavní město po zbytek roku proměnilo. Obě strany se střídaly v útocích na své předsunuté pozice a v obléhání jednotlivých budov patřících nepříteli. Každý den docházelo ke krvavým masakrům a k zakládání nových a nových požárů. Nejhorší však byla skutečnost, že desetitisíce mužů bojujících v hlavním městě jen málo připomínaly poměrně disciplinované armády minulosti, jež většinou respektovaly posvátnost hlavního města jakožto sídla císaře. Tisíce ashigaru 足軽, kteří přišli bojovat do hlavního města, se svým velitelüm vymkly kontrole. Tito muži často nebyli loajální vůči nikomu jinému než sami sobě a jedním z hlavních motivů, jež je poháněly, bylo osobní obohacení. Uprostřed nemilosrdných bojů se tak odehrávala další, snad ještë větší tragédie. Jednotlivci, ozbrojené bandy i celé organizované jednotky vypověděli poslušnost a zahájili systematické rabování domů kyōtských obchodníků a šlechticů. Mnozí vojáci naprosto bezostyšně loupili, drancovali a znásilňovali i v přítomnosti svých samurajských velitelú, kteří mohli nastalou situaci jen bezmocně sledovat. Mnohé scény pak připomínaly výjevy ze samotného pekla, když vojáci nutili bohaté měštany, aby jim pod pohrůžkou násilí vydali své dobře ukryté poklady. Když se tak stalo, spoutali muže, které přinutili sledovat znásilňování svých vlastnich manželek a dcer, a pak je nemilosrdně všechny probodali kopími. Není divu, že tisice obyvatel Kyōta raděii z města uprchly. Měly se vrátit do úplně jiného města. Boje samotné se protáhly až do konce roku 1467. Zprvu měli na vrch Hosokawové, když však rodu Yamana přispěchala na pomoc armáda Ōuchi, podařilo se mu odříznout většinu zásobovacích cest nepřitele. Sózen dokonce uvažoval o tak radikálním kroku, jako byl útok na cisařský palác a zmocnění se osoby samotného panovníka, nakonec však od tohoto úmyslu ustoupil, protože se obával, že by mu znepřátelil většin venkovských klanů. Bezmocný shōgun mohl jen sledovat zkázu kolem sebe. Když v listopadu probíhaly těžké boje o buddhistický chrám Shōkoku-ji 相国寺 v bezprostřední blízkosti jeho vlastního paláce, nechal jako demonstraci svého klidu a nadřazenosti nad situací uspořádat večírek se sake 酒 a vystoupením pověstných kyōtských tanečnic, aby uklidnil své dvorní dámy, jež se patrně obávaly nedaleko zuřících požárů. Nic nemohlo demonstrovat vnitřní vyprázdněnost a úpadek bezmocného ashikagského režimu jasněji. Zatímco se hlavní město měnilo v trosky užíval si nejvyšší vojenský pán říše (alespoň teoreticky) přítomnost svých konkubín. Po tolika bitvách byl na kdysi nádherné hlavní město žalostný pohled, což dokládá i popis z dokumentu Ōninki 応仁記, který byl sepsaný na na konci 15. století a popisuje příčiny a následky Ōninské války. Tento dokument podrobně ilustruje strategie zapojené do bojů a jejich hlavní podněcovatele, Yamana Sōzena a Hosokawu Katsumota, spolu s pipisy toho, jak tato válka ovlivnila město a jeho obyvatele: “Květnaté hlavní město, o kterém jsme si k našemu překvapení mysleli, že bude trvat věčně, se stane doupětem vlků a lišek.” Naříkajíc nad těžkou situací mnoha padlých vznikla i tato krátká báseň:
“Nare ya shiru
miyako wa nobe no
yū-hibari
agaru wo mite mo
ochiru na-mida wa.”
“Nyní se město, které jsi znal,
stalo prázným vřesovištěm,
na níchž večer zazpívá skřivan,
zatímco tvé slzy kanou.”
Přes neutuchající snahu obou klanů strhnout vítězství na svou stranu, skončil boj o město v podstatě nerozhodně. Válka se pak přesunula do provincií, samurajové za sebou zanechávali spáleniště. Město, jež v minulých staletích fascinovalo vojenskou třídu natolik, že válečníci rodu Taira a Minamoto přejímali zvyky a kulturu hlavního města, jež se stala součástí mentality samurajů napořád, bylo těmi samými válečníky téměř kompletně zničeno. Válka Ōnin však zuřila dál. Postupně se ukázalo, že původní příčina – spor o nástupnictví do úřadu shōguna – byla jen záminkou pro válečnické rody, jež se nehodlaly zastavit před ničím. Aby podpořil svou věc, pokusil se Sōzen dokonce oživit věc jižního dvora, když si vyhlédl vlastního pretendenta na císařský trůn – jednalo se o poslední a navíc velmi krátkodechý pokus rozvířit dávný spor dvou větví císařského rodu. To však jeho dosavadního spojence z řad Ashikagů znechutilo natolik, že raději zahájili jednání o smíru – Yamana pak okamžitě své úvahy o vzkříšení jižního dvora opustil.
Po poměrně dlouhém jednání nakonec došlo k dohodě o nástupnictvi. Roku 1473 shōgun Yoshimasa odstoupil ve prospěch svého pouze osmiletého syna Yoshihisy, který se tak stal devátým shōgunem z rodu Ashikaga. Ovšem shōgunem bez autority a reálné schopnosti cokoli ovlivnit. Válka přitom pokračovala dalších pět let, během kterých bylo Kyōto obsazeno yamanskými vojáky. Bezvýsledný boj, v němž mnozí aktéři snad ani nevěděli, proč pokračují v odporu, skončil až roku 1477, kdy se rod Ōuchi alespon formálnë podrobil shōgunově autoritë. Rod Yamana pak z hlavního města odtáhl, za zády jejich pochodujících vojákü se však opět zvedaly zlověstné chuchvalce kouře z mnoha doposud jako zázrakem nepoškozenych paláců, které Yamanští jako poslední projev vzdoru při svém odchodu podpálili. V mnoha ohledech zbytečná, ale nepředstavitelně krutá válka Ōnin skončila. Samurajské rody se ale do svých provincií nevracely s představou míru, ba právě naopak. Spíše proto, aby se chystaly na další válku. Během konfliktu totiž došlo k oživení, či přímo vzniku celé řady osobních animozit (často lokálního původu), které si jejich aktéři začali záhy vyřizovat mezi sebou. Mnohé rody navíc využily skutečnosti, že se doposud vedoucí klany ocitly v bezvýchodné vyčerpávající válce, a situaci se rozhodly využít ke svému vlastnímu prospěchu. Již v průběhu války se rody jako Takeda 武田 nebo Imagawa 今川 vrhly proti svým lokálním nepřátelům a ve zmenšené verzi přenesly válku Ōnin do svých vlastních provincií. Tento chaos se pak začal lavinovitě šiřit. Samurajské rody se obracely proti sobě ve snaze využít absenci centrální autority k posílení vlastní moci a pozice. Výsledkem byla naprostá anarchie, kterou se po roce 1477 nepodařilo zastavit. Prestiž Ashikagů byla silně otřesena, autorita shōguna jako by neexistovala. Válka Ōnin se tak zasloužila o rozklad centrální vlády a oslabení silných rodů, jež mohly v zemi udržet alespoň zdání pořádku. Její konec tak byl počátkem éry, jež vstoupila do dějin jako sengoku jidai. Doby, kdy se příslušníci vojenské třídy obrátili proti sobě a kdy zahájili sérii nekontrolovatelných válek jednoho s druhým, z nichž mělo vzejít do značné míry odlišné Japonsko.
Po této válce následovalo století občanských nepokojů a neustálých válek mezi jednotlivými knížectvími označované jako období Sengoku jidai 戦国時代 neboli období válčících knížectví (1467 – 1568).
V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropani – portugalští mořeplavci, kteří připluli na čínských lodích. Portugalci seznámili Japonce s evropskými střelnými zbraněmi, které se ve válkami zmítaném Japonsku rychle rozšířily. Na evropských lodích přijížděli nejen obchodníci, kteří přeměnili Nagasaki 長崎 z rybářské vesnice na vzkvétající přístav, ale i jezuitští misionáři včetně svatého Františka Xaverského (1506 – 1552). V průběhu několika desetiletí se tu podařilo rozšířit křesťanství do takové míry, že podle údajů z roku 1582 bylo v Japonsku v té době kolem 150 tisíc křesťanů a asi 200 kostelů.
Období Azuchi-Momoyama (1568 – 1600)
Azuchi-Momoyama jidai 安土桃山時代
Období Azuchi-Momoyama je definované vzestupem tří po sobě následujících hegemonů: Ody Nobunagy 織田信長 (1534 – 1582), Toyotomiho Hideyoshiho 豊臣秀吉 (1537 – 1598) a Tokugawu Ieyasu 徳川家康 (1543 – 1616), kteří přinesli politické sjednocení Japonska po století občanských válek. Velký válečník Oda Nobunaga obsadil v roce 1568 Kyōto, ale byl nucený bojovat zbytek života s rivaly z řad šlechty a s vojenským odporem buddhistických sekt. Poté, co byl zabit, jeho zástupce Toyotomi Hideyoshi si postupně podmaňoval jeden klan za druhým. Protože chtěl odvrátit zájem šlechty a samurajů od domácích bojů, vedl v roce 1592 invazi do Koreje, která byla v té době čínským protektorátem. Japonci ztratili převahu na moři a jejich vojska byla poražena. Po této katastrofě nepodnikli v následujících 300 letech žádnou vojenskou výpravu do zahraničí.
Období Edo (1600 – 1867)
Edo jidai 江戸時代
Po Hideyoshiho smrti převzal moc jeho největší vazal Tokugawa Ieyasu a v roce 1603 formálně založil nový shōgunát na hradě ve městě Edo 江戸 (dnešní Tōkyō 東京), které se postupně stalo japonským hlavním městem a pomalu se rozrostlo do obrovských rozměrů. Tokugawský shōgunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Ieyasu a jeho následovníci se snažili udržet společenské třídy od sebe oddělené a zakazovali přijímání nových členů do elitních a privilegovaných skupin, jako byla například třída samurajů. Samotný Ieyasu v zásadě podporoval zahraniční obchod (byť pronásledoval křesťany), jeho nástupci však razili politiku národní izolace, včetně zákazu cest Japonců za hranice a zákazu cizích knih. Jedinou výjimkou z tohoto izolacionismu byly určité omezené styky s Čínou a Nizozemskem prostřednictvím přístavu v Nagasaki.
V letech 1853–1854 přinutil během dvou výprav k japonským břehům americký komodor Matthew Calbraith Perry (1794 – 1858) pod hrozbou dělostřelby japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím (viz Ansejské dohody). Tento incident značně oslabil autoritu vlády a vedl k jejímu postupnému pádu. V této situaci hrozilo, že se k moci dostanou ultrakonzervativní samurajové. Většina společnosti však dala přednost otevření se západním „vymoženostem“ a poslední shōgunát v Japonsku se zhroutil.
použité zdroje:
kniha “Samuraj, svět válečníka” autora Stephena Turnbulla
kniha “Samurajští velitelé v letech 940 – 1576” autora Stephena Turnbulla
kniha “Samurajští velitelé v letech 1577 – 1638” autora Stephena Turnbulla
kniha “Válečníci středověkého Japonska” autora Stephena Turnbulla
kniha “Války samurajů, konflikty starého Japonska 1156 – 1877” autora Romana Kodeta
kniha “Dějiny Japonska” autorky Zdeňky Vasiljevové