Autobiografie Takamatsu Toshitsugu
V knize „Ninja – stínový válečníci starého Japonska“ autora Kacema Zoughariho najdeme jeden z textů, který je považován za autobiografický počin Takamatsu senseie. Zde najdete jeho překlad.
78 svící
Zdá se mi, jako bych až teď zjistil že je mi tento rok 78 let (1966). Není to tak že bych neznal svůj skutečný věk nebo že by jsem zapomněl počítat od doby kdy mě byli 2 nebo 3 roky, prostě jsem to jen nepotřeboval vědět. Znám jen rok svého narození, 23. rok éry Meiji (1888).
Tak jsem tedy vydedukoval svůj skutečný věk, jen jsem spočítal kolik let uběhlo od roku mého narození. Stejně tak jako nevím jak vypadám, v zrcadle jsem se neviděl více jak 30 let. Kdybych se do zrcadla podíval, můj obraz v zrcadle by mě říkal : „Kdo vůbec jsi?“ Ale na druhou stranu, cítím se naprosto výtečně!
Opravdu, tam kde běžný člověk potřebuje jednu hodinu na to aby překonal vzdálenost 4 kilometrů, pro mě je 30 minut víc než dost. Ulehám bez toho abych upadl v 9 hodin večer. Jirō, siamská kočka, kterou mě prostřednictvím Masaaki Hatsumiho z prefektury Chiba dal Kobe Ichirō, spí poblíž mého boku. Každé ráno vstávám v 6:30 a provádím Reisui Masatsu 冷水摩擦 (čištění těla pomocí studeného mokrého ručníku), rituál se kterým jsem nepřestal posledních 40 let. Díky tomu nejsem nikdy nemocný.
Rád maluji a dělám kaligrafii, a ačkoliv nemám přirozený talent pro kreslení, vždy si malování užívám.
Plačící dítě
Když jsem byl ještě dítě, říkali mě uplakánek. Ve škole mě moji „kamarádi“ ze třídy nutili chodit po čtyřech, zatímco mě seděli na zádech tak jako bych byl kůň, kvůli čemuž jsem hlasitě brečel kvůli bolesti v zádech kterou mě způsobovali.
Před tím než mě byl jeden rok, jsem byl oddělen od své skutečné matky, a do svých 20 let jsem poznal 9 různých. Můj otec byl velmi známý podnikatel/dodavatel a průběžně se pohyboval za prací. Začínal práci pro stavbu železnice v Sanyo (Sanyo Tetsudo) v Kōbe 神戸市, a poté si otevřel továrnu na sirky ve městě Akashi 明石市, ale současně se věnoval i jiným obchodům. Pokaždé když se někam přestěhoval za prací se změnila i moje nevlastní matka. Nicméně si nemyslím, že zdrojem mého pláče bylo postupné měnění „matek“.
Žákem v dōjō Tody senseie
V té době, když jsme byli v Kōbe, byl tam i muž který se jmenoval Toda Shinryūken 戸田真竜軒. Učil techniky boje které předváděl, a také měl soukromou kliniku osteopatie. Byl mistrem technik které pocházeli z provincie Iga 伊賀, a v jeho dōjō 道場 se vyučovalo umění Shindenfudō ryū 神伝不動流. Protože byl z rodiny, když mě bylo 9 let, můj otec s ním probíral mojí budoucnost. „Rád bych vychoval ze svého syna vojáka, ale je velmi bázlivý a ostatní ho nazývají uplakánek. Co by jsi mě doporučil, jak to vyřešit?“ ptal se můj otec. „Cvičení bojových technik bude nejlepší. Pevná disciplína ho učiní silným a odvážným člověkem,“ odpověděl Toda Shinryūken. Na jeho radu mi otec nařídil navštěvovat dōjō každý den po škole. Byl jsem úplně rozrušený a plakal snad ještě víc, ale chodil jsem do dōjō pokorně, tak jako by si jehně chodilo ulehat na jatka. Obvykle nováčky vyučoval mistrův asistent. Ale vzhledem k příbuzenskému vztahu ke mně, Toda sensei mě učil rovnou. Lekce které jsem dostával byli velice neobvyklé. Běžně začínal trénink výukou forem (kata 型), potom jak házet a jak se nechat hodit. Ale v mých devíti letech, Toda sensei mě jen volně odhazoval do všech směrů, zprava do leva, bez toho aby používal jakoukoliv techniku vůbec v potaz, prostě se mnou házel po dōjō. I když už byla moje kolena o lokty sedřeny do krve, tak nezmírňoval tempo přehazování. „Nezáleží na tom co se stane, zítra již nepřijdu!“ říkal jsem si. Považoval jsem dōjō za projev nepřátelství, když jsem si umíval krev která tekla z mých rukou a kolen, a navracel se domů kde mě nikdo neutěšoval. Potom co jsem se ale dobře vyspal, úplně jsem zapomněl na bolest kterou jsem utržil den předtím v dōjō, a tak jsem pokračoval v docházce. Byl jsem jen dítě s krátkou pamětí. Bylo to až po celém roce, během kterého jsem byl jen neustále přehazován, když mě Toda sensei začal vyučovat běžné lekce s technikami.
Konec uplakánka
V deseti letech, během mého čtvrtého roku ve škole, náš profesor uspořádal soutěžní závody v sumō 相撲. Krčil jsem se vzadu ve snaze skrýt se za ostatními když profesor vyvolal moje jméno a řekl: „Takamatsu, jdi na to!“. Nesměle jsem vstoupil do dohyō 土俵 (bojový povrch pro soutěže v sumō, vyvýšen nad zemí) a bez žádné snahy někoho porazit, jsem přirozeně začal odhazovat svoje oponenty. Poté co jsem odhodil sedm nebo osm lidí, opustil jsem dohyō bez jediné porážky, načež užaslý profesor zvolal: „Óóó! Statný muž, tenhle maličký“.
Po této ukázce se chování ostatních ke mně změnilo (ze strachu), a tak jsem si řekl: „No, jsou docela slabí. Nemám důvod se jich bát.“
Rychle vzrostlo moje sebevědomí a jistota, a slabý uplakánek, kterým jsem byl do té doby, pak zmizel úplně.
Ve dvanácti letech, díky tréninkovému režimu, moje tělesná váha značně vzrostla, a zvýšila se mi i síla. Mohl jsem v jediném úderu zdvihnout pytel rýže o obsahu 4 to (cca 72 litrů). V dōjō jsem stále postupoval vpřed a nepolevoval v tréninku, a nakonec jsem dostal jméno Kotengu 小天狗 (malý Tengu). Konečně mě začalo dōjō přitahovat. Ačkoliv nápis Tody senseie na dōjō indikoval, že se tu vyučuje Shindenfudō ryū taijutsu 神伝不動流, Toda sensei byl expertem v Kotō ryū koppō 虎倒流骨法 a Togakure ryū ninjutsu 戸隠流忍術.
Ve 13 letech, potom co jsem se již naučil všechny techniky Shindenfudō ryū, Toda sensei 戸田先生 mě začal vyučovat Kotō ryū koppō a Togakure ryū ninjutsu. Dával jsem přednost tréninku koppō 骨法 před ninjutsu 忍術, to mě moc nezajímalo. Ve vztahu k ninjutsu, moje každodenní cvičení spočívalo ve vertikálním vybíhání po dřevěné laťce jež byla 6 centimetrů široká a byla umístěna směrem vzhůru na jednu ze stěn v dōjō.
V této době nebylo možné (kvůli politice a nařízením té doby) vydělávat si na živobytí vyučováním těchto technik boje, takže já jsem neviděl moc smysl v tom učit se něco jako ninjutsu. Ale Toda sensei, jež nebral žádný ohled na moje námitky, mi nedal jinou možnost než v tréninku ninjutsu pokračovat.
Proti šedesáti
Toto je můj další příběh z doby kdy mě bylo 13 let. V této době, ve městě Kōbe bylo jako v mnoha jiných městech hodně skupinek mladistvých delikventů, které stejně jako dnes, zůstávají poblíž ženám a dětem s jednoduchým cílem vyprovokovat bitky s jinými muži. Jedno odpoledne, když jsem se procházel podél silnice v Arima 有馬 na cestě na náboženský festival ve chrámu Ikuta 生田神社, 3 chlapci z jedné z těchto skupinek, ve věku okolo 17 až 18let, mě zachytily a řekli: „Takamastu, pojď sem!“ Přivedli mě na prázdné místo, kde kdysi bývalo jezero Goro, a začali se se mnou prát. Ani nevím jak, ale prvního z nich jsem odhodil přibližně do vzdálenosti 2 Ken (asi 3,5metru). Zbylí dva na mě skočili, ale čekal je stejný osud. Potom co jsem se s nimi vypořádal jsem se vrátil domů. Následující noc jsem šel s kamarádem na koupaliště, ale chlapci z gangu z předchozí noci nás napadli na stejném opuštěném místě u jezera. Zahvízdali, a další členové jejich bandy dorazili. Mezi nimi byl jeden z nich, který měl u sebe meč. Tento s mečem předstoupil a řekl: „Přišli jsme abys zaplatil za to co jsi udělal včera. Pokud nechceš bojovat, poklekni přede mě a odpros pro slitování!“ Uvědomujíc si že by bylo hloupé nechat se vážně zranit mečem, předstíral jsem že před něj poklekám na zem na kolena pro odpuštění. A pak jsem využil momentu překvapení pro útok. Popadl jsem kámen a vší silou ho praštil s kamenem do chodidla. Skácel se k zemi v bolesti a ostatní na mě zaútočili. Jednoho po druhém jsem odhazoval nalevo a napravo. Ani nevím kolik jsem jich odhodil, možná 5 až 8 z nich. Ostatní se rozprchly. Následující ráno byl pro mě poslán vyšší policejní důstojník z městské části Kiryūbashi v Kōbe, aby mě přivedl na policejní stanici. Tam se mě důstojník zeptal: „Včera večer, když byli výtržnosti, jsi zranil několik mladistvých delikventů. Kolik vás bylo s tebou?“ Odpověděl jsem že jsem bojoval sám a on odpověděl: „Neříkej nesmysly! V té mizerné bandě bylo asi 60 lidí, z nich nejmíň 10 bylo zraněno!“ „Nevím kolik jich bylo, ale když jeden z nich držel meč a byl nebezpečný, s tím jsem se vypořádal jako s prvním. Pak jsem odhodil ostatní tak jak ke mně přibíhali. Ale jestli jsem někoho z nich zranil, to opravdu nevím“. Skepticky, důstojník přivedl do místnosti mého kamaráda a zeptal se ho na stejnou otázku aby více pochopil co se vlastně stalo, Osaka-kuna, který byl se mnou předchozí večer u koupaliště. Ale Osaka-kun dosvědčil co jsem říkal: „Je to pravda, byli jsme ta jen my dva, a já se jen díval“. Důstojník byl opravdu udiven. Jakmile se Toda sensei dozvěděl co se stalo, přišel na stanici a prohlásil: „Je mu sice jen 13 let, ale je velmi nadaný a již má udělen stupeň menkyo 免許 (diplom potvrzující dosažení určité úrovně v boji), takže vůbec nezáleží na tom kolik proti němu stálo útočníků se kterými se vypořádal!“. Následující ráno bylo moje jméno na první straně novin v Kōbe, které se jmenovali Kōbe shinbun 神戸新聞: „13 letý expert v Jūdō 柔道 snadno rozdrtil bandu 60ti delikventů!“
Konfrontace s Musashi ryū
Během jara, když mě bylo 13 let, poté co jsem dokončil můj druhý rok ve škole, navštěvoval jsem hodiny angličtiny na anglické škole a stejně tak kurzy o kanbun 漢文 (tradiční čínština) na škole v Kōbe. Jakmile to bylo více vhodné, šel jsem do továrny svého otce v Akashi. Zde jsem v noci navštěvoval dōjō které vedl Mizutani Yoshitarō Tadafusa 水田芳太郎忠房, mistr v jūjutsu ze školy Takagi yōshin ryū 高木楊心流. Jelikož jsem již vlastnil licenci menkyo kaiden 免許皆伝 ze školy Shindenfudō ryū, ani ne po roce tréninku mě sensei naučil hluboké principy a tajné techniky z Takagi yōshin ryū.
Jednoho dne, když mě bylo 15let, jsem šel navštívit Todu senseie v jeho dojo v Kōbe. Když jsem přišel, sensei řekl: „Přišel jsi právě včas! Dva bugeisha 武芸者 (2 experti v technikách boje jedné nebo více škol) z Musashi ryū 武蔵流 jsou zde aby si vyzkoušeli boj proti nám. Shinbo-kun bude bojovat jako první, ty budeš bojovat jako druhý.“
Samozřejmě jsem přijal a sledoval pozorně první zápas. Shinbo-kun byl, v 25 letech, ve špičkové formě, a již měl také licenci menkyo kaiden. Myslel jsem si že nebude mít žádný problém vyhrát boj proti protivníkovi z Musashi ryū, který vypadal tak na 27 až 28 let. Ale zápas nezačal dobře, když Shinbo podlehl Gyaku otoshi 逆落し (obrácený lámající přehoz). Ten zápas byl zklamání. Já jsem následoval. Když si můj protivník myslel že jsem jen 15ti-leté dítě, upustil od ostražitého postoje, a během chvilky jsem ho přehodil a vyhrál zápas na Gyaku nage 逆投げ. Druhý soupeř vypadal mnohem hrozivěji a vypadal že je mu tak 30 let. Pozoroval můj předchozí zápas a tak si držel ostražitý postoj. Po zhruba 30 minutách, když už z nás značně kapal pot, jsme do sebe strkali bez toho aniž by ani jeden z nás byl schopen provézt nějakou techniku. A během momentu kdy jsem viděl ze se soupeř plně nesoustředí jsem okamžitě vstoupil na Gyaku dori 逆捕り ve snaze ho přehodit. Nicméně, i když jsem ho přehodil jsem ztratil vědomí. Ve skutečnosti, v moment jak jsem ho přehazoval, udeřil mě do pravého ucha svojí dlaní. Když jsem nebyl schopen bránit tento úder, tak se zdála moje porážka jasná. Můj oponent přistoupil a řekl:“ Jsem to já, kdo prohrál, on již provedl vítězný přehoz v moment mého úderu.“ Poté se zeptal Tody senseie na můj věk, Když se dozvěděl že je mi 15 let, byl ohromen a prohlásil: „Jestliže má takovéto dovednosti v 15letech, musí být velice nadaný. Jednou z něj určitě bude mistr.“
Shrnuto, základní technika Musashi ryū je použití úderu v moment když je prováděn přehoz. Když viděl mojí techniku v předchozím zápase, neměl jsem ji použít znovu proti němu. Od té doby mám bolesti v pravém uchu, protože mi poškodil ušní bubínek. Kvůli tomuto zranění jsem nebyl přijat do vojenské akademie, a ve věku 21 let mě byla prominuta vojenská služba kvůli ztrátě sluchu.
Techniky Kuki happō biken
Když mě bylo 17let, starý muž který používal jako hůlku dřevěný meč a jmenoval Ishitani Matsutarō 石谷松太郎, přišel za mým otcem do továrny na sirky. Byl to skvělý budōka 武道家, ale bylo těžké uživit se vyučováním budō 武道, a tak hledal jinou práci.
Můj otec ho najal jako strážce. Přestavěl jedno skladiště na dōjō 道場 a začal mě učit jeho veliké znalosti. Tento mistr mě učil technikám Kuki happō biken 九鬼八法秘剣 (techniky osmi tajných dovedností meče rodiny Kuki), to jest, techniky bujutsu 武術 jako je shurikenjustu 手裏剣術, bōjutsu 棒術, kenjutsu 剣術, a tak dále. Učil mě také ninjutsu 忍術. Naneštěstí, zemřel velmi nečekaně a poslední život vydechl, když jsem ho držel v náručí.
Jeden rok na výživné hnědé rýži
Není to jistě jen díky tomu že jsem nosil těžké kbelíky s vodou pro svého otce (za nic mě nemohl udržet doma), že během léta mých 21. narozenin jsem opustil továrnu. Vydal jsem se do hor Maya 摩耶山 poblíž Kōbe na místo zvané Kameno-ō no taki, a zde jsem žil jen na hnědé rýži po celý dlouhý rok. Během tohoto roku, jsem se učil jen nové techniky, které byli přidány k mému ninjutsu 忍術, jež jsem se až doposud naučil. V těchto horách jsem byl seznámen s velmi starým mužem, jehož jméno a vzhled pro mne byli velice prazvláštní. Byl to opravdu člověk, nebo druh ducha hor, kterému se říká tengu 天狗? Nejsem si tím 100% jistý. Ale naučil mě řadu věcí. A tak jsem žil po jeden rok v horách poblíž Kōbe.
Když jsem si uvědomil že bez peněz se nedá v podstatě nic dělat, rozhodl jsem se hledat štěstí v Číně. Cestoval jsem mezi Manchurií a severní Čínou po 10 let. Osud mě připravil v této době jedno zvláštní setkání, utkal jsem se v boji s expertem v Shorinji ryū 少林寺流 (šaolinské kung-fu) Zhang Zhu Rieuem. Jakmile skončil souboj remízou, byl jsem povýšen na prezidenta v Nihon Koumin Seinem Butokukai.
Mé roky strávené v Číně byli velmi divoké, mám na tu dobu dobré i špatné vzpomínky. Usekl jsem několik hlav v soubojích proti gangsterům, a používal jsem japonské ninjutsu. Najednou začalo být ninjutsu zatracenou nutností, a díky jeho ovládání jsem obdržel 200 000 yenů 円, které představovali značný obnos v té době, a s nimi jsem se vydal zpět do Japonska.
Když vzpomínám na tyto zkušenosti, zjistil jsem že je velice důležité být schopen správně odhadnout sílu a stejně tak i záměry nepřátel, kterým jsem čelil. Umím tento princip použít na meč, na jūdō, na sumō, a na všechny aspekty života. Musíte být schopni neustále odhadovat svoje nepřátele, jinak nebudete schopni vyhnout se nebezpečí. Jakýkoliv člověk, s použitím všech svých smyslů, musí být schopen cítit smrtící záměr nepřítele. Musíte být schopni cítit toto nepřátelství stejně jako by to byl váš radar. Pokud neumíte přesně zachytit smrtící záměr v druhých, tak nemáte „tu správnou schopnost“ stát se mistrem technik boje. Tato schopnost pochází z mých zkušeností na cestě mezi životem a smrtí, že jsem schopen ve svém nitru vnímat záměr druhých.