Kata

Kata

Katy (pevně určené sestavy) jsou nepochybně hlavním nástrojem pro výuku v klasických japonských bojových uměních. Jsou jedinou možností předání bojových technik, která nevystavuje žáka zbytečnému riziku vážného či dokonce smrtelného zranění. Také zaručují přesnost přenosu těchto technik. Pokusím se ukázat, že tento nástroj má mnoho výhod – výhod, které nejsou příliš známé v západním světě. Pro tento neúspěch mám následující vysvětlení: za prvé, použití této metody výuky vyžaduje mistrovství, které přesahuje pouhou technickou zdatnost; za druhé, subjekt tvarovaný pomocí tohoto nástroje musí mít mnoho jedinečných vlastností, z nichž nejdůležitější je poddajnost. Nepřeháním, když řeknu, že v západním světě se jen zřídka narazí na mistrovského řemeslníka (učitele) a ideální materiál (žáka).

V sokratovském Řecku byl znám tento nástroj a jeho používání: individuální výuka v příhodném okamžiku. Nicméně davová poptávka po stabilnějších, uklidňujících a snáze dosažitelných pravdách odsoudila tuto metodu k zániku a nahrazení obecnou výukou.

Na druhou stranu, ve východním světě bylo ovládání tohoto nástroje dovedeno k dokonalosti. Zejména v Japonsku společenské podmínky tvořily úrodnou půdu pro tento druh vzdělávání, který tam nacházel ideální materiál. Nicméně, Japonsko začalo od konce devatenáctého století přijímat západní „hodnoty“, stejně jako mnoho jiných kultur. Je nutné připustit, že v důsledku těchto změn je v současnosti význam kata jakožto nástroje výuky podstatně nižší.

V současnosti není učitelů a studentů vyhovujících našim požadavkům mnoho ani ve východním ani v západním světě a jsou daleko od sebe. Nástroj je k dispozici, ale je zřídka používán. Je to proto, že chybí lidé schopní ho použít, nebo pro nedostatek vhodného materiálu? Nevím! Nástroj pro kování mysli (seishin tanren) je pomalu nahrazován štětcem pro kreslení obrazů (kakko).

Proto považuji za vhodné zmínit předepsané sestavy jakožto systém výuky předtím, než budu popisovat jednotlivé série kata.

Kata při pohledu zvenku

Kata v kobudō/ kobujutsu na první pohled většinou působí jako sada strnulých forem, tvořících vězení, z něhož je obtížné uniknout; symbolické znázornění boje jen vzdáleně souvisejících s realitou; vyčerpávající opakování stejných pohybů vedoucí k bezduchým mechanickým gestům, způsobující falešný pocit bezpečí, který ale může zničit i malá odchylka.

Myšlenka, že takový systém může být celým základem pro studium dané disciplíny, by zřejmě odradila většinu zájemců. Bohužel je tento popis katy blízký realitě pro mnoho žáků této disciplíny. Je to přesný popis pro ty, kdo hledají ve studiu kat pouze útočiště a stačí jim iluze bezpečí.

Nicméně, je-li někdo cvičící katy oddán svobodě, měl by vědět, že pro její dosažení se musí rozhodnout svobodu dočasně obětovat, aby ji znovuobjevil bohatší a uvědomělou.

Může pravá svoboda existovat bez znalosti? Dáme-li svobodu dítěti na dálnici, nebude ji mít dlouho. Svoboda závisí na uvědomění si lidské povahy a jejích fyzických, technických a duševních zákonů.

Je obtížné ukázat, že použitím metody kat lze dosáhnout této uvědomělé svobody. Jediný způsob, jak se o tom přesvědčit je vyzkoušet si to. Věřím ale, že následující stránky osvětlí delikátní problém metody kata, která je často pomlouvána a ještě častěji nepochopena.

Kata při pohledu zevnitř

Řemeslník (mistr) používá nástroj (katu) pro opracování materiálu (žáka) ve čtyřech fázích. Prozkoumejme podrobněji tyto fáze až po dosažení konečné krystalizace (dō). Zaměříme se na dva hlavní herce (mistra a žáka) a použijeme dōjō místo jeviště.

Nemohu se nazývat mistrem – na to jsem příliš mladý a nezkušený – a proto jsem zavázán Draegeru senseiovi, který mi dovolil citovat jeho práce v této kapitole. Podání je ovšem moje; jeho upřímnost snad nahradí škody, které utrpí styl.

Gyō, první fáze (18 měsíců až dva roky)

Fáze gyō je tvořená krví, potem a slzami. Tato fáze učňovství vytvoří nebo zničí žáka. Přístup mistra bude na začátku ukazovat shovívavý zájem, dávajíc žákovi (nyumonsha) trochu sebevědomí. Bude pak žáka diskrétně sledovat. Nejprve vyhodnotí jeho fyzický stav, aby nalezl možné slabiny (špatnou koordinaci, rovnováhu, fyzická omezení, atd.) nebo výhody (pevnou stavbu těla, rychlost, ohebnost, atd.). Dále vyhodnotí žákův přístup: špatné či dobré soustředění, skromné či povýšené vystupování, tendenci věci odbývat či naopak náklonnost k pilné práci, atd. Toto první kolo pozorování bude doplněno občasnými rozhovory, kdy bude mistr žáka pobízet k tomu, aby mluvil o sobě, a tak mu potvrdil či vyvrátil jeho první dojem. Během této předběžné doby, učitel bude po žákovi chtít, aby pracoval na základech umění: kihon, kroky, základy etikety, atd. Toto období trvá tři až šest měsíců, v závislosti na studentovi. Obecně toto období končí, když mistr rozhodne, že žák je dostatečně poddajný na vážnou práci a ukáže mu první katu.

Od tohoto okamžiku se přístup učitele viditelně změní. Jeho kousavé připomínky se rozléhají celým dōjō. Od začátku používá klasickou metodu výuky: stojíce vedle svého svěřence tak, aby ho žák mohl napodobovat, převede pohyb nanejvýš třikrát, pouze s malým množstvím vysvětlení. Očekává se, že pro příště si žák tento pohyb zapamatuje. Pokud zapomene, mistr usoudí, že žák postrádá potřebnou motivaci. Vrátí se pak k předchozím technikám a nevysvětluje po nějakou dobu další techniky, opět v závislosti na žákově postoji.

Otázky odpovídá lakonickým „Neptej se, pracuj!“ – mistr tak ochraňuje žáka před pastí snahy rozumět intelektuálně něčemu, co ještě není schopen provést fyzicky. Nicméně učitel během tohoto období stále poskytuje pochopení a podporu: je si plně vědom toho, jak toto období může být pro nyumonshu těžké.

Žák se pohybuje v oblaku neznalosti, občas tak hustém, že se cítí dušen, a je plně závislý na mistrovi. Musí být dostatečně poddajný a skromný, aby přijal věci, předvedené učitelem. Absence této základní vlastnosti (nyunanshin) – známka ega a pýchy – by rychle vedla k neshodám mezi mistrem a žákem. Stane-li se to, mistr se ani nepokusí přesvědčovat či odrazovat žáka, ale bude se věnovat ostatním žákům, dokud se situace nezlepší či nezhorší.

Během fáze gyō zažije žák mnohé frustrace. Chce se učit, ale je nucen trpělivě opakovat stejné pohyby. Chce opravit svou techniku, ale dostává pouze připomínky k jeho přístupu a postoji. Na otázky je mu odpovězeno chápavým úsměvem a výzvou, aby pokračoval v tréninku. Chce rozumět, ale vysvětlení přicházejí jen zřídka.

Pak konečně přijde první kata a vzbudí jeho zvědavost, ale odhalí jeho nešikovnost. Soustředí se příliš na techniku a vypadá strnule a nemotorně. Navíc, tyto nové sady přidávají působivé množství pohybů k těm, které se již naučil. Paměť ho selhává, okamžiky zaváhání jsou časté a chyby přibývají. Rozčiluje ho to a obává se, že učiteli s ním dochází trpělivost. Navíc stále nechápe význam pohybů, které provádí. Připadají mu vzdálené od reality boje – se kterým mimochodem nemá žádnou zkušenost. Období zklamání jsou častější a delší. Občas ho jen mistrova přítomnost nutí pokračovat.

Nicméně, žák začal postupovat. Spatřil první paprsky světla. Občas, pomíjivě potká „pravdu v akci“. Začíná chápat, že dōjō je bojiště, kde lze zemřít mnohokrát, znovu se narodit, poučit se z minulých chyb a zlepšit se. Začíná chápat metodu katy, ale stále ji vidí jako svěrací kazajku zcela odstraňující svobodu.

Uběhly dva roky a student je na prahu následující fáze.

V mlhách své nevědomosti rozeznává něco jako ruku…

Abych toto vysvětlil, použiji analogii s někým, kdo se učí hrát na kytaru. Nikdy kytaru nedržel a nemá žádné znalosti hudby, je zmaten šesti strunami a rozděleními hmatníku. Je plně závislý na svém učiteli a musí se naučit umisťovat správně své prsty. Nejprve bude s obtížemi vytvářet základní akordy a stupnice. Po prvních pár měsících bude muset překonat mnoho malých fyzických a technických problémů, než bude moci zahrát jednoduchou melodii. Neumí hrát na kytaru a ví, že to neumí.

Shugyō, druhá fáze (2 až 3 roky)

Fáze shugyō je fází přísnosti, kdy stejné pohyby jsou opakovaně intenzivně procvičovány, aby se odstranila většina zbývajících chyb.

Na začátku této fáze se opět změní přístup mistra. Začne být méně tolerantní, ale zároveň sdílnější. Čím dál více vyučuje na základě svých „pocitů“. Zná lépe svého žáka a přizpůsobuje podstatu výuky jeho nedostatkům a přednostem. Výuka se tak stává osobnější. Mistr naplňuje techniky fyzickým koanem (koan je paradox nebo hádanka v zenové filosofii, jehož řešení navádí k pravdě). Pro zdůraznění chyby může žáka mečem lehce udeřit přes prsty. Takové „názorné lekce“ mohou několik dní bolet, ale žák je nemá mistrovi za zlé; chápe, že není trestán z osobní zášti.

Občas, aby probudil žáka z letargie, může mistr úmyslně vynechat kiai v okamžiku, kdy ho žák očekává. Takové bezhlasé kiai vynikne ještě více, než kdyby ho mistr skutečně provedl. Nebo naopak, mistr vydá důrazné kiai v okamžiku, kdy není nutné: to může ochromit studenta, který cvičí příliš mechanicky.

Mistr se nesnaží odstraňovat obtíže, naopak je vytváří. Pobízí studenta, aby tyto překážky překonával po svém. Když se žák zmítá v moři technických problémů, nijak mu nepomáhá, protože ví, že jen tyto bolestivé zkušenosti dají vzniknout novým formám energie.

Až když se žák začne topit, hodí mu záchranné lano v podobě stručné rady nebo slova povzbuzení. Navíc, netoleruje žádné odmlouvání a vyžaduje od žáka kompletní důvěru a intenzitu cvičení mnohem vyšší, než jakou žák považuje za možnou.

V této fázi začne zvyšující se počet technik a jejich složitost činit žákovi vážné problémy. Váhání z fáze gyō se stávají chybami a zmatkem. Žák je zaplaven bezpočtem duševních a fyzických obtíží. Neovládá Kiai, nedokáže kontrolovat své dýchání a některé techniky ho vyčerpávají, zatímco jeho učitel při nich zůstává klidný a uvolněný.

Katy jsou prostoupeny nevyhnutelnými překážkami, přes něž se často dostane až po lehkém zásahu bokkenem. Ví, že za těmito nástrahami se skrývá určitý smysl, ale jeho neschopnost se s nimi vypořádat ho rozčiluje. A ví, že mu nemůže nikdo jiný pomoci. Cítí, že jeho intuitivní vidění se zlepšilo, ale stále příliš spoléhá na své fyzické vidění (kan-ken) a reaguje chybně v nečekaných situacích. Jeho ego je stále všudypřítomné. Nachází ospravedlnění pro své chyby, i když žádná nejsou potřeba. Je si vědom, že takovéto duševní berličky ho zpomalují na jeho cestě k dō. Toto vše po něm vyžaduje tolik, že je nucen měnit svůj soukromý život, aby neomezoval – nebo omezoval méně – jeho výcvik.

Shugyōsha dále pokračuje po cestě značené neustálým opakováním, stejně jako ve fázi gyō. Nicméně si všímá nových duševních a fyzických sil, které se v něm vyvíjí. Začíná se probouzet. Pochopí, že problémy spočívají častěji v něm než v jeho technice. Dojde mu, že není až tak důležitá kvalita jeho techniky, ale kvalita jeho vytrvalosti a soustředění na její zlepšování. Chápe, že jeho tělo a duch působily v opačných směrech, duch vyžadující po svalech výkony, jichž nejsou schopny. Bude sám muset najít řešení tohoto problému.

Uplynuly další dva až tři roky a žák dosáhl prahu další fáze.

Ruka je nyní mnohem jasnější a rozeznává na ní prsty…

Vraťme se k analogii s kytaristou. Poté, co přizpůsobil svůj volný čas častějšímu studiu svého nástroje, učící se kytarista dlouho procvičoval stupnice a základní akordy. Dokáže nyní bez potíží zahrát akordy a umisťuje své prsty na správná místa bez jediného pohledu. Umí zahrát několik jednoduchých melodií, ale ne bez chyb. Zvuky vyluzované jeho nástrojem ještě nejsou harmonické. Umí hrát na kytaru, ale nemůže tvrdit, že je kytaristou.

JUTSU, třetí fáze (neurčité období)

Ve fázi jutsu shugyōsha zjišťuje, že už není cesty zpět. Je nerozlučně spjat se svým hledáním dō a po zvládnutí techniky se bude soustředit na sebepoznání.

Mistr nyní učí žáka, který téměř překonal mezeru v technice, která je oddělovala. Bude proto přísně zdůrazňovat i nejmenší technickou chybu a nejjemnější chybu v přístupu. Netrénovaný pozorovatel by si mohl myslet, že je příliš přísný k žákovi, jehož technika je srovnatelná s technikou mistra. Ve skutečnosti je fáze Jutsu okamžik, kdy student začíná techniku interpretovat svým vlastním způsobem. Pro učitele je to poslední šance odstranit zbývající nedostatky a napravit chyby v přístupu. Mistr by chtěl žáka vystřelit vpřed, aby ho žák mohl překonat. To je možné pouze přes technickou dokonalost.

Aby mistr ověřil, že student překonal soustředění pouze na techniku, přidá do cvičení nový prvek. Uprostřed katy udělá nenadále výraznou změnu. Pokud žák cvičí vědomě, této změně se přizpůsobí. Pokračuje-li bezdůvodně původním pohybem, mistr mu doporučí více cvičení.

Ve fázi Jutsu musí žák, nyní mistrovsky ovládající techniku, čelit domýšlivosti. Je spokojen se svou technikou, a proto má tendenci šetřit se svou snahou. Může ztratit skromný přístup, který mu dovolil dosáhnout jeho současného stavu. Bude ukazovat nadřazenost méně zkušeným studentům a snažit se je ohromit, aby uspokojil své ego. Udělá závažnou chybu a vyloží jim věci, které mají pochopit sami svou snahou, stejně tak jako on před nimi. Mistr bude dávat pozor na tento přístup a pokusí se ho odradit od tohoto kluzkého svahu udělováním lekcí v pokoře. Například se vrátí k základním technikám, o kterých si žák myslí, že je již zvládnul a ukáže mu jejich výklad, který ho předtím nenapadl. Mistr zdůrazní rozpory mezi žákovým technickým pokrokem a duševními spory, které ukazují jeho přístup.

Tato fáze je svým způsobem smutná. Student bude muset najít svou vlastní cestu k dō. Může ještě chvíli zůstat se svým učitelem, ale rozloučení se blíží. Je čas, aby vyrazil jinam, hledal své vlastní zkušenosti a potkal lidi, kteří nehrají stejnou hru a s radostí ho srazí o příčku dolů. Měl by se zbavit syndromu „velké ryby v malém rybníce“. Je čas se zamyslet a postupně odstranit rozpory a spory mezi jeho tréninkem a přístupem k životu.

Na začátku této fáze je žák zřídka spokojen se svou technikou: chybí jí „ta maličkost“, která znamená rozdíl mezi ním a jeho mistrem. Již několikrát zažil „pravdu v akci“. Již skoro dokonale ovládá techniku, ale stále neovládá sám sebe. Začíná cítit nutnost interpretovat techniku ve světle její účinnosti na bitevním poli a zažívá jistou frustraci, když mistr vysvětluje techniku bez této motivace. Přemítá nad mistrovou odpovědí: „Proč chtít předjímat v mysli něco, co může odhalit jen skutečnost?“

Nicméně trénink je teď součástí jeho života. Žák ví, že se zde nemůže zastavit. Může změnit dōjō nebo disciplínu, ale neopustí své hledání dō.

Dosud byl duch katy omezující svěrací kazajkou, ale nyní je mnohem jasnější. Rovnováha mezi symetrií a asymetrií jejích složek ukazuje na jednotu – jednotu, kterou nyní může docenit. Katy se mu zdávaly být složité a zdlouhavé, ale nyní mu přijde, že trvají jen okamžik. Všimne si, že má „čas“ (Yoyu) mezi pohyby a tato volnost mu dají celkový pohled na techniku a dovolují mu ji provádět úsporněji a efektivněji.

Až dosud mistr žáka povzbuzoval, nyní naopak nikdy nezapomíná kritizovat i nejmenší chybu. Tento přístup je ale vyvážen důvěrným svazkem, který prožívají, když spolu pracují. Čas se pro něj změní, krátká „setkání“ s učitelem se stanou nekonečně obohacujícími a v těchto okamžicích přijímá něco možná vyšší hodnoty, než předtím za rok. Začíná vibrovat na stejné frekvenci, jako jeho Učitel (Ishin denshin).

A pak, znenadání, je tu technické mistrovství. Není potřeba přemýšlet. Žák ví, že dokáže zacvičit všechny katy bezchybně. Ale i když má obdivuhodnou kontrolu nad svým uměním, stále neovládá sebe. Do stále chybí.

Obraz ruky a tvar prstů je nyní ostrý a zdá se, že jeden z prstů na něco nebo někoho ukazuje. Ale na co, nebo na koho?

Můžeme se vrátit k analogii s kytaristou. Jeho prsty nacházejí struny rychle a přesně. Jednou za čas udělá chybu, ale jinak vyluzuje zvuky dobré kvality. Dokázal by snadno říct, které struny a pozice jsou nutné pro vytvoření daného akordu, ale stále nezvládá všechny akordy se stejnou obratností. Ví, že už je kytaristou a dokáže hrát přiměřeně dobře, ale uvědomuje si, že přes své technické mistrovství stále ještě nedosáhl dokonalosti.

DŌ, čtvrtá fáze (následuje do smrti)

Fáze dō je vyvrcholením cesty Gyō – Shugyō – Jutsu. Je ekvivalentem osvícení (satori) v Zenu. Do reprezentuje lidskou dokonalost přesahující technickou dokonalost. Znamená to, že ten, kdo dosáhne dō, je dokonalý? Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme přesně nadefinovat význam slov. Člověk, který dosáhl úrovně dō, vykrystalizoval. Jeho technická dokonalost mu dovolila postupně odstranit rozpory jeho života. Dosáhl harmonie mezi jeho myšlenkami a činy. Pokud uznáme, že dokonalost závisí na jednotlivci a ne na nějakém standardu nastaveném náboženstvím či filozofií, pak takový člověk dosáhl „své“ dokonalosti. Stejně jako používáme jen zlomek kapacity mozku, je jasné, že využití celé této kapacity by vedlo pouze k vyšším, ale stále odlišným, úrovním inteligence.

V této fázi byla technika ovládnuta, překonána a zapomenuta, jelikož uvědomování si jejího mechanismu už není třeba. Nový mistr neví, zda pohyb vykonala jeho ruka nebo jeho mysl. Jelikož odsunul vše nepotřebné, začínajíce svým ego, získal ducha, který dokáže okamžitě ocenit globalitu věcí. V zenu se tomuto stavu říká čistá (neposkvrněná) mysl (makoto). Nevyzpytatelný (fudōshin), mistr techniky, nyní i mistr sebe sama, se sám „pravdou v akci“. Tento stav ladnosti může být vnímán lidmi mimo budō, ale nemůže být jimi pochopen. Ani nejvyvinutější mysl nemůže pochopit dō, aniž by ho sama zažila.

Ruka a prsty jsou nyní naprosto jasně viditelné. A prst ukazuje na někoho nebo na něco: je zbytečné se snažit vysvětlit na co, jelikož ti, co nedosáhli Do, by museli věřit těmto slovům a ti, co ho dosáhli, to již vědí.

Mistr kytarista, nyní virtuóz, se stává vlastní hudbou, jeho duch je osvobozen od mechanismu jeho prstů na strunách. Nebyl by schopen říct, kam má položit prsty na hmatníku – jednoduše je tam položí, ve správném okamžiku. Nyní může improvizovat, v harmonii s jinými hráči. Může se volně vyjadřovat prostřednictvím své hudby.

Výcvik v japonských bojových uměních a disciplínách zahrnuje mnohem více, než je možné popsat v této kapitole. Je třeba chápat, že celý vnitřní proces probíhá uvnitř žáka a to je možné pouze pokud nepoužívá zkratky. Vnitřní proces je důležitější než vnější akce, jelikož se může vyvíjet i když už trénink není možný, například kvůli zranění, nemoci či stáří.

Mistrovství nemůže být předáno z mistra na žáka, je to vnitřní proces, který může přijít jen zevnitř. Mistr může pouze ukázat cestu. Opravdové ovládnutí umění na fyzické straně vyžaduje opravdové duševní kvality, tedy vyvinutou mysl. Následně, ovládnutí umění dává vzniknout jak vnitřnímu tak vnějšímu mistrovství. Pokud toto žák chápe, pak už toho chápe mnoho. Když je mu řečeno, že není až tak důležité zasáhnout cíl svou zbraní, v klasické disciplíně chápe, že je to proto, že cíl umění leží dál: ve vývoji jeho bytí.


(c) Pascal Krieger
překlad z anglické verze: Zdeněk Dvořák
publikováno na stránce: http://www.tenshin.cz/smr/texty/katy.htm