Proč by měly ženy používat zbraně
Pro mnoho žen je sebeobrana alespoň jedním důvodem, proč začít s bojovým uměním, a tak si většinou, alespoň podle mé zkušenosti, vybírají umění boje beze zbraně, jako je aikidō, karate nebo jūdo (omezuji se jen na japonská umění, protože v něm mám nejvíce zkušeností; přenechám vyznavačům bojových umění z jiných zemí, aby zjistili, zda se mé zkušenosti zakládají na pravdě). Umění se zbraněmi, které zahrnují Katy cvičené ve dvojicích, například kendō, naginata nebo jōdō, nejsou obvyklými nástroji pro výuku sebeobrany – konečně, k čemu je vám dobré vědět, jak se ubránit sedm stop dlouhou naginatou, když jí s sebou pravděpodobně stále nenosíte?
Dobří učitelé řady moderních japonských umění (boje beze zbraně) dokáží ženy naučit více než jen okamžité, bezchybné techniky obrany. Vždy jsem vysvětlovala, že skutečná hodnota aikidō spočívá méně ve výuce schopností, které vám umožňují ubránit se, ale o to více ve vštěpování postoje a způsobu pohybu, který odradí útočníka. Studie prokázaly, že oběti jsou často pečlivě vybírány kvůli jejich zřetelné zranitelnosti. Abychom se sami dále rozvíjeli, bude získání technické účinnosti po nás vyžadovat mnoho let a také vážný přístup k tréninku.
Pak by se zdálo, že by držitel 4. danu s více než desetiletou praxí ve cvičení Aikido a přibližně rokem jūdō měl dobrý důvod cítit se jistě ve svých dovednostech. Já tedy určitě ne! Čelila jsem zjištění, že čím déle jsem trénovala, tím větší byla má zodpovědnost ke sdílení zkušeností s ostatními ženami. Proto jsem si musela nelítostně posoudit mez svých vlastních schopností.
V mém případě se pochybnosti o účinnosti techniky změnily v naprostou jistotu – pokud bych musela čelit úderu, jednoduše bych nevěděla, co bych měla dělat, nebo jak reagovat (i přes mé zkušenosti z tréninkových zápasů). Kde, ptala jsem se, byla v mém tréninku chyba.
O pět let později a po sedmi letech cvičení se zbraněmi (jūkendō, tankendō, jōjutsu a naginatajutsu), si myslím, že jsem nalezla odpověď, tedy alespoň pro sebe. Nebyla jsem to já, kdo neuspěl v tréninku, ale byl to trénink, který v mém případě selhal. Z celé řady důvodů nebyl trénink beze zbraně až tak užitečný, jako trénink se zbraněmi – a to v tom ohledu, že mě naučil dovednostem, které skutečně potřebuji pro svou obranu. Dnes jsem si naprosto jistá, že kdyby mě někdo napadl, já bych byla schopna se ubránit a reagovala bych tak, abych se ubránila s dobrým výhledem na úspěch.
Proč u mě tedy umění se zbraněmi fungují lépe než ostatní? Jednou z věcí, které jsem se naučila na tréninku aikidō bylo, že i přes opačné tvrzení instruktorů („podívejte se, slabý může překonat silného“), v případě tréninku ženy proti muži srovnatelné nebo vyšší technické úrovně, má síla své opodstatnění. A to velmi. Samozřejmě že naším hlavním cílem je „oprostit se“ od obecné fyzické síly a raději se spoléhat na uvolněné, precizní použití správné míry síly ve správném směru, na správném místě a ve správném okamžiku. Trik je naučit se jak. Ženy většinou zjistí, že dosažení tohoto cíle je pro ně snazší než pro muže, protože naše vlastní „já“ jsou méně svázána s fyzickou silou, ale i přes správné provádění techniky často zjišťujeme, že prostě nemůžeme uspět v aplikování technik boje beze zbraně na větších, stejně zkušených mužích.
Tento silový nepoměr, zejména když víme, že to děláme „lépe“ než muži, může být silně frustrující. Naučíme se jen to, že když přichází úder, musíme být podstatně lepší, abychom překonali silnějšího protivníka. Tato skutečnost nebudí sebedůvěru v možnosti vlastní obrany.
Stálý boj proti síle a znepokojení může také odsunout člověka od studia nepatrných detailů, které jsou skutečným klíčem k užitečným obranným dovednostem a získáváme pouze dojem „provádění funkční techniky“. Když se vracím zpět do mých let, když jsem cvičila aikidō, zjišťuji, že to, co jsem se naučila, byly velkolepé a často překrásné způsoby pohybu, které jsem mohla snadno použít na někoho méně dovedného nebo menšího, než jsem já. Ale postrádala jsem vnitřní slovník principů těla, který by mohl být stále obměňován a přetvářen, aby odpovídal jakékoliv situaci a protivníkovi. Věřím, že to je jedna z nejvýznamnějších výhod, kterou bychom měli získat z tréninku se zbraněmi.
Tak jak to tedy funguje? Zaprvé, jakákoliv zbraň je rozhodný srovnávací faktor, „násobitel síly“. Z ničeho nic se rozdíly v dosahu, váhy a výšce, nezáleží jak velké, stávají za použití zbraně konstantou. Ženy mohou být se zbraní snadno stejně silné jako muži. Provedení smrtícího úderu s jō po vás nebude vyžadovat velkou svalovou sílu; přináší pochopení toho, co nazývám „charakter provedení“.
Ačkoliv o principech relaxace, sledování, vzdálenosti, prvního kroku, dráhy a směru, načasování, rovnováhy, směru útoku a vůle se mluvilo při rozlišování stupňů v aikidō dōjō, ve kterých jsem trénovala, to, co jsme skutečně cvičili nejvíce ze všeho, byly způsoby pohybu. Při tréninku se zbraněmi jsem začala shledávat způsoby principu mnohem snadněji rozpoznatelné a lépe analyzovatelné. Jasné rozeznání směru rychle pohybující se zbraně se zdá být nejvhodnějším příkladem tohoto principu.
Například, když stojíte proti protivníkovi, který ovládá Jo, je snadné rozpoznat, kdo ovládá střed. Umístění předního konce protivníkova Jo ve vztahu k mému tělu je jasné; jestliže je jen o centimetr mimo, mohla bych být schopná proklouznout kolem jeho zbraně a vést vlastní útok. To je samozřejmě stejné, když stojíte proti neozbrojenému protivníkovi, ale naprosté vnímání této linie, která je více méně zřejmá, vyžaduje značné množství tréninkových zkušeností.
Vzdálenost a načasování, neboli ma-ai, je také snadněji rozpoznatelná a stává se snadněji vaší součástí, když cvičíme se zbraněmi, zejména s těmi, které mají délku meče a delší. Člověk je fyzicky dále od protivníka v kritické bojové vzdálenosti, která udává jasně definovaný, viditelný a relativně shodný vztah mezi konci zbraní obou protivníků. V bojových uměních beze zbraně je maai definována relativním dosahem (a rychlostí) protivníka a podstatně se liší od setkání protivníka s protivníkem; může to zabrat roky, než se člověk naučí zhodnotit ve velice krátkém čase, zda potřebuje krátkou vzdálenost. Ačkoliv při používání zbraní stále existují variace dosahu, založené na individuální tělesné velikosti a proporcích, jsou často vyrovnávány stálou délkou zbraně a faktem, že pokrytí větší vzdálenosti zabere více času. To, jak se naučit přesnému úsudku, může být zdokonalováno tréninkem se zbraněmi a to v různých kombinacích, někdy s radikálně odlišnou základní ma-ai, takovou, jako když používáte kusarigamu proti naginatě nebo tanken proti jūkenu. Když se stane vaše porozumění vztahu mezi specifickou zbraní a ma-ai intuitivní, není už zřejmě obtížné přizpůsobit se neznámým situacím. Dle mých zkušeností, při stálém obměňování vzdálenosti v bojových uměních beze zbraně je obtížnější dosáhnout „cit“ pro ma-ai. Může to také vyústit v nevhodnou standardizaci „pro výukové účely“, které často vedou k pevné víře, že „tato technika se dá provést jen jednou správnou cestou“ – to je vlastně pozice zcela protikladná pro naučení se principů a jejich aplikací.
Dle mé zkušenosti jsou pozorovací schopnosti rychleji a intenzivněji vylepšovány při tréninku se zbraněmi. Neexistuje nic takového jako je pohled na meč, dotýkající se vašeho čela nebo devět stop dlouhé kopí, které vás udeří do žeber, abyste věnovali pozornost každému rozdílu v protivníkovu pohybu. Nebezpečí úderu a zranění kolemstojících (nebo být zasažen, zatímco čekáte na výměnu při tréninku) se také zvyšuje, když používáte zbraně. Vnímaví cvičenci si rychle rozvíjejí 360 stupňový přehled. Ačkoliv bdělost je základní části tréninku ve všech uměních beze zbraně, se kterými jsem se kdy setkala, zdá se mi, že následky neúspěchu jsou vážnější v uměních se zbraněmi.
Nejsem dost ztřeštěná, abych se hádala, že všechny sebeobranné principy se dají lépe naučit při tréninku se zbraněmi – určitě se dá naučit vyvedení z rovnováhy mnohem hlouběji v jūdō nebo v aikidō. Ale také ani neobhajuji spoléhání se pouze na trénink se zbraněmi – všichni musíme vědět, jak bojovat na zemi a měli bychom mít alespoň základní zápasnické dovednosti. To, co navrhuji je, že pár let cvičení se zbraněmi před započetím tréninku umění boje beze zbraně by mohlo zkrátit čas, který je potřebný u žen (nebo u mužů) k dosažení úrovně, ve které se mohou jistě spolehnout na své dovednosti v sebeobraně.
* Od doby, co jsem poprvé napsala článek, jsem měla příležitost ověřit si jeden důležitý aspekt tohoto problému. V roce 1997, v listopadu na ukázce v klášteře Meiji, jsem demonstrovala Toda-ha bukō ryū naginatajutsu. Při mé první technice mi uklouzla noha na trávě a já si sedla. Má jediná myšlenka byla: „Dostaň se odtud rychle pryč, to pro tebe není dobré místo.“ Vstávala jsem a na mě dopadal sek a já provedla protiútok mou vlastní zbraní. I když situace nebyla otázkou života a smrti, má reakce ukázala schopnost zareagovat vhodně a bez zpoždění, provedla jsem oba důležité prvky, které se vyskytnou při skutečném útoku.
(c) 1997 Diane Skoss
česká verze článku byla publikována na:
http://www.tenshin.cz/smr/texty/zeny.htm, překlad: Michal Kolísek