Proč se věnovat tradičních bojovým uměním v dnešní době
Enbu na Japonském dni v Průhonicích 2019
Letos proběhl v pořadí již devátý ročník Japonského dne v botanické zahradě v Průhonicích, který je pořádán v rámci akce pod názvem Trvalkový víkend. Je to jedna z akcí, která je pro mě velice příjemná svou atmosférou a energií, a tak, když jsme dostali pozvání od Česko-japonské společnosti, zda bychom tam nechtěli mít enbu, moc rád jsem kývl, i když moc často enbu nemíváme.
Jak víte, nejsem zastáncem toho mít vystoupení za každou cenu na akcích různých druhů. Bohužel má zkušenost je, že organizátoři některých akcí za nimi schovávají pouze svou touhu osobně se zviditelnit, nebo je pořádají pouze pro finanční zisk. Takové akce mě opravdu netáhnou a nechci být na nich účasten.
Oproti těmto špatně motivovaným akcím mě naše účast na Japonském dni v Průhonicích moc těší. Je zde vidět snaha prezentovat jednotlivé oblasti japonské kultury takové, jaké opravdu jsou, přičemž lidé si mohou sami vybrat program, který je zajímá, a to je mi velice sympatické. Ostatně, podle neustále se zvedající účasti na této akce, je to vnímáno i samotnými návštěvníky.
Letos byl program poměrně nabitý. V oblasti bojových umění zde měli vystoupení studenti pražské školy Hyko ryū taijutsu, kteří předvedli své umění sebeobrany. Setkání s nimi bylo pro mě velice příjemné a těším se na další. Dále proběhlo enbu školy Nakagawa ryū battōjutsu prezentované studenty z Kenshōkan Dōjō Prague. Jedná se o školu japonského meče, kterou zastřešuje Nakagawa sensei, který několikrát navštívil i naše dōjō, aby se podělil o své techniky. Další ukázkou bylo kyūdō v podání pana Václava Kučery. Během své ukázky pan Kučera velice zajímavě vysvětlil důležité body kyūdō, včetně jedné ze základních technik vyučované v japonské lukostřelbě. Poslední ukázkou z oblasti bojových umění Japonska bylo dětské judō.
Na naše vystoupení jsme dorazili v sestavě Ľudo, Miki, Pepa, Jenda, Lucka, Filip a já. Sešli jsme se na místě už okolo deváté hodiny ranní, abychom se připravili na vstup České televize, ve kterém s námi počítali, a samotné enbu proběhlo někdy kolem 12 hodiny. V plánu jsme měli ukázat několik oblastí našeho tréninku počínaje taihenjutsu (pádové techniky), taijutsu (neozbrojený boj), ve kterém jsme krom technik kihon happō ukázali suwari waza – techniky v sedě, gyaku waza – pákové techniky, daken taijutsu – využití úderů, kopů, nage waza – techniky přehozů a další, konče ukázkami technik se zbraněmi – tōjutsu (šerm), bōjutsu (dlouhá tyč), kusarijutsu (řetězové zbraně), hanbōjutsu (krátká tyč), shikomi-zue (čepel ukrytá v tyči), naginatajutsu (halapartna) a metsubushi (oslepující techniky). Pro zájemce jsme poté přichystali malou výstavu zbraní vyučovaných v rámci ninjutsu a odpovídali na dotazy návštěvníků Japonského dne. Opravdu všem veliké díky za jejich čas a pomoc při prezentaci „našeho ninpō“.
Program nebyl vůbec primárně zaměřen na bojová umění, ale celkově na japonskou kulturu. Tady aspoň v bodech s čím vším se mohli návštěvníci setkat a seznámit:
- skládání origami
- oblékání kimon
- japonské šachy shogi
- japonské umění lesní terapie Shinrin-yoku
- pražská studijní skupina Sogetsu předvedla aranžování květin Ikebana
- čajový obřad školy Urasenke
- Vlastislav Matoušek zahrál na bambusovou flétnu shakuhachi
- taneční vystoupení skupiny Yosakoi
- workshop japonské tušové malby sumi-e
- bubenická show skupiny Wadaiko yosa yosa
- paní Darja Kawasumi měla přednášku na téma „Itadakimasu“
- Aleš Trnka mluvil o symbolice v japonských zahradách
- o proměnách v japonské přírodě a japonské kultuře mluvil Robin Heřman
A o to, aby všichni měli dostatečný přísun pochutin a nápojů, se starala Japonská domácí cukrárna, firma Matcha tea a tradičně již japonská restaurace Miyabi, bez které si nedokážu tuto akci téměř představit.
Na akci dorazil i japonský velvyslanec v ČR pan Shimazaki se svou chotí, který přivítal návštěvníky Japonského dne od mikrofonu, a pak se za doprovodu ředitele Botanického ústavu AV ČR Jana Wilda a radního středočeského kraje Martina Draxlera seznámil s prostředím botanické zahrady.
Jestli jsem na někoho zapomněl, tak se hluboce omlouvám, nebylo to mým záměrem. Pokud mě na to upozorníte, rád přehled programu doplním.
Z ranního programu tohoto Japonského dne byla krátká reportáž v České televizi, kterou můžete shlédnout na tomto odkazu: www.ceskatelevize.cz
Nezbývá než dodat, že se těším, až se příští rok budeme moci zúčastnit již desátého ročníků této fajn akce, a je jedno, zda jako účastníci nebo návštěvníci. 😉
(c) červen 2019, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
foto: Pavel Pližingr
Shugyō 修行: odříkání
Příliš brzo ráno? Vstaň a cvič. Venku zima a vlhko? Jdi cvičit. Unavený? Vyčerpaný dlouhou cestou, alespoň chvilku se zastavit a odpočinout? Cvič. Pokračuj v duchu houževnatosti – to je rada pro bugeishu, který narazí na překážku na "Cestě", což se stoprocentní jistotou nastane. Je to rada, která u začátečníka zapadne. Nadšení začátečníka je takové, že si nedokáže představit, jaké překážky by jej dokázaly zadržet v postupu. Jestliže se vůbec objeví nějaká rozhodující výzva v tak rané fázi, pravděpodobně cvičení zcela zanechá. Umění ještě neproniklo do jeho každodenního života. Je možné s ním přestat, bez toho, že by to zanechalo újmu na psýché. Pokročilejší bugeisha je tím, kdo musí čelit dilematům a možným překážkám, které mohou mít vážný emoční a psychický dopad. Je to shugyō, k čemu se musí uchýlit, chce-li se přes ně dostat a vytrvat.
Ve většině fyzických činností roste u nováčků získávaná dovednost rychle. Nakonec se člověk dostane na pomyslnou rovinu, mezník v učení, [kdy najednou dovednost přestane růst,] která je poměrně krátká a s nevelkým úsilím lze překonat. Jak pokračuje v praxi, opakovaně naráží na další a další roviny, které jsou delší a delší. Růst se posuzuje hůř a hůř. V tomto bodě, kdy se jedná o koníčka či volnočasovou záležitost, může člověk sám sebe přesvědčit, že další zlepšování je zbytečné. Může se spokojit s tím, že zůstane, kde je, kdy jeho výkon je konstantní. Nebo v aktivitě zcela ustane a najde si jinou. Bugeisha zakusí stejný rychlý start, stejná zastavení, stejná období bez pokroku. Ale bugei není minulost a volby pro bugeishu, když tyto obtíže nastanou, nejsou snadné.
Nakonec, bez ohledu na to, jak je zapálený a odhodlaný, má bugeisha pochybnosti. Proč tolik času věnuje tomuhle divnému podnikání, které nemá žádnou praktickou hodnotu a nenabízí žádnou reálnou odměnu? Někteří přátelé ho možná podpoří, aby nechal tohoto praštěného hazardního podniku, aby si pro svůj volný čas našel něco více konvenčního. Zranění, která jsou téměř nevyhnutelná, jej také budou pokoušet, aby ukončil svou pouť na "Cestě". Nuda otupí jeho koncentraci. A konečně jej umučí vlastní sžíravé pochybnosti a otázky o smysluplnosti celé té věci. Všechny důvody ukazují na skončení a zjevně vůbec žádný na pokračování. Model představený mistrem se zdá nedosažitelný. Navíc všechna tázání se po útěše nebo odpovědích mistra se nyní setkávají s příkrou a známou odpovědí: cvič.
Navenek mistr nejeví zájem o obtížnou situaci bugeishi, ve které se nyní nachází. Uvnitř je však horlivě pozorný. Sleduje, jestli student dokáže vytáhnout z centra svého bytí motivaci pro pokračování. Mistr ví, že když bugeisha nemá dostatek vnitřní síly, při hledání Cesty nevydrží. Jakkoli hodně má mistr o svého žáka starost, nemůže jej přenést přes tuto krizi agónie a zmatku.
Když bugeisha vytrvá, zjistí, že vystoupil na nový horizont. Vystoupal na vyvýšeninu Cesty, která se zve shugyō. Gyō je upravený znak pro „křižovatku“. Shu je znak složitější. Zapisuje se hbitými, rychlými tahy, které označují „jemné vlasce“, jako ty, které jsou v kaligrafově štětci. Další tahy znaku shu slouží k vyjádření „ruky držící hůl“. V normální řeči shu znamená „praktikovat“ nebo „věnovat se studiu“, doslova však „udeřit s delikátní přesností“.
Bugeisha cvičící na úrovni shugyō se ocitá na horských rozcestích. Již mu svitlo, že bugei jsou nesmírně obtížná. Pokročil však také natolik, aby zjistil, že mohou poskytovat odměny, které nenajde nikde jinde. Snad si i přeje přestat, ale když se probije vpřed, vstříc shugyō, nemůže. Rozcestí má za sebou. Jeho trénink stále směřuje k cizelování vnější formy, ale po vstupu do shugyō se vrcholem každodenní praxe stal rozvoj jeho vnitřní osoby. Bugeisha, který dosáhl shugyō, vede nyní údery volněji, s delikátní přesností, protože jeho cílem se stalo „já“.
Shugyō se považuje za asketický trénink nebo za výcvikový proces poustevníka. Z pohledu pozitivnějšího je to cesta, kterou se vydává bugeisha, aby překonal překážky. Je strmá. Shugyō je zkoušení a namáhání a nenechá jej odpočinout. A jakmile má křižovatky za sebou, je to jediný prostředek, jak postoupit na "Cestě".
(c) 1995, Dave Lowry
Z knihy "Sword and the Brush - The Spirit of the Martial Arts"
Do českého jazyka přeložil Jaroslav Šíp a publikoval na stránkách Aikidō Dōjō Plzeň - http://www.adp-i.cz/cteni/shugyo.html.
Ohlédnutí se za seminářem se Svenericem Bogsäterem v Praze, aneb techniky feudální policie starého Japonska
Pravidelně několikrát ročně máme možnost, jako Bujinkan Dōjō Prague 武神館道場プラハ, pořádat v našem městě semináře pod vedením různých zahraničních učitelů. Jedním z pravidelně vyučujících učitelů je Sveneric Bogsäter, který je jedním z nejpokročilejších instruktorů v rámci organizace Bujinkan Dōjō 武神館道場, a je držitelem titulu dai-shihan 大師範. To vše světčí o jeho vysoké úrovni na poli bojových umění, nicméně hlavním důvodem, proč je opakovaně zván k nám do Čech, je jeho přistup k tréninku a schopnost předat studentům detaily jednotlivých pohybů či technik. Pro letošní rok bylo jako téma semináře vybráno juttejutsu 十手術 školy Kukishin ryū 九鬼神流 a techniky tantōjutsu 短刀術. Jutte je velice specifická zbraň, kterou využívala při výkonu své služby policie feudálního Eda (dnešní Tokio). Jedná se o jednoruční zbraň připomínající kovový obušek často s jedním či více postranními rameny různých tvarů a rozměrů. Tyto boční ramena plní úlohu ochrany rukou majitele zbraně, ale také byla využívána k technikám zachycení útočníkovy končetiny či dokonce zbraně. Pro jutte existovala široká škála technik, od jednoduchých úderových technik, přes techniky lámání až po kontrolu zbraně, v té době nejčastěji meče, či dokonce k jeho zlomení. Druhou tréninkovou oblastí bylo tantōjutsu, tedy techniky s nožem. Způsob využití nože v boji je dnes velice populární a nejinak je tomu i u mnoha studentů v bujinkanu. V případě tohoto semináře šlo jak o tradiční pojetí technik, tak i o jejich moderní adaptaci přizpůsobenou současnému pohledu na boj s nožem.
Osobně si velice vážím Svenericových zkušeností, jeho způsobu výuky, kdy se snaží předat nejen samotný pohyb bojových umění, ale snaží se o pochopení každé procvičované situace v širším kontextu s vazbou na správné načasování, vzdálenost, či další možnosti reakcí obránce či útočníka. Ve své výuce se Sveneric často zastaví a mluví se studenty o všech možných aspektech probíraného tématu, či výuku doplní vyprávěním svých zkušeností z tréninků s Hatsumi senseiem.
Letošního semináře se opět zúčastnilo téměř padesát lidí z několika zemí – Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Švédska a Litvy. Rád bych poděkoval i touto cestou všem účastníkům, protože právě díky jejich zájmu o trénink budō se tyto semináře mohou konat a těším se opět na viděnou na některé z dalších akcí. Zde bych rád připomenul, že další seminář s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem proběhne v termínu 18. - 20. listopadu 2016.
- Pavel Slavík
V následující části článku jsou uvedeny některé ze vzpomínek několika účastníků tohoto semináře:
Vzpomínka 1
Zajímavá byla také historická vsuvka o původu jutte. Sveneric zmínil, že dnešní podoba, s třásní na konci, vychází z historického originálu, kde třáseň plnila dva úkoly. Sloužila jednak jako odznak určující strážníkovu hodnost a příslušnost k okrsku a měla i svůj praktický význam. Omotaná kolem ruky sloužila jako pojistka, že jutte v potyčce neupadne, pokud jej bude muset strážník pustit.
- Josef Kafka
Kihon happō – jak ho vysvětloval Sveneric (jak jsem to pochopil)
Sveneric na tomto semináři často zmiňoval soubor technik kihon happō. Podívejme se tedy nejdříve blíže na význam termínu kihon happō. Ki znamená energie, Hon základ a Happō označuje 8 technik/způsobů provedení. Když se nad tím tedy zamyslíme, znamená to, že máme dát energii, nebo chcete-li „život“ osmi základním technikám. Ale, jak už to tak v japonských bojových uměních bývá, není to tak jednoduché. Význam slovíčka happō může být také vnímán jako vodorovná osmička, což, jak víte, znamená nekonečno, neboli v tomto případě nekonečné množství provedení těchto osmi technik. Pokud tedy všechny tyto informace dáme dohromady, znamená to, že záleží na tom, jak cvičíme kihon happō, jakou energii tomu dáme a jak dokážeme použít vše, co nám kihon happō nabízí.
Často se o technikách kihon happō mluví jako „pouze“ o základech. Něco, co se člověk naučí na začátku, a pak to může opustit a začít dělat ty „cool“ věci. Faktem ovšem je, že ty cool věci jsou vlastně jenom variace a kombinace pohybů a technik z kihon happō. Kihon happō nás má naučit jak pracovat s naším tělem, jak se hýbat a zejména nás učí principy, na kterých naše techniky stojí a jak fungují. Z toho plyne, že kihon happō je jakýmsi průvodcem v bojových uměních bujinkanu. Pokud nedokážeme uchopit a správně provádět techniky obsažené v kihon happō, znamená to, že se naše taijutsu nebude vyvíjet správným směrem a z toho samozřejmě plyne otázka, zdali by naše techniky v tom případě vůbec fungovaly!
Sveneric na tomto semináři prováděl také techniky s jutte, nožem a samozřejmě beze zbraně. Všechny techniky, které prováděl, měly základ v kihon happō a bylo často velmi snadné tyto prvky rozpoznat. Sveneric názorně ukázal, že počet možností jak používat kihon happō je opravdu... nekonečný.
- Petr Holub
Vzpomínka 3
Seminář se Svenericem Bogsäterem jsem navštívil již po několikáté, letos bylo hlavním tématem jutte. Tradičně jsme začali tréninkem jednoduchých technik, abychom dobře zvládli základní pohyby a mohli jsme pokročit ke složitějším technikám. Ty přišly záhy už asi po 2 jednodušších technikách a postupně jsem nabýval pocitu, že cvičíme velice „high-level“ techniky. Jutte, jak se ukázalo, byla velice praktická zbraň při boji proti meči, kdy se dalo použít k odzbrojení nebo jen k poranění nepřítele. Bohužel, některé techniky mi nefungovaly tak, jak bych očekával. Nicméně tato skutečnost v sobě skýtá motivaci pro budoucí studium. Sveneric kladl veliký důraz na správné a také nízké kamae a správné rozložení váhy. Některá kamae měla váhu opačně, než jsme standardně zvyklí, tzn. vepředu. Takto umístěná váha s sebou přinesla nové možnosti jak pro útok, tak pro obranu a hlavně nové možnosti při celkové práci se vzdáleností. Důležité je cvičit a neustále opakovat jednotlivé pohyby, aby se dostaly do svalové paměti, a člověk se poté mohl soustředit na jemné nuance techniky s jutte. Celkový dojem ze semináře mám dobrý a opět mne namotivoval k intenzivnějšímu tréninku.
- Pavel Pližingr
Do the best, don’t die tryin’
Ve dnech 13. – 15. 11. proběhl v Praze každoroční a už tradiční listopadový tréninkový seminář budō taijutsu pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera. Jako vždy byl seminář zaměřen pouze na pár detailních částí z celého komplexu ninjutsu. Letos se jednalo o budō taijutsu, konkrétně práci nohou a využití váhy těla pro vyvedení protivníka z rovnováhy, Kukishinden ryū juttejutsu, tedy důraz na tradiční způsob pohybu při práci s jutte s těžištěm těla dole u země tolik typickým pro tuto starou školu, a tantōjutsu, kde šlo o pochopení zapojení obou rukou a ovládnutí prostoru při boji s protivníkem ozbrojeným nožem.
Semináře jsem se zúčastnil potřetí v řadě a musím přiznat, že vždy odcházím s velkou zásobou pro mě nových technik a pohybů, které pak dávám dohromady ještě týdny, ale i nových názorů a jiných úhlů pohledu, které jen tak dohromady nedám. Sensei Sveneric je podle mě skvělý učitel jako takový a spolu s jeho zkušenostmi a vzděláním v bojových dovednostech bych každému, kdo studuje v Bujinkan Dōjō, rozhodně doporučil využít každou možnost k tréninku pod jeho vedením. Myslím si, že dobrý učitel nenechá studenta odejít úplně zmateného a protože, jak jsem již napsal, Sveneric v tomto ohledu určitě ví, co dělá, odešel jsem i já s jednou hlavní myšlenkou. Myšlenkou, která nám byla senseiem opakována během tréninku hned několikrát: „Nesnaž se ze sebe dostat to nejlepší, DOSTAŇ ze sebe to nejlepší!“
- Jiří Gajdoš
Vzpomínka 5
Tento listopad se v Praze opět jako každý rok konal seminář, který vedl jeden z nejdéle cvičících nejaponských instruktorů Sveneric Bogsäter.
Tématem bylo tentokrát juppō sesshō juttejutsu a tantōjustu. Sobotní část semináře jsme začali probíráním postojů a nácvikem základního pohybu s jutte, na jehož principu jsou založeny příslušné katy (každá z kat má dvě verze). Sveneric nás také seznámil s určitou historií této zbraně. Dozvěděli jsme se například, že v raných dobách bylo jutte masivnější a bylo zakončeno kovovým okem, které bylo rovněž úderovou plochou, případně na něm mohl být připevněn řetěz. Později, když se jutte stalo také součástí výzbroje japonských policistů, bylo lehčí a bylo dole zakončeno šňůrkou se střapcem, který sloužil spíše jako ozdoba a jeho barva také symbolizovala danou hodnost policisty. Jutte jsme se věnovali téměř celou sobotu. V neděli byl hlavním tématem nůž. Sveneric zmínil, že historické tanto byl masivní nůž, který mohl být i podobně velký jako wakizashi. Nicméně trénink byl věnovaný klasickému noži. Sveneric velmi poukazoval na to, abychom si uvědomovali, že nůž je zbraň velice snadno dostupná a velice nebezpečná. Také upozorňoval na to, že nikdy nemůže existovat žádná technika, která by byla stoprocentním receptem na to, jak obstát v boji. Vždy je to spíše něco, co by v dané situaci mělo zvyšovat naše šance. Může to vyjít, ale také nemusí a hlavní prioritou v dané situaci není „zvítězit“, ale přežít. Seminář se velmi vydařil. Zúčastnilo se jej více než 40 studentů nejen z Čech a ze Slovenska, ale byli zde i studenti z různých jiných částí Evropy, a už teď se těším na další, který se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu.
- Daniel Kadera
Vzpomínka 6
Jedna z věcí, kterých jsem si na Svenericovi vždy vážil nejvíc, je jeho otevřenost. Nemá potřebu mazat lidem med kolem úst, vždy všechno říká na rovinu tak, jak to vidí. Se stejnou přímočarostí a upřímností pak přistupuje i k tréninku, a to jak svému, tak těch, které učí. Na tomto semináři se to nejvíc projevilo v části věnované technikám s nožem. Sveneric otevřeně říká: „Boj s nožem je ošklivá záležitost. Já na něj nejsem žádný expert, nedám vám žádné záruky, že to, co vás naučím, bude stoprocentně fungovat. Ale mohlo by.“ No dobrá. Možná, že se Sveneric na boj nožem nespecializuje, nemá na to žádné „papíry“. Na druhou stranu, je to člověk, který má za sebou víc než čtyřicet let strávených tréninkem bojových umění a také tři reálné konfrontace, ve kterých nože sehrály nemalou roli. O kolik víc zkušeností člověk potřebuje, aby mohl být považován za experta...?
Techniky, které Sveneric s nožem ukazoval, byly většinou velmi přímočaré a jednoduché, valná část z nich šla tak řečeno k jádru věci. Protože se jednalo o seminář bujinkan bugei, byly jeho techniky s nožem v zásadě jenom aplikací základních technik taijutsu, které se v rámci Bujinkan Dōjō vyučují. Hlavní myšlenka stojící v pozadí každé z nich byla: „Co bych měl udělat, abych minimalizoval riziko, že budu fatálně zraněn, když na mě někdo zaútočí s nožem?“ Snaha zranit protivníka, či snad dokonce „zvítězit“, je tudíž až na druhém místě, nejdůležitější je přežít. Sveneric však v sobě nezapře ani ninju, proto v sobě řada jeho pohybů skrývá překvapení, nečekaný zvrat, který oponenta zaskočí a znemožní mu pokračovat v útoku, připraví jej o rovnováhu nebo jej rovnou zavede do pasti, kde přijde o veškerou iniciativu, popřípadě i zbraň. Schopnost podívat se na problém z jiné perspektivy a vyřešit jej tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo, je typickým poznávacím znamením ninjutsu.
Další důležitá věc, kterou Sveneric neustále – a právem – zdůrazňuje při tréninku s jakoukoliv zbraní (a samozřejmě i beze zbraně), je využití správných základů pro pohyb těla. I zdánlivě složité a dlouhé techniky lze ve skutečnosti rozebrat na jednoduché stavební prvky, ze kterých se vždy vyklubou základní pohyby. Těch není moc, ale naučit se je tak, aby je tělo používalo zcela automaticky a správně, vyžaduje hodně tréninku. Sveneric proto při každé příležitosti opakovaně apeluje, abychom věnovali základům hodně pozornosti a správně je trénovali pod vedením dobrých učitelů.
V neposlední řadě je pak potřeba zmínit Svenericův smysl pro humor. Ačkoliv nikdy neztrácí ze zřetele skutečnost, že trénink bojových umění je potřeba brát vážně, dokáže svůj výklad podat velmi odlehčeným způsobem, který snadno proniká k posluchačům a divákům. Nikdo z těch, kteří byli na tomto jeho semináře, patrně nezapomene na úsměvné scénky, které Sveneric předváděl přitisknutý zády ke zdi a s nožem na krku, v jejichž rámci se snažil názorně předvést, jak neblahé následky může mít v takové situaci špatně zvolený pohyb. Jsem si jistý, že takováto lekce zůstane v paměti velmi dlouho – a možná i jednoho dne někomu zachrání život.
- Ľudovít Plata
Vzpomínka 7
Pár postřehů ze semináře s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem. Jako vždy bylo důležité si udržet správnou vzdálenost.
Zajímavé bylo vidět rozdíl v kamaích v bujinkanu a Kukishin ryū a z toho se odvíjející odlišnosti v technikách, ačkoliv princip zůstal zachován.
Všechna kamae v Kukishin ryū byla opravdu velmi nízká. Tak nízká, že bylo snazší pohybovat se z nich pomocí tobi (skoků), než-li krokem.
V technikách s jutte se pracovalo s ovlivňováním soupeře. Jelikož jutte je poměrně malé (krátké), tak zajistit správné vykrytí, či zachycení zbraně je obtížné, proto se využívá nalákání soupeře na „odhalené místo“, čímž dostáváme výhodu.
- Jaroslav Gründl
Díky všem, co přišli!
(c) 2015, studenti Bujinkan Dōjō Prague
info@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
Je pro Japonce seiza skutečně tradičním způsobem sedu?
Fascinuje vás Japonský čajový obřad? Všichni sedí v malé místnosti s tatami a vychutnávají hořký čaj matcha 抹茶. Celý obřad je podle velmi elegantního rituálu. Čajový obřad, stejně jako jiná japonská tradiční umění, jako kaligrafie, kadō 華道 (aranžování květin), nebo aikidō 合気道, nese zenovou filozofii. Během obřadu sedí lidé v seiza 正座. Neviděli jste nikdy seiza? Sedíte na patách, jako je vidět tady.
Slovo seiza je v Japonštině zapsáno 正座. 正 (sei) znamená správný a 座 (za) znamená posed. Kanji pro "sedět" je 坐, ale kvůli regulaci toyokanji (当用漢字/ seznam kanji pro každodenní používání) bylo rozhodnuto, že se bude používat 座 místo 坐. Každopádně význam seiza je "sedět správně".
Proto si spousta lidí, včetně Japonců, myslí, že je to správný způsob jak v Japonsku sedět.
Je seiza skutečně tradiční způsob sedu pro Japonce?
V podstatě ne. Tedy ano, jeto jeden z tradičních způsobů, ale ne jediný, navíc je relativně nový. Byl zaveden po reformách Meiji.
Podle specialisty na vliv starověkého Japonska na tělo a mysl, Hidemasa Yatabeho, byl koncept seiza včetně názvu vytvořen vládou v období Meiji. Jinými slovy, seiza bylo vytvořeno v pozdním 19. století a vyučováním ve školách se stalo formálním způsobem sedu pro Japonce. Překvapivě je tedy seiza pro Japonce poměrně nový zvyk.
Takže co bylo tradičním japonským způsobem sedu? Nic pevného. Když se podíváte na malby na dveřích fusuma, ukiyoe, nebo sochy shōgunů a mnichů, sedí různými způsoby. Uvidíte někoho v seiza, ale není jich většina.
Může vás to překvapit, ale mistr čajového obřadu, Sen no Rikyū 千利休, vařil čaj v tatehiza 立て膝 jako vznešená žena na obrázku níže. Dokážete si představit vážného čajového mistra, jak před důležitými shōguny vaří čaj s kolenem nahoře?
Dalším způsobem je anza 安座. Překřížíte před sebou palce. Jestli cvičíte jogu, může vám to být povědomé.
Agura あぐら. Překřížíte nohy trochu víc než v anza. To je pro nás poměrně běžný způsob sedu na zemi i teď. Někdo říká, že agura způsobuje nohy do luku, čímž trpí spousta Japonských dívek.
Rakuza 楽座. Dáte chodidla k sobě. Vidím takto sedět spoustu malých dětí, ale pro dospělé to není příliš komfortní. Viděl jsem jak s tím mají lidé problémy během jogy.
Rakuza vypadá jako běžný způsob sedu pro shōguny a císaře. Tato socha ukazuje, jak sedí.
Wariza 割座 také nazvané onesan zuwari お姉さん座り. Nejdříve sedíte v seiza, ale pak se svezete ke straně. Zadek je na zemi. Tento samurai se dokonce opírá o svůj meč.
Sonkyo 蹲踞 je Japonci nazýváno unching style (うんちんぐスタイル), protože takto lidé dřepí na toaletě. Samurajové takto seděli i v období Edo. V televizních programech o samurajích sedí všichni v seiza, ale sonkyo bylo běžnější.
Sonkyo se nazývá “Yankii zuwari (ヤンキー座り)”. Špatná mládež v osmdesátých letech takto seděla a proto vzniklo tohle pojmenování.
Kikyo (跪居). Vypadá jako sonkyo, ale zvednete paty a sedíte na špičkách. Pokud jste někdy viděli sumo, tohle je kikyo.
Představa samuraje sedícího v seiza je spíše výsledkem vlivu televize a filmů. Seděli jste někdy v seiza? Možná jste lepší než já, ale já to nedokážu déle než pět minut. Po deseti minutách mám nohy úplně necitlivé. Samurajové byli válečníci, kteří museli dávat neustále pozor na případný útok. Nedávalo by smysl, kdyby měli přesezelé nohy a nemohli bojovat. Můžete namítnout, že samurajové na to byli zvyklí. Možná, ale není to praktické. Sezení v seiza mohlo ovlivnit rychlou reakci na nepřítele. Před polovinou období Edo bylo správný způsobem sedu (seiza) sezení v agura (zkřížené nohy), nebo tatehiza (jedno koleno nahoře). Čemu dnes říkáme seiza, bylo kiza 危坐/跪座.
Tatehiza je pro samuraje příhodnější. Toto je z iaidō 居合道.
Takže kdy sedí lidé v seiza?
Samurajové museli sedět v seiza, aby mohli vidět shōguna v období Edo. Seděli tak, aby ukázali poslušnost a loajalitu.
V polovině období Edo se seiza stávalo častějším. Kniha “正座と日本人 (Seiza to Nihonjin / Seiza a Japonci)” vysvětluje, že seiza bylo symbolem kontroly v shōgunátu. Shōgun a daimyō (feudální pán) nutili nižší třídu samurajů, aby ukázali poslušnost. Nebo to možná bylo zavedeno jako znak zdvořilosti v hierarchii společnosti.
Když jsem byl ve škole, seiza bylo používáno jako trest. Když jsme zapomněli úkol, seiza. Zapomněli jsme věci do třídy, seiza. Neposlouchali jsme učitele, seiza. Ve smyslu poslušnosti to funguje pořád. Ale může to mít za důsledek, že více Japonců nebude mít seiza rádo. V Japonsku je japonská asociace seiza. Jejich cílem je zlepšit obrázek o seiza a mluvit o věcech s ní spojených; historii, nábytku, nebo událostech. Pokud umíte japonsky, možná stojí za to se na to podívat.
Odkazy:
Kimono to seiza http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
Seiza to Nihonjin http://1000ya.isis.ne.jp/1329.html
Japan Seiza Association http://www.seizajsa.com/
(c) 2015, Jūju Kurihara
Publikováno 27. května 2015 na stránkách http://www.iromegane.com/japan/culture/is-seiza-really-the-traditional-way-to-sit-for-japanese-people
Pár slov od Kuki Takaharu …
Využít literární a bojová umění pro národ znamená připravit se na společenské nepokoje. Je velmi běžné, že během každé „vlády“ dojde k takovým nepokojům přinejmenším jednou. Nikdy byste se neměli přestat učit bugei 武芸 (bojová umění), ani na krátko. Existuje mnoho forem bojových umění a z nich všech je potřebné jenom jūjutsu 柔術, což platí i v době míru. V takové době může být využito k sebeobraně. Osoba, která studuje jūjutsu, se zároveň učí, jak přetrvat. Válečník chápe, že je důležité oddělit hněv od všeho ostatního. Ti, kteří studují jūjutsu, mají zdravý rozum a skvělý charakter. Pokud se zničíte kvůli triviálním věcem, můžete ztratit sami sebe; pokud ztratíte sami sebe, můžete nakonec ztratit domov. Je to nekonečný kruh, ze kterého se vám nikdy nemusí podařit vymanit. Stejně jako v případě dětí a rodičů, tak i v případě lidí a národa či země, musíte kvůli nim někdy obětovat sami sebe, jinými slovy, musíte je před sebou upřednostnit. Například jako rodina Ōtomo 大友, která byla připravená zemřít v horách nebo na moři (v dřívější básni zemřít za císaře).
Dokonalé mistrovství v budō 武道 umožňovalo v dávných dobách válečníkům srazit ptáky v letu pomocí kiai 気合 (výkřiku ducha). Podstatou tréninku bylo zničit zlo a umožnit přežít. Kdybych to parafrázoval, dalo by se říct, že na vrchol se lze dostat dodržováním přírodních zákonů. Proto není žádný prostor mezi nebem a zemí, vámi a protivníkem, není žádný prostor mezi ničím v přírodě, vše je propojené a vše je chaotické. V nebi je přirozené mít In 陰 a Yō 陽 (pozitivní a negativní) a na zemi tvrdé a měkké. Existují dvě hlavní věci, které by měly být studovány v bunbu 文武 (literárních a bojových uměních). Jsou to zlatá pravidla přírody (v japonštině železná). Pravý válečník se učí sám. Uprostřed nebes a země se člověk učí mentálnímu stavu připravenosti na smrt.
Shōwa 18 (5. ledna 1943)
(c) 1943, Kuki Takaharu
Publikováno 28. prosince 2011 na webu:
http://shinseidojo.wordpress.com/2011/12/28/an-excerpt-from-kukishinden-zensho/
Základ proti kosmickému
Bez základů, které jsou stavebními kameny vašeho taijutsu, si nikdy nevytvoříte to, čemu sensei říká „přirozený pohyb“. Jeden můj přítel a student nedávno navštívil několik seminářů v jiných zemích. Překvapily ho dvě věci. Zaprvé, většina učitelů vytvářela nádherné pohyby bez použití energie a síly. Potom se studenti pokoušeli tyto pohyby okopírovat.
Ale pak zjistil, že i když není studentem těchto učitelů, jeho vlastní silné základy mu umožnily přizpůsobit se a pochopit to, co bylo předváděno. Na rozdíl od něj, se ostatním účastníkům absolutně nedařilo vytvořit tyto pohyby skrze vlastní taijutsu 体術, přestože je napodobili.
Tento kosmický trend se v bujinkanu objevuje už nějakou dobu a nyní se ukazuje jak negativně ovlivňuje schopnost studentů přežít v reálném boji. Většina studentů bujinkanu bude velmi překvapena, až se budou muset bránit těmito hezkými, ale slabými, kosmickými pohyby, které se učili na seminářích a v dōjō 道場.
Jak to sensei řekl minulý srpen, musíte trénovat svou sílu v mládí, abyste mohli v dalším vývoji používat „žádnou sílu“ na vyšších úrovních svého budo.
Prosím vraťte se k pořádnému tréninku ve svém studiu budō 武道, zlepšete své základy a vytvořte silný podklad, než se začnete pohybovat na kosmické úrovni.
Skutečný boj je divoký, není hezký. Panika a strach zpomalí váš mozek a vaše reakce a když nastoupí panika, jedinou šanci přežít vám dají zakořeněné základy.
Silný základ je to jediné co vám zbude. Hezká waza 技 naučená v dōjō se spokojeným partnerem vás v reálném střetu zabije. V posledních dvaceti letech řekl sensei několikrát „nepokoušejte se v boji používat waza, prohrajete“.
Učitelé, toto je vaše zodpovědnost. Prosím učte hlavně základy (společně s pokročilými pohyby) a přestaňte se soustředit výhradně na kosmické pohyby, protože ty vaše studenty zabijí. Nezapomínejte, že základní pohyby se postupně přemění v kosmické, to je přirozený proces. Nesnažte se ho urychlit.
Když nebudete učit správně, budou vaši studenti jako ovce u řezníka a hezké „béé béé“ řezníka nezastaví, aby je nezabil.
(c) 2014, Arnaud Cousergue
http://www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Publikováno 16. listopadu 2014 na stránkách:
https://kumafr.wordpress.com/2014/11/16/basic-vs-cosmic
Některé z technik shurikenjutsu
Předchozí články o shurikenjutsu 手裏剣術 byly zaměřeny na obecnou historii či na jednotlivé školy, které obsahují ve svém učení tyto techniky. V tomto textu se trochu více podíváme na samotné techniky shurikenjutsu.
Pokud se věnujete technikám házení, tak jste se již mnohokrát dostali do okamžiku, kdy ve vaší praxi přišel moment zdánlivého zastavení se ve vývoji. Někdy stačí upravit malý detail, abyste se opět posunuli dále. Většinou je to ale moment, který je nezbytný proto, abyste na určité úrovni strávili tréninkem více času, a tak pevněji ukotvili některé z pohybů ve vaší technice. Až toho dosáhnete, je možné se posunout dále. V každé oblasti tradičních bojových umění je důležitý vytrvalý přístup k tréninku, možná o to víc v rámci shurikenjutsu.
Techniky shurikenjutsu v našem pojetí vycházejí z kompletního způsobu práce s tělem v rámci ninpō taijutsu 忍法体術. Ve většině škol byly tyto dovednosti učeny až jako jedny z posledních. To znamená, že se k nim dostali pouze ti studenti, kteří dosáhli vysoké úrovně a naprosté loajality ke škole. To tedy znamená, že po mnoha letech náročného tréninku. Z tohoto důvodu hledejte důležité detaily v našem taijutsu 體術, pohybech/technikách těla. Bez toho to bude jen obyčejné házení a to se může naučit každý. To není moc zajímavé.
Základní přehled technik
- Shōmen uchi 正面打ち / Jōdan uchi 上段打ち / Seijō uchi 正常打ち / Hon uchi 本打ち – vertikální hod seshora
- Gyaku uchi 逆打ち – diagonální hod vedený přes ruku
- Yoko uchi 横打ち / Chūken uchi 中釼打ち – horozontální hod v úrovni ramene
- Age uchi 上げ打ち / Shitate uchi 下手打ち – hod vedený zespoda nahoru
- Aruki uchi 歩き打ち – hod vedený z chůze
- Za uchi 座打ち – hod prováděný z různých druhů pozic v sedě
- Hashiri uchi 走り打ち – hod prováděný v běhu
- Ne uchi 寝打ち – metody hodů z pozice v lehu
- Henka waza 変化技 – další varianty hodů, jako jsou Ichimonji uchi 一文字打ち, Jūmonji uchi 十文字打ち atd.
Najděte způsob, jak udržet pod kontrolou pozici čepele během jejího letu. Pokud získáte tuto schopnost, vaše shurikenjutsu se posune o veliký krok dále.
Dnes jsou techniky shurikenjutsu velice oblíbené. Mnoho studentů bujinkanu se snaží hledat svou inspiraci v jiných tradicích (dnes třeba i na internetu), protože je pro ně náročné studovat techniky pod svými učiteli. Nehledejte cestu jak obejít to, čím byste si měli projít.
Některé z technik trochu podrobněji
Jōdan uchi 上段打ち
(vertikální hod seshora)
Začínáme z pozice Shizentai 自然体 či Shizen no kamae 自然の構え, tedy z přirozeného stoje. Shuriken 手裏剣 máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem levou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku nahoru ze strany k hlavě do úrovně spánku dlaní vzad, aby z čelního pohledu nebyla čepel vidět. S prudkým otočením pravého boku vpřed švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k levému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Gyaku uchi 逆打ち
(diagonální a horizontální hod)
Začínáme z pozice Shizen no kamae 自然の構え. Shuriken 手裏剣 máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vpřed, současně s tím posuneme pravou ruku křížem před tělem nad levé rameno. Otočíme dlaň ruky od hlavy ven a s prudkým otočením v bocích švihneme pravou rukou šikmo před tělem tak, že pravá ruka „padá“ diagonálně dolů k pravému boku. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Student by měl během hodu neustále dodržovat principy založené na základních pohybech taijutsu. Pravá ruka využívá totožného principu a téměř úplně stejného pohybu, s jakým se setkáme v případě úderu způsobem Ura shutō ken 裏手刀拳.
Age uchi 上げ打ち
(hod zespoda nahoru)
V případě této techniky začínáme z pozice Shizen no kamae 自然の構え, přičemž shuriken 手裏剣 máme umístěný v pravé dlani hrotem vpřed. Pokračujeme krokem pravou nohou vzad do pozice Shōshin no kamae 初心の構え, kdy levá ruka je natažená před tělem a pravá ruka se shurikenem se posune dolů vedle pravého boku. Další pohyb je krok pravou nohou vpřed, se kterým současně provede pravá ruka prudký švih vpřed tak, aby vytvářela pohyb před tělem diagonálně nahoru do prostoru před levé rameno. V tomto pohybu se díky odstředivé energii dostává shuriken z ruky a je tak „vypuštěn“ ke svému cíli.
Tohoto hodu se dá také docílit pouhým otočením boků bez kroku vpřed. Dráha házející ruky je stejná jako v základním způsobu hodu. Během této techniky se snažíme docílit stejného pocitu a pohybu, který provádíme v rámci Gogyō no katy 五行の型, konkrétně první techniky z tohoto souboru, a to Chi no katy 地の型.
fotografie z filmu Shinobi no mono (herec Ishikawa Raizō).
(sōke Masaaki Hatsumi byl odborným poradcem pro tento film)
Jednou z nejdůležitějších věcí pro zvládnutí správného hodu, je naučit se uvolnit čepel z dlaně v ten správný okamžik. Jediný způsob, jak si toto osvojit, je pravidelný a intenzivní trénink.
V našem pražském dōjō se věnujeme technikám shurikenjutsu intenzivně již od začátku fungování Bujinkan Dōjō Prague. Především vycházíme z tradic škol bujinkan ryū-ha 武神館流派, kde najdeme širokou škálu technik shurikenjutsu. A to nejen z hlediska technik hodů, ale i dalšího využití. To ale neznamená, že bychom se nezajímali i o techniky vycházející z jiných tradic. Právě naopak, i to je pro nás důležitá součást studia (v minulosti jsme například byli organizátory prvních dvou seminářů Meifu shinkage-ryū v ČR pod vedením představitele školy Otsuky senseie).
Pravidelně pořádáme keiko speciálně zaměřené na shurikenjutsu, stejně tak jako víkendové semináře, které jsou otevřené i pro zájemce z řad veřejnosti.
(c) 2014, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
Samurajové: mýty vs. realita
Japonští válečníci, známí jako samurajové, stále ještě inspirují zástupy lidí po celém světě, kteří cvičí bojová umění. Jejich kultura, bojové techniky a způsob myšlení jsou dosud považovány ve všech bojových umění za ty, jež vás dovedou k dokonalosti. Nicméně skutečnost je daleko od populárních představ založených na samém klišé, ve kterých jsou fakta dosti rozmělněná. V tomto článku hodláme představit bojovníky „bez strachu a bez výčitek“, bojovníky věrné smrti, bojovníky obdivované mnohými…
Původ
Název samuraj pochází ze starého japonského saburafu znamenajícího „být ve službě“. Na počátku období Heian (794-1186) byli takto nazýváni služebníci, zejména ženy, šlechtického dvora zvaného kuge, či služebníci císaře sídlícího v Kyōtō. Byli to následovníci důležitých mužů japonské šlechty. S počátkem 19. století byl výraz samuraj více a více spojován s doprovodem. Toto slovo dokonce původně ani nemělo význam bojovníka. Na počátku japonského středověku neexistoval v japonštině standardní výraz pro označení člověka věnujícího se boji. Je však možné nalézt zmínky slov odkazujících na povolání spojené se zbraněmi, jako musha (voják) či mosa (divoký). Byl nalezen také termín gokenin, který označuje vazalský vztah.
Podle nejspolehlivějších zdrojů tvořili samurajové základ zemských hodnostářů a nižších funkcionářů místní správy náležící císaři. Jejich hlavními funkcemi byly tvorba a uchovávání oficiálních dokumentů, výběr daní, transport majetku do hlavního města, údržba cest a veřejných budov, řízení policie a dohled nad kulty a náboženskými slavnostmi. Tito funkcionáři byli ve vedení zemědělství a velice dobře věděli, jak získat z půdy co nejvíce. Svá panství umisťovali na vyvýšená místa a měli skupinu lidí, kterým svěřili pěstování rýže na zaplavených polích.
Díky činnostem vyžadující těžkou práci, jako je kopání kanálů a nárdží, stavba zdí a hrází atd., získal pán prestiž dovolující mu autoritativní chování nejen vůči rolníkům, ale také vůči honoraci, kterou považoval za své vlastní muže. Kousek po kousku získával moc nad územím tím, že postupně dosazoval své příbuzné na vlivná místa skrz na skrz vlastním územím.
Pánovi byla postavena malá panství a byly založeny tzv. separované rodiny uznávající nadřazenost hlavní větve v důvěře, že tím uctívají předky klanu. Vůdce rodiny byl stejně tak vůdcem malé skupiny bojovníků, které vedl do bitev, aby bránili území a panství. V období mezi 9. a 11. stoletím se tyto skupiny jednotlivců spojujících se na obranu území postupně stávaly více a více militarizované, až se přetvořily v skupiny válečníků. Tak se z samurajů stalo obojí, jak bojovníci, tak vlastníci. Samurajové považovali pozemky připojené svými předky za svou vlastní zem, dokonce i sami nesli jména této země. Svá panství nechávali stavět poblíž svatyně, ve které bylo uctíváno božstvo ochraňující klan a ve které se lidé klaněli před hrobkami svých předků. Ztráta této země byla ztělesněním hanby.
Moc samurajů začala být zjevná v 9. století, kdy se pozvolna organizovali do skupin. Název jimi praktikovaného umění si prošel několika změnami. V 10. století se setkáváme s pojmem tsuwamono no michi, který je možné přeložit jako zacházení se zbraněmi nebo cesta válečníka. Samotný termín tsuwamono označuje bojovníka či vojáka. Tento termín nahradily o století později výrazy musha a mononofu. Způsob boje byl tedy znám jako musha no michi nebo mononofu no michi. Během bitev v období Heian byl zaznamenán nárůst užívání luku při jízdě na koni, tato technika měla velice rozšířený název kyuba no michi (osvojení jízdy na koni spojené se střelbou z luku). V této době se užívání slova michi (způsob) stalo srdeční záležitostí všemožných válečnických skupin. První školy zabývající se kyujutsu (lukostřelbou) byly založeny právě v období Heian, jako příklad můžeme uvést známou Ogasawara ryū.
V užitých zdrojích, jako je Příběh Heiji a Příběh Hogen, jsou tito bojovníci často popisováni jako muži v brnění a s přilbou, vyzbrojeni lukem a dlouhým mečem, ve vedení několika mužů, vyhlášených odborníků na bojové techniky a lov. Nicméně neplatilo, že by každý ozbrojený surovec mohl být samuraj, a to ani tehdy, bylli
najat k ochraně provinčních správních budov či k službě na panství. Samotní samurajové přesto, že byli v čele panství, museli získat povolení ke službě ve vojenské sekci, která zajišťovala například ochranu konvojů převážejících vybrané daně. Dále se účastnili honů uspořádaných guvernérem provincie či organizovali slavnosti, při kterých se srovnávali ve schopnosti provedení yabusame (lukostřelba na koni na pevný cíl).
Mezi roky 1051 a 1087 byla vedena válka v oblasti Tohoku (severovýchod Japoska) mezi samurajem z oblasti Kantō (dnešní region Kantō) a samurajem z oblasti Kansai (dnešní oblast Kyōtō). V průběhu těchto těžkých bojů byly mezi samuraji zapomenuty blízké vztahy. Mnozí z nich se domáhali správy nedávno odpojených území. Přesto, že selhávali proti místním ozbrojencům, vytvářeli silný odboj vůči aristokracii a kuge, kteří nebyli schopni těmto útokům zabránit. Ve stejné době začali mít samurajové napříč Kantō regionem, jmenovitě v rodině Minamoto, silné nálady spojené s hrdostí vůči vojákům, heroismem, loajalitou, odvahou, věrností jednomu vůdci, neochabujícím duchem. Všechny toto postoje byly aristokracii docela cizí.
V letech 1180 až 1185 soupeřila rodina Minamoto s rodinou Taira v občanské válce. Rodina Minamoto si po vítězství udržela moc za pomoci válečnické třídy dalších sedm století. Zrodil se Šógun.
Kultura a filozofie bushi
Způsob jízdy na koni a lukosřelby, kyuba no michi, se stal součástí pravidel a principů bojovníka, tato pravidla a principy později tvořily známé Bušidó. Samurajové si vytvořili naprosto jedinečnou kulturu. Postavili svou politickou i kulturní identitu na násilí a vedení válek. Tatko se u válečníků vyvinul naprostý nezájem o materiální věci. Místo toho neúnavně vyhledávali krásy pohybu a jeho dokonalou účinnost. Čest a věrnost jednomu pánovi, statečnost v boji a odvaha postavit se nepříteli se stali předlohami pro příběhy o bojovnících, jako je Příběh Heike napsaný na počátku 13. století vyprávěný na každém trhu i každé pouti.
Od té chvíle považovali samurajové sami sebe za nepřekonatelné ve válčení, v lovu, v jízdě na koni, ve věcech, na které byli patřičně pyšní.
Okouzlení šlechty a císařského dvora jejich předky otevřelo samurajům cestu k nezávislosti spojené s užíváním hrubé síly, s zuřivostí v boji a s novým pojetím cti. Ježdění na koni, nošení výzbroje, vedení válek, to jsou symboly charakteristické pro tyto vlastníky půdy, kteří se postupem času stali válečníky. Vždy zůstali věrni svému pánovi a zodpovídali se přímo jemu. Nový vazal byl jednoduše představen pánem všem ostatním bojovníkům. Následoval obřad, při němž pán a nováček pili společně sake ze stejného šálku na veřejnosti na znak bratrství. Další charakteristické rysy sdílené válečníky byly individuální. Loajalita samurajů byla samozřejmostí, pravdou ale je, že do boje šli pouze za předpokladu podílu na novém území pro ně samotné. Získání kontroly nad nově podrobenou zemí byla motivace díky níž následovali samurajové svého pána do bitev. Konflikt nebyl přijat bez příslibu řádné kompenzace, vojenská služba nemůže být zadarmo. Mít odvahu postavit se nepříteli, jenž nemá dostatečné bohatství, se zdálo nesmyslné.
Kromě toho byla loajalita předností pouze tak dlouho, dokud neohrozila hlavní území samuraje. V takovém případě byla zrada změna spojenectví v průběhu boje výhrou v loterii. Ve válečných příbězích a rodinných chronologiích popisujících věrnost vazalů a dějinnou realitu je pro člověka bez znalostí středověké japonské historie dosti náročné se vyznat. Z velké části to byly vysoce postavení bojovníci a nejpřednější historické osobnosti, kdo zrazoval své pány a přisliboval věrnost pánům jiným. Byli to například Hojo Ujiyasu (1515-1571), Oda Nobunaga (1534-1582), Toyotomi Hideyoshi (1537-1598), Tokugawa Ieyasu (1542-1616), Takeda Shingen (1521-1573) či Uesugi Kenshin (1530-1578) a další.
Tyto případy politické zrady v žádném ohledu nepoškodily čest rodu, jejichž příslušníci zradili. Byli dokonce odměňováni za spoluúčast na vítězství.
Válečníci začínali s cvičením bojových technik velice brzy, výcvik započal důkladným studiem pojednání o vojenské strategii a špionáži známé jako bugei shichisho. Těchto sedm pojednání obsahuje všechny nezbytné informace k řízení bitvy v širším smyslu slova, k přečtení strategie nepřítele, k provedení útoku. Najdeme v něm ale také topografii, meteorologii, astronomii a podobně. Současně s tímto studiem probíhala výuka všemožných bojových
disciplín, jako je zacházení s kopím, halapartnou, lukem a šípem, jízda na koni, kenjutsu, iaijutsu atd. Bylo jich osmnáct celkem a byly známé pod pojmem bugei juhappan či osmnáct válečnických disciplín. První bujutsu školy, jimž se válečníci oddali, byly založeny podle spolehlivých zdrojů během období Muromachi (1333-1467).
Některé školy přirozeně tvrdí, že jejich založení sahá ještě dál do historie. Nicméně oficiální prameny datují nesporný vznik nám známých škol do období Muromachi. Tři takové školy tvoří při větve bujutsu, které později ovlivnily velké množství umění, a to zejména v období Edo (16031868).
Pvní větev sestává z Kashima no tachi seskupující Tenshin shoden Katori shintō ryū od Izasa Choisai (13861488), Kashima shinkage ryū od Matsumoto Bizen no kami (1467-1524) a Shinto ryū od Tsukahara Bokuden (1490-1571). Tato větev se nazývá Shintō ryū. Druhá je Nen ryū založená mnichem Jion Nenami (1350 – ?) a třetí je Kage ryū založená Aisu Ikosai (1452-1538).
Tyto tři větve měli společné jádro, užívání několika zbraní různých délek, například kopí a dlouhý meč v yoroi uchitachi, což je boj v brnění. Byly vyvinuty mnohé praktiky v umění užívání těla díky nošení brnění na bitevním poli. Všichni jejich vynálezci byli vysoce postavení válečníci patřící do významných válečnických rodin. Rozdíl těchto mužů spočíval v tom, že nezemřeli spácháním seppuku či harakiri, ale končili své životy předáváním nabytých vědomostí následujícím generacím.
Nesmíme zapomenout ani na filozofii Zen buddhismu a Mikkyō, ezoterického buddhismu, jež hráli svou roli v každodenních životech značného množství samurajů. Ti, co byli zbožnější, cvičili bojové techniky ve spojení s duchovnem. Postupy Sadō, čajový obřad, kaligrafie, malování, a Nō (klasické japonské hudební drama), byly disciplíny dovolující vojákům zaměřit se na své nitro a objevit nové obzory ve cvičení bojových umění. Všimněte si, jak nádherné jsou obrazy od Miyamoto Musashi (1548-1645), kaligrafie od Kamiizumi Ise nokami (1508-1577) a Yagyu Sekichusai (1527-1606), a samozřejmě musíme zmínit Yagyu Munenori (1571-1646) velice nadaného na Nó a vytváření kaligrafií. Můžeme vlastně bez pochyby poznamenat, že duševno samurajů ovlivňovalo japonskou kulturu sedm století a obohatilo ji v mnoha aspektech.
Další stránkou filozofie a rituálů samurajů přitahující spoustu pozornosti je seppuku také známé jako více vulgární harakiri. Byla to rituální sebevražda samuraje pro zachování si cti. To je alespoň nejčastější definice. Ve skutečnosti přišla systematizace tohoto rituálu později, prameny říkají, že to byl obřad prováděný pouze vysoko postavenými válečníky. Na systematické zavedení si musíme počkat až do poloviny období Edo. Sjednoceno bylo například pravidlo říkající, že v případě při smrti pána ho musí následovat celý jeho dvůr.
Tento rituál se používal společně s kodexem bushidō o několik století později jako propagandistická mašinérie nacionalistické armády k podnícení vojáků během druhé světové války.
Velké změny
Hideyoshi, druhý sjednotitel Japonska po Oda Nobunaga, se pokoušel o podmanění bojovníků, aby vytvořil jakousi absolutní monarchii a odzbrojil rolnictvo. Po zavedení všech Hideyoshiho reforem nebyla jiná možnost, jak se dostat do třídy válečníků, než se do ní narodit. Od této chvíle tvořili samurajové vyšší vrstvu společnosti než rolníci, řemeslníci a obchodníci. Nicméně za vlády Tokugawy po nastolení míru v průběhu období Edo (1603-1868) se samurajové krůček po krůčku dostávali do byrokracie z většiny vzdělané a kompetentní. V dobách míru se usazovali na rozkaz pánů ve městech v blízkosti hradů, odkud plnili úkoly v oblastech dohledu a správy, což jim poskytovalo potřebné finance. Pro ty obratnější byl nejprestižnějším dosažitelným postavením instruktor bojových technik.
Například Yagyū Munenori se dostal na vrchol hierarchie vedle své funkce instruktora rodiny shōguna Tokugawi a jeho nejvyšších vazalů. Získal také titul Sometsuke, vedoucí špionážní a dozorové sítě šóguna. Pro samuraje s vyjímečnými schopnostmi tedy bylo možné získat místo, i když tohle byl spíše ojedinělý případ.
Proměna samurajů během let 1570-1620 z odborníků na válčení a boj ve všech formách na odborníky na administrativu byla bez pochyb zásadním okamžikem v historii japonských bojových umění, ale také samotného Japonska. Tento posun však nebránil samurajům pokračovat ve ztotožňování se se způsoby bojovníků a studovat různé bojové disciplíny.
Avšak na počátku 18. století byly způsoby bojovníků, slavné Bušidó, změněny v jakési způsoby mravních bojovníků, v době, kdy už samurajové nebyli. Mnozí neměli schopnosti potřebné k vykonávání úřednické práce ve službách shōguna. Mnozí jen nebyli schopni přizpůsobit se změnám. Velká většina odešla dělat loupežnictví, pracovat jako rolníci, nabízet své služby jinam či otevřít si dōjō. Znovuobjevení dojo a tvorba nových škol bujutsu dosáhly svého vrcholu v polovině období Edo. Během této doby jsme mohli být svědci jakéhosi demokratizování cvičení bojových umění, což bývalo výhradní výsadou elitních válečníků. Výsledkem bylo zavedení drahých diplomů, více strojených technik a psaní stále podrobnějších rukopisů, apod. za rychlého rozvoje. Dochází také k posunu snahy o kvalitní předávání znalostí jedinému následníkovi ke snaze jejich předávání davům.
Na začátku roku 1850 bylo Japonsko donuceno zpřístupnit svou samovládu kvůli neustále sílící hrozbě ze západu. Množství bojovníků úspěšně nabylo západní techniky, zatímco ostatní, jako ti u moci, byli hluší k západním mocnostem. Tito disidenti, modernizace a otevírání se evropskému a americkému vědění, které by vedly ke skvělým kariérám založeným ne na hodnosti, ale na zásluhách, se zdáli být revolučními prostředky k rozebrání vytrácející se moci. Proběhlo několik bitev mezi jednotlivými frakcemi, jedna byla pro otevření země a obnovení moci císaře a druhá byla loajální rodině shōguna Tokugawi. Prohrou druhé frakce v roce 1868 započalo období Meiji. Společenské třídy byli zrušeny, samurajové byli zbaveni svého postavení, a to včetně práva nošení dvou mečů a zachování svého sestřihu vlasů. V této době se odehrává film Poslední samuraj s Tomem Cruisem.
Ti, kdo nebyli schopni se přizpůsobit, odmítli pokrok a spojili se s dalšími jim podobnými, mezi nimiž byl nejznámější Saigo Takamori (1827-1877), jenž zemřel provedením obřadu seppuku po prohrané bitvě proti nové císařské armádě. Byla to nevyrovnaná bitva mezi zastaralými zbraněmi a taktikami a mezi těžkou výzbrojí, která byla v Japonsku novinkou. Ti, kdo byli schopni přizpůsobit se, se stali státními zaměstnanci na vysoké úrovni, specialisty či dokonce kapitalisty. Umění přizpůsobit se bylo klíčem k bytí samurajem a k děděnému provozování bojových umění. Již neměli potřebu spojovat se se starým vojenským režimem. Usadili se bez větších problémů po boku buržoazie a bohatých rolníků v nové společnosti.
Samurajové dnes
Je těžké říci, že i dnes stále jsou samurajové v doslovném slova smyslu, to jsou osoby ve službě svého území, které mimo obdělávání půdy a dalších funkcí také cvičí používání zbraní na obranu své rodiny a svého území. Homosexualita válečníků ve středověku, přesněji preference mladších chlapců, živení se obchodem se zbraněmi, přijetí sebevražedného rituálu seppuku při smrti pána či prostě na jeho pokyn, to jsou věci v dnešní době
nemyslitelné.
Samozřejmě že homosexualita byla součástí všech válečnických skupin skrz na skrz historií, přestože mnozí mají tendenci se domnívat, že samurajové byli tak trochu mstitelé a obránci vdov a sirotků, ženatí s jedinou ženou. Nicméně již v období Edo byla drtivá většina samurajů s nižšími hodnostmi tvořící legie známá pro svou hrubost a negramotnost a uplatňování samurajského statusu zabitím každého, kdo se je opovážil urazit. V mnohých historických kronikách a příbězích můžeme najít detailní popisy vydírání a dalších trestných činů provedených právě těmito bojovníky. Znovu si tedy pokládáme otázku, co to znamená být dnes samurajem. Je to jednoduše jen přežitek těch, kteří chtějí žít minulostí? To jde ale proti základnímu pravidlu, které je základem k vytvoření samuraje a bojových umění, pravidlo přizpůsobit se a přežít. V tomto kontextu musíme porozumět jedné z vět Hagakure: „Cesta válečníka musí zahrnovat setkání se s vlastní smrtí.“ To může být interpretováno několika způsoby, jako například smrt ega, ale původní význam zůstává jednoznačný, přežití, přežití klanu, jména, území. Jinak řečeno neustoupit smrti kvůli pokračování v boji. To je cena za přetrvání. Toto je duch odříkání, vytrvalosti, touhy po cvičení s vysoko postavenými válečníky a po učení se od nich a zakladatelů škol. Právě to je stále přítomno v učení bojových technik, jak jsou předávány dnes.
Každé období přináší mnoho změn. Můžeme jednoduše říci, že stále existují lidé praktikující bojové techniky vytvořené těmito válečníky a snažící se zachovat tradiční formu umění pohybu, snažící se porozumět světu skrz dokonalost jako staří samurajové, ale s různými cíli. Proto bez ohledu na cvičení či na dobu je zásadní element ukryt v duchu a uplatňování stavu být v současném okamžiku.
(c) 2009, Kacem Zoughari
Publikováno 13. května 2009 na webu:
http://shinseidojo.wordpress.com/2009/05/13/the-samurai-myth-reality-by-dr-kacem-zoughari/