Browsed by
Category: Bujinkan / Ninjutsu

Kotō vs. Gyokko – část druhá

Kotō vs. Gyokko – část druhá

Po té, co jsem zveřejnil článek  “Kotō vs. Gyokko”, jsem obdržel pár komentářů od členů bujinkanu, kteří úplně nesouhlasili s tím, co jsem napsal.

Hlavní otázky jsou:
relativní vzdálenost škol (krátká / dlouhá)
„nové“ Kokū (uvnitř / vně)

Jelikož jsem měl před lekcí setkání s sōke, rozhodl jsem se ho zeptat přímo jeho. Vždy je lepší ptát se přímo zdroje.

Když jsem přijel k němu domů, akorát vycházel na procházku se svým „bazroi“ psem, takže jsem se k němu přidal. Na cestě do „místa psí úlevy“ jsem využil krátké příležitosti zeptat se tyto dva body. Jeho odpovědi jsou zaznamenány níže v uvozovkách.

Vzdálenost: „vše co teď trénujeme je jūppo sesshō, takže všechny vzdálenosti jsou v pořádku“. Pokud se dostáváme do fyzického boje, tak vzdálenost je vzdáleností kontaktní (ruce či nohy). Ale Kotō (tygr) skáče z větší vzdálenosti, pohybujete se do centra. Gyokko (Gyoku+ko) čeká na útočníka, vy se stáváte centrem (Gyoku = míč, sféra, perla).

Číňané a Japonci mají tuto představu „krčícího se tygra, létajícího draka“. V roce 2003, jež byl prvním rokem cyklu jūppō sesshō, byl celý název tématu “Koteki ryōda jūppō sesshō hibun no kami”.

Čínský drak/tygr symbolicky reprezentuje yinyang. Vzájemně se doplňují (jak jsem psal v mém příspěvku). Titulek Kotō vs. Gyokko” měl být spíše “Jednota Kotō/Gyokko”. Malou nápovědu můžete najít v knize Hatsumi senseie v kapitole zabývající se Gyokko ryū. Všimli jste si, že na začátku kapitoly sensei píše o „Gyokko ryū kosshi koppōjutsu“? Přirozené protiklady jsou nahrazeny silnou jednotou.

Kokū: „každý z nich to vyjadřuje odlišně, všechno funguje, toto je jūppo sesshō, které vyjadřujeme v těchto dnech“.
Po té, stále držící obojek ve svém zápěstí, se zastavil uprostřed ulice a požádal mne, abych na něj zaútočil. Učinil jsem tak a on přirozeně natáhl své levé předloktí, aby odrazil útok, při čemž téměř současně hluboce a bolestivě bōshiken na loketním kloubu. „Toto kankaku je důležité“, řekl.

Přál bych si mít fotku tohoto okamžiku.

Na závěr, můj příspěvek nebyl o Gyokko ryū nebo o specifických možnostech dělání waza, cílem bylo vysvětlit různorodost interpretací, které můžete nalézt na trénincích v Japonsku otevřeni novým světům možností, když je vaše duše a oči připraveny vidět a pochopit: 神心神願, shinshin shingan (oči a mysl boha).


(c) 2013, Arnaud Cousergue
http://www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Publikováno 6. srpna 2013 na stránkách:
kumafr.wordpress.com/2013/08/03/koto-vs-gyokko-part-2

Shinobi na filmovém plátně v pražské Lucerně

Shinobi na filmovém plátně v pražské Lucerně

Rád bych vás prostřednictvím stránek BudoNews.cz a pražského oddílu Bujinkan Dōjō Prague pozval na letošní Eiga-sai 2014, což je japonský filmový festival v Praze, který proběhne v období 22. – 28.1.2014 v prostorách pražské Lucerny.

V rámci této kulturní akce se bude konat "SHINOBI VÍKEND", který je pod naší patronací. Tento prodloužený filmový víkend bude doslova naplněný japonskými filmy s tématikou ninjů a dalších bojovníků a bude se konat, jak je patrné již z názvu, o víkendu 24. – 26.1..

Jsme moc rádi, že se naše dōjō stalo jedním z oficiálních partnerů tohoto festivalového ročníku. Měli jsme tak jedinečnou možnost podílet se na výběru promítaných filmů. Krom toho se budeme také aktivně podílet na doprovodném programu festivalu přednáškami o ninjutsu, historii i jeho současné podobě, a také otevřenými tréninky, které budou určeny jak pro veřejnost, tak i pro stávající studenty bujinkan bugei.

Není mnoho filmů, které by mohly věrohodně představit japonské shinobi (jiné označení pro ninji), a tak jsem moc rád, že se konečně povedlo na česká plátna kin přivést zajímavé filmy s touto tématikou. Pro všechny studenty bujinkanu jsou velice zajímavé především filmy Shinobi no mono 1 a 2, na kterých spolupracoval jako odborný poradce pan Masaaki Hatsumi, sōke Bujinkan Dōjō a zároveň 34. velmistr školy Togakure ryū, nejstarší dochované školy japonského umění ninjutsu.

Festival nicméně nabízí i mnoho jiných zajímavých filmových titulů. Kromě filmové projekce je také připraven bohatý doprovodný program. Ve spolupráci s naším dōjō jsou připraveny přednášky, nezávazné besídky, malá expozice s tématikou ninjutsu včetně videoprojekce z tréninků v Japonsku, ale také tréninky otevřené všem zájemcům. Všechny aktivity kromě veřejných lekcí/tréninků se budou konat v prostorách kina Lucerna na Praze 1. Tréninkové lekce proběhnou v nedalekých prostorách Strojní fakulty ČVUT na Karlově náměstí, kde má své „útočiště“ již mnoho let Bujinkan Dōjō Prague. Tyto tréninky jsou opravdu otevřené úplně všem zájemcům, takže i z řad laické veřejnosti. A tak i filmový diváci se tak mohou na chvilku stát skutečnými shinobi a věnovat se aspoň na chvilku tréninku tohoto odvětví a "probudit tak v sobě bojovníka shinobi".

Hlavní organizátor tohoto festivalu – Česko-japonská společnost v Praze – vytvořil pro „Shinobi víkend“ speciální zvýhodněnou permanentku, jejíž cena je 400 Kč. V CENĚ PERMANENTKY JSOU VŠECHNY FILMOVÉ PROJEKCE I VEŠKERÝ DOPROVODNÝ PROGRAM FESTIVALU V PRŮBĚHU TOHOTO VÍKENDU A TO OD PÁTKU 24.1. AŽ DO NEDĚLE 26.1..
!!! POZOR - POČET MÍST JE OMEZEN !!! Proto neváhejte a včas si lístky zarezervujte na - www.eigasai.cz/2014/eigasai-2014/eigasai-2014-form.html.


Tady něco málo k programu filmové části festivalu:

Poprvé v českém kině filmy

● Shinobi no mono 1
● Zoku - Shinobi no mono 2

Dále pak je možno vidět, kromě dalších i

● Ibun Sarutobi Sasuke
● Kaze no bushi
● Sanada fūun roku
● Yagyū Ichizoku no Imbō
● Kuro obi
● Jūbei ninpūchō

Informace o programu celého Eiga-sai najdete na webových stránkách festivalu, které najdete na adrese - www.eigasai.cz.

Moc se těšíme se se všemi na viděnou na tomto festivalu. 


(c) 2014, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

Kotō vs. Gyokko

Kotō vs. Gyokko

Hurá! Po 25ti letech a více než 50 cestách za tréninky do Japonska jsem konečně pochopil rozdíl mezi prací nohou ve školách Kotō ryū a Gyokko ryū. Lepší pozdě než-li nikdy.

Měli jsme hodinu s Nagato senseiem a mně se nedařilo udělat techniku oni kudaki tak, jak to ukazoval, dokud jsem to neviděl. Hatsumi sensei často mluví o mienai waza, je to technika, kterou nemůžete vidět. Pro mne to bylo mienai po čtvrt století.

Mé taijutsu bylo ovlivněno především pohyby Noguchi senseie. Důvodem toho bylo, že mi Hatsumi sensei v roce 1993 řekl, abych trénoval pouze s ním a Noguchi senseiem. To platilo až do otevření honbu dōjō v listopadu 1997. Zeptal jsem se ho znovu s kým bych měl teď trénovat a on odpověděl, že pouze v honbu na lekcích shi tennō. Začal jsem tedy pravidelně trénovat se Seno senseiem, Oguri senseiem a Nagato senseiem. Jak víte, každý shihan má své vlastní způsoby pohybu a jejich taijutsu se tak liší. V minulosti jsem objevil, nakolik rozdílné jsou pohyby Nagato senseie o mého taijutsu. Až do včerejška to mé oči nebyly schopné vidět, ale včera jsem pochopil tu lehkost.

Každý shihan dostal od svého senseie nějaké školy. Pokud byl Noguchi sensei převážně ovlivněn Gyokko ryū, pak Nagato sensei byl zaměřen spíše na Kotō ryū. Tyto dvě školy se zabývají rozdílnými vzdálenostmi a tudíž je práce nohou rozdílná. Také pokud porovnáte relativní velikosti pracovních vzdálenosti (tj. efektivit) Nagato senseie a Noguchi senseie, zjistíte, že jsou rozdílné. Gyokko ryū pracuje s kratšími vzdálenostmi. Hatsumi sensei mi jednou řekl, že v Gyokko ryū je vzdálenost přibližně 2 shaku (více méně od lokte po konečky prstů). Pohyby jsou prováděny spíše moguri způsobem, pohybuje vertikálně nahoru, dolu a v kruzích, aby se vykompenzoval nedostatek vzdálenosti. Naproti tomu v Kotō ryū je počáteční vzdálenost 6 shaku. Proto tato škola využívá mnoho úskoků dopředu a dozadu. Pohyby jsou prováděny převážně horizontálně. Toto základní porozumění o těchto dvou školách částečně vysvětluje, proč se tak dobře spojily dohromady po jejich sjednocení. Vzájemně se doplňují.

Víme, že Kotō ryū používá yoko aruki (nohy ve stejném směru), kdežto Gyokko ryū využívá jūji aruki (nohy kolmo). Víme, že v Kotō ryū je tělo umístěno stranou (profilované, ploché), zatímco v Gyokko ryū je tělo zkroucené kvůli nedostatku vzdálenosti.

Včera jsme dělali variaci Oni kudaki. V technice Uke útočil pravou pěstí. Tori kontroloval prostor natažením pravé ruky do omote (bez bloku) a umístěním svého těla ven od ruky útočníka. Tori měl své levé chodidlo vepředu a tělo paralelně s rukou ukeho. Poté tori láme a ohýbá ukeho ruku a pohybem vpřed provádí jakési oni kudaki. Jsem si jist, že tomu každý rozumí. Nebyl jsem schopný to udělat, protože když jsem nasazoval waza, tak jsem našlapoval vpřed mojí zadní nohou (pravou), což způsobilo stáčení mého těla doleva (typická práce nohou v Gyokko ryū). Nagato sensei jednoduše přesouval svoji tělesnou váhu, tak že by mohl vkročit přímo jeho levou nohou, vytvářejíc automatické vychýlení rovnováhy ukeho dozadu. Toto by vyústilo, čemu já říkám typický  “nagatoism”, v obvyklé prohození rukou a smrt ukeho.

Jednoduchou změnou váhy v nohách a pohybem přední nohy namísto zadní udržujete své tělo v rovině a můžete tak vkročit nebo přeskočil přes ukeho. Vídal jsem to léta, ale protože jsem se soustředil na špatnou věc, tak teprve včera, pozorováním pouze nohou, jsem to konečně pochopil.

Trénoval jsem zde více jak padesátkrát a pokaždé se naučím nové principy. Je to úžasné. Je to zajímavé jak sem učitelé přicházejí každé dva nebo tři roky a myslí si, že pochopili vše.

Jak jsem napsal ve svém předchozím článku „hodnost neznamená kompetence“ a cituji Nagato senseie včera během přestávky „hodnost, kterou máš je založena pouze na vaší osobní stupnici“. Hádám, že někteří mají malé stupnice, ale je to důležité, protože všichni víme, že na velikosti nezáleží.


(c) 2013, Arnaud Cousergue
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
web: www.budomart.com
Publikováno 30. června 2013 na stránkách:

kumafr.wordpress.com/2013/07/30/koto-vs-gyokko

Shinobi iai happō sabaki

Shinobi iai happō sabaki

Tady najdete fotografie článku Hatsumi senseie, ve kterém se zabývá iai 居合, tasením. Zde jsou názorně vidět techniky Shinobi iai happō sabaki 忍び居合八方捌き


(c) Masaaki Hatsumi
sōke Bujinkan Dōjō

Bushi no kokoroe 武士の心得

Bushi no kokoroe 武士の心得

It is said that the martial ways are shown through one’s daily life and behavior. Namely, through the manners of humanity. Needless to say, the Budoka who avoids thoughtless or inappropriate behavior is not consumed by rashness; he maintains a calm attitude, does not hesitate, but is modest, full of kindness, and is highly respected. The true path of the martial ways is to not let one’s eagerness take control.

Although it is said to be honorable is to protect the weak and fight the strong, it is not permitted to fight unnecessarily or without reason. When the circumstances necessitate, however, those who do not fear the strong and protect the weak should be called true warriors. When someone insults or disrespects you, the courage to laugh and not make them an opponent is true courage. Taking up the sword unnecessarily should be avoided at all costs. Maintaining a graceful heart together with the virtue of affection that is genial and pleasant, while also retaining the stern temperament to be decisive and bold; valuing both the literary and martial arts without being carried away by learning; possessing a well-balanced heart of kindness and valor; this is the divine warrior. We should persevere in this eternal direction of the warrior.


(c) Masaaki Hatsumi
sōke Bujinkan Dōjō

Seiza-hō

Seiza-hō

Mezi pozicemi tradičních bojových umění existují metody seiza-hō 静座法, což může být interpretováno jako metody klidného sedu, kdy nalezneme pozici sedu na zemi a nalezneme vnitřní klid, stav neměnitelnosti a meditace, kdy se oprostíme od všeho čím nejsme a čím nechceme být.

Jak tomu porozumět v umění vědy o válce?

Nejprve musíme porozumět tomu, že v západní kultuře prakticky neexistuje situace, kdybychom seděli na zemi a v Japonské kultuře je sezení na zemi základem celé struktury bojových umění, pohybu a stylu života.

Jak docílit stavu vnitřní stálosti na zemi?

Musíme najít způsob, kdy k nám tělo nepromlouvá, nebo jako v případě mnoha lidí, pozici, ve které tělo nekřičí bolestí, nebo svalovým vypětím a pro toto je jediným nástrojem skutečná a disciplinovaná flexibilita, musíme vytrvale trénovat a krotit napětí naší fyzické a psychické struktury, měli bychom studovat do hloubky rovnováhu a zarovnání v různých pozicích, do kterých nás bojové umění zve, aby jsme zaujali vsedě na zemi, podle různých škol bujinkanu a japonských tradičních škol, které mají svůj způsob.

Proč potřebujeme vnitřní mír v umění války?

Skutečné války se rozpoutávají v našem nitru. Hatsumi sensei často opakoval, že „srdcem bojovníka jsou jeho nohy“. Z různých pozic při sedu na zemi můžete srovnat své nohy a ukrýt tlukot svého srdce. Pokud se naučíte schovávat svůj pohyb od země, naučíte se skrývat svůj záměr a vysílání vnějších signálů. Naučíte se ovládat své tělo jako celek.

Musíte být schopni ze země zareagovat na jakýkoliv útok, bez ztráty rovnováhy a bezpečí těla. Toto se propojuje s goshinjutsu ve dvou aspektech:

护身术 – obranné techniky a předvídání vnější situace
护心术 – techniky k obraně našeho ducha před vnějšími situacemi

Pamatujte, že vaše pohyby odráží vaše vnitřní rozpoložení. Je velmi jednoduché zhodnotit úroveň hloubky vašeho výcviku na základě toho, jak vstává z technik v pozicích hanza 半座 / an-za 安座 (na obou kolenech, na jednom koleni, poloviční lotos). Tato han/an-za může být interpretována jako forma sedu v klidu a míru.

Klidu a míru v čem?

Nejprve v nás, našem egu, našich špatných návycích těla a zdraví. Prosím, zapamatujte si, že musíte být opatrní a trpěliví se svým tělem. Pečujte o něj s láskou a citem. Práce na zemi vyžaduje mnoho trpělivosti a pokory, kvůli mnoha letům zlozvyků. Pamatujte, že vaše tělo je chrám, ve kterém sídlí váš duch, chraňte jej opatrně a zodpovědně.

Kvůli tomu sōke mluví v sanshin o srdci dítěte. Je důležité vzpomenout si na stav našeho těla ze tří let věku. Jeho pružnost a zvyk pádu a vstávání v přirozené formě, ale nyní s moudrostí pohybu v umění války.

Prosím všimněte si tělesné návyky sōke Hatsumiho, když sedí na tatami, jak uchovává klid na tatami, když vstává, atd.

Návyky Ishizuky senseie jsou velmi podobné. Jaký lepší příklad zdraví, ohebnosti a vnitřního klidu si můžeme představit?


(c) David Esteban Guzman
Článek byl publikován na facebooku.

Rozhovor se shihanem Svenericem Bogsäterem

Rozhovor se shihanem Svenericem Bogsäterem

Představovat Svenerica lidem z bujinkanu, si myslím, je zbytečné. Snad jen pro návštěvníky našich stránek, kteří tolik nevidí do této oblasti je Sveneric jedním z nejzkušenějších instruktorů/učitelů bujinkan bugei mimo Japonsko. Proto jsem rád pokaždé když se setkám s tím vyjímečným učitelem. Poslední setkání jsem využil také k tomu, abychom se domluvili na rozhovoru pro naše webové stránky. Tady je.


Pokud by to bylo možné, rád bych směřoval náš rozhovor k tréninku, způsobu tréninku a také i výuky instruktorů či učitelů.
Ale nejprve bych se rád optal na letošní téma. Letošním tématem je Ken s principem Ken engetsu no kagami. Můžeš nám trochu objasnit letošní téma?

Meč nebo Tsuguri (tsuguri je japonský výraz pro všechny široké meče a všechny meče spojené s čínským Jianem).
Co sōke myslel tím „zrcadlem úplňkového meče“ mi není jasné. Mnoho pověstí z mytologie mluví o měsíci a různých částech zrcadla, meče, vody a tak podobně. Předpokládám, že je to něco ze staré japonské mytologie, co sōke poskládal. Ale nevím.

Ken do letošního roku nebyl příliš často vidět při trénincích bujinkanu. Jak vnímáš tuto zbraň a trénink s ní?

Je to první „ostrá“ zbraň v japonské historii. Ken, Tachi, Jū (palné zbraně) a Katana je historické pořadí. Mezi Tsuguri, Tachi a Katanou je absolutní a naprostý rozdíl. Katana je kultivovaná zbraň, kultivovaná v mírových časech. Ken byl první meč použitý na bojišti, je to rovný, široký meč držený v jedné ruce, takže má úplně jiné vyvážení než zakřivené Tachi (také jednoruční) a Katana (většinou dvojruční).

Říká se, že japonské bugei vzniklo skrze Tsuguri, takže Gogyō no gata je pro nás v bujinkanu základ pro učení se zacházet s Tsuguri. Za další, musíme mistrně zvládnout Taijutsu, musíme mít správný pocit a velmi, velmi dobré Taijutsu, abychom mohli pochopit tuto zbraň. Neexistují žádné psané formy pro tuto zbraň. Použití Tsuguri je Mutōdori. Pohybujeme se, jako bychom s mečem tvořili jeden celek, nebo jako bychom neměli žádnou zbraň, je naší součástí.
Jak to vidím já, je to to, čemu říkám „aktivovat“ meč a potom následovat s Taijutsu. Ne naopak. Toto vyžaduje speciální a jemný cit pro Taijutsu. Také je dle mého názoru nutné mít a trénovat se skutečnou čepelí (pro jednoduchý trénink řekněme Gogyō no gaty), nejen dřevěné ostří. To pro pochopení vyvážení a váhy meče.
Je fascinující trénovat s Tsuguri. A velmi sebevzdělávací.

Chtěl bych se ještě zeptat ohledně Tsuguri. Jak je to s rozměry tohoto meče? Je mnoho druhů a je těžké se v tom vyznat. Snažil jsem se najít nějaký shop, který by nabídl tento meč ke koupi. Mohl bys nějaký doporučit?

Koupil jsem si čínský dřevěný Jian, objednal jsem si ho na internetu ne nějaké holandské stránce. Určitě bude i na nějaké české. Pro trénink je dobrý.

Část první

Bujinkan se velice rychle rozvíjí. Otevírá se mnoho nových dōjō a s tím přicházejí i noví studenti. Co bys doporučil novým zájemcům o toto umění v jejich tréninku?

No, co doporučit někomu, koho zaujalo naše umění, by bylo: „Naskoč!“
Sōke mi minulý rok řekl, že zabere asi 35 let pravidelného tréninku, než někdo pochopí jeho „umění“, bujinkan. Takže abych přišel s nějakým doporučením pro začátečníka, bylo by to, naskoč, uvidíš, co najdeš a přijdeš s vlastním rozhodnutím, jestli budeš nebo nebudeš pokračovat. Je na „studentovi“ aby učinil volbu zůstat, nebo odejít; začít, nebo ne. Umění je takové, jaké je; poměrně náročné bojové umění, které zabere nějaký čas, než se mu dá porozumět. A to není asi nejlepší začátek k prezentování někomu, kdo by chtěl začít trénovat v Dojo.

Na co kladeš důraz u studentů, kteří začínají?

Jako nový student čehokoliv, ať už je to cokoliv, musí pochytit a pochopit základy daného umění, základy, základy a základy. Nic nepřežije dlouho bez silných a zdravých základů.

Zmiňuješ základy. Se kterými základy začíná nový student v Tvém dōjō? Můžeš nám přiblížit první krůčky nového studenta v Tvém dōjō?

No, to záleží na tom, jestli máte skupinu nových lidí, takže můžete mít zvláštní třídu začátečníků, nebo jestli je vezmete do „otevřené“ lekce.
Nicméně, začíná se s Kamae a Ukemi, možná nějaké údery a kopy. Později se přidá základ Sanshin a Kihon happō. Když se učí Kamae, Ukemi, Kihon a Sanshin, je potřeba vést každého jednotlivě a usměrňovat a opravovat jejich pohyby. Celý základní trénink se zaměřuje a je veden Tenchijin ryaku no maki (poslední, nejkompletnější verze). Pro začátečníky žádné školy, nebo Henka a to na dlouhou dobu. Tenchijin je nástroj k lepšímu pochopení principů bujinkanu.

Přijde mi, že je dnes velice populární snažit se v tréninku rychle postupovat vpřed. Z mého pohledu to škodí tréninku a přirozenému vývoji taijutsu. Co si o tom myslíš a proč si myslíš, že se vůbec tento trend vyskytuje?

Rychlý postup vpřed vidím jako negativní, jak jsem řekl výše, nejprve dobrý základ, silný základ a potom je možný postup. Rychlý postup a získávání stupňů narostlo, když více a více studentů bylo schopno cestovat do Japonska. A pak tady máme jev, kdy lidi nezajímá umění jako takové, ale chtějí postoupit a získat diplom, který si vystaví ve svém dōjō.

Dnes je běžné, že mnoho studentů z různých států navštěvuje Japonsko za účelem tréninku bujinkanu. Což je asi dobrý trend. Ale čeho by si lidé měli na sōkého trénincích nejvíce všímat? Jak by měli studovat se sōkem a japonskými shihany?

Mnoho lidí, kteří cestují do Japonska, nechápe, že kvantita není totéž co kvalita.
Běhat za všemi shihany, na každý možný trénink v krátkém čase (10-12 dní) není pro mnoho lidí dobré, nebo produktivní.
Může to být velmi matoucí, protože všichni shihani jsou tak rozdílní ve výkladu svého umění a svého taijutsu. Takže vše záleží na tom, jestli tam jsou pro to, aby se učili, nebo mají jiný zájem, ukázat se a získat nějakou formu kreditu, vyfotit se se sōkem a shihany, aby se mohli vytáhnout na Facebooku? Nemám rád předvádění říkající: “Podívej se, zase jsem byl v Japonsku“ čímž chtějí dokázat, že jsou dobří v bojovém umění, nebo mají dobré pochopení taijutsu. Je to o tom, co se naučíme, když jsme v Japonsku a jak postupujeme se svým tréninkem, když se vrátíme domů. Ne kolikrát za rok se dostaneme do Japonska, nebo kolik tréninků jsme navštívili, protože když je pouze navštívíme, co se naučíme?

Občas se mi zdá, že se na trénincích pomalu zapomíná na etiketu. Snažím se ve svém dōjō tyto věci udržovat a lidem vysvětlovat důvod těchto „pravidel chování“. Považuji to za velice důležité. Jaký je na to Tvůj názor? A jaké chyby v chovaní považuješ na svých lekcích za naprosto nepřípustné?

Je nezbytné mít nějakou etiketu, nebo soubor pravidel ve svém dōjō a během tréninku, jak se chovat uvnitř dōjō a venku. Já mám 8 pravidel pro své dōjō.
Za účelem předcházení zraněním, nebo alespoň omezení pravděpodobnosti jejich vzniku během tréninku, student musí mít před a během tréninku na paměti následující:

1. Student musí poslechnout instruktorovy příkazy, instrukce a vedení, a když je něco nejasné, požádat ho o objasnění.
2. Student nesmí jít napřed před instrukcemi, nebo změnit techniku nezávisle na tom, jakou dovednost může mít.
3. Student musí klást malý nebo žádný odpor a musí dovolit každému manévru, aby byl volně proveditelný během tréninku, aby mohl být pohyb doveden k dokonalosti.
4. Student musí chápat, že všechny údery musí být kontrolované, zvláště během tréninku. Není důležité být rychlý, nebo vkládat do útoku příliš síly. Nicméně, pro správný trénink musí být přítomen záměr „skutečného útoku“.
5. Studenti se musí naučit stálý signál, aby mohli dát znamení partnerovi, aby přestal aplikovat tlak, nebo vést údery a provádět techniku.
6. Student musí vnímat prostor potřebný pro techniku, aby omezil možnost zranění sebe, nebo ostatních, nebo aby nedošlo ke zbytečným vyrušením během tréninku. To se týká i okolního prostoru. Na tatami nesmí být žádné tašky, nebo batohy. Hlas by měl být držen na minimu, nejste na tréninku sami, respektujte jak učitele, tak studenty okolo.
7. Student se ujistí, že během tréninku je použito odpovídající vybavení. Také během všech tréninků student nepoužívá zbraně a stěny k opírání se, nebo zavěšování se, neustále je po studentovi požadováno korektní chování. Dōjō není hřiště, nebo komfortní zóna. Je to místo k tréninku a osobnímu rozvoji. A k napravování vašich špatných návyků.
8. Student by neměl mít žádné šperky, hodinky, řetízky, atd., které by mohly překážet při tréninku a vést ke zranění.

Když si vzpomeneš na své začátky, jak jsi vnímal trénink Ty? Co pro Tebe bylo důležité a co Tě nejvíce ovlivnilo při tréninku?

Jak jsem přijímal trénink, když jsem začínal?
Hovoříme o 70. letech, to byla velmi odlišná doba. Můj první učitel byl Bo Munthe, který v polovině 70. let přinesl bujinkan do Evropy. A když jsem začínal v bujinkanu, už jsem měl zkušenosti v jiných bojových uměních. K bujinkanu mě přivedla zvědavost. Tehdy byl trénink fyzicky náročný, ale jsem šťastný, když můžu říct, že jsem si mohl své poznatky vybudovat od podlahy; fundamenty a základy byly to jediné, co jsme tenkrát měli. To jsme mohli trénovat a na to jsme se mohli zaměřit. A musím říct, že to byly skvělé a šťastné časy.
Největší vliv na můj trénink měl tehdy nejspíš můj učitel Bo Munthe.
Měl jsem možnost s ním cestovat na většinu jeho předváděcích cest po celé Evropě, jako jeho Uke. Byl jsem hodně bit, ale byly to skvělé časy a mám na ně dobré vzpomínky.

Často slyšíme od starších učitelů o tom, jak byly tréninky v historii daleko fyzicky náročnější a vůbec celkově tvrdé. Každý si ale pod tím představuje něco jiného. Mohl bys nám trochu více přiblížit způsob tehdejších tréninků?

Tuto otázku dostávám často a odpověď je; v určitém směru to bylo těžší, protože shihané vše ukazovali na vás, ne jen na svých Uke. Díky tomu to bylo mnohem bolestivější a v jistém smyslu náročnější.
Také byly jiné způsoby zahřívání se, občas velmi náročné a komplexní zahřívání „typ joga“, Ukemi a Ten chi tobi třeba celou hodinu. A samozřejmě spousta Sanshin a Kihon happō. Více se zaměřovalo na základy a na způsob provedení. Více přímé kritiky a osobních oprav. To bylo možné, protože na tréninky nechodilo tolik cizinců, jako třeba dnes. Občas bylo těžké učit se tímto způsobem, ale jsem rád, že jsem tam tehdy mohl být. Utvořilo to mé chápání základů.

Možná, teď mě napadla takové myšlenka. Jak by si měl nový student bujinkan bugei vybrat svého instruktora?

Zájemce o Bujinkan si vybírá instruktora sám. Student by si měl v dōjō položit po nějakém čase následující otázky.
Nejprve si musí ujasnit několik věcí a zeptat se sám sebe na toto:
Jaký je můj osobní důvod k tréninku?
Když toto víte, víte také, proč trénujete bojové umění.
Odpovídá toto bojové umění mému důvodu pro trénink?
Pokud je odpověď ano, našli jste si správné bojové umění, pokud ne, změňte ho, nebo přestaňte.
Odpovídá můj učitel mému důvodu pro trénink a přináší mi znalosti tak, abych je mohl uchopit?
Pokud je odpověď ano, našli jste správného učitele. Pokud ne, změňte ho.
Je atmosféra v dōjō, ve kterém trénuji otevřená a pozitivní, nebo je tajnůstkářská a uzavřená?
Pokud ano, zůstaňte, pokud ne, odejděte…

Část druhá

Být instruktorem vnímám jako velikou zodpovědnost vůči svým učitelům a samo sebou i žákům svého dōjō. Předávat bojová umění korektně není jednoduché.
Často se setkávám s názorem, že se dnes najdou lidé, kteří si zakládají svá dōjō příliš brzy, bez dostatečných zkušeností. Kdy myslíš, že je ten správný čas si otevřít své dōjō? A za jakým účelem / důvodem by si měl člověk dōjō otevřít?

Já jsem jedním z těch, kteří dnes tvrdí, že před získáním godanu (5. danu) a před tím, než se stanete shidōshi, neměli byste mít vlastní dōjō.
Výuka je zodpovědnost a musí být brána vážně. Vy vlastně neučíte, ale předáváte něco dál. Takže jak to vidím já, musíte v umění vyspět, předtím než ho můžete předat dalším. Takže od prvního dne v dōjō až k testu na godan je to jen o tréninku, učení se a přijímání.
Kdy a pokud vůbec se pak rozhodnete otevřít dōjō, musí to být za účelem sdílet s dalšími lidmi to, co milujete a čemu věříte. Ne ze žádných sobeckých důvodů.

Pokud bys měl novým instruktorům poradit v jejich začátcích, co by to bylo především?

Rada pro každého instruktora by byla: Získej sebepoznání, postav se sám sobě a buď upřímný v tom, co děláš a proč. Sdílej ze svého srdce, prokaž se svými činy, ne argumenty.

Někdy se stane, že když se člověk stane učitelem, přestane být studentem. Myslím si, že to není dobré. Jak se na to díváš Ty?

Pokud se staneš učitelem, musíš pokračovat ve studiu umění. Rytmus přírody je změna, s uměním je to totéž. Takže jako učitel musíte zůstat nad tím. NIKDY NEPŘESTAŇTE BÝT STUDENTEM.

Zkusme se podívat na to tak, že nový instruktor získá své první studenty. Jakým směrem by se měl ubírat jeho trénink? Co prvního by měl vštípit svým studentům?

Věřím, že na toto jsem už odpověděl: fundamenty, důvody, proč to funguje a základ umění. Neučte něco, co neumíte a nesnažte se být někým, kým nejste!

Stále více jsou populární různé formy randori, tréninkového boje. Jak se na to díváš Ty? Necháváš během svých lekcí prostor pro tento druh tréninku? Co považuješ za dobré stránky randori? A naopak co považuješ za naprosto chybné?

Svého času jsem zkoušel různé typy randori, vždy tak, že jeden útočí a druhý se brání. Útočník útočí dle libosti a obránce se brání pomocí taijutsu. Tímto způsobem se zabrání zraněním a zbrklosti. Ale randori vyžaduje dobré taijutsu, takže podle mě není dobré začít s ním příliš brzy, nejdříve tak po 3-5 letech tréninku. Dnes už ho nedělám, hlavně proto, že se považuji spíše za „průvodce“ na cestě, než za „učitele“ boje, a že má role v dōjō je předat nějaké znalosti a vědomosti, ne učit lidi rvát se mezi sebou. Dělám všechno proto, abych ve svém dōjō udržel rovnováhu mezi tím fyzickým a spirituálním.

Dnes se nejčastěji setkávám se dvěma různými názory ohledně studia v Japonsku. Někteří během svého pobytu v Japonsku navštěvují krom lekcí Hatsumi senseie hodiny všech japonských učitelů a jiní se snaží navázat pod některého konkrétního shihana (například já sám jsem spíše tím druhým typem, navštěvuji všechny lekce Someyi senseie).

Jsem toho názoru, že pokud jste schopni se spojit s jedním učitelem, je to velmi dobré. Tehdy jste schopni sledovat přímou linii, nenechat se zmást různými výklady a osobními „styly“, jste schopni pokládat jasné otázky a dostávat na ně jasné odpovědi a být usměrněni, jste upozorňováni na důležité věci, což vám všechno pomůže s nimi/na nich pracovat po návratu domů.
Spojit se neznamená pouze společný fyzický trénink, je to i o tom udržovat pravidelný kontakt dopisy, telefonicky nebo jakýmkoliv dostupným způsobem, i po návratu domů. A abyste se mohli spojit, musíte jít vy na půl cesty a shihan na půl cesty. Tím myslím, že to mezi vámi musí do sebe „zapadnout“. A také použít Zen: „Učitel ti otevře dveře, ale projít musíš sám.“
Po mnoho let jsem byl studentem Ishizuky senseie. Od něj jsem se naučil své základy, od něj jsem získal svých prvních asi 10-12 let vjemů a vedení. Dnes znám lidi ze Španělska, Německa a dalších zemí, kteří jsou takto spojeni s jedním shihanem a můžu upřímně říci, že tito lidé obecně chápou proč a jak vytvářejí své techniky, od jednoho učitele můžete získat hlubší poznatky taijutsu, škol atd.
Já se stále snažím učit se od jednoho shihana, pokaždé když cestuji do Japonska, rozhoduji se, u kterého se budu učit (dříve mi sōke řekl, na koho se mám zaměřit a od koho se mám učit vždy, když přijedu). Tam se snažím pochytit co nejvíce, zapsat si co nejvíce, pozorně naslouchat a udělat co nejvíce pro skutečné pochopení. Po tréninku si s ním mohu promluvit a zeptat se ho a porozumět lépe.
Samozřejmě že vždy, když přijedu do Japonska, trénuji i s jedním nebo dvěma jinými shihany, vždy ale spíše kvůli tréninku těla a ducha, než kvůli „pochopení“. Samozřejmě beru trénink s nimi vážně a pár věcí od nich snad také pochytím. Je důležité se při tréninku vždy soustředit a oddat se mu.
Ale jak jsem již zmínil, kvantita není to samé co kvalita. A i když je to jen na krátký čas, pokud je vaším cílem učit se a pochopit a ne jen navštívit, pak myslím, že se naučíte více u jednoho učitele, se kterým máte dobré, speciální, spojení.

Vnímáš rozdíl mezi tím navštěvovat tréninky jednoho z shihanů a tím být považován za osobního studenta některého z japonských shihanů?

Jestli je rozdíl mezi navštěvováním shihana a tím být jeho osobním studentem? Odpověď zní samozřejmě!
Tak to dělám dnes: vyberu si jednoho shihana, od kterého se učím, když jedu do Japonska, dělám, co můžu, abych se od něj učil, a věnuji pozornost tomu, co dělá a říká. To ze mě ovšem nedělá osobního studenta. To vyžaduje mnohem víc. Musím si s ním vytvořit osobní a dlouhodobé spojení, jelikož nežiji v Japonsku. To znamená, že i když jsem doma, musím udržet kontakt. Jak jsem již řekl pomocí dopisů, telefonu, nebo jakýmkoliv způsobem, ke kterému svolí. To spojení musí být něčím zvláštní. To je to o čem mluvím, když zmiňuji setkání na půl cesty, protože shihan musí udělat totéž, věnovat čas, odpovídat na otázky, věnovat přímou a osobní pozornost, projevit zájem a tak dále. Je to spojení založené na výměně, na skutečném zájmu učit a učit se. Samozřejmě to musí být oboustranné, aby to fungovalo.

Když brouzdám po netu občas najdu stránky, ze kterých mám pocit, že se trénink či studium bojových umění u některých lidí změnilo pouze v touhu získat moc, slávu a především peníze. To mi nepřijde jako ta správná cesta studiem bojových umění. Jak tuto situaci vnímáš?

NE a NE. Musíme trénovat z lásky k tomu, co děláme a víme. NE pro nějaké umělé důvody.

Co je podle Tebe důkazem toho, že je konkrétní učitel či instruktor kvalitní?

Dobrý instruktor… řekl bych, že když jste připraveni jít na půl cesty a instruktor také, máte důkaz učitele, který to myslí vážně. Je také důležité uvědomit si, že být dobrým instruktorem, průvodcem, učitelem, být schopen předávat znalosti, není nutně to samé, jako mít výborné Taijutsu.

Jsem rád, že jsi svolil k dalšímu krátkému rozhovoru pro naše webové stránky. Velice si vážím Tvých upřímných a nevyhýbavých odpovědí. Mnohokrát děkuji za Tvůj čas a ochotu odpovídat na mé dotazy.
Těším se na viděnou v listopadu, kdy budeš mít v Praze u nás svůj seminář.


(c) 2013, Sveneric Bogsäter a Pavel Slavík
Rozhovor byl připravovaný pro naše webové stránky.
Děkujeme mnohokrát.

Budō – bujin – buyū

Budō – bujin – buyū

Slovo budō se skládá ze dvou znaků, prvním je „Bu“ a to znamená vojenství, boj, nicméně původní Čínský znak ze kterého je odvozen („Wu“ v Čínštině) doslovně znamená zastav kopí, a přenesený čínský význam tohoto znaku je předcházení násilí. Druhým znakem je „Dō“ (jež se také může vyslovovat jako „Michi“) a odkazuje na cestu vyššího smyslu života. Sōke Hatsumi (představitel bujinkanu) často hovoří o tom že smyslem bujinkanu je podporovat světový mír.

Slovo taijutsu se také skládá ze dvou znaků, prvním znakem je „Tai“ a znamená to tělo (nezapomeňte na to že tělo a mysl není ve východním myšlení oddělené tak jako o nich uvažujeme na západě) a druhým znakem je „Jutsu“, a to odkazuje na umění nebo dovednost. Také tedy může být budō taijutsu vyloženo jako „Umění jež učí tělo dovednosti v souladu s cestou válečníka (bojovou cestou míru)“.

Bujinkan Dōjō má své jméno odvozeno od slova Bujin – „Božský Andělský válečník“, jež se používalo jako přezdívka sōke Takamatsuho v jeho pozdější fázi života, a „Kan“ jež odkazuje na místo (tréninkovou halu v tomto případě). Dōjō znamená jednoduše „místo kde se učí cesta“.

Sōke Hatsumi mluvil o „Bufū ikkan“ – prvotní inspirace která je složena z větru který utváří bojová umění, který fouká napříč světem a spojuje jednotlivé „Buyū“ – bojové přátele.

Na bojová umění by také mělo být nahlíženo jako na způsob jak zamezovat násilí, než jako na způsob jak ho vyvolávat. Když použijeme příměr, jsme všichni jako ekologističtí aktivisti snažící se o zlepšení kvality života, než že jsme jako jeho znečišťovatelé. Jestliže máme použít naše schopnosti bojových umění, mělo byt to být jako když hasíme oheň, než že se ho snažíme rozhořet ještě zuřivěji. Opravdovým cílem budō je vytvářet soucitné srdce a vyvíjet vyšší kvality lidství.


(c) Peter King
e-mail: peter@bujinkankingdojo.org
web: www.bujinkankingdojo.org

Ninjutsu sōjutsu – umění boje s kopím

Ninjutsu sōjutsu – umění boje s kopím

V rámci bujutsu se používalo mnoho zbraní. I když někteří historici uvádějí, že nejoblíbenějšími zbraněmi byly luk a meč, studium boje s kopím bylo rovněž velmi důležité. Stejně jako šíp, i kopí může být vymrštěno. Stejně jako meč, i kopí může bodat, a také sekat, a to včetně yari, které používali ninjové. Použití ve skutečnosti záviselo na situaci, které musel člověk čelit na bojišti. Odhlídnuvše od ninjů, kteří využívali yari (kopí) nezvyklými způsoby, kopí patřilo mezi zbraně válečníků s vysokou hodností. Tito muži se nezapojovali do střetů během zteče, kterou prováděli Ashigaru, válečníci nižší třídy bojující v předních liniích.

Pozadí

Používání yari bylo široce rozšířené v období Sengoku (1480-1570), během kterého bakufu (vojenská vláda) pouze s obtížemi prosazovala svou moc, a to navíc jenom na omezeném území hlavního města a jeho bezprostředního okolí. Pochopitelně tak u mnohých vznikla touha po samovládě a daimyō začali formovat svá knížetství. Bojovali spolu v divokých bitvách ve snaze dobýt Kyōto a získat naprostou nadvládu. Náboženské a kulturní rozdíly udržovaly jednotlivá knížetství rozdělená a vedly k neustálým bojům. V těchto bitvách bylo kopí široce využívané. Později bylo od této zbraně upuštěno, protože se ukázalo, že je pro bushi příliš těžkopádná.

Trénink v rámci yarijutsu ninjů

Základem pro trénink s yari je pro ninju taijutsu. Stejně jako ve všech bujutsu té doby je umění pohybovat se klíčové pro trénink se zbraní. Ninja používá kopí stejně jako jiné zbraně, například bō, jō, hanbō nebo meč. Yarijutsu je sjednocením umění udeřit pomocí kosshijutsu, koppōjutsu, taihenjutsu (umění pronikání, v závislosti na prostředí) a bōjutsu (společně s důkladnou znalostí využití meče, daitō, katany, shinobigatany a kodachi).

Početné typy kopí, které ninjové vynalezli, byly vytvářeny s povědomím o mezerách ve standardní obraně. Ve velmi krátkém čase se z nich však mohly stát velice užitečné pracovní nebo rolnické nástroje. Proto kamayari a shinobiyari sloužily rovněž jako nástroje k rybaření a lezení, nebo k přenosu zboží. Yarijutsu v sobě muselo spojit vědomosti o vzdálenosti a úhlech útoku, jež byly pro přežití nezbytné. Yari používané na bojišti měřilo 12 stop a cvičné 6 stop. Tato délka dovolovala válečníkovi vytvořit kolem sebe prázdný prostor a yari mohlo být také využito k sražení jezdce ze sedla nebo k útoku z dálky. V rukou naivního člověka se však taková délka stávala vážným handicapem. Proto ninjové prostřednictvím „Kyojitsu tenkan 虚実転換“ pěstovali umění nahrazování pravdy klamem a naopak, pomocí optických iluzí.

Není to tak jednoduché, vyžaduje to intenzivní technickou přizpůsobivost, pohyblivost a otevřenost. Ninjové proto vynikali ve využívání vlastních chyb, které obraceli proti svým nepřátelům… překvapení přestalo být překvapením! Měli hluboké znalosti kenjutsu (boj s mečem) a kumitachi pro boj proti nepřátelům ozbrojeným ostrými zbraněmi.

Provedení „Tsuki“ s yari je v ninjutsu poněkud specifické. Pochopitelně, abyste pronikli zbrojí, musíte být buď velmi silní, nebo musíte použít speciální techniku, která umožňuje zasáhnout stejné místo dvakrát nebo třikrát po sobě. Není to ani podepřený ani dlouhotrvající útok. Je to technika využívaná výhradně v ninjutsu a pocházející z kosshijutsu a koppōjutsu. (Využití prstů a končetin pro zasažení kostí a nervových center kostí.) Pokud se trénuje v kombinaci s kyojutsu tenkan hō, umožňuje tato útočná metoda zasáhnout dvakrát nebo třikrát během jediného výpadu. Technika se jmenuje Sanshin no kata a pochází z Gyokko ryū. Další technika jedinečná pro ninjutsu je chůze stranou (Yoko aruki nebo Aruki ashi) pocházející ze školy Togakure ryū, která se objevuje i v Kotō ryū a Kukishinden ryū.

Hatsumi sensei říkal, že když trénoval s kopím, první věc, kterou po něm Takamatsu sensei chtěl, byla, aby se zmocnil útočícího kopí. Během útoku skutečně existuje okamžik, kdy je možné uchopit čepel, aniž by se člověk pořezal. Musí však vstoupit do Kūkanu. Kūkan je trhlina v čase, okamžik, kdy je všechno možné. Časoprostor v samotném čase, a je to méně záhadné, než se to jeví. V konečném důsledku, co se stane s tím, kdo útočí? Ten, kdo ví, jak kontrolovat kūkan, pochopil podstatu boje… a života. Můžete dokonce dodat, že zbraň, prodloužení těla, má vlastní mysl, protože si sama poroučí. Gokui ninjutsu vyučované Takamatsu senseiem odráží nekonečné množství technik, které vycházejí z jednoho principu: „Voda má takovou barvu, jakou barvu má váza.“ Tím se chce říct, že bez ohledu na zbraň nebo formu boje, princip je jedinečný.

Zrodila se nová ninjovská zbraň

V případě, že se kopí zlomí, boj nekončí. Člověk pak používá techniky odzbrojování beze zbraně (Mutōdori, Shinkenshiharadome juttejutsu). Ninjové však používali různá kopí. Jedno z nich, Te-yari, bylo široce rozšířené. I když bylo kratší než Yari (1,75 m), nabízelo mnoho různých způsobů využití a přizpůsobení. Dalo se házet jako oštěp (Yarinage), dalo se jím řezat jako mečem (Ryōbi – obě strany hrotu měly ostří). Kamayari používali především ninjové-piráti (Wako nebo Kaisaku), kteří od pradávných dob až do období Edo sužovali pobřeží Japonska a kontinentální Asie. Kamayari se používalo při nastupování na loď, s hákem bylo možné zachytit meč, sloužilo k sekání, odzbrojování, rybaření, zachytávání boků lodí, atd. shinobiyari (s dvojitým hákem), rovněž známé jako skryté kopí, které se vyvinulo z Kamayari, bylo hrůzu nahánějící zbraní. Kromě jiného sloužilo jako kotva při šplhání. Hattori Hanzō, proslulý náčelník policie shōguna Ieyasua Tokugawy, vynikal v používání různých dlouhých kopí v kombinaci s mečem, shurikenem, kodachi nebo jutte. To by mohlo naznačovat, že techniku dvou mečů, kterou vyvinul Miyamoto Musashi, lze použít s jakýmikoliv zbraněmi, bez ohledu na délku. Nejdůležitější je, jak člověk používá tělo a jakého má ducha v bitvě. Pohyb by se měl stát spontánním, přirozeným a nespoutaným.

Přizpůsobení sōjutsu potřebám policie

Během období Edo (1603-1867) se statut ninjů změnil. Byli zodpovědní za ochranu shōguna v jeho hradě v Edo. Juttejutsu, Torinawajutsu a Shibarujutsu byly využívány k polapení banditů, aniž by došlo k jejich usmrcení. Ninjové byli, ve své podstatě, velmi přizpůsobiví. Ninja je ninjou proto, že dokáže vytvořit z něčeho jednoduchého něco cenného, co se může neustále vyvíjet. Dokáže zůstat kreativní a překvapivý.

Kopí rovněž získala nové funkce. Susumata, Mojiri a Sodegarami byli uzpůsobeny pro potřeby policie. Člověka bylo možné zajmout bez usmrcení, bylo ho možné zastrašit a vylekat, aniž by došlo k rozruchu mezi dalšími tlupami lupičů. Kopí, původně smrtící, se proměnila v symboly pořádku a bezpečí. Pomocí Sasumaty mohl policista stáhnout lupiče z koně. Mohl zaplést hroty kopí do kimona útočníka a zajmout ho. Mohl zastavit letící čepel meče a bodnout druhým koncem zbraně. Toto nové využití vedlo postupně k specifickým technikám v nekonečném arzenálu ninjutsu. Až na několik měst z doby před ryū, z ninjutsu zbývají jenom některé formy, postrádající možnost vývoje. Katy byly přetvořeny, původní pohyb už není možné najít.

Trénink sōjutsu v současnosti

Tváří v tvář takové historii, natolik intimně propletené s minulostí dané země, jaký smysl může mít takový trénink v roce 2000? Samotná zbraň není postradatelná. Umožňuje člověku prozkoumat další dimenzi technických prvků taijutsu, konkrétně to, jestli je jednota těla, mysli a zbraně dokonalá (Bō tai ichijō). Člověk také může zjistit, jestli jeho pohybu něco nebrání. Pokud chcete zkontrolovat, jak někdo trénoval bojové umění, dejte mu do ruky zbraň. Pokud dotyčný trénuje ninjutsu, musí být schopen použít jakoukoliv zbraň bez omezení stylu.


(c) 2010, Kacem Zoughari
Autor je japanologem a je mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění.
Publikováno v 31. srpna 2010 na webových stránkách:
http://shinseidojo.wordpress.com/2010/08/31/sojutsu-the-art-of-the-spear-by-dr-kacem-zoughari/

Kokoro (srdce) Kihon happō

Kokoro (srdce) Kihon happō

Když přemýšlím o Kihon happō, cítím že musím začít na samém počátku. Před 23 lety, bylo mi tehdy sedmnáct let a studoval jsem na střední škole. Trénoval jsem jūdō, kendō, karate, aikidō a shōrinji kempō, všechno najednou. Jednoho dne jsem si při jūdō vymkl rameno a šel jsem na sōkeho kliniku. A tak to vše začalo.

Trénovali jsme v malé místnosti s holou dřevěnou podlahou, ať bylo horko nebo zima všichni jsme cvičili spolu jako přátelé. Někdy se stalo, že jeden z nás prošlápl prkno na podlaze a tak jsme se všichni pustili do opravování a pak teprve jsme pokračovali v cvičení. Od starších studentů jsem se učil Ichimonji no kamae, Hichō no kamae, Jūmonji no kamae a podivné údery, kopy a bloky jaké jsem nikdy před tím neviděl a kterým jsem ani nerozuměl. Po několika měsících jsem pochopil, že tyto nové techniky byly Kihon happō. Jak jsem toužil učit se další techniky! Ale sōke a starší studenti mě svými bloky odhazovali na zem, naučili mé tělo přirozeně padat, takže mé ukemi se nesrovnatelně zlepšily – pády naprosto odlišné od těch, které se používají v jūdō či aikidō. Tak jsem mohl bezbolestně padat ať už na parkety nebo beton.

Sōke mluvíval o budō během tréninku i po něm. Stále a stále opakoval:

„Ninjutsu je taijutsu. Taijutsu začíná v Kihon happō a končí Kihon happō. Pokud se při nějaké technice zaseknete, vraťte se zpět a zopakujte si Kihon happō.“
– sōke Masaaki Hatsumi

Jedna z nejpodstatnějších vlastností potřebných pro dosažení bojovníka je „kokoro“, které je jako hřejivé, překrásné srdce květiny kvetoucí v míru a harmonii, či hřejivé a nádherné srdce květu s vlastností čestného a pružného bambusového výhonku.

Byl jsem mladý a často jsem si říkával, „ne, znovu ne“, ale sōke, jakoby by mohl číst v mé mysli mi říkával: „Takamatsu sensei mi stále dokola opakoval totéž a já si myslel – ale ne, zase znovu – ale později si skutečnost jak jsou tyto slova důležitá prorazila svou cestu do mého srdce.“ Cítil jsem jak i mě se vypalují přímo do mysli.

Jak šel čas propotil jsem se mnoha tréninky, vždy konejšen sōkeho dobrým srdcem, a musel jsem učit ty pode mnou základy Kihon happō, jako je Te ho doki, úplně stejným způsobem jako mně učíval sōke. Když uvažuji, že takto byla každá technika předávána dál a dál více jak 900 let, nemohu jinak než se podivovat záhadám života bojových umění.

Přišel čas a já jsem otevřel své vlastní dōjō a začal vyučovat své vlastní studenty, uvědomil jsem si více než kdy jindy jakou zodpovědnost mám za své základy. Mnoho studentů přijíždí ze zahraničí, aby zde studovali bojová umění. Ale jejich techniky nejsou úplně ideální, napadlo mě, že to musí být proto, že nezvládli základy. Skutečně jsem cítil nutnost, aby se učili o shihanů jak je každý jednotlivý pohyb Kihon happō propojen do technik a dále do taijutsu, tak aby vytvořil strom s kořeny pevně vrostlými do země, obrostlý pružnými a nabroušenými větvemi.

Sōke je geniální – jako malíř, jako spisovatel, jako herec a samozřejmě jako bojovník. Jeho pohyb se nezastavuje tam, kde přihlížející ho vidí se zastavit. Techniky proudí uvolněně dál a dál, kdykoli cvičíte, napodobujte pohyby této nespoutané proudící řeky, prosím, sledujte Sokeho nohy, prsty, torso – sledujte celé jeho tělo. Používá celé Kihon happō o kterém jsem se zmiňoval.

Když malé dítě dělá své první krůčky, stále padá, pravděpodobně protože váha jeho hlavy a jeho svaly jsou v nerovnováze. V bojových umění je to stejné. Stejně tak jako rodič podá dítěti ruku aby mu pomohl, tak i starší student podává pomocnou ruku tomu mladšímu a jeden druhému pomáhá a miluje ho. Láska vytváří nové věci a dává nový život.

Říká se, že taijutsu plodí zázraky. A prvním krokem taijutsu je Kihon happō. Tak jak to bylo předáno Takamatsu senseiem Hatsumi senseii a od něj shidōshi po celém světě, máme velkou odpovědnost přinášet světu mír a pomáhat lidem vést plnohodnotné životy. Tato odpovědnost může být velká, ale také přináší mnoho radosti. Jak je to s vámi?


(c) Tetsuji Ishizuka
Ishizuka sensei je jedním z nejstarších studentů Hatsumi senseie vůbec.
Znalosti tradic bujinkan bugei jeho i ostatních japonských shihanů jsou výsledkem tréninku s Hatsumi senseiem po několik desetiletí.