Kagami biraki: obnova ducha

Kagami biraki: obnova ducha

Kagami biraki, doslovně „otevírání zrcadla“ (též známé jako „ceremonie sekání rýže“), je tradiční japonská oslava prováděná v mnoha školách (dōjō) tradičních bojových umění, obvykle druhou lednovou sobotu či neděli, aby se jí mohli zúčastnit všichni studenti. (1)

Šlo o starou samurajskou tradici (sahající až do 15. století), která byla přijata do moderních bojových umění v roce 1884, kdy Jigorō Kanō (zakladatel Jūdō) zavedl tento zvyk v Kōdōkanu, ústředí jeho organizace. (2)

Od té doby i jiná japonská umění jako Aikidō, Karate či Jūjutsu, přijala tuto oslavu, která oficiálně zahajuje nový rok — tradici obnovy, znovuzasvěcení a ducha.

V Japonsku je Kagami biraki stále praktikováno mnoha rodinami. Značí konec období novoročních svátků, největší oslavy roku – něčeho kombinujícího oslavu Vánoc, rodinného zaměření Díkuvzdání, a vzrušení z dovolené a cestování.

Je to čas, kdy má celý národ (krom poskytovatelů služeb) dovolenou. Je to také čas pro rodinu a pro návrat k tradičním kořenům – modlitbám a obětem v shintōistických svatyních a buddhistických chrámech, oblékání do kimona, tradičním pokrmům a hrám. Je to také čas, kdy otcové mohou odpočívat a sdílet s rodinou, povídat si, hrát hry, jíst, a v moderní době sledovat televizi.

Také je to čas pro zdvořilostní telefon obchodním partnerům a nadřízeným, jakož i dobrým zákazníkům.

Asi po týdnu začíná práce, ale oslavy s přáteli a kolegy pokračují. (3)

Ve většině tradičních dōjō začíná příprava na období nového roku stejně jako ve většině domácností. Ke konci roku se dōjō vyčistí, opraví, naleští se zrcadla a vše se uklidí.

Mnohá dōjō v Japonsku zachovávají tradici očistného obřadu, při němž po dōjō rozhází sůl – tradiční symbol čistoty (laskavosti a mravnosti), (4) která se následně setře borovicovými větvemi.

Často se kolem dōjō umisťují dekorace. Ve starém Japonsku měly velký symbolický význam, dnes je však většina lidí považuje pouze za tradiční sváteční dekoraci.

Plněné rýžové koláčky, často s pomerančem na vrchu (reprezenujícím sady), a další dekorace jsou umisťovány do obřadního středu dōjō, Shizen. Tyto rýžové koláčky nazývané Kagami mochi jsou oříznuty do tvaru starých kovových zrcadel a formovány z tvrdého těsta z rozdrcené rýže. Symbolizují naplněnou a bohatou štěstěnu. Jejich rozlamování (též otevírání) je pak ono „otevírání zrcadla“, dle něhož nese Kagami biraki svůj název. Jednotlivé kousky jsou pak tradičně snědeny, často v polévce z červených fazolí. V moderní době se však tyto rýžové koláčky často obalují vinylem, neb domovy a dōjō jsou vytápěna a jídlo se může snadno zkazit. Obal chrání rýži před zplesnivěním a zlomením kvůli zahřátí a vyschnutí. V mnoha dōjō se tedy koláčky již nekonzumují. (5)

Duchovní střed dōjō se svátečními dekoracemi. Miniaturní svatyně na vrchu je obklopena borovicovými větvičkami zasazenými ve vázách. Vlevo pod nimi je ukázka svátečních rýžových koláčků (Kagami mochi). Uprostřed je replika samurajské helmy a vpravo je ceremoniální soudek na Saké, další ze svátečních symbolů.

Další dekorace se nazývají Kadomatsu, a zahrnují bambus (symbol vzpřímenosti a růstu), švestkové proutí (symbol ducha) a borovicové větvičky (z hor, které jsou symbolem dlouhověkosti). Borovicové větvičky jsou umístěny kolem dōjō, zejména pak u dveří a v malých vázách na obou stranách Kamidana, miniaturní dřevěné shintōistické svatyně (obvykle umístěné na poličce vysoko v ceremoniálním obřadního středu). Borovicové větvičky jsou jediným zdobením, jež se po Kagami bikari neodstraňuje.

Další dekorací je pak Shimenawa, vyrobená ze zakroucených vláken rýžových stébel. Často se nachází u předních dveří dōjō nebo u vchodu na cvičební podlahu dōjō. Jde o symbol štěstí a tradičně se věřilo, že pomáhá zabránit vstupu zla.

Dnes však pro studenty bojových uměná nemá novoroční oslava Kigami biraki žádný náboženský význam. Pokračuje ale stará samurajská tradice zahájení nového roku. Jde také o čas, kdy se účastníci zapojí do společného úsilí a znovuzasvěcení svého ducha, úsilí a disciplíny vůči cílům, jakož i vůči tréninku.

V našem World Seidō Karate Headquarters se od časného rána schází stovky studentů za účelem společného tréninku, ačkoli je tak přelidněno, že je skutečný trénink obtížný. Cvičení se tak stává spíše sdílením ducha, kde je nový rok vyjádřen mj. kliky, Kiai (výkřiky) a mnoha opakováními techniky.

S narůstajícím úsilím a potem se mezi účasníky začíná zvedat mlžný závoj. Součástí je také poselství od našeho zakladatele, kaichō Tadashi Nakamura, náledované krátkými proslovy starších členů dōjō. Oslava končí občerstvením (na nejž lze pohlížet jako na symbolickou reprezentaci tradičního lámání rýžových koláčků a konzumace) a setkáním všech učitelů a vedoucích oddílů.

V jiných školách jsou oslavy velmi odlišné. Ernie Estrada, hlavní instruktor Okinawan Shorin Ryū Karate-dō, informuje, že jejich Kagami biraki je zdůrazněno zvláštním „Dvouletým tréninkem“. Ten obsahuje deset až dvanáct hodin intenzivního tréninku, jehož délka a tvrdost symbolicky reperezentují dvouleté časové rozpětí.

George Donahue, student nedávno zesnulého Kishaba Chokei a Shinzato Katsuhiko a bývalý vedoucí Matsubayashi Ryū’s Kishaba Juku v New York City, poznamenává, že v japonsku Kagami baraki začínalo dlouhým ranním sezením v zazenu a obnášelo po celý den návštěvy dōjō příznivci, bývalými studenty a místními politiky. Den končí obzvláště intenzivním tréninkem následovaným dlouhou oslavou navštívenou členy dōjō a uznávanými hosty z komunity. Po třech až čtyřech hodinách rozhovorů, přípitků, jedení a pití lidé předvádějí svoje Katy. Pro studenty, kteří nejsou mistní, je to obvykle jediná příležitost v roce získat povýšení.

Pro učitele starých stylů, kteří si oficiálně za trénink nic neúčtují, má Kagami biraki zvláštní důležitost. V tento den studenti anonymně poctí své učitele peněžními dary. Tyto příspěvky jsou umístěny do shodných obálek bez určení dárce a diskrétně ponechány na hromádce pro učitele. (6)

Pradávné slavení nového roku

Japonská novoroční tradice má své kořeny v pradávné lidové víře zemědělské Číny. Byla-li žádána hojná úroda, bylo považováno za nutné nejdříve připravit hřejivou, lidskou atmosféru, do níž by úroda vyrostla. Zásadní byly pro tento proces vztahy v rodině a komunitě, založené na krvi, povinnostech a práci, které byly dále posíleny během tohoto svátku společnou oslavou a sdílením.

V Japonsku se tato tradice dále rozvinula do shintoistické oslavy založené především na obětech božstvu Toshigama (7) (jež mělo navštěvovat domácnost v novém roce), které měly zajistit produkci pěti druhů zrní: rýže, pšenice, ječmene, fazolí a prosa.

V přípravě na návštěvu božstva, lidé vyčistili a vyzdobili své domovy, aby je tak zkrášlili pro božstvo. Součástí tradice byly také modlitby a zvonení chrámových zvonů pro zahnání zlých duchů. Nový rok byl započat návštěvami svatyň a rodinnými a rituálními ceremoniemi, které se všechny točily kolem Toshigama.

Zatímco dnes byl význam většiny těchto shintōistických oslav již zapomenut, mnohé rituály zůstavají ve formě svátečních tradic.

Symbolismus zrdcadla, které je základem Karami biraki, se datuje zpět k originálnímu mýtu trilogie (společně s mečem a drahokamem) o svoření Japonska. Kolem 15. století shintōisté interpretovali zrcadlo a meč jako důležité symboly ctností, jichž by si národ měl vážit. (8)
Taktéž symbolizovaly stoření, legitimitu a autoritu Císaře, ale i samotné třídy samurajů, jakožto částí feudálního systému.

Zrcadlo umožňovalo lidem vidět věci takové, jaké jsou (dobré či špatné) a tak reprezentovalo čestnost a spravedlnost. Bylo také symbolem Božstva Slunce – urputného ducha (světlé tváře boha).

Mečům byly mezi samuraji dlouho přisuzovány duchovní kvality. A jejich držení přispívalo smyslu pro účel a osud neoddělitelně spjatému se samurajskou kulturou. Legendární byly tak některé meče, o nichž se soudilo, že mají vlastního ducha (Kami). (9)

Považován za jeden ze samurajova nejcennějšího majetku, meč (a jiné zbraně) symbolizovali jejich postavení a pozici. Pevný, ostrý a rozhodující, byl meč vždy viděn jako zdroj moudrosti a uctíván pro svoji sílu a bleskovou rychlost, byl ale také viděn jako mírný duch (temná tvář boha).

Dohromady, zrcadlo a meč reprezentují čínský Yin a Yang, dvě formy energie prostupující vše — základní síly vesmíru z nichž vše pramení — zdroj ducha opravňujího Císaře a samurajské třídy, jež byla v jeho službách.

Počátky Kagami biraki

Říká se, že tradice Kagami biraki začala v 15. století. Vyvinula se jako lidová shintōistická oslava s předpokladem pro zvláštní třídu (samuraje). (10)

Před novým rokem se Kagami mochi (rýžové koláčky) pokládaly před zbrojnice (11), aby uctily a očistily jejich zbraně a brnění. Na den Kagami biraki se pak mužové ze samurajských domácností shromažďovali, aby vyčistili a naleštili své zbraně a brnění (12).

Symbol brnění a zbraní byl tak silný, že odkazy feudálními obrazy zůstávají dodnes.

Japonské domácnosti a doja bojových umění často vystavují rodinné brnění (rodinné Kami), helmy, meče či moderní repliky na čestných místech. Před těmito památkami jsou pak zapalovány vonné tyčinky, jakožto vzdávání cti a uznání jejich dědictví.

Ženy v samurajských domácnostech umisťovaly Kagami mochi také před rodinné shintōistické svatyně. Centrálním elementem (umístěným před svatyní) bylo malé kulaté zrcátko vyrobené z vybroušeného stříbra, železa, bronzu či niklu. Šlo o symbol božstva slunce, ale také mělo ztělesňovat duchy zesnulých předků. Tato víra byla tak silná, že když byl milovaný člen rodiny blízko smrti, přikládalo se mu malé kovové zrcátko blízko k nosním dírkám, aby zachytilo jeho ducha. (13)

Kulaté rýžové koláčky byly tedy používané jako obětina — vděčnost božstvu v naději na získání božkého požehnání a také jako obětina rodinným duchům (a zesnulým rodinným hridnům). Mělo se za to, že tyto oběti obnoví duše zesnulých, jimž byla rodinná svatyně zasvěcena. (14)

Pro členy japonské feudální společnosti tedy zrcadla představovla duši či svědomí. Proto bylo považováno za podstatné udržovat zrcadla čistá, neb se mělo za to, že zrcadla odrážela na pozorovatele jeho vlastní myšlenky. Leštění zbraní a brnění na Kagami biraki tedy bylo symbolicky (dle leštění zrcadla) chápáno jako metoda očisty mysli a posílení oddanosti samurajským povinnostem a službě v nocém roce. Kagami biraki je tedy některým známo taktéž jako „Den brnění“.

Tato koncepce pokračuje dodnes. Mluví-li váš učitel Karate, Jūdō nebo Aikidō o sebepilování, o práci na sobě a seberozvoji a o omezení ega, vychází to z pradávného konceptu leštění zrcadla pro zachování čistého rozumu a odhodlanosti.

Na Kagami biraki se lámaly rýžové koláčky (často speciálně obarvené, aby reprezentovaly regiony či klany), jejich okrouhlý tvar symbolizoval zrcadlo a jejich rozlomení symbolizovalo otevírání zrcadla. Koláčky byly pak konzumovány mnoha různými způsoby.

Lámání rýžových koláčků (Kagami mochi) na Kagami biraki symbolizuje v japonské mytologii východ Božstva Slunce (z jeskyně), úkon, který obnovil světlo a ducha pradávného světa. (15)

Rozlamování koláčků každý rok v tento den tedy představuje symbolické přivolávání této životní síly a znovuztvárnění (mytologického) počátku světa. (16)

Na konzumaci Kagami mochi se pohlíží jako na akt svatého přijímání. Věřilo se, že jedení těchto koláčků symbolizuje nejen obnovu duší předků, ale také absorbci ducha (či aury) Toshigama (Božstva Slunce), jemuž bylo novoroční období věnováno. Z tohoto důvodu jedení Kagami mochi vždy reprezentovalo obnovu, začátek nového roku a první lámání Země či přípravu na nadcházející zemědělství. Jejich konzumace byla tedy fyzickým aktem motlitby, štěstí a míru v novém roce v duchu optimismu, obnovy a štěstěny. Nový rok byl tedy vyhlížen s nadějí, jako pln čerstvých možností, nový začátek a příležitost k oddanosti.

Byly tu též přínosy velmi lidské. Sdílení rýžových koláčků s rodinou a členy klanu pomáhalo posilovat společná pouta a závazky loajality a přátelství mezi válečníky. Rýžové koláčky také připravily tělo na nový rok.

Novoroční svátky byly často naplněny pitím, oslavami a jedením slavnostních jídel. 7. února se tělo nejprve zpevnilo speciální rýžovo-bylinnou měsí, jež měla vyléčit tělo od mnoha chorob. Při Kagami biraki byla tedy těla lidí připravena na regulaci a pročištění. Za tímto účelem byla často jedena Mocha spolu s různými jedlými travinami. Připravovalo to lidi na návrat a pravidelný rozvrh.

Samotné jedení rýže mělo pro samuraje symbolický význam. Farmáři kdysi mysleli, že rýže má vlastní dech (v podstatě dýchá do země) a tak ji považovali za „živou“ (dýchající do pole), a tedy naplněnou dokonalostí a žijícím božstvem (Kami). Na jiné úrovni rýže reprezentovala hlavní ekonomickou oporu samurajské společnosti. Byla samurajům dávána jako odměna na oplátku za službu a oddanost svému pánu (případně jim byla dána kontrola nad zemí a rolníky, kteří rýži produkovali) — ve společnosti kde bohatství a majetek nebyly založeny na měně, ale na kontrole země se zemědělskou produkcí.

V posledních letech někteří lidé interpretovali „ceremonii otevérání zrcadla“ z velmi jiného pohledu, Zenu. V knize „Angry White Pajamas – An Oxford Poet Trains with the Tokyo Police“ její autor Robert Twigger ličí, jak mu Kagami biraki esotericky vysvětlil někdo, kdo žil v Zenovém klášteře. Zrcadlo, jak je vysvětlováno, obsahuje starý obraz, tedy co je viděno v zrcadle, je viděno starýma očima. Vidíte to, co čekáte, něco, co vyhovuje vašemu vlastnímu obrazu založenému na tom, co si o sobě pamatujete. Tímto způsobem oči spojují lidi s jejich minulostí skrze způsob, jakým vidí svůj vlastní obraz. To vytváří falešnou ustavičnost. Místo každého momentu, nesoucího potenciál pro novost, další možnost pro narušení starých schémat, jsou tato schémata psychickými překážkami, něčím co nás spojuje s tím falešným egem, které lidé nazývají „já“. Rozbitím/rozlomením zrcadla člověk rozbije obraz sebe sama, který spojuje lidi s minuostí, aby prožívali to co je nyní, v současnosti. „To je Kagami biraki“, líčí Twigger, „šance zahlédnout realitu, kterou zahalujeme obyčejností každodenního života.“


Poznámky a dodatky

(1) Kagami biraki oficiálně připadá na 11. ledna, ale Dōja obvykle věnují méně pozornosti přesnému datu a preferují raději datum nejpohodlnější pro všechny účastníky. Kagami Biraki také odkazuje na tradiční zvyk rozbíjení soudku saké (rýžového vína), který se často provádí při slavnostech, recepcích a svatbách.
(2) Také je známo, že Sōkaku Takeda z Daitō ryū se zúčastnil Kagami biraki v roce 1936, ale tradice v jeho umění mohla začít o mnoho dříve.
(3) Původně připadalo Kagami biraki na 20. ledna, ale se smrtí třetího shōguna Iemitsua v shōgunátu Tokugawa, 20. ledna 1651, došlo ke změně na 11., ačkoli některé oblasti jej stále provádí 20.
(4) V Sumō zápasech účastníci sbírají rýži a rozhazují ji po zápasnickém kruhu. To je také očistný rituál, koncipován symbolicky tak, aby zahnal zlé duchy a zápas tak mohl být férový a čestný.
(5) V domácnosti, podobně jako v dōjō, se Kagami Mochi (pár ozdobených rýžových koláčků) umisťuje na rodinný oltář. Zatímco Kagami Mochi se obvykle tradičně nejí do konce svátečního shromáždění (Kagami biraki), celá škála jich je pojídána po celé “novoroční” období (?). Dříve bývalo také zvykem (na 1. ledna) házet trošku Mochy do pramenů jako obětinu božstvu vody. Na 11. bylo také obětováno statku a vranám. Před domem se často věší novoroční dekorace, a vystavují se jednoduché dekorace (vyrobené z bambusu, nebo smrkových větviček svázaných dohromady slámou zvanou Kadomatsu).
(6) Tímto způsobem učitel nemůže vědět kdo co nechal, čímž je nemožné aby se snažil zavděčit velkému dárci. Mnoho učitelů stále vyučuje své umění zdarma.
(7) Věří se, že Toshigama, novoroční bohové, jsou dle pověr buď jedno z následujících a nebo obé zároveň: žena Godu-Tennon nebo baculatý starý pán, který přichází z hor požehnat dětem.
(8) Z knihy “Mirror, Sword and Jewel – The Geometry of Japanese Life”, od Kurta Singera.
(9) Secrets Of The Samurai, Oscar Ratti, str. 255.
(10) Kagami Biraki není posvátná či říšská Šintoistická ceremonie či tradice. Nejlépe by mohla být zařazena jako “Nenchū Gyōji”, což slovník japonské etnografie (Dictionary of Japanese Ethnography) definuje jako “tradiční rituál opakovaný jako věc zvyku stejným způsobem a stylem ve stejném místě ročního kalendáře”. Poznamenává, že tyto rituály jsou obvykle prováděni rodinami, osadami, etnickými uskupeními či sociálními skupinami, které jim dávají sílu závazku, a často se dějí na kříženích zemědělského kalendáře.
Abychom se mohli snažit porozumět těmto prastarým tradicím, musíme se uvést do rámce vědomí tehdejšího Japonska. Jejich časová vzdálenost od nás je daleko překonána vzdáleností ve vnímání světa. Byl to čas před příchodem vědy a pochopení. Pro většinu byl život vyčerpávající existencí vybojovanou ve vrtochách zemědělské obživy. Ani vědomí nedosáhlo smyslu pro sebepojetí, představy člověka o sobě místo neoddělitelně propletené sítě půdy, rodiny a feudální společnosti. Všechny síly přírody zmítaly tímto ostrovním uskupením a velká přírodní mysterie stanula před jejich existencí. Kdo mohl vytvářet bouře, déšť, sníh, vítr nebo blesky? Co bylo slunce, měsíc, hvězdy, a proč se měnily období? Jak jste mohli porozumět nemoci či dokonce smrti, která byla nepříjemným společníkem v životě jako stín. V tomto větru nejasnosti se život zdál být prodchnut neviditelnými silami a energiemi, jakož se zdálo, že bohové a duchové řídí fyzikální síly a přírodu — vliv člověka byl omezen na rituály, magii a pokusy ovlivnit tyto vyšší síly.
(11) Informace poskytnutá Johnem Nelsonem, autorem knihy “A Year in the Life of a Shintō Shrine” a profesorem religionistiky na University of San Francisco.
(12) Informace předaná autorovi Bryanem McCarthym, bojovým umělcem, překladatelem japonštiny a doktorandem humanistických věd s výzkumným zaměřením na Japonsko, na State University of New York at Albany.
(13) Zrcátko pak bylo zabaleno do hedvábí a umístěno do krabičky s vepsaným jménem zemřelého. Bylo drženo v takové úctě a uznání, že se nesmělo nikdy umístit na podlahu a ve feudálních časech bylo jeho překročení považováno za závažný zločin.
(14) Jelikož se myslelo, že i zvířata a dokonce farmářské nástroje vítají nový rok, často se připravovaly speciálně obarvené rýžové koláčky a umisťovaly se doprostřed obývacího pokoje rodiny.
Rýžové koláčky či Mocha jsou japonská nejstarší jídla (starší než středověká) a reprezentují jídlo ducha Shintō, neboť se říká, že kulaté rýžové koláčky byly kdysi použity jako lučišnický terč a jakmile šíp probodl terč, vyletěl z něj bílý ptáček.
Často se jedly na posilnění. Během nového roku jsou Kigali mocha univerzální obětinou. V lednu se nejdříve kousky rýžových koláčků nejdříve házely do pramenů jako obětina božstvu vody. Na jedenáctého také samurajští farmáři nabízeli koláčky zvířatům na dvorku. Na patnáctého, tzv. “Malý Nový Rok”, je pak vydatně podušené pojedly samotné rodiny. Při konzumaci Mochi se považovalo šťastné roztáhnout Mochi hůlkami, zatímco jste do něj kousali – čím delší protažení, tím delší život.
(15) Od Dr. Ryūichi Abe, profesora religionistiky na Colombia University.(16) Když se Božstvo Slunce, Amaterasu-omikami, schovalo do jeskyně a svět potemněl, bylo vytaženo zrcadlo (symbolizující Božstvo Slunce) a každý se k němu modlil, aby se slunce opět ukázalo. Motlitby byly úspěšné a svět se opět stal jasným a šťastným. Kagami mochi jsou vytvářeni do tvaru zrcadla proto, aby představovaly zrcadlo použité v době, kdy se Božstvo Slunce skrývalo v jeskyni. Obětování těchto rýžových koláčků tedy symbolizuje modlitbu za jasnější, šťastnější a “obnovený” život.


(c) Christopher Caile
Christopher Caile, zakladatel a šéfredaktor FightingArts.com, je historik, spisovatel a badatel v oblasti bojových umění a Japonské kultury. Bojovým uměním se věnuje přes 40 let, je nositelem 6. Danu v Karate a má zkušenosti s Jūdō, Aikidō, Daitō ryū, Ittō ryū, boxem, and mnoha čínskými uměními. Je také učitelem Qi Gong (Čchi Kung).
Publikováno na stránkách:
http://www.fightingarts.com/reading/article.php?id=156

Comments are closed.