Browsed by
Archiv autora: PavelS

Hakama a její význam

Hakama a její význam

Když jsem byl jako učideši (žák uvnitř pozn.překl.) u Ósenseie, bylo po všech vyžadováno, aby nosili při cvičení hakama už od první chvíle, kdy vstoupili na tatami. Žádná omezení týkající se druhu hakama nebyla, takže v dódžó se to hemžilo barvami. Byly k vidění hakama všech druhů, barev i kvalit od hakama na kendó přes pruhované hakama na japonský tanec po drahé hedvábné hakama zvané sendai hira. Dokážu si představit, že spoustu začínajících studentů nenapadlo nic lepšího než si vypůjčit dědečkovu drahou hakama, která se měla nosit jen při zvláštních příležitostech nebo obřadech a prodřeli jí kolena při cvičení v suwariwaza. Živě si vzpomínám na den, kdy jsem si svoji hakama zapomněl. Právě jsem se chystal vkročit pouze v dógi na žíněnku, když mě Ósensei zastavil. „Kde máš hakama?“, zeptal se přísně. „Jak sis mohl myslet, že můžeš učit jen tak ve spodním prádle? Copak nemáš ponětí, co se sluší a patří? Zřejmě ti uniká, jaký má být správný přístup a chovaní toho, kdo cvičí budó. Běž si sednout na kraj a dívej se!“ To bylo teprve první z mnoha pokárání, kterých se mi od Ósenseie dostalo. Moje neznalost ale přiměla Ósenseie, aby po hodině poučil své učideši o významu hakama. Povídal nám, že hakama byl tradiční úbor studentů kobudó (tradičního, dosl.starého, budó) a zeptal se, jestli kdokoliv z nás zná důvod sedmi puků na hakama. „Symbolizují sedm ctností budó,“ řekl Ósensei. „Džin (dobrota, vlídnost), gi (eticky resp. společensky správné chování), rei (etiketa, úcta), či (vědomosti), šin (upřímnost, důvěryhodnost), ču (loajalitu) a kó (oddanost rodičům). Tyto ctnosti můžeme nalézt u význačných samurajů v minulosti. Hakama nás nabádá, abychom si uvědomovali podstatu pravého bušidó (kodex samuraje). Její nošení symbolizuje tradici, která se k nám dostala předávaná z generace na generaci. Aikidó se zrodilo z ducha japonského bušidó a my se musíme v našem cvičení snažit, abychom těchto sedm tradičních ctností kultivovali.“ V současné době se většina dódžó neřídí Ósenseiovým přísným přístupem k nošení hakama. Její význam degeneroval ze symbolu tradičních ctností na symbol stupně júdanša (nositel černého pásu). Navštívil jsem mnohá dódžó v nejrůznějších zemích a na mnoha místech, kde jenom júdanša smějí nosit hakama, ztratili júdanša svojí skromnost. Berou hakama jako ocenění, kterým se mohou chlubit, za viditelný symbol svojí nadřazenosti. Tento přístup dělá z obřadu úklony Ósenseiovi na začátku a na konci hodiny výsměch jeho památce a jeho umění. A co je ještě horší, v některých dódžó se vyžaduje po ženách se stupněm kjú (a to jenom po ženách), aby nosily hakama a to prý proto, aby uchovaly svoji cudnost. Podle mě je to urážka a diskriminace žen cvičících aikidó. A je to také urážející k mužům, protože to u nich předpokládá nižší oduševnělost, což je věc, který nemá na žíněnce místo. Jsem smutný, když vidím, jaký se hakama přikládá banální význam. Některým lidem se to může zdát jako malichernost, ale já si pamatuji, jak obrovskou důležitost přikládal Ósensei nošení hakama. Nemůžu přestat myslet na důležitost tohoto oděvu a nikdo, podle mě, nemůže zpochybnit obrovskou cenu ctností, které symbolizuje. Ve svém dódžó a školách k němu přidružených nabádám všechny studenty nezávisle na stupni, aby hakama nosili. (Nevyžaduji to dokud nemají za sebou první zkoušky, protože začátečníci ve Spojených státech nemají většinou japonské dědečky, jejichž hakama by si mohli půjčit.) Věřím, že když budou studenti nosit hakama a znát její význam, pomůže jim to uvědomovat si ducha Ósenseie a udržovat živou jeho vizi. Když dovolíme, aby se důležitost hakama vytratila, možná začneme dovolovat, aby upadly v zapomnění i věci nezbytné pro ducha aikidó. Když ale na druhou stranu zůstaneme věrni přání Ósenseie týkajících se našeho cvičebního úboru, náš duch může být věrnější snu, kterému zasvětil svůj život.

Jibun de narai

Jibun de narai

vzkaz od sōke Masaaki Hatsumiho


Život a smrt jsou propojeny, jako In – Yo (Jin a Jang). To je téma, které budu vyučovat tento rok. Stejně tak jako magnet přitahuje kov, tak i život a smrt se vzájemně přitahují. Ve chvíli, kdy se narodíte, je vám darován život a smrt je tedy nevyhnutelná. Když přijde, nebuďte překvapení nebo otřesení, pokuste se o souznění s rytmem života. Buďte vyrovnaní.
To je téma tohoto roku.
Proto svým studentům říkám, že nezáleží na tom, jak je kdo dobrý v bojových umění, například i v ninjutsu, pokud není schopný dosáhnout takovéto rovnováhy. To je základ kihon happō. Ne forma. Pokud budete procvičovat formy nedosáhnete žádných skutečných výsledků. Procvičování jakýchkoli pevných forem je dětinské, někdy to může být i příčina vaší záhuby. Často slyším své studenty dohadovat se na téma „správnost té a té katy“ nebo „tenhle postoj se dělá tak a tak“ a podobně. Ale skutečná bitva či boj není nikdy korektní ve formě či duchu. O tom to není.
Pokud se domníváte, že váš protivník je silný, půjdete, vezmete pušku nebo něco podobného a „bum“!!! Chápete? Je to velmi prosté. Tento typ praktického myšlení je velmi důležitý. Proto své studenty učím.

Jiyu – ni, atarimae – ni
Jibun de narai, Jibun de ikiro!

Svobodně, přirozeně,
Učte se po svém, žijte po svém!

I když mám mnoho studentů, nepotřebuji je. Ale oni stále přicházejí, aby mě viděli. Protože je učím, jak se mají učit sami. Proto přicházejí. Tohle je jiné než provádění ryū-ha. To co učím je skutečná cesta. Okolo sebe mám mnoho dobrých přátel ze spousty zemí. Mnoho z nich ve svých zemích přežilo války – jsou to skuteční bojovníci. Rozumíme jeden druhému na určitém stupni chápání. Trénink s Takamatsu senseiem mě vycvičil, abych si všímal takových lidí. Je to jako bychom byli svůj vlastní druh. I Vy Seane jste musel už několikrát bojovat o holý život. Dokonce jste byl napaden ze zálohy. Máte odvahu a otevřenou mysl, která vám pomáhá přežít. Ale Váš ubohý protivník…(smích)
Špatní lidé mají vždy nějaké nekalé plány. Jsou to lidé s velkými plány. A pokaždé vás nějak napálí. Proto je důležité rozvíjet mysl tak, aby člověk byl schopný takovým lidem odolávat. Nikdy si o ničem nic nemyslím, znáte mě, skutečně nijak zvlášť nepřemýšlím o určitých věcech. Prostě jen jdete dál. To je nejlepší způsob jak vést studenty, takovým způsobem trénujete i vy, když jste se mnou.
Když některý z mých starších japonských studentů sejde z cesty nebo udělá nějakou chybu, vynadám mu. Stejně tak i ostatním studentům po celém světě, nic před cizinci neskrývám. Všechno dělám na základě jednání z očí do očí. A tak to i vždycky bylo. Kdybych vyučoval jinak, moji studenti by mohli být zabiti a to by mě velmi mrzelo. Proto nevyučuji nějakým podivným a nepřirozeným způsobem. Učím lidi jak mají vyučovat sami sebe. Svobodně.

Masaaki Hatsumi, Bujinkan Dōjō sōke

Rozhovor se Shihanem Petem Reynoldsem (únor 2013)

Rozhovor se Shihanem Petem Reynoldsem (únor 2013)

1) Na úvod by měla přijít otázka, ve které bychom tě více představili těm, kteří tě tolik neznají a nebo o tobě slyší prvně. Kdy a jak si se dostal ke studiu Bujinkan Bugei?

2) Již několik let žiješ v Japonsku. Jak si se vlastně rozhodl pro to se odstěhovat do Japonska a žít tam?

3) Navštěvuješ tréninky Hatsumi Senseie. V čem vidíš to hlavní kouzlo osobnosti našeho učitele?

 

4) Kdybys měl zmínit nějakou konkretní osobní zkušenost z tréninku s ním, jaká by to byla?

5) Navštěvuješ tréninky ještě některého ze Shihanů a nebo se soustřeďuješ pouze na vyukové lekce Sokeho?

6) Před nějakým časem si otevřel v Tokiu své Dojo. Jak se to stane, že „cizinec“ si otevře výuku japonského bojového umění přímo v Japonsku? To přece není úplně běžný jev.

 

7) Tvé tréninky navštěvují cizinci a nebo i japonci? V případě, že máš své japonské studenty, jak se dívají na cizince, který je učí umění pocházejícímu z jejich země?

8) Vnímáš nějakou změnu v Sokeho výuce v rozmezí těch let, ve kterých navštěvuješ jeho výuku?

9) Teď k Tvému tréninku. Jak často míváš tréninky?

 

10) Když vedeš výuku, na co se snažíš nejvíce dbát?

 

11) Máš nějaké cíle či nějaké své motto, které by vystihovalo tvůj vztah ke studiu Budo?

Děkuji za Tvé odpovědi a čas, který sis udělal pro náš rozhovor.

Kontakt:
http://fudoushin.com/
pete@fudoushin.com

Využití shinobi v bitvách – Ōsaka (1614 – 1615)

Využití shinobi v bitvách – Ōsaka (1614 – 1615)


Takto znázornili malíři podle Kurody Josuie bitvu o Ōsaku.


Obléhání města Ōsaka je historicky známo pod termíny Ōsaka no eki 大坂の役 nebo Ōsaka no jin 大坂の陣. Toto obléhání bylo celou sérií bitev vedených shōgunátem Tokugawa (známým také jako Tokugawa bafuku 徳川幕府) proti klanu Toyotomi (Toyotomi-shi 豊臣氏). Bitvy nakonec skončily zničením klanu Toyotomi a byla tak ukončena existence poslední větší ozbrojené opozice proti Tokugawům. Samotný konflikt proběhl v letech 1614 a 1615, byl tedy rozdělen do dvou částí. Obléhání Ōsaky je také někdy nazýváno Genna enbu 元和偃武. A to proto, že bezprostředně po tomto konfliktu byl změnen název období z éry Keichō 慶長 (1596–1615) na éru Genna 元和 (1615–1624).


Začátek obléhání Ōsaky

Na úvod bychom se měli podívat na historické události, které nakonec vedly až k obléhání města Ōsaka. Toyotomi Hideyoshi 豊臣秀吉 byl, díky svým činům, po smrti vládce Ody Nobunagy předurčen jako jeho nástupce. Hideyoshiho nadvláda se opírala o velkou ekonomickou a vojenskou sílu. Také se mluví o tom, že jeho vláda byla čistě despotická. Po ovládnutí Japonska se Hideyoshi zabýval možností ovládnutí zemí mimo japonské ostrovy. První etapou této snahy bylo napadení Koreje, které však díky usilovnému a vytrvalému odporu Korejců nedopadlo dobře. Skončilo to dokonce tak, že po Hideyoshiho smrti byla vojska z Koreje stažena na základě rozhodnutí regentské rady.
Po jeho smrti během roku 1598 převzala vládu nad Japonskem tzv. rada pěti regentů, nebo-li Go-tairō 五大老. Tato rada regentů byla vytvořená Hideyoshim ještě za jeho života proto, aby vládla zemi namísto jeho syna Hideyoriho, dokud nedosáhne plnoletosti. V té době bylo Hideyorimu teprve šest let. Hideyoshi si do rady vybral pět nejvýraznějších lenních pánů země – Hideie Ukitu 宇喜多秀家 (1573 – 1655), Toshiie Maedu 前田利家 (1538 – 1599), Kagekatsu Uesugiho 上杉景勝 (1556 – 1623), Torumota Mōriho 毛利輝元 (1553 – 1625) a Ieyasu Tokugawu 徳川家康 (1543 – 1616), který stanul v čele této rady. Ieyasu pocházel z nevelkého feudálního rodu v provincii Mikawa 三河. Tokugawové odvozovali rodokmen od Yoshiieho Minamota 源義家 (1039 – 1106), který se v 11. století proslavil bojem proti klanu Abe (Abe-shi 安倍氏) a klanu Kiyohara (Kiyohara-shi 清原氏).
Hideyoshi doufal, že členové rady budou na sebe navzájem dohlížet, aby z nich nikdo nezískal převahu. To se ale nestalo. Ne všichni Hideyoshiho vazalové bezvýhradně přijímali Ieyasuovo vůdcovství. Navíc poměrně vlivný pán jménem Ishida Mitsunari 石田三成 (1559 – 1600) se stal Ieyasuovým nesmiřitelným nepřítelem a nikdy nepřestal s pokusy podněcovat ostatní lenní pány proti Ieyasuovi. Nestabilní mír přetrval do poloviny roku 1600, kdy byl ukončen bitvou u Sekigahary (Sekigahara no tatakai 關ヶ原の戰い), ve které Ieyasu se svými spojenci porazil Ishidu Mitsunariho. Ieyasu poté ovládl sám prakticky celé Japonsko a regentskou radu rozpustil. Následně v roce 1603 založil tokugawský šógunát s hlavním sídlem ve městě Edo 江戸 (pojmenování používané do roku 1868, dnešní Tōkyō 東京). Ieyasu se tak snažil založit silný a stabilní režim ovládaný jeho rodinou a jedinou překážkou na cestě k tomuto cíli zůstal klan Toyotomi vedený mladým Hideyorim se sídlem ve městě Ōsaka ve středním Japonsku. Stále existovalo nebezpečí, že se kolem Hideyoriho seskupí silná protitokugawská koalice složená především z řad poražených stran u Sekigahary.
Nicotnou záminku k tažení proti Ōsace poskytl nápis vyražený na zvonu, který dal Hideyori ulít na počest svého otce. V roce 1614 klan Toyotomi přebudoval ōsacký hrad a sponzoroval opravy a dobudování chrámu Hōkō-ji 方広寺 ve městě Kyōto (Kyōto-shi 京都市). Součástí renovace byl i zvon, který zdobil nápis „Nechť v zemi panuje mír a prosperita. Na Východě zdraví bledý měsíc a na Západě dává sbohem zapadajícímu slunci.“ Shōgunát, který měl svou mocenskou základnu ve východních provinciích, to interpretoval jako urážku a napětí mezi klany Tokugawa a Toyotomi začalo růst. Napětí se dále zvýšilo, když Hideyori začal v Ōsace do svých služeb přijímat větší množství rōninů 浪人, nebo-li samurajů bez pána, a nepřátel shōgunátu. Ieyasu – jenž sice už roku 1605 přenechal titul šóguna svému synovi, ale přesto si zachoval rozhodující vliv – se rozhodl, že tuto sílu nenechá dále růst a vypravil se na konec podzimu roku 1614 v čele 164 000 mužů směrem k ōsacké pevnosti (do počtu nejsou zahrnuty jednotky Tadatsuneho Shimazua 島津忠恒 (1576 – 1638), které k Ōsace nedorazily).


Nápis na zvonu v chrámu Hōkō-ji vztahující se k obléhání ōsacké pevnosti.



Bitva

1614 – zimní tažení

Boje začaly 19. listopadu, když Ieyasu vedl 3000 mužů přes řeku Kizu (Kizu-gawa 木津川) a zničil zdejší pevnost. O týden později s 1500 muži zaútočil na vesnici Imafuku 今福 bráněnou 600 nepřáteli. S pomocí oddílu vyzbrojeného arkebuzami shōgunátní síly opět zvítězily. Před tím než 4. prosince začalo vlastní obléhání ōsackého hradu, zaútočil Ieyasu ještě na několik menších pevností a vesnic.
Nejdříve bylo třeba zdolat sanada-maru 真田丸, což byl barbakán (fortifikační prvek sloužící k lepší obraně vstupní brány) na jižní straně ōsackého hradu bráněný Yukimurou Sanadou 真田幸村 (1567 – 1615) a 7 000 muži. Před sanada-maru byl široký příkop s palisádami na obou stranách a jednou uprostřed dna příkopu. Byly zde dřevěné věže a zdi s jednopatrovými palebnými plošinami a celý komplex se ježil puškami. Útoky šógunových armád na Sanada-maru byly opakovaně odraženy a Sanada se svými muži uskutečnil několik útoků proti liniím obléhatelů, které ve třech případech prorazil. Ieyasu se poté uchýlil k dělostřelbě (přivezl sem 300 děl) a navíc svým mužům přikázal podkopat se pod hradby. Zimní obléhání skončilo 22. ledna příměřím, které se povedlo Hideyorimu dohodnout s podmínkou slibu, že se nebude bouřit proti shōgunátu, strhne část pevnostních hradeb a nechá zasypat hradní příkop ōsackého hradu.

1615 – letní tažení

V dubnu 1615 se Ieyasu dověděl, že Hideyori Toyotomi shromažďuje ještě víc jednotek než v listopadu minulého roku a že se snaží zastavit zasypávání hradního příkopu ōsackého hradu. Toyotomiho síly, často nazývané Západní armáda, začaly útočit na shōgunátní jednotky (Východní armáda) v okolí Ōsaky. Pod vedením Ōnoa Harunagy 大野治長 (1569 – 1615), Hanawy Naoyukiho 塙直之 (1567 – 1615) a Okabeho Noritsuny 岡部則綱 zaútočily 29. dubna na hrad Wakayama (Wakayama-jō 和歌山城), pobřežní pevnost patřící šógunovu spojenci Nagaakirovi Asanovi 浅野長晟 (1586 – 1632) v bitvě známé jako Kashii no tatakai 樫井の戦い. Asanovy jednotky ale vyjely z hradu, napadly útočníky a porazily je. Předtím než Hideyori dokázal dosáhnout výraznějších územních zisků, dorazila na počátku června Východní armáda. Dne 2. června se v bitvě Dōmyō-ji no tatakai 道明寺の戦い střetlo Hideyoriho 2600 mužů s 23 000 muži Východní armády. Jejich velitel Mototsugu Gotō 後藤基次 (1565 – 1615) se pokusil ustoupit do mlhy, ale bitvu přesto prohrál a byl v ní zabit. Poté shōgunátní síly narazily na jednotky Hideyoriho generála Yukimury Sanady 真田幸村 (1567 – 1615). Sanada se snažil vyprovokovat k boji Masamuneho Dateho 伊達政宗 (1567 – 1636), ale Dateho vazal Shigenaga Katakura 片倉重長 (1585 – 1659) ustoupil, jelikož jeho jednotky byly vyčerpané. Sanadovy jednotky nakonec učinily to samé.
Během té samé noci se strhla bitva u Yao mezi Morichikou Chōsokabem 長宗我部盛親 (1575 – 1615)(ze západní armády) a Takatorem Tōdōem 藤堂高虎 (z východní armády). Ve stejnou dobu došlo i k bitvě u Wakae mezi Shinegarim Kimurou 木村重成 (1593 – 1615) a Naotakou Iim 井伊直孝 (1590 – 1659). Chōsokabeho síly dosáhly vítězství, ale Shigenari Kimura byl poražen levým křídlem Naotakovy armády. Hlavní tokugawské síly přispěchaly po Shigenarově smrti na pomoc Takatorovi Tōdōovi a Chōsokabe se stáhl. Po sérii dalších shōgunátních vítězství na předměstí Ōsaky vyvrcholila letní kampaň v bitvě u chrámu Tennō-ji 天王寺. Hideyori naplánoval útok ze dvou stran, 55 000 mužů mělo zaútočit na střed Východní armády, zatímco 16 500 mužů mělo nepřítele obejít a zaútočit na něj zezadu. Zbylá část armády měla čekat v záloze. Ieyasuovu armádu o síle 155 000 mužů vedl jeho syn, šógun Hidetada Tokugawa 徳川秀忠 (1579 – 1632). Šógunátní jednotky postupovaly ve čtyřech paralelních proudech a připravovaly své vlastní obchvatné manévry. Chyby na obou stranách poznamenaly průběh bitvy, když se Hideyoriho róninové oddělili od hlavní skupiny a Hidetadovy záložní síly bez rozkazu postoupily dopředu. Nakonec ale byl zabit Hideyoriho velitel Yukimura Sanada 真田幸村 (1567 – 1615), což zničilo morálku Západní armády. Menší část armády vedená přímo Hideyorim vyrazila z ōsackého hradu příliš pozdě a byla zahnána zpět do hradu postupujícím nepřítelem. Protože nebyl čas zorganizovat účinnou obranu, ocitl se hrad brzy v plamenech a pod dělostřeleckou palbou. Hideyori spáchal seppuku 切腹 (formální formu sebevraždy prováděnou rozříznutím břicha, která byla dovolená pouze válečníkům), a Hideyoriho matka s většinou věrných samurajů zahynuli v plamenech zničené pevnosti. Tím skončilo poslední větší povstání proti nadvládě Tokugawů na následujících více než 250 let. Ōsacká tažení zároveň uzavřela více než pět set let trvající období feudálních válek, kterými bylo Japonsko sužováno.


Shinobi zdolávající hradní zeď.



Samotné nasazení shinobi

Vítězství u Sekigahary bylo téměř zcela rozhodující. Tokugawa Ieyasu se prohlásil šógunem v roce 1603 a vládl z hradu v Edu se svými muži pocházejícími z provincií Iga 伊賀 a Koga 甲賀 jako bezpečnostní gardou. Povinností tzv. Igagumi 伊賀組み, jednotek z Igy, bylo střežit vnitřní části paláce, známé jako Ō-oku 大奥. Tyto prostory byly určeny pro šógunovu matku, manželku a konkubíny. Kogagumi 甲賀組み, jednotky z Kogy, tvořící asi polovinu počtu jejich druhů z Igy, střežili velkou vnější bránu hradu nazývanou Otemon. V roce 1614 byli však shinobi opět v akci na bojišti, když Toyotomi Hideyori, nyní dospělý, shromáždil v mohutné pevnosti svého zemřelého otce v pevnosti Ōsaka na deset tisíc nespokojených samurajů, kteří utrpěli uchopením moci rodem Togukawa. Mnozí byli zoufalými róniny, kteří neměli pána, jemuž by sloužili, jiní byli poraženými od Sekigahary. Výzva byla příliš silná na to, aby ji Ieyasu přehlédl, a v zimě roku 1614 oblehl ōsacké zdi dlouhé po obvodu téměř 12 mil (19,312 km). Tokugawové využili i ninjů jak z Igy, tak z Kōgy, pod vedením Hattoriho Masanariho 服部正就 (1565 – 1615) a Yamaoky Kagetsugeho, stejně jako ostrostřelecké jednotky z oblasti Suruga (Suruga no kuni 駿河国), bezpochyby vytvořené podle satsumského vzoru. Jedním z hlavních Ieyasuových velitelů při ōsackém obléhání byli Ii Naotaka, který zdědil území svého otce a jeho v rudém oděnou samurajskou armádu. Stojí za to si připomenout jméno Miury Yoemona v jeho službách.
Podle Yamaguchiho Miura odešel do Nabari 名張 v oblasti Iga, aby najal shinobi k nasazení při obléhání, kteří by pak bojovali jak v armádě, tak by i prováděli individuální operace.
Velitel ōsacké posádky Sanada Yukimura měl zřejmě pod svým velením také několik shinobi, ale podle všeho neexistují záznamy, k jakým úkolům byli využíváni. Sanada nechal zesílit vnější obranu stavbou vnějšího opevnění za příkopem zvaným Sanada-maru a práce Miurakaki, citovaná Yamaguchim, zaznamenává útok provedený obléhateli za svítání k jeho obsazení. Útok na Sanada-maru byl proveden čtvrtého dne dvanáctého měsíce a vedl jej Ii Naotaka, který překročil suchý příkop pod zdmi vnějšího opevnění. Díky silné ranní mlze mohli postupovat útočící jednotky jen velmi obtížně. Navíc jim obranné hradní jednotky silnou palbou z mušket situaci ještě více komplikovaly. Počty raněných rychle stoupaly, ztráty začaly být veliké, a tak někteří Iiovi druzi vyjížděli vpřed a vyzývali své spolubojovníky k ústupu ze svých pozic, ale pro hlučnou řežbu nebylo povely téměř slyšet. Vůdce shinobi Miura Yoemon vytahoval hroty šípů zraněným a zároveň vyslal své ninji do akce způsobem vykazujícím hluboké porozumění japonské samurajské mysli. Přiblížili se k mase mužů v příkopu a náhodně na ně stříleli. Jejich druhové, překvapeni šípy létajícími zezadu, se k nim otočili a tak útočili do „bezpečí“ a vyhnuli se ústupu. Ii Naotaka shinobi z Iga a Kanjō za jejich služby odměnil.


Pohled na hrad v Ōsace.


Při jiné příležitosti desetičlenná jednotka shinobi vnikla do hradu s cílem vytvořit zmatek mezi veliteli ve stylu kan Mistra Suna. Víme, že jeden z velitelů zhruba v té době skutečně spáchal sebevraždu, takže účast shinobi se zdá pravděpodobná. Obě strany také používaly ninjovské „šípové dopisy“ včetně tajného pokusu o podplacení Sanady, který byl v tomto případě neúspěšný. Byl to pokus ve skutečnosti přímo nesmyslný, protože Sanada nechal dopis v hradu kolovat jako důkaz zoufalství Tokugawů při snaze o jeho porážku. Tato první polovina obléhání Ōsaky, známá jako zimní ōsacké tažení, byla ukončena mírovou smlouvou ujednávající zrušení vnějších obranných opevnění. V létě 1615 Ieyasu vytáhl znovu do boje a opět začalo obléhání již oslabeného hradu.
Yamaguchi uvádí, že se shinobi ze zimního tažení vrátili do Igy poněkud nespokojeni s odměnou a museli být znovu shromážděni Miurou – což nasvědčuje tomu, že dokonce i v této pozdní fázi bojů ti, kdo nebyli ve službě Tokugawů, byli stále námezdními vojáky. Zde poskytli formu služby charakteristicky podobnou službě v zimní operaci. Např. sedmého dne pátého měsíce vznikl incident v hlavním stanu generála Okayamy Kansukeho. Do Okayamova tábora se přihnalo takové množství příznivců místních lidí, že bylo znemožněno pozorování nepřítele a vojenské operace byly přísně omezeny. Miura využil znalosti shinobi technik kontroly davu náhodnou střelbou do tohoto značného množství, které se rychle rozptýlilo. Zřejmě došlo ke dvěma či třem zraněním v jednotce Tōdōa Takatory, který byl přiveden do rozpaků a ve skutečnosti chválil shinobi za provedení akce. Nepřekvapuje, že Tōdō rozuměl ninjům, protože se zúčastnil Nobunagovy invaze do Igy v roce 1581 a následně obdržel část Igy jako léno. Podle doporučení Tokugawy Ieyasua opevnil své území stavbou hradu Ueno na místě chrámu, v němž se shromáždili válečníci při povstání v Ize. Oblast Tsu, jeho dřívější léno, bylo možno oželet, konstatoval Ieyasu, „ale Ueno je poklad“.
Letní ōsacké tažení nakonec skončilo prudkou bitvou u chrámu Tennō-ji jižně od hradu. Ninjové bojovali spolu s pravidelnými jednotkami a Yamaguchi jako důkaz jejich úspěšného zapojení cituje záznam:

■ jedna hlava: Miura Yoemon
V téže jednotce:
■ dvě hlavy: Shimotami Sanzō
■ jedna hlava: Okuda Kasaemon
■ jedna hlava: Saka Kitaemon.

Jakmile se obránci stáhli z Tennō-ji zpět do hradu, Ii Naotaka zahájil palbu z velmi těžkých kanonů dopravených z Hikone (Hikone-shi 彦根市) a hrad padl. Ve chvíli, kdy celá Ōsaka hořela, se rozhodl Toyotomi Hideyori spáchat sebevraždu.


Shinobi využívá polovičního luku hankyū.



Důsledky

Hideyoriho osmiletý syn Kunimatsu Toyotomi 豊臣国松 (1608 – 1615) byl chycen a v Kyōtu sťat. Princezna Naahime 奈阿姫, v té době pětiletá dcera Hideyoriho, kterou měl s jednou ze svých konkubín, k smrti odsouzena nebyla a později se stala jeptiškou v chrámu Shōkozan tōkei-ji 松岡山東慶寺 ve městě Kamakura (Kamakura-shi 鎌倉市). Hideyoshiho hrob byl shōgunátem zničen stejně jako kyōtská svatyně Tomokuri. Morichika Chōsokabe 長宗我部盛親 (1575 – 1615) byl popraven 11. června a jeho spojenec Harutane Ono 大野治胤 hledaný přes 10 let byl zabit 27. června.
Bafuku, vojenská vláda, získala v Ōsace roční výnos 650 000 koku (jednotka koku označuje množství rýže spotřebované jedním člověkem za celý rok) a začala s přestavbou ōsackého hradu. Ōsaka se pak stala knížectvím a vláda v ní byla svěřena Tadaakimu Matsudairovi 松平忠明 (1583 – 1644). V roce 1619 ale šógunát zrušil ōsacké knížectví a podřídil Ōsaku přímo shōgunátu. Klan Toyotomi byl zcela zničen. Po dobytí hradu vyhlásil shōgunát zákony Ikkuni ichijōrei 一国一城 (v každé provincii mohl být jen jeden hrad) a Buke shohatto 武家諸法度 (každý daimyō mohl vlastnit jen jeden hrad a musel respektovat různá hradní omezení). Před stavbou nebo opravou hradu bylo nutno získat povolení od shōgunátu. Aby se vyhovělo novým zákonům, muselo být mnoho hradů zbořeno.


PavelS při návštěvě ninja muzea v Togakushi nedaleko města Nagáno.


Použité zdroje:
kniha "Ninjové 1460 - 1650" od Stephena Turnbulla
kniha "Ninja, tajemný kult boje bez příkras“ od Stephena Turnbulla
kniha “Ninja no seikatsu“ od Masayukiho Yamaguchiho
kniha "Dějiny Japonska" od E. Reischauera a A. Craiga
kniha "Dějiny Japonska" od Zdeňky Vasiljevovské
archív Bujinkan Dōjō Prague
Wikipedia



Pavel Slavík, shihan Bujinkan Dōjō Prague

Pavel Slavík, shihan
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
webpages: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com


Shugyō 修行: odříkání

Shugyō 修行: odříkání

Příliš brzo ráno? Vstaň a cvič. Venku zima a vlhko? Jdi cvičit. Unavený? Vyčerpaný dlouhou cestou, alespoň chvilku se zastavit a odpočinout? Cvič. Pokračuj v duchu houževnatosti – to je rada pro bugeishu, který narazí na překážku na Cestě, což se stoprocentní jistotou nastane. Je to rada, která u začátečníka zapadne. Nadšení začátečníka je takové, že si nedokáže představit, jaké překážky by jej dokázaly zadržet v postupu. Jestliže se vůbec objeví nějaká rozhodující výzva v tak rané fázi, pravděpodobně cvičení zcela zanechá. Umění ještě neproniklo do jeho každodenního života. Je možné s ním přestat, bez toho, že by to zanechalo újmu na psýché. Pokročilejší bugeisha je tím, kdo musí čelit dilematům a možným překážkám, které mohou mít vážný emoční a psychický dopad. Je to shugyō, k čemu se musí uchýlit, chce-li se přes ně dostat a vytrvat.

Ve většině fyzických činností roste u nováčků získávaná dovednost rychle. Nakonec se člověk dostane na pomyslnou rovinu, mezník v učení, [kdy najednou dovednost přestane růst,] která je poměrně krátká a s nevelkým úsilím lze překonat. Jak pokračuje v praxi, opakovaně naráží na další a další roviny, které jsou delší a delší. Růst se posuzuje hůř a hůř. V tomto bodě, kdy se jedná o koníčka či volnočasovou záležitost, může člověk sám sebe přesvědčit, že další zlepšování je zbytečné. Může se spokojit s tím, že zůstane, kde je, kdy jeho výkon je konstantní. Nebo v aktivitě zcela ustane a najde si jinou. Bugeisha zakusí stejný rychlý start, stejná zastavení, stejná období bez pokroku. Ale bugei není minulost a volby pro bugeishu, když tyto obtíže nastanou, nejsou snadné.

Nakonec, bez ohledu na to, jak je zapálený a odhodlaný, má bugeisha pochybnosti. Proč tolik času věnuje tomuhle divnému podnikání, které nemá žádnou praktickou hodnotu a nenabízí žádnou reálnou odměnu? Někteří přátelé ho možná podpoří, aby nechal tohoto praštěného hazardního podniku, aby si pro svůj volný čas našel něco více konvenčního. Zranění, která jsou téměř nevyhnutelná, jej také budou pokoušet, aby ukončil svou pouť na Cestě. Nuda otupí jeho koncentraci. A konečně jej umučí vlastní sžíravé pochybnosti a otázky o smysluplnosti celé té věci. Všechny důvody ukazují na skončení a zjevně vůbec žádný na pokračování. Model představený mistrem se zdá nedosažitelný. Navíc všechna tázání se po útěše nebo odpovědích mistra se nyní setkávají s příkrou a známou odpovědí: cvič.

Navenek mistr nejeví zájem o obtížnou situaci bugeishy, ve které se nyní nachází. Uvnitř je však horlivě pozorný. Sleduje, jestli student dokáže vytáhnout z centra svého bytí motivaci pro pokračování. Mistr ví, že když bugeisha nemá dostatek vnitřní síly, při hledání Cesty nevydrží. Jakkoli hodně má mistr o svého žáka starost, nemůže jej přenést přes tuto krizi agónie a zmatku.

Když bugeisha vytrvá, zjistí, že vystoupil na nový horizont. Vystoupal na vyvýšeninu Cesty, která se zve shugyō. Gyō je upravený znak pro „křižovatku“. Shu je znak složitější. Zapisuje se hbitými, rychlými tahy, které označují „jemné vlasce“, jako ty, které jsou v kaligrafově štětci. Další tahy znaku shu slouží k vyjádření „ruky držící hůl“. V normální řeči shu znamená „praktikovat“ nebo „věnovat se studiu“, doslova však „udeřit s delikátní přesností“.

Bugeisha cvičící na úrovni shugyō se ocitá na horských rozcestích. Již mu svitlo, že bugei jsou nesmírně obtížná. Pokročil však také natolik, aby zjistil, že mohou poskytovat odměny, které nenajde nikde jinde. Snad si i přeje přestat, ale když se probije vpřed, vstříc shugyō, nemůže. Rozcestí má za sebou. Jeho trénink stále směřuje k cizelování vnější formy, ale po vstupu do shugyō se vrcholem každodenní praxe stal rozvoj jeho vnitřní osoby. Bugeisha, který dosáhl shugyō, vede nyní údery volněji, s delikátní přesností, protože jeho cílem se stalo „já“.

Shugyō se považuje za asketický trénink nebo za výcvikový proces poustevníka. Z pohledu pozitivnějšího je to cesta, kterou se vydává bugeisha, aby překonal překážky. Je strmá. Shugyō je zkoušení a namáhání a nenechá jej odpočinout. A jakmile má křižovatky za sebou, je to jediný prostředek, jak postoupit na Cestě.



Text je z knihy autora Dave Lowryho: Sword and the Brush - The Spirit of the Martial Arts. Shambhala, Boston & London 1995. Str. 113-114.
Do českého jazyka přeložil Jaroslav Šíp a publikoval na stránkách Aikido Dōjō Plzeň - http://www.adp-i.cz/cteni/shugyo.html.


Policejní techniky feudálního Japonska na semináři v Praze

Policejní techniky feudálního Japonska na semináři v Praze


Další seminář pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera, jednoho z předních učitelů organizace Bujinkan Dōjō, v Praze.


Pravidelně několikrát ročně máme možnost, jako Bujinkan Dōjō Prague, pořádat v našem městě semináře pod vedením různých zahraničních učitelů. Jedním z pravidelně vyučujících učitelů je Sveneric Bogsäter, který je jedním z nejpokročilejších instruktorů v rámci organizace Bujinkan Dōjō, a je držitelem titulu dai-shihan. To vše světčí o jeho vysoké úrovni na poli bojových umění, nicméně hlavním důvodem, proč je opakovaně zván k nám do Čech, je jeho přistup k tréninku a schopnost předat studentům detaily jednotlivých pohybů či technik. Pro letošní rok bylo jako téma semináře vybráno juttejutsu 十手術 školy Kukishin ryū 九鬼神流 a techniky tantōjutsu 短刀術. Jutte je velice specifická zbraň, kterou využívala při výkonu své služby policie feudálního Eda (dnešní Tokio). Jedná se o jednoruční zbraň připomínající kovový obušek často s jedním či více postranními rameny různých tvarů a rozměrů. Tyto boční ramena plní úlohu ochrany rukou majitele zbraně, ale také byla využívána k technikám zachycení útočníkovy končetiny či dokonce zbraně. Pro Jutte existovala široká škála technik, od jednoduchých úderových technik, přes techniky lámání až po kontrolu zbraně, v té době nejčastěji meče, či dokonce k jeho zlomení. Druhou tréninkovou oblastí bylo tantōjutsu, tedy techniky s nožem. Způsob využití nože v boji je dnes velice populární a nejinak je tomu i u mnoha studentů v bujinkanu. V případě tohoto semináře šlo jak o tradiční pojetí technik, tak i o jejich moderní adaptaci přizpůsobenou současnému pohledu na boj s nožem.
Osobně si velice vážím Svenericových zkušeností, jeho způsobu výuky, kdy se snaží předat nejen samotný pohyb bojových umění, ale snaží se o pochopení každé procvičované situace v širším kontextu s vazbou na správné načasování, vzdálenost, či další možnosti reakcí obránce či útočníka. Ve své výuce se Sveneric často zastaví a mluví se studenty o všech možných aspektech probíraného tématu, či výuku doplní vyprávěním svých zkušeností z tréninků s Hatsumi senseiem.
Letošního semináře se opět zúčastnilo téměř padesát lidí z několika zemí – Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Švédska a Litvy. Rád bych poděkoval i touto cestou všem účastníkům, protože právě díky jejich zájmu o trénink budō se tyto semináře mohou konat a těším se opět na viděnou na některé z dalších akcí. Zde bych rád připomenul, že další seminář s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem proběhne v termínu 18. - 20. listopadu 2016.

Pavel Slavík


Během tréninku s Ľudovítem.


V následující části článku jsou uvedeny některé ze vzpomínek několika účastníků tohoto semináře:


Vzpomínka 1
Zajímavá byla také historická vsuvka o původu jutte. Sveneric zmínil, že dnešní podoba, s třásní na konci, vychází z historického originálu, kde třáseň plnila dva úkoly. Sloužila jednak jako odznak určující strážníkovu hodnost a příslušnost k okrsku a měla i svůj praktický význam. Omotaná kolem ruky sloužila jako pojistka, že jutte v potyčce neupadne, pokud jej bude muset strážník pustit.

Josef Kafka


Josef s Tomášem.



Kihon happō – jak ho vysvětloval Sveneric (jak jsem to pochopil)
Sveneric na tomto semináři často zmiňoval soubor technik kihon happō. Podívejme se tedy nejdříve blíže na význam termínu kihon happō. Ki znamená energie, Hon základ a Happō označuje 8 technik/způsobů provedení. Když se nad tím tedy zamyslíme, znamená to, že máme dát energii, nebo chcete-li „život“ osmi základním technikám. Ale, jak už to tak v japonských bojových uměních bývá, není to tak jednoduché. Význam slovíčka happō může být také vnímán jako vodorovná osmička, což, jak víte, znamená nekonečno, neboli v tomto případě nekonečné množství provedení těchto osmi technik. Pokud tedy všechny tyto informace dáme dohromady, znamená to, že záleží na tom, jak cvičíme kihon happō, jakou energii tomu dáme a jak dokážeme použít vše, co nám kihon happō nabízí.
Často se o technikách kihon happō mluví jako „pouze“ o základech. Něco, co se člověk naučí na začátku, a pak to může opustit a začít dělat ty „cool“ věci. Faktem ovšem je, že ty cool věci jsou vlastně jenom variace a kombinace pohybů a technik z kihon happō. Kihon happō nás má naučit jak pracovat s naším tělem, jak se hýbat a zejména nás učí principy, na kterých naše techniky stojí a jak fungují. Z toho plyne, že kihon happō je jakýmsi průvodcem v bojových uměních bujinkanu. Pokud nedokážeme uchopit a správně provádět techniky obsažené v kihon happō, znamená to, že se naše taijutsu nebude vyvíjet správným směrem a z toho samozřejmě plyne otázka, zdali by naše techniky v tom případě vůbec fungovaly!

Sveneric na tomto semináři prováděl také techniky s jutte, nožem a samozřejmě beze zbraně. Všechny techniky, které prováděl, měly základ v kihon happō a bylo často velmi snadné tyto prvky rozpoznat. Sveneric názorně ukázal, že počet možností jak používat kihon happō je opravdu... nekonečný.

Petr Holub


Petr během jedné z lekcí na semináři.



Vzpomínka 3
Seminář se Svenericem Bogsäterem jsem navštívil již po několikáté, letos bylo hlavním tématem jutte. Tradičně jsme začali tréninkem jednoduchých technik, abychom dobře zvládli základní pohyby a mohli jsme pokročit ke složitějším technikám. Ty přišly záhy už asi po 2 jednodušších technikách a postupně jsem nabýval pocitu, že cvičíme velice „high-level“ techniky. Jutte, jak se ukázalo, byla velice praktická zbraň při boji proti meči, kdy se dalo použít k odzbrojení nebo jen k poranění nepřítele. Bohužel, některé techniky mi nefungovaly tak, jak bych očekával. Nicméně tato skutečnost v sobě skýtá motivaci pro budoucí studium. Sveneric kladl veliký důraz na správné a také nízké kamae a správné rozložení váhy. Některá kamae měla váhu opačně, než jsme standardně zvyklí, tzn. vepředu. Takto umístěná váha s sebou přinesla nové možnosti jak pro útok, tak pro obranu a hlavně nové možnosti při celkové práci se vzdáleností. Důležité je cvičit a neustále opakovat jednotlivé pohyby, aby se dostaly do svalové paměti, a člověk se poté mohl soustředit na jemné nuance techniky s jutte. Celkový dojem ze semináře mám dobrý a opět mne namotivoval k intenzivnějšímu tréninku.

Pavel Pližingr


Pavel Pližingr na semináři.



Do the best, don’t die tryin’
Ve dnech 13. – 15. 11. proběhl v Praze každoroční a už tradiční listopadový tréninkový seminář Bujinkan budō taijutsu pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera. Jako vždy byl seminář zaměřen pouze na pár detailních částí z celého komplexu ninjutsu. Letos se jednalo o budō taijutsu, konkrétně práci nohou a využití váhy těla pro vyvedení protivníka z rovnováhy, Kukishinden ryū juttejutsu, tedy důraz na tradiční způsob pohybu při práci s jutte s těžištěm těla dole u země tolik typickým pro tuto starou školu, a tantōjutsu, kde šlo o pochopení zapojení obou rukou a ovládnutí prostoru při boji s protivníkem ozbrojeným nožem.
Semináře jsem se zúčastnil potřetí v řadě a musím přiznat, že vždy odcházím s velkou zásobou pro mě nových technik a pohybů, které pak dávám dohromady ještě týdny, ale i nových názorů a jiných úhlů pohledu, které jen tak dohromady nedám. Sensei Sveneric je podle mě skvělý učitel jako takový a spolu s jeho zkušenostmi a vzděláním v bojových dovednostech bych každému, kdo studuje v Bujinkan Dōjō, rozhodně doporučil využít každou možnost k tréninku pod jeho vedením. Myslím si, že dobrý učitel nenechá studenta odejít úplně zmateného a protože, jak jsem již napsal, Sveneric v tomto ohledu určitě ví, co dělá, odešel jsem i já s jednou hlavní myšlenkou. Myšlenkou, která nám byla senseiem opakována během tréninku hned několikrát: „Nesnaž se ze sebe dostat to nejlepší, DOSTAŇ ze sebe to nejlepší!“

Jiří Gajdoš


Jiří Gajdoš během sobotního dopoledne.



Vzpomínka 5
Tento listopad se v Praze opět jako každý rok konal seminář, který vedl jeden z nejdéle cvičících nejaponských instruktorů Sveneric Bogsäter.
Tématem bylo tentokrát juppō sesshō juttejutsu a tantōjustu. Sobotní část semináře jsme začali probíráním postojů a nácvikem základního pohybu s jutte, na jehož principu jsou založeny příslušné katy (každá z kat má dvě verze). Sveneric nás také seznámil s určitou historií této zbraně. Dozvěděli jsme se například, že v raných dobách bylo jutte masivnější a bylo zakončeno kovovým okem, které bylo rovněž úderovou plochou, případně na něm mohl být připevněn řetěz. Později, když se jutte stalo také součástí výzbroje japonských policistů, bylo lehčí a bylo dole zakončeno šňůrkou se střapcem, který sloužil spíše jako ozdoba a jeho barva také symbolizovala danou hodnost policisty. Jutte jsme se věnovali téměř celou sobotu. V neděli byl hlavním tématem nůž. Sveneric zmínil, že historické tanto byl masivní nůž, který mohl být i podobně velký jako wakizashi. Nicméně trénink byl věnovaný klasickému noži. Sveneric velmi poukazoval na to, abychom si uvědomovali, že nůž je zbraň velice snadno dostupná a velice nebezpečná. Také upozorňoval na to, že nikdy nemůže existovat žádná technika, která by byla stoprocentním receptem na to, jak obstát v boji. Vždy je to spíše něco, co by v dané situaci mělo zvyšovat naše šance. Může to vyjít, ale také nemusí a hlavní prioritou v dané situaci není „zvítězit“, ale přežít. Seminář se velmi vydařil. Zúčastnilo se jej více než 40 studentů nejen z Čech a ze Slovenska, ale byli zde i studenti z různých jiných částí Evropy, a už teď se těším na další, který se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu. 🙂

Daniel Kadera


Dan při nácviku jedné z technik.



Vzpomínka 6
Jedna z věcí, kterých jsem si na Svenericovi vždy vážil nejvíc, je jeho otevřenost. Nemá potřebu mazat lidem med kolem úst, vždy všechno říká na rovinu tak, jak to vidí. Se stejnou přímočarostí a upřímností pak přistupuje i k tréninku, a to jak svému, tak těch, které učí. Na tomto semináři se to nejvíc projevilo v části věnované technikám s nožem. Sveneric otevřeně říká: „Boj s nožem je ošklivá záležitost. Já na něj nejsem žádný expert, nedám vám žádné záruky, že to, co vás naučím, bude stoprocentně fungovat. Ale mohlo by.“ No dobrá. Možná, že se Sveneric na boj nožem nespecializuje, nemá na to žádné „papíry“. Na druhou stranu, je to člověk, který má za sebou víc než čtyřicet let strávených tréninkem bojových umění a také tři reálné konfrontace, ve kterých nože sehrály nemalou roli. O kolik víc zkušeností člověk potřebuje, aby mohl být považován za experta...?
Techniky, které Sveneric s nožem ukazoval, byly většinou velmi přímočaré a jednoduché, valná část z nich šla tak řečeno k jádru věci. Protože se jednalo o seminář bujinkan bugei, byly jeho techniky s nožem v zásadě jenom aplikací základních technik taijutsu, které se v rámci Bujinkan Dōjō vyučují. Hlavní myšlenka stojící v pozadí každé z nich byla: „Co bych měl udělat, abych minimalizoval riziko, že budu fatálně zraněn, když na mě někdo zaútočí s nožem?“ Snaha zranit protivníka, či snad dokonce „zvítězit“, je tudíž až na druhém místě, nejdůležitější je přežít. Sveneric však v sobě nezapře ani ninju, proto v sobě řada jeho pohybů skrývá překvapení, nečekaný zvrat, který oponenta zaskočí a znemožní mu pokračovat v útoku, připraví jej o rovnováhu nebo jej rovnou zavede do pasti, kde přijde o veškerou iniciativu, popřípadě i zbraň. Schopnost podívat se na problém z jiné perspektivy a vyřešit jej tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo, je typickým poznávacím znamením ninjutsu.
Další důležitá věc, kterou Sveneric neustále – a právem – zdůrazňuje při tréninku s jakoukoliv zbraní (a samozřejmě i beze zbraně), je využití správných základů pro pohyb těla. I zdánlivě složité a dlouhé techniky lze ve skutečnosti rozebrat na jednoduché stavební prvky, ze kterých se vždy vyklubou základní pohyby. Těch není moc, ale naučit se je tak, aby je tělo používalo zcela automaticky a správně, vyžaduje hodně tréninku. Sveneric proto při každé příležitosti opakovaně apeluje, abychom věnovali základům hodně pozornosti a správně je trénovali pod vedením dobrých učitelů.
V neposlední řadě je pak potřeba zmínit Svenericův smysl pro humor. Ačkoliv nikdy neztrácí ze zřetele skutečnost, že trénink bojových umění je potřeba brát vážně, dokáže svůj výklad podat velmi odlehčeným způsobem, který snadno proniká k posluchačům a divákům. Nikdo z těch, kteří byli na tomto jeho semináře, patrně nezapomene na úsměvné scénky, které Sveneric předváděl přitisknutý zády ke zdi a s nožem na krku, v jejichž rámci se snažil názorně předvést, jak neblahé následky může mít v takové situaci špatně zvolený pohyb. Jsem si jistý, že takováto lekce zůstane v paměti velmi dlouho – a možná i jednoho dne někomu zachrání život.

Ľudovít Plata


Ľudovít v akci.



Vzpomínka 7
Pár postřehů ze semináře s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem. Jako vždy bylo důležité si udržet správnou vzdálenost.
Zajímavé bylo vidět rozdíl v kamaích v bujinkanu a Kukishin ryū a z toho se odvíjející odlišnosti v technikách, ačkoliv princip zůstal zachován.
Všechna kamae v Kukishin ryū byla opravdu velmi nízká. Tak nízká, že bylo snazší pohybovat se z nich pomocí tobi (skoků), než-li krokem.
V technikách s jutte se pracovalo s ovlivňováním soupeře. Jelikož jutte je poměrně malé (krátké), tak zajistit správné vykrytí, či zachycení zbraně je obtížné, proto se využívá nalákání soupeře na „odhalené místo“, čímž dostáváme výhodu.

Jaroslav Gründl


Účastníci semináře na společné fotografii.


Kamu, Kamu, Kamu…

Kamu, Kamu, Kamu…



Poslední hodina se senseiem dokončila filozofické aspekty, které začal rozvíjet v neděli. Zahájil jsem lekci s nějakým taijutsu, které sensei posunul na další úroveň, s důrazem na aspekt Muto dori ve všem co letos děláme. I přesto, že tématem je "gokōgoshin" (1), základ toho co děláme má velmi blízký vztah s podstatou mutō dori. (2) Sensei řekl: "Když si myslíte, že něco je, tak není nic; když si myslíte, že nic není, něco tam je." Pak dodal, "to je kanjin kaname neboli shinshin shingan." (3)(4)
Během této hodiny jsem se naučil dvě věci:

1) Koncept kanjin kaname patří do Takagi yōshin ryū a do Kotō ryū,
2) Shinshin shingan, "oči a mysl bohů", patří do Togakure ryū.

Sensei si s těmi koncepty hodně hrál, přechodem z taijutsu k yari a ninja bikenu, jako vždycky. Manipuloval svými uke, jako by nebyli ničím, pouhým prstem. Ale opakoval, že ten prst je pouze prodloužení pohybu těla. Poprosil jsem ho, jestli by to na mě udělal a bylo to jako narazit do zdi. Sensei byl uvolněný a nevypadalo to, že by se vůbec pohyboval, ale nemohl jsem se k němu dostat. Na druhou stranu, odlétl jsem pryč bez zjevné příčiny. Není to žádné kouzlo, jen čisté taijutsu.
Často vám může připadat, když ho vidíte provádět techniku, že to jeho uke jen hraje. Ale když to sami zažíváte, pochopíte, že nic není hrané. Můžete vzít všechny waza které chcete, když to necítíte s ním, nemůžete vědět. Senseiovo budō je jen o procítění.
Abyste získali tento cit, musíte trénovat správně, což znamená, že musíte naslouchat a poslouchat. To je to, co dělá studenta studentem. Přál bych si, aby v dōjō bylo víc studentů.
Toto "bytí studentem" souznělo s tím, co nás učil v neděli. Sensei, tváří k shinden, během přestávky mluvil o Monju Bosatsu. (5)
Jak víte, v shinden je socha mnicha Ganjina, vyrobená z tvrdého dřeva. (6) V této soše je díra, do které chce sensei umístit sochu Monju Bosatsu. Tento bodhisattva je prý Sariputra, nejlepší žák Budhy. (7)
Manjusri (skrt) je bodhisattva kaligrafie a představuje archetyp oddaného žáka. Možná bychom měli být všichni oddanými žáky. Kaligrafie v úvodu tohoto článku se čte "Kamu, kamu, kamu, shinyū, Shinmyō, Aun”. To řekl během minulé nedělní lekce. (8)
Nebyl jsem si jistý, zda jsem ho nepřeslechl, proto jsem ho poprosil, aby to zopakoval. Řekl, že pro mě udělá kaligrafii. To je ona.
Sensei řekl, že "božská síla" vede naše pohyby. Během boje bychom neměli dělat nic jiného, než nechat to "božské" inspirovat naše skutky. Není žádné dobré ani špatné řešení, pouze přichází přirozený pohyb.
Takže pokud chcete získat tento "přirozený pohyb inspirovaný bohy" do svého taijutsu, chovejte se jako Monju Bosatsu a staňte se oddanými žáky Hatsumi senseie.



Poznámky:
1. Gokōgoshin / 悟光護心 / více https://kumafr.wordpress.com/?s=goko+goshin
2. Mutō dori / / více https://kumafr.wordpress.com/?s=goko+goshin a https://kumafr.wordpress.com/2015/05/27/muto-dori-is-not-muto-dori/
3. Sensei při svém učení mluví o kanjin kaname velmi často. A Používá mnoho různých významů, vzhledem k tomu co nám chce sdělit.
Kanjin kaname / 肝心要 / hlavní význam
Kanjin kaname / 観 神 要 / vidět pravdu za iluzí
4.Christian Petrocello napsal "sōke říká, že 心神 心眼, shinshin shingan (mysl a božské oči) je kanjin kaname" v článku https://tenryuenglish.wordpress.com/2011/12/19/shinshin-shingan/
Ohledně shinshin shingan jsem dříve napsal:"oči a božský duch" řekl sensei během tréninku. Ale shingan je také 真贋 opravdovost; a shinshin může být také 心身 (tělo a mysl), takže tsurugi můžeme rozumět jako způsob jak se stát plně opravdoví s naším tělem a myslí. Tsurugi je nástroj který nám k tomu dopomůže. Pohybováním se v našem taijutsu volně se očišťujeme od záměru. To je z dřívějšího článku (https://kumafr.wordpress.com/2013/05/08/muto-dori-is-buto-dori/)
5. Monju Bosatsu (jap) aka Manjusri (skrt):http://www.onmarkproductions.com/html/monju.shtml
Bosatsu = Boddhisattva
6. Ganjin: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Jianzhen
7. Sensei chce dát malou sochu Monju Bosatsu do díry v soše Ganjina. Monju je zobrazení Sharishi (skrt) neboli Sariputry (jap) který byl nejlepším žákem Budhy. Hannya Shingyo Sutra je rozhovor mezi Sharishim a Budhou.
8. První tři znaky jsou bonji pro "bůh", nebo "božská síla" (Kamu je jako kami). Nejsou pro to kanji.
神佑 / Shinyû je nebeská ochrana; božská pomoc
神妙 Shinmyō je ve významu ukázat pokoru před pomocí shůry (komentář díky Dougu Wilsonovi)
阿吽 / A Un je 1:(Většinou psané jenom kanou) Om; Aun; slabyčné vyjádření prvotní trojjedinosti Vishnu, Shivy a Brahmy; 2: nádech a výdech; dýchání; alfa a omega. Doug Wilson dodal: "a a un jsou také rovnováhou a dualitou mezi je tam a není tam, atd."


Publikováno v červenci 2015 na stránkách https://bujinkangard.wordpress.com/2015/07/29/kamu-kamu-kamu/



Arnaud Cousergue, Shihan Bujinkan Hombu Dojo

Arnaud Cousergue, Bujinkan Dojo Shihan
http://www.budomart.com, e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com


Je pro Japonce seiza skutečně tradičním způsobem sedu?

Je pro Japonce seiza skutečně tradičním způsobem sedu?



Fascinuje vás Japonský čajový obřad? Všichni sedí v malé místnosti s tatami a vychutnávají hořký čaj matcha. Celý obřad je podle velmi elegantního rituálu. Čajový obřad, stejně jako jiná japonská tradiční umění, jako kaligrafie, kadō (aranžování květin), nebo aikidō, nese zenovou filozofii. Během obřadu sedí lidé v seiza (正座). Neviděli jste nikdy seiza? Sedíte na patách, jako je vidět tady.



http://lib.ouj.ac.jp/koshashin/seiza.html


Slovo seiza je v Japonštině zapsáno 正座. 正 (sei) znamená správný a 座 (za) znamená posed. Kanji pro "sedět" je 坐, ale kvůli regulaci toyokanji (当用漢字/ seznam kanji pro každodenní používání) bylo rozhodnuto, že se bude používat 座 místo 坐. Každopádně význam seiza je "sedět správně".
Proto si spousta lidí, včetně Japonců, myslí, že je to správný způsob jak v Japonsku sedět.
Je seiza skutečně tradiční způsob sedu pro Japonce?
V podstatě ne. Tedy ano, jeto jeden z tradičních způsobů, ale ne jediný, navíc je relativně nový. Byl zaveden po reformách Meiji.


Podle specialisty na vliv starověkého Japonska na tělo a mysl, Hidemasa Yatabeho, byl koncept seiza včetně názvu vytvořen vládou v období Meiji. Jinými slovy, seiza bylo vytvořeno v pozdním 19. století a vyučováním ve školách se stalo formálním způsobem sedu pro Japonce. Překvapivě je tedy seiza pro Japonce poměrně nový zvyk.

Takže co bylo tradičním Japonským způsobem sedu? Nic pevného. Když se podíváte na malby na dveřích fusuma, ukiyoe, nebo sochy shōgunů a mnichů, sedí různými způsoby. Uvidíte někoho v seiza, ale není jich většina.



http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/




http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/


Může vás to překvapit, ale mistr čajového obřadu, Sen no Rikyu (千利休), vařil čaj v tatehiza (立て膝) jako vznešená žena na obrázku níže. Dokážete si představit vážného čajového mistra, jak před důležitými shōguny vaří čaj s kolenem nahoře?



http://matome.naver.jp/odai/2140715802587200401


Dalším způsobem je anza (安座). Překřížíte před sebou palce. Jestli cvičíte jogu, může vám to být povědomé.



http://www.kokokara.co.jp/yogapose/2013/ypose201308.html


Agura (あぐら). Překřížíte nohy trochu víc než v anza. To je pro nás poměrně běžný způsob sedu na zemi i teď. Někdo říká, že agura způsobuje nohy do luku, čímž trpí spousta Japonských dívek.



http://oshiete.goo.ne.jp/qa/5116558.html


Rakuza (楽座). Dáte chodidla k sobě. Vidím takto sedět spoustu malých dětí, ale pro dospělé to není příliš komfortní. Viděl jsem jak s tím mají lidé problémy během jogy.



http://blog.livedoor.jp/mugai_de_iai/archives/cat_50049119.html


Rakuza vypadá jako běžný způsob sedu pro shōguny a císaře. Tato socha ukazuje, jak sedí.



http://letuce.at.webry.info/201405/article_5.html


Wariza (割座) také nazvané onesan zuwari (お姉さん座り). Nejdříve sedíte v seiza, ale pak se svezete ke straně. Zadek je na zemi. Tento samurai se dokonce opírá o svůj meč.



http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/


Sonkyo (蹲踞) je Japonci nazýváno unching style (うんちんぐスタイル), protože takto lidé dřepí na toaletě. Samurajové takto seděli i v období Edo. V televizních programech o samurajích sedí všichni v seiza, ale sonkyo bylo běžnější.



http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/


Sonkyo se nazývá “Yankii zuwari (ヤンキー座り)”. Špatná mládež v osmdesátých letech takto seděla a proto vzniklo tohle pojmenování.



http://bit.ly/1FD0II5


Kikyo (跪居). Vypadá jako sonkyo, ale zvednete paty a sedíte na špičkách. Pokud jste někdy viděli sumo, tohle je kikyo.


http://bit.ly/1LHbmPx


Představa samuraje sedícího v seiza je spíše výsledkem vlivu televize a filmů. Seděli jste někdy v seiza? Možná jste lepší než já, ale já to nedokážu déle než pět minut. Po deseti minutách mám nohy úplně necitlivé. Samurajové byli válečníci, kteří museli dávat neustále pozor na případný útok. Nedávalo by smysl, kdyby měli přesezelé nohy a nemohli bojovat. Můžete namítnout, že samurajové na to byli zvyklí. Možná, ale není to praktické. Sezení v seiza mohlo ovlivnit rychlou reakci na nepřítele. Před polovinou období Edo bylo správný způsobem sedu (seiza) sezení v agura (zkřížené nohy), nebo tatehiza (jedno koleno nahoře). Čemu dnes říkáme seiza, bylo kiza (危坐/跪座).

Tatehiza je pro samuraje příhodnější. Toto je z iaidō.


http://yomenoukigumo.blog136.fc2.com/blog-entry-446.html


Takže kdy sedí lidé v seiza?
Samurajové museli sedět v seiza, aby mohli vidět shōguna v období Edo. Seděli tak, aby ukázali poslušnost a loajalitu.

V polovině období Edo se seiza stávalo častějším. Kniha “正座と日本人 (Seiza to Nihonjin / Seiza a Japonci)” vysvětluje, že seiza bylo symbolem kontroly v shōgunátu. Shōgun a daimyō (feudální pán) nutili nižší třídu samurajů, aby ukázali poslušnost. Nebo to možná bylo zavedeno jako znak zdvořilosti v hierarchii společnosti.



http://ginmaku1982.blog.fc2.com/blog-entry-242.html?sp


Když jsem byl ve škole, seiza bylo používáno jako trest. Když jsme zapomněli úkol, seiza. Zapomněli jsme věci do třídy, seiza. Neposlouchali jsme učitele, seiza. Ve smyslu poslušnosti to funguje pořád. Ale může to mít za důsledek, že více Japonců nebude mít seiza rádo. V Japonsku je japonská asociace seiza. Jejich cílem je zlepšit obrázek o seiza a mluvit o věcech s ní spojených; historii, nábytku, nebo událostech. Pokud umíte japonsky, možná stojí za to se na to podívat.

Odkazy:

Kimono to seiza http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
Seiza to Nihonjin http://1000ya.isis.ne.jp/1329.html
Japan Seiza Association http://www.seizajsa.com/




Juju Kurihara

Juju Kurihara

Publikováno 27. května 2015 na stránkách http://www.iromegane.com/japan/culture/is-seiza-really-the-traditional-way-to-sit-for-japanese-people/

Since 2001 she´s been wondering around the world. She crossed the pond to London as a Japanese teacher at a local primary school then found an opportunity to follow her passion, photography. She worked as a freelance portrait studio photographer in London, Sydney and Florida. She had a solo photo exhibition in London. In 2007 moved to Madrid and was discovered her calligraphy talent, which she started learning when she was 13. She had opportunities to have three exhibitions in Madrid, an collaboration with a book "El Libro de Té" and many performances for the events in different cities in Spain. In 2011, started iromegane with the programmer, Jose Antonio Pio and has been working as the editor/writer.