Browsed by
Category: Japonsko

Je pro Japonce seiza skutečně tradičním způsobem sedu?

Je pro Japonce seiza skutečně tradičním způsobem sedu?

Fascinuje vás Japonský čajový obřad? Všichni sedí v malé místnosti s tatami a vychutnávají hořký čaj matcha 抹茶. Celý obřad je podle velmi elegantního rituálu. Čajový obřad, stejně jako jiná japonská tradiční umění, jako kaligrafie, kadō 華道 (aranžování květin), nebo aikidō 合気道, nese zenovou filozofii. Během obřadu sedí lidé v seiza 正座. Neviděli jste nikdy seiza? Sedíte na patách, jako je vidět tady.

http://lib.ouj.ac.jp/koshashin/seiza.html

Slovo seiza je v Japonštině zapsáno 正座. 正 (sei) znamená správný a 座 (za) znamená posed. Kanji pro "sedět" je 坐, ale kvůli regulaci toyokanji (当用漢字/ seznam kanji pro každodenní používání) bylo rozhodnuto, že se bude používat 座 místo 坐. Každopádně význam seiza je "sedět správně".
Proto si spousta lidí, včetně Japonců, myslí, že je to správný způsob jak v Japonsku sedět.
Je seiza skutečně tradiční způsob sedu pro Japonce?
V podstatě ne. Tedy ano, jeto jeden z tradičních způsobů, ale ne jediný, navíc je relativně nový. Byl zaveden po reformách Meiji.

Podle specialisty na vliv starověkého Japonska na tělo a mysl, Hidemasa Yatabeho, byl koncept seiza včetně názvu vytvořen vládou v období Meiji. Jinými slovy, seiza bylo vytvořeno v pozdním 19. století a vyučováním ve školách se stalo formálním způsobem sedu pro Japonce. Překvapivě je tedy seiza pro Japonce poměrně nový zvyk.

Takže co bylo tradičním japonským způsobem sedu? Nic pevného. Když se podíváte na malby na dveřích fusuma, ukiyoe, nebo sochy shōgunů a mnichů, sedí různými způsoby. Uvidíte někoho v seiza, ale není jich většina.

http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/

Může vás to překvapit, ale mistr čajového obřadu, Sen no Rikyū 千利休, vařil čaj v tatehiza 立て膝 jako vznešená žena na obrázku níže. Dokážete si představit vážného čajového mistra, jak před důležitými shōguny vaří čaj s kolenem nahoře?

http://matome.naver.jp/odai/2140715802587200401

Dalším způsobem je anza 安座. Překřížíte před sebou palce. Jestli cvičíte jogu, může vám to být povědomé.

http://www.kokokara.co.jp/yogapose/2013/ypose201308.html

Agura あぐら. Překřížíte nohy trochu víc než v anza. To je pro nás poměrně běžný způsob sedu na zemi i teď. Někdo říká, že agura způsobuje nohy do luku, čímž trpí spousta Japonských dívek.

http://oshiete.goo.ne.jp/qa/5116558.html

Rakuza 楽座. Dáte chodidla k sobě. Vidím takto sedět spoustu malých dětí, ale pro dospělé to není příliš komfortní. Viděl jsem jak s tím mají lidé problémy během jogy.

http://blog.livedoor.jp/mugai_de_iai/archives/cat_50049119.html

Rakuza vypadá jako běžný způsob sedu pro shōguny a císaře. Tato socha ukazuje, jak sedí.

http://letuce.at.webry.info/201405/article_5.html

Wariza 割座 také nazvané onesan zuwari お姉さん座り. Nejdříve sedíte v seiza, ale pak se svezete ke straně. Zadek je na zemi. Tento samurai se dokonce opírá o svůj meč.

http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/

Sonkyo 蹲踞 je Japonci nazýváno unching style (うんちんぐスタイル), protože takto lidé dřepí na toaletě. Samurajové takto seděli i v období Edo. V televizních programech o samurajích sedí všichni v seiza, ale sonkyo bylo běžnější.

http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/

Sonkyo se nazývá “Yankii zuwari (ヤンキー座り)”. Špatná mládež v osmdesátých letech takto seděla a proto vzniklo tohle pojmenování.

http://bit.ly/1FD0II5

Kikyo (跪居). Vypadá jako sonkyo, ale zvednete paty a sedíte na špičkách. Pokud jste někdy viděli sumo, tohle je kikyo.

http://bit.ly/1LHbmPx

Představa samuraje sedícího v seiza je spíše výsledkem vlivu televize a filmů. Seděli jste někdy v seiza? Možná jste lepší než já, ale já to nedokážu déle než pět minut. Po deseti minutách mám nohy úplně necitlivé. Samurajové byli válečníci, kteří museli dávat neustále pozor na případný útok. Nedávalo by smysl, kdyby měli přesezelé nohy a nemohli bojovat. Můžete namítnout, že samurajové na to byli zvyklí. Možná, ale není to praktické. Sezení v seiza mohlo ovlivnit rychlou reakci na nepřítele. Před polovinou období Edo bylo správný způsobem sedu (seiza) sezení v agura (zkřížené nohy), nebo tatehiza (jedno koleno nahoře). Čemu dnes říkáme seiza, bylo kiza 危坐/跪座.

Tatehiza je pro samuraje příhodnější. Toto je z iaidō 居合道.

http://yomenoukigumo.blog136.fc2.com/blog-entry-446.html

Takže kdy sedí lidé v seiza?
Samurajové museli sedět v seiza, aby mohli vidět shōguna v období Edo. Seděli tak, aby ukázali poslušnost a loajalitu.

V polovině období Edo se seiza stávalo častějším. Kniha “正座と日本人 (Seiza to Nihonjin / Seiza a Japonci)” vysvětluje, že seiza bylo symbolem kontroly v shōgunátu. Shōgun a daimyō (feudální pán) nutili nižší třídu samurajů, aby ukázali poslušnost. Nebo to možná bylo zavedeno jako znak zdvořilosti v hierarchii společnosti.

http://ginmaku1982.blog.fc2.com/blog-entry-242.html?sp

Když jsem byl ve škole, seiza bylo používáno jako trest. Když jsme zapomněli úkol, seiza. Zapomněli jsme věci do třídy, seiza. Neposlouchali jsme učitele, seiza. Ve smyslu poslušnosti to funguje pořád. Ale může to mít za důsledek, že více Japonců nebude mít seiza rádo. V Japonsku je japonská asociace seiza. Jejich cílem je zlepšit obrázek o seiza a mluvit o věcech s ní spojených; historii, nábytku, nebo událostech. Pokud umíte japonsky, možná stojí za to se na to podívat.

Odkazy:
Kimono to seiza http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
Seiza to Nihonjin http://1000ya.isis.ne.jp/1329.html
Japan Seiza Association http://www.seizajsa.com/


(c) 2015, Jūju Kurihara
Publikováno 27. května 2015 na stránkách http://www.iromegane.com/japan/culture/is-seiza-really-the-traditional-way-to-sit-for-japanese-people

Kagami biraki: obnova ducha

Kagami biraki: obnova ducha

Kagami biraki, doslovně „otevírání zrcadla“ (též známé jako „ceremonie sekání rýže“), je tradiční japonská oslava prováděná v mnoha školách (dōjō) tradičních bojových umění, obvykle druhou lednovou sobotu či neděli, aby se jí mohli zúčastnit všichni studenti. (1)

Šlo o starou samurajskou tradici (sahající až do 15. století), která byla přijata do moderních bojových umění v roce 1884, kdy Jigorō Kanō (zakladatel Jūdō) zavedl tento zvyk v Kōdōkanu, ústředí jeho organizace. (2)

Od té doby i jiná japonská umění jako Aikidō, Karate či Jūjutsu, přijala tuto oslavu, která oficiálně zahajuje nový rok — tradici obnovy, znovuzasvěcení a ducha.

V Japonsku je Kagami biraki stále praktikováno mnoha rodinami. Značí konec období novoročních svátků, největší oslavy roku – něčeho kombinujícího oslavu Vánoc, rodinného zaměření Díkuvzdání, a vzrušení z dovolené a cestování.

Je to čas, kdy má celý národ (krom poskytovatelů služeb) dovolenou. Je to také čas pro rodinu a pro návrat k tradičním kořenům – modlitbám a obětem v shintōistických svatyních a buddhistických chrámech, oblékání do kimona, tradičním pokrmům a hrám. Je to také čas, kdy otcové mohou odpočívat a sdílet s rodinou, povídat si, hrát hry, jíst, a v moderní době sledovat televizi.

Také je to čas pro zdvořilostní telefon obchodním partnerům a nadřízeným, jakož i dobrým zákazníkům.

Asi po týdnu začíná práce, ale oslavy s přáteli a kolegy pokračují. (3)

Ve většině tradičních dōjō začíná příprava na období nového roku stejně jako ve většině domácností. Ke konci roku se dōjō vyčistí, opraví, naleští se zrcadla a vše se uklidí.

Mnohá dōjō v Japonsku zachovávají tradici očistného obřadu, při němž po dōjō rozhází sůl – tradiční symbol čistoty (laskavosti a mravnosti), (4) která se následně setře borovicovými větvemi.

Často se kolem dōjō umisťují dekorace. Ve starém Japonsku měly velký symbolický význam, dnes je však většina lidí považuje pouze za tradiční sváteční dekoraci.

Plněné rýžové koláčky, často s pomerančem na vrchu (reprezenujícím sady), a další dekorace jsou umisťovány do obřadního středu dōjō, Shizen. Tyto rýžové koláčky nazývané Kagami mochi jsou oříznuty do tvaru starých kovových zrcadel a formovány z tvrdého těsta z rozdrcené rýže. Symbolizují naplněnou a bohatou štěstěnu. Jejich rozlamování (též otevírání) je pak ono „otevírání zrcadla“, dle něhož nese Kagami biraki svůj název. Jednotlivé kousky jsou pak tradičně snědeny, často v polévce z červených fazolí. V moderní době se však tyto rýžové koláčky často obalují vinylem, neb domovy a dōjō jsou vytápěna a jídlo se může snadno zkazit. Obal chrání rýži před zplesnivěním a zlomením kvůli zahřátí a vyschnutí. V mnoha dōjō se tedy koláčky již nekonzumují. (5)

Duchovní střed dōjō se svátečními dekoracemi. Miniaturní svatyně na vrchu je obklopena borovicovými větvičkami zasazenými ve vázách. Vlevo pod nimi je ukázka svátečních rýžových koláčků (Kagami mochi). Uprostřed je replika samurajské helmy a vpravo je ceremoniální soudek na Saké, další ze svátečních symbolů.

Další dekorace se nazývají Kadomatsu, a zahrnují bambus (symbol vzpřímenosti a růstu), švestkové proutí (symbol ducha) a borovicové větvičky (z hor, které jsou symbolem dlouhověkosti). Borovicové větvičky jsou umístěny kolem dōjō, zejména pak u dveří a v malých vázách na obou stranách Kamidana, miniaturní dřevěné shintōistické svatyně (obvykle umístěné na poličce vysoko v ceremoniálním obřadního středu). Borovicové větvičky jsou jediným zdobením, jež se po Kagami bikari neodstraňuje.

Další dekorací je pak Shimenawa, vyrobená ze zakroucených vláken rýžových stébel. Často se nachází u předních dveří dōjō nebo u vchodu na cvičební podlahu dōjō. Jde o symbol štěstí a tradičně se věřilo, že pomáhá zabránit vstupu zla.

Dnes však pro studenty bojových uměná nemá novoroční oslava Kigami biraki žádný náboženský význam. Pokračuje ale stará samurajská tradice zahájení nového roku. Jde také o čas, kdy se účastníci zapojí do společného úsilí a znovuzasvěcení svého ducha, úsilí a disciplíny vůči cílům, jakož i vůči tréninku.

V našem World Seidō Karate Headquarters se od časného rána schází stovky studentů za účelem společného tréninku, ačkoli je tak přelidněno, že je skutečný trénink obtížný. Cvičení se tak stává spíše sdílením ducha, kde je nový rok vyjádřen mj. kliky, Kiai (výkřiky) a mnoha opakováními techniky.

S narůstajícím úsilím a potem se mezi účasníky začíná zvedat mlžný závoj. Součástí je také poselství od našeho zakladatele, kaichō Tadashi Nakamura, náledované krátkými proslovy starších členů dōjō. Oslava končí občerstvením (na nejž lze pohlížet jako na symbolickou reprezentaci tradičního lámání rýžových koláčků a konzumace) a setkáním všech učitelů a vedoucích oddílů.

V jiných školách jsou oslavy velmi odlišné. Ernie Estrada, hlavní instruktor Okinawan Shorin Ryū Karate-dō, informuje, že jejich Kagami biraki je zdůrazněno zvláštním „Dvouletým tréninkem“. Ten obsahuje deset až dvanáct hodin intenzivního tréninku, jehož délka a tvrdost symbolicky reperezentují dvouleté časové rozpětí.

George Donahue, student nedávno zesnulého Kishaba Chokei a Shinzato Katsuhiko a bývalý vedoucí Matsubayashi Ryū’s Kishaba Juku v New York City, poznamenává, že v japonsku Kagami baraki začínalo dlouhým ranním sezením v zazenu a obnášelo po celý den návštěvy dōjō příznivci, bývalými studenty a místními politiky. Den končí obzvláště intenzivním tréninkem následovaným dlouhou oslavou navštívenou členy dōjō a uznávanými hosty z komunity. Po třech až čtyřech hodinách rozhovorů, přípitků, jedení a pití lidé předvádějí svoje Katy. Pro studenty, kteří nejsou mistní, je to obvykle jediná příležitost v roce získat povýšení.

Pro učitele starých stylů, kteří si oficiálně za trénink nic neúčtují, má Kagami biraki zvláštní důležitost. V tento den studenti anonymně poctí své učitele peněžními dary. Tyto příspěvky jsou umístěny do shodných obálek bez určení dárce a diskrétně ponechány na hromádce pro učitele. (6)

Pradávné slavení nového roku

Japonská novoroční tradice má své kořeny v pradávné lidové víře zemědělské Číny. Byla-li žádána hojná úroda, bylo považováno za nutné nejdříve připravit hřejivou, lidskou atmosféru, do níž by úroda vyrostla. Zásadní byly pro tento proces vztahy v rodině a komunitě, založené na krvi, povinnostech a práci, které byly dále posíleny během tohoto svátku společnou oslavou a sdílením.

V Japonsku se tato tradice dále rozvinula do shintoistické oslavy založené především na obětech božstvu Toshigama (7) (jež mělo navštěvovat domácnost v novém roce), které měly zajistit produkci pěti druhů zrní: rýže, pšenice, ječmene, fazolí a prosa.

V přípravě na návštěvu božstva, lidé vyčistili a vyzdobili své domovy, aby je tak zkrášlili pro božstvo. Součástí tradice byly také modlitby a zvonení chrámových zvonů pro zahnání zlých duchů. Nový rok byl započat návštěvami svatyň a rodinnými a rituálními ceremoniemi, které se všechny točily kolem Toshigama.

Zatímco dnes byl význam většiny těchto shintōistických oslav již zapomenut, mnohé rituály zůstavají ve formě svátečních tradic.

Symbolismus zrdcadla, které je základem Karami biraki, se datuje zpět k originálnímu mýtu trilogie (společně s mečem a drahokamem) o svoření Japonska. Kolem 15. století shintōisté interpretovali zrcadlo a meč jako důležité symboly ctností, jichž by si národ měl vážit. (8)
Taktéž symbolizovaly stoření, legitimitu a autoritu Císaře, ale i samotné třídy samurajů, jakožto částí feudálního systému.

Zrcadlo umožňovalo lidem vidět věci takové, jaké jsou (dobré či špatné) a tak reprezentovalo čestnost a spravedlnost. Bylo také symbolem Božstva Slunce – urputného ducha (světlé tváře boha).

Mečům byly mezi samuraji dlouho přisuzovány duchovní kvality. A jejich držení přispívalo smyslu pro účel a osud neoddělitelně spjatému se samurajskou kulturou. Legendární byly tak některé meče, o nichž se soudilo, že mají vlastního ducha (Kami). (9)

Považován za jeden ze samurajova nejcennějšího majetku, meč (a jiné zbraně) symbolizovali jejich postavení a pozici. Pevný, ostrý a rozhodující, byl meč vždy viděn jako zdroj moudrosti a uctíván pro svoji sílu a bleskovou rychlost, byl ale také viděn jako mírný duch (temná tvář boha).

Dohromady, zrcadlo a meč reprezentují čínský Yin a Yang, dvě formy energie prostupující vše — základní síly vesmíru z nichž vše pramení — zdroj ducha opravňujího Císaře a samurajské třídy, jež byla v jeho službách.

Počátky Kagami biraki

Říká se, že tradice Kagami biraki začala v 15. století. Vyvinula se jako lidová shintōistická oslava s předpokladem pro zvláštní třídu (samuraje). (10)

Před novým rokem se Kagami mochi (rýžové koláčky) pokládaly před zbrojnice (11), aby uctily a očistily jejich zbraně a brnění. Na den Kagami biraki se pak mužové ze samurajských domácností shromažďovali, aby vyčistili a naleštili své zbraně a brnění (12).

Symbol brnění a zbraní byl tak silný, že odkazy feudálními obrazy zůstávají dodnes.

Japonské domácnosti a doja bojových umění často vystavují rodinné brnění (rodinné Kami), helmy, meče či moderní repliky na čestných místech. Před těmito památkami jsou pak zapalovány vonné tyčinky, jakožto vzdávání cti a uznání jejich dědictví.

Ženy v samurajských domácnostech umisťovaly Kagami mochi také před rodinné shintōistické svatyně. Centrálním elementem (umístěným před svatyní) bylo malé kulaté zrcátko vyrobené z vybroušeného stříbra, železa, bronzu či niklu. Šlo o symbol božstva slunce, ale také mělo ztělesňovat duchy zesnulých předků. Tato víra byla tak silná, že když byl milovaný člen rodiny blízko smrti, přikládalo se mu malé kovové zrcátko blízko k nosním dírkám, aby zachytilo jeho ducha. (13)

Kulaté rýžové koláčky byly tedy používané jako obětina — vděčnost božstvu v naději na získání božkého požehnání a také jako obětina rodinným duchům (a zesnulým rodinným hridnům). Mělo se za to, že tyto oběti obnoví duše zesnulých, jimž byla rodinná svatyně zasvěcena. (14)

Pro členy japonské feudální společnosti tedy zrcadla představovla duši či svědomí. Proto bylo považováno za podstatné udržovat zrcadla čistá, neb se mělo za to, že zrcadla odrážela na pozorovatele jeho vlastní myšlenky. Leštění zbraní a brnění na Kagami biraki tedy bylo symbolicky (dle leštění zrcadla) chápáno jako metoda očisty mysli a posílení oddanosti samurajským povinnostem a službě v nocém roce. Kagami biraki je tedy některým známo taktéž jako „Den brnění“.

Tato koncepce pokračuje dodnes. Mluví-li váš učitel Karate, Jūdō nebo Aikidō o sebepilování, o práci na sobě a seberozvoji a o omezení ega, vychází to z pradávného konceptu leštění zrcadla pro zachování čistého rozumu a odhodlanosti.

Na Kagami biraki se lámaly rýžové koláčky (často speciálně obarvené, aby reprezentovaly regiony či klany), jejich okrouhlý tvar symbolizoval zrcadlo a jejich rozlomení symbolizovalo otevírání zrcadla. Koláčky byly pak konzumovány mnoha různými způsoby.

Lámání rýžových koláčků (Kagami mochi) na Kagami biraki symbolizuje v japonské mytologii východ Božstva Slunce (z jeskyně), úkon, který obnovil světlo a ducha pradávného světa. (15)

Rozlamování koláčků každý rok v tento den tedy představuje symbolické přivolávání této životní síly a znovuztvárnění (mytologického) počátku světa. (16)

Na konzumaci Kagami mochi se pohlíží jako na akt svatého přijímání. Věřilo se, že jedení těchto koláčků symbolizuje nejen obnovu duší předků, ale také absorbci ducha (či aury) Toshigama (Božstva Slunce), jemuž bylo novoroční období věnováno. Z tohoto důvodu jedení Kagami mochi vždy reprezentovalo obnovu, začátek nového roku a první lámání Země či přípravu na nadcházející zemědělství. Jejich konzumace byla tedy fyzickým aktem motlitby, štěstí a míru v novém roce v duchu optimismu, obnovy a štěstěny. Nový rok byl tedy vyhlížen s nadějí, jako pln čerstvých možností, nový začátek a příležitost k oddanosti.

Byly tu též přínosy velmi lidské. Sdílení rýžových koláčků s rodinou a členy klanu pomáhalo posilovat společná pouta a závazky loajality a přátelství mezi válečníky. Rýžové koláčky také připravily tělo na nový rok.

Novoroční svátky byly často naplněny pitím, oslavami a jedením slavnostních jídel. 7. února se tělo nejprve zpevnilo speciální rýžovo-bylinnou měsí, jež měla vyléčit tělo od mnoha chorob. Při Kagami biraki byla tedy těla lidí připravena na regulaci a pročištění. Za tímto účelem byla často jedena Mocha spolu s různými jedlými travinami. Připravovalo to lidi na návrat a pravidelný rozvrh.

Samotné jedení rýže mělo pro samuraje symbolický význam. Farmáři kdysi mysleli, že rýže má vlastní dech (v podstatě dýchá do země) a tak ji považovali za „živou“ (dýchající do pole), a tedy naplněnou dokonalostí a žijícím božstvem (Kami). Na jiné úrovni rýže reprezentovala hlavní ekonomickou oporu samurajské společnosti. Byla samurajům dávána jako odměna na oplátku za službu a oddanost svému pánu (případně jim byla dána kontrola nad zemí a rolníky, kteří rýži produkovali) — ve společnosti kde bohatství a majetek nebyly založeny na měně, ale na kontrole země se zemědělskou produkcí.

V posledních letech někteří lidé interpretovali „ceremonii otevérání zrcadla“ z velmi jiného pohledu, Zenu. V knize „Angry White Pajamas – An Oxford Poet Trains with the Tokyo Police“ její autor Robert Twigger ličí, jak mu Kagami biraki esotericky vysvětlil někdo, kdo žil v Zenovém klášteře. Zrcadlo, jak je vysvětlováno, obsahuje starý obraz, tedy co je viděno v zrcadle, je viděno starýma očima. Vidíte to, co čekáte, něco, co vyhovuje vašemu vlastnímu obrazu založenému na tom, co si o sobě pamatujete. Tímto způsobem oči spojují lidi s jejich minulostí skrze způsob, jakým vidí svůj vlastní obraz. To vytváří falešnou ustavičnost. Místo každého momentu, nesoucího potenciál pro novost, další možnost pro narušení starých schémat, jsou tato schémata psychickými překážkami, něčím co nás spojuje s tím falešným egem, které lidé nazývají „já“. Rozbitím/rozlomením zrcadla člověk rozbije obraz sebe sama, který spojuje lidi s minuostí, aby prožívali to co je nyní, v současnosti. „To je Kagami biraki“, líčí Twigger, „šance zahlédnout realitu, kterou zahalujeme obyčejností každodenního života.“


Poznámky a dodatky

(1) Kagami biraki oficiálně připadá na 11. ledna, ale Dōja obvykle věnují méně pozornosti přesnému datu a preferují raději datum nejpohodlnější pro všechny účastníky. Kagami Biraki také odkazuje na tradiční zvyk rozbíjení soudku saké (rýžového vína), který se často provádí při slavnostech, recepcích a svatbách.
(2) Také je známo, že Sōkaku Takeda z Daitō ryū se zúčastnil Kagami biraki v roce 1936, ale tradice v jeho umění mohla začít o mnoho dříve.
(3) Původně připadalo Kagami biraki na 20. ledna, ale se smrtí třetího shōguna Iemitsua v shōgunátu Tokugawa, 20. ledna 1651, došlo ke změně na 11., ačkoli některé oblasti jej stále provádí 20.
(4) V Sumō zápasech účastníci sbírají rýži a rozhazují ji po zápasnickém kruhu. To je také očistný rituál, koncipován symbolicky tak, aby zahnal zlé duchy a zápas tak mohl být férový a čestný.
(5) V domácnosti, podobně jako v dōjō, se Kagami Mochi (pár ozdobených rýžových koláčků) umisťuje na rodinný oltář. Zatímco Kagami Mochi se obvykle tradičně nejí do konce svátečního shromáždění (Kagami biraki), celá škála jich je pojídána po celé “novoroční” období (?). Dříve bývalo také zvykem (na 1. ledna) házet trošku Mochy do pramenů jako obětinu božstvu vody. Na 11. bylo také obětováno statku a vranám. Před domem se často věší novoroční dekorace, a vystavují se jednoduché dekorace (vyrobené z bambusu, nebo smrkových větviček svázaných dohromady slámou zvanou Kadomatsu).
(6) Tímto způsobem učitel nemůže vědět kdo co nechal, čímž je nemožné aby se snažil zavděčit velkému dárci. Mnoho učitelů stále vyučuje své umění zdarma.
(7) Věří se, že Toshigama, novoroční bohové, jsou dle pověr buď jedno z následujících a nebo obé zároveň: žena Godu-Tennon nebo baculatý starý pán, který přichází z hor požehnat dětem.
(8) Z knihy “Mirror, Sword and Jewel – The Geometry of Japanese Life”, od Kurta Singera.
(9) Secrets Of The Samurai, Oscar Ratti, str. 255.
(10) Kagami Biraki není posvátná či říšská Šintoistická ceremonie či tradice. Nejlépe by mohla být zařazena jako “Nenchū Gyōji”, což slovník japonské etnografie (Dictionary of Japanese Ethnography) definuje jako “tradiční rituál opakovaný jako věc zvyku stejným způsobem a stylem ve stejném místě ročního kalendáře”. Poznamenává, že tyto rituály jsou obvykle prováděni rodinami, osadami, etnickými uskupeními či sociálními skupinami, které jim dávají sílu závazku, a často se dějí na kříženích zemědělského kalendáře.
Abychom se mohli snažit porozumět těmto prastarým tradicím, musíme se uvést do rámce vědomí tehdejšího Japonska. Jejich časová vzdálenost od nás je daleko překonána vzdáleností ve vnímání světa. Byl to čas před příchodem vědy a pochopení. Pro většinu byl život vyčerpávající existencí vybojovanou ve vrtochách zemědělské obživy. Ani vědomí nedosáhlo smyslu pro sebepojetí, představy člověka o sobě místo neoddělitelně propletené sítě půdy, rodiny a feudální společnosti. Všechny síly přírody zmítaly tímto ostrovním uskupením a velká přírodní mysterie stanula před jejich existencí. Kdo mohl vytvářet bouře, déšť, sníh, vítr nebo blesky? Co bylo slunce, měsíc, hvězdy, a proč se měnily období? Jak jste mohli porozumět nemoci či dokonce smrti, která byla nepříjemným společníkem v životě jako stín. V tomto větru nejasnosti se život zdál být prodchnut neviditelnými silami a energiemi, jakož se zdálo, že bohové a duchové řídí fyzikální síly a přírodu — vliv člověka byl omezen na rituály, magii a pokusy ovlivnit tyto vyšší síly.
(11) Informace poskytnutá Johnem Nelsonem, autorem knihy “A Year in the Life of a Shintō Shrine” a profesorem religionistiky na University of San Francisco.
(12) Informace předaná autorovi Bryanem McCarthym, bojovým umělcem, překladatelem japonštiny a doktorandem humanistických věd s výzkumným zaměřením na Japonsko, na State University of New York at Albany.
(13) Zrcátko pak bylo zabaleno do hedvábí a umístěno do krabičky s vepsaným jménem zemřelého. Bylo drženo v takové úctě a uznání, že se nesmělo nikdy umístit na podlahu a ve feudálních časech bylo jeho překročení považováno za závažný zločin.
(14) Jelikož se myslelo, že i zvířata a dokonce farmářské nástroje vítají nový rok, často se připravovaly speciálně obarvené rýžové koláčky a umisťovaly se doprostřed obývacího pokoje rodiny.
Rýžové koláčky či Mocha jsou japonská nejstarší jídla (starší než středověká) a reprezentují jídlo ducha Shintō, neboť se říká, že kulaté rýžové koláčky byly kdysi použity jako lučišnický terč a jakmile šíp probodl terč, vyletěl z něj bílý ptáček.
Často se jedly na posilnění. Během nového roku jsou Kigali mocha univerzální obětinou. V lednu se nejdříve kousky rýžových koláčků nejdříve házely do pramenů jako obětina božstvu vody. Na jedenáctého také samurajští farmáři nabízeli koláčky zvířatům na dvorku. Na patnáctého, tzv. “Malý Nový Rok”, je pak vydatně podušené pojedly samotné rodiny. Při konzumaci Mochi se považovalo šťastné roztáhnout Mochi hůlkami, zatímco jste do něj kousali – čím delší protažení, tím delší život.
(15) Od Dr. Ryūichi Abe, profesora religionistiky na Colombia University.(16) Když se Božstvo Slunce, Amaterasu-omikami, schovalo do jeskyně a svět potemněl, bylo vytaženo zrcadlo (symbolizující Božstvo Slunce) a každý se k němu modlil, aby se slunce opět ukázalo. Motlitby byly úspěšné a svět se opět stal jasným a šťastným. Kagami mochi jsou vytvářeni do tvaru zrcadla proto, aby představovaly zrcadlo použité v době, kdy se Božstvo Slunce skrývalo v jeskyni. Obětování těchto rýžových koláčků tedy symbolizuje modlitbu za jasnější, šťastnější a “obnovený” život.


(c) Christopher Caile
Christopher Caile, zakladatel a šéfredaktor FightingArts.com, je historik, spisovatel a badatel v oblasti bojových umění a Japonské kultury. Bojovým uměním se věnuje přes 40 let, je nositelem 6. Danu v Karate a má zkušenosti s Jūdō, Aikidō, Daitō ryū, Ittō ryū, boxem, and mnoha čínskými uměními. Je také učitelem Qi Gong (Čchi Kung).
Publikováno na stránkách:
http://www.fightingarts.com/reading/article.php?id=156

Kagami biraki v dōjō

Kagami biraki v dōjō

Moji drazí studenti, uvědomil jsem si, že mnoho z Vás neví, co to vlastně je tradice Kagami biraki, i když si z loňska pamatujete něco jako oslavu prvního cvičení v roce v dōjō. Mám tu pro Vás napůl neformální vysvětlení. Pokuste se sledovat můj rozvětvený proud myšlenek, pro plné pochopení je totiž nutné rozumět i spoustě okrajových záležitostí. Tato tradice je více než vtipné čištění dōjō a následné minidemonstrace pro ostatní. A nyní již k tomu, co to Kagami biraki je.

Největší japonská tradice se stále točí kolem nového roku neboli Oshōgatsu.

První odbočka. Z toho, co jsem pochopil, se v Japonsku v poslední době staly také poněkud populárními Vánoce, navzdory tomu, že jsou tak trochu zapadlé v celé té voskové kouli, kterou jsou japonské slavnosti na počest konce a začátku roku. (Dnešní doba pokroutila vánoční svátky v obchodní záležitost, což se odráží i v Japonsku. Pro Japonce jsou tradiční Vánoce časem, kdy se sejde celá rodina a společně pojídá plný kbelík smaženého kuřete. Před několika lety udělalo KFC v Japonsku celonárodní kampaň, ve které přesvědčovalo obyvatele o tom, že smažené kuře je tradiční štědrovečerní večeře, což se v Japonsku ujalo a přetrvalo. Situace vyústila v ekvivalenci Vánoc se smaženým kuřetem pro mnoho Japonců. Máte pocit, že zešíleli? Nám se pro změnu vloupává do domu tlusťoch volající „Ho Ho Ho“ a nosí nám podivné balíčky. Je dokonce populárnější než Ježíšek.)

Zpátky k hlavnímu tématu. Mnoho tradičních japonských svátků se točilo kolem toho, čemu se říká Sekku neboli uzly, malé události v průběhu roku, při kterých bylo potřeba provést nějaký rituál či obřad na usmíření se s bohy, buddhy a rozličnými božstvy, kteří řídili velmi agrární, venkovskou společnost. Obyčejní lidé žili své životy v rytmu zemědělského roku (stejně jako to bylo v dávných dobách na celém světě). Měli oslavy sklizení, poloviny léta, jarní festivaly a následně podivně, na tak pověrčivou společnost, obraceli pozornost k novému roku.
Tyto klíčové okamžiky související se změnami ročních období byly považovány za velice důležitá data a pozorní rolníci mohli napomoci sobě a svému osudu tím, že udržovali pozornost a modlili se, aby byly staré překážky toku času překonány hladce bez povodní, období sucha, hladu či moru. Například slavný letní festival Gion matsuri v Kyōtu byl původně divokým modlením se k bohům za konec řádění moru.

Nový rok je velkou součástí Sekku. Jakožto nejvýznamnější Sekku (sezonní festival) pro staré Japonce s sebou Nový rok nese řadu mnoha a mnoha tradic, včetně Kagami biraki, Kadomatsu, Hatsumode (první návštěva shintōistické svatyně), Osechi Ryori (Novoroční jídlo), Ozoni (Mochi polévka), Mochitsuki (roztloukání Mochi), spousta TV speciálů, atd., atd.

Kagami biraki v budō dōjō je vázáno na „Hatsugeiko“, první cvičení v novém roce. Což je prý velice podstatné, jelikož se právě toto cvičení odrazí na všech ostatních v daném roce. Kagami biraki doslova znamená „otevírání zrcadla“. Obvykle je tato událost oslavována 11. ledna nebo první den cvičení ve vašem kalendáři bojových umění pro nový rok pokud možno co nejblíže tradičnímu datu.

V rámci dōjō bojových uměních je nabízeno Sake (japonský alkohol) svatyni zasvěcené tomu kterému dōjō a je sdíleno všemi. A/nebo je množství Mochi rýžových koláčů (Kagami mochi) naskládaných na sobě umístěno na svatyni či v Tokonoma (výklenek).

Pití Sake a výroba Mochi se staly součástí Kagami biraki pravděpodobně kvůli tvaru. Vršek dřevěného sudu na Sake a Mochi jsou velké a kulaté stejně jako tradiční japonská zrcadla (Kagami), tudíž je možné vnímat rozbití sudu se Sake dřevěnou palicí či trhání Mochi (nikdy se
neřeže nožem) za „otevírání“ (Hiraku stávající se Biraki po období Kagami) objektů ve tvaru zrcadla. Popíjení alkoholu je zábavné a může přejít i v rozpustilost. Původně však bylo spojeno s vážnější symbolikou.

Některé internetové zdroje tvrdí, že první bojové Kagami biraki provedl shōgun Tokugawa, který se chystal vyrazit do bitvy hned na začátku nového roku. Tokugawa rozbil kulatý vršek sudu se Sake a podával nápoj svým poddaným před započetím tažení. Bitva dopadla úspěšně. Od té doby je určitá forma Kagami biraki obřadu spojována s bojovým úsilím. Pravděpodobně. Dodávám pravděpodobně, protože jsem někde četl nebo slyšel o ještě starší tradici, která předcházela tuto. Samozřejmě se mohu mýlit, takže to berte s jistou rezervou, s níž byste měli brát všechny mé chytrácké vševědoucí poznámky v dōjō.

Můj Sensei, Kunio Ekiguchi (učitel řemesel, jeho knihy naleznete na Amazonu: http://www.amazon. com/KunioEkiguchi/
e/B001I7KT4G) zkoumal první náboženský/spirituální význam pojetí Kagami biraki. Jedna z věcí, kterou si pamatuji, že mi řekl (a/nebo jsem to četl v jedné z jeho knih), je jeho názor na toto téma. Myslí si, že jelikož byl Nový rok důležitou spojnicí mezi starým a novým rokem, nesl s sebou nejen radost a naději, ale také potenciální duchovní nebezpečí. Člověk musel být bdělí a ostražitý, aby podvodní démoni a zlý duchové nepřinesli smůlu do Nového roku, do nahrazování končícího, starého roku. Staří Japonci zastavovali svou celoroční činnost, zavřeli krám, sedli si k ohništi a jedli Mochi a Osechi ryōri („studené“ Osechi ryōri, tradiční jídlo, se podávalo, aby si manželka/matka/žena domu odpočinula od každodenního vaření teplých jídel). Ohniště bylo uhašeno, popel byl uklizen a proset. Čekali plni strachu bez ohně na Oni (démony), kteří mohli zničit Nový rok. Z celého roku byla tohle jediná chvíle, kdy ženy nemusely vařit! Důvodem, proč si v tento den vzájemně rozbíjely tváře až na kost v Yasaka jinja, shintōistické svatyni v Kyōtu, byla možnost zapálení si kousku lana z jedné strany ohněm ze svatyně Yasaka. Tímto svatým ohněm si pak podpálili kuchyňské ohniště na celý zbytek roku. V dnešní době zapaluje většina návštěvníků svatyně kousky lana jen pro zábavu a je s podivem, že ještě nikdo nebyl vážně popálen samovolně hořícími kusy lana, respektive jsem o takovém incidentu zatím neslyšel.

Zrcadla jsou v domácnosti zakrývána pro štěstí a nejsou prováděny běžné domácí práce či osobní hygiena jako je česání vlasů potom, co jste uklidili celý dům a připravili vše na oslavu Nového roku. Proč? Ekiguchi říká, že zrcadlo vedle jeho užitečného účelu mělo pro dřívější Japonce i mystické vlastnosti. Opravdu, zrcadlo bylo jednou ze tří posvátných relikvií japonského císařského rodu spolu s zakřivenými Magatama šperky a posvátným mečem. Zakrytí zrcadla znamenalo vstup do období Shugyō, duchovního školení. Žádné povrchní zkrášlování sebe sama. Bylo potřeba zakrýt zrcadlo a soustředit se na změnu roku.

Dokonce i dnes je možné v některých Aikidō dōjō najít ve výklenku či Kamidana kulaté zrcadlo odkazující na posvátné zrcadlo Amateresu, bohyně Slunce, uschované v Ise. Zrcadla byla mocnými médii k dosažení duchovního světa, mohla být užívána moudře či nemoudře.
Podle Ekiguriho byl právě tohle původ termínu Kagami biraki. Zakryli jste své zrcadlo a 11. ledna jste z něj látku sundali. Život se vrátil do starých kolejí. Svět byl v bezpečí a zvuky vydávané problematickými démony, kteří mohli pokazit Sekku, utichly. Co ale těch jedenáct dní bez česání vlasů? Bez čištění zubů či holení? Zbláznil bych se… Tak to tady máte. Alespoň to, co mi řekl Ekiguchi sensei.

Představte si to, konečně si můžete dát dohromady Váš hustý plnovous a teplé jídlo. Musí to být skvělý pocit. Při moderní verzi Kagami biraki by měl být pocit obdobný. Vracíme se zpět k denní rutině. Začínáme naše první cvičení.

Oslava Kagami biraki v dōjō je tak jednoduchá, resp. složitá, jak si přejete. Neexistuje žádný „soubor“ pevných pravidel, takovéto obřady se liší okres od okresu, rodina od rodiny. Dōjō oltář/svatyně či výklenek mohou být vyzdobeny speciální novoroční dekorací. Pokud máte
štěstí a je ve vašem okolí japonský obchod prodávající čerstvé Mochi, můžete Kagami mochi vystavit jako oběť bohům (či Bohu, pokud preferujete monoteismus). Nebo láhev Sake. A/nebo třeba vystavit speciální symbolické novoroční objekty jako je Shochikubai, směs rostlin
(borovice, bambus a švestka). Shintōističtí bohové, budhové, křesťanský či židovský bůh Starého a Nového zákona nebo Alláh, kohokoli si představíte jako svého spasitele a duchovního vůdce, tomu byste měli vzdát úctu.

V jednom z uspořádání v Tokonoma čajového obřadu je na speciálním stojanu umístěna hromada syrové bílé rýže. Tři slavnostní válcovité uhlíky jsou svázány bílým papírem a postaveny na vrcholu hromady. Osamělá větev borovice je zasazena uprostřed stojících uhlíků. Rýže má symbolizovat úrodnost a prosperitu v minulém roce, za kterou jsme vděčni, s nadějí, že se v dalším roce zvýší. Uhlíky představují šťastný domov a borovice je trvalým symbolem přežití a zeleně uprostřed bezútěšnosti (jako zelená borovice v chladné zimní krajině). Tedy v podstatě můžete začít s tradičním uspořádáním shintōistické svatyně a pak přidat jakýkoli symbol, který chcete k oslavě Nového roku. Tradice jsou proměnné, a to i v Japonsku.

Budō dōjō může provádět speciální Hatsugeiko (první cvičení v roce) jako součást Kagami biraki, třeba sty předními kopy či údery nebo tisíci něčeho jiného. Také byste mohli udělat Enbu (demonstraci) pro ostatní, bez hodnocení či seřazování. Byla by to pouze ukázka, kterou může darovat každý každému, ukázka pro nabídnutí svých technik bohům jako poděkování za v minulosti naučené schopnosti a pro vyjádření naděje v udržení zdraví a štěstí v budoucnu. Opět platí, že to, co dělá cvičení zvláštním, není to, co děláte, ale prostě fakt, že máte první cvičení v roce, které je vlastně symbolickou obětí duchu dōjō a vlastnímu náboženskému/duchovnímu božstvu jako poděkování za to, že Vám pomohli přežít další rok, a jako vyjádření naděje, že nový rok přinese štěstí, zdraví a radost.


(c) 2011, Wayne Muromoto
Publikováno 3.1.2011
Najdete na stránkách:
http://classicbudoka.wordpress.com/2011/01/03/kagami-biraki-in-the-dojo

Japonská policie a její donucovací prostředky

Japonská policie a její donucovací prostředky

Současná japonská policie je reprezentována tzv. Národní policejní agenturou (NPA), na kterou ještě dohlíží Národní veřejná bezpečnostní komise. NPA se skládá ze sedmi krajských úřadů, z nichž každý odpovídá za několik prefektur. Systém malých policejních stanic nazývaných – kōban 交番, které byly zřízeny již v roce 1885 a jsou rozsety takřka po celém Japonsku, existují a fungují dodnes. V těchto stanicích drží japonští policisté nepřetržitou službu a jsou vždy připraveni pomoci svým spoluobčanům.

Něco málo z historie

Ve feudálním Japonsku byly pořádkové (policejní) síly rozděleny do několika kategorií. Působili zde strážní nazývaní yoriki 与力, dále policisté označováni výrazem dōshin 同心 a členové hlídek – okappiki 岡っ引き. Využíváni byli také tesaki 手先 – najatí pomocníci. Ti všichni využívali několik speciálních donucovacích prostředků. V první řadě to bylo jutte 十手 (jitte 実手). Malá jednoruční zbraň, která se skládala ze železné tyčky s rukojetí a jednoho či dvou vidlicovitých výčnělků směřujících dopředu. Tyto výčnělky fungovaly nejen jako přirozená ochrana ruky, ale zároveň se s nimi dala např. zachytávat nepřátelská zbraň či páčit. Se samotnou zbraní se samozřejmě daly provádět také jednoduché údery a body. Současně se jutte používalo i jako symbol určitého postavení, kterým se policisté prokazovali.

Dalšími zajímavými donucovacími prostředky byly tzv. torimono sandōgu 捕者三道具 neboli tři nástroje k zadržení. Šlo o speciální tyčové zbraně, které se používaly k odzbrojení a následnému podrobení podezřelých či agresivních osob. Jednalo se o tsukubō 突棒 (tlačicí tyč), sodegarami 袖搦 (zamotávač rukávů) a sasumatu 刺股 (vidlicovité kopí). Všechny tyto zbraně měly přibližně dvoumetrovou násadu z velmi tvrdého dřeva, které bylo ještě vyztužené železem. Tsukubō mělo na svém konci tvar písmene T a nejčastěji bylo užívané k tlačení, přidržení a kontrole u země či zdi. Šly s ním také dobře podrážet nohy protivníků. Zamotávač rukávů – sodegarami byl opatřen mnohačetnými ostny a háčky v různých směrech. Hlavní použití se týkalo „nakontaktování“ problémové osoby, tzn. zarazit sodegarami do protivníkova oděvu a zatočit tímto nástrojem tak, aby se volné oblečení na háčky a ostny namotalo. Poté stačilo jen tahat a tlačit k zemi, kde se podezřelý lépe pacifikoval. Posledním nástrojem byla sasumata – vidlicovité kopí. Toto dvouhroté kopí ve tvaru písmene U se nejčastěji využívalo ke kontrole končetin či krku podezřelého. I zde šlo o to co nejrychleji přitlačit zatýkanou osobu např. k zemi či ke zdi a dostat ji pod kontrolu. Nesmíme zapomínat, že mnohdy tito policisté zakročovali i proti samurajům, kteří výborně ovládali své meče.

Moderní vybavení inspirované minulostí

I v dnešní době používají japonští policisté některé donucovací prostředky, které jsou inspirovány historií. K zadržení některých pachatelů využívají např. moderní sasumatu. Tento nástroj není vyroben ze železa, ale z lehké slitiny. Dále je jeho zakončení ve tvaru písmene U mnohem širší, a tudíž vhodnější k zadržení trupu podezřelého. Samozřejmě chybí ostré výstupky a často je použita teleskopická tyč (výhoda variability délky). Tento donucovací prostředek je mnohem bezpečnější pro zadrženého a policistům se snáze ovládá i přenáší.

Další součástí výbavy současného japonského policisty je teleskopický obušek nazývaný keibō 警棒. U japonské policie byl oficiálně představen speciální teleskopický obušek tokushu keibō 特殊警棒 nebo také tobi dashi jutte – vyskakující obušek již v roce 1961. Japonská policie byla vůbec první policie na světě, která teleskopické obušky oficiálně zařadila do své výzbroje. Techniky, které se v té době u policie v Japonsku vyučovaly, vycházely z části z keibō sōhō 警棒操法 (metoda použití policejního obušku), z části z juttejutsu 十手術 (bojové využití zatýkacího prostředku) a z keijōjutsu 警杖術 (policejní umění hole). Na vytvoření tohoto speciálního výukového systému se nejvíce podíleli velmi uznávaní japonští učitelé stylů Shintō musō ryū 神道夢想流 a Ikkaku ryū 一角流.

Komplexní systém boje zblízka a použití donucovacích prostředků určený pro policii byl postupně vytvářen od roku 1924 a v roce 1947 oficiálně nazván taihōjutsu 逮捕術 – umění zadržení. Metoda obsahuje koncept kobo ichi 攻防一, kdy je hlavním cílem akce úměrná situaci. Vedle rozličných technik toshu – neozbrojeného boje, je tu obsažen boj krátkou holí/ obuškem – keibō, dále několik způsobů nasazení pout – soken a postupy při prohledávání.

Asi nejzajímavější disciplínou je metoda poutání provazem, která byla v rámci policejního výcviku vyučována již od roku 1931 a zřejmě přetrvává ve výcviku japonské policie dodnes. Techniky poutání provazem byly a jsou vyvrcholením snahy porazit, podrobit a zajmout protivníka.

K dalšímu vybavení moderního japonského policisty patří například radiostanice, pouta, balistická ochranná vesta a palná zbraň – revolver S&W M37 nebo M60 (v ráži 38 speciál). Ačkoli je kriminalita v Japonsku na velmi nízké úrovni, samozřejmě že i japonská policie disponuje speciálními protiteroristickými jednotkami označenými zkratkou SAT (Special Assault Team) – Tokushu Kyūshū Butai 特殊急襲部隊.

Použité zdroje informací:
kniha Taihōjutsu, autor Don Cunnningham a internet


(c) Martin Hradecký
zakladatel a hlavní instruktor Akademie Aegis
vedoucí Adaptive combat training
webpages: www.actraining.cz

Misogi 禊 – očista těla i ducha

Misogi 禊 – očista těla i ducha

Termín misogi 禊 by se dal asi nejlépe přeložit jako „očista“ nebo „očištění“. Jedná se o původně shintōistický očistný rituál, který bývá prováděn, pokud je člověk zatížen nějakým hříchem či jinak rituálně poskvrněn, a to očistou těla ve vodě, například v řece či moři. Jde o očistu těla a mysli spojenou s určitými asketickými postupy. Podstatná část těchto praktik byla namířena na spojení mysli a těla s přírodou, respektive vesmírným principem. Většinou se jednalo a dodnes jedná o metody posilující jak tělo, tak mysl ve smyslu fyzické odolnosti a vůle. Snahou však bylo dosažení nezávislosti na vlastním egu a tělu. Může se zdát, že tyto cíle jdou proti sobě, ale opak je pravdou. Cílem je očista a oproštění, vedlejším účinkem těchto metod je zvýšení odolnosti.

Historie a původ misogi

Asi nejstarší zmínka o misogi je dochována v díle Kojiki 古事記 (Zápisy o dávných věcech), které bylo sepsáno okolo roku 712 a je nejstarší japonskou dochovanou kronikou. V těchto japonských mýtech je uveden příběh o Izanagim no Mikoto 伊弉冉尊, který se očistil v moři poté, co prošel skrze říši mrtvých Yomi 黄泉.

Misogi se tak zapsalo jako forma potlačení nepříznivých rysů člověka a negativních vlivů přicházejících z okolí. Jako takové se provádělo dvakrát v roce různými způsoby, nejčastěji však omýváním pod tekoucí vodou. To vycházelo z předpokladu, že je důležité se vyhnout všem způsobům znečištění fyzického i mentálního charakteru a pokud se nahromadí, je potřeba nečistoty s určitou pravidelností odplavovat společně s přesně stanovenými pravidly, aby výsledkem bylo obnovení původního stavu čistoty. Postupem času byly přidávány další důvody k očistnému rituálu a i způsob provádění těchto „očištění“. Proces očišťování postupně sloužil k odstranění stigmat provázejících důležité momenty lidského života, jako jsou začátek roku, narození, smrt, neštěstí, v Japonsku časté zemětřesení, atd. Přibylo mnoho dalších způsobů, jak očistu provést: pomocí soli rozhozené v domě; rozmístěním šípů, které do sebe pojímaly nečistotu a koncem roku byly při obřadu spáleny; v osmidenním obřadu modliteb, meditací a regeneračním rituálu vnoření se do ledové zimní vody; výstupem na posvátnou horu; přihlížením dramatickému představení; ale i prostým omytím rukou a vypláchnutím úst před vstupem do chrámu.

V rámci shintō 神道 se můžeme setkat s tím, že se věřící očišťují pod vodopádem v proudu často velice studené vody, tzv. takishugyō 滝修行 a to většinou v době před východem slunce. Shintōisté si pro tento obřad oblékají předem určené oblečení, ženy nosí bíle kimono 着物 a šátek, muži pouze bederní roušku a šátek.

Misogi prováděné v Tsubaki jinja. (c) Wikimedia

Misogi v bojových uměních

Napsal jsem zde, že misogi vychází z shintōistické praxe. Jakou má spojitost náboženská praxe s bojovými uměními? Velikou. Najdeme ji v každém dōjō 道場 věnujícím se bujutsu 武術 i budō 武道, například prostřednictvím etikety, bez které si nejde představit praxi studenta japonských bojových umění. Najdeme ji také v samotné hierarchii vztahů a jednání praktikujících při studiu většiny umění – způsob chování mezi učitelem a žákem, úcta k tradici, historii i zakladateli umění. Je naprosto samozřejmé, že vznikající tradice, a to i tradice bojových umění, se nechají ovlivnit náboženským i společenským prostředím místa svého vzniku a fungování. A tak můžeme nalézt symboliku a vnímání věcí vycházející z shintō i v rámci studií bojových umění. Některá bojová umění jsou prostoupena či ovlivněna shintō více a jiná méně. Uměním, kde najdeme poměrně hodně praktik vycházejících z shintō 神道, je třeba sumō 相撲. Pravdou je, že mnoho lidí dnes přemýšlí o tom, proč bychom se my, Evropané, respektive Nejaponci, měli řídit těmito věcmi, vycházejícími z úplně jiných tradic. Pro mě je odpověď velice jednoduchá. Pokud se chceme učit tradiční bojová umění Japonska, musíme přijmout toto kulturní a náboženské pozadí, abychom pochopili učení takové, jaké bylo vytvořeno. Musíme toto akceptovat; třeba jen částečně, ale přesto musíme. Jiný způsob přístupu by znamenal vytváření změny tradice. Jak moc musíme respektovat filozofii a tradice kultury, kolik je toho nezbytné a co již ne, je velice složité. Na takovou otázku nám může odpovědět koncept shinge muhō 心げ無法. Tato myšlenka doslovně přeložená znamená „vše mimo ducha je chaos“. Bez ducha a bez kokoro 心 (srdce) by byla praxe budō 武道 jen obyčejným nácvikem agresivních bojových metod vyjádřenou v struktuře té či oné disciplíny. Je možné, že když bychom z bojových umění odstranili spirituální stránku, stanou se z adeptů těchto disciplín v lepším případě jen napodobovatelé bojových tradic bez možnosti plného pochopení věcí nebo v horším případě pouzí vyznavači efektivního násilí.

Je jasné, že i praktikanti bojových umění potřebují stejně jako všichni ostatní určitou formu mentálního „očištění“ pro svůj trénink bojových umění a jejich vlastní vývoj. A tak se s misogi můžeme poměrně často setkat v rámci tréninků například kendō 剣道, aikidō 合気道, karate 空手 či dalších. Velice často se misogi prováděné v rámci bugei 武芸 zaměřuje především na fyzickou část tohoto „rituálu“. Misogi tak může probíhat dlouhodobým opakováním některé ze základních technik. V rámci škol šermu je touto technikou často shōmen giri 正面切り, přímý sek. Studenti karate-dō 空手道 často praktikují tsuki 突き základní přímý úder rukou, atd. Vybraná technika je prováděna základním způsobem tak, aby se misogi mohli zúčastnit i mladí, začínající studenti. Tato technika je takříkajíc „ořezána“ na svou podstatu a je prováděna způsobem, kdy s využitím minimální energie cvičenec docílí maximálního efektu. Cíleným dlouhodobým opakováním konkrétní techniky dochází k fyzickému vyčerpání jedince. Někdy se stává, že se lidé předem šetří, aby se brzo nevyčerpali. To není správný způsob. Jde o to najít správný průběh pohybu, kdy dodržujeme směr, způsob a razanci pohybu, aniž bychom porušili kamae 構え či svou stabilitu. Jinak řečeno se každý snaží docílit maximálního efektu ve svém pohybu za minimálního využití svalové práce. A právě proto, abychom toto vše docílili, je nezbytná i duševní odolnost, která udrží správnou koncentraci na prováděný pohyb. Ti, kteří se soustředí jen na svalovou práci, riskují, že budou muset kvůli vyčerpání přerušit trénink.

Při takovémto tréninku je důležité mít schopnost soustředění se během pohybu na své hara 腹, tanden 丹田, centrum své energie a neřešit pouhý pohyb končetin. Pomáhá to zlepšit kontrolu pohybu a celkovou koncentraci na cvičení. A samo sebou, velice důležitý je správný způsob dýchání, který je nezbytný pro korektní pohyb a zabránění předčasné únavě.

Někdy se můžeme setkat i s misogi, během kterého účastníci vystřídají více technik. Inu proč ne, každé dōjō a instruktor vytvářejí svá pravidla a vidí za tím potřebný efekt pro trénink. Z mého pohledu je to ale nežádoucí, neboť si ruce odpočinou v jiném pohybu a student tak nedojde na hranici svých možností, se kterou by se měl v tomto cvičení setkat a pokusit se posunout ji dál.

Podívejme se na chvilku, jak se dívá na misogi tradice aikidō 合気道, skrze slova zakladatele tohoto bojového umění, pana Ueshiby Morihei senseie 植芝盛平先生, který mluvil o misogi takto: „Jediným lékem na materializmus je očista 6 smyslů (oči, uši, nos, jazyk, tělo a mysl). Pokud jsou smysly ucpané, je vnímání potlačeno. A vnímání je potlačeno tím více, čím více jsou kontaminovány smysly. To vytváří zmatek ve vašem životě a v důsledku toho i ve světě – a to je špatné. Chceme-li chránit svět, musíme se nejprve zbavit nečistot. Misogi je krátké odplavení všech nečistot, odstranění všech překážek, oddělení nepořádku, odstranění negativních myšlenek, nedotčená čistota, dokonalost všeho, stav šlechtice ctnosti a neposkvrněné prostředí.“


Způsob misogi v rámci našeho dōjō

V rámci Bujinkan Dōjō 武神館道場 se jen v málo oddílech můžeme setkat s prováděním cvičení misogi, tento „očistný“ trénink. Tady je důležité zmínit, že ani v japonských dōjō v rámci bujinkanu nepraktikují tento druh cvičení za tímto účelem. Důvod je ten, že přistupují k samotnému tréninku jako k misogi, tedy student bujinkan bugei 武神館武芸 by měl studovat na každém tréninku způsobem, kdy se poté bude cítit „očištěný“ či chcete-li mentálně naprosto odpočatý a naplněný duševní i fyzickou energií.

Otázkou tedy je, proč se mu věnujeme v našem dōjō. Odpověď je velice jednoduchá. Pro každého z nás může být, tento původně šintoistický rituál současně očistou těla (karada 体), srdce (kokoro 心; za cílem sebeuvědomění), místa (v našem případě dōjō a nezapomeňme na vnitřní energii (ki 気). Cílem tohoto tréninku by mohla být snaha skrze určité „sebeobětování“, fyzickou námahu a vypětí o získání prvotního stavu čistoty, pevného ducha, rozvoje vnitřní síly a harmonie, harmonizaci mysli s tělesnou schránkou, atd.
Navíc, v našem dōjō se snažíme seznamovat studenty obecně s japonskou kulturou a to formou různých aktivit. Plně věřím, že to není proti ničemu a že tento „rituál“ může pomoci společnosti našeho dōjō. Navíc bych rád, aby se misogi stalo takovým slavnostnějším zakončením roku stráveným společným tréninkem bujinkan bugei.


Pravidla našeho misogi

1. Misogi je vždy součástí posledního oficiálního keiko (tréninku) v našem dōjō.
2. Účastníci misogi mají vždy čisté kompletní keiko-gi 稽古着 a bokutō 木刀, dřevěný cvičný meč.
3. Misogi začíná a končí společně provedeným ceremoniálem stejným pro všechny tréninky a krátkou meditací – mokusō 黙想 a pozdravem zarei 座礼.
4. Při provádění cvičení všichni účastníci stojí obličejem do středu dōjō.
5. Pro účely misogi je prováděna pouze jedna technika a to shōmen giri 正面切り s přechodem ze Seigan no kamae 正眼の構え a návratem zpět se stejným sekem.
6. Cvičení se provádí ve stejném rytmu. Není vhodné mít jiné tempo než-li ostatní. Stejné tempo pomáhá vytvořit společného ducha a vzájemnou podporu. V udávání tempa se střídají všichni účastníci po deseti secích stále dokola. Po napočítání do deseti (ideálně japonsky) počítá další student po naší levici.
7. Misogi trvá obvykle po dobu 1 hodiny bez zastavení.
8. Misogi není možné rušit pozdním příchodem, a narušit tak společnou energii cvičení. Kdo přijde po zahájení, počká mimo dōjō na konec a nebude rušit misogi vstupem do dōjō v jeho průběhu.
9. Misogi je možné opustit pouze v případě, kdy člověk cítí nevolnost či je již naprosto vyčerpán a je tedy na hranici svých fyzických možností. V takovém případě ukončí svou činnost zaujmutím Seigan no kamae, chiburi 血振り a osame-to 収め刀 (nebo-li nōtō 嚢刀) zasunutím meče do sayi 鞘 – pochvy meče či za obi 帯 – opasek. Poté v tichosti opustí dōjō a počká až na konec misogi. Potom se zúčastní závěrečného ceremoniálu s ostatními.
Pozor – není možné opouštět misogi z důvodu nějakých mimotréninkových povinností. Pokud víte, že byste museli odejít dříve, misogi se nezúčastněte.
10. Misogi ukončí vedoucí osoba celého misogi posledními deseti seky provedenými s kime 決め (plnou energií s hlasitým výkřikem). Tyto poslední seky opět provádějí všichni společně, všichni provádí s kime.
11. Na konci přichází mokusō a závěrečný ceremoniál.

Tak se těším, že v závěru roku se sejde co nejvíce studentů pražského dōjō a jejich přátel, abychom společným misogi "očistili" náš prostor pro následující praxi v bojových uměních.

Ninpō ikkan 忍法一貫


(c), Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com

Osu! v japonských bojových uměních

Osu! v japonských bojových uměních

Říkáte také ve vašem dōjō slovíčko osu, oss, nebo uss? Víte co znamená a jak se do tréninku bojových umění dostalo? Má vůbec v budō co dělat? V následujícím článku bych rád podrobně rozebral tento široce rozšířený zvyk a zamyslel se nad jeho úlohou (nejen) v karate.

Předpokládám, že jste se s tímto univerzálním slovem již setkali. Všeobecně se používá jako pozdrav, výraz souhlasu, poděkování a dalších významů postupem času přibývá. Zdaleka nejvíce je možné jej slyšet na tréninku karate, ale v poslední době je více a populárnější a na „osu“ už je možné narazit i v mnoha klubech jūdō, jūjutsu a dokonce i kendō. V porovnání ke stáří všech těchto bojových umění je používání slova „osu“ velmi mladou záležitostí a je více než pozoruhodné, jakou rychlostí se šíří světem. Abychom alespoň zhruba porozuměli tomuto fenoménu, budeme si muset nejdříve udělat malou exkurzi do japonského jazyka.

Ateji

Velmi často se můžeme dočíst, že „osu“ je japonské slovo zapisované znaky osu/oshi 押す/押し (tlačit) a shinobu 忍ぶ (vydržet, být nenápadný) a vyjadřující ducha bojových umění. Význam těchto dvou znaků a tedy celého slova „osu“ se vykládá jako oshi-shinobu, tedy vytrvat v náročném tréninku, tlačit sama sebe na hranici sil a výdrže atp. Skutečnost je však bohužel o něco složitější, neboť „osu“ je přímo klasickým zástupcem jevu, kterému se v japonštině říká ateji.

Výrazem atedži rozumíme slovo, které bylo buď uměle vytvořené, nebo přejaté do japonštiny z cizího jazyka a vzhledem k tomu, že se nezapisovalo žádnými znaky, byly k němu přiřazeny později. Jedním z příkladů atedži může být například přejaté slovo „tabako“ (tabák, cigarety), ke kterému byly přiřazeny znaky 煙草. Tyto znaky sice samostatně znamenají kouř a tráva/koření, ale jako tabako se začaly číst až po jejich přiřazení k cizímu slovu. Ačkoliv slovo „osu“ není přejaté z cizího jazyka, jedná se o velmi mladý výraz, ke kterému byly znaky připojeny až po jeho rozšíření v karate a mluvit o nějaké tradici je tak přinejmenším velmi odvážné. Odkud se tedy vlastně „osu“ vůbec vzalo?

Ohayō gozaimasu, onegaishimasu

Jedny z nejvíce frekventovaných výrazů v japonských dōjō, ale i v běžném životě jsou právě pozdravy a projevy úcty. Ačkoliv sousloví „ohayō gozaimasu“ znamená dobré ráno a také se tak zdaleka nejčastěji používá, je možné jej zaslechnout jako univerzální pozdrav ve chvíli, kdy se s dotyčným vidíme poprvé od rána, bez ohledu na denní dobu. V různých klubech a v různých prostředích se při příchodu na trénink vžilo často odlišné vyjádření pozdravu, nejčastěji se však můžeme setkat právě s „ohayō gozaimasu“, nebo s ještě více používaným onegaishimasu. Tento výraz je v běžné japonštině univerzální prosba, ale v dōjō tradičních bojových umění vyjadřuje pokoru, doslova prosbu o výuku a zachování přízně učitele. Zkrácením těchto výrazů (a jim podobným, protože koncovka -masu slouží u sloves ke tvorbě zdvořilého tvaru), jejich drmolením a často úmyslnou vulgarizací se pak dostaneme k nejrůznějším tvarům. Z „ohayō gozaimasu“ se tak stává „ohayōssu“, „oissu“ a konečně „osu“. „Onegaishimasu“ lze zkomolit na tvary podobné slovům „oeishimasu“, „oissu“ a „osu“. Ačkoliv přesně odpovídající jev v českém jazyce nejspíš nemáme, nejbližší ekvivalent je pravděpodobně zkrácení pozdravu „dobrý den“ na „brej“. Už jen z toho je možné vytušit, že stejně jako „brej“ i „osu“ nelze používat vždy a všude.

Jōge kankei

Celá japonská společnost je strukturalizovaná vertikálně a velice dbá na dodržování hierarchie (japonsky jōge kankei). S dělením na starší/mladší, či na zkušenější/začátečník se můžeme setkat na školách, ve firmách, zájmových činnostech, tedy prakticky v každé části japonské společnosti. V tradičních bojových uměních to však platí dvojnásob. Mluvená komunikace se tak neustále řídí hierarchickými pravidly a je zcela běžné, že učitel na své žáky mluví nejméně zdvořilým stylem, zatímco žáci úzkostlivě dodržují uctivou mluvu a to nejen vůči sensei, ale také všem, kdo jsou pro ně tzv. sempai (technicky vyspělejší, nebo cvičí v daném dōjō déle). Cizinci, kteří nejsou seznámeni s tímto několikavrstvým způsobem vyjádření úcty, se často snaží japonská slovíčka opakovat a nevědomky se tak dopouštějí hrubostí a urážek vůči svým učitelům, či sempaiům. Pokud se vás výše postavená osoba např. zeptá jednoduše „iku?“ (půjdeš?), vaše odpověď nesmí být stroze „iku!“ (půjdu), ale „ikimasu!“ (půjdu ve zdvořilém tvaru). Nutno však dodat, že Japonci jsou obecně vůči cizincům velmi shovívaví a takové prohřešky přecházejí bez reakce, či vysvětlení správného tvaru.

Nejde však jen o tvar sloves, celý způsob vyjadřování by měl být přizpůsoben situaci, tedy tomu, s kým zrovna v danou chvíli hovoříme. Zkracování pozdravů, jakým je např. „ohayō gozaimasu“ až do výrazu „osu“ je obecně v japonštině považováno za velmi hrubé a tudíž je použití směrem vzhůru (tedy k někomu výše postavenému) naprosto vyloučeno. Ani směrem dolů to však není zcela jednoznačné a vzhledem k tomu, že hierarchicky výše postavené osoby nepoužívají uctivý styl s koncovkami –masu (ale např. pouze samotné ohayō), nelze pak takový pozdrav zkrátit na „osu“. Není to však jen otázka gramatiky či zdvořilostních stylů, respektované osobnosti tradičních umění se jednoduše k podobným hrubostem vůči svým žákům většinou vůbec neuchylují.

Na slovo „osu“ je tak možné narazit jen ve zcela specifických částech japonské společnosti. V závislosti na použití a intonaci může jít o vyjádření maskulinity a do jisté míry i hrubosti, ale také třeba odlehčení atmosféry, či vyjádření sounáležitosti. Když se v Japonsku setkáte např. se skupinou středoškoláků, můžete zaslechnout protáhlé „óóssu!“ poměrně často. Mohou se tak mezi sebou zdravit studenti stejných ročníků, u kterých hierarchický vztah sempai-kōhai není zcela jednoznačný, případně jde o zkrácený pozdrav směřovaný mladším žákům. Zcela nemyslitelným je však pozdrav „osu“ vůči studentovi vyššího ročníku, neboť to už je sempai. „Osu“ se hojně používá také v armádě, kde se jakási neustálá maskulinita vyloženě předpokládá. Opět je však zcela nemyslitelné hrubě odpovědět velícímu důstojníkovi, či jednoduše vyšší šarži. Zcela typickým příkladem je však japonská mafie, resp. její nejspodnější vrstva rváčů, často nazývaná „chimpira“. Od jejích příslušníků se očekává hrubost a zastrašování a slovo „osu“ zde tak plní svůj účel nejlépe.

„Osu“ v karate

Karate vzniklo na ostrově Okinawa, teprve postupem času se rozšířilo do Japonska a později i do celého světa. Masívní popularizací začaly vznikat nové směry a styly, mnohdy velmi vzdálené původní technice i myšlence karate. Ačkoliv by teoreticky měly být všechny styly (ryū) karate schopny vystopovat své kořeny až k Okinawě, s tolik rozšířeným slovem „osu“ se v původním okinawském karate nesetkáme. Přímo na Okinawě jsou na toto slůvko mnozí učitelé vyloženě hákliví a v případě jeho použití vás budou, v lepším případě, ignorovat. Již jen tato skutečnost by měla vést k zamyšlení nad používáním „osu“ při tréninku, nebo dokonce v běžném životě.

Samotné rozšíření karate z Okinawy do Japonska s sebou ale začátek používání slova „osu“ neneslo. Prvním průkopníkem karate v Japonsku a jeho hlavním propagátorem byl bezesporu sensei Funakoshi Gichin, zakladatel dnes nejrozšířenějšího stylu Shōtōkan ryū. Funakoshi sensei byl mimo jiné také známý svou vzdělaností a dobrými mravy a používání takového výrazu pro něj bylo zcela nemyslitelné. Ačkoliv je autorem několika knih a textů, přispíval články do novin a věnoval se poezii, nenarazíme v jeho díle na jedinou zmínku o oshi-shinobu, či podobném tématu.

K širšímu rozmachu „osu“ dochází až v druhé polovině 20. století a jako původ popularizace tohoto slůvka můžeme označit právě moderní karate. Prolínání japonské jakuzy do jistých vrstev karate již dnes není žádným tajemstvím a je to právě toto spojení, které do historie slůvka „osu“ vnáší světlo. Zároveň je to i logickým důvodem toho, proč se celkově japonská společnost (včetně okinawských mistrů) od tohoto trendu distancuje, případně jej pouze tiše toleruje.

Doba však jde dál. Vývojem prochází jak názvosloví, tak karate samotné a s ním ruku v ruce i pohled veřejnosti na slovo „osu“. Ačkoliv Okinawu tento fenomén zatím nezasáhl, v moderních japonských bojových uměních je hlasité „osu“ slyšet čím dál více. Nezřídka kdy se setkáme dokonce i s takovým paradoxem, kdy renomovaní japonští učitelé sami toto slovo používají a to dokonce i na mezinárodních seminářích. Postoj k novým, byť i sporným trendům je však věc ryze individuální a od přiřazení znaků (ateji) původně hrubému zkrácení pozdravu již také uběhlo mnoho let. Určitě musíme vzít v potaz i to, že japonští učitelé ctí hierarchii (jōge kankei) velmi důsledně i směrem dolů. Radši sami na semináři použijí slůvko „osu“, než by před všemi žáky shodili jejich instruktora a začali vysvětlovat chybu v jeho porozumění japonským pozdravům. V tuto chvíli je možné říct, že pouhé slovo „osu“ nám může pomoci oddělit stará tradiční bojová umění a moderní budō (ačkoliv to samozřejmě není jednoznačné). Je však možné, že stojíme u zrodu další, nejen japonské tradice, že za několik generací bude oshi-shinobu běžné a skutečný původ tohoto výrazu zcela zapomenut.


(c) Jan Čech
Jan Čech strávil v Japonsku nepřetržitých 8 let života, které zasvětil studiu okinawského Gōjū ryū karate. Je žákem sensei Katō Tomoyuki (10. dan), v jehož domácnosti měl tu čest rok pobývat.Po návratu z Japonska v r. 2009 založil v Praze na Letné dōjō Okinawa Gōjū ryū Bujutsukan, kde v současnosti vyučuje.
Zdroj: www.bujutsukan.cz a www.budonews.cz

Bōjutsu: umění boje s tyčí a holí Hontai yōshin ryū jūjutsu

Bōjutsu: umění boje s tyčí a holí Hontai yōshin ryū jūjutsu

Autor v klasickém kamae pro rokushakubō.

I když většina studentů moderního Jujutsu spojují školu Hontai yōshin ryū výhradně s pákami a hodmi beze zbraně, důležitou roli, jak je to v mnoha obdobných kobudō (starší, klasickí budō), zastává zvládnutí různých tradičních zbraní.

Nejprominentnějšími zbraněmi ve škole Hontai yōshin ryū byly rokushakubō, neboli chō-bō (šest shaku, čili téměř presně šest stop dlouhá hůl, vždycky kulatá s rovným ukončením) a třístopá tyč, neboli hanbō (poloviční hůl, přesně tři stopy dlouhá, kulatá tyč, která může být na jednom konci kuželovitě ukončená a je tenčí než chō-bō). Ze tří pravidelných tréninků v týdnu, které probíhají v honbu dōjō v Imazu, Nishinomiya, Japonsko, jeden je věnován výhradně tréninku bōjutsu.

Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)

Dle tradičního učení Hontai yōshin ryū, styl bōjutsu, který je její součástí, byl původně charakteristický pro školu Kukishin ryū. Relativně brzy v historii každé ze škol bylo vytvořeno úzké pouto mezi tehdejšími mistři těchto škol. V případě Hontai yōshin ryū to byl její třetí sōke Takagi Gennoshin Hideshige a na straně Kukishin ryū, čtvrtý sōke Ōkuni Kihei Shigenobu. Vzájemně se učili svým znalostem, na co se pak Ōkuni stal čtvrtým sōke Hontai yōshin ryū. Toto se pravděpodobně událo koncem 17. století nebo začátkem 18. (Navzdory tomuto propojení a výměně technik, obě školy, Hontai yōshin ryū i Kukishin ryū, se pak vyvíjeli svou vlastní cestou. Moderní techniky boje s hanbō školy Kukishin ryū jsou popsány v knize Stick Fighting: Techniques of Self-Defense (Boj s holí: Techniky sebeobrany), kterou napsali Quintin Chambers a Masaaki Hatsumi a vydalo nakladatelství Kodansha International. Spoluautor této knihy a současný sōke školy Kukishin ryū, který často předvádí dotčeny techniky, je lépe známý jako instruktor ninjutsu.)

Trénink s rokushakubō

Co je na asijských bojových uměních úžasné je široká paleta stylů, které se vyvinuli k efektivnímu využití jednoduché šestistopé hole. I když podobnosti existují, specifické rozdíly stylů tradičních škol jsou až diagnosticky patrné. Tento bod mi sensei Hontai yōshin ryū – Kukishin ryū bōjutsu zdůrazňoval při několika příležitostech, obzvlášť v porovnání s vnímáním Okinawského stylu chō-bō. Okinawská škola, říkají, má tendenci klást důraz na umístění rukou blíž ke středu hole, zatím co Kukishin ryū chō-bō klade důraz na rozsáhlé tesabaki, tedy aktivní práci rukou po celé délce tyče. Tyto rozdíly mi byli demonstrováni pomocí hashi („čínské hůlky“) u oběda, kdy Sensei držel hůlku mezi ukazováčkem a prostředníčkem na obou rukách nedaleko středu hůlky, ukazujíc tak okinawský styl, co vytvořilo chvění na koncích hashi.

Naproti tomu, prsty posouval po celé dílce hashi v případě Kukishin bō, provádějíc tak pohyb od-konec-ke-konci, co taktéž dramaticky ovlivňovalo efektivní délku hole.

Posouvání rukou po celé délce hole je charakteristické pro Kukishin ryū a je naň kladen důraz i u kihonu, neboli základu. První tři základní formy, uchi komi, harai a tsukue, všechny zdůrazňují tuto akci u pohybů, které jsou tak údery mířenými shora dolů, ze strany na stranu a zdola nahoru. Také přímé bodnutí (tsuki) a pohyby, kterých provedení je ovlivněno naginatou, zdůrazňují využití celé délky chō-bō a ovlivňují tak úderové konce zbraně umístěním rukou blíž k centru hole nebo k protilehlému „zadnímu“ konci.

Kihon je prováděn způsobem chůze. Student zaujme pozici s levou nohou vepředu a oběma nohama zohnutími v mírném podřepu. Hůl je držena u předního konce ve výšce pasu oběma rukami dlaněmi dolů (viz foto č. 1). S posunem pravé, neboli zadní nohy vpřed, je proveden jeden z prvních tří základních úderů, posunujíc tak zadní, delší část chō-bō vpřed (může to být pohyb směrem dolů na hlavu, zboku na spánek nebo vzhůru pod bradu). Pro vrácení do (obráceného) základního postoje, je potřeba chō-bō jednoduše a plynule posunout v rukou dozadu. Tento postoj je použit také u bodání, i kdy ruce mohou být dlaněmi dolů, nebo přední ruka může být obráceně, dlaní vzhůru.

Nakai (vlevo) a Suhara (vpravo), demonstrují techniku Tsukeiri s bō awase.

Odlišné kamae se používá pro ostatní dvě formy, úder na koleno (hiza uchi) a diagonální sek směrem vzhůru (jednoduše nazván nagi). Tyto základy se cvičí z pozice fudō no kamae, postoje, který je inspirován mocným obrazem budhistického bůžka Fudōmyō, urputného ochránce práva a trestatel zla. I když je tato postava většinou zobrazována s mečem v pravé ruca a lanem v levé, Miyamoto Musashi, japonský slavný šermíř a umělec, zanechal rytbu Fudōmyōa připomínajícího Kukishin fudō kamae. (Tato rytba je vyobrazena ve vydání Musashiho “Knihy pěti kruhů”, od Overlook Press [1974], na straně 32.) V tomto postoji svírají nohy vzájemný úhel 90 stupňů (přední noha směruje vpřed), jsou jemně ohnuty v kolenech a chō-bō je drženo vertikálně u zadního ramene. Delší vrchní konec hole vede diagonální pohyb směrem na přední odkryté koleno oponenta u hiza uchi, nebo směruje diagonálně vzhůru u nagi. Tento pohyb by v případě naginaty rozsekl oponenta od spodní části žeber k protější klíční kosti. Oba údery jsou doprovázeny krokem (všechny údery kihon můžou být prováděny s pohybem vpřed nebo vzad).

Trénink kihon zahrnuje také způsoby točení chō-bō, zvané furibō. Obsahuje pohyby do stran, dopředu a nad hlavou, co krom toho, že je vizuálně efektní (v kompetentních rukou se z hole stává šmouha) je toto točení určeno ke zmatení oponenta.

K tomu, aby bylo dosaženo zvládnutí kihonu a student byl připraven k formálním katám, které stavěj chō-bō proti meči, student praktikuje bō awase, „střetávání“ dvou chō-bō. U bō awase jsou studentům přiřazeny role útočníka a obránce (viz foto č. 2). Každá ze základních technik je procvičována tímto způsobem proti náležitému obrannému pohybu. K tomu všemu jsou tu složité výměny mezi chō-bō, které procvičují lepší ovládaní zbraně, přesnost a načasování. Jedna z nich, zvaná funabari, zachází tak daleko, že jde o nepřestajnou výměnu, kde si partnery rychle a plynuje, prohazují role útočícího a obránce, střídajíc údery na hlavu a na tělo s obratnými bloky. Provedeno v plné rychlosti (když to zvládnutí zbraně dovolí) to není jenom skvělý trénink ale také velká zábava!

Rokushakubō vs. meč kata. Tady, Inoue Kyoichi sensei (meč) předvádí katu se svým synem Hirohidem (bō) na novoroční exhibici.

Obojí, trénink kihonu i bō awase, i když jsou sami o sobě výborné cvičení, slouží jako příprava pro deset kát, neboli forem, ve kterých je chō-bō postaveno proti meči (bokken/bokuto, čili dřevěné meče se vždycky používají u těchto technik s bō). Sestava kata začíná s kumitachi, formálním pozdravem a úklonou. Mečíř drží meč u pravého boku (jako kdyby to byla katana v sayi [skutečný japonský meč]), ostřím dolů a jeho partner drží bō v pravé ruce, přibližně v středě hole, ve výšce pasu, tak, že přední konec směruje dolů. Ve vzdálenosti kolem dvou metrů oba provedou formální úklon ve stoji, poté si kleknou na pravé koleno a současně posouvají zbraně, dokud se jejich konce nepřekrývají okolo 20 centimetry. Pravá ruka se prsty dotýká země, v této pozici je proveden další úklon. Pak tréninkoví partneři uchopí zbraně a vstanou.

Deset kata s bō zachycuje krátké, rychlé kontakty chō-bō a meče (viz foto č. 3), kde každá je zakončena ve stavu zvýšené pozornosti obou partnerů zvané zanshin. Mečíř stojí v klasickém chūdan no kamae (meč je držen ve střední úrovni, pravá noha je vepředu) a bō je drženo v základném postoji, ze kterého se provádí většiny kihonu. Většina kát předpokládá, že útočníkem je šermíř, útočící z jōdan no kamae přímím sekem dolů (shōmen giri). Techniky s bō se skládají z množství bloků, úderů a bodů, které nakonec vedou k výhodnější pozici pro cvičícího s bō.

Ve dvou katách, cvičící s bō, po dvou rychlých bodnutích na střední pásmo, upustí bō k zemi a chytá šermířovi ruce obětím na/nad lokty, působíc tak na ruce/lokty efektivním dvojitým zámkem, demonstrujíc tak vliv Hontai yōshin ryū na techniku s bō. V poslední kata zvané tsukeiri, je tento zámek na lokty následován téměř simultánním odzbrojením a hodem šermíře (je použito kuguru nage, které je první technikou v sérii nage no kata školy Hontai yōshin ryū). Obě tyto obranné techniky se používají také v boji beze zbraně proti meči v Hontai yōshin ryū tachi dori a v Jujutsu formách proti tachi nebo kataně.

Hanbō kata, ve které Inoue Kyoichi sensei (vpravo, s hanbō), uhýbá Nakaiho meči, jako protiútok vede tsuki (bodnutí) na střední pásmo.

Tak jako všechny formální katy, tak i těchto deset forem s bō vyžaduje značnou zručnost k tomu, aby probíhali plynule; a kladou též důraz na množství schopností včetně kontroly ma-ai (vzdálenost-načasování) a specifických technik. Provedené pořádně, formy jsou charakteristické nepřestajným plynutím, kde místo uvolněno po jedné zbrani je jakoby magicky naplněno zbraní druhou. Dojem silně připomíná stejné „jū“ neboli ohebnost, která charakterizuje techniky beze zbraně školy Hontai yōshin ryū.

Jakmile je deset základních technik dokončených, účastníci provedou obrácené kumitachi, proceduru, která je popsaná pro začátek cvičení.

Trénink s hanbō

I když někteří můžou procvičovat techniky s hanbō jako samostatné katy, nejčastěji se však cvičí přímo proti meči. Existuje deset nejznámějších technik s hanbō, které se běžně procvičují, to však nevyčerpává soubor všech technik pro hanbō. Někteří můžou nabývat dojmu, že hanbō je více „současná“ zbraň s přímím užitím v ulicích (než ostatní tradiční zbraně) a její trénink je doprovázen více inovacemi. To může být způsobeno praktičtější délkou a rozměry zbraně (běžně se nazývá suteki, tedy „chodecká hůl“). Toto se zdá být potvrzeno v práci zmiňované výše (viz Stick fighting) týkající se samotné Kukishin ryū a také skutečností, že minimálně jeden z učitelů Hontai yōshin ryū, Inoue Kyoichi, aktivně experimentuje s uplatněním hanbō.

Techniky s hanbō také začínají formálním kumitachi ale tady šermíř a partner s hanbō ve vzdálenosti cca dva metry vytasí své zbraně a drží je v držení chūdan, tedy na úrovni středného pásma. Poté se v podřepu na špičkách s koleny od sebe vzájemně ukloní a následně zaujmou formální chūdan no kamae. V této pozici se hanbō drží stejně jako katana. U prvních pěti kát se toto brzo změní: jakmile uke (meč) ustoupí do pozice jōdan no kamae držíc meč nad hlavou, tori (hanbō) pomalu sníží zbraň i těžiště do dřepícího gedan, nebo nízké pozice. Otevírajíc tak svou hlavu i vršek těla útočníkovu meči. Tento nízký postoj slouží k nalákání oponenta do útoku.

Reakce na oponentův útok mečem, prováděn shora dolů s krokem vpřed jsou rychlé, efektivní a zdánlivě jednoduché. V ippon-me, první formě, se tori mírným pohybem doprava těsně vyhne přímému seku, a téměř současně vede ostrý úder koncem hanbō na oponentův spánek. I když se to může jevit jednoduché, tento nepatrný pohyb vyžaduje, perfektní načasování a kontrolu hole, obzvlášť v katě, kde je úder prováděn plnou silou a koncentrací (bez zbytečných pohybů), no prudce zastaven na vlásek od oponentova spánku (když je úder proveden expertem, tak doslova hne oponentovými vlasy, podobně jako když zkušený karatista dokáže zhasnout svíčku úderem pěstí, kterou zastaví těsně u plamene).

Katy s hanbō jsou charakteristické uhýbáním před mečem a ostrými údery na hlavu nebo meč oponenta, případně bodnutím na tělo (viz foto č. 4). Vyhýbání se meči bez doteku je charakteristické pro školu Hontai yōshin ryū a pravděpodobný vliv jūjutsu je vidět obzvlášť v páté a šesté katě. V první z nich je konec hanbō použitý k napadení pravé ruky oponenta a jeho znehybnění pomocí zámku na loket (viz foto č. 5), ve druhé je pomocí hanbō útočníkovy zabráněno tasit čepel a současně tori přistoupí k ukemu za záda v částečném škrtícím držení. Všechny katy končí formálním zanshin, vzájemným odstoupením protivníků s neutrálním držením zbraní v pravé ruce (v šermu se to dá přirovnat k chiburi, pohybu a následnému postoji).

Hanbō kata, ve které Inoue Kyoichi sensei provádí hanbem zámek na Nakaiho (s mečem) pravé rameno.

Prvních pět kata je nápadně podobných Hontai yōshin ryū katám pro kodachi (krátký meč) jak strukturou (postoj a umístění) tak samotnými pohyby. Toto je důležité pro pochopení Kukishin ryū bōjutsu jako aktivní součást Hontai yōshin ryū. Téměř identické techniky se dají najít v technikách beze zbraně, jako jádru škol (alespoň tak jak se to cvičí dnes), tak u obrany proti ozbrojenému soupeři, či už dlouhým nebo krátkým mečem (tachi a kodachi), až po bō a hanbō katy. Po téměř tři sta let mistři Hontai yōshin ryū spojovali techniky jūjutsu a bōjutsu do harmonického systému koordinovaného úsilí, vyjadřujícího skrytou filosofickou teorii a estetickou stránku příslušné akce.

I když je Hontai yōshin ryū charakteristické formálním cvičením kata, bývají tyto techniky, jak beze zbraně tak se zbraní, příležitostně užívány k randori nebo zápasům. Pro bō i hanbō je v tomto případě užito ochranných prostředků, stejných jako v kendō a také se používají odměkčené zbraně (například bambusová hůl s tlustě obalenýma konci). Cvičící se vzájemně ukloní a pak se snaží zasáhnout oponenta, nebo se bránit jeho útokům. Někdy dostávají zápasy formu bodovaného sportu, no častěji se u souboje body nesledují a nechají se plynout. Takovéto utkání jsou skvělým zdrojem pro rozvoj technik a trénink koordinace, rychlosti, načasování a vlastně je to kardiovaskulární fitness. Aktuální hlava Hontai yōshin ryū, sōke Inoue, je navzdory svému věku neuvěřitelně silný a zdatný v těchto soubojích, připomínajíc jeho soutěžní kondici dvojitého zlatého medailistu v celojaponské soutěži v jukendō (boj s bajonetem, gumový hrot na dřevěné zbrani).

Co se týče ostatních součástí Hontai yōshin ryū, existuje několik úrovní zvládnutí a kompetentností v užívání hole a tyče, které studentům pomáhají k porozumění technik a jejich aplikace z formy do skutečných setkání. Existují také nuance založené na individuálních studentech a dokonce evoluce způsobů, jak se obě zbraně používají. Na čem ale u obou zbraní záleží nejvíc, je rozvoj přirozené plynulosti, spontánnosti a přesnosti pohybů, co znamená mistrovství. I když některé techniky můžou být snadno získatelné, cesta k mistrovství bō i hanbō spočívá v letech odevzdaného a aplikovatelného tréninku, v průběhu kterého by se měl student učit mistrovství nad sebou samým.


(c)  Stephen M. Fabian
Tento článek se prvně objevil ve „Furyū“, vydání č. 2
(Všechny fotografie v článku jsou tišteným majetkem autora)