Samurajové: mýty vs. realita

Samurajové: mýty vs. realita

Japonští válečníci, známí jako samurajové, stále ještě inspirují zástupy lidí po celém světě, kteří cvičí bojová umění. Jejich kultura, bojové techniky a způsob myšlení jsou dosud považovány ve všech bojových umění za ty, jež vás dovedou k dokonalosti. Nicméně skutečnost je daleko od populárních představ založených na samém klišé, ve kterých jsou fakta dosti rozmělněná. V tomto článku hodláme představit bojovníky „bez strachu a bez výčitek“, bojovníky věrné smrti, bojovníky obdivované mnohými…

Původ

Název samuraj pochází ze starého japonského saburafu znamenajícího „být ve službě“. Na počátku období Heian (794-1186) byli takto nazýváni služebníci, zejména ženy, šlechtického dvora zvaného kuge, či služebníci císaře sídlícího v Kyōtō. Byli to následovníci důležitých mužů japonské šlechty. S počátkem 19. století byl výraz samuraj více a více spojován s doprovodem. Toto slovo dokonce původně ani nemělo význam bojovníka. Na počátku japonského středověku neexistoval v japonštině standardní výraz pro označení člověka věnujícího se boji. Je však možné nalézt zmínky slov odkazujících na povolání spojené se zbraněmi, jako musha (voják) či mosa (divoký). Byl nalezen také termín gokenin, který označuje vazalský vztah.

Podle nejspolehlivějších zdrojů tvořili samurajové základ zemských hodnostářů a nižších funkcionářů místní správy náležící císaři. Jejich hlavními funkcemi byly tvorba a uchovávání oficiálních dokumentů, výběr daní, transport majetku do hlavního města, údržba cest a veřejných budov, řízení policie a dohled nad kulty a náboženskými slavnostmi. Tito funkcionáři byli ve vedení zemědělství a velice dobře věděli, jak získat z půdy co nejvíce. Svá panství umisťovali na vyvýšená místa a měli skupinu lidí, kterým svěřili pěstování rýže na zaplavených polích.

Díky činnostem vyžadující těžkou práci, jako je kopání kanálů a nárdží, stavba zdí a hrází atd., získal pán prestiž dovolující mu autoritativní chování nejen vůči rolníkům, ale také vůči honoraci, kterou považoval za své vlastní muže. Kousek po kousku získával moc nad územím tím, že postupně dosazoval své příbuzné na vlivná místa skrz na skrz vlastním územím.

Pánovi byla postavena malá panství a byly založeny tzv. separované rodiny uznávající nadřazenost hlavní větve v důvěře, že tím uctívají předky klanu. Vůdce rodiny byl stejně tak vůdcem malé skupiny bojovníků, které vedl do bitev, aby bránili území a panství. V období mezi 9. a 11. stoletím se tyto skupiny jednotlivců spojujících se na obranu území postupně stávaly více a více militarizované, až se přetvořily v skupiny válečníků. Tak se z samurajů stalo obojí, jak bojovníci, tak vlastníci. Samurajové považovali pozemky připojené svými předky za svou vlastní zem, dokonce i sami nesli jména této země. Svá panství nechávali stavět poblíž svatyně, ve které bylo uctíváno božstvo ochraňující klan a ve které se lidé klaněli před hrobkami svých předků. Ztráta této země byla ztělesněním hanby.
Moc samurajů začala být zjevná v 9. století, kdy se pozvolna organizovali do skupin. Název jimi praktikovaného umění si prošel několika změnami. V 10. století se setkáváme s pojmem tsuwamono no michi, který je možné přeložit jako zacházení se zbraněmi nebo cesta válečníka. Samotný termín tsuwamono označuje bojovníka či vojáka. Tento termín nahradily o století později výrazy musha a mononofu. Způsob boje byl tedy znám jako musha no michi nebo mononofu no michi. Během bitev v období Heian byl zaznamenán nárůst užívání luku při jízdě na koni, tato technika měla velice rozšířený název kyuba no michi (osvojení jízdy na koni spojené se střelbou z luku). V této době se užívání slova michi (způsob) stalo srdeční záležitostí všemožných válečnických skupin. První školy zabývající se kyujutsu (lukostřelbou) byly založeny právě v období Heian, jako příklad můžeme uvést známou Ogasawara ryū.

V užitých zdrojích, jako je Příběh Heiji a Příběh Hogen, jsou tito bojovníci často popisováni jako muži v brnění a s přilbou, vyzbrojeni lukem a dlouhým mečem, ve vedení několika mužů, vyhlášených odborníků na bojové techniky a lov. Nicméně neplatilo, že by každý ozbrojený surovec mohl být samuraj, a to ani tehdy, bylli
najat k ochraně provinčních správních budov či k službě na panství. Samotní samurajové přesto, že byli v čele panství, museli získat povolení ke službě ve vojenské sekci, která zajišťovala například ochranu konvojů převážejících vybrané daně. Dále se účastnili honů uspořádaných guvernérem provincie či organizovali slavnosti, při kterých se srovnávali ve schopnosti provedení yabusame (lukostřelba na koni na pevný cíl).

Mezi roky 1051 a 1087 byla vedena válka v oblasti Tohoku (severovýchod Japoska) mezi samurajem z oblasti Kantō (dnešní region Kantō) a samurajem z oblasti Kansai (dnešní oblast Kyōtō). V průběhu těchto těžkých bojů byly mezi samuraji zapomenuty blízké vztahy. Mnozí z nich se domáhali správy nedávno odpojených území. Přesto, že selhávali proti místním ozbrojencům, vytvářeli silný odboj vůči aristokracii a kuge, kteří nebyli schopni těmto útokům zabránit. Ve stejné době začali mít samurajové napříč Kantō regionem, jmenovitě v rodině Minamoto, silné nálady spojené s hrdostí vůči vojákům, heroismem, loajalitou, odvahou, věrností jednomu vůdci, neochabujícím duchem. Všechny toto postoje byly aristokracii docela cizí.

V letech 1180 až 1185 soupeřila rodina Minamoto s rodinou Taira v občanské válce. Rodina Minamoto si po vítězství udržela moc za pomoci válečnické třídy dalších sedm století. Zrodil se Šógun.

Kultura a filozofie bushi

Způsob jízdy na koni a lukosřelby, kyuba no michi, se stal součástí pravidel a principů bojovníka, tato pravidla a principy později tvořily známé Bušidó. Samurajové si vytvořili naprosto jedinečnou kulturu. Postavili svou politickou i kulturní identitu na násilí a vedení válek. Tatko se u válečníků vyvinul naprostý nezájem o materiální věci. Místo toho neúnavně vyhledávali krásy pohybu a jeho dokonalou účinnost. Čest a věrnost jednomu pánovi, statečnost v boji a odvaha postavit se nepříteli se stali předlohami pro příběhy o bojovnících, jako je Příběh Heike napsaný na počátku 13. století vyprávěný na každém trhu i každé pouti.
Od té chvíle považovali samurajové sami sebe za nepřekonatelné ve válčení, v lovu, v jízdě na koni, ve věcech, na které byli patřičně pyšní.

Okouzlení šlechty a císařského dvora jejich předky otevřelo samurajům cestu k nezávislosti spojené s užíváním hrubé síly, s zuřivostí v boji a s novým pojetím cti. Ježdění na koni, nošení výzbroje, vedení válek, to jsou symboly charakteristické pro tyto vlastníky půdy, kteří se postupem času stali válečníky. Vždy zůstali věrni svému pánovi a zodpovídali se přímo jemu. Nový vazal byl jednoduše představen pánem všem ostatním bojovníkům. Následoval obřad, při němž pán a nováček pili společně sake ze stejného šálku na veřejnosti na znak bratrství. Další charakteristické rysy sdílené válečníky byly individuální. Loajalita samurajů byla samozřejmostí, pravdou ale je, že do boje šli pouze za předpokladu podílu na novém území pro ně samotné. Získání kontroly nad nově podrobenou zemí byla motivace díky níž následovali samurajové svého pána do bitev. Konflikt nebyl přijat bez příslibu řádné kompenzace, vojenská služba nemůže být zadarmo. Mít odvahu postavit se nepříteli, jenž nemá dostatečné bohatství, se zdálo nesmyslné.

Kromě toho byla loajalita předností pouze tak dlouho, dokud neohrozila hlavní území samuraje. V takovém případě byla zrada změna spojenectví v průběhu boje výhrou v loterii. Ve válečných příbězích a rodinných chronologiích popisujících věrnost vazalů a dějinnou realitu je pro člověka bez znalostí středověké japonské historie dosti náročné se vyznat. Z velké části to byly vysoce postavení bojovníci a nejpřednější historické osobnosti, kdo zrazoval své pány a přisliboval věrnost pánům jiným. Byli to například Hojo Ujiyasu (1515-1571), Oda Nobunaga (1534-1582), Toyotomi Hideyoshi (1537-1598), Tokugawa Ieyasu (1542-1616), Takeda Shingen (1521-1573) či Uesugi Kenshin (1530-1578) a další.

Tyto případy politické zrady v žádném ohledu nepoškodily čest rodu, jejichž příslušníci zradili. Byli dokonce odměňováni za spoluúčast na vítězství.
Válečníci začínali s cvičením bojových technik velice brzy, výcvik započal důkladným studiem pojednání o vojenské strategii a špionáži známé jako bugei shichisho. Těchto sedm pojednání obsahuje všechny nezbytné informace k řízení bitvy v širším smyslu slova, k přečtení strategie nepřítele, k provedení útoku. Najdeme v něm ale také topografii, meteorologii, astronomii a podobně. Současně s tímto studiem probíhala výuka všemožných bojových
disciplín, jako je zacházení s kopím, halapartnou, lukem a šípem, jízda na koni, kenjutsu, iaijutsu atd. Bylo jich osmnáct celkem a byly známé pod pojmem bugei juhappan či osmnáct válečnických disciplín. První bujutsu školy, jimž se válečníci oddali, byly založeny podle spolehlivých zdrojů během období Muromachi (1333-1467).

Některé školy přirozeně tvrdí, že jejich založení sahá ještě dál do historie. Nicméně oficiální prameny datují nesporný vznik nám známých škol do období Muromachi. Tři takové školy tvoří při větve bujutsu, které později ovlivnily velké množství umění, a to zejména v období Edo (16031868).
Pvní větev sestává z Kashima no tachi seskupující Tenshin shoden Katori shintō ryū od Izasa Choisai (13861488), Kashima shinkage ryū od Matsumoto Bizen no kami (1467-1524) a Shinto ryū od Tsukahara Bokuden (1490-1571). Tato větev se nazývá Shintō ryū. Druhá je Nen ryū založená mnichem Jion Nenami (1350 – ?) a třetí je Kage ryū založená Aisu Ikosai (1452-1538).

Tyto tři větve měli společné jádro, užívání několika zbraní různých délek, například kopí a dlouhý meč v yoroi uchitachi, což je boj v brnění. Byly vyvinuty mnohé praktiky v umění užívání těla díky nošení brnění na bitevním poli. Všichni jejich vynálezci byli vysoce postavení válečníci patřící do významných válečnických rodin. Rozdíl těchto mužů spočíval v tom, že nezemřeli spácháním seppuku či harakiri, ale končili své životy předáváním nabytých vědomostí následujícím generacím.

Nesmíme zapomenout ani na filozofii Zen buddhismu a Mikkyō, ezoterického buddhismu, jež hráli svou roli v každodenních životech značného množství samurajů. Ti, co byli zbožnější, cvičili bojové techniky ve spojení s duchovnem. Postupy Sadō, čajový obřad, kaligrafie, malování, a Nō (klasické japonské hudební drama), byly disciplíny dovolující vojákům zaměřit se na své nitro a objevit nové obzory ve cvičení bojových umění. Všimněte si, jak nádherné jsou obrazy od Miyamoto Musashi (1548-1645), kaligrafie od Kamiizumi Ise nokami (1508-1577) a Yagyu Sekichusai (1527-1606), a samozřejmě musíme zmínit Yagyu Munenori (1571-1646) velice nadaného na Nó a vytváření kaligrafií. Můžeme vlastně bez pochyby poznamenat, že duševno samurajů ovlivňovalo japonskou kulturu sedm století a obohatilo ji v mnoha aspektech.

Další stránkou filozofie a rituálů samurajů přitahující spoustu pozornosti je seppuku také známé jako více vulgární harakiri. Byla to rituální sebevražda samuraje pro zachování si cti. To je alespoň nejčastější definice. Ve skutečnosti přišla systematizace tohoto rituálu později, prameny říkají, že to byl obřad prováděný pouze vysoko postavenými válečníky. Na systematické zavedení si musíme počkat až do poloviny období Edo. Sjednoceno bylo například pravidlo říkající, že v případě při smrti pána ho musí následovat celý jeho dvůr.

Tento rituál se používal společně s kodexem bushidō o několik století později jako propagandistická mašinérie nacionalistické armády k podnícení vojáků během druhé světové války.

Velké změny

Hideyoshi, druhý sjednotitel Japonska po Oda Nobunaga, se pokoušel o podmanění bojovníků, aby vytvořil jakousi absolutní monarchii a odzbrojil rolnictvo. Po zavedení všech Hideyoshiho reforem nebyla jiná možnost, jak se dostat do třídy válečníků, než se do ní narodit. Od této chvíle tvořili samurajové vyšší vrstvu společnosti než rolníci, řemeslníci a obchodníci. Nicméně za vlády Tokugawy po nastolení míru v průběhu období Edo (1603-1868) se samurajové krůček po krůčku dostávali do byrokracie z většiny vzdělané a kompetentní. V dobách míru se usazovali na rozkaz pánů ve městech v blízkosti hradů, odkud plnili úkoly v oblastech dohledu a správy, což jim poskytovalo potřebné finance. Pro ty obratnější byl nejprestižnějším dosažitelným postavením instruktor bojových technik.
Například Yagyū Munenori se dostal na vrchol hierarchie vedle své funkce instruktora rodiny shōguna Tokugawi a jeho nejvyšších vazalů. Získal také titul Sometsuke, vedoucí špionážní a dozorové sítě šóguna. Pro samuraje s vyjímečnými schopnostmi tedy bylo možné získat místo, i když tohle byl spíše ojedinělý případ.

Proměna samurajů během let 1570-1620 z odborníků na válčení a boj ve všech formách na odborníky na administrativu byla bez pochyb zásadním okamžikem v historii japonských bojových umění, ale také samotného Japonska. Tento posun však nebránil samurajům pokračovat ve ztotožňování se se způsoby bojovníků a studovat různé bojové disciplíny.

Avšak na počátku 18. století byly způsoby bojovníků, slavné Bušidó, změněny v jakési způsoby mravních bojovníků, v době, kdy už samurajové nebyli. Mnozí neměli schopnosti potřebné k vykonávání úřednické práce ve službách shōguna. Mnozí jen nebyli schopni přizpůsobit se změnám. Velká většina odešla dělat loupežnictví, pracovat jako rolníci, nabízet své služby jinam či otevřít si dōjō. Znovuobjevení dojo a tvorba nových škol bujutsu dosáhly svého vrcholu v polovině období Edo. Během této doby jsme mohli být svědci jakéhosi demokratizování cvičení bojových umění, což bývalo výhradní výsadou elitních válečníků. Výsledkem bylo zavedení drahých diplomů, více strojených technik a psaní stále podrobnějších rukopisů, apod. za rychlého rozvoje. Dochází také k posunu snahy o kvalitní předávání znalostí jedinému následníkovi ke snaze jejich předávání davům.

Na začátku roku 1850 bylo Japonsko donuceno zpřístupnit svou samovládu kvůli neustále sílící hrozbě ze západu. Množství bojovníků úspěšně nabylo západní techniky, zatímco ostatní, jako ti u moci, byli hluší k západním mocnostem. Tito disidenti, modernizace a otevírání se evropskému a americkému vědění, které by vedly ke skvělým kariérám založeným ne na hodnosti, ale na zásluhách, se zdáli být revolučními prostředky k rozebrání vytrácející se moci. Proběhlo několik bitev mezi jednotlivými frakcemi, jedna byla pro otevření země a obnovení moci císaře a druhá byla loajální rodině shōguna Tokugawi. Prohrou druhé frakce v roce 1868 započalo období Meiji. Společenské třídy byli zrušeny, samurajové byli zbaveni svého postavení, a to včetně práva nošení dvou mečů a zachování svého sestřihu vlasů. V této době se odehrává film Poslední samuraj s Tomem Cruisem.

Ti, kdo nebyli schopni se přizpůsobit, odmítli pokrok a spojili se s dalšími jim podobnými, mezi nimiž byl nejznámější Saigo Takamori (1827-1877), jenž zemřel provedením obřadu seppuku po prohrané bitvě proti nové císařské armádě. Byla to nevyrovnaná bitva mezi zastaralými zbraněmi a taktikami a mezi těžkou výzbrojí, která byla v Japonsku novinkou. Ti, kdo byli schopni přizpůsobit se, se stali státními zaměstnanci na vysoké úrovni, specialisty či dokonce kapitalisty. Umění přizpůsobit se bylo klíčem k bytí samurajem a k děděnému provozování bojových umění. Již neměli potřebu spojovat se se starým vojenským režimem. Usadili se bez větších problémů po boku buržoazie a bohatých rolníků v nové společnosti.

Samurajové dnes

Je těžké říci, že i dnes stále jsou samurajové v doslovném slova smyslu, to jsou osoby ve službě svého území, které mimo obdělávání půdy a dalších funkcí také cvičí používání zbraní na obranu své rodiny a svého území. Homosexualita válečníků ve středověku, přesněji preference mladších chlapců, živení se obchodem se zbraněmi, přijetí sebevražedného rituálu seppuku při smrti pána či prostě na jeho pokyn, to jsou věci v dnešní době
nemyslitelné.

Samozřejmě že homosexualita byla součástí všech válečnických skupin skrz na skrz historií, přestože mnozí mají tendenci se domnívat, že samurajové byli tak trochu mstitelé a obránci vdov a sirotků, ženatí s jedinou ženou. Nicméně již v období Edo byla drtivá většina samurajů s nižšími hodnostmi tvořící legie známá pro svou hrubost a negramotnost a uplatňování samurajského statusu zabitím každého, kdo se je opovážil urazit. V mnohých historických kronikách a příbězích můžeme najít detailní popisy vydírání a dalších trestných činů provedených právě těmito bojovníky. Znovu si tedy pokládáme otázku, co to znamená být dnes samurajem. Je to jednoduše jen přežitek těch, kteří chtějí žít minulostí? To jde ale proti základnímu pravidlu, které je základem k vytvoření samuraje a bojových umění, pravidlo přizpůsobit se a přežít. V tomto kontextu musíme porozumět jedné z vět Hagakure: „Cesta válečníka musí zahrnovat setkání se s vlastní smrtí.“ To může být interpretováno několika způsoby, jako například smrt ega, ale původní význam zůstává jednoznačný, přežití, přežití klanu, jména, území. Jinak řečeno neustoupit smrti kvůli pokračování v boji. To je cena za přetrvání. Toto je duch odříkání, vytrvalosti, touhy po cvičení s vysoko postavenými válečníky a po učení se od nich a zakladatelů škol. Právě to je stále přítomno v učení bojových technik, jak jsou předávány dnes.

Každé období přináší mnoho změn. Můžeme jednoduše říci, že stále existují lidé praktikující bojové techniky vytvořené těmito válečníky a snažící se zachovat tradiční formu umění pohybu, snažící se porozumět světu skrz dokonalost jako staří samurajové, ale s různými cíli. Proto bez ohledu na cvičení či na dobu je zásadní element ukryt v duchu a uplatňování stavu být v současném okamžiku.


(c) 2009, Kacem Zoughari
Publikováno 13. května 2009 na webu:
http://shinseidojo.wordpress.com/2009/05/13/the-samurai-myth-reality-by-dr-kacem-zoughari/

Comments are closed.