Někteří praktikanti bojových umění se rozhodnou tuto rubriku Karate Way přeskočit, protože si řeknou, že už vědí, co je kiai. Je to výkřik, který vydáte při provedení techniky, že? Ano, to je pravda. Ale jde o trochu více.
Slovo kiai 気合 je tvořeno dvěma japonskými znaky: Ki znamená „energie“ a ai znamená „sjednotit“. Tento koncept se v japonských tradičních bojových uměních objevuje často, a to různými způsoby. V širším pojetí odkazuje na možnosti, jakými dochází k manipulaci oponenta bez využití fyzického kontaktu. Sem můžeme zahrnout práci s hlasem.
Nicméně psychologické důsledky kiai jsou velmi propracované a jdou daleko za pouhé křičení. Jde o pohled. O postoj. O vnitřní „postoj“, který člověk tváří v tvář konfliktu ukazuje. Toto vše mohou být různé způsoby vyjádření kiai.
Shimadovi Toranosukemu 島田虎之助 (1810-1864) nebylo ještě ani 20 let, když se díky svým šermířským dovednostem proslavil na Kyūshū, jižním ostrově Japonska. Vyhrál několik soubojů s bambusovou shinají. Nakonec se vydal do Eda (dnešního Tokia), kde pokračoval řadou dalších soubojových výzev. Některé sice prohrál, ale začal vítězit. A to hodně. Jeho sláva rostla a spolu s ní rostla i jeho sebedůvěra, která – vzhledem k jeho mládí – pravděpodobně přerůstala do arogance.
Shimada vyzval Ōtaniho Seijchirōa (také znám jako Ōtani Shimosa-no-kami Nobutomo 男谷下總守信友, pozn. překladatele), malého, na pohled nevýrazného chlapíka, který byl shodou okolností 13. velmistrem Jikishinkage ryū 直心影流. Když se utkali, Shimada byl přesvědčený, že půjde o krátký zápas. Překvapilo ho proto, když si uvědomil, že pomalu ustupuje. Nebyl to Shimadův záměr, prostě se to stalo. Ōtani postupoval vpřed, s taseným mečem, ale meč nepůsobil přímo jako hrozba. Nicméně dle Shimadových slov to bylo jako čelit pohybující se zdi kiai. Dřív než si to uvědomil, ustoupil přes celou délku haly.
Ōtani povolil, vrátil se do středu místnosti a přitom opět vypadal jako buclatá panda. Shimada ho následoval a vrátili se k souboji. I když s tím mentálně bojoval, vzpomínal později Shimada, bylo to znovu, jako kdyby na něj postupoval neprostupný oblak. Byl bezmocný. Ke svému zoufalství a zmatení zjistil, že ho ruce a nohy neposlouchají. Vlastně ztratil vědomí.
Po této zkušenosti Shimada začal prosit, aby byl přijat jako student Ōtaniho ryū. Byl vynikajícím studentem a později si založil vlastní odnož. (Pro ty, kdo by se chtěli dozvědět o Shimadovi více – podívejte se na film Zběsilost. Postava Toshirōa Mifuneho vznikla podle něj.)
Tento druh záznamů působí, že kiai zní jako magie – nebo možná druh hypnózy nebo způsob kontroly mysli. Abyste to nyní neodmítli jako naprostý nesmysl, podívejte se například na videa expertů na systemu. Nesoustřeďte se na jejich techniky. Místo toho pozorujte, jakým způsobem se pohybují a stojí, zatímco mluví. Plně využívají postoj těla, výrazy tváře a svou fyzickou velikost. To vše nefunguje jako náhražka talentu, ale jako způsob, jak si vybudovat pozici kontroly.
Rádi si představujeme magii jako pojem, ke kterému se uchylují primitivní, neznalí lidé, kteří jsou zastrašeni jakoukoli hrozbou neviditelné, ale reálně hmatatelné síly. Přesto ale každý člověk může podlehnout sugesci, téměř nevědomým klíčům, které vnímáme z chování, výrazu a pohybu ostatních. A přesně v této oblasti existuje kiai ve vážně míněných bojových uměních.
Co se týče hlasového projevu kiai, je toto téma zapojeno ještě mnohem vice, než mnozí vědí – zejména ti, kteří během předvádění kata ječí jako siréna, která šlápla na lego. V tradičních ryū se vyučuje specifická vokalizace. Některé zvuky napínají svaly na zádech, které se používají k tlaku; jiné zapojují břišní svaly, které podporují úder. Nejedná se o samovolné vřeštění nebo řev. Zvuk kiai má záměrný význam.
Hlasem projevené kiai je možné využít pro zmatení nebo odvedení pozornosti oponenta, stejně tak, jako zafunguje jakýkoli hlasitý zvuk. Ale kiai může také narušit soustředění soupeře a vnutit mu svoji vůli, s cílem využít jeho slabosti. Zde je zásadní vzpomenout si na skutečný význam toho slova: „sjednotit nebo uvést do souladu energii jedince s energií jiného člověka“. V tomto smyslu je kiai o proniknutí do soupeřovy mysli a jejím ovládání.
Toto může opět znít ezotericky, ale realita je takové, že ve smrtícím střetu je nepozornost nebo rozptýlení otázkou zlomku sekundy. – Zamyslete se, jak funguje kapsářství: jemné strčení do oběti s cílem na okamžik odvést její pozornost – a využít příležitosti. Nejsou potřeba žádná kouzla nebo síly, které dlouhodobě ochromují. Potřeba je jen velmi krátké narušení.
Nebyla to náhoda, že byl Shimada poražen mistrem Jikishinkage ryū. Tato škola se soustředila na kiai a brala ho jako základní součást svého učiva. Dodnes existuje a i v dnešní době klade na trénink kiai důraz.
Tato ryū definuje kiai jako kombinaci dýchání, s hlasovým projevem a bez něj, a přístupu. Aby se studenti naučili prvně zmíněné, tedy dýchání s případným hlasovým projevem, začínají s furibō 振棒. Jedná se o velikou, děsivě těžkou palici, kterou máchají při sólových cvičeních, aby se naučili propojit svalovou práci s dýcháním. Později provedou osnovy Jikishinkage ryū studenty sérií čtyř cvičení kata, kde u každé se využívá odlišná forma kiai. Jsou pojmenované po ročních obdobích, což má řadu ezoterických významů, ale zároveň přináší praktické fyzické poznatky.
Svitky starodávných ryū se na celé řadě míst odkazují na pojem kiai jako na způsob ovládnutí nepřítele. Kiai no ri 気合の理 je slovní spojení používané pro popis metod pro zapojení energie jedince s cílem ovlivnit dalšího člověka v bojovém smyslu. Dalším výrazem je kihaku 気迫, což v dnešní době můžete často slyšet v kendō dōjō, kde se to používá s významem „silného ducha“. V dřívější terminologii to však znamenalo schopnost ovládat okolnosti pomocí energie vytvářené postojem a dýcháním.
Kiai je jedním z mnoha aspektů budō, které se navenek zdají jako jednoduché. Ale podívejte se hlouběji a zjistíte, že tak jednoduché zdaleka nejsou.
přeložila Eva Hajčiarová
Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole. Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.
– více o autorovi – Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních. Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).
aneb krátká reportáž z cesty po stopách feudálních válečníků dalekého Japonska
Studium tradičních bojových umění je nejenom o tréninku, ale i o poznávání historie. A tak se skupinka studentů z našeho dōjō rozhodla vyrazit v neděli 10. září auty do hlavního města Německa, aby navštívila tamní samurajské muzeum.
Naše parta před muzeem.
Toto muzeum se dnes nachází v centru města a vzniklo díky velice rozsáhlé soukromé sbírce pana Petera Janssena. Muzeum je umístěné v moderní několikapatrové budově plné exponátů vztahujících se k historii japonského válečnictví. Než budu psát o samotné expozici, rád bych se na chvilku zastavil u představení pana Janssena. Peter Janssen se nechal inspirovat svou vášní pro bojová umění a kulturu Země vycházejícího slunce – Japonska. Svůj první meč katanu získal před více než čtyřiceti lety a od té chvíle propadl touze sbírat další předměty spojené se samurajskou kulturou. Dnes jeho sbírka čítá přes 4000 předmětů, jejichž rozmanitost a rozsah jsou mimo Japonsko naprosto unikátní. Své první muzeum Janssen otevřel v roce 2017 ve Villa Clay na okraji Berlína. Brzo se ukázalo, že tyto prostory svou rozlohou nevyhovují, a tak bylo muzeum na podzim roku 2022 přesunuto na současné místo, které přineslo více prostoru a umožnilo moderní instalaci expozicí. Muzeum tak dnes svým návštěvníkům představuje přes 1000 různých exponátů na 1500 metrech čtverečních výstavní plochy ve dvou patrech.
Peter Jassen (photo: Alexander Schippel (c) Samurai Museum Berlin)
Moderní interaktivní instalace v muzeu nabízejí nevšední pohledy do světa samurajů a přibližují návštěvníkům období feudálního Japonska. Hned za vchodem do muzea je interaktivní 3D model vezme na cestu časem dějinami Japonska od počátku do konce samurajských tradic způsobený reformami Meiji (Meiji-ishin 明治維新) v roce 1868. Jednotlivé projekce a dotykové obrazovky provázejí návštěvníky na mnoha místech výstavy a pomáhají tak zjistit potřebné informace k vystaveným exponátům či získat kontext k historickým obdobím, kdy se datuje jejich vznik. Výstava je opravdu vytvořená velmi zábavnou formou tak, že si své najdou všechny věkové kategorie. Na některých místech si návštěvník může přiblížit gigapixelové obrázky a díky tomu obdivovat každý detail. Musím říci, že v tomto ohledu samurajské muzeum převyšuje ostatní muzea, která jsem měl možnost navštívit. Člověk zde může prožívat dějiny feudálního Japonska opravdu moderním způsobem.
Pojďme se podívat trochu více na to, co všechno zde můžete vidět. Nejstarší předměty Janssenovy sbírky pocházejí již z období Kofun (Kofun jidai 古墳時代, 300–538 našeho letopočtu). Nicméně většina exponátů je z mladších období. A díky tomu všechny vystavené předměty nabízejí skutečně fascinující pohled na vývoj japonské kultury ale i jednotlivých tradičních řemesel. Kromě kvality vystavených exponátů je unikátní i škála předmětů. Sbírka zahrnuje nejen zbraně a zbroje, ale také textilie, obrazy, dřevotisky, buddhistické sochy a předměty potřebné k chadō 茶道, tradičnímu čajovému obřadu. Člověk si tak v plné míře může uvědomit, jak moc samurajové po staletí utvářeli dějiny Japonska, a to nejen na bitevním poli či na císařském dvoře, ale v celé společnosti.
Unikátní kousky kolekce, krom jiných, představují tři komplety samurajského brnění klanu Katō 加藤 pocházející z období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1603–1868). Dalšími velmi zajímavými kousky mezi vystavenými předměty jsou čepele slavných kovářských mistrů z období Kamakura (Kamakura jidai 鎌倉時代, 1185–1333) a Namboku-chō (Namboku-chō jidai 南北朝時代, 1336–1392).
Jedna z první věcí, které si všimnete, je veliké množství vystavených zbrojí yoroi 鎧. Jejich počet přesahuje 60 kusů. Dále je vystaveno na 200 příleb kabuto 兜 a 150 exponátů obličejových masek zvaných menpō 面頬. V takovém množství je neuvidíte v jiném muzeu mimo Japonsko. Zbroje se v Japonsku používaly údajně již od druhé poloviny období Heian (Heian jidai 平安時代, 794–1185). V průběhu historie se zbroje feudálních válečníků samozřejmě neustále vyvíjely. A tak užívání zbrojí vydrželo až do konce období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1600–1867), tedy do samotného konce věku samurajů. Zbroj se skládá z mnoha částí, jako např. kyrysu dō 胴 sloužícího k ochraně trupu, přilby kabuto 兜, obličejové masky menpō 面頬 nebo také mengu 面, nárameníků sode 袖, chráničů stehen haidate 佩楯, chráničů holení suneate 臑当, ochrany předloktí kote 籠手, atd.
Díky vystaveným předmětům se návštěvník seznámí s tím, z jakých materiálů byly vyráběny v různých obdobích zbroje a jakými technologiemi, či jaké se používaly řemeslné techniky. Například se používaly destičky nazývané sane 札, které byly vyráběny nejen ze železa, ale často i z několikrát lakovaného dřeva nebo z kůže. Tyto navzájem se překrývající destičky, byly dále pospojovány dohromady pomocí pestrobarevných šňůr, díky kterým měly schopnost se přizpůsobit pohybu válečníka. Tímto způsobem vznikly speciální lamelové zbroje.
Nebylo by to muzeum samurajských kultur, kdyby zde nebylo možné obdivovat dokonalost japonského meče nihontō 日本刀. Tato expozice je zastoupena více jak 160 meči či samostatnými čepelemi mečů typů tachi 太刀, katana 刀, wakizashi 脇差, tantō 短刀. V několika vitrínách můžete vidět přes 150 kusů mečových záštit nazývaných tsuba 鍔. Nacházejí se zde jednoduché bojové verze záštit, ale také tsuby jejichž výroba byla řemeslným skvostem a v praxi sloužily spíše jako šperk samuraje zdobící jeho meč. Tuto část výstavy samo sebou doplňuje také špičkové příslušenství japonského meče, jako jsou např. drobné ozdoby rukojetí menuki 目貫, kovové objímky rukojeti na konci u záštity fuchi 縁, hlavice na konci rukojetí kashira 頭 nebo nožík kogatana 小刀 se střenkou kozuka 小柄 a jehlice kōgai 笄.
Součástí expozice jsou i jednoduché válečné klobouky jingasa 陣笠, které byly vyráběny mnoha způsoby a do různých tvarů. Dále můžeme vidět válečné prapory sashimono 指物, které používali samurajové k vzájemné identifikaci na bitevních polích nebo vějíře gumbai 軍配 a gunsen 軍扇, které krom jiného byly využívány důstojníky pro signalizaci během válečných střetů.
Jedním z exponátů, který mě také zaujal, bylo řemeslně velice pěkně zpracované tantō teppō 短刀鉄砲, což je střelná zbraň upravená do soupravy krátkého meče tantō 短刀. Tyto zbraně si nechávali vyrábět často bohatí obchodníci za účelem sebeobrany. V tomto případě byla hlaveň zbraně vykládaná drahými kovy.
V další místnosti najdeme vystavené třeba i torimono dōgu 捕者道具, což jsou specifické zatýkací nástroje či chcete-li zbraně používané samurajskou feudální policií k zajetí podezřelých zločinců bez většího rizika zranění zadržovaného. A tak zde můžete vidět například sodegarami 袖搦, tyč vytvořenou především za účelem zachycení protivníka. Celková délka této zbraně je okolo 2 metrů. Tyč je zakončena několika kovovými bodci směřujícími různými směry a opatřenými zpětnými háčky pro snadné zachycení oděvu. Dalším exponátem zde byla tlačná tyč tsukubō 突棒, která sloužila k natlačení zločince ke stěně a omezení jeho hybnosti. Nemůžu nezmínit i několik zajímavých exponátů jutte 十手, což jsou krátké, většinou kovové obušky často opatřené krátkým bočním ramenem kagi 鉤 nápomocným k zachycení čepele útočníka či malou záštitou tsuba 鍔, chránící prsty. Tyto obušky zároveň sloužily v období Edo také jako úřední/policejní odznak.
Prostor zde dostaly i další zbraně běžně využívané válečníky v historii jako jsou například dlouhé luky yumi 弓. Moc se mi líbila ukázka kovaných hrotů šípů. Ya 矢 (šípy) používané ve válce samuraji měly různé hroty zvané yajiri 鏃 nebo yanone 矢の根. Tyto hroty šípů byly ukovány stejnou ocelí (tamahagane 玉鋼) a metodami jako tradiční japonské meče. Existuje mnoho různých druhů hrotů šípů a všechny mají své vlastní speciální jméno. Togari-ya 尖り矢 je jednoduchý špičatý tvar. Yanagi-ba 柳刃, v překladu „vrbový list“, je typický svým elegantním designem, atd.
Dále je zde vystaveno i několik druhů kopí zvaných yari 槍 a nechybí ani japonské verze dřevcové sečné zbraně, tzv. naginaty 薙刀 či muškety nazývané tanegashima 種子島.
Malá část expozice je věnována i předmětům či zbraním využívaným ninji. Můžete se tak podívat na několik typů shurikenů 手裏剣, krátkých čepelí, řetězové zbraně manriki gusari 万力鎖 nebo kusarigama 鎖鎌, což je srp s řetězem zakončeným kovovým závažím. Moc pěkné jsou zde vystavené dlouhé dřevěné foukačky fukiya 吹き矢 a fukidake 吹竹. Dále jsou zde dva typy karakuri jutte (známé také jako marohoshi), které údajně vytvořil legendární šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 ( 1584–1645). Mnoho lidí tento typ jutte spojuje s tradicemi ninjutsu, ale jak se zdá, shinobi tuto variantu jutte nejspíše vůbec nepoužívali.
V této části muzea můžete také zhlédnout krátké videoreportáže o historii samurajů a ninjutsu, které vznikly ve spolupráci s Dr. Kacemem Zougharim, jedním z instruktorů v rámci bujinkanu a studenta Ishizuki senseie.
V zadní části spodního patra je instalované poměrně prostorné podium divadla Nō 能. V prvním patře je pak umístěna expozice vztahující se k čajovému obřadu a najdete tam i malou čajovnu. Podium divadla a čajovna byly vyrobeny v Japonsku za použití tradičních materiálů a technik a následně byly rozebrány, převezeny a postaveny v berlínském muzeu. Každých 30 minut se návštěvníci mohou ponořit do úryvků z různých divadelních představení divadla nō nebo vystoupení bubnů taiko 太鼓. Také čajovna nabízí návštěvníkům možnost nahlédnout do oblasti tradiční přípravy čaje – chanoyu 茶の湯.
Měl jsem možnost navštívit toto muzeum již dvakrát a myslím si, že v budoucnu se sem vrátím znova a rád. Expozice muzea jsou v čase obměňovány, a tak bude pořád na co se dívat. Osobně si myslím, že je to jedno z nejlépe vystavených muzeí na japonskou kulturu mimo Japonsko. Pokud se také zajímáte o středověké válečníky dalekého Japonska, historii a kulturu této země, určitě si nenechte ujít návštěvu tohoto muzea. Ještě malé upozornění k muzeu: můžete ušetřit trochu peněz tím, že si objednáte lístky online. V případě, že nebudete stíhat čas, který jste si pro návštěvu rezervovali online, nebojte se zavolat do muzea, rádi vám čas posunou tak, abyste pohodlně stíhali.
Kontakty a informace: Samurai Muzeu Berlin Adresa: Auguststrasse 68, 10 117 Berlin. Otevírací doba: po až ne od 11 do 19 hod. Webové stránky: www.samuraimuseum.de.
Po návštěvě muzea, jsme si šli sednout do nedaleké veganské rámen restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali. Následně jsme vyrazili na krátkou obhlídku centra Berlína. Měli jsme tak možnost vidět Fernsehturm nebo třeba Braniborskou bránu. I přes vysoké teploty to byla fajn procházka. Poté na nás čekala už jen cesta zpět do Prahy. Celý výlet jsme zvládli za jeden den. Vyrazili jsme okolo sedmé z Prahy a zpět jsme byli lehce po osmé večer. Díky všem členům této naší výpravy: Ľudovi, Štefanovi, Lucce, Honzovi, Vojtovi a Lukášovi za velmi příjemný den plný poznání. Těším se na další společnou výpravu.
Před Braniborskou bránou.
Podívejte se do naší galerie na webových stránkách, kde najdete rozsáhlou galerii fotografií pořízených z tohoto našeho výletu. Aspoň budete mít sami představu, jak velké množství exponátů můžete v tomto muzeu zhlédnout.
použité materiály: katalog napsaný Martynou Lesniewskou „Armours of the samurai“ webové stránky muzea www.samuraimuseum.de článek Martina Hradeckého nazvaný „Samurai muzeum Berlin“
Tentokrát jde o přesdílení rozsáhlého článku o shurikenjutsu z japonského magazínu z roku 1963. Je to moc zajímavý článek, který se věnuje nejen historii tohoto umění, ale i druhům čepelí a nakonec i samotným technikám. Moc děkujeme Dominicu Thibaultovi, který tento článek nasdílel na svých sociálních sítích.
Lidé, kteří se nevěnují tréninku bojových umění, často předpokládají, že hodnota technického stupně v karate, ale i v dalších bojových uměních, je standardizovaná záležitost, která je určována a kontrolována nějakým oficiálním orgánem nacházejícím se někde v Japonsku. Ti, kteří se věnují studiu bojových umění, samozřejmě ví, že nic takového neexistuje a že černý pás úrovně 6. danu v jednom dōjō nemusí být v jiné škole považován ani za úroveň hodnou 1. danu.
Mnoho organizací budō (bojových umění, pozn. překladatele) pracovalo na standardizaci testování mezi svými členy. Pokud patříte do dōjō přidruženého k nějaké národní či mezinárodní organizaci, je pravděpodobné, že máte zkušební řád s jasně danými požadavky pro každou technickou úroveň / technický stupeň. To umožňuje jasný přehled a určitou předvídatelnost. Můžete tak jít do kteréhokoli jiného dōjō přidruženého k této organizaci a být si poměrně jistí kvalitou hodnocených studentů a naopak i oni si mohou být jistí vaší úrovní. Pravděpodobně většina cvičících by to považovala za pozitivum. V některých ohledech tomu určitě tak je. Zkuste se ale podívat na technické hodnocení a standardizaci také trochu jiným způsobem.
Klasická japonská bojová umění, známá také jako koryū, se vyvíjela poněkud izolovaně jedno od druhého. Udržet podstatu své ryū (školy, pozn. překladatele) v utajení bylo značnou výhodou v období válek.
Avšak během pozdějšího feudálního období, po skončení dlouhé občanské války v Japonsku, docházelo mezi jednotlivými ryū k určité výměně znalostí. Členové jedné ryū, kteří dosáhli dostatečné úrovně a získali povolení od svého učitele, se mohli připojit k jiné ryū.
Ale pokud jde strukturu jednotlivých ryū, každá škola se řídila svým vlastním protokolem pro udělování vyšších technických hodností. Nebylo zde žádné standardizace a vlastně nebyla ani potřeba něčeho takového.
A pokud jde o tituly (technické stupně) je třeba si uvědomit, že systém koryū byl a je zcela odlišný od systému praktikovaného v moderních formách budō, jako je třeba karate. Nebyla žádná potřeba udělovat někomu technické stupně, certifikáty nebo pásky na znamení získané úrovně. Pokud jste zůstali naživu, byl to jasný důkaz vašich dovedností.
Jedinou potřebou certifikace bylo určit, kdo má právo učit a předávat znalosti a tradice konkrétní ryū. To bylo činěno z důvodu, že dovednosti vyučované ryū byly považovány za majetek školy (to platí stále i dnes).
Aby se to vyřešilo, vydal představitel ryū osvědčení menkyo, doslova to znamená „licenci“. Slovo menkyo je nejčastěji spojováno s písemným dokladem o pravomoci vlastnit a dále předávat dovednosti ryū, ale používaly se i jiné termíny. Jak se učení ryū ustálilo, vznikla potřeba, aby její členové měli licenci i třeba jen k výuce určitých aspektů umění. Z tohoto důvodu byly sepsány dokumenty, jako je třeba menkyo, díky kterým majitel získal povolení k této činnosti. V některých případech mohly být volně svázány, stejně jako kniha, avšak ve většině případů byly napsány na svitcích opatřených pečetí představitele školy.
Tyto svitky se nazývaly mokuroku (soupis) a mohly být prostým seznamem všech kata (forem, pozn. překladatele), které mohl vlastník předávat dále. Nebo se jim mohlo říkat menjo („certifikáty“). Yurushii je další termín používaný v některých ryū a znamená to „povolení“. Některé ryū vydaly více podobných licencí. Nižší úroveň menkyo dávalo majiteli právo vyučovat třeba jen první část osnov ryū. Jak se stal zkušenějším, byla mu vydána druhá licence k výuce druhé části osnov. Některé ryū nevydávaly vůbec žádné licence, kromě osoby, která byla určena, aby zaujala pozici příštího představitele školy.
„Technické stupně nejsou důležité,“ tvrdí někteří karatisté. „Jsou tam jen z toho důvodu, aby udržely zájem studentů.“ To může být pravda; zřejmé symboly hodnosti mají svou přitažlivost, zejména pro lidi, kteří jsou orientováni na odměnu. Je však příliš drsné a zobecňující odmítat systémy hodnocení jen jako pouhé marketingové nástroje.
Technické stupně rozlišené barevným páskem – a to byl hlavní důvod, proč byly vytvořeny – usnadňují instruktorům a pokročilým studentům ve velkém dōjō nebo organizaci znát přibližnou úroveň dovedností cvičenců, které osobně neznají.
Co kdyby však váš učitel, vedoucí organizace vašeho budō, osobně znal všechny své studenty? A co kdyby se všichni studenti vašeho umění navzájem znali a pravidelně spolu trénovali? Existovala by stále potřeba nebo touha po standardizované formě technických stupňů?
I když je nemožné znát budoucnost, zajímalo by mě, jestli by bojová umění mohla v tomto století zaznamenat evoluci směrem k menším skupinám, směrem k méně celistvému rozšíření v jednotlivých oblastech či zemích.
Dnes si mnoho studentů představuje Japonsko s organizacemi budō jako jakousi centrální autoritu. Ale jen málo z těchto studentů tam bylo a trénovalo s hlavními instruktory. Jejich pocit sounáležitosti s uměním nebo dōjō ve skutečnosti spočívá v osobě, která je pravidelně učí, v budově, kam pravidelně chodí.
Bývaly doby, kdy jen málo lidí mimo Japonsko mělo takovou úroveň dovedností a zkušeností, která by jim umožnila vyučovat samostatně. To se však již změnilo a stále více učitelů je na místě, kde musí převzít odpovědnost za své studenty.
Představa, že učitel s technickým stupněm úrovně 7. danu se čtyřicetiletou zkušeností s výukou ve svém vlastním dōjō potřebuje přivést někoho jiného, aby ohodnotil pokrok studentů, je vcelku divná a vlastně neopodstatněná.
Co kdyby takový učitel stanovil své vlastní standardy pro technické stupně? A sám by se rozhodl, že bude vydávat licence typu menkyo místo jednotlivých barevných pásků označujících technickou úroveň? Možná by se učitel rozhodl změnit celý systém hodnocení technických stupňů.
V takové případě, místo toho, aby studenti říkali: „Můj technický stupeň je certifikován prostřednictvím jakékoliv mezinárodní asociace karate,“ by říkali: „Moje technická úroveň je potvrzena mým učitelem.“ Pokud je pak studentova úroveň průměrná nebo dokonce špatná, neodráží se vina za to na nějaké organizaci, ale pouze a jen na daném učiteli.
Všechny organizační systémy technických stupňů mají své silné i slabé stránky. Stojí za to je zvážit.
Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole. Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.
– více o autorovi – Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních. Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).
Letos proběhl v pořadí již devátý ročník Japonského dne v botanické zahradě v Průhonicích, který je pořádán v rámci akce pod názvem Trvalkový víkend. Je to jedna z akcí, která je pro mě velice příjemná svou atmosférou a energií, a tak, když jsme dostali pozvání od Česko-japonské společnosti, zda bychom tam nechtěli mít enbu (veřejnou ukázku), moc rád jsem kývl, i když moc často vystoupení nemíváme.
Naše sestava na enbu.
Jak
víte, nejsem zastáncem toho mít vystoupení za každou cenu na
akcích různých druhů. Bohužel má zkušenost je, že
organizátoři některých akcí za nimi schovávají pouze svou
touhu osobně se zviditelnit, nebo je pořádají pouze pro finanční
zisk. Takové akce mě opravdu netáhnou a nechci být na nich
účasten.
Oproti těmto akcím mě naše účast na Japonském dni v Průhonicích moc těší. Je zde vidět snaha prezentovat jednotlivé oblasti japonské kultury takové, jaké opravdu jsou, přičemž lidé si mohou sami vybrat program, který je zajímá, a to je mi velice sympatické. Ostatně, podle neustále se zvedající účasti na této akce, je to vnímáno i samotnými návštěvníky.
Ľudo předvádí techniku hitō.
Letos byl program poměrně nabitý. V oblasti bojových umění zde měli vystoupení studenti pražské školy Hyko ryū taijutsu, kteří předvedli své umění sebeobrany. Setkání s nimi bylo pro mě velice příjemné a těším se na další. Dále proběhlo enbu školy Nakagawa ryū battōjutsu prezentované studenty z pražského oddílu Kenshōkan Dōjō. Jedná se o školu japonského meče, kterou zastřešuje Nakagawa Kinji sensei, který několikrát navštívil i naše dōjō, aby předvedl studentům své techniky battōjutsu. Další ukázkou bylo kyūdō v podání pana Václava Kučery. Během své ukázky pan Kučera velice zajímavě vysvětlil důležité body kyūdō, včetně jedné ze základních technik vyučované v japonské lukostřelbě. Poslední ukázkou z oblasti bojových umění Japonska bylo dětské jūdō.
Část z našeho enbu byla i vpořadu České televize.
Na naše vystoupení jsme dorazili v sestavě Ľudovít Plata, Miklos Csémy, Josef Kafka, Jan Svoboda, Lucie Svobodová, Filip Schätz a já. Sešli jsme se na místě už okolo deváté hodiny ranní, abychom se připravili na vstup České televize, ve kterém s námi počítali, a samotné enbu proběhlo někdy kolem 12 hodiny. V plánu jsme měli ukázat několik oblastí našeho tréninku počínaje taihenjutsu (pádové techniky), taijutsu (neozbrojený boj), ve kterém jsme krom technik kihon happō ukázali suwari waza – techniky v sedě, gyaku waza – pákové techniky, daken taijutsu – využití úderů, kopů, nage waza – techniky přehozů a další, konče ukázkami technik se zbraněmi – tōjutsu (šerm), bōjutsu (dlouhá tyč), kusarijutsu (řetězové zbraně), hanbōjutsu (krátká tyč), shikomi-zue (čepel ukrytá v tyči), naginatajutsu (halapartna) a metsubushi (oslepující techniky). Pro zájemce jsme poté přichystali malou výstavu zbraní vyučovaných v rámci ninjutsu a odpovídali na dotazy návštěvníků Japonského dne. Opravdu všem veliké díky za jejich čas a pomoc při prezentaci „našeho ninpō“.
Lucka předvedla několik technik hanbōjutsu. Zde můžete vidět techniku oni kudaki.
Program
nebyl vůbec primárně zaměřen na bojová umění, ale celkově na
japonskou kulturu. Tady aspoň v bodech s čím vším se mohli
návštěvníci setkat a seznámit:
skládání origami
oblékání kimon
japonské šachy shōgi
japonské umění lesní terapie Shinrin-yoku
pražská studijní skupina Sogetsu předvedla aranžování květin Ikebana
čajový obřad školy Urasenke
Vlastislav Matoušek zahrál na bambusovou flétnu shakuhachi
taneční vystoupení skupiny Yosakoi
workshop japonské tušové malby sumi-e
bubenická show skupiny Wadaiko yosa yosa
paní Darja Kawasumi měla přednášku na téma „Itadakimasu“
Aleš Trnka mluvil o symbolice v japonských zahradách
o proměnách v japonské přírodě a japonské kultuře mluvil Robin Heřman
A
o to, aby všichni měli dostatečný přísun pochutin a nápojů,
se starala Japonská domácí cukrárna, firma Matcha tea a tradičně
již japonská restaurace Miyabi, bez které si nedokážu tuto akci
téměř představit.
Ukázka technik shurikenjutsu bývá pro diváky zajímavá.
Na
akci dorazil i japonský velvyslanec v ČR pan Shimazaki
se svou chotí, který přivítal návštěvníky Japonského dne od
mikrofonu, a pak se za doprovodu ředitele Botanického ústavu AV ČR
Jana Wilda a radního středočeského kraje Martina Draxlera
seznámil s prostředím botanické zahrady.
Jestli
jsem na někoho zapomněl, tak se hluboce omlouvám, nebylo to mým
záměrem. Pokud mě na to upozorníte, rád přehled programu
doplním.
Z ranního programu tohoto Japonského dne byla krátká reportáž v České televizi, kterou můžete shlédnout na tomto odkazu: www.ceskatelevize.cz
O ukázku technik metsubushi se postaral Pepa s Luckou a Mikim.
Nezbývá
než dodat, že se těším, až se příští rok budeme moci
zúčastnit již desátého ročníků této fajn akce, a je jedno,
zda jako účastníci nebo návštěvníci. 😉
text připravil Pavel Slavík, (c) červen 2019 foto: Pavel Pližingr
Využít literární a bojová umění pro národ znamená připravit se na společenské nepokoje. Je velmi běžné, že během každé „vlády“ dojde k takovým nepokojům přinejmenším jednou. Nikdy byste se neměli přestat učit bugei 武芸 (bojová umění), ani na krátko. Existuje mnoho forem bojových umění a z nich všech je potřebné jenom jūjutsu 柔術, což platí i v době míru. V takové době může být využito k sebeobraně. Osoba, která studuje jūjutsu, se zároveň učí, jak přetrvat. Válečník chápe, že je důležité oddělit hněv od všeho ostatního. Ti, kteří studují jūjutsu, mají zdravý rozum a skvělý charakter. Pokud se zničíte kvůli triviálním věcem, můžete ztratit sami sebe; pokud ztratíte sami sebe, můžete nakonec ztratit domov. Je to nekonečný kruh, ze kterého se vám nikdy nemusí podařit vymanit. Stejně jako v případě dětí a rodičů, tak i v případě lidí a národa či země, musíte kvůli nim někdy obětovat sami sebe, jinými slovy, musíte je před sebou upřednostnit. Například jako rodina Ōtomo 大友, která byla připravená zemřít v horách nebo na moři (v dřívější básni zemřít za císaře).
Dokonalé mistrovství v budō 武道 umožňovalo v dávných dobách válečníkům srazit ptáky v letu pomocí kiai 気合 (výkřiku ducha). Podstatou tréninku bylo zničit zlo a umožnit přežít. Kdybych to parafrázoval, dalo by se říct, že na vrchol se lze dostat dodržováním přírodních zákonů. Proto není žádný prostor mezi nebem a zemí, vámi a protivníkem, není žádný prostor mezi ničím v přírodě, vše je propojené a vše je chaotické. V nebi je přirozené mít In 陰 a Yō 陽 (pozitivní a negativní) a na zemi tvrdé a měkké. Existují dvě hlavní věci, které by měly být studovány v bunbu 文武 (literárních a bojových uměních). Jsou to zlatá pravidla přírody (v japonštině železná). Pravý válečník se učí sám. Uprostřed nebes a země se člověk učí mentálnímu stavu připravenosti na smrt.
Shōwa 18 (5. ledna 1943)
(c) 1943, Kuki Takaharu Publikováno 28. prosince 2011 na webu: http://shinseidojo.wordpress.com/2011/12/28/an-excerpt-from-kukishinden-zensho/
Bez základů, které jsou stavebními kameny vašeho taijutsu, si nikdy nevytvoříte to, čemu sensei říká „přirozený pohyb“. Jeden můj přítel a student nedávno navštívil několik seminářů v jiných zemích. Překvapily ho dvě věci. Zaprvé, většina učitelů vytvářela nádherné pohyby bez použití energie a síly. Potom se studenti pokoušeli tyto pohyby okopírovat.
Ale pak zjistil, že i když není studentem těchto učitelů, jeho vlastní silné základy mu umožnily přizpůsobit se a pochopit to, co bylo předváděno. Na rozdíl od něj, se ostatním účastníkům absolutně nedařilo vytvořit tyto pohyby skrze vlastní taijutsu 体術, přestože je napodobili.
Tento kosmický trend se v bujinkanu objevuje už nějakou dobu a nyní se ukazuje jak negativně ovlivňuje schopnost studentů přežít v reálném boji. Většina studentů bujinkanu bude velmi překvapena, až se budou muset bránit těmito hezkými, ale slabými, kosmickými pohyby, které se učili na seminářích a v dōjō 道場.
Jak to sensei řekl minulý srpen, musíte trénovat svou sílu v mládí, abyste mohli v dalším vývoji používat „žádnou sílu“ na vyšších úrovních svého budo.
Prosím vraťte se k pořádnému tréninku ve svém studiu budō 武道, zlepšete své základy a vytvořte silný podklad, než se začnete pohybovat na kosmické úrovni.
Skutečný boj je divoký, není hezký. Panika a strach zpomalí váš mozek a vaše reakce a když nastoupí panika, jedinou šanci přežít vám dají zakořeněné základy.
Silný základ je to jediné co vám zbude. Hezká waza 技 naučená v dōjō se spokojeným partnerem vás v reálném střetu zabije. V posledních dvaceti letech řekl sensei několikrát „nepokoušejte se v boji používat waza, prohrajete“.
Učitelé, toto je vaše zodpovědnost. Prosím učte hlavně základy (společně s pokročilými pohyby) a přestaňte se soustředit výhradně na kosmické pohyby, protože ty vaše studenty zabijí. Nezapomínejte, že základní pohyby se postupně přemění v kosmické, to je přirozený proces. Nesnažte se ho urychlit.
Když nebudete učit správně, budou vaši studenti jako ovce u řezníka a hezké „béé béé“ řezníka nezastaví, aby je nezabil.
(c) 2014, Arnaud Cousergue http://www.budomart.com e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com Publikováno 16. listopadu 2014 na stránkách: https://kumafr.wordpress.com/2014/11/16/basic-vs-cosmic
Japonští válečníci, známí jako samurajové, stále ještě inspirují zástupy lidí po celém světě, kteří cvičí bojová umění. Jejich kultura, bojové techniky a způsob myšlení jsou dosud považovány ve všech bojových umění za ty, jež vás dovedou k dokonalosti. Nicméně skutečnost je daleko od populárních představ založených na samém klišé, ve kterých jsou fakta dosti rozmělněná. V tomto článku hodláme představit bojovníky „bez strachu a bez výčitek“, bojovníky věrné smrti, bojovníky obdivované mnohými…
Původ
Název samuraj pochází ze starého japonského saburafu znamenajícího „být ve službě“. Na počátku období Heian (794-1186) byli takto nazýváni služebníci, zejména ženy, šlechtického dvora zvaného kuge, či služebníci císaře sídlícího v Kyōtō. Byli to následovníci důležitých mužů japonské šlechty. S počátkem 19. století byl výraz samuraj více a více spojován s doprovodem. Toto slovo dokonce původně ani nemělo význam bojovníka. Na počátku japonského středověku neexistoval v japonštině standardní výraz pro označení člověka věnujícího se boji. Je však možné nalézt zmínky slov odkazujících na povolání spojené se zbraněmi, jako musha (voják) či mosa (divoký). Byl nalezen také termín gokenin, který označuje vazalský vztah.
Podle nejspolehlivějších zdrojů tvořili samurajové základ zemských hodnostářů a nižších funkcionářů místní správy náležící císaři. Jejich hlavními funkcemi byly tvorba a uchovávání oficiálních dokumentů, výběr daní, transport majetku do hlavního města, údržba cest a veřejných budov, řízení policie a dohled nad kulty a náboženskými slavnostmi. Tito funkcionáři byli ve vedení zemědělství a velice dobře věděli, jak získat z půdy co nejvíce. Svá panství umisťovali na vyvýšená místa a měli skupinu lidí, kterým svěřili pěstování rýže na zaplavených polích.
Díky činnostem vyžadující těžkou práci, jako je kopání kanálů a nárdží, stavba zdí a hrází atd., získal pán prestiž dovolující mu autoritativní chování nejen vůči rolníkům, ale také vůči honoraci, kterou považoval za své vlastní muže. Kousek po kousku získával moc nad územím tím, že postupně dosazoval své příbuzné na vlivná místa skrz na skrz vlastním územím.
Pánovi byla postavena malá panství a byly založeny tzv. separované rodiny uznávající nadřazenost hlavní větve v důvěře, že tím uctívají předky klanu. Vůdce rodiny byl stejně tak vůdcem malé skupiny bojovníků, které vedl do bitev, aby bránili území a panství. V období mezi 9. a 11. stoletím se tyto skupiny jednotlivců spojujících se na obranu území postupně stávaly více a více militarizované, až se přetvořily v skupiny válečníků. Tak se z samurajů stalo obojí, jak bojovníci, tak vlastníci. Samurajové považovali pozemky připojené svými předky za svou vlastní zem, dokonce i sami nesli jména této země. Svá panství nechávali stavět poblíž svatyně, ve které bylo uctíváno božstvo ochraňující klan a ve které se lidé klaněli před hrobkami svých předků. Ztráta této země byla ztělesněním hanby. Moc samurajů začala být zjevná v 9. století, kdy se pozvolna organizovali do skupin. Název jimi praktikovaného umění si prošel několika změnami. V 10. století se setkáváme s pojmem tsuwamono no michi, který je možné přeložit jako zacházení se zbraněmi nebo cesta válečníka. Samotný termín tsuwamono označuje bojovníka či vojáka. Tento termín nahradily o století později výrazy musha a mononofu. Způsob boje byl tedy znám jako musha no michi nebo mononofu no michi. Během bitev v období Heian byl zaznamenán nárůst užívání luku při jízdě na koni, tato technika měla velice rozšířený název kyuba no michi (osvojení jízdy na koni spojené se střelbou z luku). V této době se užívání slova michi (způsob) stalo srdeční záležitostí všemožných válečnických skupin. První školy zabývající se kyujutsu (lukostřelbou) byly založeny právě v období Heian, jako příklad můžeme uvést známou Ogasawara ryū.
V užitých zdrojích, jako je Příběh Heiji a Příběh Hogen, jsou tito bojovníci často popisováni jako muži v brnění a s přilbou, vyzbrojeni lukem a dlouhým mečem, ve vedení několika mužů, vyhlášených odborníků na bojové techniky a lov. Nicméně neplatilo, že by každý ozbrojený surovec mohl být samuraj, a to ani tehdy, bylli najat k ochraně provinčních správních budov či k službě na panství. Samotní samurajové přesto, že byli v čele panství, museli získat povolení ke službě ve vojenské sekci, která zajišťovala například ochranu konvojů převážejících vybrané daně. Dále se účastnili honů uspořádaných guvernérem provincie či organizovali slavnosti, při kterých se srovnávali ve schopnosti provedení yabusame (lukostřelba na koni na pevný cíl).
Mezi roky 1051 a 1087 byla vedena válka v oblasti Tohoku (severovýchod Japoska) mezi samurajem z oblasti Kantō (dnešní region Kantō) a samurajem z oblasti Kansai (dnešní oblast Kyōtō). V průběhu těchto těžkých bojů byly mezi samuraji zapomenuty blízké vztahy. Mnozí z nich se domáhali správy nedávno odpojených území. Přesto, že selhávali proti místním ozbrojencům, vytvářeli silný odboj vůči aristokracii a kuge, kteří nebyli schopni těmto útokům zabránit. Ve stejné době začali mít samurajové napříč Kantō regionem, jmenovitě v rodině Minamoto, silné nálady spojené s hrdostí vůči vojákům, heroismem, loajalitou, odvahou, věrností jednomu vůdci, neochabujícím duchem. Všechny toto postoje byly aristokracii docela cizí.
V letech 1180 až 1185 soupeřila rodina Minamoto s rodinou Taira v občanské válce. Rodina Minamoto si po vítězství udržela moc za pomoci válečnické třídy dalších sedm století. Zrodil se shōgun.
Kultura a filozofie bushi
Způsob jízdy na koni a lukosřelby, kyuba no michi, se stal součástí pravidel a principů bojovníka, tato pravidla a principy později tvořily známé bushidō. Samurajové si vytvořili naprosto jedinečnou kulturu. Postavili svou politickou i kulturní identitu na násilí a vedení válek. Tatko se u válečníků vyvinul naprostý nezájem o materiální věci. Místo toho neúnavně vyhledávali krásy pohybu a jeho dokonalou účinnost. Čest a věrnost jednomu pánovi, statečnost v boji a odvaha postavit se nepříteli se stali předlohami pro příběhy o bojovnících, jako je Příběh Heike napsaný na počátku 13. století vyprávěný na každém trhu i každé pouti. Od té chvíle považovali samurajové sami sebe za nepřekonatelné ve válčení, v lovu, v jízdě na koni, ve věcech, na které byli patřičně pyšní.
Okouzlení šlechty a císařského dvora jejich předky otevřelo samurajům cestu k nezávislosti spojené s užíváním hrubé síly, s zuřivostí v boji a s novým pojetím cti. Ježdění na koni, nošení výzbroje, vedení válek, to jsou symboly charakteristické pro tyto vlastníky půdy, kteří se postupem času stali válečníky. Vždy zůstali věrni svému pánovi a zodpovídali se přímo jemu. Nový vazal byl jednoduše představen pánem všem ostatním bojovníkům. Následoval obřad, při němž pán a nováček pili společně sake ze stejného šálku na veřejnosti na znak bratrství. Další charakteristické rysy sdílené válečníky byly individuální. Loajalita samurajů byla samozřejmostí, pravdou ale je, že do boje šli pouze za předpokladu podílu na novém území pro ně samotné. Získání kontroly nad nově podrobenou zemí byla motivace díky níž následovali samurajové svého pána do bitev. Konflikt nebyl přijat bez příslibu řádné kompenzace, vojenská služba nemůže být zadarmo. Mít odvahu postavit se nepříteli, jenž nemá dostatečné bohatství, se zdálo nesmyslné.
Kromě toho byla loajalita předností pouze tak dlouho, dokud neohrozila hlavní území samuraje. V takovém případě byla zrada změna spojenectví v průběhu boje výhrou v loterii. Ve válečných příbězích a rodinných chronologiích popisujících věrnost vazalů a dějinnou realitu je pro člověka bez znalostí středověké japonské historie dosti náročné se vyznat. Z velké části to byly vysoce postavení bojovníci a nejpřednější historické osobnosti, kdo zrazoval své pány a přisliboval věrnost pánům jiným. Byli to například Hōjō Ujiyasu (1515-1571), Oda Nobunaga (1534-1582), Toyotomi Hideyoshi (1537-1598), Tokugawa Ieyasu (1542-1616), Takeda Shingen (1521-1573) či Uesugi Kenshin (1530-1578) a další.
Tyto případy politické zrady v žádném ohledu nepoškodily čest rodu, jejichž příslušníci zradili. Byli dokonce odměňováni za spoluúčast na vítězství. Válečníci začínali s cvičením bojových technik velice brzy, výcvik započal důkladným studiem pojednání o vojenské strategii a špionáži známé jako bugei shichisho. Těchto sedm pojednání obsahuje všechny nezbytné informace k řízení bitvy v širším smyslu slova, k přečtení strategie nepřítele, k provedení útoku. Najdeme v něm ale také topografii, meteorologii, astronomii a podobně. Současně s tímto studiem probíhala výuka všemožných bojových disciplín, jako je zacházení s kopím, halapartnou, lukem a šípem, jízda na koni, kenjutsu, iaijutsu atd. Bylo jich osmnáct celkem a byly známé pod pojmem bugei jūhappan či osmnáct válečnických disciplín. První bujutsu školy, jimž se válečníci oddali, byly založeny podle spolehlivých zdrojů během období Muromachi (1333-1467).
Některé školy přirozeně tvrdí, že jejich založení sahá ještě dál do historie. Nicméně oficiální prameny datují nesporný vznik nám známých škol do období Muromachi. Tři takové školy tvoří při větve bujutsu, které později ovlivnily velké množství umění, a to zejména v období Edo (16031868). Pvní větev sestává z Kashima no tachi seskupující Tenshin shoden Katori shintō ryū od Izasa Choisai (13861488), Kashima shinkage ryū od Matsumoto Bizen no kami (1467-1524) a Shintō ryū od Tsukahara Bokuden (1490-1571). Tato větev se nazývá Shintō ryū. Druhá je Nen ryū založená mnichem Jion Nenami (1350 – ?) a třetí je Kage ryū založená Aisu Ikosai (1452-1538).
Tyto tři větve měli společné jádro, užívání několika zbraní různých délek, například kopí a dlouhý meč v yoroi uchitachi, což je boj v brnění. Byly vyvinuty mnohé praktiky v umění užívání těla díky nošení brnění na bitevním poli. Všichni jejich vynálezci byli vysoce postavení válečníci patřící do významných válečnických rodin. Rozdíl těchto mužů spočíval v tom, že nezemřeli spácháním seppuku či harakiri, ale končili své životy předáváním nabytých vědomostí následujícím generacím.
Nesmíme zapomenout ani na filozofii Zen buddhismu a Mikkyō, ezoterického buddhismu, jež hráli svou roli v každodenních životech značného množství samurajů. Ti, co byli zbožnější, cvičili bojové techniky ve spojení s duchovnem. Postupy sadō, čajový obřad, kaligrafie, malování, a Nō (klasické japonské hudební drama), byly disciplíny dovolující vojákům zaměřit se na své nitro a objevit nové obzory ve cvičení bojových umění. Všimněte si, jak nádherné jsou obrazy od Miyamoto Musashi (1548-1645), kaligrafie od Kamiizumi Ise nokami (1508-1577) a Yagyū Sekichūsai (1527-1606), a samozřejmě musíme zmínit Yagyū Munenori (1571-1646) velice nadaného na Nō a vytváření kaligrafií. Můžeme vlastně bez pochyby poznamenat, že duševno samurajů ovlivňovalo japonskou kulturu sedm století a obohatilo ji v mnoha aspektech.
Další stránkou filozofie a rituálů samurajů přitahující spoustu pozornosti je seppuku také známé jako více vulgární harakiri. Byla to rituální sebevražda samuraje pro zachování si cti. To je alespoň nejčastější definice. Ve skutečnosti přišla systematizace tohoto rituálu později, prameny říkají, že to byl obřad prováděný pouze vysoko postavenými válečníky. Na systematické zavedení si musíme počkat až do poloviny období Edo. Sjednoceno bylo například pravidlo říkající, že v případě při smrti pána ho musí následovat celý jeho dvůr.
Tento rituál se používal společně s kodexem bushidō o několik století později jako propagandistická mašinérie nacionalistické armády k podnícení vojáků během druhé světové války.
Velké změny
Hideyoshi, druhý sjednotitel Japonska po Oda Nobunaga, se pokoušel o podmanění bojovníků, aby vytvořil jakousi absolutní monarchii a odzbrojil rolnictvo. Po zavedení všech Hideyoshiho reforem nebyla jiná možnost, jak se dostat do třídy válečníků, než se do ní narodit. Od této chvíle tvořili samurajové vyšší vrstvu společnosti než rolníci, řemeslníci a obchodníci. Nicméně za vlády Tokugawy po nastolení míru v průběhu období Edo (1603-1868) se samurajové krůček po krůčku dostávali do byrokracie z většiny vzdělané a kompetentní. V dobách míru se usazovali na rozkaz pánů ve městech v blízkosti hradů, odkud plnili úkoly v oblastech dohledu a správy, což jim poskytovalo potřebné finance. Pro ty obratnější byl nejprestižnějším dosažitelným postavením instruktor bojových technik. Například Yagyū Munenori se dostal na vrchol hierarchie vedle své funkce instruktora rodiny shōguna Tokugawy a jeho nejvyšších vazalů. Získal také titul Sometsuke, vedoucí špionážní a dozorové sítě shōguna. Pro samuraje s vyjímečnými schopnostmi tedy bylo možné získat místo, i když tohle byl spíše ojedinělý případ.
Proměna samurajů během let 1570-1620 z odborníků na válčení a boj ve všech formách na odborníky na administrativu byla bez pochyb zásadním okamžikem v historii japonských bojových umění, ale také samotného Japonska. Tento posun však nebránil samurajům pokračovat ve ztotožňování se se způsoby bojovníků a studovat různé bojové disciplíny.
Avšak na počátku 18. století byly způsoby bojovníků, slavné bushidō, změněny v jakési způsoby mravních bojovníků, v době, kdy už samurajové nebyli. Mnozí neměli schopnosti potřebné k vykonávání úřednické práce ve službách shōguna. Mnozí jen nebyli schopni přizpůsobit se změnám. Velká většina odešla dělat loupežnictví, pracovat jako rolníci, nabízet své služby jinam či otevřít si dōjō. Znovuobjevení dojo a tvorba nových škol bujutsu dosáhly svého vrcholu v polovině období Edo. Během této doby jsme mohli být svědci jakéhosi demokratizování cvičení bojových umění, což bývalo výhradní výsadou elitních válečníků. Výsledkem bylo zavedení drahých diplomů, více strojených technik a psaní stále podrobnějších rukopisů, apod. za rychlého rozvoje. Dochází také k posunu snahy o kvalitní předávání znalostí jedinému následníkovi ke snaze jejich předávání davům.
Na začátku roku 1850 bylo Japonsko donuceno zpřístupnit svou samovládu kvůli neustále sílící hrozbě ze západu. Množství bojovníků úspěšně nabylo západní techniky, zatímco ostatní, jako ti u moci, byli hluší k západním mocnostem. Tito disidenti, modernizace a otevírání se evropskému a americkému vědění, které by vedly ke skvělým kariérám založeným ne na hodnosti, ale na zásluhách, se zdáli být revolučními prostředky k rozebrání vytrácející se moci. Proběhlo několik bitev mezi jednotlivými frakcemi, jedna byla pro otevření země a obnovení moci císaře a druhá byla loajální rodině shōguna Tokugawy. Prohrou druhé frakce v roce 1868 započalo období Meiji. Společenské třídy byli zrušeny, samurajové byli zbaveni svého postavení, a to včetně práva nošení dvou mečů a zachování svého sestřihu vlasů. V této době se odehrává film Poslední samuraj s Tomem Cruisem.
Ti, kdo nebyli schopni se přizpůsobit, odmítli pokrok a spojili se s dalšími jim podobnými, mezi nimiž byl nejznámější Saigo Takamori (1827-1877), jenž zemřel provedením obřadu seppuku po prohrané bitvě proti nové císařské armádě. Byla to nevyrovnaná bitva mezi zastaralými zbraněmi a taktikami a mezi těžkou výzbrojí, která byla v Japonsku novinkou. Ti, kdo byli schopni přizpůsobit se, se stali státními zaměstnanci na vysoké úrovni, specialisty či dokonce kapitalisty. Umění přizpůsobit se bylo klíčem k bytí samurajem a k děděnému provozování bojových umění. Již neměli potřebu spojovat se se starým vojenským režimem. Usadili se bez větších problémů po boku buržoazie a bohatých rolníků v nové společnosti.
Samurajové dnes
Je těžké říci, že i dnes stále jsou samurajové v doslovném slova smyslu, to jsou osoby ve službě svého území, které mimo obdělávání půdy a dalších funkcí také cvičí používání zbraní na obranu své rodiny a svého území. Homosexualita válečníků ve středověku, přesněji preference mladších chlapců, živení se obchodem se zbraněmi, přijetí sebevražedného rituálu seppuku při smrti pána či prostě na jeho pokyn, to jsou věci v dnešní době nemyslitelné.
Samozřejmě že homosexualita byla součástí všech válečnických skupin skrz na skrz historií, přestože mnozí mají tendenci se domnívat, že samurajové byli tak trochu mstitelé a obránci vdov a sirotků, ženatí s jedinou ženou. Nicméně již v období Edo byla drtivá většina samurajů s nižšími hodnostmi tvořící legie známá pro svou hrubost a negramotnost a uplatňování samurajského statusu zabitím každého, kdo se je opovážil urazit. V mnohých historických kronikách a příbězích můžeme najít detailní popisy vydírání a dalších trestných činů provedených právě těmito bojovníky. Znovu si tedy pokládáme otázku, co to znamená být dnes samurajem. Je to jednoduše jen přežitek těch, kteří chtějí žít minulostí? To jde ale proti základnímu pravidlu, které je základem k vytvoření samuraje a bojových umění, pravidlo přizpůsobit se a přežít. V tomto kontextu musíme porozumět jedné z vět Hagakure: „Cesta válečníka musí zahrnovat setkání se s vlastní smrtí.“ To může být interpretováno několika způsoby, jako například smrt ega, ale původní význam zůstává jednoznačný, přežití, přežití klanu, jména, území. Jinak řečeno neustoupit smrti kvůli pokračování v boji. To je cena za přetrvání. Toto je duch odříkání, vytrvalosti, touhy po cvičení s vysoko postavenými válečníky a po učení se od nich a zakladatelů škol. Právě to je stále přítomno v učení bojových technik, jak jsou předávány dnes.
Každé období přináší mnoho změn. Můžeme jednoduše říci, že stále existují lidé praktikující bojové techniky vytvořené těmito válečníky a snažící se zachovat tradiční formu umění pohybu, snažící se porozumět světu skrz dokonalost jako staří samurajové, ale s různými cíli. Proto bez ohledu na cvičení či na dobu je zásadní element ukryt v duchu a uplatňování stavu být v současném okamžiku.
(c) 2009, Kacem Zoughari Publikováno 13. května 2009 na webu: http://shinseidojo.wordpress.com/2009/05/13/the-samurai-myth-reality-by-dr-kacem-zoughari/
Kagami biraki, doslovně „otevírání zrcadla“ (též známé jako „ceremonie sekání rýže“), je tradiční japonská oslava prováděná v mnoha školách (dōjō) tradičních bojových umění, obvykle druhou lednovou sobotu či neděli, aby se jí mohli zúčastnit všichni studenti. (1)
Šlo o starou samurajskou tradici (sahající až do 15. století), která byla přijata do moderních bojových umění v roce 1884, kdy Jigorō Kanō (zakladatel jūdō) zavedl tento zvyk v Kōdōkanu, ústředí jeho organizace. (2)
Od té doby i jiná japonská umění jako aikidō, karate či jūjutsu, přijala tuto oslavu, která oficiálně zahajuje nový rok — tradici obnovy, znovuzasvěcení a ducha.
V Japonsku je Kagami biraki stále praktikováno mnoha rodinami. Značí konec období novoročních svátků, největší oslavy roku – něčeho kombinujícího oslavu Vánoc, rodinného zaměření Díkuvzdání, a vzrušení z dovolené a cestování.
Je to čas, kdy má celý národ (krom poskytovatelů služeb) dovolenou. Je to také čas pro rodinu a pro návrat k tradičním kořenům – modlitbám a obětem v shintōistických svatyních a buddhistických chrámech, oblékání do kimona, tradičním pokrmům a hrám. Je to také čas, kdy otcové mohou odpočívat a sdílet s rodinou, povídat si, hrát hry, jíst, a v moderní době sledovat televizi.
Také je to čas pro zdvořilostní telefon obchodním partnerům a nadřízeným, jakož i dobrým zákazníkům.
Asi po týdnu začíná práce, ale oslavy s přáteli a kolegy pokračují. (3)
Ve většině tradičních dōjō začíná příprava na období nového roku stejně jako ve většině domácností. Ke konci roku se dōjō vyčistí, opraví, naleští se zrcadla a vše se uklidí.
Mnohá dōjō v Japonsku zachovávají tradici očistného obřadu, při němž po dōjō rozhází sůl – tradiční symbol čistoty (laskavosti a mravnosti), (4) která se následně setře borovicovými větvemi.
Často se kolem dōjō umisťují dekorace. Ve starém Japonsku měly velký symbolický význam, dnes je však většina lidí považuje pouze za tradiční sváteční dekoraci.
Plněné rýžové koláčky, často s pomerančem na vrchu (reprezenujícím sady), a další dekorace jsou umisťovány do obřadního středu dōjō, Shizen. Tyto rýžové koláčky nazývané Kagami mochi jsou oříznuty do tvaru starých kovových zrcadel a formovány z tvrdého těsta z rozdrcené rýže. Symbolizují naplněnou a bohatou štěstěnu. Jejich rozlamování (též otevírání) je pak ono „otevírání zrcadla“, dle něhož nese Kagami biraki svůj název. Jednotlivé kousky jsou pak tradičně snědeny, často v polévce z červených fazolí. V moderní době se však tyto rýžové koláčky často obalují vinylem, neb domovy a dōjō jsou vytápěna a jídlo se může snadno zkazit. Obal chrání rýži před zplesnivěním a zlomením kvůli zahřátí a vyschnutí. V mnoha dōjō se tedy koláčky již nekonzumují. (5)
Duchovní střed dōjō se svátečními dekoracemi. Miniaturní svatyně na vrchu je obklopena borovicovými větvičkami zasazenými ve vázách. Vlevo pod nimi je ukázka svátečních rýžových koláčků (Kagami mochi). Uprostřed je replika samurajské helmy a vpravo je ceremoniální soudek na Saké, další ze svátečních symbolů.
Další dekorace se nazývají Kadomatsu, a zahrnují bambus (symbol vzpřímenosti a růstu), švestkové proutí (symbol ducha) a borovicové větvičky (z hor, které jsou symbolem dlouhověkosti). Borovicové větvičky jsou umístěny kolem dōjō, zejména pak u dveří a v malých vázách na obou stranách Kamidana, miniaturní dřevěné shintōistické svatyně (obvykle umístěné na poličce vysoko v ceremoniálním obřadního středu). Borovicové větvičky jsou jediným zdobením, jež se po Kagami bikari neodstraňuje.
Další dekorací je pak Shimenawa, vyrobená ze zakroucených vláken rýžových stébel. Často se nachází u předních dveří dōjō nebo u vchodu na cvičební podlahu dōjō. Jde o symbol štěstí a tradičně se věřilo, že pomáhá zabránit vstupu zla.
Dnes však pro studenty bojových uměná nemá novoroční oslava Kigami biraki žádný náboženský význam. Pokračuje ale stará samurajská tradice zahájení nového roku. Jde také o čas, kdy se účastníci zapojí do společného úsilí a znovuzasvěcení svého ducha, úsilí a disciplíny vůči cílům, jakož i vůči tréninku.
V našem World Seidō Karate Headquarters se od časného rána schází stovky studentů za účelem společného tréninku, ačkoli je tak přelidněno, že je skutečný trénink obtížný. Cvičení se tak stává spíše sdílením ducha, kde je nový rok vyjádřen mj. kliky, Kiai (výkřiky) a mnoha opakováními techniky.
S narůstajícím úsilím a potem se mezi účasníky začíná zvedat mlžný závoj. Součástí je také poselství od našeho zakladatele, kaichō Tadashi Nakamura, náledované krátkými proslovy starších členů dōjō. Oslava končí občerstvením (na nejž lze pohlížet jako na symbolickou reprezentaci tradičního lámání rýžových koláčků a konzumace) a setkáním všech učitelů a vedoucích oddílů.
V jiných školách jsou oslavy velmi odlišné. Ernie Estrada, hlavní instruktor Okinawan Shorin Ryū Karate-dō, informuje, že jejich Kagami biraki je zdůrazněno zvláštním „Dvouletým tréninkem“. Ten obsahuje deset až dvanáct hodin intenzivního tréninku, jehož délka a tvrdost symbolicky reperezentují dvouleté časové rozpětí.
George Donahue, student nedávno zesnulého Kishaba Chokei a Shinzato Katsuhiko a bývalý vedoucí Matsubayashi Ryū’s Kishaba Juku v New York City, poznamenává, že v japonsku Kagami baraki začínalo dlouhým ranním sezením v zazenu a obnášelo po celý den návštěvy dōjō příznivci, bývalými studenty a místními politiky. Den končí obzvláště intenzivním tréninkem následovaným dlouhou oslavou navštívenou členy dōjō a uznávanými hosty z komunity. Po třech až čtyřech hodinách rozhovorů, přípitků, jedení a pití lidé předvádějí svoje Katy. Pro studenty, kteří nejsou mistní, je to obvykle jediná příležitost v roce získat povýšení.
Pro učitele starých stylů, kteří si oficiálně za trénink nic neúčtují, má Kagami biraki zvláštní důležitost. V tento den studenti anonymně poctí své učitele peněžními dary. Tyto příspěvky jsou umístěny do shodných obálek bez určení dárce a diskrétně ponechány na hromádce pro učitele. (6)
Pradávné slavení nového roku
Japonská novoroční tradice má své kořeny v pradávné lidové víře zemědělské Číny. Byla-li žádána hojná úroda, bylo považováno za nutné nejdříve připravit hřejivou, lidskou atmosféru, do níž by úroda vyrostla. Zásadní byly pro tento proces vztahy v rodině a komunitě, založené na krvi, povinnostech a práci, které byly dále posíleny během tohoto svátku společnou oslavou a sdílením.
V Japonsku se tato tradice dále rozvinula do shintoistické oslavy založené především na obětech božstvu Toshigama (7) (jež mělo navštěvovat domácnost v novém roce), které měly zajistit produkci pěti druhů zrní: rýže, pšenice, ječmene, fazolí a prosa.
V přípravě na návštěvu božstva, lidé vyčistili a vyzdobili své domovy, aby je tak zkrášlili pro božstvo. Součástí tradice byly také modlitby a zvonení chrámových zvonů pro zahnání zlých duchů. Nový rok byl započat návštěvami svatyň a rodinnými a rituálními ceremoniemi, které se všechny točily kolem Toshigama.
Zatímco dnes byl význam většiny těchto shintōistických oslav již zapomenut, mnohé rituály zůstavají ve formě svátečních tradic.
Symbolismus zrdcadla, které je základem Karami biraki, se datuje zpět k originálnímu mýtu trilogie (společně s mečem a drahokamem) o svoření Japonska. Kolem 15. století shintōisté interpretovali zrcadlo a meč jako důležité symboly ctností, jichž by si národ měl vážit. (8) Taktéž symbolizovaly stoření, legitimitu a autoritu Císaře, ale i samotné třídy samurajů, jakožto částí feudálního systému.
Zrcadlo umožňovalo lidem vidět věci takové, jaké jsou (dobré či špatné) a tak reprezentovalo čestnost a spravedlnost. Bylo také symbolem Božstva Slunce – urputného ducha (světlé tváře boha).
Mečům byly mezi samuraji dlouho přisuzovány duchovní kvality. A jejich držení přispívalo smyslu pro účel a osud neoddělitelně spjatému se samurajskou kulturou. Legendární byly tak některé meče, o nichž se soudilo, že mají vlastního ducha (Kami). (9)
Považován za jeden ze samurajova nejcennějšího majetku, meč (a jiné zbraně) symbolizovali jejich postavení a pozici. Pevný, ostrý a rozhodující, byl meč vždy viděn jako zdroj moudrosti a uctíván pro svoji sílu a bleskovou rychlost, byl ale také viděn jako mírný duch (temná tvář boha).
Dohromady, zrcadlo a meč reprezentují čínský Yin a Yang, dvě formy energie prostupující vše — základní síly vesmíru z nichž vše pramení — zdroj ducha opravňujího Císaře a samurajské třídy, jež byla v jeho službách.
Počátky Kagami biraki
Říká se, že tradice Kagami biraki začala v 15. století. Vyvinula se jako lidová shintōistická oslava s předpokladem pro zvláštní třídu (samuraje). (10)
Před novým rokem se Kagami mochi (rýžové koláčky) pokládaly před zbrojnice (11), aby uctily a očistily jejich zbraně a brnění. Na den Kagami biraki se pak mužové ze samurajských domácností shromažďovali, aby vyčistili a naleštili své zbraně a brnění (12).
Symbol brnění a zbraní byl tak silný, že odkazy feudálními obrazy zůstávají dodnes.
Japonské domácnosti a doja bojových umění často vystavují rodinné brnění (rodinné Kami), helmy, meče či moderní repliky na čestných místech. Před těmito památkami jsou pak zapalovány vonné tyčinky, jakožto vzdávání cti a uznání jejich dědictví.
Ženy v samurajských domácnostech umisťovaly Kagami mochi také před rodinné shintōistické svatyně. Centrálním elementem (umístěným před svatyní) bylo malé kulaté zrcátko vyrobené z vybroušeného stříbra, železa, bronzu či niklu. Šlo o symbol božstva slunce, ale také mělo ztělesňovat duchy zesnulých předků. Tato víra byla tak silná, že když byl milovaný člen rodiny blízko smrti, přikládalo se mu malé kovové zrcátko blízko k nosním dírkám, aby zachytilo jeho ducha. (13)
Kulaté rýžové koláčky byly tedy používané jako obětina — vděčnost božstvu v naději na získání božkého požehnání a také jako obětina rodinným duchům (a zesnulým rodinným hridnům). Mělo se za to, že tyto oběti obnoví duše zesnulých, jimž byla rodinná svatyně zasvěcena. (14)
Pro členy japonské feudální společnosti tedy zrcadla představovla duši či svědomí. Proto bylo považováno za podstatné udržovat zrcadla čistá, neb se mělo za to, že zrcadla odrážela na pozorovatele jeho vlastní myšlenky. Leštění zbraní a brnění na Kagami biraki tedy bylo symbolicky (dle leštění zrcadla) chápáno jako metoda očisty mysli a posílení oddanosti samurajským povinnostem a službě v nocém roce. Kagami biraki je tedy některým známo taktéž jako „Den brnění“.
Tato koncepce pokračuje dodnes. Mluví-li váš učitel Karate, Jūdō nebo Aikidō o sebepilování, o práci na sobě a seberozvoji a o omezení ega, vychází to z pradávného konceptu leštění zrcadla pro zachování čistého rozumu a odhodlanosti.
Na Kagami biraki se lámaly rýžové koláčky (často speciálně obarvené, aby reprezentovaly regiony či klany), jejich okrouhlý tvar symbolizoval zrcadlo a jejich rozlomení symbolizovalo otevírání zrcadla. Koláčky byly pak konzumovány mnoha různými způsoby.
Lámání rýžových koláčků (Kagami mochi) na Kagami biraki symbolizuje v japonské mytologii východ Božstva Slunce (z jeskyně), úkon, který obnovil světlo a ducha pradávného světa. (15)
Rozlamování koláčků každý rok v tento den tedy představuje symbolické přivolávání této životní síly a znovuztvárnění (mytologického) počátku světa. (16)
Na konzumaci Kagami mochi se pohlíží jako na akt svatého přijímání. Věřilo se, že jedení těchto koláčků symbolizuje nejen obnovu duší předků, ale také absorbci ducha (či aury) Toshigama (Božstva Slunce), jemuž bylo novoroční období věnováno. Z tohoto důvodu jedení Kagami mochi vždy reprezentovalo obnovu, začátek nového roku a první lámání Země či přípravu na nadcházející zemědělství. Jejich konzumace byla tedy fyzickým aktem motlitby, štěstí a míru v novém roce v duchu optimismu, obnovy a štěstěny. Nový rok byl tedy vyhlížen s nadějí, jako pln čerstvých možností, nový začátek a příležitost k oddanosti.
Byly tu též přínosy velmi lidské. Sdílení rýžových koláčků s rodinou a členy klanu pomáhalo posilovat společná pouta a závazky loajality a přátelství mezi válečníky. Rýžové koláčky také připravily tělo na nový rok.
Novoroční svátky byly často naplněny pitím, oslavami a jedením slavnostních jídel. 7. února se tělo nejprve zpevnilo speciální rýžovo-bylinnou měsí, jež měla vyléčit tělo od mnoha chorob. Při Kagami biraki byla tedy těla lidí připravena na regulaci a pročištění. Za tímto účelem byla často jedena Mocha spolu s různými jedlými travinami. Připravovalo to lidi na návrat a pravidelný rozvrh.
Samotné jedení rýže mělo pro samuraje symbolický význam. Farmáři kdysi mysleli, že rýže má vlastní dech (v podstatě dýchá do země) a tak ji považovali za „živou“ (dýchající do pole), a tedy naplněnou dokonalostí a žijícím božstvem (Kami). Na jiné úrovni rýže reprezentovala hlavní ekonomickou oporu samurajské společnosti. Byla samurajům dávána jako odměna na oplátku za službu a oddanost svému pánu (případně jim byla dána kontrola nad zemí a rolníky, kteří rýži produkovali) — ve společnosti kde bohatství a majetek nebyly založeny na měně, ale na kontrole země se zemědělskou produkcí.
V posledních letech někteří lidé interpretovali „ceremonii otevérání zrcadla“ z velmi jiného pohledu, Zenu. V knize „Angry White Pajamas – An Oxford Poet Trains with the Tokyo Police“ její autor Robert Twigger ličí, jak mu Kagami biraki esotericky vysvětlil někdo, kdo žil v Zenovém klášteře. Zrcadlo, jak je vysvětlováno, obsahuje starý obraz, tedy co je viděno v zrcadle, je viděno starýma očima. Vidíte to, co čekáte, něco, co vyhovuje vašemu vlastnímu obrazu založenému na tom, co si o sobě pamatujete. Tímto způsobem oči spojují lidi s jejich minulostí skrze způsob, jakým vidí svůj vlastní obraz. To vytváří falešnou ustavičnost. Místo každého momentu, nesoucího potenciál pro novost, další možnost pro narušení starých schémat, jsou tato schémata psychickými překážkami, něčím co nás spojuje s tím falešným egem, které lidé nazývají „já“. Rozbitím/rozlomením zrcadla člověk rozbije obraz sebe sama, který spojuje lidi s minuostí, aby prožívali to co je nyní, v současnosti. „To je Kagami biraki“, líčí Twigger, „šance zahlédnout realitu, kterou zahalujeme obyčejností každodenního života.“
Poznámky a dodatky
(1) Kagami biraki oficiálně připadá na 11. ledna, ale Dōja obvykle věnují méně pozornosti přesnému datu a preferují raději datum nejpohodlnější pro všechny účastníky. Kagami Biraki také odkazuje na tradiční zvyk rozbíjení soudku saké (rýžového vína), který se často provádí při slavnostech, recepcích a svatbách. (2) Také je známo, že Sōkaku Takeda z Daitō ryū se zúčastnil Kagami biraki v roce 1936, ale tradice v jeho umění mohla začít o mnoho dříve. (3) Původně připadalo Kagami biraki na 20. ledna, ale se smrtí třetího shōguna Iemitsua v shōgunátu Tokugawa, 20. ledna 1651, došlo ke změně na 11., ačkoli některé oblasti jej stále provádí 20. (4) V Sumō zápasech účastníci sbírají rýži a rozhazují ji po zápasnickém kruhu. To je také očistný rituál, koncipován symbolicky tak, aby zahnal zlé duchy a zápas tak mohl být férový a čestný. (5) V domácnosti, podobně jako v dōjō, se Kagami Mochi (pár ozdobených rýžových koláčků) umisťuje na rodinný oltář. Zatímco Kagami Mochi se obvykle tradičně nejí do konce svátečního shromáždění (Kagami biraki), celá škála jich je pojídána po celé „novoroční“ období (?). Dříve bývalo také zvykem (na 1. ledna) házet trošku Mochy do pramenů jako obětinu božstvu vody. Na 11. bylo také obětováno statku a vranám. Před domem se často věší novoroční dekorace, a vystavují se jednoduché dekorace (vyrobené z bambusu, nebo smrkových větviček svázaných dohromady slámou zvanou Kadomatsu). (6) Tímto způsobem učitel nemůže vědět kdo co nechal, čímž je nemožné aby se snažil zavděčit velkému dárci. Mnoho učitelů stále vyučuje své umění zdarma. (7) Věří se, že Toshigama, novoroční bohové, jsou dle pověr buď jedno z následujících a nebo obé zároveň: žena Godu-Tennon nebo baculatý starý pán, který přichází z hor požehnat dětem. (8) Z knihy „Mirror, Sword and Jewel – The Geometry of Japanese Life“, od Kurta Singera. (9) Secrets Of The Samurai, Oscar Ratti, str. 255. (10) Kagami Biraki není posvátná či říšská Šintoistická ceremonie či tradice. Nejlépe by mohla být zařazena jako „Nenchū Gyōji“, což slovník japonské etnografie (Dictionary of Japanese Ethnography) definuje jako „tradiční rituál opakovaný jako věc zvyku stejným způsobem a stylem ve stejném místě ročního kalendáře“. Poznamenává, že tyto rituály jsou obvykle prováděni rodinami, osadami, etnickými uskupeními či sociálními skupinami, které jim dávají sílu závazku, a často se dějí na kříženích zemědělského kalendáře. Abychom se mohli snažit porozumět těmto prastarým tradicím, musíme se uvést do rámce vědomí tehdejšího Japonska. Jejich časová vzdálenost od nás je daleko překonána vzdáleností ve vnímání světa. Byl to čas před příchodem vědy a pochopení. Pro většinu byl život vyčerpávající existencí vybojovanou ve vrtochách zemědělské obživy. Ani vědomí nedosáhlo smyslu pro sebepojetí, představy člověka o sobě místo neoddělitelně propletené sítě půdy, rodiny a feudální společnosti. Všechny síly přírody zmítaly tímto ostrovním uskupením a velká přírodní mysterie stanula před jejich existencí. Kdo mohl vytvářet bouře, déšť, sníh, vítr nebo blesky? Co bylo slunce, měsíc, hvězdy, a proč se měnily období? Jak jste mohli porozumět nemoci či dokonce smrti, která byla nepříjemným společníkem v životě jako stín. V tomto větru nejasnosti se život zdál být prodchnut neviditelnými silami a energiemi, jakož se zdálo, že bohové a duchové řídí fyzikální síly a přírodu — vliv člověka byl omezen na rituály, magii a pokusy ovlivnit tyto vyšší síly. (11) Informace poskytnutá Johnem Nelsonem, autorem knihy „A Year in the Life of a Shintō Shrine“ a profesorem religionistiky na University of San Francisco. (12) Informace předaná autorovi Bryanem McCarthym, bojovým umělcem, překladatelem japonštiny a doktorandem humanistických věd s výzkumným zaměřením na Japonsko, na State University of New York at Albany. (13) Zrcátko pak bylo zabaleno do hedvábí a umístěno do krabičky s vepsaným jménem zemřelého. Bylo drženo v takové úctě a uznání, že se nesmělo nikdy umístit na podlahu a ve feudálních časech bylo jeho překročení považováno za závažný zločin. (14) Jelikož se myslelo, že i zvířata a dokonce farmářské nástroje vítají nový rok, často se připravovaly speciálně obarvené rýžové koláčky a umisťovaly se doprostřed obývacího pokoje rodiny. Rýžové koláčky či Mocha jsou japonská nejstarší jídla (starší než středověká) a reprezentují jídlo ducha Shintō, neboť se říká, že kulaté rýžové koláčky byly kdysi použity jako lučišnický terč a jakmile šíp probodl terč, vyletěl z něj bílý ptáček. Často se jedly na posilnění. Během nového roku jsou Kigali mocha univerzální obětinou. V lednu se nejdříve kousky rýžových koláčků nejdříve házely do pramenů jako obětina božstvu vody. Na jedenáctého také samurajští farmáři nabízeli koláčky zvířatům na dvorku. Na patnáctého, tzv. „Malý Nový Rok“, je pak vydatně podušené pojedly samotné rodiny. Při konzumaci Mochi se považovalo šťastné roztáhnout Mochi hůlkami, zatímco jste do něj kousali – čím delší protažení, tím delší život. (15) Od Dr. Ryūichi Abe, profesora religionistiky na Colombia University.(16) Když se Božstvo Slunce, Amaterasu-omikami, schovalo do jeskyně a svět potemněl, bylo vytaženo zrcadlo (symbolizující Božstvo Slunce) a každý se k němu modlil, aby se slunce opět ukázalo. Motlitby byly úspěšné a svět se opět stal jasným a šťastným. Kagami mochi jsou vytvářeni do tvaru zrcadla proto, aby představovaly zrcadlo použité v době, kdy se Božstvo Slunce skrývalo v jeskyni. Obětování těchto rýžových koláčků tedy symbolizuje modlitbu za jasnější, šťastnější a „obnovený“ život.
(c) Christopher Caile Christopher Caile, zakladatel a šéfredaktor FightingArts.com, je historik, spisovatel a badatel v oblasti bojových umění a Japonské kultury. Bojovým uměním se věnuje přes 40 let, je nositelem 6. Danu v Karate a má zkušenosti s Jūdō, Aikidō, Daitō ryū, Ittō ryū, boxem, and mnoha čínskými uměními. Je také učitelem Qi Gong (Čchi Kung). Publikováno na stránkách: http://www.fightingarts.com/reading/article.php?id=156
Moji drazí studenti, uvědomil jsem si, že mnoho z Vás neví, co to vlastně je tradice Kagami biraki, i když si z loňska pamatujete něco jako oslavu prvního cvičení v roce v dōjō. Mám tu pro Vás napůl neformální vysvětlení. Pokuste se sledovat můj rozvětvený proud myšlenek, pro plné pochopení je totiž nutné rozumět i spoustě okrajových záležitostí. Tato tradice je více než vtipné čištění dōjō a následné minidemonstrace pro ostatní. A nyní již k tomu, co to Kagami biraki je.
Největší japonská tradice se stále točí kolem nového roku neboli Oshōgatsu.
První odbočka. Z toho, co jsem pochopil, se v Japonsku v poslední době staly také poněkud populárními Vánoce, navzdory tomu, že jsou tak trochu zapadlé v celé té voskové kouli, kterou jsou japonské slavnosti na počest konce a začátku roku. (Dnešní doba pokroutila vánoční svátky v obchodní záležitost, což se odráží i v Japonsku. Pro Japonce jsou tradiční Vánoce časem, kdy se sejde celá rodina a společně pojídá plný kbelík smaženého kuřete. Před několika lety udělalo KFC v Japonsku celonárodní kampaň, ve které přesvědčovalo obyvatele o tom, že smažené kuře je tradiční štědrovečerní večeře, což se v Japonsku ujalo a přetrvalo. Situace vyústila v ekvivalenci Vánoc se smaženým kuřetem pro mnoho Japonců. Máte pocit, že zešíleli? Nám se pro změnu vloupává do domu tlusťoch volající „Ho Ho Ho“ a nosí nám podivné balíčky. Je dokonce populárnější než Ježíšek.)
Zpátky k hlavnímu tématu. Mnoho tradičních japonských svátků se točilo kolem toho, čemu se říká Sekku neboli uzly, malé události v průběhu roku, při kterých bylo potřeba provést nějaký rituál či obřad na usmíření se s bohy, buddhy a rozličnými božstvy, kteří řídili velmi agrární, venkovskou společnost. Obyčejní lidé žili své životy v rytmu zemědělského roku (stejně jako to bylo v dávných dobách na celém světě). Měli oslavy sklizení, poloviny léta, jarní festivaly a následně podivně, na tak pověrčivou společnost, obraceli pozornost k novému roku. Tyto klíčové okamžiky související se změnami ročních období byly považovány za velice důležitá data a pozorní rolníci mohli napomoci sobě a svému osudu tím, že udržovali pozornost a modlili se, aby byly staré překážky toku času překonány hladce bez povodní, období sucha, hladu či moru. Například slavný letní festival Gion matsuri v Kyōtu byl původně divokým modlením se k bohům za konec řádění moru.
Nový rok je velkou součástí Sekku. Jakožto nejvýznamnější Sekku (sezonní festival) pro staré Japonce s sebou Nový rok nese řadu mnoha a mnoha tradic, včetně Kagami biraki, Kadomatsu, Hatsumode (první návštěva shintōistické svatyně), Osechi Ryori (Novoroční jídlo), Ozoni (Mochi polévka), Mochitsuki (roztloukání Mochi), spousta TV speciálů, atd., atd.
Kagami biraki v budō dōjō je vázáno na „Hatsugeiko“, první cvičení v novém roce. Což je prý velice podstatné, jelikož se právě toto cvičení odrazí na všech ostatních v daném roce. Kagami biraki doslova znamená „otevírání zrcadla“. Obvykle je tato událost oslavována 11. ledna nebo první den cvičení ve vašem kalendáři bojových umění pro nový rok pokud možno co nejblíže tradičnímu datu.
V rámci dōjō bojových uměních je nabízeno Sake (japonský alkohol) svatyni zasvěcené tomu kterému dōjō a je sdíleno všemi. A/nebo je množství Mochi rýžových koláčů (Kagami mochi) naskládaných na sobě umístěno na svatyni či v Tokonoma (výklenek).
Pití Sake a výroba Mochi se staly součástí Kagami biraki pravděpodobně kvůli tvaru. Vršek dřevěného sudu na Sake a Mochi jsou velké a kulaté stejně jako tradiční japonská zrcadla (Kagami), tudíž je možné vnímat rozbití sudu se Sake dřevěnou palicí či trhání Mochi (nikdy se neřeže nožem) za „otevírání“ (Hiraku stávající se Biraki po období Kagami) objektů ve tvaru zrcadla. Popíjení alkoholu je zábavné a může přejít i v rozpustilost. Původně však bylo spojeno s vážnější symbolikou.
Některé internetové zdroje tvrdí, že první bojové Kagami biraki provedl shōgun Tokugawa, který se chystal vyrazit do bitvy hned na začátku nového roku. Tokugawa rozbil kulatý vršek sudu se Sake a podával nápoj svým poddaným před započetím tažení. Bitva dopadla úspěšně. Od té doby je určitá forma Kagami biraki obřadu spojována s bojovým úsilím. Pravděpodobně. Dodávám pravděpodobně, protože jsem někde četl nebo slyšel o ještě starší tradici, která předcházela tuto. Samozřejmě se mohu mýlit, takže to berte s jistou rezervou, s níž byste měli brát všechny mé chytrácké vševědoucí poznámky v dōjō.
Můj Sensei, Kunio Ekiguchi (učitel řemesel, jeho knihy naleznete na Amazonu: http://www.amazon. com/KunioEkiguchi/ e/B001I7KT4G) zkoumal první náboženský/spirituální význam pojetí Kagami biraki. Jedna z věcí, kterou si pamatuji, že mi řekl (a/nebo jsem to četl v jedné z jeho knih), je jeho názor na toto téma. Myslí si, že jelikož byl Nový rok důležitou spojnicí mezi starým a novým rokem, nesl s sebou nejen radost a naději, ale také potenciální duchovní nebezpečí. Člověk musel být bdělí a ostražitý, aby podvodní démoni a zlý duchové nepřinesli smůlu do Nového roku, do nahrazování končícího, starého roku. Staří Japonci zastavovali svou celoroční činnost, zavřeli krám, sedli si k ohništi a jedli Mochi a Osechi ryōri („studené“ Osechi ryōri, tradiční jídlo, se podávalo, aby si manželka/matka/žena domu odpočinula od každodenního vaření teplých jídel). Ohniště bylo uhašeno, popel byl uklizen a proset. Čekali plni strachu bez ohně na Oni (démony), kteří mohli zničit Nový rok. Z celého roku byla tohle jediná chvíle, kdy ženy nemusely vařit! Důvodem, proč si v tento den vzájemně rozbíjely tváře až na kost v Yasaka jinja, shintōistické svatyni v Kyōtu, byla možnost zapálení si kousku lana z jedné strany ohněm ze svatyně Yasaka. Tímto svatým ohněm si pak podpálili kuchyňské ohniště na celý zbytek roku. V dnešní době zapaluje většina návštěvníků svatyně kousky lana jen pro zábavu a je s podivem, že ještě nikdo nebyl vážně popálen samovolně hořícími kusy lana, respektive jsem o takovém incidentu zatím neslyšel.
Zrcadla jsou v domácnosti zakrývána pro štěstí a nejsou prováděny běžné domácí práce či osobní hygiena jako je česání vlasů potom, co jste uklidili celý dům a připravili vše na oslavu Nového roku. Proč? Ekiguchi říká, že zrcadlo vedle jeho užitečného účelu mělo pro dřívější Japonce i mystické vlastnosti. Opravdu, zrcadlo bylo jednou ze tří posvátných relikvií japonského císařského rodu spolu s zakřivenými Magatama šperky a posvátným mečem. Zakrytí zrcadla znamenalo vstup do období Shugyō, duchovního školení. Žádné povrchní zkrášlování sebe sama. Bylo potřeba zakrýt zrcadlo a soustředit se na změnu roku.
Dokonce i dnes je možné v některých Aikidō dōjō najít ve výklenku či Kamidana kulaté zrcadlo odkazující na posvátné zrcadlo Amateresu, bohyně Slunce, uschované v Ise. Zrcadla byla mocnými médii k dosažení duchovního světa, mohla být užívána moudře či nemoudře. Podle Ekiguriho byl právě tohle původ termínu Kagami biraki. Zakryli jste své zrcadlo a 11. ledna jste z něj látku sundali. Život se vrátil do starých kolejí. Svět byl v bezpečí a zvuky vydávané problematickými démony, kteří mohli pokazit Sekku, utichly. Co ale těch jedenáct dní bez česání vlasů? Bez čištění zubů či holení? Zbláznil bych se… Tak to tady máte. Alespoň to, co mi řekl Ekiguchi sensei.
Představte si to, konečně si můžete dát dohromady Váš hustý plnovous a teplé jídlo. Musí to být skvělý pocit. Při moderní verzi Kagami biraki by měl být pocit obdobný. Vracíme se zpět k denní rutině. Začínáme naše první cvičení.
Oslava Kagami biraki v dōjō je tak jednoduchá, resp. složitá, jak si přejete. Neexistuje žádný „soubor“ pevných pravidel, takovéto obřady se liší okres od okresu, rodina od rodiny. Dōjō oltář/svatyně či výklenek mohou být vyzdobeny speciální novoroční dekorací. Pokud máte štěstí a je ve vašem okolí japonský obchod prodávající čerstvé Mochi, můžete Kagami mochi vystavit jako oběť bohům (či Bohu, pokud preferujete monoteismus). Nebo láhev Sake. A/nebo třeba vystavit speciální symbolické novoroční objekty jako je Shochikubai, směs rostlin (borovice, bambus a švestka). Shintōističtí bohové, budhové, křesťanský či židovský bůh Starého a Nového zákona nebo Alláh, kohokoli si představíte jako svého spasitele a duchovního vůdce, tomu byste měli vzdát úctu.
V jednom z uspořádání v Tokonoma čajového obřadu je na speciálním stojanu umístěna hromada syrové bílé rýže. Tři slavnostní válcovité uhlíky jsou svázány bílým papírem a postaveny na vrcholu hromady. Osamělá větev borovice je zasazena uprostřed stojících uhlíků. Rýže má symbolizovat úrodnost a prosperitu v minulém roce, za kterou jsme vděčni, s nadějí, že se v dalším roce zvýší. Uhlíky představují šťastný domov a borovice je trvalým symbolem přežití a zeleně uprostřed bezútěšnosti (jako zelená borovice v chladné zimní krajině). Tedy v podstatě můžete začít s tradičním uspořádáním shintōistické svatyně a pak přidat jakýkoli symbol, který chcete k oslavě Nového roku. Tradice jsou proměnné, a to i v Japonsku.
Budō dōjō může provádět speciální Hatsugeiko (první cvičení v roce) jako součást Kagami biraki, třeba sty předními kopy či údery nebo tisíci něčeho jiného. Také byste mohli udělat Enbu (demonstraci) pro ostatní, bez hodnocení či seřazování. Byla by to pouze ukázka, kterou může darovat každý každému, ukázka pro nabídnutí svých technik bohům jako poděkování za v minulosti naučené schopnosti a pro vyjádření naděje v udržení zdraví a štěstí v budoucnu. Opět platí, že to, co dělá cvičení zvláštním, není to, co děláte, ale prostě fakt, že máte první cvičení v roce, které je vlastně symbolickou obětí duchu dōjō a vlastnímu náboženskému/duchovnímu božstvu jako poděkování za to, že Vám pomohli přežít další rok, a jako vyjádření naděje, že nový rok přinese štěstí, zdraví a radost.
(c) 2011, Wayne Muromoto Publikováno 3.1.2011 Najdete na stránkách: http://classicbudoka.wordpress.com/2011/01/03/kagami-biraki-in-the-dojo
Spravovat Souhlas s cookies
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistické
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketingové
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
