Toto vyjádření senseie Fumia Demury by si měli přečíst všichni studenti bojových umění:

Osoba, kterou označujete jako „sensei“, je většinou v této pozici z oprávněného důvodu. Připadá mi, že v těchto dnech slýchám mnoho bývalých studentů nebo bývalých černých pásků, kteří z nesčetných důvodů nerespektují svého senseie. Abych vám pomohl lépe pochopit, proč si sensei zaslouží, nebo lépe řečeno vyžaduje váš respekt, dovolte mi, abych vám to vyložil.

Sensei je ten, kdo zasvětil svůj život umění, které vás učí. Nikdy nebudete mít za sebou tolik let oddanosti, protože jste přišli až po něm.
Sensei je ten, kdo strávil mnoho dní a nocí otevíráním svého dōjō, jeho úklidem, jeho vylepšováním… pro VÁS.
Sensei je ten, kdo přinesl oběti, které nikdy nepochopíte, jen proto, abyste měli kde trénovat, učit se a zlepšovat se ve svém umění.
Sensei je ten, kdo se – často za cenu velkých nákladů – vzdal svého volného času, času pro rodinu… času, který mohl věnovat mnoha jiným věcem, jen abyste se vy mohli učit a trénovat.
Sensei je ten, kdo investoval tisíce dolarů do svého vlastního výcviku, jen aby se naučil, jak vás správně učit.
Sensei je ten, kdo měl často zlomené kosti, ale přesto přišel učit. Měl natržené svaly, šlachy a namožené klouby, ale stále chodil učit. Měl migrénu, byl nemocný, měl špatný den… ale přesto přišel učit. Všechny tyto věci jsou výmluvami, proč jste vy lekci zameškali.
Sensei se často uskromní, jenom aby bylo postaráno o dōjō a studenty. To znamená, že se občas vzdá toho, aby mohl vlastnit hezké věci, jezdit na dovolené, chodit na večeře, setkávat se s přáteli a rodinou… to vše proto, abyste se vy mohli učit karate.
Sensei strávil v dōjō více času, než je většina z vás, kteří s ním trénujete, vůbec naživu.
Sensei je ten, kdo je vám při tréninku vždy k dispozici…
Sensei často vidí, co je potřeba, a naplňuje potřeby svých studentů. Vidí chudé dítě, které nemá skoro nic a potřebuje výstroj na sparing, tak prostě jde a pořídí mu ji. Vidí studenta, který má problém sehnat peníze na nákup vlastních zbraní na kobudō, tak prostě koupí nějaké zbraně navíc, aby se dotyčný mohl zúčastnit. Vidí své dospělé studenty, kteří přišli o práci, a řekne: „Dokud se zase nepostavíš na nohy, s placením si nelam hlavu.“ To je role, kterou sensei hraje, a ta vyžaduje respekt.

Mohl bych tady sedět a vymýšlet tisíc dalších důvodů, proč byste nikdy, ale opravdu nikdy neměli prokazovat neúctu svému senseiovi… ale upřímně řečeno, nemělo by být potřeba, abych to musel dělat. Nemělo být ani potřeba, abych musel napsat tento příspěvek… ale na druhou stranu, lidé dnes žijí v povrchním světě. Možná bychom z něj měli vystoupit, být větší a lepší, a pak se svět změní. Važte si svého senseie, starejte se o něj, ctěte ho… protože jednoho dne už tu váš sensei nebude.

---

napsal: Demura Fumio
Demura Fumio 出村文男 se narodil 15. září 1938 v městě Yokohama 横浜. V 9 letech (1947/48) začal trénovat karate 空手 a kendō 剣道 pod instruktorem jménem Asano. Ve 12 letech (1950/51) začal trénovat pod Ryūshō Sakagami 坂上隆祥 (1915 – 1993) v Itosu ryū karatedō 糸洲流空手道. Demura získal svůj 1. dan v roce 1956, a vyhrál Východojaponské mistrovství v roce 1957. V roce 1959 začal trénovat kobudō 古武道, styl okinawského výcviku zbraní, pod vedením Tairy Shinkena 平信賢 (1897–1970). V roce 1963 „se seznámil se sōke宗家, představitelem 14. generace tradice Kōga ryū ninjutsu wada-ha 甲賀流忍術藤田派, kterým byl Fujita Seiko 藤田西湖 (1898–1966). Demura se setkal s odborníkem na bojová umění Donnem Draegerem (1922–1982), který ho seznámil s Danem Ivanem, který ho nakonec přivedl do Spojených států amerických jako instruktora karate směru Shitō ryū 糸東流.

listopad 2023

Měl jsem tu možnost se již potřetí zúčastnit pražského semináře pod vedením Harryho Mitroua, který k nám přiletěl z řeckých Atén. Stejně jako se v přírodě střídají roční období, čas plyne a přináší změny, tak se mění a vyvíjí i pohyb. Na předešlých dvou seminářích jsme se věnovali taijutsu a technikám a aplikacím základních principů s jō – středně dlouhou tyčí a tantōjutsu – dovednost boje s nožem.

Tento seminář byl zaměřen na boj a obranu s jutte. Během semináře bylo patrné, že jsou Harryho zkušenosti rozsáhlé. Mezi jednotlivými bloky aktivního cvičení jsme se dozvěděli spoustu zajímavých úhlů pohledů na jednotlivé techniky, které Harry získal během dlouholeté praxe a procvičování. Atmosféru přátelství posilovalo i to, že Harry pokračoval vždy dle toho, jak se nám studentům dařilo aplikovat předváděné vzory. Harry se dokázal na atmosféru napojit, a tím se dostalo užitečných informací a zkušeností všem, od úplných začátečníků až po nejpokročilejší.

Techniky s jutte mají popsané katy ve škole Kukishinden ryū. Seminář se nesl také v duchu školy Takagi yōshin ryū. První trénink prvního dne byl zaměřen na různé úrovně úderů a bloků v sestavě navazujících pohybů a směrů pohybu katy Shihō uchi (sestava čtyř způsobů útoku). Pohyb těla a zbraně je potřeba, stejně jako u ostatních zbraní, sjednotit do synchronizovaného celku, který vystihuje princip, který v bujinkanu popisujeme jako Ken tai ichi jō (úder a tělo jsou jedno). Důležité detaily, jako používání zbraně coby štítu i v případě útoku a pohyb nohou, nejsou pro studenty pražského dōjō novinkou, ale Harry posunul pohyb v nízkém kamae určitě o další úroveň. Jeho kolena byla v nejnižších postojích v pravém uhlu, odvážím se odhadnout. Elegance a preciznost v pohybu ve mně osobně zůstala velkou inspirací pro další vlastní trénink. Harry patří vzrůstem mezi menší jedince, ale o to víc bylo ohromující, s jakou lehkostí byl schopen techniky provádět na mnohem vyšších a těžších oponentech.

Důležitým prvkem na začátku byla Harryho prezentace některých ze základních postojů s jutte:
Seigan no kamae – směr oči oponenta
Mizu tori no kamae – směr spodní část, nohy
Kage no kamae – pozice s jutte ukrytým za stehnem
Ten no kamae – jutte v pozici nad hlavou směřujícím k nebi

Po procvičení základních pohybů a osvojení si základních možností a vlastností zbraně jutte jsme postupně přecházeli do popsaných technik v rámci školy Kukishinden ryū a samozřejmě i k variantám, které obsahovaly principy popsaných technik, ale s adaptací na vždy přítomný element změny. Harry během semináře několikrát předvedl varianty pro začátečníky a také zvlášť pro pokročilé, aby si ze semináře každý vzal domů něco, co dokáže uchopit a pracovat s tím. Pro lepší pochopení technik se zbraní několikrát odložil zbraň a předvedl princip techniky beze zbraně a zdůraznil, že nejdůležitější pro boj je kvalitní taijutsu.

Během prvního dne jsme se dostali i k technikám battōjutsu. Procvičovali jsme několik technik se shōtō (wakizashi) proti protivníkovi ozbrojeného katanou. Tyto techniky vycházely opět ze školy Kukishinden ryū.

Během druhého dne jsme se opět pustili do studia práce s jutte a taijutsu. V jednu chvíli, ve snaze poukázat na mechaniku techniky, Harry odložil jutte, místo toho si za pásek strčil tessen a techniku původně s jutte předváděl s vějířem, který byl složený. Tím předvedl, že jde o pohyb těla a hledání pozice, ve které samotná poloha předloktí a to, kde máme těžiště, velice ovlivňuje další možnosti pohybu, což poskytuje převahu a možnost vzít útočníkovi pevný postoj a nahrává obránci při práci s kuzushi, které bylo získáno.

Velice zajímavé bylo pro mě osobně, když jsem jako uke (útočník) kopal na Harryho v sedu. V momentě, kdy bych čekal dopad kopu na jeho tělo, tak byl z kleku už na nohou a prováděl na mně techniku Karame dori, kterou najdete v kapitole Shoden no kata z Takagi yōshin ryū. V této variantě ale nezačínal ve stoje. Bylo zajímavé cítit na vlastní kůži, co jeho taijutsu dělalo s mým kuzushi a jak se mnou manipuloval bez jakékoliv námahy. Po této technice jsem se zeptal, jak přistupovat k protivníkovi, který nekope stylem zenpō keri, kdy posouvá vpřed i těžiště, ale kope a hned se stahuje zpátky, jak často vidíme v moderních bojových disciplínách. Touto otázkou jsme se dostali k přednášce o pozitivním aspektu toho, že v bujinkanu studujeme jak koppōjutsu, tak také kosshijutsu. Žádná technika totiž není sama o sobě samospásná a je aplikovatelná, jenom pokud nám ji útočník v podstatě sám „nabídne“. Pro dosažení schopnosti intuitivní reakce na nastalou situaci je ale potřeba spousta intenzivního tréninku s dobrým uke (útočníkem). Bez dobře provedeného útoku není možné cvičit pokročilejší úrovně technik. Technika má vždycky stranu omote a také stranu ura.

Z tohoto semináře si odnáším hlavně to, že dobrého válečníka nedělá množství znalostí, jako jsou názvy technik, ale pilné nacvičování základních pohybů v různých situacích, úhlech, tempu, vzdálenosti, intenzitě a načasování. Znalosti teorie jsou důležité pro pokračování tradice a komunikaci mezi učitelem a studentem v původním tvaru. Proto se už těším na vlastní praktické procvičování a samozřejmě i další seminář pod vedením tohoto velice zajímavého učitele.

---

připravil Štefan Dojčán, 4. dan
vedoucí vlašimského keikokai Bujinkan Dōjō Prague

aneb zápisky z cesty do Japonska v roce 2023

Již mnoho let létáme pravidelně do Japonska, někdy i víckrát v roce. Letos to bylo ale jiné. Poslední roky nebylo možné kvůli „covidu“ navštívit Japonsko a díky tomu jsme neměli možnost čerpat nové poznatky od našich učitelů. A právě z tohoto důvodu byla letošní cesta pro nás tak trochu sváteční.

Honbu dōjō a keiko

Honbu dōjō je centrálním tréninkovým místem každého japonského bojového umění, ve kterém má své lekce představitel stylu a nejstarší instruktoři/učitelé. Letos na nás čekalo nemilé překvapení. Náš učitel Hatsumi sensei ze zdravotních důvodů již nevedl lekce a zdá se, že v budoucnu již ani vést nebude. Čas nejde jednoduše zastavit. Hatsumi sensei má již 92 let, a tak jedinou možností, jak se s ním vidět, bylo sejít se s ním mimo honbu dōjō na společném posezení.

Tréninky tak zajišťovali jeho nejstarší studenti, dnes již dávno shihané anebo nastávající sōke (představitelé) jednotlivých škol bujinkan ryū-ha. V honbu dojo také začali učit někteří „mladší“ učitelé, kteří tak pomáhají studentům s jejich studiem a také vyplňují tréninkové vytížení v honbu dōjō. V současné době jsou zde během dne tři až čtyři tréninkové lekce, což je dostatečný prostor pro získání nových zkušeností.

---

Ninja muzea v Togakushi

Togakushi je vesnice nacházející se v kopcích nad městem Nagano, které asi většina z vás zná díky zimním olympijským hrám v roce 1998. Toto místo se vztahuje k historii tradic ninjutsu tím, že jsou zde kořeny školy Togakure ryū ninpō taijutsu, která je dnes nejstarší dochovanou školou ninjutsu jako takového. Dnes je určen již 35. představitel této školy, kterým bude pan Takumi Tsutsui, jeden z dlouholetých studentů Hatsumi senseie.

V okolí této vesnice najdeme dvě muzea vystavující veliké množství exponátů spojených se shinobi nebo chcete-li s ninji. Například v horním muzeu nesoucím název Togakure ryū ninpō shinryōkan je umístěno přes 500 exponátů zbraní či nástrojů a přes 200 fotografií, které dokumentují jednotlivé techniky. Na těchto materiálech spolupracovalo muzeum s Hatsumi senseiem, jako jedinou autoritou té doby na téma ninjutsu a zároveň představitelem školy Togakure ryū. A tak mnoho z vystavených exponátů pochází právě od Hatsumi senseie a na fotografiích můžete krom něho vidět i mnoho jeho studentů brilantně předvádějících různé oblasti tréninku shinobi. Za mě je to asi nejobsáhlejší muzeum ninjutsu v Japonsku.

V areálu najdete i dům shinobi, který slouží nejen jako muzeum, ale především jako jakési „bludiště“, kterým procházejí návštěvníci a mohou si sami vyzkoušet některé prvky ninjovské architektury, která měla za cíl znemožnit pronásledování obyvatel nepřáteli či nepřátele snadno přemoci.

Druhé místo, kde najdete také muzeum, i když o něco menší, je Togakushi ninja mura, aneb ninja vesnice, která je od prvního muzea asi dva kilometry daleko. Toto místo je spíše zábavním centrem plným různých lanových drah, prolézaček či dōjō shurikenjutsu. Přesto je zde jedna z budov komplexu upravena jako muzeum. Opět je zde poměrně rozsáhlá expozice zbraní, zbrojí, nástrojů a pomůcek shinobi. Jedna část je věnována představení shinobi v literatuře a filmové produkci.

---

Kopí Hattoriho Hanzōa

Nedaleko císařského paláce v Tokiu můžete najít chrám Sainen-ji, který založil slavný ninja Hattori Hanzō. Tento výjimečný bojovník byl zároveň jedním z generálů shōguna Tokugawy Ieyasua a také na sklonku života mnichem.

V chrámu Sainen-ji naleznete jeho hrob a v hlavní budově chrámu je vystavené jeho kopí nebo lépe řečeno zbytek jeho kopí. Kopí se nezachovalo celé, chybí špička a část ratiště je ohořelá, ale i tak budí toto kopí respekt. Současná celková délka kopí je cca 258 cm, tloušťka cca 5 cm a hmotnost cca 7,5 kg. Předpokládá se, že celková váha kopí byla okolo 10 kilo.

---

Cestami k horským svatyním

Když jsme již byli v Togakushi, bylo asi přirozené, že jsme se chtěli podívat k okolním horským svatyním, kterými je tato oblast vyhlášená. V Japonsku má vše svůj duchovní rozměr a stejně tak je tomu i s tradicemi ninjutsu – umění, jež má mnoho společného s porozuměním přírodním zákonům a esoterickými formami buddhismu. V horách nad Togakushi se nachází hned několik svatyní, ve kterých se praktikuje učení shugendō a odkud vyrážejí horští mnichové yamabushi na své horské askeze.

Příroda je zde opravdu nádherná, však je také součástí národního parku Myōkō Togakushi Renzan. Například cesta k horní svatyni Okusha, která byla postavena v 5. roce císaře Kogena (210 př.n.l.), je lemována ohromnými cedry, o kterých se tvrdí že jsou staré až 1200 let. Atmosféra tohoto místa asi pozitivně zasáhne každého, kdo do této oblasti přijede. A i přes nepřízeň deštivého dne jsme cestou potkali mnoho návštěvníků tohoto poutního místa.

---

V domě ninjů v Kōga

Kōka ryū ninjutsu yashiki, aneb dům ninjů Kōga ryū není jen místem, kde můžete studovat historii shinobi, ale je zde k vidění další příklad ninja architektury. Místní dům je plný skrytých místností, chodeb, vchodů či východů, a různých skrýší pro ukrytí zbraní či tajných materiálů. V několika místnostech je expozice zbraní a nástrojů, které využívali místní shinobi.

V muzeu se dozvíte, že dům je spjatý s historií klanu Mochizuki, který je vnímán jako jedna z prominentních rodin ninjů této oblasti, jejíž činnost byla v mnoha ohledech legendární.

Jen kousek od tohoto místa najdete další „vesnici ninjů“, ve které si můžete vyzkoušet mnoho z dovedností ninjů ve smyslu překonávání různých překážek. Vesnice „ninja mura“ je jen kousek od vlakového nádraží, schovaná v zalesněných kopcích. Za zhlédnutí stojí z mého pohledu jedna z nejzajímavějších expozic ninjutsu, kterou zde můžete navštívit. Expozice sice není tak rozsáhlá, ale zato plná historických originálů. Za nás opravdu velice zajímavá.

---

Samurajové z Odawary

Město Odawara se nachází v prefektuře Kanagawa nedaleko od Tokia. V tomto městě najdete i místní hrad Odawara-jō, který je stavebně upraven pro účely muzea. Při jeho návštěvě se dozvíte mnoho o místní historii, která se od určité doby váže s klanem Hōjō z provincie Izu. Rodina Hōjō hrad po pět generací rozšiřovala a vylepšovala různé části jeho opevnění, neboť se stal jejich ústředním hradem, střediskem jejich držav, jež zahrnovaly většinu regionu Kantō. Tato rodina spojila také síly s klanem ninjů Fuma ryū.

Hned vedle hradní budovy najdete muzeum samurajských tradic. V tomto muzeu je vystaveno mnoho historických zbrojí, které jsou velmi pěkně restaurovány. Expozici doplňuje mnoho doplňků zbrojí a samo sebou i mnoho exponátů nihontō, japonského meče.

Navštívili jsme i další místa, ale o nich třeba zase příště. Pokud máte zájem o studium ninjutsu, o trénink tohoto tradičního bojového umění, klidně přijďte na naše pravidelné pražské tréninky. Rádi v našich řadách přivítáme nové zájemce.

---

Článek vyšel v zaříjovém čísle časopisu Bojová umění (Fighter’s magazín), do kterého pravidelně dopisujeme po mnoho let fungování našeho dōjō. Pro naše stránky jsme článek doplnili dalšími fotografiemi.
Pokud byste chtěli ještě vidět více fotek z této naší cesty do Japonska, koukněte se prosím do naší fotogalerie. Tam je uveřejněno okolo stovky dalších obrázků dokumentujících tuto cestu.

napsal Pavel Slavík
fotografie autor a Petr Holek
info@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague

Rozhodli jsme se, že v  několika následujících číslech našeho časopisu bychom rádi dali prostor informacím a článkům o tréninku dětí v různých bojových uměních či sportech, abychom možná rozptýlili starosti některých rodičů ve smyslu, že trénink těchto odvětví může vést k různým formám agresivity. Víme, že to tak rozhodně není, spíše naopak – děti jsou bojovými uměními pozitivně formovány a motivovány. O první z článků představující konkrétní styl a jeho vztah k dětským tréninkům jsme požádali našeho dlouholetého dopisovatele a učitele bojových umění Pavla Slavíka, který ve svém oddílu Bujinkan Dōjō Prague vede s dalšími instruktory dětské tréninky bojového umění NINJUTSU.
(úvod článku napsal Martin Hradecký)

---

Ninjutsu a děti

Ninjutsu je tradiční japonské bojové umění s velmi bohatou historií, které samo o sobě poutá pozornost několika generací lidí zajímajících se o všechno, co se váže k dovednostem a uměním ninjů, či chcete-li shinobi. Pro současnou generaci dětí a mladých dospívajících lidí má umění ninjutsu své specifické místo především díky filmům, anime, komiksům a manga. Asi nejznámější titul v této oblasti je Naruto, kde se to ninji jen hemží. V posledních letech raketově stoupla také popularita soutěží, jako jsou „Ninja faktor“ či „Ninja warrior“, které testují fyzické schopnosti jednotlivých soutěžících. Díky tomu všemu roste popularita ninjutsu, a to nejen v České republice, ale především v zahraničí. Když k tomu přičteme i to, že v rámci celosvětové organizace Bujinkan Dōjō prezentující tradiční umění ninjutsu v čele s osobou Hatsumi senseie, se tomuto umění věnuje více než milion studentů po celém světě, není divu, že existuje mnoho oddílů, které se věnují také dětským studentům. Než se ale dostaneme k současnosti, pojďme se aspoň na chvilku poohlédnout do historie feudálního Japonska, protože i v těchto dobách se děti učily a praktikovaly ninjutsu.

Krátký pohled do historie

Tak jako se očekávalo od každého chlapce, narozeného do rodiny samuraje, že se bude již od dětství věnovat studiu válečnických dovedností, jakými byla lukostřelba, boj s kopím, mečem a později i např. využití střelných zbraní, jízdě na koni a plavání, tak se od mladého ninji očekávalo to samé. Mladý ninja si musel osvojit všechny uvedené dovednosti a k tomu ještě některé navíc. Postupně byl vzděláván v dovednostech, jako je získávání a práce s informacemi, příprava jedů, výbušnin, musel se stát odborníkem na pohyb ve volné přírodě a přežití. Jeho fyzická kondice musela být na vysoké úrovni, aby byl schopen v budoucnu plnit náročné úkoly. V rámci školy Togakure ryū, dnes nejstarší tradice ninjutsu, existují techniky jinton no jutsu, v rámci kterých se ninjové snaží využívat různých identit pro dosažení svých cílů. Yōton no jutsu obsahuje techniky a strategie využívající dětí a dospívajících.

Některé zdroje uvádějí, že mladí ninjové už ve věku okolo 13 let běžně pracovali pro své rodiny jako plnohodnotní válečníci. To znamená, že jejich výcvik musel začínat již ve velmi útlém věku. Dnes není trénink dětí pochopitelně tak tvrdý jako v historii a není zaměřený pouze na boj, ale také na celkový rozvoj dítěte po fyzické i osobnostní stránce.

Skrze ninjutsu děti trénují nejen tělo, ale i mysl

Soudobé tréninky dětem přináší mnoho pozitivních aspektů. Jako instruktoři hledáme souběžný vývoj fyzických a duševních disciplín pro celkový rozvoj jedince. Rozdělme si nyní jednotlivé oblasti, ze kterých se skládají dětské tréninky, abychom o nich mohli napsat něco málo podrobněji.

Trénink těla – v rámci ninjutsu zatím nejsou (a doufám, že tomu bude tak i nadále) žádné soutěže a stejně tak ani závody. To znamená, že se v rámci dětských tréninků soustředíme na každého jedince zvlášť a máme tak prostor se věnovat jeho osobním specifickým vlastnostem. Nevybíráme do našich oddílů ty „talentovanější“, naše tréninky jsou otevřené všem, protože si myslíme, že by dětské tréninky neměli být jen o „výkonosti“, ale především o poznávání a rozvoji motoriky, posílení těla, získání větší vytrvalosti, rychlosti, síly či větší flexibility. Pro mladší děti za tímto účelem zařazujeme do lekcí různé pohybové hry, které u dětí rozvíjí potřebné fyzické kvality. Malé děti tak nejenom rozvíjejí své pohybové dovednosti, ale mohou se také jednoduše „vyřádit.“ U starších dětí je sice o něco méně her, ale o to více náročné práce. Zejména proto, že si již uvědomují potřebu náročného a cílevědomého tréninku pro svůj rozvoj. Tím, že rádi pořádáme dětské tréninky i ve venkovním prostředí, kde využíváme okolní přírodu pro přirozený trénink těla, si vytváříme takový „ninja parkour“.

Technický trénink – děti se v úvodu učí pádové techniky, kotouly, skoky a další prvky z obecné gymnastiky. Tyto dovednosti jsou důležité pro celkový motorický rozvoj dětí a budují podmínky pro další trénink bojových umění. Pokud se člověk nenaučí dobře padat, je těžké, nebo spíše nebezpečné, jej házet v technikách na zem. Navíc v rámci ninjutsu má pohyb na zemi daleko širší využití, než jen bezpečně upadnout a vyhnout se tak zranění, jako tomu často bývá v jiných odvětvích. Co se týče „bojových“ technik, tak nejprve pracujeme s nácvikem bloků, různých úderových technik a kopů. Tyto techniky spadají pod oblast zvanou dakentaijutsu a považujeme je za důležitou základní dovednost, kterou je třeba si osvojit hned ze začátku. Následně na děti čekají v jejich tréninku pákové techniky, přehozy, strhy, škrcení a další způsoby kontroly oponenta. Všechny zmíněné techniky procvičujeme jak v postoji, tak i vsedě, anebo i s pohybem na zemi. Specifickou součástí ninjutsu je využití zbraní. I v rámci Ninja Kids, tedy našich dětských oddílů, se děti seznamují s technikami některých ze zbraní, jako je např. hanbō (krátká tyč), biken (meč), tantō (nůž), hira shuriken (vrhací hvězdice) atd. Jde nám především o to, aby trénink děti bavil. Snažíme se lekce tvořit kreativně – kombinujeme jednotlivé techniky nebo oblasti tak, aby byla lekce pestrá svým obsahem a zároveň dávala smysl z pohledu dalšího rozvoje. Posloupnost ve studiu tradičních bojových umění vede k pochopení toho, že správně zvolená technika a načasování jsou nadřazené pouhé síle.

Trénink mysli a osobnosti – v rámci svého tréninku děti postupně zvládají stále náročnější techniky a jejich kombinace. Rozvíjí tak všechny své dovednosti hezky krok za krokem. Díky tomu si posléze začnou uvědomovat, že trpělivost a píle je může přiblížit k jejich cílům. Společně se tak děti vzájemně motivují a zlepšují své dovednosti a znalosti. Výuka těchto tradic vede každého jedince k poznání, že hranice, kam se můžeme posunout, si určujeme jen a jen sami ve svých hlavách. Postupně se snažíme zapojit starší děti do výuky, kdy pomáhají mladším spolubojovníkům v dōjō. Stejně jako v životě, i zde platí, že každé dítě je nadané na něco jiného. Různorodost kolektivu je příležitostí učit se respektu a vzájemné spolupráci.

Studium tradic – to je dalším aspektem tréninku tradičních bojových umění, který nemohu v tomto textu opomenout. Děti se v rámci jednotlivých lekcí přirozeně seznamují s tradicemi jimi studovaných škol a Japonska jako takového.

Vzhledem k tomu, že ninjutsu není soutěžní disciplínou a děti tedy nemohou svou píli zúročit v podobě klasických sportovních úspěchů, snažíme se při vedení tréninků klást důraz na pestrost a vyvážené zastoupení všech zmíněných oblastí, tak aby si děti udržovaly motivaci a chuť do dalšího tréninku. S přibývajícími dovednostmi a zkušenostmi mohou děti také skládat technické zkoušky a mít tak hmatatelný důkaz o svém pokroku. Nicméně jako instruktoři věříme, že důležitější než technická úroveň je snaha o to, aby děti odcházely z každého tréninku s dobrým pocitem.

Oblasti budované praxí tradičních bojových umění:

• Fyzická připravenost a odolnost
• Technické dovednosti
• Silnější osobnost, charakter, respekt k našemu okolí
• Poznání kultury jiné země
• Prevence krizových situací

Keiko 稽古 – cvičební lekce

Tady je přehled jednotlivých částí běžného tréninku v našich oddílech Ninja Kids Prague a Vlašim. Samo sebou nejsou všechny lekce stejné, často se přizpůsobíme tomu, co v tu chvíli vnímáme jako důležité.

• Rei 礼 – pozdrav a přivítaní se na lekci
• Jūnan taisō 柔軟体操 – cvičení na protažení svalů a uvolnění kloubů
• Tanren no hō 鍛錬之法 – cvičení na posílení a rozvoj síly
• Kokyūhō 呼吸法 – dechové cvičení
• Taihenjutsu 体変術 – pádové techniky a další pohyby
• Kihon waza 基本技 – základní techniky
• Taijutsu to buki shugyō 体術と武器修行 – techniky beze zbraní a se zbraněmi
• Rei 礼 – pozdrav a ukončení lekce

Děti a sebeobrana

S ohledem na problémy dnešní doby dostáváme dotazy od rodičů na formy dětské sebeobrany. Ano, část našich tréninků je zaměřena tímto směrem, kdy se snažíme s dětmi probírat možná řešení situací, do kterých se mohou dostat mimo tělocvičnu. Samozřejmě jednou z prvních věcí je naučit děti správně v takových situacích komunikovat a pochopit, že pokud je to jen trochu možné, měly by se snažit dostat z možné konfliktní situace vždy ideálně bez boje. Použití násilí musí být dětmi vnímáno až jako poslední a velice riskantní způsob, jak řešit krizovou situaci.

Někdy mají rodiče dojem, že trénink bojových umění vede děti k agresivitě. Rádi bychom už jednou pro vždy rozptýlili tyto mylné domněnky. Mnohaleté zkušenosti s dětskými tréninky v různých odvětvích bojových umění nás přesvědčují, že děti, které se věnují bojovým uměním, jsou schopny se „vyřádit“ na lekcích a mimo dōjō (tělocvičnu) pak už nemají důvod přesvědčovat své okolí nějakým druhem nevhodného chování. Výchova dětí ve smyslu budování jejich osobnosti pozitivním směrem je jedním z důležitých aspektů jejich praxe v tradičních bojových uměních.

Je pro nás důležité, aby se zlepšovali i naši instruktoři

Jak píše Hatsumi sensei, 34. představitel školy Togakure ryū a zakladatel mezinárodní organizace Bujinkan Dōjō, v jednom ze svých článků s tématem dětského tréninku: „Stejně jako u každého umění je nejlepší začít s výukou v co nejmladším věku. Je však třeba mít jistotu, že je vedena pod řádným dohledem.“ A tak se snažíme udělat maximum proto, aby se i náš tým instruktorů stále zlepšoval srze pravidelný trénink a různá školení a mohli jsme v budoucnu vytvářet nejlepší možné podmínky pro naše mladé svěřence.

Naše oddíly – Praha a Vlašim

NINJA KIDS PRAGUE, náš pražský oddíl funguje několik let přímo v centru města na Karlově náměstí 13 na Praze 2 v budově Strojní fakulty ČVUT. Ostatně toto místo není náhodné, protože náš oddíl je mnoho let součástí vysokoškolské tělovýchovné jednoty Technika Praha Strojní, která nás podporuje v naší činnosti.

Tréninky máme:

• pondělí od 17:30 hod.
• středa od 17:30 hod.

NINJA KIDS VLAŠIM funguje již několik let pod taktovkou Štefana Dojčána v prostorách vlašimského Sokola, který najdete na adrese Sportovní 618, Vlašim.

Pravidelné tréninky:

• pondělí od 17:00 hod.
• čtvrtek od 17:00 hod.

V obou oddílech přijímáme kluky i holky ve věku od 7 do 15 let. ZAČÍT S TRÉNINKEM MŮŽETE V NAŠICH ODDÍLECH KDYKOLIV BĚHEM CELÉHO ROKU, a tak není třeba čekat na začátek školního či kalendářního roku. Společně poté pro děti připravujeme různé kurzy jako třeba první pomoc, prevence proti šikaně, víkendové akce, semináře, výlety, vícedenní tábory a další. Snažíme se v našich oddílech vytvářet přátelské prostředí tak, aby mohla vznikat mezi dětmi pevná přátelství plná vzájemného respektu a porozumění. Pokud byste se chtěli o činnosti dětských oddílu dozvědět více, tak se jukněte na naše webové stránky anebo na naše profily na sociálních sítích.

www.bujinkanprague.com
www.facebook.com/bujinkanprague
www.instagram.com/bujinkan.dojo.prague
za tým instruktorů Ninja Kids Prague Pavel Slavík
info@bujinkanprague.com
Bujinkan Dōjō Prague

---

připravil Pavel Slavík

Článek byl napsán pro časopis Bojová umění (Fighter’s magazín), ve kterém byl otištěn na jaře roku 2023 jako první ze série článků o dětských trénincích v oblasti bojových umění.

napsal Dave Lowry

Někteří praktikanti bojových umění se rozhodnou tuto rubriku Karate Way přeskočit, protože si řeknou, že už vědí, co je kiai. Je to výkřik, který vydáte při provedení techniky, že? Ano, to je pravda. Ale jde o trochu více.

Slovo kiai 気合 je tvořeno dvěma japonskými znaky: Ki znamená „energie“ a ai znamená „sjednotit“. Tento koncept se v japonských tradičních bojových uměních objevuje často, a to různými způsoby. V širším pojetí odkazuje na možnosti, jakými dochází k manipulaci oponenta bez využití fyzického kontaktu. Sem můžeme zahrnout práci s hlasem.

Nicméně psychologické důsledky kiai jsou velmi propracované a jdou daleko za pouhé křičení. Jde o pohled. O postoj. O vnitřní „postoj“, který člověk tváří v tvář konfliktu ukazuje. Toto vše mohou být různé způsoby vyjádření kiai.

Shimadovi Toranosukemu 島田虎之助 (1810-1864) nebylo ještě ani 20 let, když se díky svým šermířským dovednostem proslavil na Kyūshū, jižním ostrově Japonska. Vyhrál několik soubojů s bambusovou shinají. Nakonec se vydal do Eda (dnešního Tokia), kde pokračoval řadou dalších soubojových výzev. Některé sice prohrál, ale začal vítězit. A to hodně. Jeho sláva rostla a spolu s ní rostla i jeho sebedůvěra, která – vzhledem k jeho mládí – pravděpodobně přerůstala do arogance.

Shimada vyzval Ōtaniho Seijchirōa (také znám jako Ōtani Shimosa-no-kami Nobutomo 男谷下總守信友, pozn. překladatele), malého, na pohled nevýrazného chlapíka, který byl shodou okolností 13. velmistrem Jikishinkage ryū 直心影流. Když se utkali, Shimada byl přesvědčený, že půjde o krátký zápas. Překvapilo ho proto, když si uvědomil, že pomalu ustupuje. Nebyl to Shimadův záměr, prostě se to stalo. Ōtani postupoval vpřed, s taseným mečem, ale meč nepůsobil přímo jako hrozba. Nicméně dle Shimadových slov to bylo jako čelit pohybující se zdi kiai. Dřív než si to uvědomil, ustoupil přes celou délku haly.

Ōtani povolil, vrátil se do středu místnosti a přitom opět vypadal jako buclatá panda. Shimada ho následoval a vrátili se k souboji. I když s tím mentálně bojoval, vzpomínal později Shimada, bylo to znovu, jako kdyby na něj postupoval neprostupný oblak. Byl bezmocný. Ke svému zoufalství a zmatení zjistil, že ho ruce a nohy neposlouchají. Vlastně ztratil vědomí.

Po této zkušenosti Shimada začal prosit, aby byl přijat jako student Ōtaniho ryū. Byl vynikajícím studentem a později si založil vlastní odnož. (Pro ty, kdo by se chtěli dozvědět o Shimadovi více – podívejte se na film Zběsilost. Postava Toshirōa Mifuneho vznikla podle něj.)

Tento druh záznamů působí, že kiai zní jako magie – nebo možná druh hypnózy nebo způsob kontroly mysli. Abyste to nyní neodmítli jako naprostý nesmysl, podívejte se například na videa expertů na systemu. Nesoustřeďte se na jejich techniky. Místo toho pozorujte, jakým způsobem se pohybují a stojí, zatímco mluví. Plně využívají postoj těla, výrazy tváře a svou fyzickou velikost. To vše nefunguje jako náhražka talentu, ale jako způsob, jak si vybudovat pozici kontroly.

Rádi si představujeme magii jako pojem, ke kterému se uchylují primitivní, neznalí lidé, kteří jsou zastrašeni jakoukoli hrozbou neviditelné, ale reálně hmatatelné síly. Přesto ale každý člověk může podlehnout sugesci, téměř nevědomým klíčům, které vnímáme z chování, výrazu a pohybu ostatních. A přesně v této oblasti existuje kiai ve vážně míněných bojových uměních.

Co se týče hlasového projevu kiai, je toto téma zapojeno ještě mnohem vice, než mnozí vědí – zejména ti, kteří během předvádění kata ječí jako siréna, která šlápla na lego. V tradičních ryū se vyučuje specifická vokalizace. Některé zvuky napínají svaly na zádech, které se používají k tlaku; jiné zapojují břišní svaly, které podporují úder. Nejedná se o samovolné vřeštění nebo řev. Zvuk kiai má záměrný význam.

Hlasem projevené kiai je možné využít pro zmatení nebo odvedení pozornosti oponenta, stejně tak, jako zafunguje jakýkoli hlasitý zvuk. Ale kiai může také narušit soustředění soupeře a vnutit mu svoji vůli, s cílem využít jeho slabosti. Zde je zásadní vzpomenout si na skutečný význam toho slova: „sjednotit nebo uvést do souladu energii jedince s energií jiného člověka“. V tomto smyslu je kiai o proniknutí do soupeřovy mysli a jejím ovládání.

Toto může opět znít ezotericky, ale realita je takové, že ve smrtícím střetu je nepozornost nebo rozptýlení otázkou zlomku sekundy. – Zamyslete se, jak funguje kapsářství: jemné strčení do oběti s cílem na okamžik odvést její pozornost – a využít příležitosti. Nejsou potřeba žádná kouzla nebo síly, které dlouhodobě ochromují. Potřeba je jen velmi krátké narušení.

Nebyla to náhoda, že byl Shimada poražen mistrem Jikishinkage ryū. Tato škola se soustředila na kiai a brala ho jako základní součást svého učiva. Dodnes existuje a i v dnešní době klade na trénink kiai důraz.

Tato ryū definuje kiai jako kombinaci dýchání, s hlasovým projevem a bez něj, a přístupu. Aby se studenti naučili prvně zmíněné, tedy dýchání s případným hlasovým projevem, začínají s furibō 振棒. Jedná se o velikou, děsivě těžkou palici, kterou máchají při sólových cvičeních, aby se naučili propojit svalovou práci s dýcháním. Později provedou osnovy Jikishinkage ryū studenty sérií čtyř cvičení kata, kde u každé se využívá odlišná forma kiai. Jsou pojmenované po ročních obdobích, což má řadu ezoterických významů, ale zároveň přináší praktické fyzické poznatky.

Svitky starodávných ryū se na celé řadě míst odkazují na pojem kiai jako na způsob ovládnutí nepřítele. Kiai no ri 気合の理 je slovní spojení používané pro popis metod pro zapojení energie jedince s cílem ovlivnit dalšího člověka v bojovém smyslu. Dalším výrazem je kihaku 気迫, což v dnešní době můžete často slyšet v kendō dōjō, kde se to používá s významem „silného ducha“. V dřívější terminologii to však znamenalo schopnost ovládat okolnosti pomocí energie vytvářené postojem a dýcháním.

Kiai je jedním z mnoha aspektů budō, které se navenek zdají jako jednoduché. Ale podívejte se hlouběji a zjistíte, že tak jednoduché zdaleka nejsou.

---

přeložila Eva Hajčiarová

Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole.
Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.

– více o autorovi –
Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních.
Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).

aneb krátká reportáž z cesty po stopách feudálních válečníků dalekého Japonska

Studium tradičních bojových umění je nejenom o tréninku, ale i o poznávání historie. A tak se skupinka studentů z našeho dōjō rozhodla vyrazit v neděli 10. září auty do hlavního města Německa, aby navštívila tamní samurajské muzeum.

Toto muzeum se dnes nachází v centru města a vzniklo díky velice rozsáhlé soukromé sbírce pana Petera Janssena. Muzeum je umístěné v moderní několikapatrové budově plné exponátů vztahujících se k historii japonského válečnictví. Než budu psát o samotné expozici, rád bych se na chvilku zastavil u představení pana Janssena. Peter Janssen se nechal inspirovat svou vášní pro bojová umění a kulturu Země vycházejícího slunce – Japonska. Svůj první meč katanu získal před více než čtyřiceti lety a od té chvíle propadl touze sbírat další předměty spojené se samurajskou kulturou. Dnes jeho sbírka čítá přes 4000 předmětů, jejichž rozmanitost a rozsah jsou mimo Japonsko naprosto unikátní. Své první muzeum Janssen otevřel v roce 2017 ve Villa Clay na okraji Berlína. Brzo se ukázalo, že tyto prostory svou rozlohou nevyhovují, a tak bylo muzeum na podzim roku 2022 přesunuto na současné místo, které přineslo více prostoru a umožnilo moderní instalaci expozicí. Muzeum tak dnes svým návštěvníkům představuje přes 1000 různých exponátů na 1500 metrech čtverečních výstavní plochy ve dvou patrech.

Moderní interaktivní instalace v muzeu nabízejí nevšední pohledy do světa samurajů a přibližují návštěvníkům období feudálního Japonska. Hned za vchodem do muzea je interaktivní 3D model vezme na cestu časem dějinami Japonska od počátku do konce samurajských tradic způsobený reformami Meiji (Meiji-ishin 明治維新) v roce 1868. Jednotlivé projekce a dotykové obrazovky provázejí návštěvníky na mnoha místech výstavy a pomáhají tak zjistit potřebné informace k vystaveným exponátům či získat kontext k historickým obdobím, kdy se datuje jejich vznik. Výstava je opravdu vytvořená velmi zábavnou formou tak, že si své najdou všechny věkové kategorie. Na některých místech si návštěvník může přiblížit gigapixelové obrázky a díky tomu obdivovat každý detail. Musím říci, že v tomto ohledu samurajské muzeum převyšuje ostatní muzea, která jsem měl možnost navštívit. Člověk zde může prožívat dějiny feudálního Japonska opravdu moderním způsobem.

Pojďme se podívat trochu více na to, co všechno zde můžete vidět. Nejstarší předměty Janssenovy sbírky pocházejí již z období Kofun (Kofun jidai 古墳時代, 300–538 našeho letopočtu). Nicméně většina exponátů je z mladších období. A díky tomu všechny vystavené předměty nabízejí skutečně fascinující pohled na vývoj japonské kultury ale i jednotlivých tradičních řemesel. Kromě kvality vystavených exponátů je unikátní i škála předmětů. Sbírka zahrnuje nejen zbraně a zbroje, ale také textilie, obrazy, dřevotisky, buddhistické sochy a předměty potřebné k chadō 茶道, tradičnímu čajovému obřadu. Člověk si tak v plné míře může uvědomit, jak moc samurajové po staletí utvářeli dějiny Japonska, a to nejen na bitevním poli či na císařském dvoře, ale v celé společnosti.

Unikátní kousky kolekce, krom jiných, představují tři komplety samurajského brnění klanu Katō 加藤 pocházející z období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1603–1868). Dalšími velmi zajímavými kousky mezi vystavenými předměty jsou čepele slavných kovářských mistrů z období Kamakura (Kamakura jidai 鎌倉時代, 1185–1333) a Namboku-chō (Namboku-chō jidai 南北朝時代, 1336–1392).

Jedna z první věcí, které si všimnete, je veliké množství vystavených zbrojí yoroi 鎧. Jejich počet přesahuje 60 kusů. Dále je vystaveno na 200 příleb kabuto 兜 a 150 exponátů obličejových masek zvaných menpō 面頬. V takovém množství je neuvidíte v jiném muzeu mimo Japonsko. Zbroje se v Japonsku používaly údajně již od druhé poloviny období Heian (Heian jidai 平安時代, 794–1185). V průběhu historie se zbroje feudálních válečníků samozřejmě neustále vyvíjely. A tak užívání zbrojí vydrželo až do konce období Edo (Edo jidai 江戸時代, 1600–1867), tedy do samotného konce věku samurajů. Zbroj se skládá z mnoha částí, jako např. kyrysu dō 胴 sloužícího k ochraně trupu, přilby kabuto 兜, obličejové masky menpō 面頬 nebo také mengu 面, nárameníků sode 袖, chráničů stehen haidate 佩楯, chráničů holení suneate 臑当, ochrany předloktí kote 籠手, atd.

Díky vystaveným předmětům se návštěvník seznámí s tím, z jakých materiálů byly vyráběny v různých obdobích zbroje a jakými technologiemi, či jaké se používaly řemeslné techniky. Například se používaly destičky nazývané sane 札, které byly vyráběny nejen ze železa, ale často i z několikrát lakovaného dřeva nebo z kůže. Tyto navzájem se překrývající destičky, byly dále pospojovány dohromady pomocí pestrobarevných šňůr, díky kterým měly schopnost se přizpůsobit pohybu válečníka. Tímto způsobem vznikly speciální lamelové zbroje.

Nebylo by to muzeum samurajských kultur, kdyby zde nebylo možné obdivovat dokonalost japonského meče nihontō 日本刀. Tato expozice je zastoupena více jak 160 meči či samostatnými čepelemi mečů typů tachi 太刀, katana 刀, wakizashi 脇差, tantō 短刀. V několika vitrínách můžete vidět přes 150 kusů mečových záštit nazývaných tsuba 鍔. Nacházejí se zde jednoduché bojové verze záštit, ale také tsuby jejichž výroba byla řemeslným skvostem a v praxi sloužily spíše jako šperk samuraje zdobící jeho meč. Tuto část výstavy samo sebou doplňuje také špičkové příslušenství japonského meče, jako jsou např. drobné ozdoby rukojetí menuki 目貫, kovové objímky rukojeti na konci u záštity fuchi 縁, hlavice na konci rukojetí kashira 頭 nebo nožík kogatana 小刀 se střenkou kozuka 小柄 a jehlice kōgai 笄.

Součástí expozice jsou i jednoduché válečné klobouky jingasa 陣笠, které byly vyráběny mnoha způsoby a do různých tvarů. Dále můžeme vidět válečné prapory sashimono 指物, které používali samurajové k vzájemné identifikaci na bitevních polích nebo vějíře gumbai 軍配 a gunsen 軍扇, které krom jiného byly využívány důstojníky pro signalizaci během válečných střetů.

Jedním z exponátů, který mě také zaujal, bylo řemeslně velice pěkně zpracované tantō teppō 短刀鉄砲, což je střelná zbraň upravená do soupravy krátkého meče tantō 短刀. Tyto zbraně si nechávali vyrábět často bohatí obchodníci za účelem sebeobrany. V tomto případě byla hlaveň zbraně vykládaná drahými kovy.

V další místnosti najdeme vystavené třeba i torimono dōgu 捕者道具, což jsou specifické zatýkací nástroje či chcete-li zbraně používané samurajskou feudální policií k zajetí podezřelých zločinců bez většího rizika zranění zadržovaného. A tak zde můžete vidět například sodegarami 袖搦, tyč vytvořenou především za účelem zachycení protivníka. Celková délka této zbraně je okolo 2 metrů. Tyč je zakončena několika kovovými bodci směřujícími různými směry a opatřenými zpětnými háčky pro snadné zachycení oděvu. Dalším exponátem zde byla tlačná tyč tsukubō 突棒, která sloužila k natlačení zločince ke stěně a omezení jeho hybnosti. Nemůžu nezmínit i několik zajímavých exponátů jutte 十手, což jsou krátké, většinou kovové obušky často opatřené krátkým bočním ramenem kagi 鉤 nápomocným k zachycení čepele útočníka či malou záštitou tsuba 鍔, chránící prsty. Tyto obušky zároveň sloužily v období Edo také jako úřední/policejní odznak.

Prostor zde dostaly i další zbraně běžně využívané válečníky v historii jako jsou například dlouhé luky yumi 弓. Moc se mi líbila ukázka kovaných hrotů šípů. Ya 矢 (šípy) používané ve válce samuraji měly různé hroty zvané yajiri 鏃 nebo yanone 矢の根. Tyto hroty šípů byly ukovány stejnou ocelí (tamahagane 玉鋼) a metodami jako tradiční japonské meče. Existuje mnoho různých druhů hrotů šípů a všechny mají své vlastní speciální jméno. Togari-ya 尖り矢 je jednoduchý špičatý tvar. Yanagi-ba 柳刃, v překladu „vrbový list“, je typický svým elegantním designem, atd.

Dále je zde vystaveno i několik druhů kopí zvaných yari 槍 a nechybí ani japonské verze dřevcové sečné zbraně, tzv. naginaty 薙刀 či muškety nazývané tanegashima 種子島.

Malá část expozice je věnována i předmětům či zbraním využívaným ninji. Můžete se tak podívat na několik typů shurikenů 手裏剣, krátkých čepelí, řetězové zbraně manriki gusari 万力鎖 nebo kusarigama 鎖鎌, což je srp s řetězem zakončeným kovovým závažím. Moc pěkné jsou zde vystavené dlouhé dřevěné foukačky fukiya 吹き矢 a fukidake 吹竹. Dále jsou zde dva typy karakuri jutte (známé také jako marohoshi), které údajně vytvořil legendární šermíř Miyamoto Musashi 宮本武蔵 ( 1584–1645). Mnoho lidí tento typ jutte spojuje s tradicemi ninjutsu, ale jak se zdá, shinobi tuto variantu jutte nejspíše vůbec nepoužívali.

V této části muzea můžete také zhlédnout krátké videoreportáže o historii samurajů a ninjutsu, které vznikly ve spolupráci s Dr. Kacemem Zougharim, jedním z instruktorů v rámci bujinkanu a studenta Ishizuki senseie.

V zadní části spodního patra je instalované poměrně prostorné podium divadla Nō 能. V prvním patře je pak umístěna expozice vztahující se k čajovému obřadu a najdete tam i malou čajovnu. Podium divadla a čajovna byly vyrobeny v Japonsku za použití tradičních materiálů a technik a následně byly rozebrány, převezeny a postaveny v berlínském muzeu. Každých 30 minut se návštěvníci mohou ponořit do úryvků z různých divadelních představení divadla nō nebo vystoupení bubnů taiko 太鼓. Také čajovna nabízí návštěvníkům možnost nahlédnout do oblasti tradiční přípravy čaje – chanoyu 茶の湯.

Měl jsem možnost navštívit toto muzeum již dvakrát a myslím si, že v budoucnu se sem vrátím znova a rád. Expozice muzea jsou v čase obměňovány, a tak bude pořád na co se dívat. Osobně si myslím, že je to jedno z nejlépe vystavených muzeí na japonskou kulturu mimo Japonsko. Pokud se také zajímáte o středověké válečníky dalekého Japonska, historii a kulturu této země, určitě si nenechte ujít návštěvu tohoto muzea. Ještě malé upozornění k muzeu: můžete ušetřit trochu peněz tím, že si objednáte lístky online. V případě, že nebudete stíhat čas, který jste si pro návštěvu rezervovali online, nebojte se zavolat do muzea, rádi vám čas posunou tak, abyste pohodlně stíhali.

Kontakty a informace:
Samurai Muzeu Berlin
Adresa: Auguststrasse 68, 10 117 Berlin.
Otevírací doba: po až ne od 11 do 19 hod.
Webové stránky: www.samuraimuseum.de.

Po návštěvě muzea, jsme si šli sednout do nedaleké veganské rámen restaurace, kde jsme si opravdu pochutnali. Následně jsme vyrazili na krátkou obhlídku centra Berlína. Měli jsme tak možnost vidět Fernsehturm nebo třeba Braniborskou bránu. I přes vysoké teploty to byla fajn procházka. Poté na nás čekala už jen cesta zpět do Prahy. Celý výlet jsme zvládli za jeden den. Vyrazili jsme okolo sedmé z Prahy a zpět jsme byli lehce po osmé večer. Díky všem členům této naší výpravy: Ľudovi, Štefanovi, Lucce, Honzovi, Vojtovi a Lukášovi za velmi příjemný den plný poznání. Těším se na další společnou výpravu.

Podívejte se do naší galerie na webových stránkách, kde najdete rozsáhlou galerii fotografií pořízených z tohoto našeho výletu. Aspoň budete mít sami představu, jak velké množství exponátů můžete v tomto muzeu zhlédnout.

---

použité materiály:
katalog napsaný Martynou Lesniewskou „Armours of the samurai“
webové stránky muzea www.samuraimuseum.de
článek Martina Hradeckého nazvaný „Samurai muzeum Berlin“

připravil:
Pavel Slavík

Tentokrát jde o přesdílení rozsáhlého článku o shurikenjutsu z japonského magazínu z roku 1963. Je to moc zajímavý článek, který se věnuje nejen historii tohoto umění, ale i druhům čepelí a nakonec i samotným technikám.
Moc děkujeme Dominicu Thibaultovi, který tento článek nasdílel na svých sociálních sítích.

---

napsal Dave Lowry

Lidé, kteří se nevěnují tréninku bojových umění, často předpokládají, že hodnota technického stupně v karate, ale i v dalších bojových uměních, je standardizovaná záležitost, která je určována a kontrolována nějakým oficiálním orgánem nacházejícím se někde v Japonsku. Ti, kteří se věnují studiu bojových umění, samozřejmě ví, že nic takového neexistuje a že černý pás úrovně 6. danu v jednom dōjō nemusí být v jiné škole považován ani za úroveň hodnou 1. danu.

Mnoho organizací budō (bojových umění, pozn. překladatele) pracovalo na standardizaci testování mezi svými členy. Pokud patříte do dōjō přidruženého k nějaké národní či mezinárodní organizaci, je pravděpodobné, že máte zkušební řád s jasně danými požadavky pro každou technickou úroveň / technický stupeň. To umožňuje jasný přehled a určitou předvídatelnost. Můžete tak jít do kteréhokoli jiného dōjō přidruženého k této organizaci a být si poměrně jistí kvalitou hodnocených studentů a naopak i oni si mohou být jistí vaší úrovní. Pravděpodobně většina cvičících by to považovala za pozitivum. V některých ohledech tomu určitě tak je. Zkuste se ale podívat na technické hodnocení a standardizaci také trochu jiným způsobem.

Klasická japonská bojová umění, známá také jako koryū, se vyvíjela poněkud izolovaně jedno od druhého. Udržet podstatu své ryū (školy, pozn. překladatele) v utajení bylo značnou výhodou v období válek.

Avšak během pozdějšího feudálního období, po skončení dlouhé občanské války v Japonsku, docházelo mezi jednotlivými ryū k určité výměně znalostí. Členové jedné ryū, kteří dosáhli dostatečné úrovně a získali povolení od svého učitele, se mohli připojit k jiné ryū.

Ale pokud jde strukturu jednotlivých ryū, každá škola se řídila svým vlastním protokolem pro udělování vyšších technických hodností. Nebylo zde žádné standardizace a vlastně nebyla ani potřeba něčeho takového.

A pokud jde o tituly (technické stupně) je třeba si uvědomit, že systém koryū byl a je zcela odlišný od systému praktikovaného v moderních formách budō, jako je třeba karate. Nebyla žádná potřeba udělovat někomu technické stupně, certifikáty nebo pásky na znamení získané úrovně. Pokud jste zůstali naživu, byl to jasný důkaz vašich dovedností.

Jedinou potřebou certifikace bylo určit, kdo má právo učit a předávat znalosti a tradice konkrétní ryū. To bylo činěno z důvodu, že dovednosti vyučované ryū byly považovány za majetek školy (to platí stále i dnes).

Aby se to vyřešilo, vydal představitel ryū osvědčení menkyo, doslova to znamená „licenci“. Slovo menkyo je nejčastěji spojováno s písemným dokladem o pravomoci vlastnit a dále předávat dovednosti ryū, ale používaly se i jiné termíny. Jak se učení ryū ustálilo, vznikla potřeba, aby její členové měli licenci i třeba jen k výuce určitých aspektů umění. Z tohoto důvodu byly sepsány dokumenty, jako je třeba menkyo, díky kterým majitel získal povolení k této činnosti. V některých případech mohly být volně svázány, stejně jako kniha, avšak ve většině případů byly napsány na svitcích opatřených pečetí představitele školy.

Tyto svitky se nazývaly mokuroku (soupis) a mohly být prostým seznamem všech kata (forem, pozn. překladatele), které mohl vlastník předávat dále. Nebo se jim mohlo říkat menjo („certifikáty“). Yurushii je další termín používaný v některých ryū a znamená to „povolení“. Některé ryū vydaly více podobných licencí. Nižší úroveň menkyo dávalo majiteli právo vyučovat třeba jen první část osnov ryū. Jak se stal zkušenějším, byla mu vydána druhá licence k výuce druhé části osnov. Některé ryū nevydávaly vůbec žádné licence, kromě osoby, která byla určena, aby zaujala pozici příštího představitele školy.

„Technické stupně nejsou důležité,“ tvrdí někteří karatisté. „Jsou tam jen z toho důvodu, aby udržely zájem studentů.“ To může být pravda; zřejmé symboly hodnosti mají svou přitažlivost, zejména pro lidi, kteří jsou orientováni na odměnu. Je však příliš drsné a zobecňující odmítat systémy hodnocení jen jako pouhé marketingové nástroje.

Technické stupně rozlišené barevným páskem – a to byl hlavní důvod, proč byly vytvořeny – usnadňují instruktorům a pokročilým studentům ve velkém dōjō nebo organizaci znát přibližnou úroveň dovedností cvičenců, které osobně neznají.

Co kdyby však váš učitel, vedoucí organizace vašeho budō, osobně znal všechny své studenty? A co kdyby se všichni studenti vašeho umění navzájem znali a pravidelně spolu trénovali? Existovala by stále potřeba nebo touha po standardizované formě technických stupňů?

I když je nemožné znát budoucnost, zajímalo by mě, jestli by bojová umění mohla v tomto století zaznamenat evoluci směrem k menším skupinám, směrem k méně celistvému rozšíření v jednotlivých oblastech či zemích.

Dnes si mnoho studentů představuje Japonsko s organizacemi budō jako jakousi centrální autoritu. Ale jen málo z těchto studentů tam bylo a trénovalo s hlavními instruktory. Jejich pocit sounáležitosti s uměním nebo dōjō ve skutečnosti spočívá v osobě, která je pravidelně učí, v budově, kam pravidelně chodí.

Bývaly doby, kdy jen málo lidí mimo Japonsko mělo takovou úroveň dovedností a zkušeností, která by jim umožnila vyučovat samostatně. To se však již změnilo a stále více učitelů je na místě, kde musí převzít odpovědnost za své studenty.

Představa, že učitel s technickým stupněm úrovně 7. danu se čtyřicetiletou zkušeností s výukou ve svém vlastním dōjō potřebuje přivést někoho jiného, aby ohodnotil pokrok studentů, je vcelku divná a vlastně neopodstatněná.

Co kdyby takový učitel stanovil své vlastní standardy pro technické stupně? A sám by se rozhodl, že bude vydávat licence typu menkyo místo jednotlivých barevných pásků označujících technickou úroveň? Možná by se učitel rozhodl změnit celý systém hodnocení technických stupňů.

V takové případě, místo toho, aby studenti říkali: „Můj technický stupeň je certifikován prostřednictvím jakékoliv mezinárodní asociace karate,“ by říkali: „Moje technická úroveň je potvrzena mým učitelem.“ Pokud je pak studentova úroveň průměrná nebo dokonce špatná, neodráží se vina za to na nějaké organizaci, ale pouze a jen na daném učiteli.

Všechny organizační systémy technických stupňů mají své silné i slabé stránky. Stojí za to je zvážit.

---

Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole.
Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.

– více o autorovi –
Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních.
Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).

Letos proběhl v pořadí již devátý ročník Japonského dne v botanické zahradě v Průhonicích, který je pořádán v rámci akce pod názvem Trvalkový víkend. Je to jedna z akcí, která je pro mě velice příjemná svou atmosférou a energií, a tak, když jsme dostali pozvání od Česko-japonské společnosti, zda bychom tam nechtěli mít enbu (veřejnou ukázku), moc rád jsem kývl, i když moc často vystoupení nemíváme.

Jak víte, nejsem zastáncem toho mít vystoupení za každou cenu na akcích různých druhů. Bohužel má zkušenost je, že organizátoři některých akcí za nimi schovávají pouze svou touhu osobně se zviditelnit, nebo je pořádají pouze pro finanční zisk. Takové akce mě opravdu netáhnou a nechci být na nich účasten.

Oproti těmto akcím mě naše účast na Japonském dni v Průhonicích moc těší. Je zde vidět snaha prezentovat jednotlivé oblasti japonské kultury takové, jaké opravdu jsou, přičemž lidé si mohou sami vybrat program, který je zajímá, a to je mi velice sympatické. Ostatně, podle neustále se zvedající účasti na této akce, je to vnímáno i samotnými návštěvníky.

Letos byl program poměrně nabitý. V oblasti bojových umění zde měli vystoupení studenti pražské školy Hyko ryū taijutsu, kteří předvedli své umění sebeobrany. Setkání s nimi bylo pro mě velice příjemné a těším se na další. Dále proběhlo enbu školy Nakagawa ryū battōjutsu prezentované studenty z pražského oddílu Kenshōkan Dōjō. Jedná se o školu japonského meče, kterou zastřešuje Nakagawa Kinji sensei, který několikrát navštívil i naše dōjō, aby předvedl studentům své techniky battōjutsu. Další ukázkou bylo kyūdō v podání pana Václava Kučery. Během své ukázky pan Kučera velice zajímavě vysvětlil důležité body kyūdō, včetně jedné ze základních technik vyučované v japonské lukostřelbě. Poslední ukázkou z oblasti bojových umění Japonska bylo dětské jūdō.

Na naše vystoupení jsme dorazili v sestavě Ľudovít Plata, Miklos Csémy, Josef Kafka, Jan Svoboda, Lucie Svobodová, Filip Schätz a já. Sešli jsme se na místě už okolo deváté hodiny ranní, abychom se připravili na vstup České televize, ve kterém s námi počítali, a samotné enbu proběhlo někdy kolem 12 hodiny. V plánu jsme měli ukázat několik oblastí našeho tréninku počínaje taihenjutsu (pádové techniky), taijutsu (neozbrojený boj), ve kterém jsme krom technik kihon happō ukázali suwari waza – techniky v sedě, gyaku waza – pákové techniky, daken taijutsu – využití úderů, kopů, nage waza – techniky přehozů a další, konče ukázkami technik se zbraněmi – tōjutsu (šerm), bōjutsu (dlouhá tyč), kusarijutsu (řetězové zbraně), hanbōjutsu (krátká tyč), shikomi-zue (čepel ukrytá v tyči), naginatajutsu (halapartna) a metsubushi (oslepující techniky). Pro zájemce jsme poté přichystali malou výstavu zbraní vyučovaných v rámci ninjutsu a odpovídali na dotazy návštěvníků Japonského dne. Opravdu všem veliké díky za jejich čas a pomoc při prezentaci „našeho ninpō“.

Program nebyl vůbec primárně zaměřen na bojová umění, ale celkově na japonskou kulturu. Tady aspoň v bodech s čím vším se mohli návštěvníci setkat a seznámit:

• skládání origami
• oblékání kimon
• japonské šachy shōgi
• japonské umění lesní terapie Shinrin-yoku
• pražská studijní skupina Sogetsu předvedla aranžování květin Ikebana
• čajový obřad školy Urasenke
• Vlastislav Matoušek zahrál na bambusovou flétnu shakuhachi
• taneční vystoupení skupiny Yosakoi
• workshop japonské tušové malby sumi-e
• bubenická show skupiny Wadaiko yosa yosa
• paní Darja Kawasumi měla přednášku na téma „Itadakimasu“
• Aleš Trnka mluvil o symbolice v japonských zahradách
• o proměnách v japonské přírodě a japonské kultuře mluvil Robin Heřman

A o to, aby všichni měli dostatečný přísun pochutin a nápojů, se starala Japonská domácí cukrárna, firma Matcha tea a tradičně již japonská restaurace Miyabi, bez které si nedokážu tuto akci téměř představit.

Na akci dorazil i japonský velvyslanec v ČR pan Shimazaki se svou chotí, který přivítal návštěvníky Japonského dne od mikrofonu, a pak se za doprovodu ředitele Botanického ústavu AV ČR Jana Wilda a radního středočeského kraje Martina Draxlera seznámil s prostředím botanické zahrady.

Jestli jsem na někoho zapomněl, tak se hluboce omlouvám, nebylo to mým záměrem. Pokud mě na to upozorníte, rád přehled programu doplním.

Z ranního programu tohoto Japonského dne byla krátká reportáž v České televizi, kterou můžete shlédnout na tomto odkazu: www.ceskatelevize.cz

Nezbývá než dodat, že se těším, až se příští rok budeme moci zúčastnit již desátého ročníků této fajn akce, a je jedno, zda jako účastníci nebo návštěvníci. 😉

---

text připravil Pavel Slavík, (c) červen 2019
foto: Pavel Pližingr