Hra go
Historie go 碁
Tato hra vznikla v Číně, a to přibližně tak před 4000 let. O jejím původním účelu se vede několik teorií. Některé z nich říkají, že Gobanu a kamenů se původně používalo jako počitadla. Další tomu však přikládají větší význam, Goban a kameny prý používali věštci. Postupně se z kladení kamenů na průsečíky vyvinula hra. Podle jedné legendy Go vymyslel kdysi jeden císařův rádce. Císař měl totiž mentálně postiženého syna, a Go mu mělo pomoct rozvíjet jeho duševní schopnosti. K tomu má ideální předpoklady, jednoduchá pravidla a spoustu prostoru pro tvůrčí představivost.
Na Go se dá dívat i filozoficky. Černé a bílé kameny leží na desce v harmonii, jako Jin a Jang. Potom si můžeme Goban představit jako model vesmíru. Mezi Go a východní filozofií najdeme mnoho dalšího co se dá považovat za společné.
Faktem je, že 361 průsečíků odpovídá počtu dní v čínském roce a čtyři rohy ročním obdobím. Ovšem to už nemusí být tak zcela pravda. Původní Gobany totiž byly o něco jednodušší. Např. v Tibetu byly čas od času nalezeny desky 17×17.
V Číně a později i v Japonsku bylo Go velmi rozšířeno mezi šlechtou a považováno za model bitevního pole. Užívalo se dokonce pro výuku vojenské strategie.
Jak se vlastně dostalo Go do Japonska? Pravděpodobně podobným způsobem jako třeba buddhismus, tedy přes Koreu. Tomu může být už dobrých 1300 let.
V Japonsku se z původního čínského Go stala úplně jiná hra. Japonská pravidla se liší od čínských dost podstatně, ale to není to hlavní. Podíváte-li se na Goban, jistě vám neuniknou „puntíky“ (hvězdy, japonsky Hoshi). Podle staročínských pravidel partie začala teprve tehdy, když hráči položili na desku několik kamenů předepsaným způsobem. Japonci tuto nepříliš zábavnou část partie směle zrušili a tato reforma se pak zpětně ujala i v Číně. Od té doby má Go mnohem větší hloubku.
Go se stalo v Japonsku velmi oblíbené, a posléze vznikli i profesionální hráči této strategické hry. Není divu, že Japonci brzy předstihli čínské i korejské hráče. Tato situace se znovu změnila až ve 20. století, kdy se v Číně a Koreji znovu našli lidé schopní japonským profíkům konkurovat. V dnešní době mají všechny tři státy zhruba stejný goistický potenciál, ostatní země však za nimi hluboce zaostávají.
Historie go v Japonsku
Traduje se, že Go bylo do Japonska uvedeno kolem roku 740 po Kristu. Zasloužil se prý o to Kibi No Makibi, který nějaký čas pobýval na dvoře čínského císaře a zde se Go naučil. Ale to není tak docela pravda, protože Go bylo v Zemi vycházejícího slunce známé už stovky let před tím. Kibi se však zasloužil o zvýšení jeho popularity. Ta stále vzrůstala, zmínky o Go se dostávaly i do tehdejších literárních děl. Časté zmínky se nacházejí zejména v Genji Monogatari (příběh prince Genjiho), což je možná nejstarší opravdový román na světě, který napsal dvorní dáma Shikibu Murasakim.
Pravidla hry se od základu změnila. V Číně prý dokonce první kámen na desku pokládal bílý. Desky byly menší a na výchozí pozicí nebyla prázdná deska. Na začátku ležely na rohových hvězdách křížem dva černé a dva bílé kameny.
Slavný hráč Osan, nejsilnějšího hráč své doby, měl prý schopnost přehrávat své partie zpaměti celé od začátku do konce. Nebylo zapotřebí, aby si je zapisoval.
Když se středověk chýlil ke konci, zájem o Go se od buddhistických a shintoistických duchovních objevil i v samurajských kruzích. V této době byl prý nejsilnějším hráčem Nichiren, zakladatel Nichirenovy buddhistické sekty. Ten prý také uvedl v praxi zaznamenávání a uchovávání zápisů partií. Nejstarším dochovaným zápisem je jeho partie, kterou hrál proti svému devítiletému žáku Kishomaruovi, a to prvního měsíce roku 1253. Partie prý skončila Jigem to jest remízou. Ovšem někteří tento zápis považují za podvrh z 19. století a potom neexistují důkazy, že by Nichiren kdy Go vůbec hrál.
Dalším zajímavým rysem té doby bylo, že hráli až neuvěřitelně agresívně. Není divu, že samurajové si dlouhou chvíli mezi bitvami krátili právě touto hrou.
Honinbo Sansa (Nikkai)
Oda Nobunaga, který ovládal Japonsko, byl vášnivým hráčem Go. Hledal nejsilnějšího hráče Go v zemi, aby se mohl stát jeho žákem. O tom, kdo hraje Go nejlépe, nebylo pochyb. Byl jím buddhistický mnich z Kyota, jmenoval se Nikkai. Místo, kde žil se jmenovalo Honinbo. Během své návštěvy v Kyotu pro něj dal Nobunaga poslat. Přestože ani on nebyl na svou dobu slabým hráčem, Nikkai mu v pohodě dal pět handicapů. Nobunaga mu tehdy začal říkat Meijin (expert). Turnaj o titul Meijina je dnes jedním z nejprestižnějších profesionálních zápasů.
V roce 1582 hrál Nikkai za přítomnosti Nobunagy partii proti svému největšímu rivalovi – tím byl Kashio Rigen. V partii vzniklo trojité „Ko“ (výjimečná situace, s kterou si japonská pravidla nedovedou poradit) a proto byla ukončena bez výsledku.
V noci Nobunagův hrad napadli vzbouřenci a donutili ho spáchat Seppuku (obřadnou sebevraždu). Proto se trojité „Ko“ začalo považovat za upozornění na brzké neštěstí.
V roce 1588 byli sezváni všichni silní hráči Go k porovnání své síly, a z tutnaje vyšel neporažen právě Nikkai. Proto Shogun určil, že napříště si proti němu každý musí vzít buď černé kameny a nebo výhodu. A zhruba v této době si Nikkai začal říkat Sansa, a jako příjmení přijal jméno pagody, kde žil. Jako Honinbo Sansa je známým hráčem i dnes.
Jak to bylo s japonskými školami hry go?
V roce 1600 bylo sjednoceno Japonsko Ieyasu Tokugawou. Později se stal šógunem, a jako jeho předchůdci byl vášnivým hráče Go. Proto dělal pro rozvoj Go vše, co bylo v jeho silách.
Například vytvořil post godokora, placeného vládního úředníka, jež zároveň musel získat titul Meijin a měl pak na starosti opravdu veškeré dění okolo Go. Byl oficiálním učitelem šóguna a teoreticky směl hrát Go pouze s jeho povolením. Prvním godokorem byl právě Sansa, který zastával podobný úřad (Shogidokoro) i pro japonské šachy Shogi. Tohoto postu se ale brzy vzdal a začal se soustředit na Go.
V tehdejší době byl titul Meijin nejcenějšší společenská třída hráčů Go. Ovšem jejím držitelem mohl být pouze jeden hráč. Meijinem se obvykle stával nejsilnější hráč své doby. Během doby Edo například žádný Meijin ani Godokoro neexistoval, protože na vrcholu bylo několik hráčů srovnatelné síly.
V té době ovšem neexistovaly třídy jako takové. Rozdíly v síle mezi hráči se určovaly potřebným počtem handicapů, které byly potřeba proti hráči s titulem Jozu (dalšími tituly byly Jun – Meijin, blízký Meijinu a konečně Meijin). A názvy třídy vypadaly asi takto: „dva kameny proti Jozu“ atd.
Dalším měřítkem síly bylo O SHiro Go (hradní Go), partie, jež se hrály v Shogunově paláci mezi nejsilnějšími hráči, držiteli tříd Jozu a Jun – Meijin. Tedy většinou mezi hlavami jednotlivých škol této hry. Tohoto klání se Meijin nikdy neúčastnil, ten už byl něco extra.
Všechny čtyři školy Go byly založeny kolem roku 1612 hráči Jozu a silnějšími. Sansa založil nejprestižnější školu jménem Honinbo. Jeho dva žáci, Nakamura Doseki a Yasui Rokuzo mají na svědomí školy Inoue a Yasui. Čtvrtou školu, Hayashi, založil žák Sansova starého rivala Hayashi Monyusai. Po dalších 250 let tyto školy bojovaly o prvenství všemi více či méně čestnými způsoby. Jednoznačně nejlépe však z těchto klání vyšla škola Honinbo.
Neznámý hráč go kdysi napsal:
Goban (hrací deska Go) je zrcadlem lidské mysli. Když mistr studuje záznam hry, tak pozná, kdy chamtivost přemohla hráče, kdy na něj padla únava, kdy podlehl hlouposti a kdy dívka přinesla čaj.