Na počátku roku 1960 Hatsumi sensei obdržel zajímavý telefonát od filmového režiséra Yamamoto Satsua 山本薩夫. Byl požádán o odbornou asistenci při natáčení nového filmu Shinobi no mono 忍びの者, podle románu od Murayami Tomoyoshiho 村山知義. Hatsumi sensei ji popsal jako využívání ninpō 忍法 k vyjádření dvojí přirozenosti člověka podobně jako v novele Jekyll a Hyde. Hlavní role v tomto filmu ztvárnili Itō Yūnosuke jako Momochi Sandayū 百地三太夫 a Ichikawa Raizō 市川雷蔵 jako Ishikawa Goemon 石川五右衛門. O představiteli Momochiho řekl sōke 宗家 Masaaki Hatsumi 良昭初見 toto: „Itō-san chodil často do domu mého učitele Takamatsu senseie 高松先生 a používal Takamatsu senseie jako model pro svého Momochiho, pozoroval jeho konání nejenom v ninpō, ale zároveň i v dením životě“. I režisér Yamamoto Satsua se osobně setkal s Takamatsu senseiem. Sám sōke Hatsumi mluví o spolupráci Takamatsu senseie na tvorbě filmu: „Když jsem poskytoval instrukce pro film Shinobi no mono vždy jsem spěchal za Senseiem, abych dostal různé lekce užitečné pro vedení představitelů“.

Ninja 忍者

Film vypráví příběh bouřlivého období v provincii Iga. V té době zde byli venkovští samurajové a ninjové rozděleni do dvou skupin, Momochi v čele s Momochi Sandayū a skupinu ninji Fujibayashi Nagato no Kami. Ve skutečnosti byli oba vůdci jednou jedinou osobou, studentem ninjutsu Jinton Bunshin.

Pozadím celého příběhu jsou události kolem devátého roku Tenshō (1581). Oda Nobunaga napadl provincii Iga s armádou, kde proti jeho 44 000 bojovníkům měl pouze 4000 ninjů. Tím začal válku známou jako „Tenshō Iga no ran“.

Japonsko procházelo v údobí let 1467 až 1573 velmi temným obdobím občanských válek. Celou zemí vládl chaos a rozklad. Bushi opouštěli své pozice a jejich moc tak padla do rukou nižších bushi a civilistů. Rolníci, měšťané, hladoví a netrpěliví masově vyvolávali místní revoluce a daimyōové ve svých provinciích jednali jako oblastní králové. Každý z nich si v tajnosti vydržoval svou malou armádu. A právě v tomto období se uzavřený systém ryū-ha mohl rozvíjet a vzkvétat.

Tři nejmocnější daimyōové Oda Nobunaga a jeho dva generálové Hideyoshi Toyotomi a Ieasu Tokugawa. Toyotomi i Tokugawa byli neúprosní odpůrci buddhismu, pronásledovali kněze a pálili jejich chrámy. Nobunagova snaha zničit buddhismus vycházela z jeho snahy získat na svou stranu portugalské jezuity i s jejich střelným prachem. A tak jedné srpnové noci roku 1571 došlo k hrůznému vraždění na hoře Hiei, v centru japonského buddhismu. Nobunagovi muži obklíčili celou horu a nenechali místo pro únik učencům, mnichům, lékařům a mužům vynikajícího talentu, neunikli starci ani malí chlapci. Celý chrám byl do základu vypálen a s ním významná literální i náboženská díla. 3 000 budov a jejich 20 000 obyvatel bylo spáleno na popel. Následujících 10 let byly buddhistické chrámy nepřetržitě napadány Nobunagovými muži, a tak ti kteří nezemřeli mečem byli upáleni. Během tohoto údobí zahynuli deseti tisíce mnichů.

Nobunagova nenávist k ninjům mohla být více než osobní. Ačkoli sám byl homosexuál rodiči byl donucen k politickému svazku s dcerou svého nepřítele. Jak se později ukázalo pracovala jako špión pro svého otce. Jelikož má ninjutsu svůj původ u yamabushi, je přirozené, že mělo velice úzký vztah k buddhismu.

Několik neúspěšných pokusů o zavraždění Nobunagi vedlo k tomu, že obrátil svou pozornost k ninja klanům provincie Iga. Během následujících let se zmocnil vlády ve vedlejší provincii Ise, a odtud prostřednictvím svého syna útočil na provincii Iga. Roku 1581 se rozhodl kompletně vyvraždit obyvatelstvo celé této provincie a tak s armádou 44 300 mužů vyrázil do boje. V provincii Iga, díky svým bojovým dovednostem víceméně dominoval klan Nikki.

Nejvýznamějšími ninji vůbec v celé historii byli Hanzō Hattori, Sandayū Momochi a Nagato Fujibayashi. Shodou okolností všichni působili v této oblasti a v tomto období. Klan Momochi ovládal jižní část provincie, Hattori střední a rodina Fujibayashi severní část provincie Kōga.
Hanzō Hattori známý také jako Watenabe Hanzō a Yari no Hanzō byl nejslavnějším jōninem v historii ninjutsu vůbec.

O Momochi Sandayū legenda vypraví, že byl učitelem Ishikawi Goemona, známého japonského bandity, který bohatým bral a chudým dával – japonská obdoba Robina Hooda. Vypráví se, že Goemon se zamiloval do jedné z Momochiho manželek, kterou unesl a pak ji hodil do studny, zatímco sám se skrýval a prchal. Několik let se pokoušel zavraždit Hideyoshiho, ale bez úspěchu. Nakonec ho Hideyoshi porazil a uvařil ve vroucí vodě i se všemi jeho příbuznými. Jeho poslední slova prý byla: „I když Ishikawa Goemon zemře a písek ze všech pobřeží pohltí moře, zloděj nikdy neodejde.“ Jeho příběh je oblíbeným námětem kabuki her. Momochi udžoval tři domy a tři manželky, žil tři odlišné životy, aby mátl své nepřátele. Podle kronik Momochi Sandayū bojoval v jedné bitvě, avšak nikde není zmínky o Nagatu Fujibayashim, z toho historici usuzují, že se zřejmě jednalo o tu samou osobu. Dva z jeho domů dodnes stojí ten třetí poblíž Iga-Ueno Oda Nobunaga srovnal se zemí.

Ačkoli ve filmu Sandayū Momochi umírá, v tuto chvíli si Ishikawa Goemon uvědomuje Momochiho dvojí identitu, Jeho smrt nikdy nebyla historicky doložena. Je určitá možnost, že během bitvy unikl a usadil se v provincii Kii jako farmář.

Se svou šestkrát větší armádou Nobunaga šestkrát zaútočil na provincii Iga. Kolik ninjů uniklo není známo, ale celá provincie byla plně pod jeho kontrolou během několika málo týdnů. Důkazem, že ninjutsu přežilo a neztratilo nic ze svých schopností byl velice dobře promyšlený útok na Nobunagu, bohužel jako jediný ze skupiny opět unikl.

Přehled série filmů Shinobi no mono

1) Shinobi no mono 忍びの者 (období 1575-1581)
2) Zoku Shinobi no Mono 続・忍びの者 (období 1582-1594)
3) Shin Shinobi no Mono 新・忍びの者 (období 1595-1600)
4) Shinobi no Mono Kirigakure Saizō 忍びの者霧隠才蔵 (období 1614-1615)
5) Shinobi no Mono Zoku Kirigakure Saizō 忍びの者続・霧隠才蔵 (období 1616)
6) Shinobi no Mono Iga-Yashiki 忍びの者伊賀屋敷 (období 1637-1651)
7) Shinobi no Mono Shin Kirigakure Saizō 忍びの者新・霧隠才蔵 (období 1616)
8) Shinsho Shinobi no Mono 新書・忍びの者 (období 1570-1573)
9) Shinobi no Shū 忍びの衆 (období 1582)

Takže pokud jste ještě neviděli, určitě to napravte. Podle mě tyto filmy za to stojí. 😉

Ninpō ikkan 忍法一貫

---

(c) Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Když jsem poprvé potkal Hatsumi senseie, udělal na mě velký dojem. Dnes, po 12 cestách do Japonska a více než 35 tai-kai po celém světě na mě stále dělá dojem!

Jediná cesta k pochopení senseiova budō je trénovat s ním. Mnoho lidí v bujinkanu obdrží stupně dan, ale nikdy necítí potřebu trénovat se sōkem (jak je to možné?).

Dostat se dnes do Japonska je jednoduché a celkem levné. Pokud vyučujete budō taijutsu, nenechávejte si peníze pro sebe, používejte je ke zlepšení svého taijutsu při cestách do Noda nebo na tai-kai. Tak neváhejte, využijte příležitosti setkat se osobně s Hatsumi senseiem. Změní to navždy váš pohled na budō. Čím více trénujete, tím více si uvědomujete, že ve skutečnosti nevíte nic.

Mnoho lidí v bujinkanu vypadá, že je více zajímá jejich vzhled, technické stupně a jejich pozice, než vlastní technika. Sensei často opakuje „pokračujte!“, ale kam oni směřují? Určitě ne do Japonska.

Někteří lidé jedou do Japonska, trénují jeden den (t.j. jeden trénink) se sōkem, potom jako turisté objíždějí Japonsko celý týden a vrátí se poslední den svého pobytu, aby poslední den trénovali se Senseiem. Udělají několik fotografií a již nikdy se do Japonska nevrátí. Jiní toho mají tolik co dělat, když jsou v Japonsku, ale nemají dost času přijít na trénink! Ale s několika fotografiemi Noda a Senseie se vracejí do své země a chovají se jakoby s ním trénovali každý den. Když posloucháte tyto lidi, slyšíte, že trénují 12 hodin denně, že v nich Sensei vidí dalšího velmistra, atd. Tento přístup je hovadina! Pokud se Bujinkan rozrůstá, musí „vyspět“. Musíme být dospělými a ne stále dětmi. Před několika lety Sensei prohlásil, že bujinkan minulosti byl jako školka. Poté dodal, že je čas jít na univerzitu.

Pokud jste jedním z výše popsaných lidí, zastavte se a rozvíjejte bujinkan ve vaší zemi. Nové časy přicházejí. Cílem nejsou technické stupně dan, cílem je stát se skutečnou lidskou bytostí. To je to, co nás Sensei učí, nic víc. Pokud se rozhodnete někam směřovat, cíl je méně důležitý, než cesta, po které kráčíte. Překážky na vaší každodenní cestě jsou klíčem k osvícení. Pokud si to nemyslíte, potom nechoďte po cestě, leťte letadlem, bude to rychlejší a bezpečnější pro vaše ego.

Při mé poslední cestě do Japonska v prosinci jsem se cítil velmi špatně. Při daikomyō-sai, druhý den tohoto tai-kai, jsme měli možnost mít vyjimečně noční trénink s Noguchi senseiem. Myslel jsem si, že to je skvělé, dokud trénink nezačal. Nebyl jsem schopen porozumět ani jednomu z jeho pohybů! Říkal jsem si:“Zatraceně, měl bych být jedním z nejpokročilejších studentů v bujinkanu a kazím to jako úplný začátečník!“ To je to, o čem je skutečný trénink v Japonsku. Pokud přicházíte do Japonska se předvést, nedělejte to, jeďte kamkoli jinam na dovolenou a ušetřete tak své ego od konfrontace s těžkou realitou.

Tak, pokud přijedete za tréninkem, zjistíte, že vaše úroveň je špatná (a to velmi špatná). Vaše ego bude poníženo a vy najdete (možná) novou motivaci pro zvýšení vaší úrovně. Technické stupně dan jsou nanic, obrázky jsou nanic, domněnky jsou k ničemu. Jediná věc, na které záleží je trénink, trénink a zase trénink. A to je důvod, proč se 16.března opět vracím do Noda!

---

(c) Arnaud Cousergue
web: www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Článek byl publikován na webu Kamaemail a zde je uveřejněn s laskavým svolením autora, děkujeme.

Bufū ikkan je dechem bojových umění. Jednota bojového budō a života spočívá v tom, že bojový dech je součástí vašeho života. Shin ki to ichi je jednota srdce, vesmíru a zbraní. Skutečné budō chrání lidskou bytost jako celek: tělo, mysl a ducha. Budō je osobní zkušenost.

Každý jednotlivec získává určitý unikátní a osobní smysl, důvod, proč je možné zvládnout techniku. V každém případě můžete napodobit pocit/smysl. Když hovořím o emulaci, mám na mysli interpretaci.

Sledujme tedy, jak nám individualita v kombinaci se správným srdcem dává možnost plout mezi mraky spravedlnosti. V budō – stejně jako v životě – správné srdce je velice důležité. Od srdce plynou emoce: nebojácnost (hodnota jít vpřed i přesto, že cíl není zcela jasný), sebeúcta, hodnota sama sebe, tolerance, respekt, apod.

Pokud vezmeme dva pocity, které se zdají být na první pohled odlišné, například láska a nenávist, vidíme, že když je vaším postojem láska, je atraktivní, jasná a v důsledku toho se dveře otevírají a celé panorama, které máte před sebou, je nekonečné. Pokud však ve vás žije nekontrolovaná nenávist, objeví se pocit stažení, smysl pro uzavření se do sebe, netolerance a v důsledku toho i nesplynutí s vaším prostředím.

Osobně dávám přednost tomu, že u každé osoby, se kterou se v životě setkám, hledám vše pozitivní a krásné, co tato osoba nabízí. Tímto způsobem se otevírá hluboká studna možností a jedinečných a nepopsatelných smyslů. Tímto způsobem mohu snadno přijmout – uvnitř svého já – takové aspekty dané osoby, které nejsou naladěny na stejných vlnách se mnou. Neubližují mi, a pokud ano, neškodí mi tolik, kolik by mi škodily za normálních okolností. Je velice důležité se naučit nesoudit ostatní. Jednoduše proplouvat skrz každou bytost neviditelným způsobem, podobně objevíme prostřednictvím neviditelných pocitů, co je skutečnou podstatou bytosti. A stejně jako Saint Exupéry napsal ve své knize Malý princ: „Podstatné věci nejsou viditelné očima.“ Kdesi jsem si přečetl větu, která se ve mně významným způsobem zaznamenala, vždy se přirozeně objevuje v nejvhodnějších momentech a říká něco jako: „Když soudíš ostatní, nemáš čas je milovat.“

V bojových uměních budō říká Hatsumi sensei o Kuki shinnenjutsu, že se jedná o techniky, jak kontrolovat srdce protivníka. Chápu to jako vítězství v konfrontaci, kdy je třeba destabilizovat srdce protivníka, nikoli se soustředit příliš na jeho fyzické schopnosti. Jedna z těchto technik se jmenuje Kanashibari – tj. paralyzování protivníka na dálku – a mnozí si lámou hlavu nad tím, jak se to dělá. A nebo tvrdí, že to je právě to, co se chtějí naučit. Ale pozor … v okamžiku, kdy si položíte tuto otázku nebo řeknete tuto větu, pak nikdy nepochopíte Kanashibari. Je třeba to zažít … tuto techniku se nelze naučit intelektuálně – není logická ani iracionální – Kanashibari se musí zrodit z vašeho srdce, vyplynout jako oheň vytvořený bleskem z oblohy.

Z tohoto důvodu je třeba, aby vše plynulo z tohoto svalu cítění. Pokud budete žádat o pomoc vesmír a budete s ním žít v harmonii, pak zcela jistě získáte k provedení své práce příslušné nástroje.

---

(c) Pedro Fleitas Gonzales
Pedro je jedním z nejstarších evropských studentů.
Jeho působištěm jsou Kanárské ostrovy.

Nedávno se Mats Helm ze Švédska dotazoval na seznamu shidōshi na Shu-ha-ri (učit se – přerušit – opustit). Mats prohlásil: „Potřebuji více informací. Myslím si, že většina japonských bojových umění budō obsahuje tento princip. Může mi někdo poskytnout vysvětlení nebo více informací?

Protože hodně lidí reagovalo na mojí odpověď pozitivně, řekl jsem si, že by vás mohla zajímat také.

Nemám „oficiální“ vysvětlení, ale vzpomínám na to, co Sensei řekl před několika lety. Podám to tak, jak si to pamatuji (s se svými osobními poznámkami).

Proces učení lidských bytostí (možná i zvířat) prostupuje třemi základními obdobími:

1) naučíte se nové věci,
2) pochopíte nové věci,
3) jdete za hranici nových věcí a přetváříte je ve své vlastní věci.

Když se podíváte na proces učení jako na jízdu na kole, pak musíte učinit několik základních kroků:

1) Jako dítě se nejprve musíte naučit držet rovnováhu na kole, musíte se naučit na kole se udržet (tj. nespadnout). Abyste udrželi rovnováhu, vaši rodiče (Sensei?) přidají na vaše kolo dvě malá kolečka, tak, abyste nemohli tak snadno přepadnout na stranu. S pomocí těchto koleček se můžete naučit šlapat a jet vpřed.
2) Poté musíte získat zkušenost tím, že si budete hrát s kamarády (trénovat s rodiči) po dobu několika měsíců. Někdy upadnete, ale postupem času bude pro vás vše snazší. Začínáte cítit a chápete, jak to celé funguje a osvobozujete se od „formy“.
3) Po určité době již víte, jak jezdit na kole, nepadáte, nepřemýšlíte o tom, jak „jet“, ale spíše o tom, „jak se dostat na určité místo“. Víte, jak na kole jezdit a přizpůsobujete své znalosti prostředí.

Tím, že se naučíte, jak řídit kolo, děláte tři kroky: učení, přerušení a opuštění.

Ale tím příběh nekončí. Kolo řídíte několik měsíců a malá kolečka jsou ohnutá vzhůru, protože jste trénovali skutečně tvrdě. Už se nedotýkají země, ale vy o tom nevíte. Pořád si myslíte, že je používáte k udržení rovnováhy na kole a že vám brání v pádu. Jednoho dne si toho vaši rodiče (Sensei?) všimnou a se slzou v oku obdivují vaše umění. Když vás pozorují, vidí dokonce, že vám tato malá kolečka brání v tom, abyste mohli dobře jezdit. Protože vás milují, protože jsou na vás pyšní, rozhodnou se, že tato kolečka odeberou, protože je ve skutečnosti už nepoužíváte, a umožní vám větší svobodu pohybu.

A nyní celý proces začíná znovu! Musíte se naučit jezdit na kole novým způsobem. Ale vše, co víte ze zkušenosti, se vyplatí.

Musíte se naučit nové formě pohybu, protože bez malých koleček se cítíte nejistě (a to i přesto, že jste je nevědomě už nepoužívali). Opět velice často padáte, tělo vás bolí více a máte v průběhu tohoto nového procesu učení více modřin.

Po určité době rozumíte novým pravidlům. Učíte se nové úhly, které můžete používat ke změně směru. Vaše kolo se stává rozšířením vás sama.

Po krátké době nevěnujete pozornost svému kolu, více se zajímáte o to, jak se dostat na určité místo (přizpůsobujete techniku prostředí). Vaše pohyby se osvobozují a nejsou omezeny malými kolečky (základy).

A pokud se jednoho dne budete chtít naučit, jak jezdit na motorce, budete muset projít znovu (přestože stejným) procesem učení, který je tvořen principy „učit se – přerušit – opustit“.

Totéž platí pro budō. Nejprve se naučíte pohybům těla a zkoušíte reprodukovat to, co vám ukazuje váš učitel. Neumíte to, ale pokoušíte se ze všech sil pochopit mechaniku pohybu.

Poté tvrdým tréninkem se svými rodiči budujete vaše vlastní pochopení pohybů a postupně tyto pohyby přizpůsobujete svému vlastnímu tělu a schopnostem. Porušíte formu a používáte to, co je pro vás dobré, a opouštíte to, co dobré není. Rozložíte si každý krok do malých částí tak, abyste je mohli snáze integrovat v přirozených pohybech svého těla. Jednoho dne už pohyb není pohybem vašeho učitele, ale váš vlastní. Dospěli jste k „opuštění formy“, po které bude následovat její hlubší pochopení, kterému však bude předcházet nový proces učení ve třech krocích.

Když nyní budeme vyžadovat japonská jména, můžeme tyto tři kroky označit japonskými názvy:

● učení se formě = Taihen: učení prostřednictvím pohybů těla;
● porušení formy = Kuden: porušení formy prostřednictvím zkušenosti, kterou máte se sebou samým, s vašimi rodiči a s pomocí a radou svého učitele,
● opuštění formy = Shinden: vytvoříte si svoji vlastí formu „přirozeně“, váš vlastní duch naplňuje pochopení pohybů těla. Můžete přizpůsobit své pohyby, aniž byste o nich přemýšleli, protože znáte techniku, stojíte nad formou. Pohyb existuje a vy jej „předvádíte“ přirozeně, a to v různých situacích a prostředích.

Toto je mé porozumění toho, co nás učil Hatsumi sensei. Neučí pouze pohyby a techniky. Dává nám svobodu a tato svoboda může být udržena jen prostřednictvím tvrdého tréninku, potu a modřin. Neexistuje žádný omezený čas, jak toho dosáhnout, je to celoživotní studium!

---

(c) Arnaud Cousergue
web: www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Článek byl publikován na webu Kamaemail a zde je uveřejněn s laskavým svolením autora, děkujeme.

Jakmile ovládnete základy, budete mít možnost pochopit umění odstupu. Není to nic, co byste mohli získat pouze prostřednictvím tréninku. Bez řádného a pravidelného tréninku však budete pouze technik. Nebudete mít „cit“. Tím myslím skutečnost, že budete znát pohyby, aniž byste byli schopni je používat. Je to stejné jako řídit auto. Máte řidičský průkaz, ale nejste schopen řídit formuli jedna na grand prix! Znáte pouze základy umění řízení auta.

Vzdálenost je jedním z klíčů ke skutečnému budō. Dalším je získání rytmu. Chcete-li získat řádnou vzdálenost, nesnažte se ji získat, nebo si rychle uvědomíte, že je nemožné toho docílit. Spíše byste se měli podívat na příležitosti, které máte ve svých rukou. Když trénujeme v dōjō, snažíme se reprodukovat to, co učitel dělal, a velice často nejsme schopni to zopakovat. Je to proto, že vzdálenost od našeho partnera není správná. Ale ignorujeme to a snažíme se provést pohyb násilím. Máme pořadí ve své mysli, ale nejsme schopni je vyslat prostřednictvím těla. Ve skutečnosti je snazší učit, než se učit.

Vzdálenost je přirozená a aby byla efektivní, musíme použít tři základní nástroje, které známe ze základního programu pod názvem Tenchijin ryaku no maki. První je Uke nagashi, tj. způsob blokování nebo přesměrování útoku; druhý je Gyaku waza, tj. uzamčení zápěstí, lokte nebo ramene; třetí je Nage waza, tj. vytočení nohou, bokem nebo ramenem.

Když bojujete na velkou vzdálenost, používáte Uke nagashi. Nechcete být zapojeni, snažíte se vyhnout kontaktu.

Na střední vzdálenost používáte Gyaku waza. Protivník se snaží vás sevřít a vy se pokoušíte vyhnout se mu pomocí různých bloků.

Na krátkou vzdálenost (tj. kontakt) používáte Nage waza. Zde vás protivník chytí a jedinou věcí je položit jej na zem a kontrolovat jej nebo od něj odskočit.

Tímto způsob chápání správné vzdálenosti používáte přirozeně, když reagujete na chování protivníka, ale nebyl by účinný, kdybyste přemýšleli o konkrétní jedné technice, kterou chcete uplatnit. Pokud myslíte jen na techniku, pak uvíznete v pasti. Váš duch bude zablokován v jednom směru a nemůžete reagovat instinktivně na situaci. Prohráváte, protože jste nevěnovali pozornost signálům, které vám vysílalo tělo protivníka.

Hatsumi sensei učí „způsob přirozeného pohybu“. Opakuje to stále, ale vy jej neposloucháte. Pokud chcete skutečně získat správnou vzdálenost, pak příště poslouchejte!

---

(c) Arnaud Cousergue
web: www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Článek byl publikován na webu Kamaemail a zde je uveřejněn s laskavým svolením autora, děkujeme.

Když začínáme trénink budō taijutsu, nejprve studujeme postoje těla, ale po několika letech tréninku v bujinkanu to vypadá, že ztrácíme zájem o základy a tělesné postoje. To je to nejhorší, co můžeme dělat. Bez pevných základů nemůžeme poznat opravdovou podstatu pohybu těla.

Bujinkan učí 9 škol, které všichni známe (minimálně podle jmen). Manuál každé školy začíná Kurai dori. Obvykle to překládáme „Kurai + Dori“ a myslíme si, že se to týká jen fyzických aspektů tělesných postojů.

Když se podíváte do dobrého slovníku, zjistíte, že Kurai dori je jediné slovo znamenající „popisování pozicí“, což můžeme přeložit jako „poznámky k postojům“. To je velmi rozdílné od Kurai dori!

Máme základní sestavu Kamae v obecném učení Tenchijin ryaku no maki, ale každá škola (pod stejným názvem Kamae) má své vlastní odlišnosti.

Musíme rozumět slovu „Kamae“ jako „mentální přístup“. To nám dává nápovědu, jak přistupovat k duchu každé školy. To je důvod, proč Hatsumi sensei často odkazuje na „Tai gamae“, „Kokoro“. Tai gamae je postoj těla, kde Kokoro gamae je mentálním přístupem. Nyní když prohloubíme toto porozumění a aplikujeme ho na naše taijutsu, kamae obecně můžeme chápat jako náš přístup v životě. Proto můžeme říci „tenhle kluk má dobrý přístup nebo špatný přístup“. Tím rozumíme, že náš lidský přístup je tím, co nás odlišuje. Mnoho lidí má dobré techniky, ale špatný přístup v životě jako lidské bytosti. Studujte vaše kamae a dovolte jim změnit váš pohled na život. Jak říká Hatsumi sensei: „Bujinkan má tvořit lepší lidské bytosti“. Čím více studujete vaše základy, tím více ony mění váš pohled na život. V bujinkanu není duchovní učení. Žádné spojení s jakýmkoli náboženstvím, ale bujinkan je silným prostředníkem toho, jak se stát lepšími lidskými bytostmi. Vše je skryté uvnitř studia kamae a základů.

---

(c) Arnaud Cousergue
web: www.budomart.com
e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com
Článek byl publikován na webu Kamaemail a zde je uveřejněn s laskavým svolením autora, děkujeme.

Dovolte, abych zavzpomínal na první společnou cestu studentů Bujinkan bugei 武神館武芸 z České republiky do Japonska. Proběhla na podzim roku 1998 a to především díky organizaci Luboše Pokorného, který byl do té doby jediným českým zástupcem bujinkanu, který byl v Japonsku. Této cesty se zúčastnilo dvacetjedna studentůze všech koutů Čech a bylo to naprosto úžasné. To hned z několika důvodů; prvně jsme mohli trénovat celý měsíc v Japonsku pod vedením těch nejkvalifikovanějších učitelů; druhak jsme navštívili mnoho zajímavých míst a také jsme měli možnost se aktivně účastnit bujinkan enbu 武神館演武 pod vedením Hatsumi senseie 初見先生. A právě o této události bych se zde chtěl, aspoň v několika větách, zmínit.

Naše aktivní účast na vystoupení nebyla původně plánovaná. Dalo by se říci, že to možná bylo důsledkem malého nedorozumění, ale to je již s odstupem času úplně jedno. Vysvětlím to. V průběhu našeho pobytu v Japonsku byl Hatsumi sensei pozván na slavnostní otevření jedné nově vystavěné budovy v městě Noda 野田. Při této příležitosti byl Sensei požádán o malé vystoupení, které by hostům ukázalo tradiční bojová umění Bujinkan Dōjō 武神館道場, které mají centrum své činnosti právě v tomto městě. Je to samo sebou dáno tím, že Hatsumi sensei pochází z města Noda a také se zde nachází Bujinden 武神殿, naše honbu dōjō 本部道場. Tak trochu nedorozuměním se stalo, že i my jsme nakonec vystupovali na této akci.

Stalo se to tak, že na jednom z tréninků se Hatsumi sensei ptal studentů, kdo bude chtít vystupovat na enbu. No, asi vlivem nedostatečné jazykové vybavenosti se někteří z nás přihlásili s tím, že otázka podle nich byla, kdo se příjdete podívat na toto enbu. Ať to bylo jakkoli, od tohoto okamžiku jsme byli zařazeni mezi přímé účastníky vystoupení. S odstupem času si uvědomuji jak zajímavou příležitost jsme dostali od sōkeho 宗家 a stejně tak jsme získali mnoho zkušeností ze zákulisí japonských enbu.

Víte, mnoho lidí si myslí, že stačí pouze přijít na podium a prostě si jen tak zatrénovat a tím zároveň ukázat přihlížejícím nějaké vystoupení. Je možné, že tento přístup někde funguje, ale pro japonské studenty to neplatí a to bylo zajímavé sledovat. Velice záleží na tom, jak bude ukázka provedena a zda se podaří ukázat pohyby či techniky přesně tak, aby byly pro diváky nejen zajímavé, ale i jim předaly představu o předváděném stylu. Samotné přípravě věnují japonští studenti poměrně mnoho času a aby bylo vystoupení co nejlepší mají konkrétní studenti své předem dané úlohy (např. předem určené zbraně, se kterými budou předvádět techniky a techniku samotnou), ve kterých vystupují i na dalších podobných akcích.

Zpět k naší skupině. V den vystoupení nám bylo řečeno, abychom předvedli část technik kihon happō 基本八法, konkrétně její první část a to kosshi kihon sanpō 骨指基本三法. Bylo rozhodnuto, že nejprve jedna z dvojic předvede techniku sám uprostřed podia a pak ukázanou techniku začne procvičovat celá skupina. To se bude opakovat do té doby, než-li ukážeme všechny techniky z tohoto souboru. Výběr technik, které jsme měli ukazovat nebyl náhodný. Kihon happō je jednou ze základních kata 型 v rámci budō taijutsu 武道体術 a tak se dalo předpokládat, že bez velkého nacvičování (na což neměla naše skupina vůbec čas) bychom měli být schopni předvést techniky na patřičné úrovni bez chyb.
Hatsumi sensei nás nabádal k tomu, abychom se dokazali během enbu uvolnit a nebát se předvést funkčnost těchto technik. Sensei nezapomenul zdůraznit skutečnost, že budeme reprezentovat svou zemi a tak bychom se měli ukázat v plné síle.

Samotného vystoupení se zúčastnili i další japonští shihané 師範 a shidōshi 士道師 z různých koutů světa. Celá exhibice probíhala tak, že sōke Hatsumi doplňoval cvičení svých studentů patřičným komentářem, kterým přibližil divákům pozadí předváděných technik či pohybů.
Během exhibice Hatsumi sensei mluvil nejen o historii ninjutsu, ale i o současnosti. Zmínil se o tom, že dnes navštěvuje Japonsko mnoho studentů z celého světa, abyse mohli učit se bojová umění bujinkan ryū-ha. Jejich cílem bývá seznámení se s těmito tradicemi, ale také získání zkušeností a schopností, které by mohli využít přiochraně svých rodin a nebo svých zemí. Sensei se také svěřil se svou obavou, že samotní Japonci postupně ztrácejí zájem o své tradice a stejně tak své osobní schopnosti a znalosti bojových umění. Byla to silná slova kritiky, ale sōke 宗家 jistě věděl o čem mluví.

Vdyž vzpomínám na tuto událost, uvědomuji si, že to bylo v té době pro české studenty bujinkanu velikou poctou. Není běžné se účastnit vystoupení v Japonsku po boku Hatsumi sensei a jeho nejstarších studentů. Možná to nedokážeme všichni dostatečně ocenit, ale já osobně za tuto možnost velmi děkuji, velice si toho vážím a nikdy na tyto okamžiky nezapomenu.

Ninpō ikkan 忍法一貫

---

(c) Pavel Slavík
Dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
web: www.bujinkanprague.com
e-mail: pavels@bujinkanprague.com

Tohle nefunguje…je to příliš pomalé…není to dobrý způsob…není dost výbušný! Musíme najít nebo vymyslet novou formu, moderní ninjutsu! Moderní ninjutsu! Co je to za ubohou neznámou zatracenou blbost? Jestliže ti taijutsu neumožní vyhrát zápas, potom chyba není v taijutsu, chyba je v tobě! Co je to vůbec moderní ninjutsu? Je to snad druh sportu vytvořený z umění? Pokud ano, co se snaží dokázat? Nebo je to něco jako kickbox, který používá techniky z různých druhů bojového umění, aby vytvořil hodně technik pro jeden druh? Pokud ano, proč vlastně? Což takhle vyzkoušet v Gi a hood super moderní zbraně? Ale proč vlastně? Nebo je to tak, jak si myslím. Věřím, že takhle myslí a mluví jen lidé, kterým jde jen o jedno…najít způsob, jak vydělat hodně peněz, o nic jiného! Možná je tu ještě jeden důvod a tím je, že tito lidé si pak mohou říkat mistři. Kdo vlastně tito lidé jsou? Jsou to určitě ti, kteří pořádně neznají ani základní taijutsu a mají strach, že už nebudou moci působit jako mistři bojových umění. Aby se jim nadále věřilo, našli si jiné cesty. Možná díky nim slyšíme hlas moderního ninjutsu. Říkají: „Musíme být modernější.“ Já ale slyším: „Potřebuji, aby jste mi uvěřili.“

Pokud chceme produkovat krásnou hudbu (taijutsu), musíme cvičit. Na začátku disharmonie převládá nad harmonií a zvuky, které produkujeme hudbu moc nepřipomínají…je to víc hluk než melodie. Ale pokud ve cvičení pokračujeme, stále více se se svým nástrojem (duší/tělem) ztotožňujeme a naučíme se vytvářet melodii (techniku). Díky každodennímu cvičení a studiu, posiluje se naše sebedůvěra společně s našimi znalostmi, dokonce už zahrajeme jednoduché melodie (pohyby). Stále však zůstáváme velmi vzdáleni od vládnutí svým nástrojem. Dokázat to, trvá roky horlivého studia a těžkého cvičení. Podobně jako v golfu nebo v šachu dosáhnou někteří hráči „světové úrovně,“ jiní nikdy nebudou víc než horliví „amatéři.“ Stejně jako ve všem, co děláme, včetně ninjutsu, pouze naše sebedůvěra, studium a usilovné tvrdé cvičení, umožní každému z nás, co možná nejlépe rozvíjet vlastní nadání. Neplýtvejte svým talentem na něčem, čemu se říká „moderní ninjutsu“. Já to vidím tak, že tito lidé nepochopili základy, filozofii, hloubku a podstatu taijutsu. Neopouštějte tradiční filozofii kvůli filozofii nové, dokud nestudujete dostatečně dlouho na to, aby jste věděli, čeho se vzdáváte. Nepodporujte ty (kteří, jak já si myslím, by měli dělat něco úplně jiného než ninjutsu), které nezajímá pravý způsob, jak vám prostou a čistou přírodní silou dobít baterky, aby jste znovu získali odvahu si změřit svou sílu s ostatními.

Sōke Hatsumi říká: „Když se naučíte poslouchat tep svého srdce, začnete žít; zvuk vašeho srdce se stane hudbou, melodií života. Žít s touto úžasnou melodií je naše Budo. Abychom dosáhli takového stupně, musíme STUDOVAT A CVIČIT; pouze cvičit nestačí. Ninjutsu je taijutsu a taijutsu není pouze druh sebeobrany. Ninpō taijutsu je umění; umění, které je žito, které ukazuje způsob, jak žít a přežít. Ninpō taijutsu ti umožňuje žít tvůj život – ne jej pouze prožívat. V podstatě je to tvůj postoj k umění, k taijutsu, který ti to umožní nebo neumožní. Jak jsem již dříve poznamenal, chyba není v taijutsu, chyba je v tobě! Přestaňte mluvit o moderním ninjutsu ve smyslu změny systému. Namísto toho nám dovolte užívat systém pro žití a přežití v naší „moderní “ době.

Nakonec bych rád poznamenal: „Chcete-li pochopit ninpō taijutsu, podívejte se na přírodu. Zapamatujte si ale, že to co vidíte, není příroda, ale příroda viděná skrz váš vlastní způsob dotazování.“

---

(c) Sveneric Bogsäter
Sveneric je původem ze Švédska. Byl druhým nejaponským studentem v historii bujinkanu, jemuž byl udělen jūdan, 10. dan. V současnosti žije v Holandsku, ale velmi často jej opouští, aby vedl semináře po celém světě.
Bujinkan Budōkai Nederland
www.bujinkanbudokai.nl

Shinken gata 真剣形 je tréninková metoda, která nutí žáka k tomu, aby akceptoval skutečnosti, které jsou součástí boje na život a na smrt. Pokud je žák konfrontován s dynamikou toho, co se může stát, když na sebe udeří dva soupeři s přáním porazit toho druhého, je nucen, aby si osvojil požadavky opustit hranice váhavého sebeodhadování v nebezpečné situaci. V součastné době je bezpečnost cvičenců v moderních bojových sportech důležitým faktorem tréninkové struktury. Žáci kendō například nosí ochranné přilby na hlavě a používají bambusové meče. Jūdō se stále trénuje na silné tatami. Kromě toho zvyšují bezpečnost také pravidla, váhové klasifikace a zkušenost. Z obecného pohledu je to jistě v pořádku, neboť toto všechno daleko více zpřístupňuje bojová umění široké veřejnosti. Obtížná situace však vzniká tehdy, když mnoho cizinců přijíždí do Japonska, aby se tam naučili bojovým uměním jako jedné z forem sebeobrany. Tito cizinci často nechápou, že to, co oni považují za smrtelné umění osobního vedení války, má být ve skutečnosti sportem, nebo metodou k rozvíjení ducha a není vůbec určeno k sebeobraně na ulici. Mohou tato umění pilně trénovat a mohou si osvojit návyky (aníž by si toho byli vědomi), které ve skutečnosti odporují realitě vítěztví na ulici.

Realistické tréninkové metody

Je mnoho těch, kteří trénují a domívají se o sobě, že trénují tvrdě a vážně a přesto se omezují při svém tréninku na měkkou podložku nebo matraci. V tomto případě pracují pouze na sportu. Pro bojové sportovce (umělce) je velmi nebezpečné, aby trénoval takovýmto způsobem, protože tak dosáhne mrtvého bodu a zvykne si na omezení, která se v přirozeném terénu nevyskytují. Co člověk udělá, když na něj někdo zaútočí na nerovném terénu, nebo ve tmě? Abychom se mohli s takovými situacemi vypořádat, musíme trénovat tak, abychom se dokázali ubránit i na příklad v divokém porostu, nebo ve tmě. Mnozí moji žáci mají povolání, ve kterých skutečně sebeobranu potřebují a proto pro ně stále zdůrazňuji důležitost realistického tréninkového pozadí.

Správné časování

Když jsem jednou vyučoval hodinu hanbōjutsu pro policisty, zeptal se jeden z žáků: „Jak se vypořádám se situací, ve které mě útočník zablokuje ruce holí?“ Věděl jsem, že trénovanost tohoto žáka je omezená a věděl jsem, že neexistuje nic, co bych mu mohl vysvětlit, aby tuto situaci mohl správně pochopit. Ve skutečnosti jsem odpověděl, že paže může být sice poraněna, nebo zlomena, ale v situaci opravdového boje na život a na smrt by i přesto bojoval dál. Snad znalost toho, že se vymaní z tělesné, duchovní a technické zaostalosti, mu dá náskok, který z něj nakonec učiní vítěze. Nejdůležitější je, aby člověk vystihl správné časování ve vztahu k chybám toho druhého, aby ho tak mohl přemoci.

“Sběratelé“ technik

Mnohé z nastudovaných technik nejsou v opravdovém boji nic platné. Ti, kteří nikdy nezažili bojovou situaci, asi pravdivost tohoto výroku nikdy nepochopí. Ti, kteří už jednou zažili opravdový boj na život a na smrt, vědí, co tím myslím. Určitým způsobem vypadají mnozí dnešní bojoví umělci jako pouzí sběratelé technik. Skutečnost je taková, že samotné techniky nestačí k tomu, aby člověk přežil boj. Vítěze daleko častěji určuje duch, vůle k přežití a živoucí uvědomění si technické přednosti.

Dlouhý proces zkušeností

Při našem tréninku “skutečných technik“ shinken říkám žákům, že se musí učit úder nejprve přijmout, než se naučí to, jak se mu vyhnout. Slavný japonský bojovník s mečem Itō Ittōsai Kagehisa prý řekl svým žákům, že k tomu, aby poznali pravou podstatu sebe sama (a skutečné jednání v momentu nebezpečí) by museli zažít tu zkušenost, že byli zraněni. Také ve světě divadla a filmu může potom herec vycházet z nejnižšího stupně čisté mimiky a být skutečně přesvědčivým představitelem, pokud ovládá detaily zkušenosti, kdy je člověk zraněn. Čisté teorie, nebo příjemné diskuze nad šálkem čaje o tom, co by člověk dělal v opravdové nebezpečné situaci, jsou velmi neadekvátní. Člověk musí mít zkušenost. Prostřednictvím procesu zkušeností toho, co to znamená ztratit, být odvržen, být udeřen, může člověk dosáhnout podstaty bojových umění a může najít opravdovou sebedůvěru.

---

(c) sōke Masaaki Hatsumi
zakladatel a představitel organizace Bujinkan Dōjō
Článek byl přeložen z časopisu KARATE Budō journal

Ten den jsme trénovali pod vedením Hatsumi senseie v Someya Dōjō. Po tréninku jsem se svými přáteli, Arnaudem Couserguem z Francie a Paco Roldanem ze Španělska, vyrazil na vlak. Při cestě, jako ostatně už při našich předešlých setkáních, jsme debatovali o tom, jak bychom mohli lépe komunikovat s Hatsumi senseiem a vyvarovali se přitom jazykové bariéry. V tom okamžiku Arnaud navrhnul něco zajímavého a já se snažil najít všechna pro a proti. Takto jsme hledali ideální způsob komunikace a naše konverzace se právem stávala hlubší a smysluplnější.

Cestovali jsme prázdným vlakem. Ve voze jsme seděli sami a probírali řešení našeho problému. Najednou vlak zastavil v menší stanici a do vozu přistoupil opilý Japonec. Jen tak tak se držel na nohou a osud tomu asi tak chtěl, posadil se zrovna před nás. Zpočátku jsme jej ignorovali, ale pak se nás Japonec začal vyptávat v japonštině: „Odkud jste?“ „Z Francie“ odpověděl Arnaud, „Ze Španělska“ řekl jsem já i za Paca, který seděl vedle mě. „Jmenuji se Sato“ řekl on. A my jsme mu lámanou japonštinou zopakovali svá jména. Zeptali jsme se, zda mluví anglicky. „Trochu“ odpověděl v naprostém souladu s rytmem vlaku, sotva schopen kontrolovat opilecké pohyby svého těla. Najednou převládlo ticho. Pamatuji se, že jsem se mu zadíval do očí a ucítil něco silného. To něco bylo v něm. Naznačil, že nám chce něco napsat. Arnaud mu podal svůj diář a pero. Japonec vzal do jedné ruky diář a do druhé pero. Při psaní téměř padal, ale do bloku něco napsal a podal nám jej zpět. Zkuste si představit, jak jsme byli překvapeni, když jsme tam správně anglicky přečetli: „Nevadí, že se nedomluvíme jedním jazykem. Nejdůležitější je duše, mysl a srdce.“

V tom okamžiku jsme na sebe s Arnaudem podívali, aniž jsme věděli co říci, obrátili jsme se na Japonce, který zrovna dorazil do své stanice a rozloučil se s obvyklou japonskou uctivostí. Pořád „vidím“, jak ještě opilý vystoupil z vlaku, téměř neschopný udržet se na nohou a jak, když se vlak rozjížděl, stál těsně u vozu a dával nám poslední rozloučení.

Já ani mí přátelé na tuto událost nikdy nezapomeneme. Považujeme ji totiž za odpověď na naši otázku. „A jak tedy konverzujeme s naším učitelem?“.

Zrovna jste dostali odpověď. „Nevadí, že se nedomluvíme jedním jazykem. Nejdůležitější je duše, mysl a srdce.“

---

(c) Pedro Fleitas Gonzales
Pedro je jedním z nejstarších studentů bujinkan bugei v Evropě.