Rozhovor s Dr. Kacemem Zoughari – Dionysis Tsetselis, květen 2010
Moji úroveň poznáte podle toho, co vidíte na tatami!
– Kacem Zoughari
Letošní seminář s Kacemem Zougharim pořádán Martial Way Academy of Martial Arts byl pro mě příležitostí k pozorování v roli diváka. Slyšel jsem o něm mnoho pozitivního a očekával jsem učitele v požehnaném věku. Namísto toho jsem, k mému překvapení, uviděl mladého muže, který na první pohled nijak nevynikal nad ostatní účastníky semináře. Nicméně další dění bylo skutečně působivé. Svým přímým a analytickým způsobem vysvětlování, svým velkým důrazem na detaily technik, na správné držení těla i jeho pohybů, svou vytrvalostí při provádění útoků a tedy i při obraně tak blízko realitě, jak je jen možné, a samozřejmě bez ohrožení svých studentů, svými rozsáhlými vědomostmi o bojových uměních stejně jako i svou zdvořilostí mě připoutal k židli a donutil mě dávat důkladně pozor po téměř celou dobu semináře. Všechno výše uvedené vedlo k mému rozhodnutí požádat ho o rozhovor, na což vlídně přikývl. Užijte si ho.
Začneme formalitami. Mohl byste mi říci, jak jste se dostal k bojovým uměním?
Narodil jsem se a vyrůstal jsem v Paříži a jako malý kluk jsem chodil na shotōkan karate, i když mě to moc nebavilo. Zajímal mě „život v ulicích“, proto jsem měl blíže ke stylům jako je muay thai nebo kickbox, tyto styly mi kromě jiného dali pocit svobody pohybu. V té době také frčely ninja filmy, takže jsem se přirozeně chtěl stát ninjou (směje se). Toužil jsem po jediné věci a to nosit černou ninja masku a házet shurikenem (směje se). Ještě jsem nevěděl nic o organizacích, genealogiích a dalších takových věcech, tak jsem se dal do hledání školy ninjutsu v Paříži. Začal jsem brát lekce, ale po chvíli jsem cítil pochybnosti o tom, co mě to můj učitel vlastně učí. Z toho důvodu jsem se v prosinci 1989 rozhodl odjet do Japonska, abych tam mohl poznat opravdové ninjutsu.
V sedmnácti jste se prostě rozhodl sbalit se a odjet do Japoska zjistit, co to je skutečné ninjutsu?
Ano, přesně tak (směje se)! Moji rodiče to nesli těžce, jenom letenky stáli mého otce měsíční plat. Přesto se mi podařilo je přesvědčit, tak moc jsem po té cestě toužil. Slíbil jsem, že jsem za pár dní zpátky doma. Nakonec jsem zůstal celé dva měsíce.
Jaký byl Váš první dojem?
Spoustu jsem toho nebyl schopen pochopit, ale jedno jsem si uvědomil hned. Vše co jsem se do teď učil byly hlouposti. Všechno!
To muselo být ale zklamání!
Ano a velké. Měl jsem ale hrozné štěstí, všiml si mě totiž Ishizuka sensei, jeden z nejbližších studentů Hatsumi senseie, a projevil o mě zájem. Zeptal se, proč vypadám tak zklamaně, a já odpověděl, že jsem právě zjistil, že všechno, co jsem se doteď učil, je špatně. Svou reakcí mi dodal odvahu: „No a? Pravý čas na to začít se učit správně!“ Zeptal jsem se jak a on řekl, ať ho sleduji a zkouším po něm opakovat vše tak nejlépe, jak jen dovedu. Okamžitě jsem k němu začal chodit na lekce. Nikdy mi nic nevysvětloval, jen mě nechal pozorovat a napodobovat. Tak to šlo dva měsíce, než jsem se vrátil do Paříže.
Co jste potom udělal? Vrátil jste se zpět do své školy?
Samozřejmě, že ne! Vrátil jsem se se třemi technikami: tsuki, uke a geri a také s krátkým kata. Neustále jsem je procvičoval, abych je uměl naprosto dokonale.
Nebylo to pro sedmnáctiletého kluka přece jen trochu nudné, cvičit stále dokola tři techniky?
Vůbec ne! Tyto tři techniky nemají jen ten zjednodušený význam, který je jim většinou přisuzován, ale reprezentují o hodně víc. Tsuki není jen úder, je to takový způsob pohybu celého těla, jaký zajistí rozložení obrany protivníka jedinou ranou. Tato technika se řídí myšlenkou jedna rána jeden život. Uke ve skutečnosti znamená přijmout, mnoho lidí to mylně překládá jako blok. Nicméně slovo blok má silný a jasný význam. Když blokujeme, celé naše tělo, stejně jako srdce, ztvrdne a napne se, čehož následkem je znehybnění naší energie. Ve chvíli, kdy je naše energie neschopna pohybu, přichází smrt. Význam slova uke má co do činění s proudem a svobodou pohybu, zatímco reagujeme na neustále se měnící nároky boje. A na konec, termínem geri rozumíme kopy, které toho také hodně vyžadují a jejichž jednotlivé složky nejsou znatelné na první pohled. Takže ve skutečnosti jsem měl plné ruce práce.
Jestli se nemýlím, bylo to také období, ve kterém jste začal s učením japonštiny a získáváním znalostí o japonské kultuře obecně.
Během mého pobytu v Japonsku jsem byl velmi zklamán neschopností efektivní komunikace s Ishizuka senseiem a Hatsumi senseiem. Samozřejmě uměli anglicky, ale cítil jsem, že nejsou schopni důvěřovat někomu, kdo nemluví jejich jazykem. Proto jsem se hned po návratu začal učit japonsky. V té době mě ani nenapadlo, že bych později mohl studovat a získal doktorát z japonského jazyka a kultury, že se jednou budu schopen učit z velmi starých rukopisů a že nakonec absolvuji postgraduální studium o historii japonských bojových umění na Pařížské univerzitě.
Kdy jste se nakonec vrátil do Japonska?
Vrátil jsem se v roce 1994 a od té doby jsem Japonsko navštívil mnohokrát se snahou naučit se umění ninjů tak dobře, jak jsem jen mohl, a objevovat dávné původní rukopisy pro své studium. Víte, není ani tak důležité, jak dlouhou dobu v Japonsku strávíte, jako to, jak kvalitně tento čas využijete, vaše průprava a kontakty. Znám mnoho těch, kteří jezdí do Japonska třikrát za rok, a přesto ničeho velkého nedosáhli. Nejzákladnější výzvou je vybudování hlubokého vztahu založeného na důvěře se senseiem, jen tak Vás může učit své umění do hloubky a ne jen povrchně. Vybudovat takový vztah zabere mnoho času, stojí velké úsilí a potřebujete k tomu ryzí srdce. Sensei sdílí své hlubší vědomosti s jen málokým.
Zajímalo by mě, proč to tak je?
To je velmi jednoduché. V dřívějších dobách bylo pro mistra prozrazení všech svých tajemství jinému člověku rovné podání zbraně. Zbraně, kterou mohl onen člověk, pokud měl špatné úmysly, úspěšně použít proti někomu z genealogie nebo dokonce proti samotnému mistrovi. Proto byla mistrova povinnost nalezení vhodného zástupce, kterého naučí všechna tajemství genealogie, v podstatě smrtelně důležitá. V dnešní době, i přesto, že se poměry změnily a ničí život není v tomto smyslu v ohrožení, starý zvyk přetrvává a mistři prozrazují svá tajemství velice ojediněle a jen velice málo lidem. Tato otázka je dávná a zasahuje i do dnešní doby: Jak můžete odevzdat vše, dokonce i dát vlastní život v ohrožení, pro někoho, koho neznáte? Vždy je to otázka důvěry. Jistota v důvěru je otázkou času a jakosti osobnosti.
A co jste tedy dělal mezi lety 1990 a 1994, kdy jste se vrátil do Japonska?
Jak už jsem zmínil, pocházím z chudé rodiny a neměl jsem možnost odcestovat do Japonska. Nicméně, celou tu dobu jsem tvrdě pracoval, nekonečné hodiny procvičoval své techniky, trénoval mnoho jiných bojových umění a studoval japonský jazyk a kulturu. Musel jsem hledat, pátrat do hloubky sám, abych se posunul dál. V roce 1994 jsem se, již schopen i mluvit i číst i psát japonsky, vrátil do této země. V roce 1998 jsem získal vysokoškolský diplom z japonského jazyka a o dva roky později doktorát. V tomto období, jak už bylo zmíněno, jsem podnikl spousty dlouhých cest do Japonska, kde jsem kromě učení se ninjutsu také studoval japonskou kulturu pro účely studia na vysoké škole.
Jaké byly Vaše cesty do Japonska?
Od té doby jsem vždy při cestě do Japonska pobýval v domě Ishizuka senseie. Navštěvoval jsem každý jeho tréning, stejně jako všechny tréningy Hatsumi senseie, a po skončení skupinového cvičení následovalo mnoho soukromých hodin se sesneji. Samozřejmě nejsem jediný, kdo navštěvoval dům Hatsumi senseie nebo Ishizuka senseie a měl s nimi hodiny. Nicméně, jak jsem již poznamenal dříve, to, na čem opravdu záleží, je jaký vztah máte s mistrem a ne počet hodin s ním odcvičených. Nikdy jsem netoužil jakkoli finančně či osobně profitovat pomocí bojových umění. Vždycky jsem pouze toužil se učit a ne získávat nezasloužené hodnosti a vědomosti a následně je po návratu do Paříže náležitě finančně zhodnocovat. Díky tomu si mne mí mistři vážili, alespoň podle mého přesvědčení, a proto mi svěřili něco víc.
Omluvte mě, jestli jsem nezdvořilý, ale Váš příběh připomíná Hollywoodský film. Patnáctiletý kluk ze západu z ničeho nic předstoupí před mistra, řekne mu: „Přišel jsem, abyste mě mohl naučit vašim tajemstvím.“ a mistr, ač zásadně již dlouhá léta nikoho neučí, otevře svou náruč a odpoví: „Vítej! Právě na tebe celý život čekám, jen tobě prozradím svá tajemství! “
(směje se) Takhle do slova to přeci nebylo! V té době jsem chodil na hodiny, stejně jako všichni ostatní, a také jsem za ně, jako ostatní, platil. Ze začátku jsem nebyl víc než jen západní peněženka (směje se). Stálo mě to velmi mnoho času, úsilí, obětí a nejvíc ze všeho nevyčíslitelné hodiny trénování tak dlouho, než jsem mohl být považován za interního studenta Ishizuka senseie a než mi Hatsumi sensei dal povolení prohlédnout si autentické starověké rukopisy o svém umění. Jak jsem řekl, získávání důvěry trvá roky a většinou vyžaduje kvalitu vztahu. Každý se Vám jenom tak neotevře jako ve filmech. Dokonce i po přijmutí někoho za interního studenta pokračuje mistr v testování až do konce a dokud student testy prochází, mistr se mu víc otvírá.
V dnešní době je cestování mnohem jednodušší, učitelé ze západu navštěvují sídlo Hatsumi senseie a vrací se s tím, jak velice blízký je jejich vztah s mistrem. Jak je to ve skutečnosti?
Japonci jsou velmi zdvořilí. Smějí se, zvou vás na večeři a podobně, ale činí tak zejména kvůli etiketě. Nikdy se Vám zcela neotevřou. Ishizuka sensei a Hatsumi sensei jsou velice zdvořilí ke každému, kdo přijede, aby se s nimi setkal z jakéhokoli důvodu. S radostí diskutují s každým, ale když se někdo zeptá na otázku, jejíž odpověď si opravdu nezaslouží, prostě se usmějí a řeknou: „Omlouvám se, ale nerozumím, na co se mě ptáte.“ Zvlášť Ishizuka sensei se přátelí s lidmi třeba proto, že jsou dobrými společníky, nebo někoho pozve na večeři. To ale neznamená, že by mu snad předával své odborné znalosti. Můžete být jeho nejlepším přítelem, avšak pokud nejste technicky dobrý a opravdu oddaný učení, nepředá vám nic.
Jak se po Vašem přijetí za studenta Ishizuka senseie změnil Váš vztah a způsob Vaší výuky?
V průběhu se náš vztah s Ishizuka senseiem změnil hodně. Zatím co na začátku jsem pro něj nebyl nic víc, než jen další student ze západu, nyní jsme dospěli do takového bodu, že řekne každému, kdo se ho na mě zeptá, že jsem jeho syn. Myslím, že to mluví samo za sebe. Samozřejmě, jako ve skutečném vztahu otce a syna, mluví otec k synovi podle jeho věku, znalostí a zkušeností. Ishizuka sensei mě již ve skutečnosti neučí, spíše mi předává své znalosti. A to jsou dvě zcela odlišné věci.
To jsem už zaslechl v průběhu semináře. Mohl byste se nám pokusit vysvětlit v čem tento rozdíl spočívá?
Význam slova „učit“ zahrnuje především trénování dětí či dospělých ve věcech teoretické nebo technické povahy učitelem. Oproti tomu slovo „předávat“ má význam o hodně hlubší. Mezi lidmi, kteří si předávají znalosti, vzniká silný přenos umění a jeho hlubších prvků založený na zkušenostech. Tento přenos probíhá od těla k tělu, od srdce k srdci. Například v bojových uměních se musíte být schopen naučit nejen to, co Vás učí, ale hlavně napodobování mistrových pohybů se správným významem, ve chvíli, kdy je sám před vámi provádí. Takové doslova kopírování mistra na dostatečně vysoké úrovni pro zachycení celé hloubky jeho učení je strašně obtížné. Velice často nedokáže člověk porozumět tomu, co vidí. Obraz ve Vás však zůstává a vyčkává na příležitost k rozkvětu jako semínko. Až budete připraven, i když už nebudete s mistrem, semínko rozkvete. Díky tomu, jak jsem porozuměl takovému vztahu, cítím, že se nikdy nebudu potřebovat na cokoli svého mistra ptát. Jak bych vůbec mohl, pokud se správně nepohybuji nebo neprovádím techniky bezchybně. Ve chvíli, kdy dosáhnete technické dokonalosti, se otázky sami zodpoví. Odpovědi nejsou ve slovech, ale v samotném pohybu a v tělech mistrů. V jejich způsobu chůze a provádění technik. To je pravé předávání vědomostí.
Čím jste dnes? Živíte se učením ninjutsu?
Ne. To jsem nikdy nechtěl. Pokud si chcete vydělávat učením, musíte z velké části obětovat kvalitu. Je potřeba často udělovat certifikáty lidem, kteří si je nezaslouží, více se zabývat politikou a služebním postupem, méně trénovat atd. Netvrdím, že není možné dělat něco takového správným způsobem, ale já to neumím. Mnozí říkají, že trénují se svými studenty, což je špatně. Opravdový tréning je takový, při kterém je člověk sám. Proto učím jen dvakrát do týdne. Pracuji na univerzitě jako vědecký pracovník zabývající se čímkoli, co je spojeno s bojovými uměními a s Japonskem. Dále věnuji čas svému vlastnímu trénování a také své rodině, o kterou se musím postarat. Přednáším na mnoha univerzitních akcích a, pokud jsem pozvaný, učím na seminářích. Je toho až dost na jednoho člověka, nemyslíte?
To každopádně! Neřekl byste nám teď něco málo o vaší akademické kariéře? Zní to trochu podivně mít PhD z bojových umění. Existuje vůbec takový titul?
Jako mladý jsem studoval elektroniku, ale jelikož mi to moc nesedlo, brzy jsem toho měl dost. Tak jsem se rozhodl studovat Japonštinu na univerzitě s vysokou úrovní. Zapsal jsem si všechny předměty, dokonce i takové jako je historie, filozofie, umění, náboženství, atd., které mě vůbec nezajímali, ale protože byly celé japonsky, pomáhali mi naučit se jazyk. Když jsem po promoci oznámil profesorům svůj plán udělat si doktorát z bojových umění čelil jsem přirozeně nedůvěře a ironii. Klasické příběhy o bojových uměních jsou plné nevědeckých a neprokázaných nepřesností jako: „takhle mi to řekl mistr“, „toto umění nám bylo propůjčeno samotným Bohem“, „svitek s filozofií mého umění byl seslán z nebes zalit světlem“ apod. To je důvod, proč si v akademických kruzích bojových umění moc neváží. Dovolili mi pokusit se o to jen díky tomu, že si mě vážili. Chtěl jsem se toho úkolu zhostit co možná nejlépe a změnit převažující pohled na bojová umění. Proto jsem v první řadě potřeboval najít věrohodné zdroje, které by nebylo možné zpochybnit. Musel jsem se setkávat a mluvit s mistry původních stylů a získávat si jejich důvěru. Musel jsem objevovat a studovat starověké rukopisy, ověřovat je a zůstávat jim věrný. Nakonec bylo nutné vymyslet způsob, jakým tento úkol splním, vzhledem k tomu, že jsem se o to pokoušel jako první. Téma bylo široké, kromě formalit ohledně desítek škol (tj. chronologicky uspořádané události, jména apod.) jsem potřeboval najít i kineziologii každé školy (tj. jak její studenti bojovali, jaké zbraně používali apod.). Dal jsem tedy dohromady svou diplomovou práci. Měla 800 hustě popsaných stran, a tak jsem získal PhD. Díky tomuhle svému výzkumu jsem si uvědomil, že bychom se neměli spokojit jen s tím, co nám někdo řekne (ať je to sebelepší mistr), ale měli bychom vracet ke zdrojům. Jen tam najdeme původní poznání a pravdu.
Jaká je největší nesnáz, která může potkat někoho, kdo chce studovat historii bojových umění?
V první řadě je třeba umět rozlišit fikci a skutečnost, což je velice náročné. Zásadní věc, kterou musíte udělat, abyste toho byl schopen, je oprostit se od svých rozhodnutí, od toho, co máte či nemáte rádi. Lidé zabývající se bojovým uměním jsou většinou silně vázáni na svého mistra a na své bojové umění. Proto pro ně není úplně jednoduché uznat pravdu, pokud je jiná, než ta, kterou uznávali doposud.
A vy toho jste schopen? Celou dobu se věnujete pouze jednomu konkrétnímu umění. Umíte tedy rozeznat pravdu od fikce o Vašem umění? Je možné, že jste kvůli Vašim emocím dospěl ve výzkumu ke špatnému závěru?
Od začátku mám úplně oddělené pohledy na osobní tréning a akademický výzkum. Trénink se týká rozeznávání toho, co funguje a co nefunguje ve střetu tělo na tělo. Také zahrnuje nalezení způsobu trénování, který bude mé tělo chránit a tak budu schopen trénovat i ve vysokém věku. Akademický výzkum je něco úplně odlišného. Výhradně se zaměřuje na historická fakta a ne na techniky. Takže jsem tyto dvě věci nikdy nemíchal dohromady.
To ano. Je ale možné, že kvůli emocím spojeným s bojovým uměním by výzkumník mohl mít tendence zamlčovat fakta nevýhodná pro jeho genealogii nebo by i neúmyslně mohl číst texty s jistým zaujetím.
Jedna z hlavních zásad bojových umění, tak jak tomu já rozumím, je být upřímný k sobě samému. Když trénuji, chci se učit opravdové věci. Když útočím na Ishizuka senseie nehraji to, útočím s úmyslem zasáhnout ho. Jenom tak mohu opravdu vědět, jestli je to, co mi předává, skutečné. To samé vyžaduji od svých studentů. Vzhledem k tomu, že k tréninku přistupuji takto, bylo by paradoxem nepřistupovat stejným způsobem i k historickým záležitostem. Pokud objevím něco rozcházejícího se s tvrzením mistra, proberu to s ním a teprve potom utvořím konečné vědecké stanovisko, které napíšu. Když jste vědec, musíte být připraven vyvrátit dokonce i historii vašeho bojového umění a podložit svůj závěr důkazy, které Vám jako bojovníkovi nevyhovují. Jsem vždy připraven to udělat a vskutku to provést. Kdyby to tak nebylo, jak by mi na univerzitě mohli věřit natolik, aby mi dali titul?
To je nevyvratitelné. Teď bych se Vás rád zeptal na otázku ohledně správnosti historie ninjutsu. Pan Dervenis, jeden z prvních průkopníků ninjutsu u nás, začal po jistých studiích prohlašovat, že ninjové nikdy neexistovali a že je vše jen výmysl Hatsumi senseie a tvůrců filmů za účelem reklamy. Co si o tom jako akademický pracovník myslíte?
Názor pana Dervenise znám velice dobře. Nejprve bych chtěl říct, že je výjimečný člověk. Před mnoha lety jsem s ním potkal v Japonsku, a to v době, kdy jsem neměl ani jen a byl jsem zoufalý. Aniž by mě někdy před tím potkal, dal mi 10 000 jenů pro mě nesmírně důležitých. Nicméně bych chtěl podotknout, že pan Dervenis není historik a navíc neumí japonsky. Při vší úctě k němu, podle mě to, co tvrdí, není pravda. Myslím si, že jeho závěr je výsledkem zlomkovitého výzkumu a studií z několika knih v angličtině. Ví o Takamatsu senseiovi a historii ninjů jen to, co mu řekl Hatsumi sensei (přesněji to, co mu chtěl říct). Hatsumi sensei vždy měl a stále má vlastní důvody pro všechno, co říká a dělá. Pan Dervenis neměl na rozdíl ode mě možnost studovat autentické starověké dokumenty, proto přirozeně dospěl k chybným závěrům. Hádám také, že pan Dervenis napsal, co napsal, kvůli svému zklamání a zahořklosti vůči směru vývoje bujinkanu. Rozumím mu a nesoudím ho za jeho slova. Nicméně k otázce. I když si myslím, že jeden rozhovor není tím pravým místem pro tak velké téma, existence ninjů byla prokázána díky mnoha starověkým textům. V kronice „Nochi ne kagami“ ze 14. století je rozsáhlý odkaz na bojovníky z provincií Iga a Kōga, Igashū a Kōgashū, kteří se specializovali na útoky s účelem sabotáže a na špionáž. Všechny názvy a techniky nalezené v textu jsou propojené s ninji. Ve starověkých dokumentech samozřejmě nenajdeme slovo „ninja“ vymyšlené kolem 1680, ale najdeme techniky spojené se špionáží a sabotáží, techniky a způsob operování naprosto odlišný od samurajského. K nalezení důkazů je potřeba velice hluboký a důkladný výzkum, jelikož historie špionů pohybujících se ve tmě se zaznamenává dost těžko. Při výzkumu na akademické úrovni se hledají různé zdroje odkazující se na předmět zkoumání. Každá osoba vyjadřující se k předmětu musí být prověřena stejně jako její motivy. Nakonec jsou prezentovány všechny nalezené názory a je na čtenáři, aby si z nich utvořil svůj úsudek. Takto se provádí opravdový výzkum a ne přečtením pěti deseti knih a zbrklým vyvozením svévolného závěru. Proto jsem přesvědčen, že pan Dervenis nemá pravdu. Koho by zajímal důkaz, může ho najít v mé knize „The Ninja: Ancient Shadow Warriors of Japan“.
Zmínil jste se o situaci v bujinkanu. Že není dobrá, je veřejným tajemstvím. Jaký na to máte názor?
Situace v bujinkanu, a teď samozřejmě nemluvím o Hatsumi senseiovi, ale o organizaci, není pouze špatná, je zoufalá. Mnoho lidí míří do Japonska za jediným účelem, koupit si stupně. Přes jejich neschopnost alespoň trochu slušného pohybu prohlašují, že ovládají vrcholné umění zabíjení. Jakmile se však octnou před například MMA bojovníkem, nemají sebemenší šanci. naneštěstí si většina učitelů v bujinkanu troufne nanejvýš na své studenty, což není vůbec čestné. Pokud chce někdo dělat bojové umění, musí být schopen čelit komukoli. Jestliže toho schopen není, měl by alespoň být potichu a pokračovat v trénování. Být držitelem vysokého stupně neznamená nic. Od zrodu bojových umění jsou stupně důkazem toho, co člověk dokáže v boji.
Pokud je to tak, kdo by měl nést zodpovědnost, když ne člověk řídící organizaci, tedy Hatsumi sensei?
Řešíme tady dvě věci. Zaprvé, jak už jsme řekli, situace v bujinkanu je velice špatná. Hledat lidi za to zodpovědné bychom nepochybně mohli všude možně. Zadruhé, Hatsumi sensei je z technického, teoretického, filozofického a bojového hlediska velmi velmi vysoko a nikdo o něm nemůže jakkoli pochybovat. Osobně jsem se nikdy nezajímal o organizování věcí, o stupně či tituly. To jde mimo mě. Mým výhradním zájem je trénování a učení se. Já žádné stupně nemám. Moji úroveň poznáte podle toho, co vidíte na tatami. Možná Vás zajímá, proč se to vůbec děje, jak moc je to chyba Hatsumi senseie a co ten neukojitelný chtíč studentů ze západu po stupních a diplomech, které neodpovídají skutečnosti? Opravdu nevím. Rozhodně nejsem ten, kdo by měl posuzovat jeho kroky v organizaci. Neměli bychom zapomínat, že to bylo úplně to samé i v dobách, kdy se bojová umění provozovala v klášterech. Dokonce i Funakoshi sensei a Ueshiba sensei dali pásky lidem, kteří si je nezasloužili, za peníze a nebo také mocným lidem. Zjevné důvody k tomu vždycky byly a vždycky budou. I když pásek si můžete koupit, s vědomostmi to tak rozhodně není. Ty si musíte vysloužit. Z vlastní zkušenosti vím, že v bujinkanu se nacházejí autentické a velice hluboké vědomosti pro každého, kdo je pro ně ochoten tvrdě pracovat. Ten, kdo se žene jen za diplomy, nemá v mých myšlenkách a mé oblasti působnosti místo.
Mluvil jste o nedostatku bojových zkušeností u učitelů ninjutsu dokonce i u těch vysoko postavených. Ti pak nejsou schopni obstát před MMA bojovníkem. Lidé trénující MMA za tím vidí nedostatek zápasení v bojových uměních. Jaký je Váš pohled na věc?
S tím nesouhlasím. Neříkám, že zápasení není důležité. Učí se jím spoustu věcí jako je vzdálenost, rytmus, načasování a také pomáhá k ověřování funkčnosti technik a schopnosti je provádět. Nicméně zápasení podléhá pravidlům, skutečný boj ne. Zápasení tedy není všelék řešící každý problém. Domnívám se, že problém ninjutsu (nehledě na falešné stupně samozřejmě) je v útocích, které se nikdy neprovádí skutečně, plnou silou a s jasným záměrem. Kvůli tomu je pak slabá i obrana, žáci se nikdy neučí trénovat se správnou rychlostí a silou. Další věcí je přístup některých studentů, kteří považují za zbytečné učit se detaily každého pohybu a správné držení těla, což jsou nezbytné složky techniky pro to, aby se stala efektivní. Dokud se na všem spolupracuje a nikdo se nezraní. Jistě si teď říkáte, kdyby byly techniky prováděny takto, leželi bychom poranění možná i mrtví na tatami. A máte pravdu. To je přesně ten důvod, proč jsou opravdová bojová umění určena jen pro elitní skupinu oddaných lidí a ne pro každého. Ve chvíli, kdy otevřete dveře pro každého, musí být bojové umění „zředěno“ a ztrácí bojový charakter. Je však možné najít střední cestu, tzn. trénovat realisticky s minimálním rizikem zranění. Což bych označil za jasnou volbu pro ty, kteří chtějí pracovat správně.
Na závěr našeho velmi zajímavého rozhovoru bych vás chtěl poprosit o prozrazení toho, co považujete za nejdůležitější pro člověka trénujícího bojové umění.
Poctivost v úmyslech, vážnost a souvislost v trénování a žádnou slepotu. Pokud po čase zjistíte, že něco není tak úplně v pořádku buď s vaším mistrem, s Vaším uměním a nebo s Vámi, nezdráhejte si to přiznat a ihned to změnit, i kdyby to mělo znamenat začít úplně od začátku.
(c) 2010, Dionysis Tsetselis a Kacem Zoughari
Kacem Zoughari jejapanolog a dlouholetý student Ishizuki senseie. Také je mezinárodně uznávanou autoritou na japonská bojová umění.