Svědek historie

Svědek historie

aneb představení sbírkových předmětů prostřednictvím fotografií.

Tajemství technologie výroby teppō (palných zbraní).

Jeden kan (3,75 kg) těžké dělo školy Seki (kalibr: 8,5 cm, délka zbraně: 90,2 cm, celková délka: 140 cm).

Příchod teppō (palných zbraní) do Japonska je z dnešního pohledu velmi silně vnímán jako okamžik, kdy se v naší krajině objevil nový druh zbraně, který měl velký vliv na způsob vedení bitev, a zároveň jako okamžik příchodu pokročilých západních technologií do Japonska. Ačkoliv existují materiály dokumentující změnu válečných metod, neznáme žádné zachované památky, natož pak technické informace o výrobě teppō z období Sengoku jidai (období válčících států), které by potvrzovaly údajně dovezené pokročilé technologie, což činí toto tvrzení nesnadno pochopitelným.

Zlaté lemování na horní straně hlavně.

Je pravděpodobné, že je tento argument založen na předsudku, že je západní kultura a civilizace pokročilejší než ta japonská – což je názor, který existuje již od éry Meiji – přesto však, pokud bychom měli dát takovému argumentu za pravdu, musíme mít nějaký důkaz.

Národní muzeum japonské historie má ve svém držení sbírku Minorua Anzaie, předního sběratele materiálů vztahujících se k „hōjutsu“ (konstrukci palných zbraní).

Ve sbírce se nacházejí „Temaezutsu seisaku no kotō“ (O výrobě Temaezutsu), svazek z „Nakajima ryū hōjutsu kankiroku“ (Pohled na umění konstrukce palných zbraní školy Nakajima, celkem 21 svazků), který napsal v květnu roku 1843 Nagataka Munei, žák Atsutoshiho Nakagawy z klanu Suo Tokuyama a „Daishō Onteppō Haritate Seisaku“ (Výroba velkých a malých palných zbraní), kterou napsal Tobee Kunitomo Ikkansai.

Oba svazky jsou cenným historickým materiálem dokumentujícím postup výroby teppō. V tomto článku bych rád začal s představením obsahu „Temaezutsu seisaku no koto“ ze série „Nakajima ryū“ zachyceného na fotografiích, a to ve snaze vrhnout trochu světla na technologii výroby teppō v tehdejších dobách.


Průběh výroby teppo nalezený v „Temaezutsu seisaku no koto“ pocházejícího z „Nakajima ryū hojutsu kankiroku“.

Postup výroby Teppo

1. Pokud chceme vyrobit teppō, nejdříve musíme vyrobit železnou tyč zvanou „Shingane“. Pro teppō dlouhé jedno Shaku (30.3 cm) by mělo být Shingane o jedno Shaku delší, nebo by mělo mít čtyři Shaku. Kolem jednoho konce Shingane se lehce omotá sláma, aby se snáz vytahovalo během výroby teppō.

2. Pak se připraví železný plát zvaný „Kawaragane“, který má vhodnou velikost a tloušťku pro výrobu teppō. Připravené Kawaragane se omotá kolem Shingane. Když je teppō vkládáno do ohně, Shingane se vytáhne, a když je železo kováno, vsune se zpátky. Jakmile je železo dostatečně ukuté, šev se zahřívá tak dlouho, dokud nezměkne jako těsto, načež se svaří k sobě. Tomuto procesu se říká „Wakashizuke“. Stavu, kdy máme stočené Kawaragane, se říká „Ara-maki“. Poté je potřeba vybrousit hlaveň pilníkem a připojit nezbytné součásti. Výsledkem je hotové teppō. Tento typ teppō se nazývá „Udon-bari“ a jedná se o levný standardní produkt.

3. Drahé a dobře udělané teppō se vyrábí tak, že se k hlavni Aramaki přidá mnoho železných plátů vykovaných do dlouhých pruhů, které se omotají kolem hlavně a vykovají pomocí Wakashi-zuke, aby bylo teppō silnější. Výsledek je nazýván „Kazura-maki“.

4. Na napůl roztavené Ara-maki se přivaří další „Kazura“ (ocelové pruhy; doslova réva). Plně se roztaví a svaří dohromady pomocí kladiva, které ková železo od okraje. Říká se tomu „Tsume-maki“. Někdy se v této fázi výroby dvojmo obalí komora náboje. Během Kazura-maki se ústí hlavně omotá tence a zadní konec tlustě. Výsledkem je skoro hotová hlaveň.

5. Pokud se má dvojmo obalit celá hlaveň a ne jenom nábojová komora, namotávají se pruhy napoprvé opačným směrem. Výsledkem je dvojmo omotaná hlaveň.

6. Pak se kolem užšího konce (ústí) omotá tlustý plát železa a vznikne „Koji“. Vyrobí se hrubá forma pro pánvičku a připevní se k nábojové komoře.

7. Výsledné hlavni se říká „Arakata-zutsu“. Arakata-zutsu se protáhne otvorem v „Katagi“ (tvrdém dřevě), připevní se klíny a vývrt je vybroušen pomocí ocelového vrtáku. Nejdříve se používá hrubý vrták, při dokončování pak jemnější.

8. Následně se použije nebozez k vyříznutí závorníku na zádi hlavně.

9. Když skončíme s nebozezem, použijeme pilník k zaoblení horní poloviny teppō v případě zaoblených hlavní, nebo vytvoříme osmiúhelníkový tvar v případě hranatých hlavní. Upraví se tvar pánvičky, na teppō se pomocí Wakashizuke přivaří přední a zadní muška a upevní se pomocí závorníků. Poté se k spodní straně hlavně připevní platforma pro nýt držící pažbu.

10. Nyní je teppō dokončené. Následně se upraví přední a zadní muška, a to tak, že se ve stejné výšce, jako je vývrt, umístí terč, obvykle ve vzdálenosti 6 Kenů (10,9 m), před hlavní a za ní se překříží provázek a skrze vývrt se zamíří na černou skvrnu na terči. Hlaveň se pak zajistí a na černou skvrnu na terči se zamíří skrze obě mušky. Tomuto procesu se říká „deai sadame“.

11. V dalším kroku se k pažbě vyrobené ze starého tvrdého dřeva připevní prkýnko s mechanizmem a kleštičkami na doutnák (v případě vnějšího mechanizmu i pružina) a na hotové teppō se připevní rovněž chránič před deštěm a kouřem a spoušť.

Postup výroby děla

Teppō jsou malé zbraně, avšak po roce 1570, v obdobích Genki (1570-1573) a Tenshō (1573-1592), začínáme zaznamenávat nástup využívání velkých palných zbraní, děl a ručních děl. Na první fotografii můžeme vidět jeden Kan (3,75 kg) těžké dělo školy Seki (kalibr: 8,5 cm, délka zbraně: 90,2 cm, celková délka: 140 cm), kterou muzeu daroval Sokichi Tokoro, historik zabývající se palnými zbraněmi. Je na něm epigraf „Goshu Kunitomo Tanba Daijō Tachibana Munetoshi“ a zlaté lemování na horní straně hlavně prozrazuje, že majitelem byl „Kangun Hyōenojō Masanobu (Pečeť)“. Důvěryhodné dokumenty dokládají, že už začátkem období Edo, v roce 1674, se v provinciích Kururi a Kazusa střílelo z děl na dlouhé vzdálenosti.

V srpnu 1813, ke konci tokugawského šógunátu, si Nobusada Seki, potomek Masanobua Sekiho, objednal u Yozoa Iwaty, výrobce palných zbraní z Eda, dělo ráže 300 Me (váha dělové koule: 1 125 g). „Nobusadovy paměti“ přinášejí následující popis postupu výroby děla.

1. Kovový plát se přehne napůl tak, aby vznikly dva kusy, každý z nich 3 Shaku dlouhý (90,9 cm), 5 Sunů široký (15,15 cm) a 8 Bu tlustý (2,42 cm). Každý z nich váží 5 Kanme (18,75 kg). Pláty se přitisknou na kámen se zaobleným žlábkem, aby se vytvarovaly do podoby polovičních válců, které se pak spojí a vytvoří celý válec (hlaveň).

2. Hlaveň se vyztuží obručí a zajistí do svěráku dlouhého asi 3 Shaku (90,9 cm) a zvnějšku se na něj přiloží pruh dlouhý asi 1 Shaku (30,3 cm), který se přichytí pomocí Wakashizuke asi na třech místech od špičky do prostředku.

3. Pak se připraví železné proužky na obalení hlavně. Použije se devět pruhů širokých 1,1 až 1,2 Sunu (přibližně 3,5 cm), tlustých 8 až 9 Bu (přibližně 2,6 cm) a dlouhých 4 Shaku (121 cm). K části, která se připevní k hlavni, se pomocí Wakashizuke přivaří kusy oceli dlouhé zhruba 5 Sunů (15,2 cm).

4. Tavení se účastnil jeden člověk držící kleště, jeden stojící u měchů a čtyři střídavě bušící kladivy, kteří na hlaveň neustále házeli slámu a hlínu. To mělo zlepšit formování. Tímto způsobem vznikla hlaveň široká 1 Sun (3,03 cm) na horním konci, 3 Suny 8 Bu (11,5 cm) v oblasti Sakiguchi, 4 Suny (12,12 cm) v oblasti Honkuchi a s průměrem 1 Sun 5 Bu (4,5 cm).

5. Pak následovalo vrtání, kterým se v hlavni vytvořil vývrt. Vepředu byl vztyčen pilíř vysoký 2 Shaku (60,6 cm), kterým se prostrčila hlaveň a ze strany další vysoký 6 až 7 Shaku (přibližně 197 cm). Hlaveň byla prostrčena pilířem a upevněna a vývrt byl prováděn postupným vkládáním pěti Aragiri dlouhých 5 Shaku (152 cm) s vrtací částí dlouhou 8 Sunů (24,2 cm). V této fázi bylo k vrtáku připevněno otáčedlo. Mechanizmus byl takový, že se na opačné straně vrtáku připevnila deska, která ho měla tlačit a k desce bylo připevněno lano, za které se tahalo ze strany Sakiguchi. Na konec lana se upevnil velký kámen, a když se vrták otočil, deska zatlačila na jeho konec a vytvořila vývrt.

6. Poté byly vykovány kleště na uhlí, základna a „Saruwatari“. Zdobení vyrobil rytec Chosaburō Goto.

Z „Hariho-seiho-no-maki“ v „Nakajima ryū hōjutsu kankiroku“ můžeme vidět, že technologie, kterou zdědil Yozo Iwata, byla technologií výroby Toi.

Protože byl Kangun Hyōenojō Masanobu nejstarším synem Shina, zakladatele školy, a protože se hōjutsu (umění výroby palných zbraní) striktně drží učení svého zakladatele, je možné, že i „jednokanové“ dělo bylo vyrobeno touto technikou. „Hariho-seiho-no-maki“ se zabývá i technikami výroby věcí jako „Udon“, „Makihari“, „Kadotoi“ a „Kanaji“ pro základnu děla, v tomto článku však není možné zacházet do takových detailů.

V období válčících států (Sengoku jidai), byly teppo vyráběny zbrojíři v Kunitomo a Sakai a dalších východních provinciích Japonska. Jak je z toho možné vidět, kováři po celém Japonsku kopírovali ostatní, aby vyrobili vlastní železné válce. Výsledkem bylo, že se teppo rozšířily po celé zemi. V technologii výroby teppō však nelze najít žádné stopy západních technologií výroby palných zbraní.

Seznam „Nakajima ryū hōjutsu“ a Nakajima ryū hōjutsu kankiroku.
„Hariho-seiho-no-maki“: výroba Udonu pro základnu.
„Hariho-seiho-no-maki“: výroba Toi pro základnu.
„Hariho-seiho-no-maki“: výroba rohového Toi pro základnu.

(c) Takehisa Udagawa
Středověké dějiny Japonska, historie zbraní a zbrojí
Oddělení informačně-referenčního výzkumu, Národní muzeum japonské historie
Převzato se svolením autora ze stránky:

http://www.rekihaku.ac.jp/e-rekihaku/114/index.html

Comments are closed.