Z našich cest po Japonsku – Nikkō
“Dokud neuvidíš Nikkō, nevíš co je nádherné.”
Pokud jste se ještě nepodívali na toto místo, tak si tam určitě naplánujte cestu. Určitě to stojí za to, v tomto směru se musí dát zmiňovanému přísloví za pravdu. Navíc se nemusíte obávat, že přijdete o trénink. Můžete tuto cestu naplánovat tak, že stihnete večerní trénink. V případě, že chcete tuto oblast poznat více, je zapotřebí si rezervovat aspoň dva dny. My jsme ovšem o trénink přijít nechtěli. Přesto jsme ale i tak viděli mnoho z místních zajímavostí a krás. Jednoduše neváhejte s touto cestou, určitě vás minimálně obohatí o vzpomínky na tuto zajímavou zemi. Prostě jak se v Japonsku říká: “Dokud neuvidíš Nikkō 日光, nevíš co je nádherné.”
Nikkō leží v horách prefektury Tochigi (Tochigi-ken 栃木県), která se nalézá asi 150 km severně od Tokia 東京. Nejedná se pouze o známé historické chrámové město, které je místem posledního odpočinku Ieyasua, zakladatele tokugawského shōgunátu (Tokugawa bafuku 徳川幕府). Nikkō je také rozlehlý národní park rozkládající se na ploše 1402 km2. Tato přírodní oblast vyniká nádhernými horskými sceneriemi s vodopády, sopkami, jezery, svatyněmi a chrámy. Ne náhodou je toto místo hojně navštěvováno turisty, kteří se sem vydávají za rozjímáním nad krásami přírody. Říká se, že během podzimu nenajdete na jiném místě tak nádherné barvy přírody jako zde. Rozhodně na tom něco je.
Jak se tedy dostat do Nikkō
V první řadě je zapotřebí říci, že se vyplatí si ráno přivstat a jet co nejdříve, přece jenom je Nikkō poměrně veliké a určitě budete za čas později vděční. V našem případě, kdy většinou bydlíme v Hanatě, je dobré vstát okolo 5 hodiny ráno. Poté vyrazit na vlakové nádraží v Kita-Koshigaya a jet do Kasukabe, kde se přestoupí přímo na vlak Tobu-Nikkō, který směřuje přímo do Nikkō. Jak vidíte, není to nikterak složité. Cesta trvá asi 2 hodiny. Cestovné není také nijak drahé, tato cesta stojí něco málo přes 1000,- yenů.
Další možností a asi nejsnadnější jak navštívit Nikkō v případě, že nebydlíte v Hanatě, je jet superexpresem Japonských drah – shinkansenem z nádraží Tokio nebo Ueno a přestupem ve městě Utsunomiya. A nebo se přepravte v Tokiu do stanice Asakusa, odkud vyjíždí zmiňovaná soukromá linka Tobu-Nikkō.
Když už přijedete na místo, nemusíte se bát, že byste měli potíže s blouděním. Městečko Nikkō je v podstatě tvořeno jednou dlouhou třídou, která vede od nádraží přímo až k historickému chrámovému městečku, a tedy ke svatyni Tōshō-gu. Celý komplex je poměrně rozlehlý a rozhodně se vyplatí nejdříve navštívit informační kancelář, vyžádat si plánky. Informační centrum v Nikkō najdete po levé straně třídy, kterou se vydáte k chrámům. Ale přímo na nádraží je také malá informační kancelář. Když už se rozhodnete navštívit některé z těchto center, informujte se o cenách vstupů. Do jednotlivých prostor se platí vstupné zvlášť, ale je možné si koupit i soubornou vstupenku minimálně pro dvě svatyně a jeden chrám. Takže soubornou vstupenkou můžete docela ušetřit, její cena je 1000,- yenů.
Něco málo k historii tohoto místa
Jak již bylo napsáno, Nikkō je místo posledního odpočinku zakladatele tokugawského shōgunátu – Ieyasua, který byl po své smrti v roce 1616 císařským dvorem prohlášen za svatého a po čase dostal titul Tōshō Daigongen (“Velké vtělení osvěcující Východ”). Následujícího roku byly jeho ostatky za velikého procesí přeneseny a posvěceny v náboženském centru založeném přibližně před osmi staletími. Za života si Ieyasu Tokugawa vybojoval moc absolutního vládce nad Japonskem. Jeho osobní léno bylo tak rozsáhlé, že dokázalo uživit 2.5 milionu obyvatel. Komplex mauzolea Tōshō-gū, jejž ke své apoteóze přikázal zbudovat, je výjimečný.
Svatyně Tōshō-gū se nalézá na místě, kde už v 8. stol. vznikaly první buddhistické poustevny, ale až do 17. století nebyly nijak proslulé. Teprve když bylo místo zvoleno pro mauzoleum Tokugawy Ieyasua a jeho vnuk Tokugawa Iemitsu nařídil v r. 1634 zahájit stavební práce, nabylo na důležitosti. Původní svatyni stavělo údajně 17000 řemeslníků povolaných z celého Japonska. Trvalo dva roky, než bylo dokončeno a výsledkem je pozlacená nádhera kombinovaná s červeným lakem, dřevořezbami a malbami. Tōshō-gu měla vzbuzovat posvátnou úctu a měla demonstrovat bohatství a moc rodu, který téměř po tři století ovládal celé Japonsko.
A nyní již k samotné prohlídce. Jak už bylo řečeno, mnoho z toho, co je zde turistům nabízeno, se dá stihnout i během jednoho dne. Ideálnější podoba je samozřejmě výlet s přespáním, kdy budete mít dostatek času jak na chrámový komplex, tak i na přírodní krásy Nikkō. Co se tedy určitě vyplatí vidět. Je toho opravdu mnoho, a tak výčet míst, které se zde pokusím napsat, určitě není kompletní.
Most Shinkyō 神橋
Po krátké asi patnáctiminutové procházce z nádraží dojdete k červeně lakovanému “posvátném mostu” Shinkyō, jehož rozpětí je 28 metrů. Za poplatek 500,- yenů se můžete po něm projít na druhý břeh řeky Daiya. V případě, že chcete trochu šetřit a přesto máte touhu si jej vyfotit, zvládnete to docela pohodně z nedalekého mostu. Most Shinkyō označuje místo, kde podle pověsti v roce 766 buddhistický mnich Shodo překročil řeku po hřbetech dvou obřích hadů a na břehu založil chrám, pozdější Rinnō-ji.
Vchod do komplexu svatyně leží přes cestu naproti mostu a nahoru po schodech, které vás dovedou k prvnímu z Shodových chrámů. Ale ještě než se rozhodnete navštívit nějaký chrám kupte si zmiňovanou vstupenku na více vstupů. Tento lístek se dá pravě koupit na prostranství před chrámem Rinnō-ji.
Zahrada Shoyo-en
Kousíček odtud je umístěna tradiční japonská zahrada, která nese název Shoyo-en. Není rozlohou nějak zvlášť veliká, ale rozhodně stojí za shlédnutí. Architektura japonských zahrad je opravdu pozoruhodná. Vytváří nádherný přírodní obraz, který přímo vyzývá k odpočinku a načerpání nových sil. V jedné části je také umístěn tradiční čajový domek.
Chrám Rinnō–ji
Vchod do tohoto chrámu leží od zahrady naproti přes cestu nahoru po schodech, které vás dovedou k prvnímu z Shodových chrámů. Zde začíná vlastní prohlídka Nikkō Sannai (chrám Tōshō-gū, svatyně Futarasana a chrám Rinnō-ji).
Rinnō-ji patří buddhistické sektě Tendai. Hlavní síň Sanbutsudō pochází z roku 1648 a je největší jednotlivou budovou Tōshō-gū. Její stěny zdobí téměř erotická kombinace černé, zelené a rumělkové červené a uvnitř stoji tři obrovské zlatě lakované sochy reprezentující tři různé podoby Buddhy. Ve středu je Amida Nyorai – Buddha, jenž vede věřící do ráje, vpravo stojí Senju (“storuká”) Kannon, bohyně milosrdenství, a vlevo uvidíte Bato-Kannon, ochránce zvířat, znázorněného s koňskou hlavou na čele. Severně od hlavní síně stojí vedlejší chrám, kde věřící píší na dřevěné destičky modlitby za své zdraví a blahobyt. Destičky jsou později spáleny, aby kouř odnesl prosby až do nebes. Jižním směrem stojí sídlo opata – tradičně císařského prince – se zvláště překrásnou zahradou ve stylu období Edo.
Pětipatrová pagoda
Když vyjdete z Rinnō-ji západním směrem, dostanete se na širokou třídu Omote-sandō, která stoupá do kopce a dovede vás ke svatyni Tōshō-gū. Povšimněte si památníku daimyoovi Matsudairovi Madatanemu, věrnému Ieyasuovu dvořanu. Matsudaira strávil přibližně dvacet let sázením kryptomerií, japonských cedrů, v okolí svatyně a podél 64 km dlouhé přístupové cesty. Z původní aleje bylo mnoho zničeno, ale několik částí ležících na východ od města přežilo dodnes. Náročné ošetřování mnoha z třinácti tisíc stromů platí bohaté firmy.
Na konci třídy Omote-sandō nalevo stojí pětipatrová pagoda svatyně, vyzdobená dvanácti znameními asijského zvěrokruhu a slézem v erbu rodu Tokugawa. Pagoda byla vystavěna v roce 1650. V roce 1818 byla z důvodu požáru nutná rekonstrukce. Dnes se můžete kochat její nádherou, kterou ve večerních hodinách umocňuje osvětlení, které zvýrazní pestrost použitých barev.
Chrám Tōshō-gū 東照宮
Nedaleko od pagody vede kamenné schodiště k první bráně Tōshō-gū zvané Omotemon chráněné dvěma rudě malovanými králi Deva. Za branou napravo stojí Sanjinko – tři posvátná skladiště se vzácnými meči, luky a šípy, brněními apod. Na prvním nádvoří se nachází stáj, jediná stavba z nezdobeného bílého dřeva, s posvátným bílým koněm. Nad jejím vchodem je proslulý vyřezávaný panel se skupinou tří opic. Totiž podle pověsti sloužily posvátnému koni opice. Tři z nich jsou tu vyřezané a znázorňují tři vlastnosti: “Nevidím zlo, neslyším zlo, nemluvím zlo!” – který se stal symbolem Nikkō a najdete jej téměř na každém zdejším suvenýru. Vztahují se k nim různé zkazky, z nichž jedna říká, že kombinace všech tří vlastností by měla mít ideální manželka.
Za stájí najdeme fontánu pro rituální očistu, která je nezbytnou součástí každé svatyně. Na vzdáleném konci dvora je Kyozo (Knihovna súter), která ukrývá na sedm tisíc buddhistických svitků a knih a obrovskou otočnou knihovnu.
Když se budete blížit ke druhým kamenným schodům, napravo uvidíte zvonici a vysoký bronzový sloup, nalevo pak bubnovou věž a bronzovou otočnou lucernu. Oba dva bronzové kusy jsou dary holandské vlády z poloviny 17. století, věnované jako výraz poděkování za exkluzivní obchodní výhody, jichž se holandským obchodníkům dostalo během období národní izolace. Dále vlevo stojí chrám Yakushi-dō, oslavující Buddhu – léčitele neduhů. V hlavní síni tohoto chrámu je na stropě namalovaný letící drak.
Na vrcholu schodiště je Yomeimon – dvoupatrová “Brána slunečního svitu” – triumfální mistrovské dílo Tōshō-gū, zcela právem vyhlášené za národní poklad. Je dokonalým reprezentantem bohatého stylu Momoyama inspirovaného architektonickou a sochařskou tvorbou čínské dynastie Ming. Slonovinově bílé sloupy, trámy a římsy 11,3 m vysoké brány jsou pokryté vyřezávanými draky, fénixy, lvy a tygry na pozadí obláčků, pivoněk, čínských šalvějí a andělů, to vše pozlacené a obarvené rudě, zlatě, modře a zeleně. Po obou stranách brány se nacházejí galerie rovněž zdobené dřevořezbami s přírodními motivy – borovice a slívoně, ptáci v polích a ve vodě. Je těžké si představit kolik lidského umu a času musela zabrat výstavba těchto staveb. Dnes se můžeme jen obdivovat této nádheře a smeknout před šikovností řemeslníků, kteří se podíleli na tomto díle. Ale jdeme dál …
Uvnitř brány nalevo je Mikoshi-gura – místo, kde se ukládají přenosné svatyně, které zdobí pololetní procesí v době slavností Tōshō-gū (18. května a 17. října). Napravo je Kaguraden, síň, kde na počest bohů probíhají obřadní tance a kde si mohou mladé páry nechat za skromný poplatek vystrojit úplný shintoistický svatební obřad i s flétnami, bubny a péčí chrámových kněžek.
Naproti Yomeimonu přes dvůr stojí Karamon (“Čínská brána”), oficiální vstup do vnitřní svatyně. Také tato stavba je stejně jako Yomeimon bohatě zdobena a vyhlášena národním pokladem. Stěny po obou stranách brány uzavírají Honden (hlavní síň) svatyně.
Vchod je vpravo. Zde si zujete boty (můžete si je zamknout do skříňky) a bosí můžete navštívit vnější část síně, zvanou Haiden (oratoř). Dále však nesmíte, protože na vzdáleném konci oratoře je Naijin neboli vnitřní komnata a Nai-naijin (nejvnitřnější komnata), kde přebývá duch Ieyasu Tokugawy. S ním jsou tam další dva vážení společníci: Toyotomi Hideyoshi, Ieyasův učitel a velký válečník z 16. století a zakladatel kamakurského shōgunátu Minamoto no Yoritomo, jehož Ieyasu považoval za svého předka.
Poté vás prohlídka zavede k dalšímu klenotu Tōshō-gū, proslulé Bráně spící kočky. Samotná kočka je spíše malou kočičkou a musíte dávat dobrý pozor, abyste ji nepřehlédli. Nalézá se na malém panelu nad vchodem, byla údajně vyřezána Hidari Jingorem, legendárním řezbářským mistrem období Tokugawa. Od brány vede nahoru překrásným cedrovým lesem 207 kamenných schodů k hrobce Ieyasu Tokugawy. Výstup stojí za to, už jen pro nádherný výhled, stromy a chladivý zurčící potok. Samotná hrobka, v níž je uložen shogunův popel, je miniaturou bronzové pagody a není příliš pozoruhodná.
Svatyně Futarasan-jinja 二荒山神社
Krátká procházka západním směrem od svatyně Tōshō-gū vás přivede k vůbec nejstarší institucí na této svaté půdě. Shintōistická svatyně Futarasan jinja-byla založena již v 8. století k uctění Okuni-nushi-no-Mikoto 大国主神 (“bůh rýžových polí”), jeho choti a jejich syna. V jednom koutě klauzury (laikům nepřístupné části kláštera, pozn. překl.) je bronzová lucerna, vysoká 2,3 m. Hluboké záseky do jejich okrajů po sobě zanechala stráž hlídající svatyni. Příběh vypráví, že se stráž jednoho dne domnívala, že se v noci ona lucerna proměnila ve zlého skřeta. V ten okamžik stráže vytasily meče a výsledkem jsou tyto hluboké záseky. Tak neuvěřitelná byla odolnost japonského meče, snad jen trochu přikrášlená japonskou bájetvorností.
Chrám Rinnō-ji 輪王寺
Iemitsu Tokugawa 徳川家光 (1604 – 1651), Ieayasův vnuk a třetí tokugawský shōgun (1603-1651), vystavěl komplex Tōshō-gū. On sám však odpočívá tady v Daiyu-in, který je umístěn západně od Futarasanu. Daiyu-in, posazen na lesnaté stráni, patří mezi místními mauzolei mezi ta okázalejší, třebaže je o něco menší. Vedou k němu tři schodiště a pět bran. Nejpozoruhodnější je nahoře stojící Yashamon (“Brána ďáblice”), nazvaná podle figurek, jež jsou na všech jejích čtyřech římsách. Ve vnitřní svatyni, vyhlášené za národní poklad, stojí asi 3 m vysoký zlacený a lakovaný oltář, z něhož sedící socha Iemitsua shlíží dolů na své mohutné dílo. Zde skončila naše návštěva chrámového městečka. A protože zbyl ještě nějaký čas rozhodli jsme se k cestě k vodopádu Kegon.
Jezero Chūzenji-ko 中禅寺湖
Takže pokud vám zbylo asi dvě a půl hodiny volného času využijte jej k tomu, abyste se autobusem vyvezli asi deset kilometrů po nádherně klikaté cestě Irohazaka いろは坂 nahoru do kopců k jezeru Chūzenji. Cesta vás vyjde asi na 2000,- yenu tam i zpět. Jinou možností je vzít si taxi a vystoupit v půli cesty na Akechi-daira. Pohled na nedalekou horu Nantai (Nantai yama 男体山, 2484 m n.m.) a údolí pod ní je vskutku nádherný. Vodopády a lesnaté kopce Národního parku Nikkō nabízejí vítanou protiváhu monumentalitě tokugawské architektury.
Nicméně pokud použijete k cestě autobus, nechte se ním vyvézt až na konečnou, kde je malé autobusové nádraží. Jedním směrem od nádraží je jezero Chūzenji a druhým směrem od nádraží půjdete k zmiňovanému vodopádu.
Jezero Chūzenji (1270m n.m.) vzniklo v pradávných dobách, kdy exploze v současnosti spící sopky přehradila toky řek a vytvořila dva vodopády. Chūzenji je proslulé zdejšími duhovými pstruhy a velmi chladnou vodou, která po většinu roku není vhodná ke koupání. Hojní návštěvníci sem přijíždějí za jarními a podzimními krásami přírody a za početnými lázněmi s horskými prameny. Ve stánku se suvenýry lze koupit opravdu nádherné záběry zdejší podzimní přírody jejíž odraz sprostředkovává hladina jezera.
Nejpozoruhodnější památkou východního břehu jezera je Chūsenji, vedlejší chrám toshoguského Rinnō-ji 輪王寺. Chrám je zasvěcen Kannon 観音, bohyni milosrdenství, jejíž pětimetrová socha byla údajně vyřezána před více než tisícem let z jediného kmene jidášníku.
Vodopád Kegon-taki 華厳滝
Devadesát šest metrů vysoký Kegon-no-taki na jižním konci je nejznámějším vodopádem Japonska. Návštěvníci mohou sjet výtahem na pozorovací plošinu v rokli pod vodopádem. Nejlepší je dostat se sem po silném letním dešti, kdy sluneční svit tvoří ve vodní tříšti jednoduchou i dvojitou duhu. V zimě zase vodopád vytváří obdivovanou kaskádu rampouchů. Na severním konci rokle je Ryūzu-no-taki 龍頭滝 (“Vodopád dračí hlavy”), který je sice širší, ale ne tak vysoký. Zato u něj najdete čajovnu, v níž se můžete posadit a sledovat, jak vodopád padá do jezera.
Opravdu si na své cestě do Japonska udělejte čas pro návtěvu tohoto kouzelného místa plného tradic, historie a nádherné přírody.
(c) 2000, Pavel Slavík
dōjō-chō Bujinkan Dōjō Prague
pavels@bujinkanprague.com
www.bujinkanprague.com