Letos proběhl v pořadí již devátý ročník Japonského dne v botanické zahradě v Průhonicích, který je pořádán v rámci akce pod názvem Trvalkový víkend. Je to jedna z akcí, která je pro mě velice příjemná svou atmosférou a energií, a tak, když jsme dostali pozvání od Česko-japonské společnosti, zda bychom tam nechtěli mít enbu (veřejnou ukázku), moc rád jsem kývl, i když moc často vystoupení nemíváme.
Naše sestava na enbu.
Jak
víte, nejsem zastáncem toho mít vystoupení za každou cenu na
akcích různých druhů. Bohužel má zkušenost je, že
organizátoři některých akcí za nimi schovávají pouze svou
touhu osobně se zviditelnit, nebo je pořádají pouze pro finanční
zisk. Takové akce mě opravdu netáhnou a nechci být na nich
účasten.
Oproti těmto akcím mě naše účast na Japonském dni v Průhonicích moc těší. Je zde vidět snaha prezentovat jednotlivé oblasti japonské kultury takové, jaké opravdu jsou, přičemž lidé si mohou sami vybrat program, který je zajímá, a to je mi velice sympatické. Ostatně, podle neustále se zvedající účasti na této akce, je to vnímáno i samotnými návštěvníky.
Ľudo předvádí techniku hitō.
Letos byl program poměrně nabitý. V oblasti bojových umění zde měli vystoupení studenti pražské školy Hyko ryū taijutsu, kteří předvedli své umění sebeobrany. Setkání s nimi bylo pro mě velice příjemné a těším se na další. Dále proběhlo enbu školy Nakagawa ryū battōjutsu prezentované studenty z pražského oddílu Kenshōkan Dōjō. Jedná se o školu japonského meče, kterou zastřešuje Nakagawa Kinji sensei, který několikrát navštívil i naše dōjō, aby předvedl studentům své techniky battōjutsu. Další ukázkou bylo kyūdō v podání pana Václava Kučery. Během své ukázky pan Kučera velice zajímavě vysvětlil důležité body kyūdō, včetně jedné ze základních technik vyučované v japonské lukostřelbě. Poslední ukázkou z oblasti bojových umění Japonska bylo dětské jūdō.
Část z našeho enbu byla i vpořadu České televize.
Na naše vystoupení jsme dorazili v sestavě Ľudovít Plata, Miklos Csémy, Josef Kafka, Jan Svoboda, Lucie Svobodová, Filip Schätz a já. Sešli jsme se na místě už okolo deváté hodiny ranní, abychom se připravili na vstup České televize, ve kterém s námi počítali, a samotné enbu proběhlo někdy kolem 12 hodiny. V plánu jsme měli ukázat několik oblastí našeho tréninku počínaje taihenjutsu (pádové techniky), taijutsu (neozbrojený boj), ve kterém jsme krom technik kihon happō ukázali suwari waza – techniky v sedě, gyaku waza – pákové techniky, daken taijutsu – využití úderů, kopů, nage waza – techniky přehozů a další, konče ukázkami technik se zbraněmi – tōjutsu (šerm), bōjutsu (dlouhá tyč), kusarijutsu (řetězové zbraně), hanbōjutsu (krátká tyč), shikomi-zue (čepel ukrytá v tyči), naginatajutsu (halapartna) a metsubushi (oslepující techniky). Pro zájemce jsme poté přichystali malou výstavu zbraní vyučovaných v rámci ninjutsu a odpovídali na dotazy návštěvníků Japonského dne. Opravdu všem veliké díky za jejich čas a pomoc při prezentaci „našeho ninpō“.
Lucka předvedla několik technik hanbōjutsu. Zde můžete vidět techniku oni kudaki.
Program
nebyl vůbec primárně zaměřen na bojová umění, ale celkově na
japonskou kulturu. Tady aspoň v bodech s čím vším se mohli
návštěvníci setkat a seznámit:
skládání origami
oblékání kimon
japonské šachy shōgi
japonské umění lesní terapie Shinrin-yoku
pražská studijní skupina Sogetsu předvedla aranžování květin Ikebana
čajový obřad školy Urasenke
Vlastislav Matoušek zahrál na bambusovou flétnu shakuhachi
taneční vystoupení skupiny Yosakoi
workshop japonské tušové malby sumi-e
bubenická show skupiny Wadaiko yosa yosa
paní Darja Kawasumi měla přednášku na téma „Itadakimasu“
Aleš Trnka mluvil o symbolice v japonských zahradách
o proměnách v japonské přírodě a japonské kultuře mluvil Robin Heřman
A
o to, aby všichni měli dostatečný přísun pochutin a nápojů,
se starala Japonská domácí cukrárna, firma Matcha tea a tradičně
již japonská restaurace Miyabi, bez které si nedokážu tuto akci
téměř představit.
Ukázka technik shurikenjutsu bývá pro diváky zajímavá.
Na
akci dorazil i japonský velvyslanec v ČR pan Shimazaki
se svou chotí, který přivítal návštěvníky Japonského dne od
mikrofonu, a pak se za doprovodu ředitele Botanického ústavu AV ČR
Jana Wilda a radního středočeského kraje Martina Draxlera
seznámil s prostředím botanické zahrady.
Jestli
jsem na někoho zapomněl, tak se hluboce omlouvám, nebylo to mým
záměrem. Pokud mě na to upozorníte, rád přehled programu
doplním.
Z ranního programu tohoto Japonského dne byla krátká reportáž v České televizi, kterou můžete shlédnout na tomto odkazu: www.ceskatelevize.cz
O ukázku technik metsubushi se postaral Pepa s Luckou a Mikim.
Nezbývá
než dodat, že se těším, až se příští rok budeme moci
zúčastnit již desátého ročníků této fajn akce, a je jedno,
zda jako účastníci nebo návštěvníci. 😉
text připravil Pavel Slavík, (c) červen 2019 foto: Pavel Pližingr
Příliš brzo ráno? Vstaň a cvič. Venku zima a vlhko? Jdi cvičit. Unavený? Vyčerpaný dlouhou cestou, alespoň chvilku se zastavit a odpočinout? Cvič. Pokračuj v duchu houževnatosti – to je rada pro bugeishu, který narazí na překážku na "Cestě", což se stoprocentní jistotou nastane. Je to rada, která u začátečníka zapadne. Nadšení začátečníka je takové, že si nedokáže představit, jaké překážky by jej dokázaly zadržet v postupu. Jestliže se vůbec objeví nějaká rozhodující výzva v tak rané fázi, pravděpodobně cvičení zcela zanechá. Umění ještě neproniklo do jeho každodenního života. Je možné s ním přestat, bez toho, že by to zanechalo újmu na psýché. Pokročilejší bugeisha je tím, kdo musí čelit dilematům a možným překážkám, které mohou mít vážný emoční a psychický dopad. Je to shugyō, k čemu se musí uchýlit, chce-li se přes ně dostat a vytrvat.
Ve většině fyzických činností roste u nováčků získávaná dovednost rychle. Nakonec se člověk dostane na pomyslnou rovinu, mezník v učení (kdy najednou dovednost přestane růst), která je poměrně krátká a s nevelkým úsilím lze překonat. Jak pokračuje v praxi, opakovaně naráží na další a další roviny, které jsou delší a delší. Růst se posuzuje hůř a hůř. V tomto bodě, kdy se jedná o koníčka či volnočasovou záležitost, může člověk sám sebe přesvědčit, že další zlepšování je zbytečné. Může se spokojit s tím, že zůstane, kde je, kdy jeho výkon je konstantní. Nebo v aktivitě zcela ustane a najde si jinou. Bugeisha zakusí stejný rychlý start, stejná zastavení, stejná období bez pokroku. Ale bugei není minulost a volby pro bugeishu, když tyto obtíže nastanou, nejsou snadné.
Nakonec, bez ohledu na to, jak je zapálený a odhodlaný, má bugeisha pochybnosti. Proč tolik času věnuje tomuhle divnému podnikání, které nemá žádnou praktickou hodnotu a nenabízí žádnou reálnou odměnu? Někteří přátelé ho možná podpoří, aby nechal tohoto praštěného hazardního podniku, aby si pro svůj volný čas našel něco více konvenčního. Zranění, která jsou téměř nevyhnutelná, jej také budou pokoušet, aby ukončil svou pouť na "Cestě". Nuda otupí jeho koncentraci. A konečně jej umučí vlastní sžíravé pochybnosti a otázky o smysluplnosti celé té věci. Všechny důvody ukazují na skončení a zjevně vůbec žádný na pokračování. Model představený mistrem se zdá nedosažitelný. Navíc všechna tázání se po útěše nebo odpovědích mistra se nyní setkávají s příkrou a známou odpovědí: cvič.
Navenek mistr nejeví zájem o obtížnou situaci bugeishi, ve které se nyní nachází. Uvnitř je však horlivě pozorný. Sleduje, jestli student dokáže vytáhnout z centra svého bytí motivaci pro pokračování. Mistr ví, že když bugeisha nemá dostatek vnitřní síly, při hledání Cesty nevydrží. Jakkoli hodně má mistr o svého žáka starost, nemůže jej přenést přes tuto krizi agónie a zmatku.
Když bugeisha vytrvá, zjistí, že vystoupil na nový horizont. Vystoupal na vyvýšeninu Cesty, která se zve shugyō. Gyō 行 je upravený znak pro „křižovatku“. Shu 修 je znak složitější. Zapisuje se hbitými, rychlými tahy, které označují „jemné vlasce“, jako ty, které jsou v kaligrafově štětci. Další tahy znaku shu slouží k vyjádření „ruky držící hůl“. V normální řeči shu znamená „praktikovat“ nebo „věnovat se studiu“, doslova však „udeřit s delikátní přesností“.
Bugeisha cvičící na úrovni shugyō se ocitá na horských rozcestích. Již mu svitlo, že bugei jsou nesmírně obtížná. Pokročil však také natolik, aby zjistil, že mohou poskytovat odměny, které nenajde nikde jinde. Snad si i přeje přestat, ale když se probije vpřed, vstříc shugyō, nemůže. Rozcestí má za sebou. Jeho trénink stále směřuje k cizelování vnější formy, ale po vstupu do shugyō se vrcholem každodenní praxe stal rozvoj jeho vnitřní osoby. Bugeisha, který dosáhl shugyō, vede nyní údery volněji, s delikátní přesností, protože jeho cílem se stalo „já“.
Shugyō se považuje za asketický trénink nebo za výcvikový proces poustevníka. Z pohledu pozitivnějšího je to cesta, kterou se vydává bugeisha, aby překonal překážky. Je strmá. Shugyō je zkoušení a namáhání a nenechá jej odpočinout. A jakmile má křižovatky za sebou, je to jediný prostředek, jak postoupit na "Cestě".
Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole. Tento text pochází z knihy "Sword and the Brush - The Spirit of the Martial Arts" a do českého jazyka jej přeložil Jaroslav Šíp a publikoval na stránkách Aikidō Dōjō Plzeň - http://www.adp-i.cz/cteni/shugyo.html
– více o autorovi – Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních. Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).
Ohlédnutí se za seminářem se Svenericem Bogsäterem v Praze, aneb techniky feudální policie starého Japonska. Seminář se konal v roce 2015.
Další seminář pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera, jednoho z předních učitelů organizace Bujinkan Dōjō, v Praze.
Pravidelně několikrát ročně máme možnost, jako Bujinkan Dōjō Prague 武神館道場プラハ, pořádat v našem městě semináře pod vedením různých zahraničních učitelů. Jedním z pravidelně vyučujících učitelů je Sveneric Bogsäter, který je jedním z nejpokročilejších instruktorů v rámci organizace Bujinkan Dōjō 武神館道場, a je držitelem titulu dai-shihan 大師範. To vše světčí o jeho vysoké úrovni na poli bojových umění, nicméně hlavním důvodem, proč je opakovaně zván k nám do Čech, je jeho přistup k tréninku a schopnost předat studentům detaily jednotlivých pohybů či technik. Pro letošní rok bylo jako téma semináře vybráno juttejutsu 十手術 školy Kukishinden ryū 九鬼神伝流 a techniky tantōjutsu 短刀術. Jutte je velice specifická zbraň, kterou využívala při výkonu své služby policie feudálního Eda (dnešní Tokio). Jedná se o jednoruční zbraň připomínající kovový obušek často s jedním či více postranními rameny různých tvarů a rozměrů. Tyto boční ramena plní úlohu ochrany rukou majitele zbraně, ale také byla využívána k technikám zachycení útočníkovy končetiny či dokonce zbraně. Pro jutte existovala široká škála technik, od jednoduchých úderových technik, přes techniky lámání až po kontrolu zbraně, v té době nejčastěji meče, či dokonce k jeho zlomení. Druhou tréninkovou oblastí bylo tantōjutsu, tedy techniky s nožem. Způsob využití nože v boji je dnes velice populární a nejinak je tomu i u mnoha studentů v bujinkanu. V případě tohoto semináře šlo jak o tradiční pojetí technik, tak i o jejich moderní adaptaci přizpůsobenou současnému pohledu na boj s nožem. Osobně si velice vážím Svenericových zkušeností, jeho způsobu výuky, kdy se snaží předat nejen samotný pohyb bojových umění, ale snaží se o pochopení každé procvičované situace v širším kontextu s vazbou na správné načasování, vzdálenost, či další možnosti reakcí obránce či útočníka. Ve své výuce se Sveneric často zastaví a mluví se studenty o všech možných aspektech probíraného tématu, či výuku doplní vyprávěním svých zkušeností z tréninků s Hatsumi senseiem.
Letošního semináře se opět zúčastnilo téměř padesát lidí z několika zemí – Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Švédska a Litvy. Rád bych poděkoval i touto cestou všem účastníkům, protože právě díky jejich zájmu o trénink budō se tyto semináře mohou konat a těším se opět na viděnou na některé z dalších akcí. Zde bych rád připomenul, že další seminář s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem proběhne v termínu 18. - 20. listopadu 2016.
- napsal Pavel Slavík
V budō je důležité si zachovat schopnost být stále studentem.
V následující části článku jsou uvedeny některé ze vzpomínek několika účastníků tohoto semináře:
Vzpomínka 1 Zajímavá byla také historická vsuvka o původu jutte. Sveneric zmínil, že dnešní podoba, s třásní na konci, vychází z historického originálu, kde třáseň plnila dva úkoly. Sloužila jednak jako odznak určující strážníkovu hodnost a příslušnost k okrsku a měla i svůj praktický význam. Omotaná kolem ruky sloužila jako pojistka, že jutte v potyčce neupadne, pokud jej bude muset strážník pustit.
- napsal Josef Kafka
Pepa s Tomášem během nácviku jedné z technik juttejutsu.
Kihon happō – jak ho vysvětloval Sveneric (jak jsem to pochopil) Sveneric na tomto semináři často zmiňoval soubor technik kihon happō. Podívejme se tedy nejdříve blíže na význam termínu kihon happō. Ki znamená energie, Hon základ a Happō označuje 8 technik/způsobů provedení. Když se nad tím tedy zamyslíme, znamená to, že máme dát energii, nebo chcete-li „život“ osmi základním technikám. Ale, jak už to tak v japonských bojových uměních bývá, není to tak jednoduché. Význam slovíčka happō může být také vnímán jako vodorovná osmička, což, jak víte, znamená nekonečno, neboli v tomto případě nekonečné množství provedení těchto osmi technik. Pokud tedy všechny tyto informace dáme dohromady, znamená to, že záleží na tom, jak cvičíme kihon happō, jakou energii tomu dáme a jak dokážeme použít vše, co nám kihon happō nabízí. Často se o technikách kihon happō mluví jako „pouze“ o základech. Něco, co se člověk naučí na začátku, a pak to může opustit a začít dělat ty „cool“ věci. Faktem ovšem je, že ty cool věci jsou vlastně jenom variace a kombinace pohybů a technik z kihon happō. Kihon happō nás má naučit jak pracovat s naším tělem, jak se hýbat a zejména nás učí principy, na kterých naše techniky stojí a jak fungují. Z toho plyne, že kihon happō je jakýmsi průvodcem v bojových uměních bujinkanu. Pokud nedokážeme uchopit a správně provádět techniky obsažené v kihon happō, znamená to, že se naše taijutsu nebude vyvíjet správným směrem a z toho samozřejmě plyne otázka, zdali by naše techniky v tom případě vůbec fungovaly!
Sveneric na tomto semináři prováděl také techniky s jutte, nožem a samozřejmě beze zbraně. Všechny techniky, které prováděl, měly základ v kihon happō a bylo často velmi snadné tyto prvky rozpoznat. Sveneric názorně ukázal, že počet možností jak používat kihon happō je opravdu... nekonečný.
- napsal Petr Holub
Fotografie zachytila Petra v hassō no kamae, jedné z pozic s mečem.
Vzpomínka 3 Seminář se Svenericem Bogsäterem jsem navštívil již po několikáté, letos bylo hlavním tématem jutte. Tradičně jsme začali tréninkem jednoduchých technik, abychom dobře zvládli základní pohyby a mohli jsme pokročit ke složitějším technikám. Ty přišly záhy už asi po 2 jednodušších technikách a postupně jsem nabýval pocitu, že cvičíme velice „high-level“ techniky. Jutte, jak se ukázalo, byla velice praktická zbraň při boji proti meči, kdy se dalo použít k odzbrojení nebo jen k poranění nepřítele. Bohužel, některé techniky mi nefungovaly tak, jak bych očekával. Nicméně tato skutečnost v sobě skýtá motivaci pro budoucí studium. Sveneric kladl veliký důraz na správné a také nízké kamae a správné rozložení váhy. Některá kamae měla váhu opačně, než jsme standardně zvyklí, tzn. vepředu. Takto umístěná váha s sebou přinesla nové možnosti jak pro útok, tak pro obranu a hlavně nové možnosti při celkové práci se vzdáleností. Důležité je cvičit a neustále opakovat jednotlivé pohyby, aby se dostaly do svalové paměti, a člověk se poté mohl soustředit na jemné nuance techniky s jutte. Celkový dojem ze semináře mám dobrý a opět mne namotivoval k intenzivnějšímu tréninku.
- napsal Pavel Pližingr
Pavel je většinou za fotoaparátem, ale tentokrát ho vidíme během techniky s jutte.
Do the best, don’t die tryin’ Ve dnech 13. – 15. 11. proběhl v Praze každoroční a už tradiční listopadový tréninkový seminář budō taijutsu pod vedením dai-shihana Svenerica Bogsätera. Jako vždy byl seminář zaměřen pouze na pár detailních částí z celého komplexu ninjutsu. Letos se jednalo o budō taijutsu, konkrétně práci nohou a využití váhy těla pro vyvedení protivníka z rovnováhy, Kukishinden ryū juttejutsu, tedy důraz na tradiční způsob pohybu při práci s jutte s těžištěm těla dole u země tolik typickým pro tuto starou školu, a tantōjutsu, kde šlo o pochopení zapojení obou rukou a ovládnutí prostoru při boji s protivníkem ozbrojeným nožem. Semináře jsem se zúčastnil potřetí v řadě a musím přiznat, že vždy odcházím s velkou zásobou pro mě nových technik a pohybů, které pak dávám dohromady ještě týdny, ale i nových názorů a jiných úhlů pohledu, které jen tak dohromady nedám. Sensei Sveneric je podle mě skvělý učitel jako takový a spolu s jeho zkušenostmi a vzděláním v bojových dovednostech bych každému, kdo studuje v Bujinkan Dōjō, rozhodně doporučil využít každou možnost k tréninku pod jeho vedením. Myslím si, že dobrý učitel nenechá studenta odejít úplně zmateného a protože, jak jsem již napsal, Sveneric v tomto ohledu určitě ví, co dělá, odešel jsem i já s jednou hlavní myšlenkou. Myšlenkou, která nám byla senseiem opakována během tréninku hned několikrát: „Nesnaž se ze sebe dostat to nejlepší, DOSTAŇ ze sebe to nejlepší!“
- napsal Jiří Gajdoš
Jirka "Jaffa" během jednoho ze sobotních keiko.
Vzpomínka 5 Tento listopad se v Praze opět jako každý rok konal seminář, který vedl jeden z nejdéle cvičících nejaponských instruktorů Sveneric Bogsäter. Tématem bylo tentokrát juppō sesshō juttejutsu a tantōjustu. Sobotní část semináře jsme začali probíráním postojů a nácvikem základního pohybu s jutte, na jehož principu jsou založeny příslušné katy (každá z kat má dvě verze). Sveneric nás také seznámil s určitou historií této zbraně. Dozvěděli jsme se například, že v raných dobách bylo jutte masivnější a bylo zakončeno kovovým okem, které bylo rovněž úderovou plochou, případně na něm mohl být připevněn řetěz. Později, když se jutte stalo také součástí výzbroje japonských policistů, bylo lehčí a bylo dole zakončeno šňůrkou se střapcem, který sloužil spíše jako ozdoba a jeho barva také symbolizovala danou hodnost policisty. Jutte jsme se věnovali téměř celou sobotu. V neděli byl hlavním tématem nůž. Sveneric zmínil, že historické tanto byl masivní nůž, který mohl být i podobně velký jako wakizashi. Nicméně trénink byl věnovaný klasickému noži. Sveneric velmi poukazoval na to, abychom si uvědomovali, že nůž je zbraň velice snadno dostupná a velice nebezpečná. Také upozorňoval na to, že nikdy nemůže existovat žádná technika, která by byla stoprocentním receptem na to, jak obstát v boji. Vždy je to spíše něco, co by v dané situaci mělo zvyšovat naše šance. Může to vyjít, ale také nemusí a hlavní prioritou v dané situaci není „zvítězit“, ale přežít. Seminář se velmi vydařil. Zúčastnilo se jej více než 40 studentů nejen z Čech a ze Slovenska, ale byli zde i studenti z různých jiných částí Evropy, a už teď se těším na další, který se bude konat opět příští rok ve stejnou dobu.
- napsal Daniel Kadera
Dan se soustředí na svou techniku při tréninku zaměřeném na juttejutsu.
Vzpomínka 6 Jedna z věcí, kterých jsem si na Svenericovi vždy vážil nejvíc, je jeho otevřenost. Nemá potřebu mazat lidem med kolem úst, vždy všechno říká na rovinu tak, jak to vidí. Se stejnou přímočarostí a upřímností pak přistupuje i k tréninku, a to jak svému, tak těch, které učí. Na tomto semináři se to nejvíc projevilo v části věnované technikám s nožem. Sveneric otevřeně říká: „Boj s nožem je ošklivá záležitost. Já na něj nejsem žádný expert, nedám vám žádné záruky, že to, co vás naučím, bude stoprocentně fungovat. Ale mohlo by.“ No dobrá. Možná, že se Sveneric na boj nožem nespecializuje, nemá na to žádné „papíry“. Na druhou stranu, je to člověk, který má za sebou víc než čtyřicet let strávených tréninkem bojových umění a také tři reálné konfrontace, ve kterých nože sehrály nemalou roli. O kolik víc zkušeností člověk potřebuje, aby mohl být považován za experta...? Techniky, které Sveneric s nožem ukazoval, byly většinou velmi přímočaré a jednoduché, valná část z nich šla tak řečeno k jádru věci. Protože se jednalo o seminář bujinkan bugei, byly jeho techniky s nožem v zásadě jenom aplikací základních technik taijutsu, které se v rámci Bujinkan Dōjō vyučují. Hlavní myšlenka stojící v pozadí každé z nich byla: „Co bych měl udělat, abych minimalizoval riziko, že budu fatálně zraněn, když na mě někdo zaútočí s nožem?“ Snaha zranit protivníka, či snad dokonce „zvítězit“, je tudíž až na druhém místě, nejdůležitější je přežít. Sveneric však v sobě nezapře ani ninju, proto v sobě řada jeho pohybů skrývá překvapení, nečekaný zvrat, který oponenta zaskočí a znemožní mu pokračovat v útoku, připraví jej o rovnováhu nebo jej rovnou zavede do pasti, kde přijde o veškerou iniciativu, popřípadě i zbraň. Schopnost podívat se na problém z jiné perspektivy a vyřešit jej tak, jak by to nikoho jiného nenapadlo, je typickým poznávacím znamením ninjutsu. Další důležitá věc, kterou Sveneric neustále – a právem – zdůrazňuje při tréninku s jakoukoliv zbraní (a samozřejmě i beze zbraně), je využití správných základů pro pohyb těla. I zdánlivě složité a dlouhé techniky lze ve skutečnosti rozebrat na jednoduché stavební prvky, ze kterých se vždy vyklubou základní pohyby. Těch není moc, ale naučit se je tak, aby je tělo používalo zcela automaticky a správně, vyžaduje hodně tréninku. Sveneric proto při každé příležitosti opakovaně apeluje, abychom věnovali základům hodně pozornosti a správně je trénovali pod vedením dobrých učitelů. V neposlední řadě je pak potřeba zmínit Svenericův smysl pro humor. Ačkoliv nikdy neztrácí ze zřetele skutečnost, že trénink bojových umění je potřeba brát vážně, dokáže svůj výklad podat velmi odlehčeným způsobem, který snadno proniká k posluchačům a divákům. Nikdo z těch, kteří byli na tomto jeho semináře, patrně nezapomene na úsměvné scénky, které Sveneric předváděl přitisknutý zády ke zdi a s nožem na krku, v jejichž rámci se snažil názorně předvést, jak neblahé následky může mít v takové situaci špatně zvolený pohyb. Jsem si jistý, že takováto lekce zůstane v paměti velmi dlouho – a možná i jednoho dne někomu zachrání život.
- napsal Ľudovít Plata
Ľudo v této technice zachytává ruce oponenta.
Vzpomínka 7 Pár postřehů ze semináře s dai-shihanem Svenericem Bogsäterem. Jako vždy bylo důležité si udržet správnou vzdálenost. Zajímavé bylo vidět rozdíl v kamaích v bujinkanu a Kukishinden ryū a z toho se odvíjející odlišnosti v technikách, ačkoliv princip zůstal zachován. Všechna kamae v Kukishinden ryū byla opravdu velmi nízká. Tak nízká, že bylo snazší pohybovat se z nich pomocí tobi (skoků), než-li krokem. V technikách s jutte se pracovalo s ovlivňováním soupeře. Jelikož jutte je poměrně malé (krátké), tak zajistit správné vykrytí, či zachycení zbraně je obtížné, proto se využívá nalákání soupeře na „odhalené místo“, čímž dostáváme výhodu.
- napsal Jaroslav Gründl
Společná fotografie všech účastníků pražského semináře se Svenericem.
Fascinuje vás Japonský čajový obřad? Všichni sedí v malé místnosti s tatami a vychutnávají hořký čaj matcha 抹茶. Celý obřad je podle velmi elegantního rituálu. Čajový obřad, stejně jako jiná japonská tradiční umění, jako kaligrafie, kadō 華道 (aranžování květin), nebo aikidō 合気道, nese zenovou filozofii. Během obřadu sedí lidé v seiza 正座. Neviděli jste nikdy seiza? Sedíte na patách, jako je vidět tady.
http://lib.ouj.ac.jp/koshashin/seiza.html
Slovo seiza je v Japonštině zapsáno 正座. 正 (sei) znamená správný a 座 (za) znamená posed. Kanji pro "sedět" je 坐, ale kvůli regulaci toyokanji (当用漢字/ seznam kanji pro každodenní používání) bylo rozhodnuto, že se bude používat 座 místo 坐. Každopádně význam seiza je "sedět správně". Proto si spousta lidí, včetně Japonců, myslí, že je to správný způsob jak v Japonsku sedět. Je seiza skutečně tradiční způsob sedu pro Japonce? V podstatě ne. Tedy ano, jeto jeden z tradičních způsobů, ale ne jediný, navíc je relativně nový. Byl zaveden po reformách Meiji.
Podle specialisty na vliv starověkého Japonska na tělo a mysl, Hidemasa Yatabeho, byl koncept seiza včetně názvu vytvořen vládou v období Meiji. Jinými slovy, seiza bylo vytvořeno v pozdním 19. století a vyučováním ve školách se stalo formálním způsobem sedu pro Japonce. Překvapivě je tedy seiza pro Japonce poměrně nový zvyk.
Takže co bylo tradičním japonským způsobem sedu? Nic pevného. Když se podíváte na malby na dveřích fusuma, ukiyoe, nebo sochy shōgunů a mnichů, sedí různými způsoby. Uvidíte někoho v seiza, ale není jich většina.
http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
Může vás to překvapit, ale mistr čajového obřadu, Sen no Rikyū 千利休, vařil čaj v tatehiza 立て膝 jako vznešená žena na obrázku níže. Dokážete si představit vážného čajového mistra, jak před důležitými shōguny vaří čaj s kolenem nahoře?
http://matome.naver.jp/odai/2140715802587200401
Dalším způsobem je anza 安座. Překřížíte před sebou palce. Jestli cvičíte jogu, může vám to být povědomé.
Agura あぐら. Překřížíte nohy trochu víc než v anza. To je pro nás poměrně běžný způsob sedu na zemi i teď. Někdo říká, že agura způsobuje nohy do luku, čímž trpí spousta Japonských dívek.
http://oshiete.goo.ne.jp/qa/5116558.html
Rakuza 楽座. Dáte chodidla k sobě. Vidím takto sedět spoustu malých dětí, ale pro dospělé to není příliš komfortní. Viděl jsem jak s tím mají lidé problémy během jogy.
Rakuza vypadá jako běžný způsob sedu pro shōguny a císaře. Tato socha ukazuje, jak sedí.
http://letuce.at.webry.info/201405/article_5.html
Wariza 割座 také nazvané onesan zuwari お姉さん座り. Nejdříve sedíte v seiza, ale pak se svezete ke straně. Zadek je na zemi. Tento samurai se dokonce opírá o svůj meč.
http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
Sonkyo 蹲踞 je Japonci nazýváno unching style (うんちんぐスタイル), protože takto lidé dřepí na toaletě. Samurajové takto seděli i v období Edo. V televizních programech o samurajích sedí všichni v seiza, ale sonkyo bylo běžnější.
http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/
Sonkyo se nazývá “Yankii zuwari (ヤンキー座り)”. Špatná mládež v osmdesátých letech takto seděla a proto vzniklo tohle pojmenování.
http://bit.ly/1FD0II5
Kikyo (跪居). Vypadá jako sonkyo, ale zvednete paty a sedíte na špičkách. Pokud jste někdy viděli sumo, tohle je kikyo.
http://bit.ly/1LHbmPx
Představa samuraje sedícího v seiza je spíše výsledkem vlivu televize a filmů. Seděli jste někdy v seiza? Možná jste lepší než já, ale já to nedokážu déle než pět minut. Po deseti minutách mám nohy úplně necitlivé. Samurajové byli válečníci, kteří museli dávat neustále pozor na případný útok. Nedávalo by smysl, kdyby měli přesezelé nohy a nemohli bojovat. Můžete namítnout, že samurajové na to byli zvyklí. Možná, ale není to praktické. Sezení v seiza mohlo ovlivnit rychlou reakci na nepřítele. Před polovinou období Edo bylo správný způsobem sedu (seiza) sezení v agura (zkřížené nohy), nebo tatehiza (jedno koleno nahoře). Čemu dnes říkáme seiza, bylo kiza 危坐/跪座.
Tatehiza je pro samuraje příhodnější. Toto je z iaidō 居合道.
Takže kdy sedí lidé v seiza? Samurajové museli sedět v seiza, aby mohli vidět shōguna v období Edo. Seděli tak, aby ukázali poslušnost a loajalitu.
V polovině období Edo se seiza stávalo častějším. Kniha “正座と日本人 (Seiza to Nihonjin / Seiza a Japonci)” vysvětluje, že seiza bylo symbolem kontroly v shōgunátu. Shōgun a daimyō (feudální pán) nutili nižší třídu samurajů, aby ukázali poslušnost. Nebo to možná bylo zavedeno jako znak zdvořilosti v hierarchii společnosti.
Když jsem byl ve škole, seiza bylo používáno jako trest. Když jsme zapomněli úkol, seiza. Zapomněli jsme věci do třídy, seiza. Neposlouchali jsme učitele, seiza. Ve smyslu poslušnosti to funguje pořád. Ale může to mít za důsledek, že více Japonců nebude mít seiza rádo. V Japonsku je japonská asociace seiza. Jejich cílem je zlepšit obrázek o seiza a mluvit o věcech s ní spojených; historii, nábytku, nebo událostech. Pokud umíte japonsky, možná stojí za to se na to podívat.
Odkazy: Kimono to seiza http://manji.blog.eonet.jp/art/cat8382306/ Seiza to Nihonjin http://1000ya.isis.ne.jp/1329.html Japan Seiza Association http://www.seizajsa.com/
(c) 2015, Jūju Kurihara Publikováno 27. května 2015 na stránkách http://www.iromegane.com/japan/culture/is-seiza-really-the-traditional-way-to-sit-for-japanese-people
Využít literární a bojová umění pro národ znamená připravit se na společenské nepokoje. Je velmi běžné, že během každé „vlády“ dojde k takovým nepokojům přinejmenším jednou. Nikdy byste se neměli přestat učit bugei 武芸 (bojová umění), ani na krátko. Existuje mnoho forem bojových umění a z nich všech je potřebné jenom jūjutsu 柔術, což platí i v době míru. V takové době může být využito k sebeobraně. Osoba, která studuje jūjutsu, se zároveň učí, jak přetrvat. Válečník chápe, že je důležité oddělit hněv od všeho ostatního. Ti, kteří studují jūjutsu, mají zdravý rozum a skvělý charakter. Pokud se zničíte kvůli triviálním věcem, můžete ztratit sami sebe; pokud ztratíte sami sebe, můžete nakonec ztratit domov. Je to nekonečný kruh, ze kterého se vám nikdy nemusí podařit vymanit. Stejně jako v případě dětí a rodičů, tak i v případě lidí a národa či země, musíte kvůli nim někdy obětovat sami sebe, jinými slovy, musíte je před sebou upřednostnit. Například jako rodina Ōtomo 大友, která byla připravená zemřít v horách nebo na moři (v dřívější básni zemřít za císaře).
Dokonalé mistrovství v budō 武道 umožňovalo v dávných dobách válečníkům srazit ptáky v letu pomocí kiai 気合 (výkřiku ducha). Podstatou tréninku bylo zničit zlo a umožnit přežít. Kdybych to parafrázoval, dalo by se říct, že na vrchol se lze dostat dodržováním přírodních zákonů. Proto není žádný prostor mezi nebem a zemí, vámi a protivníkem, není žádný prostor mezi ničím v přírodě, vše je propojené a vše je chaotické. V nebi je přirozené mít In 陰 a Yō 陽 (pozitivní a negativní) a na zemi tvrdé a měkké. Existují dvě hlavní věci, které by měly být studovány v bunbu 文武 (literárních a bojových uměních). Jsou to zlatá pravidla přírody (v japonštině železná). Pravý válečník se učí sám. Uprostřed nebes a země se člověk učí mentálnímu stavu připravenosti na smrt.
Shōwa 18 (5. ledna 1943)
(c) 1943, Kuki Takaharu Publikováno 28. prosince 2011 na webu: http://shinseidojo.wordpress.com/2011/12/28/an-excerpt-from-kukishinden-zensho/
Bez základů, které jsou stavebními kameny vašeho taijutsu, si nikdy nevytvoříte to, čemu sensei říká “přirozený pohyb”. Jeden můj přítel a student nedávno navštívil několik seminářů v jiných zemích. Překvapily ho dvě věci. Zaprvé, většina učitelů vytvářela nádherné pohyby bez použití energie a síly. Potom se studenti pokoušeli tyto pohyby okopírovat.
Ale pak zjistil, že i když není studentem těchto učitelů, jeho vlastní silné základy mu umožnily přizpůsobit se a pochopit to, co bylo předváděno. Na rozdíl od něj, se ostatním účastníkům absolutně nedařilo vytvořit tyto pohyby skrze vlastní taijutsu 体術, přestože je napodobili.
Tento kosmický trend se v bujinkanu objevuje už nějakou dobu a nyní se ukazuje jak negativně ovlivňuje schopnost studentů přežít v reálném boji. Většina studentů bujinkanu bude velmi překvapena, až se budou muset bránit těmito hezkými, ale slabými, kosmickými pohyby, které se učili na seminářích a v dōjō 道場.
Jak to sensei řekl minulý srpen, musíte trénovat svou sílu v mládí, abyste mohli v dalším vývoji používat “žádnou sílu” na vyšších úrovních svého budo.
Prosím vraťte se k pořádnému tréninku ve svém studiu budō 武道, zlepšete své základy a vytvořte silný podklad, než se začnete pohybovat na kosmické úrovni.
Skutečný boj je divoký, není hezký. Panika a strach zpomalí váš mozek a vaše reakce a když nastoupí panika, jedinou šanci přežít vám dají zakořeněné základy.
Silný základ je to jediné co vám zbude. Hezká waza 技 naučená v dōjō se spokojeným partnerem vás v reálném střetu zabije. V posledních dvaceti letech řekl sensei několikrát “nepokoušejte se v boji používat waza, prohrajete”.
Učitelé, toto je vaše zodpovědnost. Prosím učte hlavně základy (společně s pokročilými pohyby) a přestaňte se soustředit výhradně na kosmické pohyby, protože ty vaše studenty zabijí. Nezapomínejte, že základní pohyby se postupně přemění v kosmické, to je přirozený proces. Nesnažte se ho urychlit.
Když nebudete učit správně, budou vaši studenti jako ovce u řezníka a hezké “béé béé” řezníka nezastaví, aby je nezabil.
(c) 2014, Arnaud Cousergue http://www.budomart.com e-mail: arnaud.cousergue@gmail.com Publikováno 16. listopadu 2014 na stránkách: https://kumafr.wordpress.com/2014/11/16/basic-vs-cosmic
Japonští válečníci, známí jako samurajové, stále ještě inspirují zástupy lidí po celém světě, kteří cvičí bojová umění. Jejich kultura, bojové techniky a způsob myšlení jsou dosud považovány ve všech bojových umění za ty, jež vás dovedou k dokonalosti. Nicméně skutečnost je daleko od populárních představ založených na samém klišé, ve kterých jsou fakta dosti rozmělněná. V tomto článku hodláme představit bojovníky „bez strachu a bez výčitek“, bojovníky věrné smrti, bojovníky obdivované mnohými…
Původ
Název samuraj pochází ze starého japonského saburafu znamenajícího „být ve službě“. Na počátku období Heian (794-1186) byli takto nazýváni služebníci, zejména ženy, šlechtického dvora zvaného kuge, či služebníci císaře sídlícího v Kyōtō. Byli to následovníci důležitých mužů japonské šlechty. S počátkem 19. století byl výraz samuraj více a více spojován s doprovodem. Toto slovo dokonce původně ani nemělo význam bojovníka. Na počátku japonského středověku neexistoval v japonštině standardní výraz pro označení člověka věnujícího se boji. Je však možné nalézt zmínky slov odkazujících na povolání spojené se zbraněmi, jako musha (voják) či mosa (divoký). Byl nalezen také termín gokenin, který označuje vazalský vztah.
Podle nejspolehlivějších zdrojů tvořili samurajové základ zemských hodnostářů a nižších funkcionářů místní správy náležící císaři. Jejich hlavními funkcemi byly tvorba a uchovávání oficiálních dokumentů, výběr daní, transport majetku do hlavního města, údržba cest a veřejných budov, řízení policie a dohled nad kulty a náboženskými slavnostmi. Tito funkcionáři byli ve vedení zemědělství a velice dobře věděli, jak získat z půdy co nejvíce. Svá panství umisťovali na vyvýšená místa a měli skupinu lidí, kterým svěřili pěstování rýže na zaplavených polích.
Díky činnostem vyžadující těžkou práci, jako je kopání kanálů a nárdží, stavba zdí a hrází atd., získal pán prestiž dovolující mu autoritativní chování nejen vůči rolníkům, ale také vůči honoraci, kterou považoval za své vlastní muže. Kousek po kousku získával moc nad územím tím, že postupně dosazoval své příbuzné na vlivná místa skrz na skrz vlastním územím.
Pánovi byla postavena malá panství a byly založeny tzv. separované rodiny uznávající nadřazenost hlavní větve v důvěře, že tím uctívají předky klanu. Vůdce rodiny byl stejně tak vůdcem malé skupiny bojovníků, které vedl do bitev, aby bránili území a panství. V období mezi 9. a 11. stoletím se tyto skupiny jednotlivců spojujících se na obranu území postupně stávaly více a více militarizované, až se přetvořily v skupiny válečníků. Tak se z samurajů stalo obojí, jak bojovníci, tak vlastníci. Samurajové považovali pozemky připojené svými předky za svou vlastní zem, dokonce i sami nesli jména této země. Svá panství nechávali stavět poblíž svatyně, ve které bylo uctíváno božstvo ochraňující klan a ve které se lidé klaněli před hrobkami svých předků. Ztráta této země byla ztělesněním hanby. Moc samurajů začala být zjevná v 9. století, kdy se pozvolna organizovali do skupin. Název jimi praktikovaného umění si prošel několika změnami. V 10. století se setkáváme s pojmem tsuwamono no michi, který je možné přeložit jako zacházení se zbraněmi nebo cesta válečníka. Samotný termín tsuwamono označuje bojovníka či vojáka. Tento termín nahradily o století později výrazy musha a mononofu. Způsob boje byl tedy znám jako musha no michi nebo mononofu no michi. Během bitev v období Heian byl zaznamenán nárůst užívání luku při jízdě na koni, tato technika měla velice rozšířený název kyuba no michi (osvojení jízdy na koni spojené se střelbou z luku). V této době se užívání slova michi (způsob) stalo srdeční záležitostí všemožných válečnických skupin. První školy zabývající se kyujutsu (lukostřelbou) byly založeny právě v období Heian, jako příklad můžeme uvést známou Ogasawara ryū.
V užitých zdrojích, jako je Příběh Heiji a Příběh Hogen, jsou tito bojovníci často popisováni jako muži v brnění a s přilbou, vyzbrojeni lukem a dlouhým mečem, ve vedení několika mužů, vyhlášených odborníků na bojové techniky a lov. Nicméně neplatilo, že by každý ozbrojený surovec mohl být samuraj, a to ani tehdy, bylli najat k ochraně provinčních správních budov či k službě na panství. Samotní samurajové přesto, že byli v čele panství, museli získat povolení ke službě ve vojenské sekci, která zajišťovala například ochranu konvojů převážejících vybrané daně. Dále se účastnili honů uspořádaných guvernérem provincie či organizovali slavnosti, při kterých se srovnávali ve schopnosti provedení yabusame (lukostřelba na koni na pevný cíl).
Mezi roky 1051 a 1087 byla vedena válka v oblasti Tohoku (severovýchod Japoska) mezi samurajem z oblasti Kantō (dnešní region Kantō) a samurajem z oblasti Kansai (dnešní oblast Kyōtō). V průběhu těchto těžkých bojů byly mezi samuraji zapomenuty blízké vztahy. Mnozí z nich se domáhali správy nedávno odpojených území. Přesto, že selhávali proti místním ozbrojencům, vytvářeli silný odboj vůči aristokracii a kuge, kteří nebyli schopni těmto útokům zabránit. Ve stejné době začali mít samurajové napříč Kantō regionem, jmenovitě v rodině Minamoto, silné nálady spojené s hrdostí vůči vojákům, heroismem, loajalitou, odvahou, věrností jednomu vůdci, neochabujícím duchem. Všechny toto postoje byly aristokracii docela cizí.
V letech 1180 až 1185 soupeřila rodina Minamoto s rodinou Taira v občanské válce. Rodina Minamoto si po vítězství udržela moc za pomoci válečnické třídy dalších sedm století. Zrodil se shōgun.
Kultura a filozofie bushi
Způsob jízdy na koni a lukosřelby, kyuba no michi, se stal součástí pravidel a principů bojovníka, tato pravidla a principy později tvořily známé bushidō. Samurajové si vytvořili naprosto jedinečnou kulturu. Postavili svou politickou i kulturní identitu na násilí a vedení válek. Tatko se u válečníků vyvinul naprostý nezájem o materiální věci. Místo toho neúnavně vyhledávali krásy pohybu a jeho dokonalou účinnost. Čest a věrnost jednomu pánovi, statečnost v boji a odvaha postavit se nepříteli se stali předlohami pro příběhy o bojovnících, jako je Příběh Heike napsaný na počátku 13. století vyprávěný na každém trhu i každé pouti. Od té chvíle považovali samurajové sami sebe za nepřekonatelné ve válčení, v lovu, v jízdě na koni, ve věcech, na které byli patřičně pyšní.
Okouzlení šlechty a císařského dvora jejich předky otevřelo samurajům cestu k nezávislosti spojené s užíváním hrubé síly, s zuřivostí v boji a s novým pojetím cti. Ježdění na koni, nošení výzbroje, vedení válek, to jsou symboly charakteristické pro tyto vlastníky půdy, kteří se postupem času stali válečníky. Vždy zůstali věrni svému pánovi a zodpovídali se přímo jemu. Nový vazal byl jednoduše představen pánem všem ostatním bojovníkům. Následoval obřad, při němž pán a nováček pili společně sake ze stejného šálku na veřejnosti na znak bratrství. Další charakteristické rysy sdílené válečníky byly individuální. Loajalita samurajů byla samozřejmostí, pravdou ale je, že do boje šli pouze za předpokladu podílu na novém území pro ně samotné. Získání kontroly nad nově podrobenou zemí byla motivace díky níž následovali samurajové svého pána do bitev. Konflikt nebyl přijat bez příslibu řádné kompenzace, vojenská služba nemůže být zadarmo. Mít odvahu postavit se nepříteli, jenž nemá dostatečné bohatství, se zdálo nesmyslné.
Kromě toho byla loajalita předností pouze tak dlouho, dokud neohrozila hlavní území samuraje. V takovém případě byla zrada změna spojenectví v průběhu boje výhrou v loterii. Ve válečných příbězích a rodinných chronologiích popisujících věrnost vazalů a dějinnou realitu je pro člověka bez znalostí středověké japonské historie dosti náročné se vyznat. Z velké části to byly vysoce postavení bojovníci a nejpřednější historické osobnosti, kdo zrazoval své pány a přisliboval věrnost pánům jiným. Byli to například Hōjō Ujiyasu (1515-1571), Oda Nobunaga (1534-1582), Toyotomi Hideyoshi (1537-1598), Tokugawa Ieyasu (1542-1616), Takeda Shingen (1521-1573) či Uesugi Kenshin (1530-1578) a další.
Tyto případy politické zrady v žádném ohledu nepoškodily čest rodu, jejichž příslušníci zradili. Byli dokonce odměňováni za spoluúčast na vítězství. Válečníci začínali s cvičením bojových technik velice brzy, výcvik započal důkladným studiem pojednání o vojenské strategii a špionáži známé jako bugei shichisho. Těchto sedm pojednání obsahuje všechny nezbytné informace k řízení bitvy v širším smyslu slova, k přečtení strategie nepřítele, k provedení útoku. Najdeme v něm ale také topografii, meteorologii, astronomii a podobně. Současně s tímto studiem probíhala výuka všemožných bojových disciplín, jako je zacházení s kopím, halapartnou, lukem a šípem, jízda na koni, kenjutsu, iaijutsu atd. Bylo jich osmnáct celkem a byly známé pod pojmem bugei jūhappan či osmnáct válečnických disciplín. První bujutsu školy, jimž se válečníci oddali, byly založeny podle spolehlivých zdrojů během období Muromachi (1333-1467).
Některé školy přirozeně tvrdí, že jejich založení sahá ještě dál do historie. Nicméně oficiální prameny datují nesporný vznik nám známých škol do období Muromachi. Tři takové školy tvoří při větve bujutsu, které později ovlivnily velké množství umění, a to zejména v období Edo (16031868). Pvní větev sestává z Kashima no tachi seskupující Tenshin shoden Katori shintō ryū od Izasa Choisai (13861488), Kashima shinkage ryū od Matsumoto Bizen no kami (1467-1524) a Shintō ryū od Tsukahara Bokuden (1490-1571). Tato větev se nazývá Shintō ryū. Druhá je Nen ryū založená mnichem Jion Nenami (1350 – ?) a třetí je Kage ryū založená Aisu Ikosai (1452-1538).
Tyto tři větve měli společné jádro, užívání několika zbraní různých délek, například kopí a dlouhý meč v yoroi uchitachi, což je boj v brnění. Byly vyvinuty mnohé praktiky v umění užívání těla díky nošení brnění na bitevním poli. Všichni jejich vynálezci byli vysoce postavení válečníci patřící do významných válečnických rodin. Rozdíl těchto mužů spočíval v tom, že nezemřeli spácháním seppuku či harakiri, ale končili své životy předáváním nabytých vědomostí následujícím generacím.
Nesmíme zapomenout ani na filozofii Zen buddhismu a Mikkyō, ezoterického buddhismu, jež hráli svou roli v každodenních životech značného množství samurajů. Ti, co byli zbožnější, cvičili bojové techniky ve spojení s duchovnem. Postupy sadō, čajový obřad, kaligrafie, malování, a Nō (klasické japonské hudební drama), byly disciplíny dovolující vojákům zaměřit se na své nitro a objevit nové obzory ve cvičení bojových umění. Všimněte si, jak nádherné jsou obrazy od Miyamoto Musashi (1548-1645), kaligrafie od Kamiizumi Ise nokami (1508-1577) a Yagyū Sekichūsai (1527-1606), a samozřejmě musíme zmínit Yagyū Munenori (1571-1646) velice nadaného na Nō a vytváření kaligrafií. Můžeme vlastně bez pochyby poznamenat, že duševno samurajů ovlivňovalo japonskou kulturu sedm století a obohatilo ji v mnoha aspektech.
Další stránkou filozofie a rituálů samurajů přitahující spoustu pozornosti je seppuku také známé jako více vulgární harakiri. Byla to rituální sebevražda samuraje pro zachování si cti. To je alespoň nejčastější definice. Ve skutečnosti přišla systematizace tohoto rituálu později, prameny říkají, že to byl obřad prováděný pouze vysoko postavenými válečníky. Na systematické zavedení si musíme počkat až do poloviny období Edo. Sjednoceno bylo například pravidlo říkající, že v případě při smrti pána ho musí následovat celý jeho dvůr.
Tento rituál se používal společně s kodexem bushidō o několik století později jako propagandistická mašinérie nacionalistické armády k podnícení vojáků během druhé světové války.
Velké změny
Hideyoshi, druhý sjednotitel Japonska po Oda Nobunaga, se pokoušel o podmanění bojovníků, aby vytvořil jakousi absolutní monarchii a odzbrojil rolnictvo. Po zavedení všech Hideyoshiho reforem nebyla jiná možnost, jak se dostat do třídy válečníků, než se do ní narodit. Od této chvíle tvořili samurajové vyšší vrstvu společnosti než rolníci, řemeslníci a obchodníci. Nicméně za vlády Tokugawy po nastolení míru v průběhu období Edo (1603-1868) se samurajové krůček po krůčku dostávali do byrokracie z většiny vzdělané a kompetentní. V dobách míru se usazovali na rozkaz pánů ve městech v blízkosti hradů, odkud plnili úkoly v oblastech dohledu a správy, což jim poskytovalo potřebné finance. Pro ty obratnější byl nejprestižnějším dosažitelným postavením instruktor bojových technik. Například Yagyū Munenori se dostal na vrchol hierarchie vedle své funkce instruktora rodiny shōguna Tokugawy a jeho nejvyšších vazalů. Získal také titul Sometsuke, vedoucí špionážní a dozorové sítě shōguna. Pro samuraje s vyjímečnými schopnostmi tedy bylo možné získat místo, i když tohle byl spíše ojedinělý případ.
Proměna samurajů během let 1570-1620 z odborníků na válčení a boj ve všech formách na odborníky na administrativu byla bez pochyb zásadním okamžikem v historii japonských bojových umění, ale také samotného Japonska. Tento posun však nebránil samurajům pokračovat ve ztotožňování se se způsoby bojovníků a studovat různé bojové disciplíny.
Avšak na počátku 18. století byly způsoby bojovníků, slavné bushidō, změněny v jakési způsoby mravních bojovníků, v době, kdy už samurajové nebyli. Mnozí neměli schopnosti potřebné k vykonávání úřednické práce ve službách shōguna. Mnozí jen nebyli schopni přizpůsobit se změnám. Velká většina odešla dělat loupežnictví, pracovat jako rolníci, nabízet své služby jinam či otevřít si dōjō. Znovuobjevení dojo a tvorba nových škol bujutsu dosáhly svého vrcholu v polovině období Edo. Během této doby jsme mohli být svědci jakéhosi demokratizování cvičení bojových umění, což bývalo výhradní výsadou elitních válečníků. Výsledkem bylo zavedení drahých diplomů, více strojených technik a psaní stále podrobnějších rukopisů, apod. za rychlého rozvoje. Dochází také k posunu snahy o kvalitní předávání znalostí jedinému následníkovi ke snaze jejich předávání davům.
Na začátku roku 1850 bylo Japonsko donuceno zpřístupnit svou samovládu kvůli neustále sílící hrozbě ze západu. Množství bojovníků úspěšně nabylo západní techniky, zatímco ostatní, jako ti u moci, byli hluší k západním mocnostem. Tito disidenti, modernizace a otevírání se evropskému a americkému vědění, které by vedly ke skvělým kariérám založeným ne na hodnosti, ale na zásluhách, se zdáli být revolučními prostředky k rozebrání vytrácející se moci. Proběhlo několik bitev mezi jednotlivými frakcemi, jedna byla pro otevření země a obnovení moci císaře a druhá byla loajální rodině shōguna Tokugawy. Prohrou druhé frakce v roce 1868 započalo období Meiji. Společenské třídy byli zrušeny, samurajové byli zbaveni svého postavení, a to včetně práva nošení dvou mečů a zachování svého sestřihu vlasů. V této době se odehrává film Poslední samuraj s Tomem Cruisem.
Ti, kdo nebyli schopni se přizpůsobit, odmítli pokrok a spojili se s dalšími jim podobnými, mezi nimiž byl nejznámější Saigo Takamori (1827-1877), jenž zemřel provedením obřadu seppuku po prohrané bitvě proti nové císařské armádě. Byla to nevyrovnaná bitva mezi zastaralými zbraněmi a taktikami a mezi těžkou výzbrojí, která byla v Japonsku novinkou. Ti, kdo byli schopni přizpůsobit se, se stali státními zaměstnanci na vysoké úrovni, specialisty či dokonce kapitalisty. Umění přizpůsobit se bylo klíčem k bytí samurajem a k děděnému provozování bojových umění. Již neměli potřebu spojovat se se starým vojenským režimem. Usadili se bez větších problémů po boku buržoazie a bohatých rolníků v nové společnosti.
Samurajové dnes
Je těžké říci, že i dnes stále jsou samurajové v doslovném slova smyslu, to jsou osoby ve službě svého území, které mimo obdělávání půdy a dalších funkcí také cvičí používání zbraní na obranu své rodiny a svého území. Homosexualita válečníků ve středověku, přesněji preference mladších chlapců, živení se obchodem se zbraněmi, přijetí sebevražedného rituálu seppuku při smrti pána či prostě na jeho pokyn, to jsou věci v dnešní době nemyslitelné.
Samozřejmě že homosexualita byla součástí všech válečnických skupin skrz na skrz historií, přestože mnozí mají tendenci se domnívat, že samurajové byli tak trochu mstitelé a obránci vdov a sirotků, ženatí s jedinou ženou. Nicméně již v období Edo byla drtivá většina samurajů s nižšími hodnostmi tvořící legie známá pro svou hrubost a negramotnost a uplatňování samurajského statusu zabitím každého, kdo se je opovážil urazit. V mnohých historických kronikách a příbězích můžeme najít detailní popisy vydírání a dalších trestných činů provedených právě těmito bojovníky. Znovu si tedy pokládáme otázku, co to znamená být dnes samurajem. Je to jednoduše jen přežitek těch, kteří chtějí žít minulostí? To jde ale proti základnímu pravidlu, které je základem k vytvoření samuraje a bojových umění, pravidlo přizpůsobit se a přežít. V tomto kontextu musíme porozumět jedné z vět Hagakure: „Cesta válečníka musí zahrnovat setkání se s vlastní smrtí.“ To může být interpretováno několika způsoby, jako například smrt ega, ale původní význam zůstává jednoznačný, přežití, přežití klanu, jména, území. Jinak řečeno neustoupit smrti kvůli pokračování v boji. To je cena za přetrvání. Toto je duch odříkání, vytrvalosti, touhy po cvičení s vysoko postavenými válečníky a po učení se od nich a zakladatelů škol. Právě to je stále přítomno v učení bojových technik, jak jsou předávány dnes.
Každé období přináší mnoho změn. Můžeme jednoduše říci, že stále existují lidé praktikující bojové techniky vytvořené těmito válečníky a snažící se zachovat tradiční formu umění pohybu, snažící se porozumět světu skrz dokonalost jako staří samurajové, ale s různými cíli. Proto bez ohledu na cvičení či na dobu je zásadní element ukryt v duchu a uplatňování stavu být v současném okamžiku.
(c) 2009, Kacem Zoughari Publikováno 13. května 2009 na webu: http://shinseidojo.wordpress.com/2009/05/13/the-samurai-myth-reality-by-dr-kacem-zoughari/
Kagami biraki, doslovně „otevírání zrcadla“ (též známé jako „ceremonie sekání rýže“), je tradiční japonská oslava prováděná v mnoha školách (dōjō) tradičních bojových umění, obvykle druhou lednovou sobotu či neděli, aby se jí mohli zúčastnit všichni studenti. (1)
Šlo o starou samurajskou tradici (sahající až do 15. století), která byla přijata do moderních bojových umění v roce 1884, kdy Jigorō Kanō (zakladatel jūdō) zavedl tento zvyk v Kōdōkanu, ústředí jeho organizace. (2)
Od té doby i jiná japonská umění jako aikidō, karate či jūjutsu, přijala tuto oslavu, která oficiálně zahajuje nový rok — tradici obnovy, znovuzasvěcení a ducha.
V Japonsku je Kagami biraki stále praktikováno mnoha rodinami. Značí konec období novoročních svátků, největší oslavy roku – něčeho kombinujícího oslavu Vánoc, rodinného zaměření Díkuvzdání, a vzrušení z dovolené a cestování.
Je to čas, kdy má celý národ (krom poskytovatelů služeb) dovolenou. Je to také čas pro rodinu a pro návrat k tradičním kořenům – modlitbám a obětem v shintōistických svatyních a buddhistických chrámech, oblékání do kimona, tradičním pokrmům a hrám. Je to také čas, kdy otcové mohou odpočívat a sdílet s rodinou, povídat si, hrát hry, jíst, a v moderní době sledovat televizi.
Také je to čas pro zdvořilostní telefon obchodním partnerům a nadřízeným, jakož i dobrým zákazníkům.
Asi po týdnu začíná práce, ale oslavy s přáteli a kolegy pokračují. (3)
Ve většině tradičních dōjō začíná příprava na období nového roku stejně jako ve většině domácností. Ke konci roku se dōjō vyčistí, opraví, naleští se zrcadla a vše se uklidí.
Mnohá dōjō v Japonsku zachovávají tradici očistného obřadu, při němž po dōjō rozhází sůl – tradiční symbol čistoty (laskavosti a mravnosti), (4) která se následně setře borovicovými větvemi.
Často se kolem dōjō umisťují dekorace. Ve starém Japonsku měly velký symbolický význam, dnes je však většina lidí považuje pouze za tradiční sváteční dekoraci.
Plněné rýžové koláčky, často s pomerančem na vrchu (reprezenujícím sady), a další dekorace jsou umisťovány do obřadního středu dōjō, Shizen. Tyto rýžové koláčky nazývané Kagami mochi jsou oříznuty do tvaru starých kovových zrcadel a formovány z tvrdého těsta z rozdrcené rýže. Symbolizují naplněnou a bohatou štěstěnu. Jejich rozlamování (též otevírání) je pak ono „otevírání zrcadla“, dle něhož nese Kagami biraki svůj název. Jednotlivé kousky jsou pak tradičně snědeny, často v polévce z červených fazolí. V moderní době se však tyto rýžové koláčky často obalují vinylem, neb domovy a dōjō jsou vytápěna a jídlo se může snadno zkazit. Obal chrání rýži před zplesnivěním a zlomením kvůli zahřátí a vyschnutí. V mnoha dōjō se tedy koláčky již nekonzumují. (5)
Duchovní střed dōjō se svátečními dekoracemi. Miniaturní svatyně na vrchu je obklopena borovicovými větvičkami zasazenými ve vázách. Vlevo pod nimi je ukázka svátečních rýžových koláčků (Kagami mochi). Uprostřed je replika samurajské helmy a vpravo je ceremoniální soudek na Saké, další ze svátečních symbolů.
Další dekorace se nazývají Kadomatsu, a zahrnují bambus (symbol vzpřímenosti a růstu), švestkové proutí (symbol ducha) a borovicové větvičky (z hor, které jsou symbolem dlouhověkosti). Borovicové větvičky jsou umístěny kolem dōjō, zejména pak u dveří a v malých vázách na obou stranách Kamidana, miniaturní dřevěné shintōistické svatyně (obvykle umístěné na poličce vysoko v ceremoniálním obřadního středu). Borovicové větvičky jsou jediným zdobením, jež se po Kagami bikari neodstraňuje.
Další dekorací je pak Shimenawa, vyrobená ze zakroucených vláken rýžových stébel. Často se nachází u předních dveří dōjō nebo u vchodu na cvičební podlahu dōjō. Jde o symbol štěstí a tradičně se věřilo, že pomáhá zabránit vstupu zla.
Dnes však pro studenty bojových uměná nemá novoroční oslava Kigami biraki žádný náboženský význam. Pokračuje ale stará samurajská tradice zahájení nového roku. Jde také o čas, kdy se účastníci zapojí do společného úsilí a znovuzasvěcení svého ducha, úsilí a disciplíny vůči cílům, jakož i vůči tréninku.
V našem World Seidō Karate Headquarters se od časného rána schází stovky studentů za účelem společného tréninku, ačkoli je tak přelidněno, že je skutečný trénink obtížný. Cvičení se tak stává spíše sdílením ducha, kde je nový rok vyjádřen mj. kliky, Kiai (výkřiky) a mnoha opakováními techniky.
S narůstajícím úsilím a potem se mezi účasníky začíná zvedat mlžný závoj. Součástí je také poselství od našeho zakladatele, kaichō Tadashi Nakamura, náledované krátkými proslovy starších členů dōjō. Oslava končí občerstvením (na nejž lze pohlížet jako na symbolickou reprezentaci tradičního lámání rýžových koláčků a konzumace) a setkáním všech učitelů a vedoucích oddílů.
V jiných školách jsou oslavy velmi odlišné. Ernie Estrada, hlavní instruktor Okinawan Shorin Ryū Karate-dō, informuje, že jejich Kagami biraki je zdůrazněno zvláštním „Dvouletým tréninkem“. Ten obsahuje deset až dvanáct hodin intenzivního tréninku, jehož délka a tvrdost symbolicky reperezentují dvouleté časové rozpětí.
George Donahue, student nedávno zesnulého Kishaba Chokei a Shinzato Katsuhiko a bývalý vedoucí Matsubayashi Ryū’s Kishaba Juku v New York City, poznamenává, že v japonsku Kagami baraki začínalo dlouhým ranním sezením v zazenu a obnášelo po celý den návštěvy dōjō příznivci, bývalými studenty a místními politiky. Den končí obzvláště intenzivním tréninkem následovaným dlouhou oslavou navštívenou členy dōjō a uznávanými hosty z komunity. Po třech až čtyřech hodinách rozhovorů, přípitků, jedení a pití lidé předvádějí svoje Katy. Pro studenty, kteří nejsou mistní, je to obvykle jediná příležitost v roce získat povýšení.
Pro učitele starých stylů, kteří si oficiálně za trénink nic neúčtují, má Kagami biraki zvláštní důležitost. V tento den studenti anonymně poctí své učitele peněžními dary. Tyto příspěvky jsou umístěny do shodných obálek bez určení dárce a diskrétně ponechány na hromádce pro učitele. (6)
Pradávné slavení nového roku
Japonská novoroční tradice má své kořeny v pradávné lidové víře zemědělské Číny. Byla-li žádána hojná úroda, bylo považováno za nutné nejdříve připravit hřejivou, lidskou atmosféru, do níž by úroda vyrostla. Zásadní byly pro tento proces vztahy v rodině a komunitě, založené na krvi, povinnostech a práci, které byly dále posíleny během tohoto svátku společnou oslavou a sdílením.
V Japonsku se tato tradice dále rozvinula do shintoistické oslavy založené především na obětech božstvu Toshigama (7) (jež mělo navštěvovat domácnost v novém roce), které měly zajistit produkci pěti druhů zrní: rýže, pšenice, ječmene, fazolí a prosa.
V přípravě na návštěvu božstva, lidé vyčistili a vyzdobili své domovy, aby je tak zkrášlili pro božstvo. Součástí tradice byly také modlitby a zvonení chrámových zvonů pro zahnání zlých duchů. Nový rok byl započat návštěvami svatyň a rodinnými a rituálními ceremoniemi, které se všechny točily kolem Toshigama.
Zatímco dnes byl význam většiny těchto shintōistických oslav již zapomenut, mnohé rituály zůstavají ve formě svátečních tradic.
Symbolismus zrdcadla, které je základem Karami biraki, se datuje zpět k originálnímu mýtu trilogie (společně s mečem a drahokamem) o svoření Japonska. Kolem 15. století shintōisté interpretovali zrcadlo a meč jako důležité symboly ctností, jichž by si národ měl vážit. (8) Taktéž symbolizovaly stoření, legitimitu a autoritu Císaře, ale i samotné třídy samurajů, jakožto částí feudálního systému.
Zrcadlo umožňovalo lidem vidět věci takové, jaké jsou (dobré či špatné) a tak reprezentovalo čestnost a spravedlnost. Bylo také symbolem Božstva Slunce – urputného ducha (světlé tváře boha).
Mečům byly mezi samuraji dlouho přisuzovány duchovní kvality. A jejich držení přispívalo smyslu pro účel a osud neoddělitelně spjatému se samurajskou kulturou. Legendární byly tak některé meče, o nichž se soudilo, že mají vlastního ducha (Kami). (9)
Považován za jeden ze samurajova nejcennějšího majetku, meč (a jiné zbraně) symbolizovali jejich postavení a pozici. Pevný, ostrý a rozhodující, byl meč vždy viděn jako zdroj moudrosti a uctíván pro svoji sílu a bleskovou rychlost, byl ale také viděn jako mírný duch (temná tvář boha).
Dohromady, zrcadlo a meč reprezentují čínský Yin a Yang, dvě formy energie prostupující vše — základní síly vesmíru z nichž vše pramení — zdroj ducha opravňujího Císaře a samurajské třídy, jež byla v jeho službách.
Počátky Kagami biraki
Říká se, že tradice Kagami biraki začala v 15. století. Vyvinula se jako lidová shintōistická oslava s předpokladem pro zvláštní třídu (samuraje). (10)
Před novým rokem se Kagami mochi (rýžové koláčky) pokládaly před zbrojnice (11), aby uctily a očistily jejich zbraně a brnění. Na den Kagami biraki se pak mužové ze samurajských domácností shromažďovali, aby vyčistili a naleštili své zbraně a brnění (12).
Symbol brnění a zbraní byl tak silný, že odkazy feudálními obrazy zůstávají dodnes.
Japonské domácnosti a doja bojových umění často vystavují rodinné brnění (rodinné Kami), helmy, meče či moderní repliky na čestných místech. Před těmito památkami jsou pak zapalovány vonné tyčinky, jakožto vzdávání cti a uznání jejich dědictví.
Ženy v samurajských domácnostech umisťovaly Kagami mochi také před rodinné shintōistické svatyně. Centrálním elementem (umístěným před svatyní) bylo malé kulaté zrcátko vyrobené z vybroušeného stříbra, železa, bronzu či niklu. Šlo o symbol božstva slunce, ale také mělo ztělesňovat duchy zesnulých předků. Tato víra byla tak silná, že když byl milovaný člen rodiny blízko smrti, přikládalo se mu malé kovové zrcátko blízko k nosním dírkám, aby zachytilo jeho ducha. (13)
Kulaté rýžové koláčky byly tedy používané jako obětina — vděčnost božstvu v naději na získání božkého požehnání a také jako obětina rodinným duchům (a zesnulým rodinným hridnům). Mělo se za to, že tyto oběti obnoví duše zesnulých, jimž byla rodinná svatyně zasvěcena. (14)
Pro členy japonské feudální společnosti tedy zrcadla představovla duši či svědomí. Proto bylo považováno za podstatné udržovat zrcadla čistá, neb se mělo za to, že zrcadla odrážela na pozorovatele jeho vlastní myšlenky. Leštění zbraní a brnění na Kagami biraki tedy bylo symbolicky (dle leštění zrcadla) chápáno jako metoda očisty mysli a posílení oddanosti samurajským povinnostem a službě v nocém roce. Kagami biraki je tedy některým známo taktéž jako „Den brnění“.
Tato koncepce pokračuje dodnes. Mluví-li váš učitel Karate, Jūdō nebo Aikidō o sebepilování, o práci na sobě a seberozvoji a o omezení ega, vychází to z pradávného konceptu leštění zrcadla pro zachování čistého rozumu a odhodlanosti.
Na Kagami biraki se lámaly rýžové koláčky (často speciálně obarvené, aby reprezentovaly regiony či klany), jejich okrouhlý tvar symbolizoval zrcadlo a jejich rozlomení symbolizovalo otevírání zrcadla. Koláčky byly pak konzumovány mnoha různými způsoby.
Lámání rýžových koláčků (Kagami mochi) na Kagami biraki symbolizuje v japonské mytologii východ Božstva Slunce (z jeskyně), úkon, který obnovil světlo a ducha pradávného světa. (15)
Rozlamování koláčků každý rok v tento den tedy představuje symbolické přivolávání této životní síly a znovuztvárnění (mytologického) počátku světa. (16)
Na konzumaci Kagami mochi se pohlíží jako na akt svatého přijímání. Věřilo se, že jedení těchto koláčků symbolizuje nejen obnovu duší předků, ale také absorbci ducha (či aury) Toshigama (Božstva Slunce), jemuž bylo novoroční období věnováno. Z tohoto důvodu jedení Kagami mochi vždy reprezentovalo obnovu, začátek nového roku a první lámání Země či přípravu na nadcházející zemědělství. Jejich konzumace byla tedy fyzickým aktem motlitby, štěstí a míru v novém roce v duchu optimismu, obnovy a štěstěny. Nový rok byl tedy vyhlížen s nadějí, jako pln čerstvých možností, nový začátek a příležitost k oddanosti.
Byly tu též přínosy velmi lidské. Sdílení rýžových koláčků s rodinou a členy klanu pomáhalo posilovat společná pouta a závazky loajality a přátelství mezi válečníky. Rýžové koláčky také připravily tělo na nový rok.
Novoroční svátky byly často naplněny pitím, oslavami a jedením slavnostních jídel. 7. února se tělo nejprve zpevnilo speciální rýžovo-bylinnou měsí, jež měla vyléčit tělo od mnoha chorob. Při Kagami biraki byla tedy těla lidí připravena na regulaci a pročištění. Za tímto účelem byla často jedena Mocha spolu s různými jedlými travinami. Připravovalo to lidi na návrat a pravidelný rozvrh.
Samotné jedení rýže mělo pro samuraje symbolický význam. Farmáři kdysi mysleli, že rýže má vlastní dech (v podstatě dýchá do země) a tak ji považovali za „živou“ (dýchající do pole), a tedy naplněnou dokonalostí a žijícím božstvem (Kami). Na jiné úrovni rýže reprezentovala hlavní ekonomickou oporu samurajské společnosti. Byla samurajům dávána jako odměna na oplátku za službu a oddanost svému pánu (případně jim byla dána kontrola nad zemí a rolníky, kteří rýži produkovali) — ve společnosti kde bohatství a majetek nebyly založeny na měně, ale na kontrole země se zemědělskou produkcí.
V posledních letech někteří lidé interpretovali „ceremonii otevérání zrcadla“ z velmi jiného pohledu, Zenu. V knize „Angry White Pajamas – An Oxford Poet Trains with the Tokyo Police“ její autor Robert Twigger ličí, jak mu Kagami biraki esotericky vysvětlil někdo, kdo žil v Zenovém klášteře. Zrcadlo, jak je vysvětlováno, obsahuje starý obraz, tedy co je viděno v zrcadle, je viděno starýma očima. Vidíte to, co čekáte, něco, co vyhovuje vašemu vlastnímu obrazu založenému na tom, co si o sobě pamatujete. Tímto způsobem oči spojují lidi s jejich minulostí skrze způsob, jakým vidí svůj vlastní obraz. To vytváří falešnou ustavičnost. Místo každého momentu, nesoucího potenciál pro novost, další možnost pro narušení starých schémat, jsou tato schémata psychickými překážkami, něčím co nás spojuje s tím falešným egem, které lidé nazývají „já“. Rozbitím/rozlomením zrcadla člověk rozbije obraz sebe sama, který spojuje lidi s minuostí, aby prožívali to co je nyní, v současnosti. „To je Kagami biraki“, líčí Twigger, „šance zahlédnout realitu, kterou zahalujeme obyčejností každodenního života.“
Poznámky a dodatky
(1) Kagami biraki oficiálně připadá na 11. ledna, ale Dōja obvykle věnují méně pozornosti přesnému datu a preferují raději datum nejpohodlnější pro všechny účastníky. Kagami Biraki také odkazuje na tradiční zvyk rozbíjení soudku saké (rýžového vína), který se často provádí při slavnostech, recepcích a svatbách. (2) Také je známo, že Sōkaku Takeda z Daitō ryū se zúčastnil Kagami biraki v roce 1936, ale tradice v jeho umění mohla začít o mnoho dříve. (3) Původně připadalo Kagami biraki na 20. ledna, ale se smrtí třetího shōguna Iemitsua v shōgunátu Tokugawa, 20. ledna 1651, došlo ke změně na 11., ačkoli některé oblasti jej stále provádí 20. (4) V Sumō zápasech účastníci sbírají rýži a rozhazují ji po zápasnickém kruhu. To je také očistný rituál, koncipován symbolicky tak, aby zahnal zlé duchy a zápas tak mohl být férový a čestný. (5) V domácnosti, podobně jako v dōjō, se Kagami Mochi (pár ozdobených rýžových koláčků) umisťuje na rodinný oltář. Zatímco Kagami Mochi se obvykle tradičně nejí do konce svátečního shromáždění (Kagami biraki), celá škála jich je pojídána po celé “novoroční” období (?). Dříve bývalo také zvykem (na 1. ledna) házet trošku Mochy do pramenů jako obětinu božstvu vody. Na 11. bylo také obětováno statku a vranám. Před domem se často věší novoroční dekorace, a vystavují se jednoduché dekorace (vyrobené z bambusu, nebo smrkových větviček svázaných dohromady slámou zvanou Kadomatsu). (6) Tímto způsobem učitel nemůže vědět kdo co nechal, čímž je nemožné aby se snažil zavděčit velkému dárci. Mnoho učitelů stále vyučuje své umění zdarma. (7) Věří se, že Toshigama, novoroční bohové, jsou dle pověr buď jedno z následujících a nebo obé zároveň: žena Godu-Tennon nebo baculatý starý pán, který přichází z hor požehnat dětem. (8) Z knihy “Mirror, Sword and Jewel – The Geometry of Japanese Life”, od Kurta Singera. (9) Secrets Of The Samurai, Oscar Ratti, str. 255. (10) Kagami Biraki není posvátná či říšská Šintoistická ceremonie či tradice. Nejlépe by mohla být zařazena jako “Nenchū Gyōji”, což slovník japonské etnografie (Dictionary of Japanese Ethnography) definuje jako “tradiční rituál opakovaný jako věc zvyku stejným způsobem a stylem ve stejném místě ročního kalendáře”. Poznamenává, že tyto rituály jsou obvykle prováděni rodinami, osadami, etnickými uskupeními či sociálními skupinami, které jim dávají sílu závazku, a často se dějí na kříženích zemědělského kalendáře. Abychom se mohli snažit porozumět těmto prastarým tradicím, musíme se uvést do rámce vědomí tehdejšího Japonska. Jejich časová vzdálenost od nás je daleko překonána vzdáleností ve vnímání světa. Byl to čas před příchodem vědy a pochopení. Pro většinu byl život vyčerpávající existencí vybojovanou ve vrtochách zemědělské obživy. Ani vědomí nedosáhlo smyslu pro sebepojetí, představy člověka o sobě místo neoddělitelně propletené sítě půdy, rodiny a feudální společnosti. Všechny síly přírody zmítaly tímto ostrovním uskupením a velká přírodní mysterie stanula před jejich existencí. Kdo mohl vytvářet bouře, déšť, sníh, vítr nebo blesky? Co bylo slunce, měsíc, hvězdy, a proč se měnily období? Jak jste mohli porozumět nemoci či dokonce smrti, která byla nepříjemným společníkem v životě jako stín. V tomto větru nejasnosti se život zdál být prodchnut neviditelnými silami a energiemi, jakož se zdálo, že bohové a duchové řídí fyzikální síly a přírodu — vliv člověka byl omezen na rituály, magii a pokusy ovlivnit tyto vyšší síly. (11) Informace poskytnutá Johnem Nelsonem, autorem knihy “A Year in the Life of a Shintō Shrine” a profesorem religionistiky na University of San Francisco. (12) Informace předaná autorovi Bryanem McCarthym, bojovým umělcem, překladatelem japonštiny a doktorandem humanistických věd s výzkumným zaměřením na Japonsko, na State University of New York at Albany. (13) Zrcátko pak bylo zabaleno do hedvábí a umístěno do krabičky s vepsaným jménem zemřelého. Bylo drženo v takové úctě a uznání, že se nesmělo nikdy umístit na podlahu a ve feudálních časech bylo jeho překročení považováno za závažný zločin. (14) Jelikož se myslelo, že i zvířata a dokonce farmářské nástroje vítají nový rok, často se připravovaly speciálně obarvené rýžové koláčky a umisťovaly se doprostřed obývacího pokoje rodiny. Rýžové koláčky či Mocha jsou japonská nejstarší jídla (starší než středověká) a reprezentují jídlo ducha Shintō, neboť se říká, že kulaté rýžové koláčky byly kdysi použity jako lučišnický terč a jakmile šíp probodl terč, vyletěl z něj bílý ptáček. Často se jedly na posilnění. Během nového roku jsou Kigali mocha univerzální obětinou. V lednu se nejdříve kousky rýžových koláčků nejdříve házely do pramenů jako obětina božstvu vody. Na jedenáctého také samurajští farmáři nabízeli koláčky zvířatům na dvorku. Na patnáctého, tzv. “Malý Nový Rok”, je pak vydatně podušené pojedly samotné rodiny. Při konzumaci Mochi se považovalo šťastné roztáhnout Mochi hůlkami, zatímco jste do něj kousali – čím delší protažení, tím delší život. (15) Od Dr. Ryūichi Abe, profesora religionistiky na Colombia University.(16) Když se Božstvo Slunce, Amaterasu-omikami, schovalo do jeskyně a svět potemněl, bylo vytaženo zrcadlo (symbolizující Božstvo Slunce) a každý se k němu modlil, aby se slunce opět ukázalo. Motlitby byly úspěšné a svět se opět stal jasným a šťastným. Kagami mochi jsou vytvářeni do tvaru zrcadla proto, aby představovaly zrcadlo použité v době, kdy se Božstvo Slunce skrývalo v jeskyni. Obětování těchto rýžových koláčků tedy symbolizuje modlitbu za jasnější, šťastnější a “obnovený” život.
(c) Christopher Caile Christopher Caile, zakladatel a šéfredaktor FightingArts.com, je historik, spisovatel a badatel v oblasti bojových umění a Japonské kultury. Bojovým uměním se věnuje přes 40 let, je nositelem 6. Danu v Karate a má zkušenosti s Jūdō, Aikidō, Daitō ryū, Ittō ryū, boxem, and mnoha čínskými uměními. Je také učitelem Qi Gong (Čchi Kung). Publikováno na stránkách: http://www.fightingarts.com/reading/article.php?id=156
Moji drazí studenti, uvědomil jsem si, že mnoho z Vás neví, co to vlastně je tradice Kagami biraki, i když si z loňska pamatujete něco jako oslavu prvního cvičení v roce v dōjō. Mám tu pro Vás napůl neformální vysvětlení. Pokuste se sledovat můj rozvětvený proud myšlenek, pro plné pochopení je totiž nutné rozumět i spoustě okrajových záležitostí. Tato tradice je více než vtipné čištění dōjō a následné minidemonstrace pro ostatní. A nyní již k tomu, co to Kagami biraki je.
Největší japonská tradice se stále točí kolem nového roku neboli Oshōgatsu.
První odbočka. Z toho, co jsem pochopil, se v Japonsku v poslední době staly také poněkud populárními Vánoce, navzdory tomu, že jsou tak trochu zapadlé v celé té voskové kouli, kterou jsou japonské slavnosti na počest konce a začátku roku. (Dnešní doba pokroutila vánoční svátky v obchodní záležitost, což se odráží i v Japonsku. Pro Japonce jsou tradiční Vánoce časem, kdy se sejde celá rodina a společně pojídá plný kbelík smaženého kuřete. Před několika lety udělalo KFC v Japonsku celonárodní kampaň, ve které přesvědčovalo obyvatele o tom, že smažené kuře je tradiční štědrovečerní večeře, což se v Japonsku ujalo a přetrvalo. Situace vyústila v ekvivalenci Vánoc se smaženým kuřetem pro mnoho Japonců. Máte pocit, že zešíleli? Nám se pro změnu vloupává do domu tlusťoch volající „Ho Ho Ho“ a nosí nám podivné balíčky. Je dokonce populárnější než Ježíšek.)
Zpátky k hlavnímu tématu. Mnoho tradičních japonských svátků se točilo kolem toho, čemu se říká Sekku neboli uzly, malé události v průběhu roku, při kterých bylo potřeba provést nějaký rituál či obřad na usmíření se s bohy, buddhy a rozličnými božstvy, kteří řídili velmi agrární, venkovskou společnost. Obyčejní lidé žili své životy v rytmu zemědělského roku (stejně jako to bylo v dávných dobách na celém světě). Měli oslavy sklizení, poloviny léta, jarní festivaly a následně podivně, na tak pověrčivou společnost, obraceli pozornost k novému roku. Tyto klíčové okamžiky související se změnami ročních období byly považovány za velice důležitá data a pozorní rolníci mohli napomoci sobě a svému osudu tím, že udržovali pozornost a modlili se, aby byly staré překážky toku času překonány hladce bez povodní, období sucha, hladu či moru. Například slavný letní festival Gion matsuri v Kyōtu byl původně divokým modlením se k bohům za konec řádění moru.
Nový rok je velkou součástí Sekku. Jakožto nejvýznamnější Sekku (sezonní festival) pro staré Japonce s sebou Nový rok nese řadu mnoha a mnoha tradic, včetně Kagami biraki, Kadomatsu, Hatsumode (první návštěva shintōistické svatyně), Osechi Ryori (Novoroční jídlo), Ozoni (Mochi polévka), Mochitsuki (roztloukání Mochi), spousta TV speciálů, atd., atd.
Kagami biraki v budō dōjō je vázáno na „Hatsugeiko“, první cvičení v novém roce. Což je prý velice podstatné, jelikož se právě toto cvičení odrazí na všech ostatních v daném roce. Kagami biraki doslova znamená „otevírání zrcadla“. Obvykle je tato událost oslavována 11. ledna nebo první den cvičení ve vašem kalendáři bojových umění pro nový rok pokud možno co nejblíže tradičnímu datu.
V rámci dōjō bojových uměních je nabízeno Sake (japonský alkohol) svatyni zasvěcené tomu kterému dōjō a je sdíleno všemi. A/nebo je množství Mochi rýžových koláčů (Kagami mochi) naskládaných na sobě umístěno na svatyni či v Tokonoma (výklenek).
Pití Sake a výroba Mochi se staly součástí Kagami biraki pravděpodobně kvůli tvaru. Vršek dřevěného sudu na Sake a Mochi jsou velké a kulaté stejně jako tradiční japonská zrcadla (Kagami), tudíž je možné vnímat rozbití sudu se Sake dřevěnou palicí či trhání Mochi (nikdy se neřeže nožem) za „otevírání“ (Hiraku stávající se Biraki po období Kagami) objektů ve tvaru zrcadla. Popíjení alkoholu je zábavné a může přejít i v rozpustilost. Původně však bylo spojeno s vážnější symbolikou.
Některé internetové zdroje tvrdí, že první bojové Kagami biraki provedl shōgun Tokugawa, který se chystal vyrazit do bitvy hned na začátku nového roku. Tokugawa rozbil kulatý vršek sudu se Sake a podával nápoj svým poddaným před započetím tažení. Bitva dopadla úspěšně. Od té doby je určitá forma Kagami biraki obřadu spojována s bojovým úsilím. Pravděpodobně. Dodávám pravděpodobně, protože jsem někde četl nebo slyšel o ještě starší tradici, která předcházela tuto. Samozřejmě se mohu mýlit, takže to berte s jistou rezervou, s níž byste měli brát všechny mé chytrácké vševědoucí poznámky v dōjō.
Můj Sensei, Kunio Ekiguchi (učitel řemesel, jeho knihy naleznete na Amazonu: http://www.amazon. com/KunioEkiguchi/ e/B001I7KT4G) zkoumal první náboženský/spirituální význam pojetí Kagami biraki. Jedna z věcí, kterou si pamatuji, že mi řekl (a/nebo jsem to četl v jedné z jeho knih), je jeho názor na toto téma. Myslí si, že jelikož byl Nový rok důležitou spojnicí mezi starým a novým rokem, nesl s sebou nejen radost a naději, ale také potenciální duchovní nebezpečí. Člověk musel být bdělí a ostražitý, aby podvodní démoni a zlý duchové nepřinesli smůlu do Nového roku, do nahrazování končícího, starého roku. Staří Japonci zastavovali svou celoroční činnost, zavřeli krám, sedli si k ohništi a jedli Mochi a Osechi ryōri („studené“ Osechi ryōri, tradiční jídlo, se podávalo, aby si manželka/matka/žena domu odpočinula od každodenního vaření teplých jídel). Ohniště bylo uhašeno, popel byl uklizen a proset. Čekali plni strachu bez ohně na Oni (démony), kteří mohli zničit Nový rok. Z celého roku byla tohle jediná chvíle, kdy ženy nemusely vařit! Důvodem, proč si v tento den vzájemně rozbíjely tváře až na kost v Yasaka jinja, shintōistické svatyni v Kyōtu, byla možnost zapálení si kousku lana z jedné strany ohněm ze svatyně Yasaka. Tímto svatým ohněm si pak podpálili kuchyňské ohniště na celý zbytek roku. V dnešní době zapaluje většina návštěvníků svatyně kousky lana jen pro zábavu a je s podivem, že ještě nikdo nebyl vážně popálen samovolně hořícími kusy lana, respektive jsem o takovém incidentu zatím neslyšel.
Zrcadla jsou v domácnosti zakrývána pro štěstí a nejsou prováděny běžné domácí práce či osobní hygiena jako je česání vlasů potom, co jste uklidili celý dům a připravili vše na oslavu Nového roku. Proč? Ekiguchi říká, že zrcadlo vedle jeho užitečného účelu mělo pro dřívější Japonce i mystické vlastnosti. Opravdu, zrcadlo bylo jednou ze tří posvátných relikvií japonského císařského rodu spolu s zakřivenými Magatama šperky a posvátným mečem. Zakrytí zrcadla znamenalo vstup do období Shugyō, duchovního školení. Žádné povrchní zkrášlování sebe sama. Bylo potřeba zakrýt zrcadlo a soustředit se na změnu roku.
Dokonce i dnes je možné v některých Aikidō dōjō najít ve výklenku či Kamidana kulaté zrcadlo odkazující na posvátné zrcadlo Amateresu, bohyně Slunce, uschované v Ise. Zrcadla byla mocnými médii k dosažení duchovního světa, mohla být užívána moudře či nemoudře. Podle Ekiguriho byl právě tohle původ termínu Kagami biraki. Zakryli jste své zrcadlo a 11. ledna jste z něj látku sundali. Život se vrátil do starých kolejí. Svět byl v bezpečí a zvuky vydávané problematickými démony, kteří mohli pokazit Sekku, utichly. Co ale těch jedenáct dní bez česání vlasů? Bez čištění zubů či holení? Zbláznil bych se… Tak to tady máte. Alespoň to, co mi řekl Ekiguchi sensei.
Představte si to, konečně si můžete dát dohromady Váš hustý plnovous a teplé jídlo. Musí to být skvělý pocit. Při moderní verzi Kagami biraki by měl být pocit obdobný. Vracíme se zpět k denní rutině. Začínáme naše první cvičení.
Oslava Kagami biraki v dōjō je tak jednoduchá, resp. složitá, jak si přejete. Neexistuje žádný „soubor“ pevných pravidel, takovéto obřady se liší okres od okresu, rodina od rodiny. Dōjō oltář/svatyně či výklenek mohou být vyzdobeny speciální novoroční dekorací. Pokud máte štěstí a je ve vašem okolí japonský obchod prodávající čerstvé Mochi, můžete Kagami mochi vystavit jako oběť bohům (či Bohu, pokud preferujete monoteismus). Nebo láhev Sake. A/nebo třeba vystavit speciální symbolické novoroční objekty jako je Shochikubai, směs rostlin (borovice, bambus a švestka). Shintōističtí bohové, budhové, křesťanský či židovský bůh Starého a Nového zákona nebo Alláh, kohokoli si představíte jako svého spasitele a duchovního vůdce, tomu byste měli vzdát úctu.
V jednom z uspořádání v Tokonoma čajového obřadu je na speciálním stojanu umístěna hromada syrové bílé rýže. Tři slavnostní válcovité uhlíky jsou svázány bílým papírem a postaveny na vrcholu hromady. Osamělá větev borovice je zasazena uprostřed stojících uhlíků. Rýže má symbolizovat úrodnost a prosperitu v minulém roce, za kterou jsme vděčni, s nadějí, že se v dalším roce zvýší. Uhlíky představují šťastný domov a borovice je trvalým symbolem přežití a zeleně uprostřed bezútěšnosti (jako zelená borovice v chladné zimní krajině). Tedy v podstatě můžete začít s tradičním uspořádáním shintōistické svatyně a pak přidat jakýkoli symbol, který chcete k oslavě Nového roku. Tradice jsou proměnné, a to i v Japonsku.
Budō dōjō může provádět speciální Hatsugeiko (první cvičení v roce) jako součást Kagami biraki, třeba sty předními kopy či údery nebo tisíci něčeho jiného. Také byste mohli udělat Enbu (demonstraci) pro ostatní, bez hodnocení či seřazování. Byla by to pouze ukázka, kterou může darovat každý každému, ukázka pro nabídnutí svých technik bohům jako poděkování za v minulosti naučené schopnosti a pro vyjádření naděje v udržení zdraví a štěstí v budoucnu. Opět platí, že to, co dělá cvičení zvláštním, není to, co děláte, ale prostě fakt, že máte první cvičení v roce, které je vlastně symbolickou obětí duchu dōjō a vlastnímu náboženskému/duchovnímu božstvu jako poděkování za to, že Vám pomohli přežít další rok, a jako vyjádření naděje, že nový rok přinese štěstí, zdraví a radost.
(c) 2011, Wayne Muromoto Publikováno 3.1.2011 Najdete na stránkách: http://classicbudoka.wordpress.com/2011/01/03/kagami-biraki-in-the-dojo
Shurikenjutsu 手裏剣術 je obecný termín popisující tradiční umění házení shurikenu. Shurikenjutsu bylo obvykle vyučováno, jako doplňkové umění k běžně procvičovaným technikám. Vyučováno bylo v rámci sōgō bugei, koryu, ale i v komplexních systémech japonských bojových umění mezi která patří kenjutsu, sōjutsu, bōjutsu a kumiuchi (zápasení na bojišti).
Toto umění má mnoho zakladatelů a inovátorů, kteří objevili a vyvinuli své vlastní odlišné způsoby, jak přeměnit každodenní předměty ve vrhací zbraně. Existuje tedy široká škála jak škol, tak i čepelí. Shurikenjutsu je navíc samo o sobě dosti tajnůstkářské. Jeho taktická výhoda spočívá v utajení a překvapení. Shurikeny jsou malé a dají se snadno skrýt (kakushibuki), přesto jsou všestranně použitelné. Na krátkou vzdálenost se používají jako bodná zbraň, na delší vzdálenost se jimi hází.
Trénink bō–shurikenjutsu 棒手裏剣 renshu s využitím bujinkan budō taihenjutsu 武神館武道体変術 hichojutsu 飛蔦術 a ninja-tō 忍者刀.
Se zákazem mečů během období Meiji, spatřilo shurikenjutsu, spolu s mnoha dalšími klasickými bojovými uměními, výrazný úpadek a téměř vymřelo po přelomu 20. století, jak se Japonsko snažilo stát se modernizovaným. Ve skutečnosti, zaniklo mnoho stylů shurikenjutsu. Hrstka přeživších, klasické školy bojových umění, jako jsou Yagyū shingan ryū, Yagyū shinkage ryū, Katori shintō ryū, Kashima shintō ryū, Kukishin ryū a Takeda ryū nakamura-ha a Togakure ryū, umění shurikenjutsu by skutečně skončilo v propadlišti dějin. Existují dvě školy zaměřené zejména na shurikenjutsu Negishi ryū a v nedávné době založené Meifu shinkage ryū.
V současnosti je tento úpadek mnohem méně převládající, než tomu bylo ve feudální době. Zdá se, že mnohá umění neberou shurikenjutsu v úvahu, jako nezbytnou schopnost ve svém současném tréninku. Věřím, že je to chyba. Shurikenjutsu vás učí mnoha věcem.
V nedávné době byla založena škola Meifu shinkage ryū a stále získává na popularitě v mnoha bojových uměních po celém světě. Vím, že v době kdy Danny Fletcher žil v Japonsku pravidelně trénoval tuto školu a získal v ní i stupeň dan. Myslím, že je to díky Dannymu, že mnoho členů bujinkanu objevilo tento styl se speciálními hodinami pro nadšence. Věřím, že mnoho studentů bujinkanu nyní cvičí také tuto školu a mnozí získali stupeň dan a stali se představiteli této školy ve své zemi. Mohlo to také znovu zavést nový entusiasmus pro tuto velmi důležitou uměleckou formu pro budōky obecně.
Poté, co jsem si promluvil s Dannym a viděl ho a jeho učitele Meifu shinkage ryū provádět shuriken nage, byl jsem velmi ohromen odborností, jakou házeli shurikeny. Určitě je to odborné umění a škola.
Pozorováním mnoha stylů koryu provádět tradiční waza, můžeme vidět, že provádí umění pro tradici samotnou. Sōke nedávno na jedné hodině řekl, že lidé, kteří cvičí bojová umění kvůli tomu, aby nasbírali katy a techniky, nemohou být nikdy nazýváni (mistry) bojových umění. Pouze ti, kteří umí použit umění, k přežití za jakýchkoliv podmínek, mohou být nazývání (mistry) bojových umění.
To samé platí při tréninku taijutsu. Musíme být schopni „vidět“, jak může být taijutsu použito jako pomoc při používání, utajování a aplikování zbraní. Pokud nejsme schopni provádět taijutsu a vidět tato spojení, pak nemůžeme přivést zbraně k životu a rozumět (technikám) Happō bikenjutsu (pocházejícím) z ninjutsu. Toto je důvod, proč nás sōke nabádá k hledání „pocitu“ s cílem přivést techniky z denshō k životu. taijutsu přivádí zbraně k životu. Musíme tedy mít vynikající taijutsu, abychom mohli rozvíjet vynikající techniky se zbraněmi. V souvislosti s shurikeny nesmíme jen stát. Musíme se pohybovat!
V současnosti vídáme policisty/vojáky ozbrojené a často používající zbraň proti šíleným individuím, která se na ně vrhají s nožem atd. Policisté musí stále použít nohy, aby se vyhnuli těmto lidem i poté, co byli tito šílení lidé mnohokrát zasaženi.
Pro sběratele budou techniky jen formou napsanou na kusu papíru a budou pouze fyzicky napodobovány na úrovni sestav nebo kat. Kata je tedy mrtvá. Úzkoprsí vidí denshō waza jako techniky nepoužitelné pro moderní společnost, a tak cvičí s mentalitou předvádění waza jako forem určených pouze k zachování tradice. Toto je smutné, není-liž pravda? Techniky mnoha umění nikdy nepřekročí hranice anebo pravidla toho konkrétního stylu. Máme velké štěstí, že nám sōke vysvětluje pravou podstatu budō, není-liž pravda?
Od lidí studujících „moderní umění“ můžete často slyšet, že tradiční dovednosti jako třeba mutō dori a sōjutsu atd., nejsou v současnosti použitelné. No, jak jsem právě řekl, tito lidé nevidí víc jak vlastní svět. Chtěl bych těmto lidem znovu zopakovat, že všechny profesionální bezpečnostní složky jako je FBI, CIA, NSA, SAS, Mossad atd. vidí a rozumí hodnotě bojového umění bujinkanu z výsledků jejich přímé zkušenosti v situacích života a smrti.
Věřím, že k dosažení pevného úspěchu v házení s bō-shurikeny, musíme nejdříve získat Mushin – stav „bez mysli“. Pokud zahájím individuální trénink shurikenjutsu a budu-li vyrušován zvídavými myšlenkami, pak má schopnost „vnímat“ bude značně narušena. Proto se mi nepodaří kontrolovat mé hody. Jen pokud vstoupím do stavu osvobozujícího od úspěchu či neúspěchu, smutku či štěstí, síly či slabosti, jen pak jsem schopen přinášet soulad.
Za prvé. Shurikenjutsu mi pomohlo s hledáním „správné mysli“ pro budō. Cítím, že základní podstata potřebná pro hraní hudby nebo provádění uměleckých snah má podobné smýšlení. Toto může být spojené s Mu nebo „bez mysli“.
Za druhé. Shurikenjutsu vás učí, že je nutné získat dobrou formu a cvičit správně taijutsu. Věřím, že správné Tesabaki v Gogyō no katě je základem pro shurikenjutsu. Sōke řekl, že schopnosti každého člověka v taijutsu, lze vidět v jejich schopnostech v shurikenjutsu. Zásadní je naučit se být přirozený. Sōke nám vždy říká, že takto je to se všemi zbraněmi. Ale dokud si skutečně neuvědomíte jeho učení z první ruky (vlastní tvrdou dřinou), nikdy opravdu nepochopíte až do jádra své bytosti. Toto je velmi důležité pochopit.
Za třetí. Principy taijutsu vás učí kukan. Kūkan je to, co hází shuriken. Neustálé studium se srdcem hluboko zaměřeným na pochopení principů také osvobozuje mysl od nepřízně osudu. Toto je velmi důležité pro udržení jasné mysli a efektivní házení shurikenů.
Existuje okamžik (jeden nádech) mezi chvíli, kdy shuriken opustí vaší ruku a kdy zasáhne cíl. Toto lze přirovnat k prostoru mezi řádky knihy. Tento okamžik (shunkan) je obsažen v mnoha technikách. Učení je v dechu. Házení shurikenů je vlastně druh kiai. Spolu s hodem uvolníte směrem k cíli koncentrovanou energii. Princip Shin gi tai ichi je zde velmi důležitý.
Za čtvrté. Ztuhlost je smrtí shurikenjutsu. Taijutsu a svoboda „hrát si“ v kukan je jediný způsob, jak skutečně porozumět umění shuriken nagejutsu v reálné situaci a udržet toto umění „naživu !“.
Dovolte mi zakončit tím, že nejsem mistr v házení shurikeny. Nicméně miluji házení shurikeny!
Nejsem historik nebo učenec v oblasti shurikenů. Jen jsem sebral hroty, které jsem dostal nebo měl a „cítil“, že mám házet. To je důležité. Vezměte shurikeny a nechte je, aby zapadli přirozeně do vaší ruky a učte se házet z této přirozené pozice.
Většina bodů, které jsem zmínil, je výsledkem mé osobní zkušenosti. Mnohokrát jsem minul terč, ale po každém hodu jsem došel pro shuriken a při chůzi zpět jsem se poučil o svém postoji. Bavte se a nechte se frustrovat vlastními schopnostmi a vytrvalostí.
Toto je Ninpō ikkan.
Pokračujte a učte se využívat zkušenosti, které vám házení hroty může dát.
Šťastné házení!
”Nezanedbávejte umění shurikenjutsu.“ – sōke Masaaki Hatsumi
(c) Duncan Stewart slamdunc742004@yahoo.com Tento článek byl převzat ze stránky: http://tazziedevil.wordpress.com/bo-shurikenjutsu
