Odlišný pohled na technické stupně
napsal Dave Lowry
Lidé, kteří se nevěnují tréninku bojových umění, často předpokládají, že hodnota technického stupně v karate, ale i v dalších bojových uměních, je standardizovaná záležitost, která je určována a kontrolována nějakým oficiálním orgánem nacházejícím se někde v Japonsku. Ti, kteří se věnují studiu bojových umění, samozřejmě ví, že nic takového neexistuje a že černý pás úrovně 6. danu v jednom dōjō nemusí být v jiné škole považován ani za úroveň hodnou 1. danu.
Mnoho organizací budō (bojových umění, pozn. překladatele) pracovalo na standardizaci testování mezi svými členy. Pokud patříte do dōjō přidruženého k nějaké národní či mezinárodní organizaci, je pravděpodobné, že máte zkušební řád s jasně danými požadavky pro každou technickou úroveň / technický stupeň. To umožňuje jasný přehled a určitou předvídatelnost. Můžete tak jít do kteréhokoli jiného dōjō přidruženého k této organizaci a být si poměrně jistí kvalitou hodnocených studentů a naopak i oni si mohou být jistí vaší úrovní. Pravděpodobně většina cvičících by to považovala za pozitivum. V některých ohledech tomu určitě tak je. Zkuste se ale podívat na technické hodnocení a standardizaci také trochu jiným způsobem.
Klasická japonská bojová umění, známá také jako koryū, se vyvíjela poněkud izolovaně jedno od druhého. Udržet podstatu své ryū (školy, pozn. překladatele) v utajení bylo značnou výhodou v období válek.
Avšak během pozdějšího feudálního období, po skončení dlouhé občanské války v Japonsku, docházelo mezi jednotlivými ryū k určité výměně znalostí. Členové jedné ryū, kteří dosáhli dostatečné úrovně a získali povolení od svého učitele, se mohli připojit k jiné ryū.
Ale pokud jde strukturu jednotlivých ryū, každá škola se řídila svým vlastním protokolem pro udělování vyšších technických hodností. Nebylo zde žádné standardizace a vlastně nebyla ani potřeba něčeho takového.
A pokud jde o tituly (technické stupně) je třeba si uvědomit, že systém koryū byl a je zcela odlišný od systému praktikovaného v moderních formách budō, jako je třeba karate. Nebyla žádná potřeba udělovat někomu technické stupně, certifikáty nebo pásky na znamení získané úrovně. Pokud jste zůstali naživu, byl to jasný důkaz vašich dovedností.
Jedinou potřebou certifikace bylo určit, kdo má právo učit a předávat znalosti a tradice konkrétní ryū. To bylo činěno z důvodu, že dovednosti vyučované ryū byly považovány za majetek školy (to platí stále i dnes).
Aby se to vyřešilo, vydal představitel ryū osvědčení menkyo, doslova to znamená „licenci“. Slovo menkyo je nejčastěji spojováno s písemným dokladem o pravomoci vlastnit a dále předávat dovednosti ryū, ale používaly se i jiné termíny. Jak se učení ryū ustálilo, vznikla potřeba, aby její členové měli licenci i třeba jen k výuce určitých aspektů umění. Z tohoto důvodu byly sepsány dokumenty, jako je třeba menkyo, díky kterým majitel získal povolení k této činnosti. V některých případech mohly být volně svázány, stejně jako kniha, avšak ve většině případů byly napsány na svitcích opatřených pečetí představitele školy.
Tyto svitky se nazývaly mokuroku (soupis) a mohly být prostým seznamem všech kata (forem, pozn. překladatele), které mohl vlastník předávat dále. Nebo se jim mohlo říkat menjo („certifikáty“). Yurushii je další termín používaný v některých ryū a znamená to „povolení“. Některé ryū vydaly více podobných licencí. Nižší úroveň menkyo dávalo majiteli právo vyučovat třeba jen první část osnov ryū. Jak se stal zkušenějším, byla mu vydána druhá licence k výuce druhé části osnov. Některé ryū nevydávaly vůbec žádné licence, kromě osoby, která byla určena, aby zaujala pozici příštího představitele školy.
„Technické stupně nejsou důležité,“ tvrdí někteří karatisté. „Jsou tam jen z toho důvodu, aby udržely zájem studentů.“ To může být pravda; zřejmé symboly hodnosti mají svou přitažlivost, zejména pro lidi, kteří jsou orientováni na odměnu. Je však příliš drsné a zobecňující odmítat systémy hodnocení jen jako pouhé marketingové nástroje.
Technické stupně rozlišené barevným páskem – a to byl hlavní důvod, proč byly vytvořeny – usnadňují instruktorům a pokročilým studentům ve velkém dōjō nebo organizaci znát přibližnou úroveň dovedností cvičenců, které osobně neznají.
Co kdyby však váš učitel, vedoucí organizace vašeho budō, osobně znal všechny své studenty? A co kdyby se všichni studenti vašeho umění navzájem znali a pravidelně spolu trénovali? Existovala by stále potřeba nebo touha po standardizované formě technických stupňů?
I když je nemožné znát budoucnost, zajímalo by mě, jestli by bojová umění mohla v tomto století zaznamenat evoluci směrem k menším skupinám, směrem k méně celistvému rozšíření v jednotlivých oblastech či zemích.
Dnes si mnoho studentů představuje Japonsko s organizacemi budō jako jakousi centrální autoritu. Ale jen málo z těchto studentů tam bylo a trénovalo s hlavními instruktory. Jejich pocit sounáležitosti s uměním nebo dōjō ve skutečnosti spočívá v osobě, která je pravidelně učí, v budově, kam pravidelně chodí.
Bývaly doby, kdy jen málo lidí mimo Japonsko mělo takovou úroveň dovedností a zkušeností, která by jim umožnila vyučovat samostatně. To se však již změnilo a stále více učitelů je na místě, kde musí převzít odpovědnost za své studenty.
Představa, že učitel s technickým stupněm úrovně 7. danu se čtyřicetiletou zkušeností s výukou ve svém vlastním dōjō potřebuje přivést někoho jiného, aby ohodnotil pokrok studentů, je vcelku divná a vlastně neopodstatněná.
Co kdyby takový učitel stanovil své vlastní standardy pro technické stupně? A sám by se rozhodl, že bude vydávat licence typu menkyo místo jednotlivých barevných pásků označujících technickou úroveň? Možná by se učitel rozhodl změnit celý systém hodnocení technických stupňů.
V takové případě, místo toho, aby studenti říkali: „Můj technický stupeň je certifikován prostřednictvím jakékoliv mezinárodní asociace karate,“ by říkali: „Moje technická úroveň je potvrzena mým učitelem.“ Pokud je pak studentova úroveň průměrná nebo dokonce špatná, neodráží se vina za to na nějaké organizaci, ale pouze a jen na daném učiteli.
Všechny organizační systémy technických stupňů mají své silné i slabé stránky. Stojí za to je zvážit.
Dave Lowry píše Karate Way od roku 1986. Pro více informací o jeho článcích a knihách navštivte stránky blackbeltmag.com, na kterých si zadejte jeho jméno do vyhledávacího pole.
Článek byl publikován v magazínu Black Belt, v čísle pro měsíce prosinec 2022 / leden 2023.
– více o autorovi –
Dave Lowry je americký novinář a spisovatel, který je známý pro své články a knihy věnující se různým oblastem japonských bojových umění a životního stylu budōky (ten, kdo následuje bojovou cestu). Od roku 1986 je mimo jiné pravidelným přispěvatelem časopisu Black Belt, kde píše o tradičních uměních.
Je studentem japonských bojových umění, kterým se věnuje od roku 1968, kdy se začal věnovat tradicím školy Yagyū shinkage ryū. Kromě této školy se věnuje karate-dō, Shintō musō ryū a aikidō. Je silně zapojen do japonské komunity v oblasti St. Louis a praktikuje širokou škálu japonských umění včetně go (starověká japonská hra), shōdō (kaligrafie), kadō (aranžování květin) a chadō (čajový obřad).