Komunikace srdcem
Ten den jsme trénovali pod vedením Hatsumi senseie v Someya Dōjō. Po tréninku jsem se svými přáteli, Arnaudem Couserguem z Francie a Paco Roldanem ze Španělska, vyrazil na vlak. Při cestě, jako ostatně už při našich předešlých setkáních, jsme debatovali o tom, jak bychom mohli lépe komunikovat s Hatsumi senseiem a vyvarovali se přitom jazykové bariéry. V tom okamžiku Arnaud navrhnul něco zajímavého a já se snažil najít všechna pro a proti. Takto jsme hledali ideální způsob komunikace a naše konverzace se právem stávala hlubší a smysluplnější.
Cestovali jsme prázdným vlakem. Ve voze jsme seděli sami a probírali řešení našeho problému. Najednou vlak zastavil v menší stanici a do vozu přistoupil opilý Japonec. Jen tak tak se držel na nohou a osud tomu asi tak chtěl, posadil se zrovna před nás. Zpočátku jsme jej ignorovali, ale pak se nás Japonec začal vyptávat v japonštině: „Odkud jste?“ „Z Francie“ odpověděl Arnaud, „Ze Španělska“ řekl jsem já i za Paca, který seděl vedle mě. „Jmenuji se Sato“ řekl on. A my jsme mu lámanou japonštinou zopakovali svá jména. Zeptali jsme se, zda mluví anglicky. „Trochu“ odpověděl v naprostém souladu s rytmem vlaku, sotva schopen kontrolovat opilecké pohyby svého těla. Najednou převládlo ticho. Pamatuji se, že jsem se mu zadíval do očí a ucítil něco silného. To něco bylo v něm. Naznačil, že nám chce něco napsat. Arnaud mu podal svůj diář a pero. Japonec vzal do jedné ruky diář a do druhé pero. Při psaní téměř padal, ale do bloku něco napsal a podal nám jej zpět. Zkuste si představit, jak jsme byli překvapeni, když jsme tam správně anglicky přečetli: „Nevadí, že se nedomluvíme jedním jazykem. Nejdůležitější je duše, mysl a srdce.“
V tom okamžiku jsme na sebe s Arnaudem podívali, aniž jsme věděli co říci, obrátili jsme se na Japonce, který zrovna dorazil do své stanice a rozloučil se s obvyklou japonskou uctivostí. Pořád „vidím“, jak ještě opilý vystoupil z vlaku, téměř neschopný udržet se na nohou a jak, když se vlak rozjížděl, stál těsně u vozu a dával nám poslední rozloučení.
Já ani mí přátelé na tuto událost nikdy nezapomeneme. Považujeme ji totiž za odpověď na naši otázku. „A jak tedy konverzujeme s naším učitelem?“.
Zrovna jste dostali odpověď. „Nevadí, že se nedomluvíme jedním jazykem. Nejdůležitější je duše, mysl a srdce.“
(c) Pedro Fleitas Gonzales
Pedro je jedním z nejstarších studentů bujinkan bugei v Evropě.